Šlo jako obvykle u koncertů pořádaných agenturou Nachtigall Artists o kombinaci dvou aspektů večera. Že totiž koncert je skvělý a současně je třeba se smířit s mizerným sponzorským publikem, které se občas chová tak, jako kdyby šlo o jejich večírek, který muzikanti doprovázejí. Proto ještě před začátkem popíjí ve vyhrazených salóncích, poté se v družné zábavě pomalu přesouvají do sálu s nastoupeným orchestrem, dirigent čeká až si všechno řeknou a usednou a nakonec si během produkce sdělují své dojmy. A titíž lidé poté, co dozní skladba, jako první vyskočí a freneticky tleskají. Je to buranské a vadí mi to.
Mozartova symfonie č. 40 je z těch tří posledních, které psal v létě 1788, když se v nepříliš dobré finanční situaci vystěhoval z centra Vídně a úplně přesně se neví, co se s nimi stalo. V každém případě je to zralá, krásná a radostná muzika. Naposled jsem ji v tomto místě slyšel zahranou Vídeňskými filharmoniky s Danielem Barenboimem při Pražském jaru 2012. Je to skladba, která potěší, ale nešokuje, Mozartovy problémy z ní nejsou slyšet ani náhodou.
Mahlerova 5. symfonie vznikala za úplně obrácení situace a je to šťastná skladba, i když začíná trauermaršem. Když se uvolněně zaposloucháte, slyšíte jakoby svůj vlastní život. Je to vlastně muzika bytostně středoevropská, svými lidovými tématy stírá hranice území a autor reprezentuje její židovsko-křesťanský duševní základ. Možná proto je tak krásná. A také vznikala v Mahlerových nejlepších letech, v létě 1902 v jeho novém letním sídle, když v březnu se oženil s o 18 let mladší lvicí vídeňských salonů a v listopadu se jim narodila první dcera. V den premiéry v Kolíně n. Rýnem 18. října 1904 píše manželce Almě: "Včerejší generální zkouška dopadla velmi dobře! Provedení znamenité. Obecenstvo ohromně soustředěné a pozorné, i když v prvních větách zdrženlivé! Po Scherzu se dokonce několikrát ozval sykot. Adagietto a Rondo, myslím, že prorazilo. Walter a Berliner[1, 2], ti oba věrní, přijeli." A s tím Adagiettem měl pravdu.
 |
| hrob Leonarda Bernsteina na greenwoodském hřbitově v newyorském Brooklynu; někde dole je partitura Mahlerovy 5. symfonie |
Filarmonica della Scala je podobně jako Vídeňští filharmonici nebo Staatskapelle Dresden orchestr operního divadla, a stejně jako tato tělesa má pro provozování koncertní činnosti formální samostatnost. Z uvedených orchestrů je nejmladší, vznikla až roku 1982, ale patří mezi špičková symfonická tělesa, která řídí nejlepší dirigenti a v únoru na scéně La Scaly hráli Dvořákovu 8. symfonii pod taktovkou Jakuba Hrůši. Jejich čas je vzácný, a tak tentokrát hráli ve čtvrtek v Budapešti, v pátek v Praze, v sobotu ve španělském Oviedu a v pondělí v Milánu. Jihokorejský dirigent Myung-Whun Chung, který dirigoval celý večer zpaměti, ke skvělému vyznění koncertu přispěl mírou vrchovatou.
V hudebním životopise Myung-Whun Chunga je událost, která potvrzuje, že šedá je teorie a zelený strom života. V závěru 80. let končila se zpožděním a dramaticky překročenými náklady stavba Opera Bastille v Paříži, a protože se změnila politická orientace vlády, byl na Daniela Barenboima, který už měl podepsanou smlouvu jako šéf divadla, vznesen požadavek, aby ulehčil jeho obtížnou finanční situaci a souhlasil se snížením platu na polovinu. Ten samozřejmě nesouhlasil a jediný Chung, tehdy ještě mladý a nepříliš známý byl ochoten vedení opery převzít. Byl kvůli tomu tvrdě kritizován, ale v roce 1992 byl odměněn řádem Čestné legie a odešel až po dalším střídání vlády. Dnes je ovšem uznávaným dirigentem, mimo jiné též hlavním hostujícím dirigentem drážďanské Staatskapelle a Mahlerovu 5. symfonii s ní bude hrát v říjnu. Takže ač puristé tvrdí, že politika do umění nepatří, jen zřídka to platí v praxi.
Filarmonica della Scala
Myung-Whun Chung – dirigent
W.A. Mozart: Symfonie č. 40 g moll, KV 550
Gusta Mahler: Symfonie č. 5
[1] Bruno Walter (1876-1962), dirigent a Mahlerův spolupracovník,
[2] Arnold Berliner (1862-1942), fyzik
Žádné komentáře:
Okomentovat