Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 21. prosince 2012

Carmen a la Marylin

Carmen je jednou z nejoblíbenějších oper vůbec. I když po premiéře v roce 1875 jí kritika nepřijala s velkým nadšením, tvrzení, že její autor George Bizet (1838-1875) kvůli tomu zemřel ještě před derniérou je blbost. Neúspěšný jistě nebyl, když v den premiéry, což ovšem byla shoda okolností, se stal rytířem Čestné legie, a v den smrti už měl podepsanou smlouvu na produkce Carmen ve vídeňské Dvorské opeře. Je ovšem pravda, že publikum pařížské Komické opery, zvyklé na lehké Offenbachovy operety, pro vzpurnou svůdnici-nemravu a vojenského zběha moc pochopení nemělo. Potupná porážka od Německa a Pařížská komuna před pár lety byly ještě hodně živé. Do Paříže se tak vlaštovka verismu Carmen vrátila až za 8 let, ale mezi tím už začala její vítězná pouť operními metropolemi.

V posledních letech dostala relativně široká veřejnost možnost vidět několik Carmen z produkce nejznámějších operních domů. Tak La Scala umožnila přenos premiéry s Anitou Rachvelishvili, Jonasem Kaufmannem a pod taktovkou Daniela Barenboima v prosinci 2009, MET pustila o měsíc později do světa METinHD svou inscenaci s Elinou Garanča, Roberto Alagnou a Patrickem Nezet-Seguinem u dirigentského pultu, na DVD i youtube je k vidění londýnská inscenace z roku 2006 s Annou Caterinou Antonacci a opět Kaufmannem a dirigentem Antonio Pappanem. Koncertní provedení Carmen s Magdalenou Koženou, Jonasem Kaufmannem, Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem z letošního dubna je na digitalconcerthall.com a konečně letos 13. prosince nabídla kina přímý přenos z pařížské Opera Bastille znovu s Antonacci, Rakušanem Nikolaiem Schukoffem a režisérem Philippem Jordanem. Pro úplnost: v Česku jsem viděl Carmen v pražském ND, ale nic se mi nevybavuje a olomouckou inscenaci neznám.

Mám-li zhodnotit 3 první, vychází z nich pro mne jednoznačně nejlépe londýnské představení, a to především díky postavě Carmen, kde Antonacci nejen pro své pěvecké kvality, ale i skvělý spontánní herecký projev, byla vynikající. Garanča, ač pěvecky možná o trochu lepší, a přestože do role dala všechno, je proti ní slečna z dobré rodiny, na které je příliš vidět, že tu živelnost jen hraje, i když skvěle. Ostatně ona sama tvrdí, že má v sobě 3 počítače, které hlídají její projev. S tím se dá sotva předvést uvěřitelná děvka. A 25letá Anita Rachvelishvili v Miláně sice hezky zpívala, ale jinak byla jak mrtvá žába, se kterou nehnulo ani to, když ji Don José před arénou dobýval silou. Určitě se však zlepšila, protože zpívá Carmen v Berlíně i MET a v La Scale i jinde přidává další role. Takže ten frigidní dojem byl možná jen režijní fígl.

Anna Caterina Antonacci - Londýn 2006
A konečně Paříž 2012. Abych se poučil, co je to moderní evropská opera, vzal jsem si k srdci doporučení některých mých oponentů a zhlédl Carmen z Opera Bastille. A pochopil jsem, kde dělají v MET chybu. Micaela se zeleným ruksakem na zádech přifrčela těch 1000 km z Navarry na bicyklu, otylý Escamillo, který jakoby stárnoucímu Elvisovi z oka vypadl, zpíval Votre toast na nákladním vagonu, kontraband přivezli pašeráci z Gibraltaru do Sevilly (200 km) přes noc na ručních vozících, a Don José nevěrnou Carmen (jako sexy platinová blondýna nápadně připomínala Marylin Monroe) nepropíchl, jak je v Americe trapným zvykem, ale uškrtil cípem svatebních šatů, které měl náhodou v kufru, co táhl k aréně s sebou. A aby lidé moc nesmutnili, do publika posílal polibky vytáhlý transvestita s odhalenými ňadry z plastu. Skoro mi vadilo, že k tomu pořád hrajou muziku toho losera Bizeta, ale snad příště... Nejvíc přitom utrpěla právě postava Carmen, která vyzněla nevýrazně a nepravděpodobně a po premiéře byla spolu s režisérem vybučena. Stala se prostě obětí režisérského divadla.

Anna Caterina Antonacci - Paříž 2012
Fakt jsem rád, že už nejsem ten provinciální zabedněnec, který s pootevřenými ústy zbožně vzhlíží k nekonečně zastaralé Metropolitní opeře, a vím, jak má vypadat umění 21. století.

středa 19. prosince 2012

Nejen mistr golfu.

63letý italský baryton Ferruccio Furlanetto prý hraje golf na profesionální úrovni. Přesto si myslím, že je dobře, když zůstal u zpívání. V listopadu 2010 byl po celém světě k vidění a slyšení jako Filip II. v přenosu Verdiho Dona Carlo z MET, v únoru letošního roku zpíval v tomtéž projektu ve Verdiho Ernani a v září jsem ho viděl živě ve videňské inscenaci opět Verdiho Sicilských nešpor. A konečně minulý týden předvedl v Rudolfinu cyklus 24 písní cyklu Winterreise D 911, které na text Wilhelma Mullera napsal Franz Schubert (1797-1828).

Ferruccio Furlanetto

Autor byl klasický rozervaný romantik, který neměl peníze ani štěstí v lásce, zato však měl výborný hlas, mimořádný hudební talent, syfilis, malou zavalitou postavu a přátele, kteří ho jako skvělého společníka vydržovali. To mu bohužel stačilo na pouhých 31 let života, který však byl z hudebního hlediska neobyčejně plodný, když uvážíme, že seznam jeho děl se blíží k číslu 1000. Jak bývalo ve Vídni zvykem, jeho otec i matka pocházeli ze severní Moravy, kde byl nedávno díky rakouské straně zřízen Schubertův památník v kapli a obnovena socha Krista na kopci u Vysoké. Obé bylo kdysi vybudováno na náklady Schubertova děda Carla, který tam vyženil statek. Děd poslal syna Franze st. do Brna, a po vystudování gymnázia do Vídně, kde se stal (řídícím) učitelem farní školy na okraji Vídně. Franz ml. získal jako zpěvák chlapeckého sboru císařské dvorní kapely stipendium a vedle návštěvy akademického gymnázia dostával i soukromé lekce od Salieriho. V 16 letech odešel do učitelskeho ústavu, spíš proto, že zmutovaný hlas ve sboru nepotřebovali než že nezvládal matematiku, a v 17 se stal jedním z pomocných učitelů u svého otce. Tam nevydržel dlouho, později byl domácím učitelem u Esterházyů a pak už jen psal a psal. I když psal všechno a hodně, jádrem jeho odkazu je nějakých 600 písní. Antonín Dvořák tvrdil, že: "... Schubert vytvořil písní novou epochu, stejně jako Bach s klavírem a Haydn s orchestrem. ... Všichni ostatní jsou jeho žáky."

Zimní cestu, 24 písní pro tenor, dokončil Schubert rok před smrtí na texty Wilhelma Müllera, který zrovna zemřel. Pokrokáři říkají, že hlady. Sbírka, ve které básník verše publikoval, byla věnována kmotrovi jeho syna Carl Maria von Weberovi, který zemřel o rok dříve. Původně Schubert předvedl písně sám, ale stačil je ještě transponovat pro baryton svého o 20 let staršího přítele a uznávaného zpěváka Johanna Michaela Vogla (Říká se, že aby si mohl v roce 1814 koupit lístek na premiéru Fidelia v Kärntnertortheater, kde Vogl zpíval, prodal Schubert své učebnice).

Cyklus byl nejrůzněji upravován, tu Lisztem jako klavírní skladby, tu jako balet či pro smyčcové kvarteto, a ve 2. polovině 20. století poměrně často nahráván. Nedávno právě Furlanettim či německou sopranistkou Christine Schafer. V příštím roce bude Winterreise zpívat ve Vídni tenorista Jonas Kaufmann, což slibuje zcela mimořádný zážitek.

Furlanetti v Praze zpíval před zdaleka ne naplněným Rudolfinem krásně klenutým a klidným barytonem, nenechal se zlákat k opernímu přednesu a sklidil zasloužený potlesk a bravo. Přesto si myslím, že by bylo škoda, kdyby se upnul k písním a zanevřel na operu. Pořadatel, Český spolek pro komorní hudbu, koncert zorganizoval 12.12.2012 a vstupné bylo více než lidové - 10 € za nejlepší místa.

sobota 15. prosince 2012

Ještě k La Scale.

Minulý týden jsem uvedl, že cena vstupenky na zahajovací premiéru v tomto milánském divadle se vyšplhá až k 1000 €. Zdá se, že jsem se ošklivě mýlil. Zrovna jsem se dočetl, že oficiální cena nejlepších sedadel byla 2400 € a za účast, tedy za místo, kde není moc vidět a slyšet je také mizerně, se zaplatilo 600 €. U řezníka se platí od kila. V opeře možná od hodiny.

neděle 9. prosince 2012

Kdo umí? Annette Dasch

Každoročně na den sv. Ambrože, to je 7. prosince, se v divadle La Scala koná slavnostní premiéra, která otevírá milánskou operní sezónu. Snad největší kulturní události Itálie se účastní prezident, vláda, diplomatický sbor a cena vstupenek šplhá k 1000 €. Letos padla volba na Wagnerova Lohengrina, což samo o sobě vyvolalo silnou negativní odezvu. Nejen, že je Merkelová nutí, aby spořili, ale ještě tahle potupa. Němec Wagner místo jejich Verdiho.

To však nebylo to nejpodstatnější. Po dlouhých zkouškách těsně před premiérou onemocněla jak představitelka hlavní ženské postavy Elsy von Brabant, tak i její cover. Ale naštěstí je umělecký ředitel Daniel Barenboim i šéfem berlínské Staatsoper, a tam je sopranistka Annette Dasch, která Elsu zpívala vloni v Bayreuthu a v Berlíně má představení až druhý den. Takže po noční domluvě v pátek 7. prosince ráno sedla s matkou a 10měsiční dcerou na letadlo a dopoledne už byla v divadle. 2 hodiny s režisérem, pár minut s dirigentem Barenboimem, který slíbil, že jí podrží a povede, zkouška a 5hodinové představení. Mezi tím v šatně kojila. Po představení, jehož byla hvězdou no. 1,  žádná slavnostní večeře. Hotel, postel a ráno do Berlína. Večer zpívá v Schillerově divadle v La Finta Gardiniera. Kdo umí, umí.



A umí ledacos: Třeba na tomhle klipu je ta Brunhilda s rohy, u klavíru je její sestra Katrin. A na TV kanále sat3 má už pátý rok svůj Annettes DaschSalon.


Annette Dasch v DaschSalonu

a tady s rodinou




pátek 7. prosince 2012

JD Florez - jaké má Praha kouzlo?

Už jsem tady o tom psal, jak jsem jel před pár měsíci letní nocí po dálnici a mezi hvězdy se z radia vlévaly koloratury Matildy di Shabran v podání JD Floreze a Olgy Peretyatko. A včera pro změnu JD Florez osobně rozvibroval po střechu nacpanou Dvořákovu síň Rudolfina.

Paris, London, Liege, Aarhus, Berlin, Roma, Wien, Salzburg, Praha, Koln. To je trasa Europa Tour 2012, kterou od května zpěvák absolvoval. Jednotlivá čísla jistě odborně rozebere někdo jiný. Bylo to 12 virtuozně podaných písní a arií skladatelů 19. a 20. století.

Co asi musí cítit zpěvák, když zazní první tóny klavíru u neohlášeného přídavku, a sál radostně zaržá, protože už ví... Atmosféra koncertu byla neuvěřitelná, v tom nadšení jako by zmizela hranice mezi podiem a hledištěm a tak jedni stále radostně tleskali, vstávali a křičeli bravo a ti druzí se stejně radostně dokola děkovali a přidávali.

Juan Diego Florez v Rudolfinu

 Po téměř 2 hodinách zpívání, skoro úplně na konci, přidal Florez devíticéčkovou arii "Ah mes amis" z Donizettiho dcery pluku, se kterou před časem vzbudil v La Scale takový poprask, že si obecenstvo, zcela v rozporu se zvyklostmi milánské scény, vynutilo její opakování. I Rudolfinum se třáslo v základech, když mu na jejím konci zasalutoval. (Jen tak mimochodem, Pavarotti touto arií vítězně vpadl do MET 12. února 1972 a vyzpíval si 17 opon). Těch přídavků bylo celkem 5. Ale s takovým nářezem nebyl Florez v Rudolfinu jediný. Vloni v září Joseph Calleja přidával 6x a předloni Daniel Barenboim dokonce 9x Chopina. Proto tvrdím, že Rudolfinum musí mít nějaké fluidum, které interpreta nutí zpívat a hrát pořád dokola i po zavírací hodině. Nejspíš je pohání Dvořákův pracovitý duch. :-) A ten Mozartův říká já tu byl 4x, tak koukejte přijet znovu. A oni opravdu přijíždějí, přestože z toho o něco většího komorního sálu zas tak velký "vývar" očekávat nelze.

Jo, a Peretyatko, jinak též zdatná twitterka, fotografka a kamarádka počítačových expertů tady bude zjara.

A tady je ta Donizettiho arie:



čtvrtek 6. prosince 2012

Wow, že by překážka na cestě do internetové doby temna?

Vláda ČR bude schvalovat inovovanou koncepci "Digitální Česko 2.0".

Ta obsahuje m.j. následující pasáže:

...Česká republika bude garantovat, že nebude blokovat komukoliv přístup k internetu, případně přístup ke konkrétním internetovým stránkám nebo on-line službám.


…než se vytvoří v podmínkách České republiky moderní konkurenceschopné obchodní modely legální distribuce širokého digitálního obsahu přizpůsobené novým informačním a komunikačním technologiím, nelze v této souvislosti akceptovat ze strany státu represivní opatření za účelem „ochrany a zhodnocení“ autorských práv zejména kriminalizací mládeže. Vláda je přesvědčena, že dostupnost legální nabídky digitálního obsahu, a to zejména cenová dostupnost, způsobí, že nelegální soukromé pořizování rozmnoženin přijde o hlavní prvek své přitažlivosti.

      Česká republika nesmí podlehnout tlaku na účelovou změnu právní úpravy ve prospěch určité skupiny podnikatelů na úkor spotřebitelů, jejichž zájem je často ignorován a v konečném důsledku jsou považováni za potencionální podvodníky.

To zní až podezřele rozumně. Chce se věřit, že za rok-dva, se nebude schvalovat Digitální Česko 3.0, kde zvítězí majitelé licenčních práv a producenti snadných zisků, kteří v dojemné shodě s úřednictvem všeho druhu touží po svázání uživatelů internetu do kozelce a napěchování do předpisové krabice vzor 2015. Vystrčené hlavy a ruce budou osekány, a správcové západní civilizace si padnou do náručí se sjednocenými byzantskými vládci a totalitními magory.

středa 5. prosince 2012

Joyce a šťastný sen.

Ještě zpátky ke koncertu Joyce DiDonato. Po skončení turné umístila 26. listopadu na svou webovou stránku slova, která si dovoluji zhruba reprodukovat v češtině:

NAPLNĚNÍ SNU

Slova jako "šťastný", "štěstí" nebo "požehnat", ačkoli je sama často pronáším, mne poněkud znervózňují. Myslím, že mám strach, že to vytváří jakousi hierarchii kvality, nebo mne to nějakým únavným způsobem vyčleňuje. Ale přesto se k nim zbožně vracím, ač jsem si jista, že to hraničí s nudou. Tento týden jsem ukončila první část turné "Drama Queens", a ještě se snažím přesně strávit to, co se přihodilo, a ta tři slova odmítají opustit mé myšlenky.

Dostala jsem skvělou příležitost zaznamenat (v roce 2012!) velmi osobité dílo - arie z převážně temných 16. a 17. století, které dlouho spaly na zaprášených policích, a rozhodně patří k neprozkoumaným, a do kategorie zmiňované jako "nudné". (Myslím Cesti...!) A přesto jsem v Berlíně a Hannoveru a Vídni a Kansas City vdechla do těchto skrytých názvů život. Až na vzácné vyjímky to bylo poprvé v životě většiny posluchačů (možná až na Piangerò), a pouhým pozorováním se zdálo, že jsou okouzlení.

Všichni víme, jak vzrušující, hlasité exploze potlesku mohou zachvátit koncertní sál, ale myslím, že mohu s jistotou říci, že ty tiché, klidné, nehybné momenty, vzrušují nás umělce nejvíce. Pomalé, niterné, lamentující skvosty tohoto programu (Lasciami piangere, Madre Diletta abracciami), v moderní době dosud zcela neznámé, působily svým kouzlem na ty, kdo jim naslouchali poprvé. Atmosféra v sálech, jako by byla nabita elektřinou, a ať už to bylo v New Yorku nebo v Brémách, zjevně ovládla každou osobu v publiku, a znásobila sílu nás na jevišti. Bylo to kouzlo.

Ale kouzlo nastane i tehdy, když se spustí Orlandiniho nebo Handelova "taneční čísla" a po tvářích účastníků se rozlijí úsměvy, ramena tančí, a hlavy se kývají - lidé jsou lapeni euforii z pulsu, melodie a staletí starého citu.

To byl pro mne sen - cítit, že čas prostě neexistuje, velmi hmatatelný pocit, že prostřednictvím nehmotných zvukových vln se daří skutečné propojení přes staletí, přes pohlaví, politiku a geografii. Tady jsem zpívala hudbu psanou muži o stovky let staršími než já, s texty z pera stejně starých cizinců, ale které mohly být získány z mého osobního deníku z minulých let, a tady, na největších jevištích světa, jsem je odhalovala před úplně cizími lidmi. Tato představa, vtělené do oněch koncertů, stále prochází mou myslí. Upřímně nevím, jak to vysvětlit, ale je to samotná podstata toho, proč dělám to, co dělám. Absolutně věřím v nedefinovatelnou, tajemnou moc hudby změnit lidi. Viděla jsem to bezprostředně, zažila jsem to jako vděčný divák, a slyšela jsem nespočet příběhů od lidí, jejichž životy se změnily díky takovému hudebnímu zážitku.

Nazvat sama sebe šťastnou, protože jsem součástí této mystické řetězové reakce je něco, čemu prostě nemohu zabránit. (Zdálo by se také poněkud nevděčné tento výraz nepoužít.) Ale také proto, že součástí tohoto turné je vytváření skutečné komorní hudby s mimořádnými hudebníky kolem mne. V souboru 14 instrumentalistů jsou všichni soustředěni na hudbu s nejvyšším citovým nábojem, a od každého z nich se požaduje, aby hrál roli sólisty, a očekává se jeho velkorysý příspěvek k hudebnímu výtvoru. Je ŠOKUJÍCÍ stát mezi nimi a slyšet, jak se vystavují riziku, reagují na citové vzrušení, přisvojují si svobodu vyjádřit se bez otázek! Každý koncert přerostl ve svobodu a radost, a smysl udržet každý moment ŽIVÝ a SOUČASNÝ mi přinesl obrovské ponaučení. To je také jeden z nejvíce vzrušujících aspektů toho, co hudebník může udělat ~ s pomocí a inspirací ostatních vytvořit něco většího, než je jeho vlastní já.

Je smutné, že dost krutý program mi brání v kontaktech, nebo oddávání se kráse a zvukům těch úžasných měst, která nás hostí. Je třeba dělat rozhovory, podepisovat CD, nezmeškat letadla / vlaky / autobusy, ODPOČÍVAT, a všechno zaměřit na to být v perfektním stavu pro další koncert. Je to nemilosrdné, vyčerpávající, ale také naprosto povznášející. My všichni dorazíme do sálu po namáhavé cestě, ospalí a s očima jen napůl otevřenýma, a myslíme si, "Kde najdeme energii?" A pak zazní první takt - a my jsme elektrizování. Opět - síla hudby transformuje! Ale vím, že je to program, který nemohu udržet trvale (jak to dělají ti umělci, kteří jsou stále na turné?!?!)

Program bude pokračovat v Lisabonu v únoru, a budu odpočítávat dny, až znovu potkám Octavii, Oronteu, Berenice, Cleopatru - ty neuvěřitelně krásné ženy plné zmatku, strachu, moci, zranitelnosti a síly. Toto je jeden z těch projektů, o nichž vím, že se mnou zůstanou po velmi dlouhou dobu.
Teď, když mě omluvíte, je čas, abych i já ztratila hlavu ...


Joyce DiDonato a Il Complesso Barocco - NY, Carnegie Hall
Ta ženská bere práci i kritikům, copak to může někdo popsat lépe?

V únoru a březnu tedy proběhne dalších 9 koncertů. A je radostné a trochu nečekané, že tím to neskončí, protože za rok se dočká této hudební hostiny i Praha. I když webovka Joyce DiDonato o tom nemluví, paní Alena Nachtigalová už prodává lístky. 

Jo, a když skončilo turné posledním koncertem v univerzitním centru kalifornské Sonomy, nafotila ještě podzim v Napa Valley, které leží za kopcem, a připouští, že došlo i na pohár skvělého kalifornského vína. To se to fotí, když má někdo Canon EOS 7D. :-)