Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 10. listopadu 2013

Karel Čapek: Obrázky z Holandska 1

15 postřehů z Holandska


Karel Čapek: Obrázky z Holandska 2

OUD HOLLAND
Vedle pravého Holandska je ještě tak řečené Staré Holandsko; ale prosím, abyste to dvoje nezaměňovali: pravé Holandsko je totiž z velké části staré; ale Staré Holandsko z velké části není pravé.

Gergievova fantastická Berliozova Fantastická

Viděl jsem možná stovky koncertů, mnohé z nich byly úžasné, ale včerejší závěrečný koncert brněnského festivalu Moravský podzim 2013, kde hrál London Symphony Orchestra s dirigentem Valery Gergievem, se zcela vymyká srovnání. Program koncertu byl sestaven z děl Hectora Berlioze (1803-1869): předehra Waverley, cyklus 6 písní na slova Théophila Gautiera "Les Nuits d´été" a Fantastická symfonie. Jako přídavek pak zahráli předehru k opeře Ruslan a Ludmila M.I. Glinky.

Slavnostní charakter koncertu v nádherném Janáčkově divadle potvrdily hned 3 proslovy na úvod, naštěstí krátké. Začala ředitelka Brněnské filharmonie Marie Kučerová, pokračovala britská velvyslankyně Jan Thompson, která se pokusila i o češtinu, aby plynule přešla do angličtiny (česky se učí od loňska, ve funkci je od června t.r.), a proslovy uzavřel velvyslanec RF Sergej B. Kiseljev (to on přivodil prezidentovi ČR virózu), který je poměrně častým hostem kulturních akcí, na nichž vystupují ruští umělci. Oba poslední se shodli na jistě neotřelém konstatování, že: hudba nezná hranic a spojuje národy, nebo tak nějak. Pan Kiseljev svou češtinu nepokoušel, ale použil překladatele, který češtinu téměř ovládal. Protože oba velvyslanci převzali nad koncertem patronát, vyslechli koncert společně, když vedle nich seděl předchůdce Marie Kučerové, dnes ředitel České filharmonie David Mareček. Třetího patrona, prezidenta České republiky, nezastupoval nikdo, což až tak nepřekvapí. Ale že tam nebyli ani zástupci města Brno, kteří nad koncertem také převzali osobní záštitu, to poněkud udiví, ale v podstatě to odpovídá úrovni politiky/ů v České kotlině a moravských úvalech.

Valery Gergiev
Ale k hudbě. London Symphony Orchestra je dnes nejuznávanějším hudebním tělesem Velké Británie, jehož sláva je do značné míry spojena se jménem dirigenta Colina Davise (1927-2013), od nějž převzal taktovku v roce 2007 absolutní vládce Mariinského divadla v St. Petěrburgu a Čajkovského soutěže v Moskvě, a hlavní hostující dirigent Metropolitní opery, letos 60letý Valery Gergiev.


staré Mariinské divadlo (1860) a Mariinské divadlo II (2013) 
hlavní scéna s hledištěm pro 2000 diváků + 3 koncertní sály
Ten je znám svým obrovským pracovním nasazením, které kulminovalo letos v květnu, kdy slavil 60. narozeniny, koncerty k otevření nové moderní scény "jeho" Mariinského divadla, serií koncertů moskevského velikonočního festivalu a navazujícími jubilejními koncerty v několika zemích Evropy. Pro podzimní koncerty s LSO pak připravil cyklus 4. koncertů hudby francouzského novoromantického skladatele Hectora Berlioze, od jehož narození letos uplynulo mírně kulatých 210 let:

1. koncert
BERLIOZ Overture: Waverley
BERLIOZ Les nuits d’été 
BERLIOZ Symphonie fantastique

Valery Gergiev conductor

Karen Cargill mezzo-soprano
London Symphony Orchestra

2. koncert

BERLIOZ Overture: Benvenuto Cellini
BERLIOZ The Death of Cleopatra
BERLIOZ Harold in Italy for Viola and Orchestra

Valery Gergiev conductor

Antoine Tamestit viola
Karen Cargill mezzo-soprano
London Symphony Orchestra

3. koncert

BERLIOZ The Damnation of Faust

Valery Gergiev conductor

Olga Borodina Marguerite
Michael Spyres Faust
Mirco Palazzi Mephistopheles
Florian Boesch Brander
London Symphony Chorus
London Symphony Orchestra

4. koncert

BERLIOZ Romeo and Juliet (o koncertu)

Valery Gergiev conductor

Olga Borodina mezzo-soprano
Kenneth Tarver tenor
Evgeny Nikitin bass-baritone
London Symphony Chorus
London Symphony Orchestra

Tyto 4 koncerty odehráli v Londýně, poslední dva ve středu 6.11. a čtvrtek 7.11., a další tři v pátek v Brně, v sobotu v rakouském St. Poltenu a v neděli, tedy dnes, v německém Essenu. Pak den volna, druhé provedení koncertů v Londýně a o příštím víkendu 2 koncerty v Paříži. 18 dnů, 13 koncertů. 5 zemí. Vražedné tempo.

Takže uprostřed tohoto turné přijeli do Brna a zahráli způsobem, který je jen velice zřídka kdy slyšet. Absolutně soustředěný výkon, kdy orchestr reagoval snad i na myšlenky dirigenta, který jak známo jen výjimečně používá taktovku, a diriguje snad každým prstem, které se vlní jako háďata, rukama, celým tělem i grimasami ve tváři, která je však obvykle kamenná. Ten výsledek je omračující, což ovšem není jen zásluha dirigenta, ale i orchestru, který musí tuto štvanici za výrazem ustát a vydržet ďábelské tempo dirigenta. V dnešním Observeru se můžeme dočíst: "Je nepředvídatelný, má svůj vlastní způsob hry orchestru, je to jeho nátura: nic není stejné, nikdy nepřestane hledat." To tvrdí Gergiev o Berliozovi, ale totéž platí i o něm samém.  Navíc říká, že Berlioze pochopilo Rusko v době, kdy Evropu nijak zvlášť neoslovoval, a je tak trochu jejich. A jestliže se sejdou takové 2 osobnosti, je výsledek omračující. Nemá smysl, abych detailně popisoval to, co mnohem lépe dokáží jiní. Nebo zde. A nechci ani mluvit o dalších skladbách, protože každý koncert má svůj vrchol, a tím byla bezpochyby Fantastická symfonie. To nebyla nějaká skladby z předminulého století, tam se tancoval valčík, bil hrom, padala hlava a létaly čarodějnice přímo v Janáčkové divadle. Kdo neslyšel a neviděl, neuvěří. Ale slyšet mohli i posluchači radia Vltava, které koncert přenášelo.

Pokud jde o festival, necítím se povolán ho hodnotit, ale pozitivní se mi zdá fakt, že věnoval relativně velký prostor hudbě polských skladatelů, kteří měli letos vícečetné výročí  (Lutoslaslawský 100 let, Gorecký a Penderecký - 80 let), a jejichž skladbám nedokázala dát přiměřený prostor ani Česká filharmonie, ani Pražské jaro.

A pokud jde o Valery Gergieva, v červnu příštího roku bude dirigovat 2 koncerty České filharmonie, bohužel jen v Itálii. Kdo by ho chtěl vidět ještě letos, tak dává 3 předvánoční koncerty Stravinského hudby v Mnichově s Mnichovskými filharmoniky, v jejichž čele nahradí za 2 roky Lorina Maazela. A letos začínají současně IT přenosy koncertů a představení z Mariinského divadla, které cílově mají být přenášeny do 1500 sálů v celém světě. V této souvislosti je zřejmé a pozoruhodné, že Valery Gergiev je nejen charismatický interpret, ale evidentně i racionální manager velkých projektů, na něž dovede jak získat prostředky, tak zajistit jejich realizaci. Navíc své úsilí orientuje i k výchově mladých umělců (pěvecké akademii divadla šéfuje jeho sestra), ale začíná se orientovat také směrem k dětským a mladým divákům. Jiný mimořádný interpret, Joyce DiDonato, o které jsem tady před pár dny psal, má kredo, které je asi u obou podobné:



A ještě k protestům ze strany LGBT scény. Valery Gergiev má pravděpodobně dostatek silné vůle a obrovskou vizi, která novým divadlem zdaleka nekončí. Realizace této vize však stojí velké peníze, které mu dává Putin, a nikde jinde je získat nemůže. Bez ohledu na to, zda se jejich politické názory shodují, nebo jde pouze o účelové postoje, je krajně nepravděpodobné, že by se proti Putinovi postavil a své sny tak ohrozil.

čtvrtek 7. listopadu 2013

A zase Traviata - ze z Plzně

Když už jsem byl na Traviatě v Budapešti, nemohl jsem si nechat ujít novou inscenaci této opery v Plzni. Navíc to má tu výhodu, že autem jsem tam od domu k domu za 75 minut. Jak jsem se dočetl, režie byla odvážně svěřena mladičké režisérce Lindě Keprtové, která má za sebou jednu zajímavou inscenaci. Ovšem skutečnost je docela jiná. Režisérka má za sebou zajímavou inscenaci, ale ne jen jednu, což současně znamená, že není nezkušená, a mluvit o ženě, která se přehoupla do 4. dekády svého života jako o "mladičké" může jen člověk, který si připadá velice starý. Čímž bych uzavřel odkaz na kritiky, neboť jejich autoři obvykle vygenerují problém, aby měli o čem psát.

Ale k otázce režie. Nepovažuji za rozhodující, zda je koncepce inscenace konzervativní nebo minimalistická. Cítím však, že je podstatné, aby režie nevnášela do divadla jakýsi druhý plán, který běží paralelně s dějem opery. Kdesi jsem četl, že to je výsledek vstupu činoherních režisérů do světa opery, kteří se realizují vlastní verzí příběhu (což není problém, protože originál je zhusta nesmyslný) a na to je jaksi naroubována hudba. Většina diváků pak ani netuší, o co vlastně jde, rozluštění tajenky je doménou odborníků. Ti, kdo nejsou podobnými inscenačnímu postupy nadšeni, pak bývají považováni za nezřízené zpátečníky. I když necítím potřebu se hájit, musím konstatovat, že za nejlepší inscenaci posledních 10 let považuji až na kost vypreparovanou Traviatu německého režiséra Willy Deckera, která byla poprvé uvedena v roce 2005 na Salzburger Festspielen a vynesla na oběžnou dráhu dvojici interpretů Annu Netrebko a Rollando Villazona. Dnes je tato inscenace v repertoáru Metropolitní opery, poslední Violettou byla letos v březnu/dubnu Diana Damrau.

Ale zpátky k plzeňské inscenaci. Její paruky a kufry a uschlé listí a figuríny měly jistou logiku, ale neměl jsem pocit, že by jakkoli zvýšily intenzitu mého zážitku, spíš působily rušivě, protože mi vrtalo hlavou: Proč? a odvádělo mne to od hudby. Výsledný dojem byl jen o fous lepší než z té staré režie budapeštské. Ono proč jsem pochopil až z výkladu kritika a doufám, že on to pochopil správně. Připouštím však, že jsou lidé, kteří stačí vnímat všechno současně a těší je to.

Violettu v této první repríze v sobotu 2. listopadu zpívala Kateřina Kněžíková, když obě premiéry odzpívala ve 2 dnech po sobě Petra Šimková-Alvarez. Kateřinu Kněžíkovou sleduji od jejího příchodu do pražského ND v roce 2006 a mám ji rád. Na roli se zjevně dlouhodobě připravovala, viz záznam z galakoncertu v Ostravě,


ale v Plzni, kde zpívala celé představení vůbec poprvé, jsem měl pocit, že její hlas zní poněkud syrově a zpívá někde blízko horní hranice svých možností. Rozhodně to, co je slyšet z nahrávky je podstatně lepší. V druhé polovině večera však byl její zpěv uvolněnější, herecky byla výborná a v závěru působila zcela věrohodným dojmem. Takže konec vše napravil a i na ní bylo vidět, že ač toho měla plné zuby, spadl jí kámen ze srdce. Možná by to chtělo vidět ji po pár reprízách. Leč stejně by mne nesmírně zajímal výkon Petry Šimkové-Alvarez, kterou jsem před časem viděl rovněž v Plzni jako Markétku a považuji ji za minimálně jednu z nejlepších českých sopranistek současnosti. Naopak Alfred v podání maďarské operetní hvězdy Zsolta Vadásze byl díky svému mečivému tenoru slabinou večera. Takže nejlepší v hlavní roli byl otec Germont Romana Janála. Snad jen to otlapkávání Violetty při jejich prvním setkání nemuselo být tak prvoplánové, ale chápu, že to byl režijní záměr a ne zpěvákova privátní iniciativa.

Ovšem všechna dílčí negativa nemohla znehodnotit dojem z nádherné hudby, takže když jsem jel po představení zpátky do Prahy, zřekl jsem se radia, protože jsem cítil intenzivní potřebu nechat ji v sobě doznít. A tak to má asi být.



Hudební drby 3 - listopad 2013

  • Daniel Barenboim odchází z pozice hudebního ředitele milánské opery La Scala ke 31. prosinci 2014, tedy o 2 roky dříve než se předpokládalo. Souvisí to bezpochyby s pohybem na managerských postech významných hudebních institucí. V příštím roce předčasně opustí La Scalu její superintendant Stephane Lissner, který nastoupí u Pařížské opery. Na jeho místo pak přijde Alexander Pereira, který předčasně odchází ze Salzburger Festspiele. Barenboim však rozhodně do penze nepůjde, neboť bude i nadále hudebním ředitelem Staatsoper a Staatskapelle Berlin, stejně jako mu zůstává West-Eastern Divan Orchestra.

  • Agentura JVS Group zrušila 10 listopadových koncertů ruského sboru Rudoarmějci vedeného generálmajorem Viktorem Jelisejevem, kde měla zpívat Helena Vondráčková. Naopak Eva Urbanová oznámila, že přestože se nyní v nemocnici zotavuje z kontinuálních viróz, vystoupení na 5 prosincových koncertech ruského armádního souboru Alexandrovci si ujít nenechá. Jejich organizátorem je agentura 10:15 Entertainment.

  • Klavírista Lang Lang byl 28. října jmenován dvanáctým poslem míru OSN (z dalších na př. Daniel Barenboim, Michael Douglas, Yo-Yo Ma či Charlize Theron) při slavnostním ceremoniálu zahrál Chopinův valčík No. 1 a promluvil několik moudrých slov.

  • New York City Opera, založená v roce 1943, oznámila 1. října, že v důsledku nedostatku financí zahájí proces likvidace společnosti a vyhlásí bankrot. Mezi nejznámější osobnosti, jejichž jméno je s divadlem spojeno, patří Beverly Sills, která se po skončení aktivní pěvecké kariéry stala na 10 let (1979-89) ředitelkou divadla.

  • Valery Gergiev, mimo jiné i šéf London Symphony Orchestra, uveřejnil dnes na svém FB profilu prohlášení reagující na kritiku ze strany odpůrců Putinova anti-gay zákona. Tvrdí v něm, že on osobně nikoho nediskriminuje a všechny miluje. Odpůrci kontrovali požadavkem, aby se tedy veřejně postavil proti zmíněnému zákonu. Je však krajně nepravděpodobné, že jim tento Putinův přítel vyhoví. Naopak je jisté, že koncem října zahájil 17denní turné, při němž ve 13 koncertech bude LSO pod jeho taktovkou hrát cyklus skladeb Hectora Berlioze. Uprostřed, to je v pátek 8. listopadu, provede v Brně Fantastickou symfonii, předehru Waverley a cyklus 6 písní "Les nuits d´été" s mezzosopranistkou Karen Cargill.

středa 6. listopadu 2013

Bartoli není nikdy dost

Cecilia Bartoli

Na nějakém jiném blogu jsem před 2 lety napsal toto:

18. října 2011 v 8:58

Jsou zpěváci, kteří dokáží skvěle zpívat, ale posluchač jakoby ustupuje do pozadí. Dmitrij Chvorostovský předloni v Praze nádherně zpíval, ale tvářil se přitom, jakoby posluchač byl jeho nepřítelem. Anna Netrebko podává úžasné výkony, ale mluví o tom, že jí to nebaví a chce provozovat hospodu nebo navrhovat interiéry (ten její v NY je mimochodem úděsný) a utěšeně tloustne. Divák sem, divák tam. Je to asi normální, takový už člověk je.


Tu a tam se však v životě lidském stanou věci tak říkajíc absolutní. K nim není co dodat. A takovou továrnou na absolutno je i Cecilia Bartoli. Techniku má řada zpěváků, i když tu její ne. Jenomže vrcholné umění začíná zřejmě tam, kde nastupují pozitivní emoce. Cecilia Bartoli, 47letá Italka, to v Praze předvedla během pár měsíců podruhé. V neděli 16. října večer vtrhla na jeviště v černém plášti s rudou podšívkou, klobouku a vysokých botách a rozpoutala se vichřice ovací, jakoby to bylo pokračování červnového koncertu. A pak předvedla v pořadu Sacrificio něco, co už léta zvedá diváky a posluchače ze sedadel, vhání jim slzy do očí, nutí je volat bravo, čekat nekonečně dlouho na podpis programu a psát nesmysly na facebook. Nabita energií, své vlastní nadšení a radost z toho co dělá přenesla do hlediště. Úžasný dar a spousta kázně a dřiny. Tohle napsal jakýsi anonym: "Nevěřte, že ráj není - je tam, kde zpívá Bartoli, včera 3 hodiny v Rudolfinu."

Další pražské vystoupení vypukne již příští úterý. Bude k tomuhle ještě co dodat? Navíc jsem tehdy ještě neviděl Joyce DiDonato naživo.

Marvelous Joyce v Rudolfinu

Včera večer zahájila nejlepší americká mezzosopranistka a hvězda největších operních scén Joyce DiDonato třetí šňůru koncertů Drama Queens s orchestrem Il Complesso Barocco vedeným hostujícím dirigentem a houslistou Dmitrijem Sinkovským. Tentokrát to je Praha, Bratislava, Budapest, Amsterdam, Monte Carlo během 9 dnů! 8 arií plus 3 přídavky, 4 orchestrální čísla. K tomu promlouvání k publiku: omluva, že česky umí pouze Janáček a Magdalena Kožená, nádherný sál, město, Hrad... Psal jsem o tom už před rokem po jejím berlínském vystoupení. Absolutní profesionál jako zpěvák a hluboce pozitivní jako člověk. Hvězda No. 1.


 A 2 hodiny po koncertu sama popsala své dojmy na twitteru takhle:
@JoyceDiDonato: A TRULY magical night tonight in Prague: THANK YOU to this wonderfully historic city, welcoming us with open arms!! What a gift!

Tak tohle je ta nezapomenutelná Rosina v MET Lazebníkovi sevilském s Peterem Mattei a JD Florezem nebo na vozíčku s pochroumaným kotníkem v londýnském ROH a dechberoucí Marie Stuartovna letos  lednu opět z Metropolitní. A Angelina v Rossiniho Popelce, která bude vysílána v přímém přenosu z MET 10. května příštího roku.






pátek 1. listopadu 2013

To Russia with Love

Valery Gergiev oslňuje svět svým nejen dirigentským umem, Anna Netrebko oslňuje zpěvem. Oba podporují vůdce, který je oslněn lénem, které sám sobě udělil.

Existují ovšem lidé, kteří oslnění nejsou. A to jak doma, tak i za hranicemi země. Z těch doma vloni odsoudili pár excentrických mladých žen, které v chrámu protestovaly proti spojení pravoslavné církve s vůdcem a teď šijí ve dne v noci válenky v kriminále. Naděžda Tolokonnikova odtamtud píše zoufalé dopisy a prosí o pomoc. Mimochodem, ve stejném místě - Mordoviji - šaškoval s ruským pasem Gerard Gepardieu a děkoval vůdci, že nebude muset platit daně Francii. Jak je nebezpečné neobdivovat vůdce ví také Michal Chodorkovský, který zase šije léta rukavice. A relativně nedlouho zakouší nepřízeň svého lénního pána Alexej Navalný, který byl podmínečně odsouzen a na krku má další obvinění z podnikání za účelem zisku. Takový tlak ovšem vyvolává nevůli u poddaných, která se promítá do demonstrací, projevů vzdoru v internetových mediích a minimální účasti při volbách (v Tjumeni a Tomsku pouhých 16 %). Ti zavření mají asi štěstí, že vůdce touží po obdivu a lásce celé planety, a před ZOH v Soči prý proto vyhlásí amnestii. Ovšem to, že občas je v Moskvě seřezán cizí diplomat nebo jsou významným zahraničním hostům předány dárky umožňující ukrást jim jejich tajemství, toto úsilí kazí.


No, a co se zahraničí týče, Rusko, aby zlepšilo nepříliš hezký image, prezentuje se jako kulturní velmoc, k čemuž občas získá i mimořádné osobnosti, jako na příklad letos v květnu Placido Dominga, který byl přítomen při slavnostním otevření nového Mariinského divadla v St. Petěrburgu.

O to víc pak musí vůdce zamrzet, když se ukáže, že zdaleka ne všichni lidé v uměleckém světě to vidí podobně. Třeba 7. října 2013 se v nabitém komorním sále Berlínské filharmonie (1200 míst) konala akce nesoucí stejný název jako tato poznámka - To Russia with Love. Jeho cílem byla podpora ruské opozice vězněné a potlačované Putinovým režimem. Termín byl symbolický. 7. října před 7 lety byla zavražděna ruská opoziční novinářka Anna Politkovská a před 61 lety se narodil Vladimír Putin. A ještě symboličtější byla účast Daniela Barenboima, který nejenže je uměleckou hvězdou minimálně srovnatelnou s Domingem, ale osobní angažovaností (arabsko-izraelský orchestr, zahájení olympijských her atd.) je v hudebním světě no. 1. Vedle Barenboima se na akci podíleli houslový virtuoz Gidon Kremer, věhlasná argentinská klavíristka Marta Argerich nebo ruská klavíristka gruzínského původu Katia Buniatishvili, která přes své mládí je respektovanou vyzrálou osobností.


Umělecká úroveň takovýchto akcí nemusí být vždy 100%, jde především o demonstraci postojů a akt nepopiratelné humanity. A ty jsou bezpochyby mimořádně cenné. To, že moc korumpuje a dělá z lidí schizofrenické lháře vidíme dnes a denně. Tam, kde se opevní natolik, že vnitřní opozice je málo účinná nebo nemožná, je tlak ze zahraničí podporou pro zachování naděje na změnu k lepšímu. A že svoboda je hodnota sama o sobě, kterou větší flák masa a laciné pivo sotva nahradí, a že není jen praktická, protože svobodní lidé lépe pracují, je mimo jakoukoli pochybnost. Minimálně část populace si to uvědomuje a dožaduje se jí, a navzdory všech vládcům a diktátorům její míra roste.

Long live Daniel Barenboim, to Russia with love.