Ale k otázce režie. Nepovažuji za rozhodující, zda je koncepce inscenace konzervativní nebo minimalistická. Cítím však, že je podstatné, aby režie nevnášela do divadla jakýsi druhý plán, který běží paralelně s dějem opery. Kdesi jsem četl, že to je výsledek vstupu činoherních režisérů do světa opery, kteří se realizují vlastní verzí příběhu (což není problém, protože originál je zhusta nesmyslný) a na to je jaksi naroubována hudba. Většina diváků pak ani netuší, o co vlastně jde, rozluštění tajenky je doménou odborníků. Ti, kdo nejsou podobnými inscenačnímu postupy nadšeni, pak bývají považováni za nezřízené zpátečníky. I když necítím potřebu se hájit, musím konstatovat, že za nejlepší inscenaci posledních 10 let považuji až na kost vypreparovanou Traviatu německého režiséra Willy Deckera, která byla poprvé uvedena v roce 2005 na Salzburger Festspielen a vynesla na oběžnou dráhu dvojici interpretů Annu Netrebko a Rollando Villazona. Dnes je tato inscenace v repertoáru Metropolitní opery, poslední Violettou byla letos v březnu/dubnu Diana Damrau.
Ale zpátky k plzeňské inscenaci. Její paruky a kufry a uschlé listí a figuríny měly jistou logiku, ale neměl jsem pocit, že by jakkoli zvýšily intenzitu mého zážitku, spíš působily rušivě, protože mi vrtalo hlavou: Proč? a odvádělo mne to od hudby. Výsledný dojem byl jen o fous lepší než z té staré režie budapeštské. Ono proč jsem pochopil až z výkladu kritika a doufám, že on to pochopil správně. Připouštím však, že jsou lidé, kteří stačí vnímat všechno současně a těší je to.
Violettu v této první repríze v sobotu 2. listopadu zpívala Kateřina Kněžíková, když obě premiéry odzpívala ve 2 dnech po sobě Petra Šimková-Alvarez. Kateřinu Kněžíkovou sleduji od jejího příchodu do pražského ND v roce 2006 a mám ji rád. Na roli se zjevně dlouhodobě připravovala, viz záznam z galakoncertu v Ostravě,
ale v Plzni, kde zpívala celé představení vůbec poprvé, jsem měl pocit, že její hlas zní poněkud syrově a zpívá někde blízko horní hranice svých možností. Rozhodně to, co je slyšet z nahrávky je podstatně lepší. V druhé polovině večera však byl její zpěv uvolněnější, herecky byla výborná a v závěru působila zcela věrohodným dojmem. Takže konec vše napravil a i na ní bylo vidět, že ač toho měla plné zuby, spadl jí kámen ze srdce. Možná by to chtělo vidět ji po pár reprízách. Leč stejně by mne nesmírně zajímal výkon Petry Šimkové-Alvarez, kterou jsem před časem viděl rovněž v Plzni jako Markétku a považuji ji za minimálně jednu z nejlepších českých sopranistek současnosti. Naopak Alfred v podání maďarské operetní hvězdy Zsolta Vadásze byl díky svému mečivému tenoru slabinou večera. Takže nejlepší v hlavní roli byl otec Germont Romana Janála. Snad jen to otlapkávání Violetty při jejich prvním setkání nemuselo být tak prvoplánové, ale chápu, že to byl režijní záměr a ne zpěvákova privátní iniciativa.
Ovšem všechna dílčí negativa nemohla znehodnotit dojem z nádherné hudby, takže když jsem jel po představení zpátky do Prahy, zřekl jsem se radia, protože jsem cítil intenzivní potřebu nechat ji v sobě doznít. A tak to má asi být.
Žádné komentáře:
Okomentovat