Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 31. prosince 2018

Nový vítr v podzimní MET

Newyorská Metropolitní opera, která se v posledních letech potýká s poklesem návštěvnosti, inovuje. Vedle trochu divoké výměny hudebního ředitele přichází i noví inscenátoři. Tři premiéry v podzimní části sezóny připravili američtí tvůrci Darko Tresnjak, resp. Michael Mayer, které spojuje to,že jsou nositeli Tony Award za režii muzikálů.

První z nich představil operu Camilla Saint-Saense Samson a Dalila, která byla 20. října vysílána v rámci projektu MET in HD. Epický biblický příběh dostal bombastickou scénu a prvotřídní obsazení. Elīna Garanča a Roberto Alagna v titulních rolích jsou v paměti řady milovníků opery spojeni s Carmen v roce 2010, kde vášnivý Alagna - Don José hrál zrazeného milence s takovým zaujetím, že Garanča - Carmen odcházela s modřinami. Oba tehdy byli skvělí, ovšem Garanča je příliš noblesní na to, aby mohla být 100% smyslnou svůdnicí. I zde byl výkon obou protagonistů excelentní s podobnou poznámkou k nedostatku živelné dráždivosti u Garanči. Vynikající byly jako obvykle sborové scény.

Samson a Dalila
Metropolitní opera
Camille Saint-Saens: Samson a Dalila,
20. října 2018, přímý přenos

Dirigent: Sir Mark Elder
Režie: Darko Tresnjak
Scénografie: Alexander Dodge
Kostýmy: Linda J. Cho
Světelný design: Donald Holder
Choreografie: Augustin McCormick
Dirigent: Sir Mark Elder
Režie: Darko Tresnjak
Scénografie: Alexander Dodge
Kostýmy: Linda J. Cho
Světelný design: Donald Holder

Elīna Garanača: Dalila
Roberto Alagna: Samson
Elchin Azizov: Abimelech
Laurent Naouri: Velekněz
Dmitrij Belosselskij: Hebrejský stařec

--------------------

Zbývající dvě premiéry připravil Michael Mayer, který před několika lety inscenoval poněkud pouťového Rigoletta situovaného do Las Vegas. 

Tou první je Marnie stále ještě mladého skladatele Nicole Muhly. Libreto vychází z románu anglického spisovatele Winstona Grahama vydaného v roce 1961, podle kterého natočil v roce 1964  Alfred Hitchcock filmový horor, který ovšem drtivá většina současníků nezná. Příběh vyšinuté ženy týrané můrou viny ze smrti malého bratra, která mění místa pobytu a zaměstnání a své šéfy okrádá, je skutečně dramatický. A to včetně nečekaného rozuzlení. Vnějškově opera připomíná trochu Adésova Anděla zkázy a trochu Věc Makropulos, ale plně stojí na vlastních nohách. Minimální scéna i kostýmy ladí s příběhem a obsazení hlavních rolí je perfektní. Představení ovšem stojí a padá s vynikajícím výkonem Isabel Leonard v roli Marnie, která podává postavu jak pěvecky, tak i herecky s naprostou samozřejmostí. Díky té komplexnosti mi připadá, že jde o její nejlepší prezentaci poslední doby, jestli se to tak dá vůbec říct. Čím se ta ženská nabíjí, že toho ze sebe dokáže tolik vydat? I ostatní zpěváci a především Christopher Maltman jsou skvělí, postava Marnie je však nejplastičtější.



Metropolitní opera
Nico Muhly: Marnie
10. listopadu 2018, přímý přenos

Dirigent: Robert Spano
Režie: Michael Mayer
Kostýmy: Arianne Phillips
Světelný design: Kevin Adams
Scénografie a projekce: Julian Crouch
Průvodce pořadem: Anthony Roth Costanzo

Obsazení:
Marnie: Isabel Leonard
Matka Marnie: Denyce Graves
Paní Rutlaandová: Janis Kelly
Mark Rutland: Christopher Maltman
Terry Rutland: Iestyn Davies


--------------------

Třetí z nových inscenací letošního podzimu je Verdiho Traviata, kterou režíroval opět Michael Mayer. Během dvou měsíců tak představil dvě absolutně odlišná díla, navíc Traviata nahradila slavnou Deckerovu inscenaci z roku 2005 šitou na tělo Anny Netrebko a Rolando Villazona, jejíž opakovaný přenos, tentokrát s Yonchevou a Michaelem Fabiano byl vysílán vloni. Nová inscenace je skutečně z gruntu nová, staví na lidské vášni a je zasazena do jakéhosi rokokového prostředí, které samo o sobě příliš neinspiruje. A má zbrusu nové obsazení Damrau, Flórez a Quinn Kelsey. Absolutní hvězdou večera byla Diana Damrau a to jak pěvecky, tak i herecky, i co do exteriéru, na kterém musela po dvou dětech tvrdě pracovat. Její výkon byl doslova úchvatný nebyl problém uvěřit, že ten příběh žila. Poněkud rozpačitý jsem pak byl z Alfreda, kde Floréz asi není tím úplně nejlepším představitelem, i když zpíval také skvěle. Je to asi daň z přenosu, ale možná by měl být trochu víc chlap. Zato jeho divadelní otec Quinn Kelsey mi připadal vynikající a svým sytým, ale sametovým hlasem nejspíš nejlepší starý Germont za řadu let.


Ovšem tou největší hvězdou představení byl dirigent Yannick Nézet-Séguin. Při svém prvním nastudování v Met předvedl bezchybný energický výkon, který diváci hlasitě ocenili. Atmosféra, kterou do představení vnesl, byla umocněna tím, že na závěr přivedl na jeviště celý orchestr podobně, jako to dělá Daniel Barenboim v Berlíně.

Metropolitní opera
Giuseppe Verdi: La Traviata
15. prosince

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie Michael Mayer
Scénická výprava: Christine Jones
Kostýmy: Susan Hilferty
Choreografie: Lorin Latarro
Průvodkyně přenosem: Anita Rachvelishvili

Obsazení:
Violeta Valéry: Diana Damrau
Alfredo Germont: Juan Diego Flórez
Giorgio Germont: Quinn Kelsey

--------------------

Kdybych to měl shrnout, pak všechna tři představení byla skvělá, nejméně snad Samson a Dalila. Jak dalece jsou přínosem muzikáloví režiséři je těžké říct, zřetelným úspěchem pro mne byla pouze Marnie. O zpěvácích je zbytečné mluvit, na jejich kvalitě divadlo oprávněně trvá a nový hudební ředitel je evidentním obrovským přínosem.

sobota 22. prosince 2018

Schiele a jiní šílenci

EGON SCHIELE

Podzimní Vídeň připravuje pro své návštěvníky každoročně výstavní lahůdky. O Bruegelovi a Monetovi už tady byla řeč, ale roku 1918 skončila nejen 1. světová válka - bohudík - a rakousko-uherská říše - i to má celkem kladné znaménko, ale bohužel vyhasly i životy řady lidí. Jedním z nich byl i Egon Schiele (1890-1918), o kterém jsem psal již vloni v souvislosti s výstavou jeho kreseb v Albertině. Největší sbírku však má Leopold museum, které vystavuje Schieleho tvorbu v různých kombinacích průběžně a konečně Belvedere, který má k dispozici 16 Schieleho děl plus 2 trvalé zápůjčky, a uspořádal letos v Oranžerii Dolního Belvederu jejich výstavu. Ta je sice relativně komorní, ale je doplněna rozsáhlou dokumentací, protože všechny obrazy náležející galerii byly podrobeny rozsáhlému průzkumu. Výstava ukazuje cesty, jakými se obrazy do muzea dostaly a ty byli mnohdy krkolomné, protože doba byla a je taková. Nezanedbatelnou roli v tom hrály i válečné konfiskace židovského majetku a poválečné restituce. Jednomu takovému příběhu, kde se hrálo o obrazy Gustava Klimta, se dostalo rozsáhlé publicity a je literárně i filmově zdokumentován.


Všechno to začalo kunsthistorikem Franzem Martinem Haberditzlem (1882-1944), který byl ve 33 letech jmenován ředitelem státnígalerie v Belvedere a zůstal jím až do anšlusu v roce 1938. Odejit byl, neboť byl přítelem "degenerovaného umění" a manželem poloviční židovky. Krátce po svém jmenování se seznámil s Schielem, který v roce 1917 namaloval jeho portrét. Haberditzl ho koupil a v majetku rodiny zůstal až do roku 1976. Majitel soukromé sbírky, který ho tehdy získal, ho prodal muzeu v roce 2003.

Dr. Franz Martin Haberditzl (1917) - Belvedere
Jedním z nejvýše ceněných Schieleho obrazů je portrét vydavatele Eduarda Kosmacka z roku 1910, i ten ho od malíře koupil. V roce 1930 přešel do rukou rakouského kunsthistorika Ferdinanda Eckhardta, který ho Belvedere prodal, když v roce 1953 odcházel do Kanady.

Eduard Kosmack (1910) - Belvedere
Waldeburghu "Wally" Neuzil poznal Schiele v roce 1911, když jí bylo 16 let a stala se jeho modelkou, milenkou, opatrovatelkou a můzou. Obraz je sice v majetku Leopold musea, ale jednak se jedná o klíčovou osobu v malířově životě, jednak je typickým příkladem problémů, kterými se Rakousko muselo po válce zabývat. Jeho poslední předanšlusoví majitelé byli židé, kteří o obraz přišli, následovalo jeho válečné putování, chybná restituce ve prospěch Roberta Riegera, koupě Rakouskou galerií, výměna s Rudolfem Leopoldem za Portrét Herberta Reinera, soudy, zablokování v USA  a až v roce 2010 po Leopoldově smrti došlo k urovnání s dědici posledních předválečných majitelů (19 mil. $) a jeho definitivní získání Leopoldovým muzeem.

Wally Neuzil (1912) - Leopold Museum
Obraz Okna je jedním z řady těch, které ukazují Český Krumlov, odkud pocházela Schieleho matka a kde mladý malíř pobýval a se skandálem odjížděl v roce 1910 a znovu 1911. Jeho cesta do Belvederu však byla ukázkově prostá. V roce 1917 ho koupil malířský kolega Hans Böhler a ten ho za 31 let prodal Belvederu.

Fasáda (Okna), 1914, Belvedere
Obraz "Smrt a dívka" odráží stav, ve kterém Schiele byl, když se v roce rozhodl oženit s Edith Harms a jeho dosavadní modelka, milenka, pečovatelka a můza Wally odešla, když obě odmítly žít podle Schieleho představy ve třech.

Smrt a dívka (Muž a žena), 1915, Belvedere
Obraz Muž a žena, stejně jako Kardinál a jeptiška, koupil od malíře Heinrich Rieger. Tento  rakouský sběratel byl zubař a často obrazy přijímal jako platbu za své služby a jeho sbírka obsahovala několik set položek moderního malířství. Jako žid přišel v roce 1938 o licenci a existenci a sbírku rozprodával. Rieger i jeho žena zahynuli po transportu do Terezína a v roce 1948 obraz Muž a žena restituoval syn Heinrich, který včas emigroval do Spojených států. Ten ho v roce 1950 prodal Österreichischen Galerie.

Objetí (Muž a žena), 1917, Belvedere
Obraz Kardinál a jeptiška měl podobný osud jako Objetí, v roce 1957 však byl S Rudolfem Leopoldem vyměněn za jeden z obrazů Gustava Klimta.

Kardinál a jeptiška (Pohlazení), 1912, Leopold Museum
Osud dalšího vysoce ceněného obrazu, expresionistické melancholické podzimní krajiny s řadou stromů při západu slunce, z nichž z jednoho opadalo listí, není tak úplně jasný. Známo je, že do roku 1930 byl jeho majitelem Josef Morgenstern, pak je tma a v roce 1942 ho Belvedere koupil od vídeňské galerie L.T. Neumann. Morgenstern zahynul roku 1943 v Osvětimi, jeho žena přežila v Bruselu a zemřela v roce 1970. V každém případě je to nejlepší Schieleho krajina.

Čtyři stromy (1917), Belvedere
Přestože se mnohé z toho, co se dělo za války v Rakousku, dostalo na světlo světa, vyžaduje i dnes publikace takovýchto informací jistou míru odvahy. I když jiná oblast, ale má to něco společného s táborem v Letech nebo pařížským zátahem na židy v roce 1942. Prostě když se nemusí, nemluví se o tom. I kdyby to člověk nechtěl sebevíc, politika je součást života, včetně těch jejích hodně stinných stránek.

A tady je ještě jednou všechno co nahoře, a i víc. 




Pokud by někomu bylo těch obrazů z Oranžerie málo, na youtube jich může vidět mnohem víc. Tady třeba 283. A na vlastní oči je můžete vidět v pařížské galerii Fondation Louis Vuitton nebo v Moskvě, Bostonu, Londýně, Liverpoolu či New York.


DONNA HUANCA

Stejně letos jako loni se v Dolním Belvederu koná výstava, jejímž hlavním objektem je nahé ženské tělo. 38letá bolivijoameričanka se snaží vytvořit uměleckou paralelu světa současným působením na různé smysly. Zapojuje tak do svých výtvorů barokní prostředí, sochy, velkoformátové kresby, zvuky, video a živé postavy. Někteří návštěvníci se tvářili, že je to upoutalo, moc jich nebylo.





NIKO PIROSMANI (1862-1918)

Jeden z naivistických malířů z dob carského Ruska. Vyučený sazeč začínal jako kuchař na Transkavkazské železnici, později spoluvlastnil malou mlékárnu a když ji propil, maloval cestující na dráze a návštěvníky restaurací za jídlo a pití. Později ho objevili moskevští modernisté a na výstavě organizované v roce 1912 Michailem Larionovem upoutaly jeho obrazy pozornost a inspiroval přední malíře jako Chagalla, Malevič, Gončarovou a Larionova podobně jako Henri Rousseau malíře francouzské. V Tbilisi ho však odmítli, strávil 2 roky v jakési sklepní hospodě a zemřel v 56 letech. Dnes je respektovaným umělcem, jehož obrazy visí v Národní galerii v Tbilisi, akorát že nikdo neví, kdy vznikly.

Výstavu obrazů při příležitosti 100. výročí úmrtí tohoto podivína uspořádala Albertina. Je to bezpochyby znamení jisté sounáležitosti s Ruskem tísněné Gruzií.

mladá žena se sklenicí piva
Rusko-japonská válka
Zelinářský krám









čtvrtek 20. prosince 2018

Monet, kam oko pohlédne

Pokud se někomu aspoň trochu vnímavému řekne francouzský malíř impresionista, tak já bych řekl, že ze 70 % se mu vybaví jména Claude Monet. Ten žil v letech 1840 až 1926 a symbolizuje celou epochu zrodu a zrání moderního malířství, jehož osou je právě impresionismus. Kdyby nic jiného, tak jeho lekníny viděl skoro každý.

V pražské Národní galerii je sice jen jeden z jeho obrazů a to Dámy v květinách z roku 1875,


ale jinak se jimi pyšní velké světové galerie a ve Francii je hned několik míst, kde na ně můžete narazit. Jsou to Musée d´Orsay, Orangerie a Musée Marmottan Monet v Paříži a Musée d'art moderne André Malraux v Le Havru, kde Monet vyrůstal.

A všechna muzea prahnou po tom, aby mohla uspořádat Monetovu výstavu. Třeba před 3 lety Staedel Museum ve Frankfurtu.


Od října 2017 do letošního června bylo také vystaveno 60 Monetových obrazů z Musée Marmottan v Římě a National Gallery v Londýně shromáždila 80 obrazů pro výstavu Monet & Architecture letos v dubnu až červenci (největší Monetova výstava ve Velké Británii od roku 1999).

Ovšem husarský kousek se podařil vídeňské Albertině, když získala zápůjčkami z tak prestižních institucí jako jsou Musée d’Orsay, National Gallery Londýn, Museum of Fine Arts Boston a především Musée Marmottan Monet a z vlastních zdrojů celkem 100 Monetových obrazů a vystavila je ve svých hlavních prostorách v 1. patře. Na úvod je asi nejlepší si poslechnout ředitele muzea Klause Albrechta Schrödera:


Už z něj je zřejmé, že se jedná o výstavu mimořádnou, čemuž odpovídá i zájem veřejnosti:



Fronty byly venku, v hale i v samotné expozici

Monetova cesta k popularitě byla dosti složitá a spíše vhodná pro románové zpracování. Jako mladík přestal studovat střední školu a odebral se z Le Havru do Paříže. Měl už nějaké zkušenosti s malováním, které získal od místního preimpresionisty Eugèna Boudina a v Paříži dál maloval, ale ve 21 letech narukoval k alžírské lehké kavalerii, onemocněl tyfem, utekl a začal v Paříži znovu studovat a malovat.

Do života mu však vstoupila modelka Camille Doncieux, která v květnu 1867 porodila jeho syna. Z tohoto období jsou na příklad následující dva obrazy, které znázorňují místa na normadském pobřeží nedaleko Le Havre.

1870 - Entrance to the Port of Trouville
1870 - On the Beach at Trouville
 Když se v roce 1870 vzali, prchli před válkou s Prusem a strávili nejprve pár hladových měsíců v Londýně a pak pobývali v Holandsku.

The Landing Stage (1871)
Prvním majitelem tohoto obrazu znázorňujícího řeku Zaan v holandském městě Zaandam, byl Ernest Hoschedé, o kterém bude ještě řeč. Současný majitel ho koupil v roce 1989 za 10 mil. Ł.

Po tomto útěku před válkou a revolučním chaosem se usadili v Argenteuil na okraji Paříže, kde žili 7 let.

1873 - The Red Kerchief, Portrait of Mrs. Monet
1874 - The Banks of the Seine near the Bridge at Argenteuil
1875 - Train in the snow


Ovšem nejdůležitější událostí tohoto období byla výstava Sdružení umělců, malířů, sochařů a rytců v roce 1874 a Monetův obraz "Imprese, východ slunce", na který kritik Louis Leroy reagoval slovy: "Dojem - jak pravdivé! Zrovna jsem si říkal, že když na mne zapůsobil dojem, něco ho musí způsobit. Jaká to volná a bezstarostná práce štětcem! I tapety v surovém stavu jsou vypracovány dokonaleji než tento obraz moře!" A protože dojem je francouzsky impression, dal pan Leroy název možná nejvýznamnějšímu směru moderního umění a to nejen v malířství. V Albertině však tento obrazu časného rána v přístavu Le Havre není, Musée Marmottan Monet si ho poté, co mu po krádeži v roce 1985 celých pět let chyběl, zřejmě pečlivě hlídá.

Je zde však jiný slavný Monetův obraz z této výstavy, a to "Boulevard des Capucines", který nese všechny hlavní rysy impresionismu.

Boulevard des Capucines (1873)
V létě roku 1878, poté co se Monetovým narodil druhý syn, se rodina přestěhovala do Vétheuil, do domu bohatého obchodníka a sponzora umění Ernesta Hoschedé, který Claudovi poskytl i práci a kupoval jeho obrazy. Krátce nato však Hoschedé zbankrotoval a opustil Francii, o rok později zemřela Monetova žena, oba "pozůstalí" se dali i s celkem osmi děti dohromady, v roce 1881 se přestěhovali do Poissy a posléze v roce 1883 se usadili v Giverny, opět na řece Seině, ve výběžku Normandie vzdáleném asi 60 km od Paříže.

V tomto období vznikly mimo jiné obrazy:

1882 - The Fisherman´s House at Varengeville
1887 - Young Girls in a Roaing Boat
1889 - Frost at Giverny
V roce 1886 pobýval Monet na bretaňském ostrově Belle-Île-en-Mer, kde nakreslil řadu obrazů moře a také portrét rybáře Guillauma Poly:


Monetův skutečný úspěch však zahájila až jeho společná výstava se sochařem Augustem Rodinem v roce 1889, kde vystavil 145 pláten a jeho sláva pak rostla s každou další. Oba umělce spojovalo to, že byli stejně staří a nikdy nezískali formální akademické vzdělání a vzniklo mezi nimi loajální přátelství.

Od přelomu 80. a 90. let se Monet hojně věnoval malování serií obrazů, aby zachytil hru světla a atmosféru okamžiku. Zřejmě první série jsou obrazy údolí řeky Creuse u Crosant ve střední Francii.

1889 - Valley of the Creuse, Evening Effect
V roce 1988 začal malovat v okolí Giverny "Haystacks", ve skutečnosti hromady obilních snopů pokryté vymlácenou slámou nebo senem. V roce 1891 je vystavil a úspěšně prodal všech 15 pláten. Největší sbírku - 6 pláten - vlastní Art Institute Chicago. až po retrospektivu o 30 let později.

1891 - Grainstack in the Sunlight
V létě 1891 Monet zaplatil, aby bylo pozdrženo kácení topolů kolem řeky Epte nedaleko Giverny a namaloval 23 obrazů, které vystavil o rok později. Jedenáct z nich je klasicky totožných, mění se pouze denní doba a povětrnostní podmínky.

1891 - Poplars on the Banks of the River Epte
Slavná je však především série více než třiceti obrazů katedrály v normandském Rouenu, která vznikla v letech 1892-4 a dvacet z nich bylo úspěšně vystaveno o rok později.


   

O 10 let později proběhla v Paříži výstava podobné série 37 obrazů Temže, které vznikly při návštěvách Londýna v letech 1899-1901. Zvlášť ho fascinovala mlha, bez které prý by město nebylo krásné.


V roce 1890 se už Monet finančně vzmohl natolik, že dům v Giverny koupil, přidal i okolní pozemky a v roce 1893 se pustil do vytváření vodních ploch. A když své sídlo na břehu Seiny dobudoval, začal se věnovat malování květin a především leknínů na rybnících v dolní části velké zahrady. Obrazů s lekníny vytvořil od roku 1899 do konce života na 250.



Za první světové války Monet namaloval sérii obrazů plačících vrb jako projev úcty k padlým francouzským vojákům.

1918 - Weeping Willow
V roce 1920 věnoval Monet osm velkých pláten s lekníny státu a ta jsou dnes umístěna v muzeu Orangerie. I zde vlastně následoval svého přítele Rodina, jehož práce se staly majetkem státu o několik let dříve.

To co je ukázáno zde je však jen zlomek obrazů, které jsou v Albertině k vidění. A Monet vás neopustí ani když z expozice vyjdete:



pondělí 17. prosince 2018

Bruegel senior v barvě

Zhruba před rokem jsem referoval o výstavě díla malíře Pietra Bruegela staršího (1525/30 - 1569) ve vídeňské Albertině, která vlastní významnou sbírku jeho grafických prací, ostatně grafika byla původní orientace galerie. A také jsem konstatoval, že v září 2018 bude zahájena výstava maleb tohoto vlámského mistra v Kunsthistorisches Museum, které vlastní 12 z asi 43 olejů, které jsou dnes známé. Výstava byla skutečně zahájena, i když až v říjnu, a je mimořádná. Zaujímá značnou část levé poloviny prvního patra muzea a zájem o ni je obrovský. Toto je upoutávka muzea:



Přestože je pojata komplexně a prezentuje všechny směry Bruegelovy výtvarné činnosti, zastavím se dnes pouze u obrazů, neboť spolu se zápůjčkami je tam 28 prokazatelných prací malíře plus 3 vytvořené v jeho okruhu a jeden Pieterem juniorem. Bezpochyby nejvíc, co se kdy podařilo snést na jedno místo a sotva to bude překonáno.

Proč Bruegel produkoval v mládí kresby, mnohdy blízké ďábelskému stylu o 80 let dříve narozeného holandského malíře Hieronyma Bosche, je celkem jasné. Sloužily, stejně jako kresby krajin inspirované cestami po Evropě, do značné míry jako předlohy pro tisk a protože Antverpy, kde Bruegel působil, byly a jsou dodnes velkým a bohatým přístavem, tisky se dobře prodávaly a malíř se tím se stal známým a uznávaným. K tomu přispělo i to, že se pohyboval v intelektuálních humanistických kruzích.

Pokud jde o velké obrazy, ty vznikaly v posledních 10 letech jeho života, byly malovány převážně olejovými barvami na dubové desky a vznikaly ani ne tak pro radost autorovu, ale výhradně na zakázku pro jmenovité objednavatele, přičemž se malíř vyhýbal církvím a veřejným zakázkám. To má svou logiku, uvědomíme-li si, jak turbulentní léta Holandsko prožívalo jednak díky konfliktu mezi katolickou církví a protestantstvím, jednak v souvislosti s politickým konfliktem mezi holandskými stavy a habsburskou mocí. A Bruegel se zřejmě jako správný obchodník snažil vyjít se všemi, takže o jeho politických názorech a víře, k níž se přikláněl, není známo prakticky nic.

První dochované oleje jsou z konce 60. let 16. století a Bruegel, který neprovozoval ateliér s pomocníky, je maloval převážně sám. Cena jeho obrazů byla nemalá (snad až 500 guldenů, což je cca 30 000 dnešních $) a jejich vlastnictví bylo symbolem bohatství, především bankéřů, obchodníků a majetných humanistů.


První ze zmíněných děl je "Zápas karnevalu s půstem", odehrávající se na náměstí mezi masopůstem a půstem a také mezi kostelem a hospodou. Ty symbolizují tlouštík na sudu s masem a pivem a vyzáblá žena s chlebem a rybou. A všude spousta lidí v akci.

Druhý obraz "Dětské hry" je jakousi encyklopedií dětských radovánek té doby a jedním z vysvětlení je, že symbolizuje dospělou společnost, která se sama chová dětinský.


V roce 1563 se Bruegel oženil s Mayken Coecke, osmnáctiletou dcerou svého bývalého mistra a současně se stěhuje do Bruselu. Důvody pro stěhování jsou uváděny různé.  Fakt je, že v 60. letech se malíř věnoval podstatně víc než dříve malbě a jeho nejvýznamnějším podporovatelem byl kardinál Granvelle, který do roku 1564 prakticky vládl v Nizozemsku a vlastnil 5 Bruegelových obrazů. Bruegel namaloval řadu žánrových obrazů ze selského života zasazených do svébytně ztvárněných krajin a aby důvěrně poznal a vstřebal toto prostředí, navštěvoval údajně hojně a nepoznán venkovské hospody a tancovačky. Poptávka po těchto obrazech zřejmě byla velká, když například významný bankéř Nicolaes Jonghelinck z Antverp (1517-1570) měl ve své sbírce nejméně 16 Bruegelových obrazů včetně serie Měsíců.

Měsíce patří k nejobdivovanějším malířovým dílům a původně jich bylo s největší pravděpodobností šest, vždy jeden pro dva měsíce kalendářní. Osud těchto obrazů je poměrně dobře zdokumentován. Od Jonghelincka přešly jako zástava za nesplacenou půjčku do rukou města Antverpy. V roce 1594 je získal místodržitel Arnošt Habsburský a po jeho smrti se staly součástí sbírky jeho bratra, císaře Rudolfa II. Z nich je dnes známo pět, tři jsou v majetku Kunsthistorisches Museum, další je v pražském Lichtenštejnském paláci.

Gloomy Day/Chmurný den (1565), KHM
The Haymaking/Senoseč (1965), Lichtenštejnský palác, Praha
Návrat stáda (1965), KHM
Hunters in the Snow/Lovci ve sněhu (1565), KHM
Pátý obraz serie představuje konec léta. Z habsburské sbírky se v roce 1809 dostal do rukou francouzského velvyslance ve Vídní, což pravděpodobně souviselo s jeho povýšením do šlechtického stavu. Během dalších 110 let změnil obraz několikrát majitele, až ho v roce 1919 koupilo Metropolitní muzeum umění v New Yorku.

The Harvesters/Sklizeň, ženci (1565), MET New York
Tato serie se dá považovat za jistý předěl v dějinách západního umění. Náboženský podtext pro malbu krajiny byl potlačen ve prospěch nového humanismu a neidealizovaný popis scén je založen na pozorování přírody.

Ovšem pokud jde o  Nicolaase Jongelincka, v jeho sbírce byly také obrazy s biblickýmí náměty - Tower of Babel a Carrying of the Cross z roku 1563, které spolu s Měsíci zdobily vilu za městem.

Tower of Babel/Babylonská věž (1563), KHM
The Carrying of the Cross/Nesení kříže (1564, KHM)
Dalším sběratelem obrazů byl mistr antverpské mincovny, jehož sbírka jich obsahovala 50, z toho pět Bruegelů, včetně Venkovské svatební hostiny (1567), která visela v soukromé jídelně jeho domu.

Peasant Wedding/Venkovská svatba (1567), KHM
Námětově blízký Venkovské svatbě je i Tanec venkovanů z roku 1568, jehož původní vlastníci však nejsou známi.

  

Vedle uvedených obrazů však výstava nabízí ještě 18 dalších, které lze vidět v albu níže a jak se jmenují, kdy vznikly a kde je lze po výstavě nalézt je uvedeno v tabulce. První však není olej, nýbrž detail z perokresby Malíř a znalec (1567-1569) a postava malíře je pravděpodobně Breugelův autoportrét.

The Death of the Virgin 1563/5 Banbury 
The Conversion of the Saul 1567 KHM
The Sermon of St. John the Baptist 1566 private
Dulle Grief 1563 Antwerp Muzeum
The Triumph of Death 1562 Prado
The Adoration of the Magi 1564 Nat. Gallery London
The Adoration of the Magi in the Snow 1563 Winterthur, Švýcarsko
View of the Bay of Naples 1563 Rome
The Tower of Babel     po 1563 Rotterdam
Beggars 1568 Louvre
Three Soldiers 1568 New York, Frick Collection
The Suicide of Saul 1562 KHM
Two Monkeys 1562 Gemaldegalerie Berlin
Winter Landscape with a Bird Trap -  1565 Belgie
The Magpie on the Gallows 1568 Landes Museum Darmstadt
The Drunk Část into the Pigsty 1557 private
Head of the Peasant Woman 1568 Alte Pinakothek
The Birdnester 1568 KHM
Pieter Bruegel zemřel mladý v roce 1569 a dva jeho synové byli rovněž malíři. On však k tomu mohl přispět pouze geny, protože o jejich výchovu se starala převážně babička, která byla rovněž malířkou. Mladší z nich, Pieter, byl malíř velmi plodný a šířil dá slávu svého otce, když spolu se svou dílnou vyprodukoval velké množství kopií jeho obrazů. 

A pro zájemce o jinou formu prezentace připravilo The Royal Museums of Fine Arts of Belgium výstavu digitalizovaných obrazů "Bruegel. Unseen Masterpieces" When art meets technology
Digital experience, která bude otevřena až do 16. března 2020. Tady je upoutávka.