Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 31. května 2016

Mezinárodní cena za operu

Letos 15. května byly v londýnském hotelu Savoy již počtvrté uděleny ceny The International Opera Awards, instituce vytvořené v roce 2012 Harry Hymanem, zakladatelem a ředitelem Primary Health Properties PLC a John Allison vydavatelem časopisu Opera a hudebním kritikem The Daily Telegraph. Ceny byly rozděleny následovně:


ACCESSIBILITY – The Opera Platform
CD (COMPLETE OPERA) – Les Martyrs (Opera Rara)
CD (OPERATIC RECITAL) – Ann Hallenberg: Agrippina (deutsche harmonia mundi)
CHORUS – English National Opera
CONDUCTOR – Gianandrea Noseda
DESIGNER – Vicki Mortimer
DIRECTOR – Laurent Pelly
DVD – The Tsar's Bride (Bel Air Classiques)
FEMALE SINGER – Mariella Devia
FESTIVAL – Glyndebourne
LIFETIME ACHIEVEMENT – Brigitte Fassbaender
MALE SINGER – Gregory Kunde
NEW PRODUCTION – Peter Grimes (Theater an der Wien)
OPERA COMPANY – Dutch National Opera
PHILANTHROPHIST – Bill & Judy Bollinger, Christine Collins
REDISCOVERED WORK – Le Roi Carotte (Opéra de Lyon)
WORLD PREMIERE – Cold Mountain (Santa Fe Opera)
YOUNG CONDUCTOR – Giacomo Sagripanti
YOUNG DIRECTOR – Fabio Ceresa
YOUNG FEMALE SINGER – Asmik Grigorian
YOUNG MALE SINGER – Stanislas de Barbeyrac
READERS' AWARD – Ermonela Jaho

Ermonela Jaho (41), která žila 10 let v Itálii a od roku 2003 v USA a zpívá na většině velkých světových scén. Měsičník Opera jí věnuje ústřední článek.



Hudební drby - květnové pokračování

Velké divadlo v Moskvě, které je poněkud ve stínu explicitně loajálního šéfa Mariinského divadla v St. Peterburgu, spouští svůj videokanál. Co všechno tam bude k vidění se asi ukáže během podzimu.
Dnes je tam trailer poslední premiéry sezóny Donizettiho Dona Pasquale, kde Norinu zpívá Venera Gimadieva, jejíž Violetta způsobila předloni oprávněnou senzaci v Glyndebourne. Ve Traviatě bude možné ji vidět koncem srpna a počátkem září v Drážďanech.


Vedle ní zpívá Igor Golovatenko Malatestu a Giovanni Furlanetto Dona Pasquale. Hudební nastudování řídil polský dirigent Michal Klauza.

Pro novou sezónu ohlásilo divadlo pouze pět premiér, a to Pucciniho Manon Lescaut, Brittenova Billy Budda, Weinbergova Idiota, Sněhurku Rimského Korsakova a Rossiniho Cestu do Říma (koncertně).

Před několika dny vidělo San Francisco semikoncertní provedení muzikálu “On the Town”, který napsal 26letý Leonard Bernstein v roce 1944. Ve čtyřech představeních dirigoval Michael Tilson Thomas svůj San Francisco Symphony oblečený v námořnických oblecích, který doprovázel zpěváky, tanečníky a herce z broadwayské inscenace 2014/15 doplněné mimo jiné operní hvězdou Metropolitní Isabel Leonard. (Tu bude možné vidět v listopadu ve Vídní ve dvou představeních Lazebníka sevillského)

On the Town - zcela vpravo Isabel Leonard
Clyde Alves a Isabel Leonard
Představení byla provedena v rámci oslav Memorial Day




pondělí 30. května 2016

Do třetice oper Chenier, ale nic moc

Tak jsem absolvoval třetí operu během týdne, když k brněnské dvojinscenaci Gilgameš plus Dido a Aeneas jsem přidal další osudový příběh, tentokrát v pražském Národním divadle, operu Andrea Chénier italského veristického skladatele Umberto Giordana. V porovnání se zmíněnou inscenací brněnskou jde o příběh takřka současný, protože se odehrává koncem 18. století. A hybateli děje nejsou ani bohové, ani čarodějnice, ale revolucionáři.

Jedna žena, kdysi dobře situovaná, dva muži, básník a dotčený sluha posléze se vyšvihnuvší na revolucionáře, oba ji milují, revolucionář básníka udá, aby se ženy zmocnil, ta je ochotna ho pomilovat nikoli však milovat, v něm se náhle hne svědomí, jež však pomůže jen k tomu, že zbývající dva mohou jít na smrt společně. Žena věrná až za hrob, stejně jako Dido. Básník není vymyšlená osoba a byl skutečně popraven, a to o 3 dny dříve než jeho "kat" Maximilien Robespierre.

Maddalena de Coigny - Petra Šimková Alvarez, Andrea Chénier - Hector Sandoval
Carlo Gérard - Svatopluk Sem
Takovýto melodramatický příběh potřebuje buď geniální herecké a pěvecké provedení nebo úžasnou hudbu, aby nepůsobilo jako unylá červená knihovna. Což se v pražském Národním divadle povedlo jen částečně. Přesto jsem nebyl rád, že mne inscenace vrátila do mládí, kdy bylo běžné, že hvězdy večera stály strnule na samém kraji jeviště a usilovně zpívaly do hlediště. A když jim to nešlo, upřely pohled do zákulisí.

Je pravda, že v opeře, která je jediným živým dílem skladatele, je několik krásných árií, které zpívaly /zpívají hvězdy jako Callas, Pavarotti, Domingo nebo Netrebko. V nedávné době byla opera na programu v newyorské Metropolitní (2014; Maddalena de Coigny - Patricia Racette, Andrea Chénier - Marcelo Álvarez, Carlo Gérard - Zeljko Lucic), v Royal Opera House (2015; Eva-Maria Westbroek, Jonas Kaufmann, Željko Lučić) a dokonce i v ostravské opeře (2015; Eva Urbanová, Gianluca Zampieri, Jakub Kettner). U kritiků asi nejlépe dopadla londýnská inscenace, která také měla nejlepší obsazení hlavních rolí. A je celá umístěna na youtube.

V představení, které jsem viděl v Praze, byl pěvecky nejlepší Svatopluk Sem jako Carlo Gérard, a i další dva protagonisté zpívali slušně. Herecky však neoslnil nikdo, finálový duet působil dojmem koncertního recitálu. Ani režie, které se ujal ředitel činohry ND, nepřekročila průměr. Ale upřímně řečeno od opery, která končí slovy: "Ať žije naše smrt", člověk až tak moc čekat nemůže. Skoro bych řekl, že co se Francouzské revoluce týče, "Les Miserables" v Queen’s Theatre mne oslovily víc. I to "Dej se vést tam vzhůru Mléčnou drahou, končils pouť, však láska konce nemá," zní nějak lépe. A možná že se to nějak rozkřiklo, protože divadlo bylo poloprázdné. Byl ovšem vlahý jarní večer a hospody byly nabité.

Umberto Giordano: Andrea Chénier
Autor libreta: Luigi Illica

Národní divadlo Praha
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
premiéra 5. května 2016

4. představení dne 27. května 2016 
Andrea Chénier - Hector Sandoval
Carlo Gérard - Svatopluk Sem
Maddalena z Coigny - Petra Šimková-Alvarez
Hraběnka z Coigny - Simona Procházková
Bersi - Michaela Kapustová
Madelon - Lenka Šmídová
Roucher - Luboš Skala
Fouquier - Luděk Vele
Majordomus / Mathieu - Pavel Kacjušin
Abbé / Neuvěřitelný - Václav Lemberk
Pietro Fléville - Tomáš Jindra
Schmidt - David Vaňáč
Dumas - Tomáš Křovina

[1] Verismus ovšem nebyl nějaké spontánní hnutí, jak by se mohlo zdát, naopak byl silně podpořen agenturami a vydavatelstvími, neboť opera koncem 19. století byla ostře sledována a představovala velmi slušný byznys.

neděle 29. května 2016

Gilgameš a Dido se sešli v Brně

Opera Národního divadla v Brně se ve druhé sezóně po příchodu Jiřího Heřmana rozjela slibným tempem a představila několik rozhodně neotřelých a odvážných operních večerů. Ten první - Její pastorkyňa - byl odvážný především netradiční realizací, druhý - Powder Her Face - samotným skandálním tématem a zajímavou, i když až crossoverovou muzikou, a třetí dramaturgií večera přinášejícího dvě zdánlivě neslučitelná díla.

Těmi jsou vůbec první scénické provedení oratoria Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi z roku 1955 a první víceméně zachovaná anglická opera Dido a Aeneas napsaná v 80. letech 17. století Henry Purcellem.


Epos o Gilgamešovi mne zaujal už kdysi dávno, když se mi dostala do rukou kniha "Společnost a kultura starověké Mezopotámie". Protože tato oblast mezi Eufratem a Tigridem, kde se jeho příběhy odehrávají, je kolébkou civilizace a jeho prostřednictvím je spojena s mýty, které později přešly do židovského a pak i křesťanského vnímání světa. A Gilgamešův svět je tajemný, protože před jeho příběhy jako by nebylo nic, jen temná prázdnota. Bezpochyby bylo, ale my se o tom už nikdy nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, co bylo před Velkým třeskem.

Světová premiéra skladby proběhla s velikým úspěchem v lednu 1958 v Basileji, ostatně oratorium bylo napsáno z podnětu Paula Sachera a typ na Gilgameš dostal Martinů od Maji Sacherové, která viděla originální tabulky v Britském muzeu a jí je také skladba věnována. Jen o 4 měsíce později se uskutečnila československá premiéra díla v rámci festivalu Pražské jaro. Sólových partů se ujali Milada Šubrtová, Jaroslav Stříška, Přemysl Kočí a Eduard Haken, Český pěvecký sbor a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK řídil dr. Václav Smetáček.

V Brně oratorium nedávno nastudoval Marko Ivanovič s Filharmoníí Brno a nahrávka z konce roku 2014 s Adrianou Kohútkovou a Adamem Plachetkou je dostupná na serveru České televize. Nabídl sice publiku to, co si představoval Martinů, že totiž zpěváci by nemuseli strnule stát, ale brněnské Národní divadlo letos představilo v režii Jiřího Heřmana scénické provedení se vším všudy, které jde dál než Martinů navrhoval. Je to poprvé od premiéry před téměř 60 lety, co onen mytický příběh o životě, lásce, přátelství a smrti byl s jakousi až sofistikovanou poetikou rozšířen o scénickou složku. Pro Martinů muselo být hudební zpracování textu Gilgameš obrovskou intelektuální výzvou právě pro jeho jedinečnost, úplně jinou než u oratorií na všeobecně známé texty evangelií. A stejnou výzvou muselo být i scénické provedení, mělo-li být smysluplné a na úrovni hudby. Je zvláštní, jak ten archaický příběh se spoustou oživených motivů probíhá jako dvojí sen, jako divadlo na divadle před zraky ostatních účinkujících a diváků. Bezpochyby to prospívá textové složce, neboť osvětluje velice hutný text eposu.


 Přesto je skoro škoda, že se vše neodehrává v poněkud intimnějším prostředí, a je otázkou osobních preferencí, která verze je zajímavější, zda koncertní či scénická. Obě mají své nepopiratelné přednosti a možná nejlepší je užít si jich samostatně. Tajuplnost příběhu v divadelní inscenaci a nádhernou hudbu v koncertním provedení. Což bude možné již v lednu příštího roku, kdy skladbu uvede Česká filharmonie v nastudování Jiřího Bělohlávka a s exkluzivním obsazením (Lucy Crowe, Andrew Staples, Derek Welton, Jan Martiník).  A teď si do toho promítněte, že před pár lety v Iráku jakýsi pochybný obchodníček nabídl muzeu ještě jednu z tabulek tohoto tisíce let starého praeposu. Za 800 $.

Zcela jiný příběh je Dido a Aeneas. I ten je však součástí eposu představujícího klíčové literární dílo, tentokrát římské civilizace, které napsal básník Vergilius na počátku 1. století př. n.l. Ten však byl ze staletí vzdálené minulosti silně ovlivněn homérským eposem Odyssea, a v průběhu následujících mnoha staletí byl opakovaně zpracován v nejrůznějších podobách. Přesto i v něm zůstává silné existenciální téma, které hrdinka příběhu nedokáže vyřešit jinak než sebevraždou.

A tak hlavní v onom operním večeru není ani tak hudba samotná, jako to, že během jednoho večera byla prezentována hudební díla vystavěná nad klíčovými literárními výtvory dvou civilizací, které se posléze staly základem západní křesťanské civilizace. A je samozřejmé, že si kladou podobné otázky týkající se života a prostřednictvím hudby se spojují.


Jak již bylo řečeno, hudební provedení nebylo pro dirigenty ani v jednom případě něčím novým. Marko Ivanovič nastudoval Gilgameš předloni, dirigent Václav Luks s Collegiem 1704 a Collegium 1704 Vocale operu Dido a Aeneas koncertně nastudovali a v pražském Rudolfinu předvedli letos v únoru. Protože Ivanovič je dnes šéfdirigentem brněnské opery, ujal se logicky hudebního nastudování inscenace a stejně tak bylo logické, že Luks, který je dnes asi největším českým specialistou na barokní hudbu převzal i nastudování brněnské. K tomu si vzal na pomoc pět hráčů, kteří posílili divadelní orchestr v oborech, které jsou pro baroko nejtypičtější - basso continuu a houslích. Výsledný zvuk byl samozřejmě jiný než v únoru v Rudolfinu, ale i tak skvělý. Opět vynikly ženské představitelky, především Markéta Cukrová jako Dido a Andrea Široká. A samozřejmě tradičně skvělý sbor brněnské opery disponovaný nejen pěvecky, ale i pohybově. Neřekl bych, že nabídnout návštěvníkům tak výjimečný večer se může podařit často.

Janáčkovo divadlo Brno
Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi
Henry Purcell: Dido a Aeneas
Hudební nastudování: Marko Ivanović, Václav Luks
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Pavel Koňárek
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 13. května 2016 

Představení 20. května 2016

Epos o Gilgamešovi
Dirigent: Marko Ivanović
Baryton – Jiří Hájek
Bas – David Nykl
Tenor – Aleš Voráček 
Soprán – Andrea Široká
Vypravěč – Ondřej Biravský
Tanečník Gilgameš – Martin Šalanda
Tanečník Enkidu – Jakub Liška
Tanečník Lovec – Jan Březina

Dido a Aeneas
Dirigent: Václav Luks
Dido – Markéta Cukrová
Belinda – Andrea Široká
Druhá žena – Eva Štěrbová
Aeneas –  Igor Loškár
Čaroděj – David Nykl
První čarodějnice – Martina Králíková
Druhá čarodějnice / Duch v podobě Mercura – Karol Bartosiński
První námořník – Aleš Voráček
Vypravěč – Ondřej Biravský
Amorové – Jakub Liška, Jan Březina

neděle 22. května 2016

Stará avantgarda a nová politika?

Ve vídeňském muzeu Albertina probíhá velká výstava s názvem "Od Chagalla k Malevičovi - ruská avantgarda", jejíchž 130 exponátů pokrývá oblast výtvarného umění, především malířství, v Ruském imperiu přibližně od poloviny prvního desetiletí 20. století a v navazujícím imperium bolševickém.

Chagallův obraz "Procházka" na schodech Albertiny
V 11 sekcích sleduje krátké období ruské avantgardy jako vrcholné drama způsobené rozmanitostí avantgardních hnutí, která byla navzájem tak odlišná, a urputně bojovala o své místo na slunci. Umožňuje návštěvníkům vnímat zážitek z vizuálního napětí vlastního této heroické fázi ruského umění, což je cílem této výstavy. To se lze dočíst na webové stránce Albertiny.



V té době ovšem Rusko nebylo, na rozdíl od mnoha desítek následujících let, odříznuté od světa. I když celkově zaostalé, byli v něm lidé bohatí a kulturní. A ve výtvarné oblasti mělo sběratele jako Ivan Morozov a Sergej Ščukin, kteří shromažďovali díla moderních evropských malířů od impresionistů přes Gauguina, Matisse až k Picassovi. A byly v něm umělecké školy a moskevská malířská akademie a malíři, kteří měli možnost cestovat po Evropě.

Existovala i řada uměleckých skupin, které se soustřeďovaly okolo výstavních projektů. Michail Larionov (1881-1964) navštívil roku 1906 Gauginovu výstavu v Paříži a o 2 roky později uspořádal v Moskvě výstavu Zlaté rouno, kde byly předvedeny také obrazy Matisse, Deraina, Braqua, Gauguina a Van Gogha. Mezi prosincem 1910 a jarem 1913 pak zorganizoval 4 výstavy, ta první vedle francouzských malířů představila i Nataliji Gončarovou (1881-1962), samotného Larionova, Vladimira Tatlina (1885-1953) a Kazimir Maleviče (1878-1935). Vystavovali však i v západní Evropě, na příklad Gončarova v pařížském Salónu 1906 nebo spolu s Larionovem na berlínském podzimním salónu 1913.


Podle názvu první výstavy pak vzniklo hnutí "Bubnovyj Valet" (Kárový svršek),  které se rozpadlo za 7 let, ale již v roce 1913 z něj odešli Larionov, Gončarova a Malevič, kteří byli soustředěni kolem výstavy "Oslí ocas". V témže roce měla Goncharova v Moskvě samostatnou výstavu, kde představila 80 svých obrazů. Vladimir Tatlin (1885-1953) navštívil v roce 1913 Paříž a byl velkým obdivovatelem Picassa. Larionov byl také teoretikem malířského stylu rajonismus, jehož manifest vydal v roce 1913.

Gončarova a Larionov v roce 1913
Larionov a Gončarova odešli v roce 1915 do Švýcarska a pak do Paříže a věnovali se především scénografii pro Ďagilevův Ruský balet.

Malevič v roce 1913 napsal Futuristický manifest a o 2 roky později vystavil proslulý Černý čtverec, a napsal pojednání Od kubismu k suprematismu, jehož krédem bylo: pryč od kubismu k absolutní neobjektivitě. Mluví o tom takto: "Když jsem se roku 1913 pokoušel v zoufalé snaze osvobodit umění od zbytečného břemene předmětnosti, nalezl jsem nakonec útočiště ve formě čtverce a vystavil jsem obraz představující pouze černý čtverec na bílém pozadí."

Malevičovy základní suprematistické formy: čtverec, kříž, kruh
K Malevičovi se připojili Olga Rozanova, Ivan Klyu, Ljubov Popov či Alexandra Exeter. Leč futurismus zůstal hlavním proudem avantgardy.

První světová válka zamíchala osudy řady z umělců zvláštním způsobem. Gončarova a Larionov, jak již bylo řečeno, odešli do Švýcarska, později do Francie, a do Ruska se již nevrátili. Někteří se vrátili dobrovolně, na př. Vasilij Kandinsky (1866-1944), který po létech v Německu, kde patřil z zakladatelům expresionistické skupiny Der Blaue Reiter, nemohl jako ruský občan zůstat v nepřátelské zemi. Po několika letech práce pro sovětskou moc odešel do Bauhausu v Německu a poté do Francie, kde za války zemřel. K této skupině patřil i další Rus Alexej von Jawlensky (1864-1941), který získal v roce 1934 německé občanství. Marc Chagall (1887-1985) Žid pocházející z dnešního Běloruska, který se vrátil v roce 1914 domů, aby se oženil, a protože mezitím vypukla válka, strávil dalších 9 let v Rusku. Teprve v roce 1923 odešel do Francie. Do Ruska se již natrvalo nevrátil a stal se jedním z nejuznávanějších malířů 20. století, jehož styl nelze přiřadit k žádnému z moderních -ismů. Nejhůř asi dopadl Malevič, který v Rusku zůstal natrvalo, nejprve učil s Chagallem ve Vitebsku, a pak se více méně propadal, až roku 1935 zemřel. V roce 1927 strávil několik měsíců v Německu, ale k emigraci se neodhodlal. V tvorbě se vrátil k figurálním námětům, i když ne k sorele. Vladimir Tatlin naopak začínal jako komisař kultury a současně hlavní osoba konstruktivistického hnutí, byl autorem slavného návrhu na památník III. internacionály, později byl profesorem v Moskvě a Kyjevě, ale i on ve 30. letech zapadl.

Je třeba říci, že na převzetí moci bolševiky reagovala řada výtvarníků pozitivně a spolupracovala s nimi. Jedni byli avantgardou dělnické třídy, druzí umění. V prvních letech se dokonce zdálo, že patří k sobě, a futurismus se dokonce stal jakousi oficiální doktrínou v umění. Pro agitaci a propagandu pomocí umění neboli agitprop byly dokonce vytvořeny zvláštní odbory orgánů komunistické strany, později proměněné v ideologická oddělení, kde avantgardní umělci nacházeli také uplatnění.



Ten vztah postupně ochaboval a roku 1932 byly všechny avantgardní umělecké směry a skupiny zakázány a posléze se stalo oficiálním směrem pouze to, co dostalo název socialistický realismus.

Jsou to pozoruhodné příběhy lidské i umělecké, které především dokládají úzké propojení mezi hlavními kulturními centry Evropy, k nimž tehdy patřila i Moskva. Umělci ze západní Evropy vystavovali v Rusku, ruští jezdili do Paříže a vstřebávali rychle se měnící umělecké proudy, které doplňovali o ruskou realitou.

Ovšem v dnešní napjaté době, kdy ruská státní propaganda útočí s obrovskými náklady na Evropu a vědomí Evropanů, je naivní se domnívat, že výstava, jejímž sponzorem je Gazprombank, spoluautorem petrohradské muzeum a partnerem společnost rakouskou-ruského přátelství s bývalým ruským velvyslancem v čele, je pouze kulturní záležitostí.

I když nenápadně, ale přesto vytváří pocit, že jde o záležitost v zásadě ruskou a výdobytek ruské civilizace, protiváhu té západní. Což zanechává dojem rozpačitý, neboť o výlučnosti ruské civilizace a její superiority bylo z ruských úst nejvyšších slyšet v poslední době mnoho. Před nedávnem použila Magda Vašáryová v jednom interview výraz "österreichisierung" k charakterizaci státní politiky až příliš vstřícné k Rusku. To se mi znovu vybavilo, když jsem výstavu zhlédl.

A je tady ještě druhý aspekt. Shodou okolností probíhá v Dolním Belvederu výstava konfrontující modernu rakouskou a českou z doby zhruba stejné jako výstava Chagall... Vídeň v té době byla jedním z hlavních kulturních center celé Evropy a tím spíš zemí, které byly součástí Rakousko-Uherské říše. Přesto autory výstavy ani ve snu nenapadlo nevzít na vědomí, že šlo o umělce české. To, že významní architekti byli žáky Otto Wagnera, že členy vídeňské Secese byli na př. Mucha, Hynais, Myslbek, Sedláček, Schweiger, je sice pravda, ale šlo o českou kulturu.

Naopak ze tří zřejmě nejvýznamnějších umělců prezentovaných na výstavě v Albertině byl Chagall běloruský Žid, který navíc většinu života strávil mimo Rusko, Malevich ukrajinský Polák. Ukrajinec byl Tatlin, také Vasilij Kandinsky vyrůstal na Ukrajině, i když byl Rus. Tento aspekt je ovšem autory i kunsthistoriky, a to nejen ruskými, obecně naprosto přezírán. Jako kdyby Ruské impérium se svými 78 guberniemi bylo navždy nedotknutelné. Pak se nelze divit, že nejvyšší představitel Ruska bez zábran prohlásí, že žádný ukrajinský stát vlastně neexistuje.

Mnohdy se říká, že politika do umění nepatří. Je ale hloupé, když si to myslí jen jedna strana.

pondělí 16. května 2016

Jsou bojovníci a bojovníci

říjen 2013

Prezident Miloš Zeman vyznamenal plukovníka Jaroslava Vodičku "za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů“.
Prezident Miloš Zeman vyznamenal plukovníka Pavla Vranského "za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů".

duben 2014

Velvyslanectví Ruské federace v České republice
Pod kaštany 1, 160 00 Praha 6
K rukám mimořádného a zplnomocněného velvyslance pana Sergeje Kiseleva
V Praze dne 16. dubna 2014

Vážený pane mimořádný a zplnomocněný velvyslanče,
.....Obracíme se na Vás, vážený pane mimořádný a zplnomocněný velvyslanče, abychom Vás ujistili v této nelehké době o naší podpoře obranného úsilí Ruska a jeho zahraniční politiky. I představitelé Ruska, včetně prezidenta V. Putina, by měli vědět, že mezi Čechy, bez ohledu na to, co říkají někteří naši politici či odcizená média, mají hodně přátel, kteří se sympatiemi a pochopením sledují ruské aktivity, směřující k překonání devastujícího blokového vidění světa a jeho loupeživých „rytířů“, rozchvacujících z bohatství slabších národů vše, co je možné. Zvlášť oceňujeme hodnotové směřování ruské společnosti. V době nelehké pro Rusko se k vám přátelsky hlásíme. Chápeme vás a jsme s vámi!
Přejeme ze srdce Ruské federaci hodně zdaru při mírovém řešení současné mimořádně hluboké krizové situace.

S hlubokou úctou a přátelskými pozdravy
Ing. Jaroslav Vodička,
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu a Vlasteneckého fóra

březen 2016

Prohlášení plk.v.v. Pavla Vranského k oznámení o jeho rezignaci na funkce ve vedení ČSBS.

Prohlašuji text uvedený u tohoto oznámení za lživý a neodpovídající mému vystoupení na zasedání ÚV ČSBS dne 22. března 2016. Ani slovem jsem se nezmínil v souvislosti s rezignací na funkci místopředsedy a člena předsednictva ČSBS o svém věku a jsem přes tento věk v plné svěžesti mysli a duševní pohodě. Rezignaci jsem zdůvodnil ztrátou důvěry ve správné vedení Svazu.

23. března 2016 plk. v.v. Pavel Vranský

květen 2016

 „S obavami se ptáme, vedeni mnohdy zkreslujícími informacemi zejména médií veřejné služby, co miliony především ekonomických migrantů, kteří prchají za pohodlnějším životem, ne s touhou bránit svou vlast? Prchají, aby vytěžili náš, léta a prací generací před námi budovaný, evropský sociální a ekonomický systém. Ne proto, že doma žijí v nesvobodě, a pokud tak třeba žijí, nechtějí za změny k prospěchu svého lidu bojovat,“ 

„Mladí, zdraví muži s novými mobily v rukou, v kožených bundách za tisíce, se srdceryvnými fotkami topících se bárek na moři, vyrobených mnohdy i samotnými zločinnými převaděči,“ 

„Ohlížíme-li se nyní za minulostí a děsivostí druhé světové války, musíme se samozřejmě spolu s vrcholnými politiky naší země, ale i vratké EU vážně zamyslet nad tím, jak bránit tisícileté hodnoty naší kultury před invazí kultury jiné s cíli, které si můžeme domyslet, se zájmy, jež můžeme vytušit“, a Evropu uchránit před „třeba i řízenou invazí, která ji má v těch či oněch zájmech od základu změnit“.

Řekl Jaroslav Vodička, předseda ČSBS, 15. května 2016 během Terezínské tryzny 2016

Jaroslav Vodička

Poznámka:

Plukovník Pavel Vranský (* 29. dubna 1921, Lipník nad Bečvou) je válečný veterán, příslušník britského královského letectva a bojovník od Tobrúku.

Jaroslav Vodička se narodil 15. března 1948 v Grabštejně na Liberecku jako syn volyňských Čechů. V roce 1968 vstoupil do KSČ. Po vyřazení se stal velitelem samostatné strojní čety. V roce 1970 byl ze strany vyloučen a v roce 1974 propuštěn z armády. Jaroslav Vodička byl předsedou a je místopředsedou strany práv občanů v Ústeckém kraji.

Oba pánové aktivně podpořili kandidaturu Miloše Zemana při prezidentských volbách roku 2013.



sobota 14. května 2016

Hudební drby - květen 2016

  • Dne 16. května zahajuje jarní sezónu v Metropolitní opeře baletní soubor American Ballet Theatre. Na programu bude mimo jiné Herold: La Fille nal gardée, Rimský-Korsakov: Zlatý kohoutek, Adam: Korzáři, Prokofjev: Romeo a Jukie, Čajkovský Spící krasavice a Labutí jezero či Léo Delibes: Sylvia. Baletní sezóna v Metropolitní končí 2. července. Samotná opera pak v červnu a červenci jako každoročně organizuje řadu pěveckých recitálů v newyorských parcích.
  • Anna Netrebko zrušila svá plánovaná vystoupení v roli Normy s odůvodněním, že její hlas se ubírá jiným směrem. K tomu dodala, že je za to ráda a vděčí každému kilu které přibere. Je stále zřejmější, že její hlavní předností je zpěv, jinak nic moc. To spustilo lavinu přesunů sahající až do sezóny 2017-2018. Podstatné je, že v zahajovacím představení MET bude Normu zpívat Sondra Radvanovsky (Adalgisa - Joyce DiDonato, Pollione). Novou produkci představí také Royal Opera, kde místo Netrebko bude zpívat Sonya Yoncheva.
  • A nakonec zítra 15. května 2 hodiny po půlnoci, resp. dnes ve 20:00 EST, hraje v Carnegie Hall 28letá čínskoamerická klavíristická hvězda Yuja Wang. To si nelze nechat ujít, což umožní přímý přenos koncertu na medici.tv, kde bude k dispozici i v následujících dnech.


    Carnegie Hall, New York
    14. května 2016 20:00
    Yuja Wang, Piano

    Program
    BRAHMS Ballade in D Minor, Op. 10, No. 1
    BRAHMS Ballade in D Major, Op. 10, No. 2
    SCHUMANN Kreisleriana, Op. 16
    BEETHOVEN Piano Sonata No. 29 in B-flat Major, Op. 106, "Hammerklavier"
  • Pražské jaro oznámilo, že slavný italský klavírista Mauricio Pollini (nar. 1942) ruší ze zdravotních důvodů svůj recitál dne 3. června v Rudolfinu. Se stárnoucími hvězdami bývají potíže.
  • Alain Douault, francouzský novinář, muzikolog, básník a důstojník Čestné legie píše v Opera Online o vídeňské inscenaci Donizettiho Dona Pasquale m.j. toto: "v pátek spojil Don Pasquale takřka ideální kvartet - tenora Juana Diego Floreze jako Ernesta, mladou moldavskou zpěvačku Valentinu Nafortinu jako Norinu, Adama Plachetku, který se ve 30 letech stal jedním z nejlepších barytonů své generace a dal Malatestovi obnovenou hloubku a Michele Pertusi...



Nic moc PKF, skvělý start PJ a Kubelíci

Až nezvykle standardně působící sestava aktérů úterního koncertu v Rudolfinu ukazuje na to, že PKF přestala být mimořádným a stala se normálním orchestrem. Ravel vyšel celkem slušně, perlou první části však měla být Dagmar Pecková, ale ve skutečnosti to byla bída. Bezdechou zpěvačku nebylo přes orchestr slyšet, bylo to utrpení pro všechny. Publikum si přesto zatleskalo, no když už za to dali ty peníze...

A tak tíha večera zůstala na Beethovenově 8. symfonii, která je nejkratší, nepatří k těm hlavním trhákům skladatele a byla zahrána s vkusem. Nakonec nejvíc zaujal Altrichterův věhlasný smysl pro humor a jeho sympatická neokázalost.

Rudolfinum
Úterý 10. května 2016 v 19.30

Dáma v pánské společnosti
PKF
Dagmar Pecková - mezzosoprán
Altrichter Petr - dirigent 

Maurice Ravel: Má matka husa (suita z baletu)
Richard Wagner: Wesendonck Lieder, WWV 91 (pět písní na slova Mathildy Wesendonckové pro střední hlas)

 Ludwig van Beethoven: Symfonie  č. 8 F dur, op. 93


=================

O to radostnější bylo čtvrteční (12. května) zahájení Pražského jara ve Smetanově síni s Českou filharmonií. Přiznám se, že jsem koncert sledoval jen na TV Art a i přesto byl zajímavý a upoutal asi i veřejnost. Järviho komunikace s orchestrem je příkladná a zaujetí muzikantů bylo zřejmé. Byla to čistá a skvěle podaná Má vlast a na tvářích hráčů bylo vidět, že dirigentovo vedení berou. Ostatně i na něm bylo vidět, jak si tu ryze českou hudbu užívá. A byla živá, radostná, nezatěžkaná nehybnou tradicí a úctou. Musím říct, že jsem litoval, že jsem jen před televizorem, protože dojem z fyzické přítomnosti musel být mnohem silnější. A znovu jsem si uvědomil, že i když jde o hudbu spíše "slavnostní", člověk jí má v hlavě vlastně celou. Co je pro mne však nadále nepochopitelné, je čarování vedení orchestru s obsazením židle koncertního mistra houslí. Předpokládal bych, že na tento, svým způsobem nejvýznamnější koncert sezóny, bude obsazena jedním z nich, ve skutečnosti však opět hrála zástupkyně Irena Herajnová. Já proti ní nic nemám, ale osobně mi to připadá jako znevažování úlohy koncertního mistra a tak trochu podvod na posluchači.

Když už jsem u televize, tak po koncertu vysílala třídílný dokument z roku 2000 o Kubelících, především houslistovi Janovi, dirigentovi Rafaelovi a Janovu pravnukovi René. Zvláště první dva byli velmi zajímaví, a když byla řeč o lásce Janovy ženy k maďarské vlasti, která jeho přivedla až k exekuci, maně jsem si vzpomněl na Mozarta. Zřejmě ani nemusel být hazardním hráčem. A pevný charakter Rafaela je dodnes inspirující. Je škoda, že prezident jako umělce oceňuje spíš Franty Ringo Čechy, i když na zahajovací koncert dorazil, přestože ho něco trápilo, možná ho bolely zuby. Co mi to jen připomíná... jo, Rodinův Myslitel.






pátek 13. května 2016

Byl jednou jeden český milionář z Kalifornie...

Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti
A ty couváš ve vlastním životě pomalu
Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru
Jak v hospodách české písně zpívají


NA POČÁTKU BYLO...
Bylo nám něco málo přes 15 let, chodili jsme do jedenáctiletky, což byl raně socialistický vzdělávací experiment redukující gymnázium do podoby tříletého torza, ale on byl trochu jiný. Přinášel časopisy, o kterých se v dělnických dolních Holešovicích na periferii pražského centra moc nevědělo - Světová literatura, Host do domu, Květen. Ale nejen to, měl i bojovného ducha, a tak jsme o předmaturitních Velikonocích absolvovali vyčerpávající výlet na kolech někam za Zbraslav. A o pár týdnů později se konala školní akademie, kde Petr Šporcl odříkával trochu toporně Nezvalova rytíře Des Grieux a Jana Kmochová byla půvabnou Manon. A my, okouzlení puberťáci, jsme s Karlem R. rvali v přilehlém parku šeříky pro vdovu po básníkovi, který zemřel o měsíc dříve. Jestli to byla manželka Františka nebo matka Nezvalova malého syna Olga už nevím, ale připadala mi mladá. Tu vdovu nějak zařídil Miloš. A také jsme chodili k vyhlášenému holiči na Václavském náměstí, určitě jsme tam byli před maturitním plesem, abychom byli dokonalí mladí gentlemani (na holení to ještě moc nebylo), a na hodiny francouzštiny k paní profesorce Villániové na konci Sokolské ulice, tehdy oáze klidu těsně před konečnou šestky a světa. A pak jsme ještě se dvěma půvabnými spolužačkami vyráželi do víru velkoměsta na Václavské náměstí a v automatu Koruna se opíjeli jahodovým koktejlem za 2 Kč.

Bydlel na magickém místě v rohovém domě Na zábradlí 1, na nároží arkýř s barevnými skly v oknech, a zkoumali jsme tajemná místa v okolí. Pachtovský palác naproti, kde hrával Mozarta a na zpustlém nádvoří se povalovaly renesanční sloupy a plastiky a z druhé strany se tam zrovna rodilo Divadlo na zábradlí, Anenský klášter proti divadlu a zašlé dvory s kůlnami a garážemi vedle, přes ulici míval Oskar Kokoschka ateliér, odkud maloval Prahu a obluzoval tam svou mladičkou přítelkyni, a u řeky kdysi Václav IV. laškoval s lazebnicí Zuzanou a o něco později tam bydlel i Karel Havlíček Borovský.

Miloš Sovák senior
Miloš Sovák junior
Milošův tatínek mi připadal nepřístupný a starý, zato maminka laskavá a mladá. Což byl omyl dokumentující relativitu čehokoli, protože tatínkovi bylo tehdy lehce přes 50 a maminka byla mladší jen o 5 let. Později jsem pochopil, že tatínek byl něco jako matrice jeho vlastností. Profesor Miloš Sovák senior se narodil roku 1905 v Bechyni jako nejmladší ze 7 dětí nezámožného profesora keramické školy a maminky, v jejíž rodinné linii bylo 7 lékařů. Měl rozsáhlé znalosti a bohaté životní zkušenosti, včetně působení jako lékař na nepředstavitelně chudé Podkarpatské Rusi, a postupně se stal nejvyšší autoritou mezi českými logopedy a foniatry a autorem odborných knih v češtině i jiných jazycích a u Kolína nad Rýnem je škola, která nese jeho jméno. Byl však též publicistou s literárními ambicemi a jeho přítelem byl básník Vítězslav Nezval, který byl navíc kmotrem Miloše juniora. Odtud ta vdova na školní akademii.

Po maturitě jsme se ještě nějaký čas stýkali. Například jsme se sešli zjara na lavičce v Letenských sadech, věřím, že bych jí ještě našel, a oba neúspěšně usilovali o přízeň dívky, která seděla mezi námi (před časem jsem jí potkal a říkal si naštěstí), kolem 1. máje 1959 se potloukali trochu ovíněni Starým Městem, a v srpnu, kdy dostal k plnoletinám starou aerovku kabriolet, kterou parkoval v jednom z těch dlouhých průchodů mezi Anenským náměstím a Karlovou ulicí, jsme se pyšně vozili po Václaváku a doufali, že nechcípne motor, protože pak by musel jeden z nás vyskočit, roztlačit stroj a za jízdy znovu naskočit. Chcípl.

Pak se však naše cesty a zájmy vzdalovaly. On vystudoval medicinu a současně se angažoval v Mezinárodním svazu studentstva, který ho údajně vyslal kamsi na západ, kde on zůstal. Jak bylo zvykem v dobách budování socialismu, objevily se pomluvy, že této neúctyhodné organizaci ukradl auto.

A potom nás osvobodilo 500 000 přátel s tanky, naše mládí pohřbilo bahno Husákova uhnívání a my jsme se desítky let neviděli. Jen Jana Bartošová, která koncem 70. let emigrovala do USA a později občas přijížděla, si stěžovala, že mu telefonovala do Kalifornie a až když mu hodně důrazně vysvětlila, že od něj nic nechce, jen ho pozdravit, přiznal, že ví o koho jde, a přátelsky se dohodli, že se musí sejít. Nestihli to.

A PO LÉTECH...
Takže plynula léta, vlastně desítky let, přišla revoluce a po ní se Miloš začal vracet, posléze zprivatizoval jeden z farmaceutických podniků v Modřanech, což nebyl skvělý byznys, ale svým způsobem charita, protože všechno je nakonec v lidech a ti jaksi nebyli. A mne tam náhodou mé podnikání v polovině 90. let přivedlo. Nejprve jsem se dostal do kontaktu s jeho mladším bratrem, kterého povolal z Kanady, aby vedl jednu část modřanského podniku. Nějak se nám však nedařilo se setkat s Milošem. Já jsem tenkrát často odjížděl a on byl světoobčan. Leč náhoda pomohla. Jednou jsem šel kamsi na návštěvu a dole u schránek ležel na zemi dopis. Zvednu ho a adresát je Věra Soukupová, dobře známá operní zpěvačka evropského formátu, která bydlela přes ulici. Otočím a odesilatelem je dr. Marta Sováková a německá adresa. Volal jsem do Modřan, jestli mají o dopis zájem a za pár dní se ozval Miloš, že Marta Sováková je jeho matka, která žije v penzionu v Německu, Věra Soukupová jeho teta, a on bude v Praze, takže bychom se měli sejít.

A tak jsme se potkali v jakési malostranské vinárně a za pár hodin probrali celý život. Především ta pověst o jeho odjezdu samozřejmě nebyla pravdivá. Šlo v podstatě o osobní záležitost, ve které mu stát zastupovaný StB dělal velké problémy a on viděl emigraci jako jediné řešení. Naštěstí se dostal do světa ještě ve věku, kdy mohl dál studovat a vytvářet vztahy se svými vrstevníky dřív, než se stanou součástí byznysu. A to bylo nesmírně důležité.

Konkrétně se po útěku z Československa dostal do Kodaně, kde na univerzitě získal radiologickou odbornost a později obdržel stipendium James Picker Foundation orientované na radiologii, které mu umožnilo se dál vzdělávat nejen v oboru, ale i souvisejících disciplinách, především chemii. Pokračoval v Temple University ve Filadelfii a nakonec se usadil v San Diegu ve Spojených státech a na University of California se stal profesorem radiologie. V roce 1981 založil v kalifornské La Jolla firmu Biophysica Inc., laboratoř pro výzkum lékařského zobrazování, cytostatik a fytochemikálií pro léčbu rakoviny. V roce 1992, jak již bylo řečeno, zprivatizoval farmaceutický podnik Interpharma v Modřanech, jehož výrobní provozy rozsáhlou investicí z gruntu modernizoval do úrovně, která umožnila získat certifikát Správné výrobní praxe od americké Food and Drug Administration.

Interpharma
Bylo by naivní předpokládat, že ve výrobě nevyužil svého objevu jedné z klíčových rentgenkontrastních látek nebo unikátního postupu k výrobě prvního proteázového HIV inhibitoru Nelfinaviru. Ostatně byl autorem 22 patentů, které jeho postupy chránily.  A současně autorem více než 170 odborných článků, kapitol v knihách, monografií a také prezidentem řady mezinárodních sympozíí a členem vedení významných farmaceutických firem.

Jenomže Miloš nebyl jen lékař, vědec a podnikatel. Byl to skutečný kosmopolita, který kromě ranče v Kalifornii nedaleko La Jolla, měl ještě byt v pařížské ulici Rue Jacob se slavnou kavárnou Les Deux Magots za rohem, v Provence nedaleko Avignonu a také v Praze na Malé Straně. A po o něco starší japonské manželce, s níž měl dceru Miku, která je dnes ředitelkou ve velké farmaceutické společnosti, měl od 90. let druhou ženu, o dost mladší rakouskou novinářku, s níž žil především v Paříži a měli dva syny - Maxmiliana a Eliota.

Miloš Sovák u okna a jeho žena vpravo v jejich pařížském bytě na Rue Jacob,
pár kroků od Boulevard Saint-Germain a slavné kavárny Les Deux Magots
Což je na jeden život docela dost, ale on i překládal z a do češtiny, a za knihu překladů Nezvalových básní nazvanou Antilyrik and Other Poems, která vyšla roku 2000 v Sun and Moon Press (Green Integer), dostal spolu s Jerome Rothenbergem cenu od PEN Center USA. Navíc osobně navrhoval a vydával malé edice bibliofilií ve svém nakladatelství Ettan Press. A vlastnoručně je tiskl na stejnojmenném lisu, který sám v roce 1968 zkonstruoval, protože ten, který měl v Dánsku, nebyl pro transport do Ameriky zrovna šikovný. A posléze těch lisů vyrobili a prodali 3000.

ruční grafický lis MS-3
ukázka tisků
A byl milovníkem hudby a opery zvlášť. A také přesvědčivým vypravěčem, takže vydavatel Antilyric stále věří tomu, že sekretářka ředitele nemocnice, kde pracoval za revoluce 1945 dr. Sovák senior, zastřelila z okna pistolí řidiče tanku, který se připravoval na budovu vystřelit. Rána prý šla přesně do hlavy a tank se pak točil dokola, neboť mrtvý řidič padl na řízení. A také byl charitativně činný, takže hned po revoluci poslal do Čech velkou bednu knih, protože Jan Stráský, který ho v předcházejícím roce v Kalifornii navštívil, žádal o pomoc. Nikdo se už neobtěžoval mu poděkovat.

A potom, po pár lahvích vína v té malostranské vinárně, kde jsme také rozvíjeli plány, co všechno bychom společně mohli, u čehož zůstalo, nastartoval pan profesor svůj velký černý Mercedes a projeli jsme v něm celé své pražské mládí křížem krážem.

Počátkem roku 2008 jsem mu posílal e-mail a lákal ho na setkání spolužáků pří příležitosti 50 let, která utekla od naší maturity, a přiložil také 50 let starý naskenovaný plakát zvoucí na maturitní ples. Za týden přišla tato odpověď:

 "Plesati budeme 2008.
Ahoj Miroslave, jak krasne po tolika letech hlas z casu relativni bezstarostnosti... Ja ziji v San Diegu, bohuzel mne klati jakasi nehodna choroba a tak mohu jen doufat, ze se mi to podari se zucastnit. Clovek jaksi pozbyva prava byti panem sveho casu...

Doufam, ze se to povede. Velmi bych se na to tesil.
Srdecne zdravim a dekuji Milos"

Miloš Sovák zemřel o rok později, 29. ledna 2009, ta nehodná choroba byla zhoubná. Část majetku odkázal kalifornskému Nagourney Institute na výzkum rakoviny.

Z ČEHOŽ PLYNE
Tohle mi tak proběhlo hlavou, když jsem nedávno jel kolem Masarykovy školy na Ortenově náměstí a uviděl tam kvetoucí šeříky, přesně stejné, jako jsme s Karlem R. před 58 lety rvali pro paní Nezvalovou.

šeříky u Masarykovy školy na Ortenově náměstí
A jen tak mimochodem, v předsálí auly přežila dobyvatelská a budovatelská desetiletí deska s nápisem: "Tato školní budova byla vystavěna obcí pražskou v roce 1925 a nazvána školou Masarykovou na paměť 75. narozenin vůdce národa v bojích za svobodu a prvního presidenta Československé republiky". Což nemůže nebýt zdrojem optimismu, protože když tohle přežilo 40 let "budování rozvinuté socialistické společnosti", můžeme my přežít i podlé pokusy o jeho renesanci. A také nás může těšit fakt, že když to dokázal on, který seděl vedle nás v lavici, vlastně jsme mohli i my. Jen kdyby se nám chtělo být o trochu pracovitější, důslednější a zvídavější, nebo kdyby si dal tatínek před naším početím o panáka méně. Svět není tak špatné místo k provozování života. Proto je třeba

DON’T HAVE NO TIME FOR WEEPING
(Tak přeložili Nezvala pánové Sovák a Rothenberg)


[1] Harry Fischer Award za vynikající přínos ve výzkumu kontrastních látek je od roku 1989 udělována Contrast Media Research Society. Harry Fischer (1921-1998) byl zakladatelskou osobností v tomto oboru

pondělí 9. května 2016

Carmen Jany Hrochové

Správně říkají průvodci přenosy z Metropolitní opery, že to pravé ořechové je až návštěva živého představení. Podle mne hlavně proto, že vášně a emoce s živými zpěváky jsou nějak opravdovější, bez ohledu na to, zda jsou pěvecky a herecky tak dokonalí jako světové špičky v MET. Ovšem nesmí jim v tom bránit režisérský záměr, což se, myslím, v poslední brněnské inscenaci Bizetovy Carmen podařilo.

Tomáš Pilař je bezpochyby mladý, známý a uznávaný mezi odborníky, což však zaprvé neznamená, že stejný dopad budou mít jeho inscenace na průměrného návštěvníka, a zadruhé ne vždycky musí být zpěváci vyladěni na svůj vrcholný výkon. Inscenaci nelze upřít několik působivých scén hned na počátku 1. jednání, ale na druhé straně jsou v ní scény, kdy se čas líně vleče. Představení jakoby chyběl spád, až jsem začal pochybovat, zda stihnu autobus do Prahy.

Carmen 1. jednání - strážnice 

Carmen -1. jednání
2. jednání - krčma; zleva Frasquita, Carmen, Mercédes
Jana Hrochová jako Carmen (4.jednání)
Ze zpěváků bych určitě vyzdvihl Janu Hrochovou, která hlasově, herecky i fyzicky přesahovala zbývající představitele hlavních rolí. Ostatně s Lucií Silkenovou kdesi na facebooku o atributech velkých zpěvaček šprýmují. Carmen poprvé zpívala v roce 2010 v Olomouci, později v Brně, Košicích a německém Freiburgu. Ještě předtím však 10 let zpívala Mercedes, takže operu musí mít v krvi a řekl bych, že z toho, co jsem viděl, jí role Carmen sedí nejlépe, je to ženská jako řemen. Dobrý výkon podaly i představitelky posledně zmíněné postavy a především Frasquity. A samozřejmě Jana Šrejma Kačírková, která má nádherný hlas, škoda jen, že všechno jí vyznívá jaksi na jedno smetanovské brdo. Nejspíš má ty jihočeské kořeny zapuštěné pořádně hluboko, chtělo by to občas vyrazit někam ven. Nicméně zvláště v hlavních mužských rolích byla cítit nerozezpívanost a jistým handicapem byl i menší vzrůst jak Michala Lehotského, tak Jakuba Kettnera. Co na nich ta Carmen měla? Možná není korektní to říkat, ale je to tak, na divadlo se člověk musí také dívat. Podle hesla "dobrý konec, všechno dobré" však zpívali ve 4. jednání jak diví. Takže inscenace bude mít určitě úspěch, nesmrtelných arií je tam dost a Carmen je probodnuta až těsně před závěrečnou oponou. Upřímně řečeno by si to zasloužila dřív, ale Jany Hrochové by byla přece jen škoda.

Georges Bizet: Carmen
Janáčkovo divadlo Brno

Hudební nastudování: Ondrej Olos
Dirigent: Ondrej Olos (alt. Robert Kružík)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Dětský sbor Brno
Premiéra 18. března 2016

představení 7. května 2016
Carmen – Jana Hrochová
Don José – Michal Lhotský
Micaëla – Jana Šrejma Kačírková
Escamillo – Jakub Kettner
Zuniga – David Nykl
Mercédés – Lenka Čermáková
Fransquita – Martina Králíková
Le Remendado – Zoltán Korda
Le Dancaïre – Jakub Tolaš
Morales – Igor Loškár

Odvážná dramaturgie nestačí

Nedávno jsem napsal, že hudba je pro mne buď emoce vyvolaná její čistou krásou nebo přenesená emoce, kterou skladatel vyjádřil pomocí not. Nebo obojí. Marně přemýšlím, co je pro mne hudba, kterou jsem slyšel 4. dubna v Rudolfinu. Možná, že kdybych byl schopen ji do hloubky analyzovat, pochopil bych logickou cestu od Smetany a Dvořáka a k ní. Což ostatně do jisté míry chápu, ale je logická cesta synonymum pro dobrou cestu? Nebo cestu, kde převažuje zájem o posluchače nad potřebou vlastního intelektuálního uspokojení? Před časem jsem odmítal tuto hudbu k sobě pustit a tvrdil jsem, že pro mne jsou to jen zvuky. Od té doby jsem udělal pokrok v tom smyslu, že ji beru na vědomí a jsem schopen ji vyslechnout. Ale to, co je v ní skryto, mi uniká stále. Abych byl konkrétní, tohle mne napadalo při závěrečném koncertu abonentní řady A České filharmonie, jehož dramaturgii ocenila moderátorka preludia Dita Hradecká jako mimořádně odvážnou. Dodekafonie, atonalita, aleatorika jsou postupy, které oslovují maximálně můj mozek, ale krásu ani emoce v nich najít nedokážu a důkaz matematické věty mi připadá intelektuálně vzrušivější.

Ale abych nebyl totálně negativistický, tak na každé ze tří skladeb večera bylo určité plus. Jako první zazněla Ligetiho 13minutová skladbička Melodie, vlastně stará, jak říkal skladatel a dirigent Eötvös. neboť z roku 1971. Hudba těkala a autor programu ke koncertu konstatuje, že těkání melodie je formotvorné. No... jak pro koho. Mně to připadalo jako dobrá hudba k filmu, ostatně tu psal skladatel také, a byla pro něj bezpochyby zdrojem slušných příjmů (Vesmírná odysea, Oči doširoka otevřené)

Martin Grubinger (32) bubnuje od 3 let
Skladba Speaking Drums byla napsána pro extrémního perkusionistu Martina Grubingera. Je to mimořádně zdatný hráč a předvedená skladba je slušná a zajímavá hudební atrakce. Na tvářích posluchačů i hudebníků se objevoval lehký úsměv.


schema rozestavení 30 bicích nástrojů při Speaking Drums
Po přestávce zazněla 3. symfonie Witolda Lutoslavského. Jistě pečlivě vypiplané dílo, ale rysy, které jsou označovány jako jeho plusy, mi celkem nic neříkají. Řekl bych, že politické konotace vyvádí umění na jinou orbitu, než která mu náleží, a úspěch pak nelze od politiky oddělit, přičemž ta spíš škodí. Další daň za totalitu. Kvalitu ověří až čas, souvislosti Eroicy nebo sedmé jsou dnes každému vcelku lhostejné.

Celkově to byla zajímavá exkurze do světa současné hudby, ne však silný hudební zážitek.

Hlediště bylo vcelku zaplněné pestrým publikem, ze kterého část o přestávce odešla, přesto potlesk byl poměrně velký.

Rudolfinum, 5. dubna 2016
Interpreti
Česká filharmonie
Martin GRUBINGER – perkuse
Peter EÖTVÖS – dirigent
Program
György LIGETI: Melodie
Peter EÖTVÖS: Speaking Drums
Witold LUTOSŁAWSKI: Symfonie č. 3

Hned další večer,  ve čtvrtek 5. května, jsem v Obecním domě navštívil jiný koncert nazvaný Shakespearovský večer FOK. Dramaturgie je zřejmá, 23. dubna uplynulo 400 let od smrti Williama Shakespeara, který svými texty inspiroval nejen operní skladatele. FOK hrál na úvod českého skladatele 20. století Václava Trojana, a potom skladby romantiků 19. století. Od raně romantického Mendelssohna, přes středně romantického Smetanu až po pozdního romantika Čajkovského, vše se vázalo k Shakespearovi. A přestože dirigoval skvělý Petr Altrichter, jehož rozmáchlá a fyzicky náročná dirigentská práce mne, a obvykle i orchestr, oslovuje, nepřesáhl dojem z koncertu víc než přišel jsem a viděl jsem. Bylo to dobré, ale nějaké výrazné vítězství se nekonalo. Nejspíš byla ta dramaturgie příliš povrchně prvoplánová. Rozhodně však příjemně překvapila první skladba večera, jejíž kvalitu dívák při sledování filmu příliš nevnímá. A samozřejmě Mendelssohnův svatební pochod potěší vždy, i když tentokrát to byl pěkný úprk.

SHAKESPEARE V HUDBĚ
Smetanova síň, Obecní dům 

5.5.2016 19:30
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Ronald BRAUTIGAM | klavír
Petr ALTRICHTER | dirigent

VÁCLAV TROJAN Sen noci svatojánské, suita z filmu (výběr)
FELIX MENDELSSOHN-BARTHOLDY Sen noci svatojánské op. 61 (výběr)
FELIX MENDELSSOHN-BARTHOLDY Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll op. 25
BEDŘICH SMETANA Richard III., symfonická báseň op. 11
PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ Romeo a Julie, fantazie-předehra




pátek 6. května 2016

Je už strýček Si diktátor?

Si Ťin-Pching je silnější než jeho předchůdci. Jeho moc však poškozuje zemi



“Jestliže si naše strana nedokáže poradit ani s otázkou bezpečnosti potravin a dál ji nezvládá, pak se lidé začnou ptát, zda jsme schopni vládnout Číně.” Tak Si Ťin-Pching varoval funkcionáře v roce 2013, rok poté, co se stal vůdcem země. Na šéfa komunistické strany, která vždy tvrdila, že má podporu lidu, to bylo pozoruhodné prohlášení. To ukazovalo, že Si chápe, jaké riziko vzplanutí představuje nářek nad nekompetentností a korupcí. Si Ťin-Pching přesto pozatýkal desítky tisíc funkcionářů a vedl boj proti korupci s intenzitou, kterou země nepoznala od roku 1949, kdy strana přišla k moci. Mnozí jsou toho názoru, že to bylo správné.

Dnes však Čína zažívá ve veřejném zdravotnictví svůj největší skandál za mnoho let. Na černém trhu byly expirované a nevhodně uchovávané vakcíny za desítky milionů dolarů prodány státním zdravotním centrům, která vydělávala peníze jejich prodejem pacientům.

Pro obyčejné lidi ale Si Ťin-Pchingova antikorupční válka znamenala malou změnu. Jejich životy a zdraví jsou korupcí ničeny stále. V posledních dnech se však objevují známky nespokojenosti mezi elitami. Oficiální media mají otevřené výhrady proti omezení zpravodajství, prominentní podnikatel na vůdce útočí na svém blogu, znechucený šéfredaktor rezignuje na svou funkci.

Si Ťin-Pching získal víc moci než kterýkoli čínský vůdce od dob Mao Ce-Tunga. Předpokládalo se, že dá věci do pořádku. Co se stalo špatně?

Trhlina v důvěryhodnosti

Otevřeně řečeno, Si Ťin-Pching se s nesouhlasem setkat musel. Mnoho funkcionářů je rozhněvaných, protože narušil moc jíž disponovali, a kterou si skutečně mohli naplnit kapsy, pokud korupce nebyla do očí bijící a oni svou práci dělali dobře.

Ale Si také zjistil, že věnování se moci je náročné: nenechává prostor pro mnoho jiného. Po tři a půl roku v úřadu hromadil udivujícím tempem tituly. On není jen vůdcem strany, hlavou státu a vrchním velitelem, ale řídí také reformy, bezpečnostní služby a ekonomiku. Stranou uctívaný princip "kolektivního vedení" byl ve skutečnosti hozen přes palubu a Si je šéfem všeho.

A současně pohrdl stranickým zákazem kultu osobnosti, který byl zaveden v roce 1982, aby se zabránilo pokračování maoistického běsnění. Oficiální media jsou plná pochlebování "strýčkovi Si" a jeho ženě Peng Liyuan, folkové zpěvačce, kterou lichotníci nazývají "Mama Peng". V březnu bylo uvolněno videu s tancem, které se jmenuje "Strýček Si miluje mamu Peng" a má už statisíce zhlédnutí. V poslední době se tvrdí, že Si cítí, že kampaň zašla poněkud dál, než je žádoucí. Některé z podlézavých videí, jako "Východ je znovu rudý", které přirovnává Si k Maovi, byla z čínského internetu stažena.

Mnozí by to rádi brali jaké znamení, že kult osobnosti je o něco víc než neškodná legrace. Si ovšem není Mao, jehož tyranská povaha a láska k nekritickému obdivu byly tak veliké, že bezstarostně přivedl zemi k běsnění a násilnostem kulturní revoluce. I když někteří starší Číňané jsou na rozpacích ze stylu politiky, která tak připomíná dny dávno minulé, zatím se nezdá, že Čína je na pokraji dalšího podobného hororu.

Ale Si nepotřebuje jít do takových krajností jako Mao, aby se koncentrace moci stala nebezpečnou. Sám bojoval s nesouhlasem s ještě větší bezohledností, než s jakou vedl válku proti korupci. Nikdy od temných dnů po protestech na náměstí nebeského klidu nebyl veden tak rozsáhlý zásah proti kritikům strany. Internetoví cenzoři jsou zaměstnáni mazáním příspěvků na sociálních mediích, kterými pobouření občané reagují na vakcinový skandál. Ty obsahují i připomínky Siových slov z roku 2013 o tom, jak je strana připravena řídit zemi. Počátkem března také policie řešila anonymní dopis, který se objevil na vládě blízké webové stránce a vyzýval Si k odstoupení. V souvislosti s tím bylo zadrženo asi 20 lidí. Ovšem toto je práce, která nemá konce. Za pomoci internetu, bez ohledu na zastrašování, blokování a cenzuru internetu, jsou hlasy občanů slyšet stále.

Xi není žádný liberál

Zastrašováním a sebepropagací si však Si ani nekoupí vlastní bezpečnost, ani neučiní Čínu stabilnější. Používá partajní vyšetřovatele k boji s korupcí. Ale ti mají větší zájem na zklidnění politických poměrů než na tom, aby byla zajištěna vláda práva. Ta brání dobrému řízení třeba jen tím, že funkcionáří se bojí utrácet peníze, aby na sebe nepřivolali vyšetřování. Zastrašováním medií vyvolal Si jejich opatrnost a neochotu k psaní o vakcinovém skandálu, když se před rokem objevil. Ale ten se stejně nepodařilo utajit a nakonec znamenal pro stranu a Si osobně o to větší hrozbu ztráty důvěryhodnosti.

Si slíbil dát tržním silám "rozhodující roli" a nastolením vlády zákona zavřít "moc do klece". Přitom však ani nepřinesl větší prosperitu a svobodu své zemi, ani nezklidnil svět větší stabilitou. V zahraničí obavy z něj naopak rostou: jeho harašení zbraněmi ve snaze prosadit kontrolu nad Jihočínským mořem ženou asijské země blíže k americkému táboru.

Na počátku Siovy vlády byli pozorovatelé zvědavi, zda po upevnění své moci přejde k uskutečnění reforem, o nichž říká že je chce. Ale naděje, že velký reformní tlak nastane, vadnou. Zdá se, že Si má málo času na politicky nepříjemnou záležitost donucení strany k respektování vlády zákona, likvidaci ztrátových státních podniků nebo provedení nejnezbytnějších sociálních změn jako je zrušení omezení přístupu migrantů ze zemědělských oblastí k městským veřejným službám. Boj za zachování moci je práce na plný úvazek.

V minulých 66 letech vlády komunistů v Číně nastávala nejobtížnější období ve chvílích, kdy uvnitř elit vznikalo napětí. Styl vlády Si Ťin Pchinga slouží jen jejich podněcování. Čím víc se snaží zvítězit nad nepřáteli taktikou zastrašování a brutální síly, tím víc nepřátel si nejspíš vytváří.

(Podle The Economist)

pondělí 2. května 2016

Elektra až mrazí

Když se šťastně sejde pár okolností jako třeba skvělá předloha, vynikající provedení, osobní vyladění, příhodní lidé kolem vás a správné počasí, zůstane v člověku, který sledoval koncert či divadlo, pocit mimořádného zážitku, na který se nezapomíná. Mně se to v opeře stalo před časem u Marie Stuartovny s Joyce DiDonato v Metropolitní opeře a 30. dubna 2016 tamtéž v Elektře Richarda Strausse. Abych byl přesný, nebyl jsem v New Yorku, ale sledoval jsem v Cinestar Anděl přímý přenos.

Strauss se v roce 1903 seznámil jednak se hrou Oscara Wilda Salome, jednak s Hofmannstahlovou hrou Elektra. Obě exotická a dekadentně symbolická témata, která čerpají z Nového zákona resp. řecké mytologie (Sofoklova stejnojmenná tragedie), sahající do krajních poloh lidského vědomí a svědomí, odpovídala atmosféře doby a měla naději na úspěch. Strauss se rozhodl, že budou základem jeho oper. První měla premiéru v prosinci 1905 a v následujícím roce začal s Hofmannstahlem pracovat na libretu Elektry, jejíž premiéra se odehrála v lednu 1809 v Drážďanech. Třetí a svou nejoblíbenější operu Růžový kavalír pak Straus představil opět v Drážďanech, jen o 2 roky později. Je třeba ovšem říci, že Strauss měl k opeře blízko mnohem dříve. Jednak byl operním dirigentem a autorem dvou oper ještě před Salome, jednak, což s předchozím souvisí, byla jeho manželka operní zpěvačkou. A po Kavalírovi pokračoval ve spolupráci s Hofmannstahlem až do jeho smrti roku 1929 a společně vytvořili další 4 opery.

Inscenace Elektry, která byla uvedena v newyorské Metropolitní opeře 14. dubna 2016, měla premiéru v červenci 2013 v Aix-en-Provence jako multikoprodukce místního festivalu, Metropolitní opery v New Yorku, Finnish National Opera, Helsinki, Staatsoper Unter den Linden, Berlin, milánské opery La Scala a Gran Teatre del Liceu, Barcelona. Jejím režisérem byl uznávaný divadelní a filmový režisér Patrice Chéreau. V původním obsazení a s hudebním nastudováním finského dirigenta Esa-Pekka Salonena zpívaly hlavní ženské role Evelyn Herlitzius (Elektra), Adrianne Pieczonka (Chrysothemis), Waltraud Meier (Klytaimestra). Ve stejné sestavě vystupovaly v roce 2014 v La Scale a budou zpívat i letos v září v Helsinkách a v prosinci v Barceloně.


Newyorská mutace Chereauovy produkce Elektry se hrála opět pod taktovkou Esa-Pekky Salonena, obsazení hlavních postav však převzala jen částečně. Zůstaly Adrianne Pieczonka a Waltraud Meier. Jiný byl Orestes, kterého zpíval mohutný černý Američan Eric Owens, a ta nejdůležitější role Elektry byla svěřena Nině Stemme. Po pěti letech metropolitního půstu to pro ni byla druhá role v jedné sezóně a opět v přímém přenosu.

Waltraud Meier a Nina Stemme
To co dokázali, zdráhám se říct zpěváci, ba i herci, protože to byly kreace, které zvláště tři hlavní ženské postavy prožily. Jejich strach, zoufalství i nenávist byly tak skutečné, že se vzpírají i slovu divadlo. A také slovu kritika, protože k jejich kreacím není co dodat. Mohou být jiné, ale nemohou být lepší. A také hlavní poselství může být pro každého jiné. Třeba že násilí plodí násilí a pomsta, byť třeba nevyhnutelná, radost nepřináší. Proto Orestes odchází aniž by se radoval a Elektřin tanec je vymknutý z kloubů.

Je zvláštní, že po letech hledání velkých nadějí našla letos Metropolitní opera dvě absolutní hvězdy úplně jinde: mezi dlouho přehlíženými a téměř odloženými zpěvačkami středního věku: 47letou Sondru Radvanovsky a 52letou Ninu Stemme.

Za pár týdnů bude mít Elektra premiéru ve Státní opeře Praha. V režii respektovaného Keitha Warnera bude hlavní roli zpívat anglická sopranistka Susan Bullock. On patří k evropské špičce a ona ke zralé generaci wagnerovských dramatických sopránů, takže bude výsledek také dobrý? Posuďte sami, tohle říká režisér osobně:



Metropolitní opera New York
30. dubna 2016
ELEKTRA
Richard Strauss-Hugo Von Hofmannsthal

Elektra....................Nina Stemme
Chrysothemis...............Adrianne Pieczonka
Klytämnestra...............Waltraud Meier
Orest......................Eric Owens
Aegisth....................Burkhard Ulrich
Overseer...................Susan Neves
Serving Woman..............Bonita Hyman
Serving Woman..............Maya Lahyani
Serving Woman..............Andrea Hill
Serving Woman..............Claudia Waite
Serving Woman..............Roberta Alexander
Confidant..................Susan Neves
Trainbearer................Andrea Hill
Young Servant..............Scott Scully
Old Servant................James Courtney
Guardian...................Kevin Short

Conductor..................Esa-Pekka Salonen

Production.................Patrice Chéreau
Set Designer...............Richard Peduzzi
Costume Designer...........Caroline de Vivaise
Lighting Designer..........Dominique Bruguičre
Stage Director.............Vincent Huguet
TV Director.............Gary Halvorson
Premiéra 14. dubna