Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 28. února 2018

Dvě tváře Ruska

"Můj vztah k tomuto městu hodně souvisí s mým vztahem k mému rodnému městu, Petrohradu. To je stejně jako Praha světově výjimečné svou krásou. A pokud se člověk narodí do krásy, je k ní citlivý. Ráno dorazím do Rudolfina a vnímám ušlechtilost a ducha téhle budovy. Pak vyjdu na podium a slyším, jak zní tenhle sál a zdejší orchestr a jsem nesmírně šťastný, protože se cítím doma. A tak tu chci pokračovat. Budeme se společně měnit, společně rozvíjet a dělit se o to, co nás spojuje s publikem v Praze, v České republice a po celém světě."


To říká v tomto interview Semjon Byčkov, charismatický dirigent světového formátu, designovaný šéfdirigent České filharmonie, ruský Žid, který ve 22 letech emigroval ze SSSR.

A dnes večer je na programu koncertu v Rudolfinu Dvořákův violoncellový koncert a Čajkovského 4. symfonie a Sergej Byčkov bude stát za dirigentským pultem.

Vynikající ruský skladatel 19. století a skvělý dirigent 21. století i když s americkým občanstvím a žijící v Paříži, to je jedna tvář Ruska. 

A ta druhá? World Anti-Doping Agency (WADA) počínaje 1. dubnem 2018 nepřijme žádnou přihlášku na mezinárodní sportovní soutěž, pokud by se měla konat v zemích, kde neexistuje domácí antidopingová agentura, jejíž úroveň odpovídá standardům WADA. Ruská organizace ROSADA sice existuje, ale od listopadu 2015 její činnost neodpovídá antidopingovému kodexu. Turnaje, které byly schváleny dříve, jako Světový pohár v biatlonu v březnu letošního roku nebo fotbalové  mistrovství světa v červnu a červenci, se konat budou, dál zatím nic.. 

Můj závěr je jasný. Na koncert jdu, obě sportovní soutěže ignoruji. Ostatně Český svaz biatlonu také.

úterý 27. února 2018

Vstali noví deprivanti

Jsem dost starý na to, abych ve svém nejbližším okolí nezažil důsledky dvou totalit: strach, popravy, útěk z transportu a léta skrývání, kriminál, vystěhování s okamžitou platností, zbavení majetku, vyhození z práce, odmítnutý přístup ke vzdělání. Ty totality byly dílem šílenců bez morálky a nemocných mocí, lhářů bez zábran využívajích lůzy a lidí nemajetných, důvěřivých, málo vzdělaných, neinformovaných a nezkušených k dosažení svých cílů. Tak se významná část populace dostala do dilematu, čeho se vzdát: zda cti, slušné existence nebo vlasti. A nešlo jen o ně osobně, ale i o jejich potomky. Situace, o které dnešní mladé lidi neinformuje ani rodina, která se ve škole učila o únoru jako vítězném, ani škola a sami si ji většinou nedovedou představit.

Mám nepříjemný pocit, že to, čím uvedené režimy začínaly, se vrací. Noví mocechtivci bez zábran mísí lež s pravdou, slibují nesplnitelné, opírají se o pohrobky starých totalit, kteří mají pocit, že to jejich minulost legitimizuje a čas vrací, vydírají, snaží se glajchšaltovat media, odstranit lidi, kteří nejsou dostatečně povolní, místo zabavování majetku používají finanční správu atd. A to všechno pod heslem "Bude líp." A většina politických stran v parlamentu je ochotna s nimi tak či onak spolupracovat.

Tento stav není bezbolestně vratný, je na dlouho, zákonitě na sebe bude nabalovat další svinstvo a spousta lidí se znovu octne tváří v tvář onomu dilematu, čeho se vzdát - cti, slušné existence, vlasti.

To je přesně situace, o které psal Ferdinand Peroutka, když v roce 1938 a 39 přemýšlel o tom jak dál. A jehož jméno pošpinil ten, kdo by měl občany před podobnými excesy chránit.

Ale jedno stejně nechápu. Jak může někdo věřit tomu, že notorický lhář splní slib, že bude lépe.

pátek 16. února 2018

Händelových top 10 v Londýně

Před časem jsem tady psal o Händelově domě a kostele v Londýně a došel jsem k závěru, že stojí za za to se tam vrátit. Dnes mi to připomněl článek v bachtrack.com a tak se k oněm Händelovým štacím vracím zatím tady.

Jen připomínám, že současník Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) Georg Friedrich Händel (1685-1759), v anglické mutaci George Frideric, přišel do Londýna roku 1711, kdy mu bylo 26 let a žil tam do konce svých dnů, když britským občanem se stal roku 1727. Byl významnou postavou londýnského hudebního života a díky svým patronům a obchodním aktivitám byl posléze schopen užívat si komfortního života. O jeho operách a oratoriích se ve společnosti mluvilo a za jeho života se staly součástí základního repertoáru hudebních produkcí ve městě. Jeho filantropie přesáhla jeho život a jeho hudba stále patří mezi často hranou v Británii i jinde. 

1. Händel House Museum 

Handel's music room at Handel House © Handel House
Handel's music room at Handel House
Výchozím bodem pro expedici po Händelových stopách je určitě jeho dům v Brook Street, Mayfair, kde žil od roku 1723 až do smrti v roce 1759, a kde složil většinu svých vrcholných děl. Restaurovaný interiér má originální dřevěné obložení a návštěvníci mohou vidět čtyři historické místnosti včetně Handelovy pracovny, ložnice a jídelny, kde přijímal neformální návštěvy a zkoušel.

V domě lze nalézt dobový nábytek a další exponáty, které vypráví příběh Londýna Händelových časů. Horní patro byl kdysi byt, kde žil slavný rockový kytarista Jimi Hendrix (1942-1970) a v současnosti je tam samostatná výstava o tomto muzikantovi.

2. The Foundling Museum

Handel's Will, Foundling Museum © Gerald Coke Handel Foundation
Handelova závěť, Foundling Museum
Muzeum se nachází v domě nedaleko stanice metra Russell Square, zhruba v místech, kde jistý kapitán Thomas Coram otevřel roku 1739 první londýnský sirotčinec (počátkem 18. století bylo v Londýně odkládáno okolo 1000 dětí ročně), kterým do roku 1953 prošlo 27 000 chovanců. Handel v roce 1749 ústavu nabídl provedení koncertu své hudby, jehož výtěžek šel na podporu jeho dostavby. V následujícím roce bylo za týmž účelem provedeno oratorium Mesiáš, jehož kopii skladatel sirotčinci věnoval. Tyto koncerty se konaly až do Handelovy smrti v roce 1759. Pro sirotčinec složil také jeho hymnu. V muzeu jsou uloženy různé památky, včetně předmětů, které měly umožnit pozdější identifikaci dítěte. Zájem zjevně velký nebyl.

V horním patře budovy jsou umístěny předměty spojené s Händelem. Bankéř Gerald Coke (1907-1990) byl nadšeným sběratelem Händelových memorabilií a podporovatelem Händelovských studií a ke konci života se věnoval vydání knihy A Handel iconography (1983) a vytvoření nadace, která by spravovala The Gerald Coke Handel Collection. Ta našla místo právě ve Foundling Museum, kde jsou uloženy a z části vystaveny tisíce položek zahrnujících rukopisy, noty a knihy, nahrávky a umělecká díla z 18. - 20. století, včetně zmíněné poslední vůle.

V ní také skladatel odkázal 1000 liber Royal Society of Musicians, která vznikla v roce 1738 a jejím cílem je dodnes podpora hudebníků v nouzi. Händel pravidelně navštěvoval její koncerty a z výtěžku pamětního festivalu v roce 1784 připadlo společnosti 6000 liber.

3. The British Library

Autograph score of the Messiah, British Library
Autograph partitury oratoria Mesiáš, Britská knihovna

Handel odkázal takřka všechny rukopisy svých skladeb svému asistentovi Johnu Christopheru Smithovi, který je předal králi George II. jako projev vděčnosti za udělenou penzi. Kulantně řečeno. Rukopisy byly uloženy v Royal Library do roku 1973, kdy byly předány "národu" v osobě British Library, která také spravuje velkou sbírku notového materiálu a knih o skladateli. Rukopis oratoria Mesiáš je v knihovně trvale vystaven a navíc ho lze vidět spolu s dalšími rukopisy v digitalizované podobě a bezplatně na stránkách Britské knihovny.

4. Westminster Abbey

Místem Händelova posledního odpočinku je "Kout básníků" v opatství a zdobí ho působivý mramorový památník od předního sochaře Roubiliaka.

Westminster Abbey - Poets´Corner, Händel je v horní řadě třetí zleva.
detail plastiky
Opatství bylo také místem prvních provedení Händelových chvalozpěvů složených pro korunovaci George II. v roce 1727, mezi které patří i Zadok the Priest (Kněz Sádok), jenž se dodnes zpívá při korunovaci nového krále (královny též). Händel složil i pohřební hymnus The ways of Zion do mourn provedený zde v roce 1737 při pohřbu královny Karoliny.

Westminster Abbey for the 1784 Handel Commemoration
Westminster Abbey - Handelovy oslavy 1784
V opatství se také v roce 1784 konaly slavné vzpomínkové koncerty Händelovy hudby, jejichž rozsah - více než 500 účinkujících - byl něčím dosud neznámým a byly předobrazem provádění velkých oratorních děl v následujících stoletích. Pamětní deska připomínající tuto událost je umístěna nad Händelovým náhrobkem.

5. Victoria and Albert Museum

Statue of Handel by Louis François Roubiliac, Victoria and Albert Museum © Fitzwilliam Museum Bridgeman Images
Handelovu sochu vytvořil Louis François Roubiliac, Victoria and Albert Museum
Mezi exponáty je Händelova mramorová socha v životní velikosti, jejímž autorem je opět Roubiliac, a původně byla od roku 1738 umístěna v parku Vauxhall Gardens. Údajně jde o první sochu "ne-šlechtice" takovéto velikosti a navíc v domácím oblečení s bačkorami na nohou.

6. Green Park and St James’s Palace

Green Park je místem, kde se na oslavu Cášského míru, jenž uzavřel válku o rakouské dědictví, konal 27. dubna 1749 ve 20.30 veliký ohňostroj, který doprovázela Händelova Music for the Royal Fireworks. Král tuto veřejnou událost pozoroval z knihovny St James’s Palace a byl znepokojen, když část monumentální konstrukce, z níž byl ohňostroj odpalován, začala hořet, ale nakonec vše dobře dopadlo. (Hůř na tom byl kanonýr, jenž zůstal po zkušební střelbě bez ruky). Mohutnému davu, který té slávě přihlížel, trvalo po skončení produkce 3 hodiny, než se po London Bridge přesunul na druhý břeh Temže.

V palácovém komplexu se nachází Chapel Royal, pro níž Händel složil několik hymnusů a také hudbu ke královské svatbě. Chlapecký sbor kaple zpíval také v mnoha provedeních Händelových oratorií mimo královský palác.

Fireworks Music at Green Park, 1749
Fireworks Music at Green Park 1749 - "odpalovací základna"
7. King’s Theatre, Haymarket

Her Majesty's Theatre, Haymarket
Her Majesty's Theatre, Haymarket
Dnešní Her Majesty’s Theatre, jedno z nejstarších míst v Londýně, kde se hrálo divadlo, nacházející se pár kroků od Trafalgar Square, se za Händelova života jmenovalo nejprve Queen’s Theatre (1705-1714) a poté se změnilo na King’s Theatre. Název se nemění náhodně, ale přizpůsobuje se pohlaví panovníkovu. Zde měla také premiéru Handelova první londýnská opera Rinaldo, jež v roce 1711 ohromila město, a okolo 25 dalších oper. Mezi roky 1729 a 1734 zde byl Händel spoluředitelem. Původní divadlo v roce 1789 shořelo a dnešní budova je z roku 1868.

8. St George’s Church, Hanover Square

Nedaleko domu na Brook Street stojí Handelův farní kostel, elegantní budova z 18. století, který skladatel pravidelně navštěvoval, pomáhal a radil, za což odměnou mu byla duchovní útěcha. V něm se během roku hraje jeho hudba a pravidelně se tam koná Händelův festival.

The organ at St George's Hanover Square © lonpicman | Wikipedia
Varhany v kostele St George's Hanover Square
9. National Gallery and National Portrait Gallery

George Frideric Handel, by Thomas Hudson, 1756 © National Portrait Gallery, London
Thomas Hudson: George Frideric Handel (1756)
© National Portrait Gallery, London
Jedním z Händelových raných mecenášů byl vévoda z Chandos, který žil v Canons, venkovském sídle v Edgware, asi 20 km na sever od centra města. Händel složil pro Canons několik skladeb, včetně Acis and Galatea a Chandosových hymen. Když byl dům stržen, jeho kolonáda byla prodána a použita jako portikus Národní galerie na Trafalgar Square. V Národní galerii portrétů, která je za rohem, visí známý Handelův portrét od Thomase Hudsona.

10. Royal Opera House

Royal Opera House v Covent Garden stojí na místě Královského divadla z Händelových dob, kde proběhla první představení více než 20 jeho oper a oratorií. Původní divadlo, které postavil John Rich v roce 1732,  shořelo v roce 1808 a stávající budova je z roku 1858.

Royal Opera House, Covent Garden © ROH 2012
Royal Opera House, Covent Garden
Další místa, která neškodí navštívit, jsou park Vauxhall Gardens, kdysi veřejný zábavný  park, kde zkoušce Hudby k ohňostroji naslouchalo 12 000 lidí a později tam byla umístěna Händelova socha (dnes ve Westminsteru); katedrála sv. Pavla, kde byly poprvé provedeny jeho utrechtské Te Deum a Jubilate; kostel sv. Vavřince ve Whitchurch Ln. (Edgeware), kde byly pravděpodobně poprvé provedeny Chandosovy hymny resp. nedaleké místo, na němž stálo původní sídlo vévody Chandose v Canons Park, a nyní je tam hlavní budova North London Collegiate School, a Bank of England, která vedla H­andelovi bankovní účet.

Na prodloužený víkend je to dost honička, zvlášť pokud si nenecháte ujít koncert a divadelní představení. Což byste neměli, když už tam budete.

S pomocí , 5. února 2018

čtvrtek 15. února 2018

Případ Schwarzenberg

Karel Schwarzenberg se dožil osmdesáti let. V jakési reportáži Filipa Horkého se ozvalo prohlášení k minulým prezidentským volbám: "To jsme měli volit rakouského chrapouna?" Ten údajný rakouský chrapoun je samozřejmě Karel Schwarzenberg, proti němuž je stavěn Miloš Zeman s údajně 200% přehledem. Já osobně si názorů Karla Schwarzenberga, i toho co dělal a dělá, vážím, oceňuji i jeho otevřenost a humor, ale mrzí mne, že svou noblesou, s níž přešel nehoráznosti i lživé osobní útoky svého protikandidáta ve volební kampani, ho svým způsobem legitimizoval, čímž poněkud zapomněl na 2,2 milionů svých příznivců. Určitě je to však politik s nadhledem, jakých je na české politické scéně zvláště dnes tragicky málo.

Karel Schwarzenberg na vinobraní v Troji (2009)
Shodou okolností jsem současně narazil na článek Petra Placáka, který se vztahuje ne ke Karlu Schwarzenbergovi osobně, ale jeho rodu a potažmo i Česku včetně dneška. Stojí za přečtení.

Lex Schwarzenberg aneb Spiknutí proti české kultuře

Košický vládní program celkem bez obalu předestřel „itinerář“ třetí republiky (1945–1948). Cestovní deník poválečného Československa sepsali komunisté v moskevském exilu pod patronací stalinistického SSSR. Byl to program radikální poválečné nacionální a sociální revoluce, na který nekomunisté přistoupili mj. ve snaze „vykoupit se“ z participace na mnichovské katastrofě, kterou KSČ interpretovala jako zákonité vyústění Masarykovy první republiky. V zajetí Kainova znamení mnichovanství, umně komunisty aktualizovaného, prosazovali nekomunisté mnohdy radikálnější revoluční opatření než sama KSČ. Konfiskace majetku hlubocké větve Schwarzenbergů v tom nebyla výjimkou.

V době poválečné revoluce existovaly především dvě legální možnosti, jak vztáhnout literu Košického vládního programu, který chtěl jednou provždy vyrvat českou a slovenskou půdu z rukou cizácké německo-maďarské šlechty, i na hlubockou větev Schwarzenbergů a jejich majetek zabavit.
  1. Nejosvědčenější a nejjednodušší postup představovala konfiskace jmění podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., o urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů a nepřátel českého a slovenského národa. Věc však měla háček – majitel panství Adolf Schwarzenberg byl český patriot evropského založení, kterému bylo ovšem protivné úzkoprsé národovectví, ať už české či německé provenience, a přesvědčený antinacista, který před válkou věnoval velký finanční obnos na zvýšení obranyschopnosti Československa a za války podporoval československý odboj. Ani ve vypjaté poválečné době, kdy se najednou vyrojilo tisíce dosud neviděných bojovníků proti nacismu a zároveň i soudců, nebylo možné tyto skutečnosti jednoduše pominout.
  2. Další možnost, jak by mohl být majetek Schwarzenbergům zabrán, představovala revize pozemkové reformy. Tato varianta měla ovšem vadu v tom, že neumožňovala vyvlastnit průmyslové podniky, a navíc vyvlastnění bylo možné jen za přiměřenou náhradu.
Když pak Národní fronta (NF) odmítla nabídku Adolfa Schwarzenberga zřídit společně se státem nadaci, sjednotily se strany NF na návrhu zabrat majetek pomocí zvláštního, pro ten jediný účel přijatého zákona, který předložil předseda parlamentního klubu sociálních demokratů Blažej Vilím. Šlo o svévolný akt parlamentem posvěcené loupeže, který byl nejen v rozporu s tzv. Benešovými dekrety, upravujícími poválečný právní pořádek, ale především byl protiústavní – aby se nějaká norma mohla nazývat zákonem, musí platit obecně, ne výlučně, individuálně. V rozporu s ústavou měl být navíc majetek odebrán Schwarzenbergům bez náhrady. Tento zákon, přijatý k jedné osobě, který nemá v právním státě obdoby, vešel do dějin jako tzv. Lex Schwarzenberg.

Šlo o zcela účelové opatření, které nemělo sociální ani ekonomické opodstatnění – příčina jeho sepsání byla jediná: rozsah majetku. V důvodové zprávě k návrhu zákona se o tom mluví bez obalu – majetková podstata hlubockých Schwarzenbergů je tak velká, že neodpovídá novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky: Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce.1

Majetek má zůstat v té podobě, jakou měl dosud, vlastníkem má však nadále být „Země česká“. Schwarzenbergové, kteří panství po staletí trpělivě, s neobyčejnou invencí a citem budovali, neměli dostat ani halíř. Jak důvodová zpráva, tak i poslanci, kteří vystoupili v rozpravě k návrhu schwarzenberského zákona, se shodli na tom, že panství tvoří organický celek a bezchybně funguje (organizace výroby byla dokonce na takové úrovni, že se jihočeským schwarzenberským statkům vyhnula i hluboká hospodářské krize koncem dvacátých let). Důvodová zpráva o tom říká: Tento majetek, vytvořený dlouholetým vývojem, byl svým tvůrcem účelně stmelen v organický celek, v němž prvovýroba jest doplňována výrobou odvozenou a kde všechna výrobní odvětví se vzájemně doplňují a jsou skloubena v harmonický a tím soběstačný celek, jehož produktivita jest podložena a podmíněna onou důmyslnou, po staletí budovanou skladbou jednotlivých součástí v dnešní majestátní celek.2

Navrhovatele zákona nevedly ke „znárodnění“ schwarzenberského majetku ohledy hospodářské, ale ani ohledy sociální – řečníci v rozpravě k zákonu uznávali, že schwarzenberští zaměstnanci měli nadstandardní sociální zajištění. Citlivou rukou řízený majetek přinášel státu nemalé peníze, zajišťoval práci tisícovkám místních lidí a z jeho výnosů byly mj. podporovány stovky nejrůznějších kulturních, církevních, vzdělávacích či sportovních aktivit.

Lex Schwarzenberg nešel zdůvodnit sociálně, nacionálně ani hospodářsky. Dobový zločin spočíval pouze ve velikosti majetku hlubocké větve Schwarzenbergů. „Ryzí“ ideologičnost a iracionalita tohoto opatření má jisté apokalypticko-vykupitelské rysy.

O co tedy šlo?

Zákon č. 143/1947 Sb., známý jako Lex Schwarzenberg, je nedílnou součástí nacionálně sociální poválečné revoluce, která se ostře vymezila proti předválečné demokratické Masarykově republice a v mnoha ohledech navázala na nacistický protektorát. Je ukázkovou demonstrací antidemokratických tendencí v moderní české společnosti, jak se utvářely především od konce 19. století se vzrůstem nacionalismu a radikálních sociálních nálad, které zesílily za první světové války. Demokratická první republika je sice dokázala svázat právním řádem a pluralitním parlamentním systémem, ale po Mnichovu 1938 se s novou silou vynořily znovu.

Patronem tohoto maloměšťáckého – protikapitalistického (a v tom i protižidovského), protiaristokratického, protikatolického a protiněmeckého – resentimentu se stala KSČ, která z předválečné strategie lidové fronty přešla ke strategii fronty národní a využila tento maločeský resentiment ke svému poválečnému nástupu. Sekundoval jí v tom „povolený“ nekomunistický tábor, který se s komunisty sdružil v režimu Národní fronty, reprezentovaném prezidentem Edvardem Benešem.

Beneš, jehož politická rozvaha byla hluboce poznamenána předválečnou mnichovskou dohodou, viděl zajištění budoucí existence Československa v úzké spolupráci se Sovětským svazem. Aby vypadala deklarovaná snaha o bratrskou spolupráci s východním impériem v očích Stalina věrohodně, bylo třeba vnitřní ustrojení země připodobnit sovětskému systému. To byla podmínka sine qua non nastoupení nového „slovanského“ kurzu Československa. Hlavní proud nekomunistické politické scény se rozhodl s komunisty budovat po válce centralizovaný socialistický slovanský stát na nacionálním základě pod ochrannými křídly stalinistického Sovětského svazu.

K tomu účelu měla posloužit socializace země a její hospodářské a společenské struktury v hloubce a rozsahu, které neměly v poválečné Evropě obdoby. Tomuto „strategickému“ plánu na existenci poválečného státu nemohli nějací aristokraté, byť antinacisté, překážet. S vnitrostátním vývojem po roce 1945, spějícím mílovými kroky k únoru 1948, byla neslučitelná samotná existence rozsáhlého panství hlubockých Schwarzenbergů – jeho komplexita a rozlehlost na jedné straně, a na straně druhé jeho aristokratický, tudíž nadnárodní, z maločeského pohledu nenárodní, etnicky, sociálně, kulturně cizorodý prvek, který byl naprostým protipólem dobového ovzduší nacionální a sociální revoluce, proklamující kulturně a sociálně zglajchšaltovanou, jednolitou a jednorodou společnost. Ta měla být v dobových představách odpovědí na „fašistickou reakci“.

Ve skutečnosti to bylo zcela naopak: cizorodé prvky v českých zemích zaváděl režim Národní fronty, který pod taktovkou komunistů zemi sovětizoval, vtiskl jí oficiální slovanský charakter a v mnohém ohledu navázal na vývoj po září 1938 (včetně onoho proklamovaného slovanství) a následný protektorát.

Zatímco Národní fronta zemi předělávala podle obrazu stalinistického SSSR, s jehož kulturou, dějinami, tradicemi neměly české země de facto nic společného, stejně jako s carským Ruskem, Schwarzenbergové po staletí významnou měrou spoluvytvářeli dějiny českých zemí: obhospodařovali, budovali a podporovali zdejší krajinu, kulturu, hospodářství… Jako málokterý rod v tuzemské historii všestranně přispěli k základům moderní české společnosti, včetně toho, že založili české (jazykově) odborné zemědělské školství.

Schwarzenberská zahrada, zakořeněná v českých zemích od poloviny 17. století, vykvetla v kosmopolitní barokní kultuře, která češství nejen nesetřela, ale pozvedla národní společnost a její kulturu – v korelaci a s kulturou italskou, německou, španělskou… – z „českých chaloupek“ na celoevropskou úroveň, k novým výšinám: opřená o domácí prvky nabrala sílu v univerzální, nadčasové, nadnárodní kultuře, která organicky propojovala české země s Evropou, jak tomu bylo od vzniku českého státu v 10. století jako součásti latinského Západu. Národní a zároveň nadnárodní barokní kultura byla jedním z konstitutivních prvků moderní české existence a české národní společnosti, jak se ustavila během 19. století, na což pak navázal vývoj po roce 1918.

Přes všechny ideové rozbroje první republiky to byla až pomnichovská republika, protektorát a následná sovětizace země po roce 1945, které v maločeském duchu radikálně omezily, zploštily či vyprázdnily pohled na české dějiny, kulturu, náboženství, ekonomiku. Dělo se tak údajně v duchu ryzího češství. Ve skutečnosti to však byla zástěrka nové či z doby nacismu pokračující reglementace Československa, tentokrát podle předpisů Sovětského svazu. Termíny „nacionální“ a „sociální“, které ve slovníku poválečné Národní fronty patřily k nejfrekventovanějším, sloužily přitom jako ideologické floskule, které měly napomáhat přeměně českých zemí v sovětskou provincii a vedly až k následnému všestrannému úpadku.

Nacionálně sociální revoluce maloměšťáckého střihu po roce 1945, po jejíchž zádech se k moci vyšplhali komunisté a jejíž odkaz udržovali po celou dobu existence diktatury proletariátu, chtěla kulturní a sociální různorodost a pestrost staré Čechie přeměnit v nehybný blok etnicky a sociálně jednolitého národního tělesa, jehož zářící hvězda na obzoru doby, za jejímž světlem měl národ nyní putovat, nesla jméno slovanství. Komunisty připravený vládní program tzv. Národní fronty prohlásil neslovanské obyvatelstvo – tedy včetně obětí nacistického holocaustu, Židů a Romů – za státně nespolehlivé. Slovanská měla být nejen orientace poválečného československého státu, ale i jeho vnitřní ustrojení – ve stejném duchu měly být upraveny i učební plány škol či zaměření vědeckých a kulturních ústavů a institucí. Důraz na slovanství ve skutečnosti sloužil jako kulturně-ideová pomůcka k rusifikaci českého prostoru, v politickém, hospodářském i kulturním ohledu – v obdobném smyslu, jako předtím sloužil důraz na germánství nacistům k politice poněmčení.

Poválečná nacionálně socialistická revoluce nejenže nevedla k upevnění české (československé) státnosti, rozvoji české kultury a hospodářství ani k ozdravění společnosti, ale naopak udělala z Československa nesvéprávnou sovětskou kolonii a prosperující zemi proměnila v pustinu s obrovskými lidskými, ekonomickými, ekologickými a kulturními škodami.

Věc byla o to trestuhodnější, že celý tento projekt existence Československa pod ochrannými křídly Sovětského svazu byl od počátku stejně iluzorní jako předchozí vidina jiných českých vlastenců a národohospodářů, a sice „zajištění“ českých zemí pod ochranou třetí říše.

Pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše byl obětován právní stát stejně jako předmnichovská masarykovská demokracie ve jménu imaginární ideologické vize, která neměla oporu ve staletém sociálním, ekonomickém, kulturním vývoji českých zemí a neodpovídala ani dobové politické realitě – poválečný svět byl v porovnání s tím předválečným v mnohém naruby: ze Sovětského svazu byl nepřítel číslo jedna a denacifikované Německo se stalo páteří poválečného demokratického uspořádání západní poloviny Evropy.

Benešova poválečná, respektive pomnichovská politika byla minimálně od jeho cesty do Moskvy v roce 1943 postavena na zcela mylných předpokladech, ba co hůř, na iluzorních představách – především na zcela imaginárním „slovanském bratrství“, což je o to těžší politický hřích, že Beneš sám žádný národovec vyznávající slovanskou vzájemnost nikdy nebyl. Byla to politika, která by mohla mít jisté opodstatnění pouze v případě, že by vedla k něčemu pozitivnímu – snažila se sebrat komunistům vítr z plachet ve snaze vyvést poválečné Československo z područí Sovětského svazu. Bylo to ale přesně naopak – Benešova „strategie“ jen dál posilovala moc komunistů. (Když bylo po všem, Beneš prohlásil, že ho Stalin podvedl! Kdyby se trestalo za politickou hloupost, musel by Beneš za svůj poválečný výkon dostat doživotí.)

V této souvislosti je Lex Schwarzenberg z roku 1947 pouhá „třešnička na dortu“ debaklu maločeské „strategie“ vytí s vlky, které se musí obětovat vše – na prvním místě to, co by mohlo proces usilovného vrtění ocasem nějak narušovat.

Na celé věci je tragické, že nacisticko-sovětské spiknutí, jehož obětí se staly i české země a v jejich rámci Schwarzenbergové, přetrvalo nejen rok 1941, kdy se dosavadní spiklenci proti otevřené společnosti do sebe zakousli na život a na smrt, ale i rok 1945 a bohužel ovlivňuje naši existenci dodnes. Majetek hlubocké větve Schwarzenbergů, zabraný nacisty a pak komunisty na základě protiústavního zákona kolaborantské Národní fronty, nebyl jejich potomkům vrácen – dodnes podléhá tomuto nacisticko-komunistickému spiknutí proti českým dějinám a kultuře.

Petr Placák (Paměť a dějiny 2017/01)

------------------------------------------------------
1 Návrh zákona včetně důvodové zprávy viz https://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/t0433_00.htm (citováno k 6. 3. 2017).

2 Tamtéž.


středa 7. února 2018

My jsme mládež nová...

Tak generální ředitel Metropolitní opery odpálil už druhého homosexuálního staříka za vilnost. Ten první byl největší dirigentská hvězda v historii MET James Levine (75), na kterou dnes kde kdo žaluje, jak ho v mládí nedokázal odmítnout, protože od něj dostával dárky, druhý je významný režisér John Copley (84), který prý řekl sboristovi něco, co se mu nelíbilo, a část sboru to tak rozrušilo, že nebyla schopna zpívat. Dodatečně si vzpomínají i jiní, často po desítkách let, a počet obviněných osob roste hrozivým tempem. V Anglii padají hlavy a dokonce i končí životy ministrů a významných politiků.

Už pár dní sleduji chování psího čtyřnožce. Vypadá to, že když se dostane do blízkosti hárající feny, vyplaví se mu do oběhu příslušné hormony a než zase zmizí, stane se z něj na několik dní neovladatelný pes blbec. Když vezmeme v úvahu podobnost mozku psa a muže, kdo ví, jestli ten Weinstein, kvůli jehož nenasytnosti se tohle všechno rozjelo, není vlastně jen trochu nedovyvinutej.

Při pozorování té hysterické kampaně se nemohu ubránit vzpomínce na heslo slýchané v dětství: "My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova." Gottwald byl syfilitik, alkoholik a zločinec.

Mě zase uráží a znechucují výroky a činy některých politiků jako je Zeman nebo Okamura. Je někdo ochoten mne před nimi chránit?

úterý 6. února 2018

Masarykův český ideál vzor 1907

T. G. Masaryk

Z projevu ve Valašském Meziříčí, Velikonoce 1907
Ježíš cítil s lidem. Vedl boj proti farizejům, kněžím a zákoníkům. Na tento boj zemřel. Ježíš zná bídu lidu. Stojí proti boháčům. Ví, že nelze zároveň sloužit bohu i mamonu. Říká: „ Kde jest poklad váš, tam i srdce vaše.“ „ Jak nesnadně ti, kteří statky mají, vejdou do království božího.“ Ježíš byl socialista. Avšak stál na základě náboženském a mravním a je třeba, aby socialism stál na základě právním.

Prvotní církev v dobách apoštolských vytvořila na základě Ježíšova učení náboženský komunismus. Avšak později církev se stala zřízením společenským, politickým a opanovala stát. Středověká církev je theokracií. Ve skutečnosti byla to vláda kněží. Toto klerikální království boží přijalo otroctví i poddanství. To nebyla láska. Do roku 1848 bylo u nás poddanství podporované církví na svých ohromných statcích. Církev je institucí hospodářsko sociální a tím politickou. Je institucí velkokapitalistickou.

S reformou náboženskou a církevní vzniká u nás komunismus. Jakmile vystoupil Hus, hned povstal také první český socialism a sice ve formě komunismu. (Táborité).

Všude a vždy vystupuje socialism napřed ve formě náboženské ( Saint Simon, Owen, Weitling). Teprve později a zejména Marxem se objevuje socialism nenáboženský. Pokud byl socialism nenáboženský, byl do velké míry utopistický. Marx chtěl mít socialism vědecký, nikoli náboženský, nikoli mravní, chtěl jej míti čistě hospodářsko sociálním a právním.

Člověk náboženský pojímá svět a jeho vývoj jako zázrak. Ve své tísni modlí se o zázrak, o pomoc zázračnou. Vědecký socialism nepřijímá zázraků. Je přesvědčen, že celý svět, příroda, společnost, historie je řízena zákonem, že je tu pevný řád, který se nedá prolomiti přáním jednotlivce. Věda žádá práci, vtahování do přírody. Učí člověka spoléhati na vlastní práci.V tomto rozdílu zázraku a účelně promyšlené práce spočívá rozdíl mezi náboženstvím církevním a mezi tím, co hlásá socialism opírající se o vědu.

Náboženství církevní žádá lásku. Ježíš chtěl dokonalou lásku, jenže historie nás naučila, že této lásky bylo v církvi poskrovnu. Na základě náboženské lásky lidé církevní dospívají k filantropii, k almužnictví.

Církev je jen pro filantropii. Socialism však žádá spravedlnost. Socialism žádá, aby společnost svými orgány bídu a nouzi odstranila. Ježíš jednou řekl, že chudé budeme mít vždycky. My socialisté věříme, že chudobu vykořeníme. Další rozdíl mezi socialismem a církevně náboženským stanoviskem je mravní. Církevní mravnost je aristokratismem. Kněžstvo pokládá se za vyšší stav mravní, a proto se kněžská morálka (celibát) pokládá za něco vyššího než život manželský. Církev se na tomto základě organizuje a má proto velikou moc. Další rozdíl: Církev své náboženství zakládá na víře, žádá víru, poslušnost, pokoru. Žádá věřit autoritě. Brzy se vyvine taková pokora a poslušnost, která se politicky zneužívá. Církve jsou státem zneužívány a církve to trpí. Proto mnozí moderní myslitelé (Macchiavelli, Hume, Rousseau, Marx, Nietzche, Machar atd.) viděli v církevním náboženství cosi slabošského, říkají, že církev vede snadno k zotročení. Socialism a nová doba žádá demokratismus nejen hospodářsko sociální, politický, ale také mravní, náboženský a duchovní vůbec. Chceme popularizaci věd – vědy mají být přístupny lidu. Není pravda, že socialism je otázkou žaludku – také srdce a mozku stejně. Demokratismus nezná jen rovnost politickou, nýbrž také hospodářskou, sociální, mravní, náboženskou.

Národnostní problém je také problémem pro socialism. Cíle socialismu lze dosáhnout také prací náboženskou, mravnostní, národnostní a ne tedy jenom reformami hospodářskými a výroby.
Není náhodou, že první komunism novodobý byl český. Naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism je čistě český. Není pravda, že je vnesen z ciziny. Ti Táboři nebyli cizáci, byli žáci Husovi, pokoušeli se o komunismus a socialismus na náboženském podkladě. Avšak takový socialism nestačil. My se pokoušíme o sociální reformy nejen na náboženském a mravním, nýbrž i na právním podkladě.

Budeme usilovat k tomu, abychom nuzných a chudých neměli.

Měli jsme v Táboritech první socialisty a komunisty. Usilujeme, aby mezi námi žebráka nebylo. To je náš český ideál!