Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 28. listopadu 2018

Stará Láska ke třem pomerančům

Posledním velkým divadlem, které jsem dosud v Berlíně nestihl navštívit, je, vlastně byla, Komická opera. Její moderní průčelí na Behrenstrasse nesmí nikoho zmást, hlediště je pseudobarokní a na rozdíl od onoho průčelí nebylo za 2. světové války vybombardováno. Dost o tom píše třeba Vlasta Reittererová. Zakládající osobností současného divadla byl před 70 lety, přesněji roku 1947, Walter Felsenstein (1901-1975). Ten také do divadla na 8 let přivedl pozdějšího šéfdirigenta ČF Václava Neumanna nebo zpěváka Rudolfa Asmuse. Ti všichni společně mimo jiné vytvořili v roce 1956 objevnou inscenaci Janáčkovy Lišky Bystroušky. Divadlo si dlouhodobě zachovává vysoký standard a spolu se Staatsoper, Deutsche Oper a Staatsballett je zastřešeno Nadací berlínská opera. V roce 2015 byla Komische Oper oceněna International Opera Awards jako nejlepší operní společnost roku.

Exteriér
Interiér - hlediště
Interiér - foyer
Sergej Prokofjev (1891-1953) patří spolu s Rachmaninovem, Stravinským a Šostakovičem ke skladatelům, kteří spoluvytvářeli moderní ruskou hudbu. Již před 1. světovou válkou začal spolupracovat s Ďagilevem, v roce 1917 opustil Rusko, kam - hnán heimweh - se natrvalo vrátil až za 19 let, na což posléze tvrdě doplatil. První roky trávil ve Spojených státech, kde na objednávku Chicago Opera Association napsal operu Láska ke třem pomerančům. Předlohou libreta byla stejnojmenná divadelní hra Carla Gozziho (L'amore delle tre melarance) z roku 1761 inspirovaná pohádkou ze sbírky Lo cunto de li cunti italského barokního spisovatele Giambattisty Basileho. Premiéra opery se konala 30. prosince 1921 v Auditorium Theatre v Chicagu po  taktovkou samotného skladatele. Dnes opera patří mezi standardní repertoár, i když pro mne je tématicky i hudebně silnější skladatelova další opera Ohnivý anděl z roku 1927, která však na premiéru čekala téměř 30 let. Celkem Prokofjev napsal 11 oper včetně fresky Vojna a mír (1952) podle románu L.N. Tolstého, která je však pro běžný provoz příliš rozsáhlá.

Režisérem představení, které mělo premiéru již před 20 lety, byl Andreas Homoki. Ten od roku 2002 po 10 let divadlo řídil, nyní je již sedmou sezónu intendantem Opernhaus Zürich, s Komische Oper však dále spolupracuje (2011 Liška Bystrouška, 2015 My Fair Lady). V té době byl šéfdirigentem KO Vladimir Jurowsky, ale hudební nastudování řídil a premiéru dirigoval jeho otec Michail (třetí dirigentská generace v rodině, dirigent Daniel Jurowsky je jeho mladší syn). Ten Prokofjevův styl charakterizuje jako kubismus v hudbě a skutečně je muzika jakousi mozaikou a vlastně ve stejném duchu byla pojata i režie představení.


Bylo uchopeno skvěle režijně, odlišeny byly 2 skupiny byrokratů a kvazimilovníků umění a obecenstvo se i hlasitě smálo, ostatně je to satira a komedie v rouše pohádky. Mne tato témata moc neberou, takže jsem se trochu nudil, ale jak říkám, obecenstvu se to líbilo.


Nejznámější částí "Pomerančů" je Marš, jenž je také součástí Prokofjevem vytvořené suity a je použit i v jeho baletu Popelka.

Mezi zpěváky sice nečněla žádná marketingově zvučná jména, ale jejich výkon byl i tak na úrovni. Pokud jde o orchestr, hrál výborně, dirigoval zbrusu nový hudební ředitel divadla Lotyš Ainārs Rubiķis, který se letos v létě uvedl úspěšným nastudováním Šostakovičovy opery Nos. O kvalitách orchestru může napovědět i to, že současný šéf Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko s ním vytvořil jednu z nejlepších nahrávek Sukova Asraela.



Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům
Komische oper Berlin, 13. října 2018
119. představení, premiéra 13. června 1998

Hudební nastudování revivalu: Ainārs Rubiķis
Režie: Andreas Homoki
Scéna: Frank Philipp Schlößmann
Kostýmy: Mechthild Seipel
Dramaturg: Werner Hintze
Sbormistr: David Cavelius
Světla: Franck Evin

Účinkující
FATA MORGANA - Svetlana Sozdateleva
CELIO - Philipp Meierhöfer
KRÁL - Jens Larsen
PRINC - Johannes Dunz
PRINCEZNA CLARICE - Maria Fiselier
LEANDER - Günter Papendell
PANTALONE - Dominik Köninger
TRUFFALDINO - Ivan Turšić
PRINCEZNA LINETTA - Marta Mika
PRINCEZNA NICOLETTA - Georgina Melville
PRINCEZNA NINETTA - Mirka Wagner
SMERALDINE - Karolina Gumos
KUCHAŘKA - Philipp Meierhöfer
FARFARELLO / HEROLD - Samuli Taskinen
Sbor Komické opery Berlin
Ernst Senff Chor Berlin



sobota 24. listopadu 2018

Videňská potkávání a křižování

Všechno je o lidech.

Co se dá potkat na cestách

Cesta, to není jen míhající se krajina či posprejované zdi ve městě, ale především lidé. Staří, mladí, děti. Do někoho vidíte hned, někdo je tajemný jako sfinga. Tyhle děti nic nepředstírají, ovšem kdyby si chlapec všiml maminky, sotva by byl tak vstřícný.


 Když je cesta delší, někteří se před vámi stačí svléknout, samozřejmě obrazně. Tihle byli dva, mladá vysoká a štíhlá žena a sportovně vyhlížející mladší muž vydatně potetovaný. Jejich vzájemné korektní jednání ukazovalo na dva kolegy na pracovní cestě. Jak se však vlak vzdaloval od Prahy a blížil k Vídni, obrázek se měnil. Z tašky začali vyndávat lahvičky s vínem a po dvou roztáli. Nenápadné pohledy se měnily v nápadné doteky, chybělo už jen dodat - rychle nějakou postel. Pak další střih, telefon potenciálního klienta brala ona jako korektní asistentka, sdělovala mu informace o možnosti lékařského zákroku a hlavně se zajímala o peníze. Pan doktor je v Americe, říkala, ale on seděl vedle ní. Pěkní ptáčci.


A potom párek cizinců středních let v prodejně muzea Albertina. On sedí a znuděně zkoumá mobil a paní rejdí jak fretka po obchodě a přináší pohledy, obrázky a knihy s dotazem, zda je má koupit. Muž vždy neúčastně zvedne hlavu od mobilu a znovu a znovu říká ten ne, hledej dál. A má pokoj.

A nakonec věk pokročilý, vyrovnaný a klidný.


To však jsou lidé na cestách, kde národnost nehraje až takovou roli a většinou ji nepoznáte, dokud nepromluví. Tedy až na Rusy. Jak se někdo fotografuje před památkami architektury nebo slavnými obrazy či sochami, jeho domovina je jasná.

Vídeň, Babylon národů

Jenomže Vídeň, to je odjakživa mnohonárodnostní kotel. Co jen národů bylo ještě před sto lety občany rakouskouherské říše. A rakouskouherské cítění je hluboko pod kůží. Jsou tam dokonce hotýlky, které si na této tradici zakládají. A majordomus vás klidně pozdraví třeba maďarsky.


Jinde možná slovensky a ještě jinde polsky. A dole na Mariahilferstrasse nebo na Karlsplatz hraje harmonika ruské melodie.

Na přelomu 19. a 20. století dokonce mluvila téměř pětina obyvatel Vídně česky a byla tak druhým největším českým městem. A měla desítky českých škol, přestože úřady tomu nebyly příliš nakloněny, a česky mluvilo i 20 % vídeňských policajtů.

A ve Vídni se navíc setkáte s dědictvím onoho 300letého "utrpení". To stačí jít po ulici a dívat se. Tak třeba na Graben 13 je světoznámý salón, který založil pražský krejčí Josef Kníže v roce 1858.



A za rohem v Dorotheergasse je slavné Café Hawelka, kterýžto pán s českými kořeny zde působil od roku 1939 a servíroval povidlové buchty Arthurovi Millerovi nebo Peteru Ustinovovi. Když ve 100 letech umřel, byznys už provozovali jeho vnuci.

Café Hawelka
... a melange k jeho slavným povidlovým buchtám 
A než ujdete těch 100 metrů od Hawelky ke Knížeti, narazíte na světoznámé kožešnictví Liska. I jeho zakladatel se narodil v Československu a ještě jako Fuchs utekl z transportu do Osvětimi.


Tohle ovšem jsou české kořeny, ale když jen tak bloumáte kolem Graben, narážíte na desky připomínající významné Rakušany.

Opravdu echt Vídeňáci?

Třeba Antonia Salieriho.


Ale pozor, to byl přece Ital. Tak Franze Schuberta, což byl opravdu rodilý Vídeňák.

 

 Leč jeho otec pocházel ze severní Moravy, kde Franz pochytil od babičky nejednu romantickou melodii. Potom tu máme desku Antonia Vivaldiho.


Opět čistokrevný Ital a další, to už nikoho nepřekvapí, Conradin Kreutzer byl pro změnu Němec.


Konečně skororakouský Mozart

Naštěstí ale přímo v centru Vídně působil Wolfgang Amadeus Mozart. Rakušan, i když pro puntičkáře dodávám, že pocházel ze Salcburku, který nebyl součástí Habsburského imperia, a byl poddaným tamějšího knížete-arcibiskupa. Ostatně byl to on, kdo ho povolal počátkem roku 1781 do Vídně, aby se jako dvorní skladatel zúčastnil korunovačních oslav Josefa II. Mozart byl povzbuzen čerstvým úspěchem opery Idomeneo v Mnichově a vzpěčoval se stolovat s dalšími členy arcibiskupského týmu. Konflikt s knížetem skončil tím, že by vykopnut, snad doslova. Stalo se tak v Německém domě pár kroků od Stephansplatz a pamětní deska decentně říká, že tam bydlel.


Po vykopnutí požádal Mozart vdovu Weberovou, která bydlela na Petersplatz o 500 m dál, zda by u ní nemohl získat na pár dní asyl. Znali se z Mannheimu, kde se chtěl Mozart před 4 lety uchytit a při té příležitosti se zamiloval do její dcery, kterou tam učil zpívat. Ta měla v roce 1981 angažmá ve vídeňské opeře a byla vdaná, ovšem byla tady 19letá Konstance a když se týden ve 2. patře domu "U Božího oka" protáhl na 4 měsíce, Mozart byl opět vyhozen.


Nedopadl však daleko, do 3. patra v necelých 200 m vzdáleném domě na Graben 17.


Majitelem domu byl privilegovaný židovský bankéř Nathan Adam von Arnstein, tzv. hofjude, dvorní dodavatel a velkoobchodník. Zde také složil operu Únos ze serailu a třeba Haffnerovu symfonii. A sem za ním také utekla po premiéře Únosu Konstance Weberová, zda sama od sebe či na pokyn matky se neví, ale v každém případě Mozartovi nezbylo nic jiného, než se oženit, což stará Weberová pojistila hrozbou policií a soudy. Tolik Mozart okolo Graben. Za zbývajících 9 let života se Mozart stěhoval celkem 12x, většinou v centru, dvakrát (v roce 1787 a 1788) však žil několik měsíců na předměstí. Poprvé z něj unikl po pražské premiéře Dona Giovanniho, která zřejmě dočasně vylepšila jeho rozpočet.

A nakonec Tomáš Garrigue Masaryk

Kdyby žil Mozart o 90 let později, potkával by se nejspíš s prvním českým prezidentem. Ten má totiž pamětní desku na rohu Petersplatz, nějakých 50 metrů od domu, kde bydlela vdova Weberová. Tam se tedy proťala jména dvou géniů - Mozarta a Masaryka. Jak k tomu došlo?

Kytička s trikolórou pod pamětní deskou na Petersplatz připomíná,
že uplynulo 100 let od zrodu Československa.
Tomáš Masaryk se dostal poprvé do Vídně, když ho tam matka ve 14 letech přivezla do učení na strojního (možná uměleckého) zámečníka a bydlel v Salmgasse 8, kde ona sama kdysi sloužila u zámečníka Malého. Vydržel tam jen pár týdnů. Podruhé přišel do Vídně v roce 1869 s rodinou Antona Le Monniera, policejního ředitele v Brně, jehož syna doučoval. Když se Masaryk dostal do ostrého konfliktu s ředitelem brněnského gymnázia, zasadil se Monnier o to, že mohl dostudovat a protože byl v té době přeložen do Vídně, vzal ho s sebou a bydleli zpočátku v čísle 1 téže Salmgasse. Především ale se stal žákem prestižního akademického gymnázia, kde v roce 1872 maturoval. Jeho sponzor sice o rok později umírá, ale Masaryka přebírá do své péče generální rada Anglo-rakouské banky R. Schlesinger, jehož synovi Alfredovi dělá opatrovníka, za což dostává vysokou mzdu a má k dispozici i vlastní byt. Když v roce 1876 syn odmaturuje a Masaryk ukončí doktorátem filosofie univerzitní studia, dostáva jako odměnu jednak honosný prsten, ale hlavně stráví celé léto se svým svěřencem v Itálii a poté odjedou do Lipska, kde mu dělá dál průvodce. Sám si doplňuje vzdělání na univerzitě. V květnu roku 1877 se tam Masaryk seznámí s Američankou Charlottou Garrique, s níž v březnu příštího roku uzavírá ve Spojených státech sňatek a společně se vrací do Vídně. Přítelem jeho tchána je Richard Teller Crane, jehož syn Charles Richard se stane Masarykovou významnou oporou. Masarykovi zůstanou ve Vídni do roku 1882, kdy Tomáš získává místo profesora na Karlově univerzitě v Praze.

Ta deska, kvůli které o těchto věcech mluvím, byla instalována v roce 1982 a zasadil se o ní disident, iniciátor myšlenky, sbírky a realizace Přemysl Janýr starší, komunisty vězněný sociální demokrat a emigrant z října 1968, který spolupracoval s vedením rakouské sociální demokracie a v roce 1999 mu Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

A jen tak na závěr. Do onoho proklínaného Rakouska odešly po srpnu 1968, 50 let po rozpadu říše, desetitisíce českých a slovenských občanů, o které se ona země postarala. Tím se kruh potkávání a křižování uzavírá.

středa 21. listopadu 2018

Liška Bystrouška z děcáku

Letošní brněnská premiéra Janáčkovy Lišky Bystroušky byla očekávána se značným zájmem. Bylo to jednak proto, že před 90 lety Leoš Janáček zemřel a letošní ročník festivalu Janáček Brno je slavnostní, pročež zazní všechny skladatelovy opery. Pak také proto, že v Brně proběhla v roce 1924 premiéra opery, navíc jí bylo v roce 1965 otevřeno zbrusu nové Janáčkovo divadlo, které se letos 17. listopadu znovuotevřelo po velké rekonstrukci. Odpověď na otázku "čím" je jasná - Liškou Bystrouškou.

Opera sama je však k Brnu připoutána i jinak. Pramínky k ní se začaly sbíhat v brněnské redakci Lidových novin, pro něž redaktor Jaromír John získal obrázky zvířat od malíře Stanislava Lolka a redaktor Rudolf Těsnohlídek byl pověřen dodáním textů tak, aby tento minikomiks sloužil jako každodenní zábavná příloha novin, která vycházela v roce 1920. A protože Janáček sám byl přispěvatelem deníku a legenda praví, že ho vyrušil smích hospodyně nad obrázky lišky... začal přemýšlet o opeře. Když pak vše vyšlo knižně, vybral 10 příběhů, ze kterých vytvořil libreto a partituru dokončil v roce 1923. Premiéra se konala 6. listopadu 1924.

Ale existuje ještě jeden pramének, zvláště této nové inscenace. V prosinci 1919 našel autor příběhu Rudolf Těsnohlídek na procházce s přáteli v lese malou odloženou holčičku. Tu si osvojila jedna brněnská rodina a Těsnohlídek se začal intenzivně zajímat o osudy opuštěných dětí. Inicioval akce "vánoční strom republiky," první byl vztyčen v Brně, spojené se sbírkami na budování dětských domovů a jeden takový byl v roce 1929 otevřen v Brně a pojmenován po oné nalezené holčičce.

Jiří Heřman, režisér a šéf brněnské opery v jedné osobě, který je asi nejlepším českým operním režisérem (spolu s Davidem Radokem), zasadil slavnostní inscenaci právě do prostředí onoho domova. Je to myšlenka v duchu Heřmanova divadelního vidění, která se osvědčila nejen v záříjové premiéře Libuše, ale mně přidání třetí vrstvy k poetickému příběhu o lidech a zvířatech připadá kontraproduktivní. Intelektuálně to je bezpochyby zajímavá konstrukce, experti mohou ocenit jak myšlenkovou tak prostorovou mnohovrstevnost interpretace a nalezení nových souvislostí, navíc je to jakési vyznání brněnské víry, ale pro mne to příběh komplikuje a odvádí pozornost od toho podstatného. Mně by stačilo méně.

Farář, Revírník a Rechtor hrají v hospodě karty
Bystrouška a Zlatohřbítek 
Ale ona u dobré opery je stejně podstatná především muzika, která má ovšem tu nevýhodu, že popisovat ji jaksi nejde. Respektive jde, ale nemá to smysl, protože jazykem hudby nejsou slova. A ta Janáčkova je tak nádherná, že zvítězí vždy. Zvlášť, když jsou na jevišti Jana Kačírková, Svatopluk Sem nebo Jan Šťáva a pár dalších. Také orchestr dirigovaný Marko Ivanovičem zněl svěže a přesvědčivě. A i to Janáčkovo libreto je mimořádné. Tohle zpívá revírník v samotném závěru (v ruce drží hříbek):

Neříkal jsem to? Malovaný jako vojáček. Palička
kaštanová jako děvčátko. Je to pohádka či pravda?
Pohádka či pravda? Kolik je tomu let, co jsme kráčeli
dva mladí lidé, ona jak jedlička, on jak šerý bor?
Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili, pošlapali,
protože… protože pro lásku jsme neviděli.
Co však huběnek, co však huběnek jsme nasbírali!
To byl den po naší svatbě, bože, to byl den po naší svatbě!


Kdyby ne much, člověk by v tu minutu usnul…


A přece su rád, když k víčerom slunéčko zablýskne…
Jak je les divukrásný! Až rusalky přijdou zase domů,
do svých lesních sídel, přiběhnou v košilkách, až zase přijde
k nim květen a láska! Vítat se budou, slzet pohnutím
nad shledáním. Zas rozdělí štěstí sladkou rosou do tisíců
květů, petrklíčů, lech a sasanek a lidé budou chodit
s hlavami sklopenými a budou chápat, že šlo vůkol nich
nadpozemské blaho.

zleva: farář, Zlatohřbítek, Skokánek, Bystrouška, Malá Bystrouška, Rechtor, Harašta
Ovšem rekonstrukce Janáčkova divadla, nejlepší operní scény v republice, se povedla náramně do těch nejmenších detailů, což se nejlépe pozná na toaletách. Navíc v termínu a snad i s nepřekročeným rozpočtem. Škoda jen, že názvy Janáčkových oper na panelu ve foyer jsou sotva čitelné a na bustu už nezbylo místo. Prý o tom budou s p. architektem mluvit. Kdysi jsem tam viděl nápis "Leošu, byls kanec." Nevolám po tom, ale to mi připadalo hodně od srdce.

* * *

Příhody lišky Bystroušky
Národní divadlo Brno
2. premiéra 18. listopadu 2018
nahrávka celého představení je k dispozici na youtube

autor: Leoš Janáček 
libreto: Leoš Janáček 
hudební nastudování: Marko Ivanović 
dirigent: Marko Ivanović, Robert Kružík 
režie: Jiří Heřman 
scéna: Dragan Stojčevski 
kostýmy: Alexandra Grusková 
světelný design: Daniel Tesař 
sbormistr: Klára Složilová Roztočilová 
dramaturgie: Patricie Částková 
asistent režie: Silvie Adamová 
Premiéra 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Osoby a obsazení
Bystrouška: Jana Šrejma Kačírková 
Malá Bystrouška: Julie Šebestová 
Zlatohřbítek: Václava Krejčí Housková
Revírník: Svatopluk Sem
Rechtor/Komár: Ondřej Koplík 
Farář/Jezevec: Jan Šťáva
Revírníková: Daniela Straková-Šedrlová
Sova: Martina Mádlová 
Pásek: Petr Karas
Pásková/Datel: Jitka Zerhauová
Pepík: Zdislava Bočková
Frantík: Eva Štěrbová
Harašta: Roman Hoza
Kobylka: Zdislava Bočková 
Cvrček: Eva Štěrbová
Skokánek: Petr Hrůša
Lapák: Jitka Klečanská 
Kohout: Andrea Široká
Chocholka: Martina Mádlová 
Sojka: Andrea Široká

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Dětský sbor Brno

pondělí 19. listopadu 2018

Brněnské premiéry

Mám neodbytný pocit hraničící s jistotou, že opera ND Brno je momentálně nejlepší operní scénou v Česku. A není to jen proto, že má "svého" důvěrného Janáčka a také Martinů. Je to především v lidech kteří v Brně operu dělají a se kolem ní pohybují. A není to jen Jiří Heřman a Marko Ivanović. Je to třeba David Radok a janáčkovský praktik i teoretik Miloš Štědroň. Jsou to podněty, které přináší janáčkovský festival. A v neposlední řadě i skvělý soubor. A i když polovina jich už byla provedena, stojí za to si je připomenout.

Takhle své letošní premiéry vidí divadlo:
Sny… všichni je máme, větší či menší. Z našich snů se rodí říše i každodenní maličkosti, bez nich by nebylo nic… I díla nadcházející sezony v sobě nesou sen. Sen o budoucnosti českého národa kněžny Libuše. Sen o člověku vetkaný do matérie přírody v Janáčkově Lišce. Sen o svobodě pro národ i jednotlivce, který je jiskrou, co vznítí požár Dona Carlose. Sen o světě snů, v němž uvázne Michel s Juliettou... Pojďte s námi snít!  


Bedřich Smetana
Libuše
Bohové věční tamo nad oblaky s milostí shlížejte na tuto zem!
Vznik samostatného československého státu patří k nejdůležitějším událostem našich dějin. Boj o českou státnost se stal neodmyslitelnou součástí umělecké tvorby a dal vzejít dílům, která se stala trvalým symbolem naší národní kultury. Takovým dílem je i slavnostní zpěvohra Libuše Bedřicha Smetany zachycující mýtus o bájné české kněžně. Bylo Smetanovým přáním, aby byla dílem určeným k „zvláště památným dnům“ a tak se i stalo. Uvedení Libuše bylo vždy spjato se slavnostními okamžiky stejně jako s nejtěžšími dny českého národa. Nová inscenace Libuše vznikla u příležitosti oslav 100letého výročí naší státnosti. Pro její uvedení bylo vybráno místo, které v historii města Brna hraje nezastupitelnou roli – areál Brněn­ských veletrhů a výstaviště, místo, jenž vděčí za svou existenci a roz­voj právě vzniku samostatné republiky.

Dirigent: Robert Kružík
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Rusínová-Štefunková
Premiéra: 7. září 2018, Brno-výstaviště, pavilon P


Leoš Janáček
Příhody lišky Bystroušky
Příroda kolem mne opsala kruh, který nemohu překročit, sedím v něm a učím se milovat život.
Žádná opera není tak spojena s Brnem a jeho okolím jako Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Každá Janáčkova opera je originálem a nejinak tomu je v případě Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský s tím zvířecím. Je lyrická a melo­dická, jiskří humorem, laskavým a trošku janáčkovsky pichlavým záro­veň a zaujme zemitostí a laskavou životní filozofií o věčném koloběhu života.

Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Premiéra: 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle


Giuseppe Verdi
Don Carlos
Je důležitější, jak člověk osud přijímá, než to, jaký ten osud je.
Politické intriky, náboženství a zakázaná láska – tak by se dalo ve stručnosti shrnout jedno z vrcholných děl italského mistra Giuseppe Verdiho Don Carlos. Dílo inspirované dramatem německého básníka F. Schillera bylo pro Verdiho završením umělecké etapy směřo­vání k uzavřenému dramatu nejvyšších divadelních kvalit. I když se vol­ně inspiroval historickými událostmi, jako u všech Verdiho vrcholných děl je historie pouze rámcovým pozadím a na prvním místě se ocitá nadčasový příběh, psychologická propracovanost postav a mistrovské hudební zachycení jejich nejhlubších emocionálních stavů.

Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Martin Glaser
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Sládečková
Premiéra: 2. února 2019 v Janáčkově divadle


Francis Poulenc / Bohuslav Martinů
Lidský hlas / Tři fragmenty z Juliette
Sny přichází před úsvitem.
Režisér David Radok se vrací po úspěšném večeru dvou jednoaktovek Modrovousův hrad / Očekávání v poslední premiéře sezony s projek­tem, kterým pokračuje ve zkoumání vztahů muže a ženy, skutečného i domnělého, kde je současnost konfrontována s reálnou i fiktivní mi­nulostí a postavy se pohybují ve světě představ a snů. Surrealistická opera Bohuslava Martinů Juliette k takovému pojetí přímo směřuje a Poulencovo monodrama Lidský hlas na základě hry Jeana Cocteau přináší vlastně absurdní až surrealistickou situaci telefonického rozhovoru ženy pomýšlející na sebevraždu.

Dirigent: Marko Ivanović
Režie: David Radok
Scéna: David Radok
Kostýmy: Zuzana Ježková

V koprodukci s GöteborgsOperan
Premiéra: 14. června 2019 v Janáčkově divadle

středa 14. listopadu 2018

14. listopad - stejně dnes jak před 100 lety?

Dnes je 14. listopadu 2018. Přesně před 100 lety okolo poledne, tři dny poté, co císař Karel zrušil Rakousko-Uhersko, byla na 1. schůzi Revolučního národního shromáždění v malostranském Thunovském paláci za mnohého provolávání slávy vlastní odvaze a bití se hrdě v hruď prohlášena Českoslovanská republika, jejím prezidentem aklamací zvolen prof. Masaryk, členové vlády složili slib a byl přečten návrh zákona o zrušení šlechtictví.

A dnes po oněch 100 letech?

Prezident Miloš Zeman, následník TGM, se včera v TV Nova vyzvracel z chronické nenávisti k novinářům a jeho tiskový poskok vypustil do mediálního prostoru salvu vulgarit a úředně se prohlásil za slušného člověka. Tam, kde nemůže být ukojena přirozená touha po štěstí, nastupuje prý touha po moci. Moci, která dovolí pomstít se za vlastní traumata a pocity méněcennosti. Může být ukojena touha po štěstí u člověka, který sám sebe nazývá pyšně prognostikem, a přitom hned první významný životní krok - vstup do KSČ - má za následek pád k dvacetileté bezvýznamnosti a dokazuje jeho prognostickou impotenci?

V Evropě dneska každý vidí, že jsou s tím zrušením R-U před 100 lety jen trable. Místo jednoho imperia je tu pytel nástupnických blech, které i dnes skáčou a koušou žijíce v představě, že k nim má zbytek kontinentu vyživovací povinnost. Což se týká i ministerského předsedy Andreje Babiše, který flagrantně porušil pravidla hry (a hlavně jejich ducha) a nedůstojným fíglem hodným koňského handlíře si přihrábl evropských 50 mil. Kč. A současně veřejně pláče nad trpkým osudem, jaký tím připravil svým potomkům a všechno prohlašuje za kampaň proti vlastní osobě. A aby to sprostý lid náhodou nenapadlo okoukat, tak ho hlídá do haléře pomocí EET.

Jednou ale musí nastat stav, kdy množství vylhaných příběhů způsobí implozi celé konstrukce, po které zůstanou hlavní aktéři nazí uprostřed náměstí jako zvířata v cirkusové kleci. A i kdyby neodešli, budou muset akceptovat změny. Ale bude to chtít trpělivost a obezřetnost, aby člověk dříve nepropadl útokům falešných zpráv v hybridní válce:

pondělí 12. listopadu 2018

Česko, fedcupový fenomén

Týmová soutěž Fed Cup je v posledním desetiletí přehlídkou slávy českého ženského tenisu, když od roku 2011 vyhrál český tým celkem pětkrát. Letos se hrálo finále USA - Česko v Praze, kde dosavadní zápasy českého týmu byly vždy doprovázeny bouřlivou atmosférou, kterou vytvořilo více než 14 000 nadšeně povzbuzujících domácích diváků. A tentokrát to bylo možná vůbec naposled v Praze, protože od roku 2020 dostane soutěž zcela novou tvář. USA nominovaly tým náhradnic: Collins (35. na WTA žebříčku), Kenin (48.), Riske (63.), zatímco Český tenisový svaz nasadil nejsilnější sestavu s Kvitovou (8. na WTA žebříčku), Plíškovou (9.), Siniakovou (31.) a Strýcovou (33.). Pak vypadla pro zranění Plíšková a po ní pro nemoc Kvitová. Tým doplnila deblistka Krejčíková (spolku se Siniakovou deblová WTA jednička), takže síly byly mnohem vyrovnanější.

V sobotu se hrál v O2 aréně první den a byl to skvělý příběh. Napřed nastoupila proti fedcupové novicce Sofii Kenin (19) zkušená Bára Strýcová, trochu víc než vznětlivá a občas nevyzpytatelná, která v týdnu oznámila, že tohle bude její poslední Fed Cup, ve kterém reprezentuje 16 let, tedy půlku života, v noci před zápasem prý skoro nespala a při hymně se jí koulely slzy po tvářích. I když první set byl tímhle vším poznamenám, otřepala se a další dva bez problémů vyhrála, celkem tedy 6-7, 6-1, 6-4.

Stav turnaje 1:0. Bára je ta malá postavička uprostřed kurtu
A po ní proti Alison Riskeové nastoupila o 10 let mladší Kateřina Siniaková, která sice hrála své první finále Fed Cup, ale její skvělé výkony ji letos vynesly na vrchol deblového žebříčku WTA a na 31. místo v singlech. Nastoupila sebevědomá klidná síla s modrými nehty, cingrlátky v uších a tkaničkami v národních barvách a suverénně vyhrála 6-4, 7-6.

Tady jsou sobotní vítězky:

 

A navíc nejsou tyhle tenisové hvězdy bez šance ani v civilu.


V neděli nastoupila Siniaková proti Keninové a utkání skončilo 7-5, 5-7, 7-5. Stav se však měnil jako na houpačce. Po výborném začátku všech setů se Siniakové přestalo dařit a byl to vyčerpávající boj. Ve třetím setu Siniaková poháněná fantastickým publikem brejkla soupeřku a vyhrála 19minutovou hru na 4-4, vzápětí ztratila kanárem vlastní podání a v další hře odvracela dva mečboly. Následovalo vítězné vlastní podání a brejk, ve kterém proměnila druhý mečbol a obě hráčky opouštěly kurt se slzami v očích. Byl to téměř čtyřhodinový strhující zápas plný zvratů, po kterém stav 3:0 znamenal vítězství Česka ve Fed Cup 2018, šesté vítězné finále v tomto desetiletí. Obě mladé aktérky prohlásily, že na tenhle zápas nikdy nezapomenou. Nejen ony.



 Je pravda, že Kvitová a spol. jsou reprezentantky Česka, ale především je to tým složený ze skvělých individualit, které musí vždy hrát v první řadě za sebe. A diváci jim hlasitě dávají najevo vděk za pocit, že bojují i za ně. Ale funguje to. Skvělé je, že když po šesti fedcupových vítězstvích za 8 let odchází Barbora Strýcová (32) a Lucie Šafářová (31), které byly oporami na začátku, vítězství zařídila začínající "lvice" Kateřina Siniaková (22). A brzy se k ní bezpochyby připojí 19letá Vondroušová. Proč k čertu rodí tenhle kus země takové hvězdy, co mají fortel, vůli, vytrvalost, jsou pozitivní a hrají fair play v tenise nebo v ledačems jiném, zatímco v politice se bezostyšně producírují deprivovaní hulváti a hochštapleři schovávající se za "lid"?

O tom, že s "národem" je to v téhle branži opravdu složitější, svědčí i skutečnost, že ze čtyř rodičů dvou nejmladších reprezentantek Česka a USA pocházejí tři z Ruska. A fair play? Když se vítězná Kateřina objala společně i s každým zvlášť se svým týmem, přiběhla s očima ještě neoschlýma od slz radosti na americkou lavičku a objala i svou soupeřku, které se stále ještě řinuly slzy zklamání z očí. Putin na Merkelovou pustil svého času psa.

pátek 9. listopadu 2018

Zaskočila Zuzana Marková Prahu?

Je to 10 let, co odešla z Prahy do ostravského angažmá, a o 2 roky později už nabízí na FB nábytek, protože se stěhuje do Bologne. Za školením, za prací a za láskou. Pro sebe jsem ji objevil před asi 5 lety. A tehdy jsem si poznamenal: "Zuzana Marková má bezpochyby nakročeno k velké kariéře. A jak sama říká, i její přítel je jí velikou oporou, a nechci se mýlit, ale je to mladý dirigent na strmém vzestupu Giacomo Sagripanti. Takže jestli jí něco chybí, pak je to velká agentura, která ji dokáže vytáhnout do operní extraligy. Ta stávající se zdá být velmi agilní, ale pro zpěvačku takových možností trochu těsná.

Podle všeho, co se lze o Zuzaně Markové porůznu dočíst, to vypadá, že to není žádný křehký kvítek žijící jen romantickými dívčími sny, ale pořádná a pohledná holka do nepohody. Takže nezbývá než jí popřát, aby se z Benátek a Marseille brzo dostala do Milána a Paříže a když bůh dá... i do Národního divadla v Praze."

Od té doby se ledacos změnilo. Nejenže se zpěvačka vdala za onoho mladého dirigenta, jehož International Opera Awards v roce 2016 vyhlásila nejlepším mladým dirigentem, absolvovala také dvakrát mateřskou pauzu a především změnila agenturu na GM Art & Music, kterou vytvořil bývalý šéf italské odnože IMG Artists.

Skoro 2 roky zpívala po celé Francii roli Marianne v opeře Les Caprices de Marianne Henri Saugeta (1901-1979), premiérované roku 1954 v Aix en Provence.


Před dvěma roky, v říjnu 2016 pak zpívala Donizettiho Annu Bolenu v koncertním provedení v Marseille a Sebastien Herbecq z bachtrack.com v článku nazvaném "Marseille, budoucí hlavní město belcanta" o ní psal v naprostých superlativech. A hned v prosinci Elvíru (Puritani) v Curychu.

Koncem března 2017 zpívala ve výborně obsazené Traviatě v Palermu (v dalším obsazení m.j. Leo Nucci a Maria Agresta) a v dubnu Lucii v La Fenice, kde alternovala s další hvězdou, americkou sopranistkou Nadine Sierra, která vloni oslnila Metropolitní operu a letos La Scalu.

Do divadla se vrátila po téměř roční pauze letos v březnu.

Zuzana Marková - Manon (Kolín n.R., březen 2018)
Zuzana Marková - Lucie (Janov, květen 2018)
Zuzana Marková - Violetta (Florencie, září 2018)
A konečně 5. listopadu koncert ve Smetanově síni.

Smetanova síň, 5. listopadu 2018
Na přelomu roku ji čeká Elvira (Puritani) ve Frankfurtu a v dubnu americký debut jako Violetta v Atlantě.

Ale zpátky ke koncertu. Je třeba dodat, že Zuzana Marková nezpívala sama, partnerem jí byl
italský barytonista Simone Piazzola, který vyhrál v roce 2013 druhou cenu v soutěži Plácida Dominga Operalia a má na svém kontě vystupování v těch největších operních domech. V roce 2014 debutoval v milánské La Scale (Luna, Trubadúr), v roce 2016 ve Vídeňské státní opeře (Amonasro, Aida), v roce 2017 v newyorské Metropolitní opeře (Marcello, Bohéma) a v londýnské Covent Garden (Posa, Don Carlo). Nyní ho čeká Renato (Maškarní ples) a Giorgio Germont (La traviata) v mnichovské Bavorské státní opeře, Enrico Ashton (Lucia di Lammermoor) a Marcello (Bohéma) v Semperově opeře v Drážďanech a jako Marcello se v září 2018 vrátí i do Metropolitní opery.

Při koncertu, který nabídl průřez zpěvaččiným repertoárem, zaznělo včetně přídavků 16 arií, z toho 3 duety. Trval více než 2,5 hodiny a kdyby se koncertovalo jako se hraje hokej, ve 3. třetině by hrozilo zbourání Smetanovy síně. V prvé části jsem sice měl pocit jakéhosi až neosobního odstupu obou zpěváků, víc však u Piazzoly, který se po přestávce ztratil a jejich projev byl čím dál tím uvolněnější. I když ti, kdo přicházeli nedotčeni znalostí stavu věcí mohli být překvapeni, Marková podala vynikající výkon, což publikum, kde bylo bezpochyby nemálo jejích přátel, náležitě ocenilo. Byla skutečně radost poslouchat její jisté výšky a celkově znělý a usazený hlas.

Ovšem člověk je tvor šťouravý a tak mám přece jen dvě připomínky. Zaprvé bych dal přednost o něco perlivější koloratuře a zadruhé ony skvělé výšky by nemusely být až tak "zodpovědně" připravovány, takže nevyplynou plynule z předcházejících taktů. Ale to se lehko řekne, když obé zřejmě přímo odráží zpěvaččin lidský naturel, což nejlépe ví nejspíš ona sama.

K vykreslení osobnosti Zuzany Markové přispěly i rozhovory, které poskytla Radiu Classic a Opeře Plus. Ty jen potvrzují, že jde o lidsky u profesionálně vyspělou osobnost, která ví co chce a sebevědomě za tím jde. Je pozoruhodné vnímat, jak za oněch 8 let, co odešla do Itálie, vyzrála a lze se jen těšit a jí přát, aby se v příštích pár letech, která jsou pro kariéru zpěvaček kritická, vypracovala mezi světovou špičku.


Smetanova síň Obecního domu Praha
5. listopadu 2018
Zuzana Marková & Simone Piazzola
Symfonický orchestr FOK
dirigent



Program
VINCENZO BELLINI (1801–1835)
Qui la voce sua soave... Vien, diletto (Elvira Walton)
Puritáni, 2. dějství

GAETANO DONIZETTI (1797–1848)
Vien, Leonora! (Alfonso XI)
Favoritka, 2. dějství

Regnava nel silenzio (Lucia)
Lucia di Lamermoor, 1. dějství

Cruda, funesta smania (Enrico)
Lucia di Lamermoor, 1. dějství

Preludio
Lucia di Lamermoor, 2. dějství

Appressati, Lucia – Se tradirmi tu potrai… (Enrico Ashton & Lucia)
Lucia di Lamermoor, 2. dějství

GIUSEPPE VERDI (1797–1948)
Il balen del suo sorriso (Luna)
Trubadúr, 2. dějství

Saper vorreste (Oscar)
Maškarní ples, 3. dějství

Eri tu che macchiavi quell'anima (Renato)
Maškarní ples, 3. dějství

přestávka

GIUSEPPE VERDI
Předehra
La traviata

È strano!... Sempre libera (Violetta)
La traviata, 1. dějství

Madamigella Valery ? – Sono io (Giorgio Germont & Violetta)
La traviata, 2. dějství

Di Provenza il mar (Giorgio Germont)
La traviata, 2. dějství

Caro nome (Gilda)
Rigoletto, 1. dějství

Cortigiani, vil razza dannata (Rigoletto)
Rigoletto, 2. dějství

Předehra
Rigoletto

Parla... siam soli – Tutte le feste al tempio – Sì, vendetta (Rigoletto & Gilda)
Rigoletto, 2. dějství

středa 7. listopadu 2018

Novinky z operního světa

Antonio Pappano sice přemýšlel o tom, že na konci příští sezóny jako hudební ředitel Royal Opera House skončí, ale nyní naznačil, že zůstane nejméně do roku 2023. V interview Sunday Times totiž řekl, že na sezónu 2020-21 si sice vezme volno, ale pak se na další dvě sezóny vrátí.

Divadlo navíc ukončilo tříleté stavební a jiné úpravy, které otevřou jeho prostory denně od 10 hod. zájemcům všech věkových kategorií. Bez přerušení provozu dostalo nové vchody, foyer, terasy a restaurace, ale především zcela novou studiovou scénu Linbury Theatre.


To vše za pouhých 50 mil. Ł, tedy cca 1,5 mld. korun českých.

----------------------------

 Naopak v Paříži vstoupilo ve známost, že generální ředitel Opéra National de Paris Stéphane Lissner definitivně skončí po uplynutí smlouvy v srpnu 2021. Tehdy mu bude 68 let, což je víc než důchodový věk pro řídící funkce ve Francii.

-----------------------------

Washington National Opera přijala nečekaný dar ve výši 1,1 mil. dolarů od Clifforda D. Thomsona, který byl 30 let členem sboru a zemřel v roce 2016. Škoda, že sboristé českých divadel jsou tak skoupí.

----------------------------

Dva zaměstnanci Teatro Regio Turin mají být obviněni z trestuhodné nedbalosti poté, co v lednu spadl z výše 12 metrů 45kilogramový předmět, který zranil dva členy sboru. Oba se zotavili, zatímco divadlo tone v nejistotě poté, co byl odvolán superintendant, jenž je rovněž trestně stíhán. Odboráři jsou kvůli stíhání oněch dvou znepokojeni až zuří.

----------------------------

Maria Callas jako živá bude zpívat v serii koncertů ve Spojených státech a Evropě. Úplně živá však nebude, neboť před velkým orchestrem se bude pohybovat jen její holografický obraz. Uměnímilovný český zájemce si tuto krásu zjevně nezaslouží a bude muset zajet do Němec. 

----------------------------

Spojené opery Národního divadla v Praze povede od sezóny 2019/2020 Per Boye Hansen jako umělecký ředitel. Od dubna 2012 do července 2017 byl uměleckým ředitelem Norské národní opery, která pod jeho vedením získala v roce 2015 Mezinárodní operní cenu v kategorii Nejpřístupnější scéna.

----------------------------

Opera ve Frankfurtu získala cenu kritiků měsíčníku Opernwelt jako Opera roku. Za 26 let existence ceny je to již počtvrté. Úspěšnější však je opera ve Stuttgartu se sedmi tituly.

rokdivadlo
1993Leipzig Opera
1994Staatsoper Stuttgart
1995Oper Frankfurt
1996Oper Frankfurt
1997Hamburg State Opera
1998Staatsoper Stuttgart
1999Staatsoper Stuttgart
2000Staatsoper Stuttgart
2001Graz Opera
2002Staatsoper Stuttgart
2003Oper Frankfurt
2004německá městská divadla kolektivně
2005Hamburg State Opera
2006Staatsoper Stuttgart
2007Oper Bremen a Komische Oper Berlin
2008Aalto Theatre, Essen
2009Theater Basel
2010Theater Basel
2011La Monnaie, Brussels
2012Cologne Opera
2013Komische Oper Berlin
2014Bayerische Staatsoper, Munich
2015National Theatre Mannheim a Oper Frankfurt
2016Staatsoper Stuttgart
2017Opéra de Lyon
2018Oper Frankfurt
----------------------------

Díky štědré podpoře ze strany Goethe Institute byla ve vietnamském Saigonu po Kouzelné flétně a Netopýrovi inscenována další německá opera - Weberův Čarostřelec. Režisér David Hermann děj situoval do moderního Vietnamu a místo střílení se soutěžilo v biliardu a kouzelnou střelu nahradila létající kulečníková koule. Všichni zpěváci byli místní a zpívali údajně slušně.