Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 31. ledna 2017

Všechny cesty vedou do Minsku

Je to už dávno a po těch 15 letech, kdy jezdím na jiné světové strany, by se mohlo zdát, že to vlastně ani nebylo. Ale po chvíli přemýšlení se vzpomínka na to, jak neviditelná civilizační hranice rozděluje svět, ukázala jako stále živá, jen zasutá někde hluboko v paměti. Do hlavního města země na pomezí Východu a Západu lze dorazit různě, a já jsem vyzkoušel skoro všechno kromě chůze, jízdy koňmo a na bicyklu.

VLAKEM
Cesta vlakem z Prahy do Minsku byla počátkem 90. let stále ještě základním způsobem dopravy z Prahy na východ. Ten nejezdil každý den, odjížděl vždy večer a vlak bylo možné už z dálky poznat jednak podle vagonů, jednak podle průvodčích, což byly prakticky výhradně ženy, tedy spíš ženské jako kyrys. Také cestující byli typičtí. Často kožené kabáty zaměnili po usazení v kupé a uložení nekonečného množství zavazadel, krabic a vietnamských tašek za standardní tepláky, chodby naplnili tabákovým dýmem a začali ve vlaku žít. Kupé byla lůžková, v první třídě 2 lůžka nad sebou, ve druhé tři.

Cesta přes Olomouc do Ostravy byla klidná, dál ovšem průvodčí varovaly, že cestou do Polska se do vagonů mohou dostat banditi, kteří cestující obírají o peníze a proto je dobré kupé zevnitř zabezpečit proti vstupu. Většinou stačilo zapřít nějakým způsobem kliku.

Kontrola na hranicích byla celkem bezproblémová a ráno vlak dorazil na nádraží Warszawa Wschodnia Osobowa, které leží za řekou, tedy na pravém břehu řeky Visly, a sousedí se čtvrtí Praga. V létě byla podél trati vidět klasická polská krajina s březovými háji, proloženými vesnicemi, v každé kostel, stavení obnovovaná o nově budovaná, pár aut u přejezdů. Ve Varšavě se sestavoval nový vlak a vagóny byly odstaveny na vzdálené koleji. Kdo měl odvahu opustit své věci, mohl si zajít podchodem na snídani do nádražní haly.


 Dalších 200 kilometrů do pohraničního Terespolu za nějaké 2-3 hodiny a tam nastoupila celkem svižná polská kontrola, pak pár kilometrů do běloruského Brestu a tam začalo něco nevídaného. Především důkladná celní kontrola a výměna podvozků, protože rozchod kolejí je v Rusku od 19. století o 85 mm větší než ve většině Evropy. To vjede celá souprava do veliké haly, vagony jsou rozděleny na jednotlivé koleje, muži s velikými klíči povolí velké matky, hydraulické zvedáky vagony zvednou, jedny podvozky odjedou, přijedou druhé atd. Průběh a výsledek celní kontroly by nepředvídatelný a stalo se, že jakýsi rusky mluvící muž byl celou cestu z Prahy zaražený a s blížícím se Brestem stále nervóznější. Když odešli celníci, všechno z něj spadlo a ze skrýše pod lůžkem vytáhl obrovský kus jantaru. Vyráběl z něj "umělecké" předměty a v Praze prý byla nejlepší burza. Po tom všem následovala důkladná pasová kontrola, kde pohraniční služba pasy odebrala a za nějaký čas je znovu přinesla zpátky.



Celkem od příjezdu do polské pohraniční stanice Terespolu do odjezdu z běloruského Brestu dobře pět hodin. Za hranicemi vlak projížděl kolem vojenských posádek s uhrabanými cestičkami a vápnem natřenými zídkami obehnanými vysokými ploty s ostnatým drátem a strážními věžemi. Zbývajících 330 km do Minsku už bylo bez problémů, pokud se ovšem do vlaku nenahrnuli obtížní opilci. Jednou se mne v takové situaci ujala ruská žena se dvěma syny. Ten starší, tak 18 let, sloužil jako ochranka. Takhle jezdila každý měsíc z Vladivostoku do Varšavy s vaky zboží, které tam prodala a jela transsibiřskou magistrálou zpátky. Ale byly i lepší příhody. Třeba si přisedl jakýsi oblastní regionalista, unavený a špatně oblečený s velkou lahví piva a vyprávěl o specifikách západního Běloruska, o českých evangelických enklávách, ale fakt je, že jsem o tom jinde neslyšel ani nečetl. V každém případě to je kraj, kde lidé v průběhu staletí dost vytrpěli.

Vlakem jsem jel i z ruského Petrohradu do Minsku. Ta cesta je kratší, necelých 900 km a 13 hodin. Krajina je široká, ruská, louky, sem tam pole, lesy, když máte štěstí zahlédnete i kostelík a u něj prostě glubinka. A uprostřed trasy, ještě v Rusku je stanice Novosokolniky, kde vlak asi 30 minut stojí. Nádraží klasické z počátku 20. století. Jel jsem tudy v létě přes den a jak vlak zastavil, nahrnula se k němu spousta žen, které nabízely houby. Krásné obrovské hřiby z okolních hlubokých lesů, které prodávaly ne na kusy nebo kila, ale na veliké proutěné koše. Ty od nich převzaly průvodčí, které je prodaly v Minsku na trh a při další cestě vrátily koše a zaplatily.

nádraží Novosokolniky z počátku 20. století na železniční křižovatce 
původní vesnice Novosokolniky
Vlakem z litevského hlavního města Vilniusu to je do Minsku kousek, nějakých 200 km a "električkou" zhruba 2,5 hodiny. Hraniční kontrola formální, bez zájmu, od koho by tady také dostali úplatky. Jel jsem tam jednou a bylo to až dojemné, protože jacísi Rusové středního věku, kteří se vraceli žít do své staré vlasti, došli k nekompromisnímu závěru, že se o mne musí postarat. Abych nehladověl, nežíznil a neutrpěl ani jinou újmu. Byl večer a vagón to byl nezvyklý - lůžkový, ale bez kupé.

moderní verze lůžkových vagonů pro vnitrostátní dopravu
Vlakem z Moskvy se dá ujet 700km trasa přes noc. Vlastně jediné, co se mi vybavuje je strašně vlhké a ledové ložní prádlo, které jsem na Běloruském nádraží v Moskvě vyfasoval od děžurné. A pak sousedé s vodkou, kteří mne pozvali ke zpěvu písní z Velikoj otěčestvennoj vojny. Vodka naštěstí brzo došla, takže válka skončila.


OSOBNÍ AUTO
Cesta autem není takový problém. Po překročení českých hranic rovina, vzdálenost jen o málo větší než z Prahy do Paříže, silnice jakž takž slušné, mezi Brestem a Minskem dálnice, jen ta tupá byrokracie běloruských úřadů a čekání na polsko-běloruské hranici byly stresující.

Jel jsem tu trasu dvakrát a ta první byla zvlášť povedená. Ani pořádně nevím, kdo to zorganizoval, ale někdy dopoledne jsem nastoupil ve Vršovicích do Tatry 613. Prý byla po generálce. Řidič z neznámého důvodu zvolil objízdnou trasu krajem přes Pulavy a pozdě večer jsme dorazili na hraniční přechod Brest. Tam nějakým trikem, snad nás vydával za vládní delegaci, dosáhl toho, že jsme předjeli celou několikahodinovou frontu, zdrželi se slabou hodinu a nocí jeli dál. Před Baranoviči nás prověřila silniční policejní kontrola a auto se už v hluboké noci zařízlo do ještě hlubšího lesa. Najednou motor škytl, po chvíli znovu, pak zhasl a světla také. Venku 15 stupňů mrazu, auto rychle chladlo, beznaděj se plížila tmou. Nakonec jeden z nás, který měl v Minsku známého, byl vyhnán a donucen stopovat. Nějaký dobrodruh mu zastavil, on odjel, hodiny plynuly a mráz byl čím dál vlezlejší. Po nějakých pěti hodinách se objevil žigulík s naším spolucestujícím a jeho minským známým. ten jako zkušený muž sáhl do tašky a říká: "Pánové, takhle se na to musí." Vytáhl lahev vodky a mával s ní na protijedoucí auta. Za malou chvíli zastavila dodávka, zapřáhla Tatru 613 a my ostatní jsme se nacpali do žigulíku. Za 2 hodiny jsme byli promrzlí, hladoví a nevyspalí v teple v Minsku. A Tatra? Ukázalo se, že po generálce jí odešel generátor.

Ta druhá cesta byla v porovnání s první mnohem snazší. Jeli jsme Favoritem přes Náchod, někde mezi Varšavou a Brestem přenocovali v dřevěné noclehárně na TIR odpočívadle připomínající saloon na divokém západě a bez mimořádných problémů dorazili do Minsku.


AUTOBUS
První cestu jsem absolvoval nonstop s odjezdem večer z Prahy, kdy jsem se nemusel o nic starat, a někdy druhý den odpoledne vystoupil před hotelem.

Ta druhá cesta o pár let později byla únavná mnohem víc než cesta vlakem při srovnatelné době jízdy a její jedinou výhodou bylo poměrně rychlé odbavení na hranicích a nižší cena. Již nikdy více.


LETADLO
Počátkem 90. let existovalo z Prahy nejjednodušší spojení do Minsku s Austrian Airlines přes Vídeň. Let z Prahy turbovrtulovým autobusem ATR 42 trval sice pouhou hodinu, letadlo se však otřásalo a drnčelo tak, že předletová příprava organismu v Austrian Business Lounge byla prakticky podmínkou zachování duševní rovnováhy. Navazující cesta Boeingem do Minsku trvající necelé dvě hodiny byla pohodlná a příjemná. Podobně jako na silničním přechodu, možná ještě více, však byli cestující pro hraniční službu něco mezi obtížným hmyzem a imperialistickým vetřelcem. Dlouhá fronta, tupě nepřátelští pohraničníci, prověřování, dotazy, přivolávání náčelníků, pak vyplňování celních prohlášení, kde člověk nikdy nevěděl, jaká jsou zrovna pravidla.

Později se nabídka rozšířila o lety s polským LOTem přes Varšavu. Cena byla o málo nižší než s Austrian, komfort v letadle i na varšavském letišti menší, ale bylo prostě víc příležitostí.

Nakonec přišla i nabídla běloruské Belavie na přímé lety z Prahy do Minsku. Žádný extra komfort, ale nejrychlejší spojení, i když zpočátku ne každý den.

Jednou jsem letěl kuriózním způsobem z Petrohradu. Bylo to nedlouho po rozpadu SSSR a úřední procedury ještě nebyly vypracovány, takže se odlétalo z malého letiště pro lokální trasy jakýmsi vrtulovým Antonovem, aniž by cestující prošli jakoukoli kontrolou. Jistým varováním bylo, že když jsem se po ploše přiblížil k letadlu, civěla na mne duše z prošoupané pneumatiky. Vybavily se mi příhody o kozách a husách na takovýchto linkách, ale tak hrozné to nebylo, i když někteří cestující vypadali, že ta zvířata k nim patří.

St. Peterburg, letiště Rževka - ty dva domečky nahoře jsou letištní budovy
A ještě jeden let z Prahy byl nezapomenutelný. Bylo to soukromé letadlo asi pro 10 cestujících, Dvoumotorový vrtulový stroj, trochu pomalý, zima, počasí mizerné, jediné plus byla slušná zásoba nápojů všeho druhu. Za tmy a sněžení jsme přiletěli na Minské mezinárodní letiště a byli odeslání na místo hodně vzdálené od letištní budovy. Po nějakém čase se po bílé letištní ploše přiblížil bachratý autobus vyvolávající vzpomínky na druhou světovou válku. Nebyli v něm však ani pohraničníci, ani celníci, nýbrž dvě pracovnice zdravotní služby, které vyzvaly k předložení dokladu o zdravotním stavu posádky a pasažérů. Nejprve napjaté ticho, pak jedna strana pochopila o co jde, druhá také a zmizela za oponou z padajícího sněhu. Po nějakém čase se autobus vrátil a po delším vyjednávání velitelka souhlasila s tím, že kapitán letadla je akceptovatelná úřední osoba, a když ten napsal, že všichni jsou zdrávi, byli jsme vpuštěni do země.

---------------------

Od té doby se mnohé změnilo.

Cena jízdného ve vlacích se v průběhu 90. let postupně zvyšovala z cca 1500 Kč zhruba na dvojnásobek, ale byla stále zřetelně nižší než letenka. A vzhledem k tomu, že se jelo přes noc, ztráta pracovního času byla prakticky stejná jako při použití letadla.

Dnes je ovšem situace jiná, protože ceny letenek se příliš nezměnily a vlaků jezdí málo a cena se vyšplhala na úroveň letenek, takže volba je jasná.

To všechno jsou ale detaily. 25 let je však dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk mohl srovnávat, co k nám dospělo z těch míst, o kterých píši, a co ze západu. Pokud se dopravy týče, tak občasné snahy o vybudování širokorozchodné trati do Ostravy či do Vídně šly vždy do ztracena. takže z východu přišla jen velká plynová roura, kterou Rusko občas za trest přivírá jako zrovna v těchto dnech. Kultura cestování se ovšem zvedla, protože RŽD koupily lůžkové vagony v Německu. Z druhé strany však třeba Elon Musk přišel s ideou nadzvukové kolejové dopravy.

Letadla? Dominují Boeingy a Airbusy, zatímco Tupolevy zmizely a objeví se leda tak inovované vojenské MIGy. Naopak již zmíněný Musk produkuje vratné rakety v soukromé společnosti.

Auta? Největší ruský výrobce se zmítá už řadu let na pokraji krachu. Sliby Nikolaje Fomenko, že začne masově vyrábět původní ruská osobní auta převratné konstrukce už není slyšet. Dokonce zkrachoval i jeho tým F1 Marussia. Na druhé straně stále roste nabídka elektromobilů.

A protože ani společenské systémy na východ od hranic Evropské unie nevynikají přitažlivostí, má cestovatelská orientace se pro příští léta nemění. Ledaže bych dostal cestovní příkaz na Sibiř.

Ale nikdy neříkej nikdy. Zrovna jsem se dočetl, že na krátké cesty nebude zapotřebí vízum, tak si třeba ten adrenalin ještě jednou dopřeji.

Marie, Ježíš a Mojžíš v Římě

Existují jedinci, jejichž schopnosti se vymykají rozumu běžného člověka. Důsledkem toho je vliv, který mají na své okolí. V minulosti to byli zvláště výtvarní umělci, jejichž práce svým způsobem představovala to, co dnes vykonávají media - reprezentovala nádheru těch, kdo vládli světu - panovníků a papežů. Jednou takovou postavou, a možná největší mezi těmito mistry, byl Ital Michelangelo Buonarotti, který žil v letech 1475 až 1564 a hlavními místy jeho činnosti byly Florencie, odkud pocházel, a Řím, kde lze nalézt jeho největší díla. Jeho schopnosti byly takové, že vytvořil vrcholná a těžko srovnatelná díla malířská, připomeňme strop a oltářní stěnu Sixtinské kaple ve Vatikánu, i architektonická, z nichž vyniká vatikánská katedrála sv. Petra, největší církevní stavba na světě, jejíž financování pomocí odpustků bylo spouští Lutherovy dalekosáhlé vzpoury, a její stavba trvala více než 160 let. Michelangelo byl řízením celého podniku pověřen v 75 letech a vykonával ho bez nároku na odměnu až do své smrti o 17 let později. Literárním skvostem jsou i stovky Michelangelových sonetů, madrigalů a epigramů. Přesto, a nejspíš právem, je za jeho hlavní obor možno považovat sochařství. Ostatně on sám říkal, že „Malířství se mi zdá tím zdařilejší, čím víc se blíží sochařství, a sochařství tím horší, čím více se podobá malířství. Sochařství je pochodní malířství a mezi oběma je týž rozdíl jako mezi sluncem a měsícem.“

Michelangelovo snad nejvěhlasnější dílo je socha biblického Davida, kterou vytvořil ve svých 28 letech pro republikánskou vládu ve Florencii z odloženého kusu mramoru, který byl považován za zničený jeho předchůdci, a v roce 1504 byla instalována před florentskou radnicí. Doporučení k umístění na tomto významném místě vydala umělecká rada, ve které zasedali další slavní mistři působící v té době v renesanční Florencii - Leonardo da Vinci, Sandro Botticelli, mimo jiné. A tento přes 4 metry vysoký mladík připravený na boj se symbolem násilí, tmy a zpupnosti tam stojí dodnes, protože po více než 500 let se žádný režim neodvážil ho odstranit. To se radši všichni tvářili, že i oni jsou takoví.


Já však chci mluvit o sochách, které lze nalézt v Římě. Michelangelo tam strávil značnou část svého života mimo jiné proto, že právě tam bylo možné získat nejvelkorysejší a nejlukrativnější zakázky přímo od papeže a mistr se kromě myšlenkové a řemeslné geniality vyznačoval i nadprůměrnou penězomilností. A v Římě lze proto vidět sochy tří klíčových biblických postav - Marie, Ježíše a Mojžíše.

Socha nazývaná Pieta představuje sedící Marii s mrtvým Ježíšem na klíně. Na objednávku francouzského kardinála a vyslance v Římě Jeana de Bilhères ji Michelangelo začal sochat ve 23 letech a téměř dva metry široké a 1,75 m vysoké dílo dokončil za necelé 2 roky.

Michelangelo Buonarotti: Pieta (1499) 
Socha má mnoho uměleckohistorických souvislostí, které jsou pro běžného pozorovatele nepostřehnutelné a nepříliš významné. I tak je možné aspekty jako krása, soucit, utrpení a také řemeslná dokonalost nebo spíš genialita vnímat velmi zřetelně. Marie je tady mladá a krásná, vlastně je to jediná krásná ženská tvář, kterou Michelangelo vytvořil. Proč je taková, na to je řada vysvětlení, sochař sám tvrdil, že tak vyjadřuje její panenskost. Jakou sílu mají takové symboly ukazuje příhoda z roku 1972, kdy jakýsi narušený mladý muž za volání "Já jsem Kristus, vstal jsem z mrtvých" zasadil soše 15 ran geologickým kladivem.

dole s vousy je škůdce Laszlo Toth, nahoře poškozená Pieta
Několik návštěvníků ničitele zneškodnilo, zatímco jiní, jak je u lidského druhu běžné, si část úlomků odnesli domů jako suvenýr.

I na druhé římské Michelangelově soše je znázorněn Ježíš. Nese jméno Kristus Spasitel, Kristus nesoucí kříž nebo též Vzkříšený Kristus a nespočívá bezvládně v náručí své matky, nýbrž stojí a drží kříž a poutnickou hůl. Je to zralý muž, silný a spolehlivý. Je vlastně ilustrací staré křesťanské legendy, kde svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“, odpovídá Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později i on umírá na kříži.



Sochu objednal v červnu 1514 římský patricij Metello Vari a jak je vidět na fotografii, existují dvě verze. Ta první je vpravo a Michelangelo na ní práci přerušil, protože v mramoru narazil na černou žílu. Objednatel nakonec získal obě sochy, první umístil kdesi v zahradě a v 17. století byla dokončena do současné podoby, druhá byla v roce 1521 umístěna v římském kostele Santa Maria sopra Minerva (1) nedaleko Kolosea. Nevkusná rouška zakrývající Kristův klín byla instalována až po Michelangelově smrti.

V roce 1505 se Michelangelo dohodl s papežem Juliem II. na vytvoření monumentálního náhrobku se 40 sochami za obrovskou sumu peněz. Ještě za papežova života byl projekt zastaven, papež začal budovat nový chrám sv. Petra a Michelangelo byl v roce 1508 pověřen vymalováním stropu Sixtinské kaple. Po papežově smrti se smlouva na náhrobek opakovaně měnila a dokončeno bylo vlastně jen torzo se šesti sochami, které je umístěno v Bazilice sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli).

náhrobek papeže Julia II.
Centrální socha náhrobku představuje Mojžíše poté, co sestoupil s deskami Desatera z hory Sinaj. Výraz Mojžíšova obličeje se při pohledu z různých stran mění. Díváme-li se zleva, vidíme nadšenou ("ozářenou") tvář muže, který právě hovořil s Hospodinem. Při čelním pohledu nabývá Mojžíšova tvář bolestných rysů a při pohledu zprava v ní lze spatřit dokonce hněv a zlobu - Mojžíš si uvědomuje, že lid odpadl od Hospodina a oddal se modloslužbě. Celkově však je to silný až hrozivý muž, sám zákon. Na hlavě má Mojžíš dva rohy. Michelangelo je vytesal zřejmě na podkladě nesprávného překladu Vulgáty. Překlad uvádí, že po rozhovoru s Bohem byla rohatá místo správného zářící. Jiný výklad vychází z toho, že roh byl v Orientu symbolem síly a moci. Sochu Mojžíše dokončil Michelangelo před rokem 1520, ale současnou, i tak nedokončenou, podobu získal náhrobek až v roce 1545, tedy po dokončení obří fresky Poslední soud v Sixtinské kapli.

Mojžíš
V minulých letech byla socha zrestaurována a nedávno slavnostně odhalena. Památkáři představili  také nový způsob osvětlení hrobky, které údajně odpovídá Michelangelovu záměru.

To tedy jsou ony tři Michelangelovy římské plastiky. Nevymyká se však záměru tohoto sdělení zmínit se o ještě jedné soše Krista, která se nazývá Pieta Rondanini a je jakýmsi symbolickým uzavřením oblouku od mládí, reprezentovaného Pietou ze svatopetrského chrámu, až ke stáří. Je nedokončená a Michelangelo na ní pracoval ještě krátce před smrtí. Její rysy jsou maximálně zjednodušené, z jistého úhlu je to právě on, kdo podpírá Marii, a výtvarně je to jakási minimalistická zkratka, jejíž estetika působí moderně, nutí k přemýšlení, není definitivní takže nedává jednoznačnou odpověď a závěr si musí udělat každý pozorovatel sám. Takový je Michelangelův testament. Ve vatikánské pietě je vše jasné, tady vše otevřené.


Socha se objevila až počátkem 19. století v pozůstalosti po římském sběrateli Giuseppe Rondaninim. Na začátku druhé poloviny 19. století byla spojena se jménem Michelangelo a v roce 1952 ji koupilo město Milán. Dnes je centrálním exponátem Muzea Piety Rondanini v areálu milánského hradu Castello Sforzesco.

A nám se dnes zdá, v jak převratné době žijeme. Jenomže za Michelangelova života byl ve Florencii fanatický mnich Savonarola spolu se svými komplici popraven a pro jistotu ještě upálen, město bylo vypleněno, zažilo krvavou pomstu Medicejských, Luther svým reformátorstvím vnesl rozkol do církve, Řím byl zdevastován a znásilněn žoldáky, jindy vystaven zvůli papežských příbuzných, Kopernik šokoval církev heliocentrickým principem. Evropa tak byla zmítána náboženskými spory, později byl jinými fanatiky zcela zničen interiér pražské katedrály, zanedlouho byli na Staroměstském náměstí v Praze stínáni protihabsburští pánové, vypukla třicetiletá válka. To se dá jen těžko nazvat nudným obdobím.

A 42 let po Michelangelově smrti se narodila v Gentu další ikona - malíř Rembrandt. Protože se však katolictví stalo v Nizozemí vírou nevítanou, sám Rembrandt se obrazy s biblickými náměty neuživil.

---------------------------------------------------
(1) sopra Minerva - na Minervě; v místech, kde kostel stojí, se kdysi nacházel chrám zasvěcený bohyni |Minervě

neděle 15. ledna 2017

Trumpova veřejná tajemství?

Zastavme posedlost "tajemstvími" o Trumpovi a Rusku. Co víme, je už dost špatné, říká Anne Applebaumová.

Tato americko-polská novinářka je manželkou Radoslawa Sikorského, který byl 7 let ministrem zahraničních věcí polské vlády, později předsedou polského parlamentu a odstoupil v souvislosti s aférou "waitergare", když byly zveřejněny záznamy soukromých hovorů polských ministrů v restauraci, kterou pravidelně navštěvovali. Záznamy prý pořizovali číšníci. Podezření, že šlo o práci ruské tajné služby se nepodařilo prokázat. V letech 2002-2005 žil v USA, kde vedl konzervativní think tank American Enterprise Institute. Před několika dny podepsal dopis 17 evropských politiků Trumpovi, kde ho varují před nepřiměřenou důvěrou k Rusku. Anne Applebaumová je mimo jiné autorem rozsáhlé studie "Gulag - dějiny", jejíž český překlad o 600 stranách vyšel v roce 2004, a knihy "Železná opona: podrobení východní Evropy 1944–1956" z roku 2014.

R. Sikorski, Anne Applebaum a jejich synové
V článku, který vyšel v pátek 13. ledna ve Washington Post, píše zhruba toto:
Nyní máme ne jeden, ale hned dva "tajné" spisy o ruské kampani na podporu Donalda Trumpa. Jedním z nich je neověřená a pravděpodobně neověřitelná 35stránková sbírka fám a drbů sestavená bývalým britským špionem. Vržená na internet prostřednictvím BuzzFeed je zpráva plná drobných chyb a několika hádanek (například: jak by chlípný ruský "kompromat" neboli kompromitující materiál mohl být použít k vydírání někoho tak nestoudného jako Trump?) míchá hodnověrné s nepravděpodobným, aniž by dávala skutečné odpovědi. 

Na druhé straně je zde odtajněná verze zprávy Kanceláře ředitele Národní zpravodajské centrály o úloze Ruska v předvolební kampani USA. Pečlivě formulovaná a vytištěná na úředním papíře se drží téměř výhradně informací, které již byly publikovány v otevřených zdrojích, včetně seriozní analýzy programů vysílaných Russia Today, televizního kanálu šířícího ruskou státní propagandu, která je dostupná každému, kdo vlastní televizi.

O obou těchto materiálech se mluví ve zpravodajství, protože obsahují "tajemství." Ale ony přidávají jen velmi málo k tomu, co již víme o Trumpově podivném vztahu k Rusku. Dokumentace MI6 je vzrušující, ale nelze ji prokázat; DNI zpráva je banální. Namísto dalšího plýtvání časem nad těmito dokumenty bychom možná měli raději opustit naši posedlost "tajemstvím" a "špiony" a podívat se na to, co máme přímo před sebou. Zde jsou ještě jednou shrnuty informace o Trumpovi a Rusku, které nejsou ani vzdáleně tajemstvím: 

● Trumpovo realitní impérium spoléhá, i když nevíme jak moc, na ruské peníze. Trump říká, že nikdy neinvestoval v Rusku ani odtamtud nedostal půjčky. Ale údajně dostal z Ruska investice. V roce 2008 jeho syn řekl, že do Trumpových nemovitostí "proudí" spousta peněz z Ruska. Ještě před tím měl Trump celou řadu partnerů a investorů spojených s postsovětskými oligarchy a dokonce i ruským organizovaným zločinem. Skrýval Trump svá daňová přiznání z tohoto důvodu?

 ● Paul Manafort, bývalý šéf Trumpovy kampaně, strávil mnoho let prací pro Ruskem podporovaného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, který nakonec ze své vlastní země utekl. Manafort udržuje spojení s proruskými skupinami na Ukrajině. Jeho jméno se objevilo na seznamu lidí, kteří dostávali od Janukovyče velké částky peněz. A Manafort ve skutečnosti nezmizel, ale žil v Trump Tower. Jeho ruské vazby nejsou žádným tajemstvím a jsou pro něj charakteristické.

● Loni v létě Trumpovi spolupracovníci na sjezdu změnili program Republikánské strany tak, že slova o Ukrajině byla méně tvrdá. Neexistuje žádné vysvětlení této změny, jedné z mála podstatných změn celého programu strany. Byl to signál od Manaforta nebo Trumpa, že kandidát je na straně Vladimira Putina? 

● Během celé kampaně Trump opakoval slogany a konspirační teorie jako - "Obama si vymyslel ISIS", "Hillary začne třetí světovou válku" - přebrané ze Sputniku, ruské propagandistické internetové stránky. Byl to Stephen K. Bannon, šéf Trumpovy kampaně, kdo si ty nápady vypůjčil, nebo Manafort, který použil taktiku, kterou si osvojil na Ukrajině? Nebo tam bylo záměrné propojení?

 ● A nakonec to nejdůležitější: Trump je ochoten riskovat vážný konflikt s Čínou, zničit vztahy mezi USA a Mexikem, vzdát se nejbližších amerických spojenců v Evropě a zmenšit váhu NATO, naší nejdůležitější vojenské aliance. Současně mnohokrát opakoval svůj obdiv k Rusku a jejímu presidentovi. V roce 2013 řekl MSNBC: "mám kontakt" s Putinem, který se "pravděpodobně velmi zajímá o to, co vy a já dnes říkáme" a "v nějaké formě se to projeví." V roce 2014 se chlubil, že Putin mu poslal "krásný dárek" a tvrdil - zřejmě nepravdivě – že s ním také mluvil. Nic z toho, co Putin od té doby udělal - napadení Ukrajiny,  vraždy novinářů, věznění oponentů - nepřimělo Trumpa,  aby změnil názor. K tomuto seznamu můžeme nyní přidat skutečnost, že Rusko předalo hacknuté materiály z kampaně Clintonové prostřednictvím svých robotů a sítě trollů WikiLeaks, kde je přeměnili na hysterické slogany. Ostatně naše zpravodajské služby se mohou dozvědět o tomto procesu víc, ale v tuto chvíli na tom nezáleží. Informace nemusí být tajné, aby byly šokující. Trump nemusí být mandžuský kandidát, který byl hypnotizován nebo najat cizí rozvědkou. Je dost na tom, že má přímé i nepřímé vazby na hluboce zkorumpovaného a násilnického cizího diktátora, jehož politiku obdivuje, přebírá jeho poradce  a užívá jeho slogany. To je pro mě dostatečně kompromitující.

Zajímavé na tomto článku je kromě znepokojivých informací to, že jeho autorka rozhodně není příznivcem demokratické prezidentské kandidátky a patří stejně jako její manžel k sympatizantům republikánské politiky. Trump je bezpochyby autokratická osobnost typu Putina nebo Zemana a bude zcela zásadní, jak si systém vah a protivah, který v USA funguje více jak 200 let poradí s tlakem, kterému bude v nejbližších letech vystaven ne zvenku, ale zevnitř.

Odcházející ředitel CIA John Brennan například 15. ledna prohlásil, že spontánnost není nic, co by chránilo zájmy národní bezpečnosti a Trump by si měl uvědomit, že dopady jeho řečí a tweetů na USA mohou být obrovské. A dodal, že budoucí prezident nedoceňuje ruské schopnosti, záměry a kroky. Trump rychle reagoval tweetem, kde Brennana obvinil z úniku informací. Do toho ruská media oznamují, že Putin vyhlásil bojovou pohotovost komplexů S 400, což některá media uvádí do souvislosti s "varováním" SVR a okrajových německých expolitiků, že "stínový stát" v USA se pod vedením CIA chystá zavraždit Trumpa a obvinit z toho Rusko.

pátek 13. ledna 2017

Adventní finále a zase o rok víc

Už je to dávno, skoro měsíc, a tak si spíš pro sebe shrnu, co se mi povedlo vidět a slyšet koncem roku minulého a začátkem tohoto.

19. prosince  SOČR, Rudolfinum 
Podzimní část koncertní sezony SOČRu vyvrcholila hostováním českého dirigenta evropského formátu Tomáše Netopila. V jeho nastudování zazněl vokálně-instrumentální cyklus Kytice Bohuslava Martinů, Filharmonické tance jeho žáka Jana Nováka a Klavírní koncert Miroslava Srnky, v zahraničí nejznámějšího českého skladatele současnosti.

Uvedení Srnkovy opery South Pole v Bavorské státní opeře v lednu minulého roku bývá co do významu přirovnáváno k premiéře Řeckých pašijí právě Bohuslava Martinů. V Mnichově jsem bohužel nebyl, ale řekl bych, že opera musela být muzikálnější než klavírní koncert. Tomáš Netopil vtiskl koncertu jiskru, Nicolas Hodges, jeden z nejlepších klavíristů specializovaných na soudobou hudbu, přednesl obtížný sólový part suverénně. Nicméně protože nepatřím mezi obdivovatele tohoto způsobu vyluzování zvuků na hudební nástroje, nevyvolala u mne skladba žádné pozitivní emoce. Obávám se, že lepší už to nebude.

Ani kompozice Jana Nováka pro mne nepředstavovala žádný vzrušující objev a tak hlavní programovou položkou byla Kytice. Byla to radostná a osvěžující hudba, ostatně Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka a  Kühnův dětský sbor ji mají zažitou, před sedmi roky ji zpívali ve scénickém provedení v rámci Pražského jara v Národním divadle. Přesto bych vyzdvihl Kateřinu Kněžíkovou, která na svém projevu zřejmě systematicky pracuje. Adam Plachetka, který se ve 30 letech propracoval do světové špičky svého oboru, působil až příliš spokojeně.


Jan Novák: Filharmonické tance 
Miroslav Srnka: Koncert pro klavír a orchestr 
Bohuslav Martinů: Kytice, cyklus skladeb na lidové texty 

Tomáš Netopil – dirigent 
Nicolas Hodges – klavír 
Kateřina Kněžíková – soprán 
Michaela Kapustová – alt 
Jaroslav Březina – tenor 
Adam Plachetka – baryton 
Pražský filharmonický sbor Lukáš Vasilek – sbormistr 
Kühnův dětský sbor Jiří Chvála – sbormistr 


22. prosince FOK, Obecní dům 

JOHANN SEBASTIAN BACH Jauchzet Frohlocket, sbor z Vánočního oratoria BWV 248
BOHUSLAV MARTINŮ Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 H 304
ARTHUR HONEGGER Vánoční kantáta pro baryton, smíšený sbor, dětský sbor a orchestr 
Roman JANÁL | baryton
Tomáš JAMNÍK | violoncello

KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR, Jiří CHVÁLA | sbormistr
PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR, Lukáš VASILEK | sbormistr
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Marko IVANOVIĆ | dirigent

Vánoční oratorium, jež začíná Jauchzet je vždycky nádherná muzika. Ale slyšet ho v autentickém podání s barokními nástroji je působivější než s velkým orchestrem.

Jauchzet v drážďanském Frauenkirche se Sophie Koch, Thomasem Hampsonem
a dirigentem Christianem Thielemannem (2011)

V předvánočním týdnu jsem tak vyslechl vánoční oratorium i vánoční kantátu, různé koledy i ledacos dalšího umně napsaného, ale není nad to, když Pražský filharmonický sbor, Kuhnův dětský sbor, FOK a Smetanova síň, ti všichni dohromady spustí Narodil se Kristus pán. To je taková síla, že je člověk nakloněn uvěřit. A nezapomeňme, že má to i další sloky:

3. Člověčenství naše, veselme se,
ráčil vzít Bůh na se, radujme se...
4. Goliáš oloupen, veselme se,
člověk jest vykoupen, radujme se.
Z života čistého atd.


31. prosince Collegium 1704, U Šimona a Judy
U Šimona a Judy se nepilo, nýbrž internacionálně pělo. K tomu není co dodat, je to vždycky radost téměř absolutní. Je škoda, že z ekonomických, resp. provozních důvodů se od letošní sezóny prakticky přestalo hrát v kostelích. Ta atmosféra je neopakovatelná. Musím zkusit svatou Annu v Drážďanech.



1. ledna Wiener Philharmoniker, Česká televize
A dneska se ve Vídni hrály valčíky. Kdo nelétal z východu s Austrian Airlines a nepřistával v tomto městě za zvuku An der schönen blauen Donau, neví, jaký dar je Evropa.

Zlatý sál vídeňského Musikvereinu
35letý dirigent Dudamel je mimo konkurenci

ještě jednou 1. ledna Česká filharmonie, Česká televize
A v Praze večer České filharmonii nějaký čas trvalo, než se změnila z orchestrionu v orchestr a nakonec se k ní přidala i vídeňská Lotyška Marina Rebeka se skvostným Sempre libera, kterému tleská i New York, Londýn, či Vídeň. On také poloprázdný parter není zrovna inspirující, je však třeba pochopit, že vážení sponzoři nemohou snižovat silvestrovskou hladinu moc zbrkle. Ale konec dobrý... nakonec si střihli i Lehára.

Marina Rebeka v Rudolfinu

A mimochodem, Gustavo Dudamel bude v červnu dirigovat Novosvětskou s Berlínskými filharmoniky v Berlíně, což je věc, kterou si lze jen těžko nechat ujít.

úterý 10. ledna 2017

Nabucco samá legenda

V prvním letošním přenosu z Metropolitní opery se v sobotu 7. dubna sešly tři pozoruhodné osobnosti, což z něj učinilo událost sezóny bez ohledu na to, jak to dopadne.

Před orchestr nastoupil (postavit se nemohl, protože je upoután na invalidní vozík) dirigent James Levine (*1943), který byl 40 let hudebním ředitelem Metropolitní opery. Byl také šéfem Boston Symphony Orchestra a s jeho jménem je spojena spousta dalších aktivit. Je třeba tvůrcem Lindemann Young Artist Development Program, operní akademie MET, která vychovává především vynikající zpěváky (od loňska i Petra Nekorance z Nových Dvorů u Polné). Stejně tak vytvořil a uvedl v život orchestr hudebního festivalu ve Verbier jako každoroční akademii mladých orchestrálních hráčů. Zajímavý je i jeho vztah k české hudbě. Bezpochyby byl ovlivněn Rafaelem Kubelíkem, vedle nějž počátkem 70. let v Metropolitní opeře začínal. V roce 1978 se zasloužil o novou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty, a znovu ji nastudoval s mladými zpěváky z MET akademie a Juilliard School v roce 2011, v sezóně 1985-86 pozval Václava Neumanna k dirigování Jenůfy, v červnu 1986 nahrál s Vídeňskými filharmoniky ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu Mou vlast a v květnu 1999 dirigoval ve Smetanově síni Dvořákovu Novosvětskou s orchestrem Metropolitní opery. Je sice pravda, že je mnohonásobně zdravotně hendikepovaný a že před 5 lety utrpěl úraz, po kterém nemůže chodit, ale téměř 2600 oddirigovaných představení z něj dělá zřejmě navždy jednu z podstat Metropolitní opery.

Nabucco - Placido Domingo, Abigail - Ljudmila Monastyrska
Zatímco Levine v orchestřišti vsedě dirigoval, na jeviště naopak vyšel za pár dní 76letý Placido Domingo. Vloni to bylo 50 let, co se na něj postavil poprvé a od té doby téměř 700x. Dodnes šéf opery v Los Angeles a duše jedné z největších soutěží operních zpěváků Operalia. V Praze byl poprvé v roce 1994, aby nahrál CD s Angelou Gheorghiu, ale v tom roce si v ní zazpíval ještě jednou. Převlečen za pouličního zpěváka s čepicí před sebou zpíval nepoznán koledy na schodech kostela. To jsem si opravdu nevymyslel, tenkrát jsem šel zcela náhodou kolem. A o 17 let později zpíval před několika tisíci návštěvníků v letním Českém Krumlově.

A tou třetí osobností byl skladatel Giuseppe Verdi (1813-1902), který tuto svou třetí operu napsal poté, co ho zaujalo libreto ve chvíli, kdy po sérii rodinných tragedií se ve 27 letech rozhodl, že v Miláně skončí. V roce 1841 operu dopsal a 9. března 1842 oznamovaly plakáty milánské La Scaly premiéru Nabuchodonosora (později zkráceno na Nabucco). Triumfální uvedení opery přijalo obecenstvo s obrovským nadšením a vytleskalo si opakování sboru z třetího jednání, přestože zákon v té době potlesk zakazoval, neboť často přecházel do protirakouských demonstrací. Verdi se tak stal doslova přes noc slavným po celé Itálii a jeho jméno bylo jedním ze symbolů osvobození a sjednocení země. Strhující sbor zajatých Hebrejců na břehu Eufratu zněl milánskými ulicemi jako hymna. „Teprve touto operou začala moje umělecká dráha“, napsal Verdi o díle, které málem nevzniklo. (1)

Va pensiero v Metropolitní opeře
Va, pensiero - Leť, myšlenko

Leť, myšlenko, na zlatých křídlech, 
usaď se na svazích a pahorcích, 
kde jemné, mírné, sladké vánky
naší rodné země vydávají krásnou vůni. 

Pozdrav břehy Jordánu 
a zřícené věže Sionu. 
Ó má země tak krásná a ztracená! 
Ó vzpomínko tak drahá a osudná! 

Zlaté harfy věštných proroků, 
proč visíte němé na vrbě? 
Oživte znovu památku naší vlasti 
a mluvte k nám o časech minulých! 

Pamětlivi osudu Jeruzaléma, 
vydávejte hlas syrového nářku, 
či kéž vám Pán vdechne harmonii hlasů, 
která změní utrpení v dobro.

V roce 2011 oslavovala Itálie 150 let od svého sjednocení. V rámci oslav dirigoval Riccardo Muti 12. února v římské opeře Nabucca a po ovacích následujících po sboru Va, pensiero pronesl několik vět na obranu kultury a vyzval publikum, aby při opakování zpívalo s sebou. Co se dělo, je vidět na klipu. Všimli jste si těch slz? Síla hudby je tady až magická.

A představení v Metropolitní dopadlo skvěle. Oba staří pánové se činili seč mohli a Domingo byl prostě nejlepší, přestože ostatní sólisté se narodili až poté, co on měl newyorský debut za sebou. To není ani tak oslava jeho osoby, jako spíš úžas nad tím, co dokáže příroda.
-------------------------

(1)  A když jsem u předcházejících dvou legend uvedl vazbu na Česko, tak ta byla i u Verdiho: Teresa Stolzová (1834-1902), vynikající zpěvačka, dcera řezníka z Kostelce nad Labem, byla nejprve jeho zpěvačkou a nakonec rodinnou přítelkyní.
 




pondělí 9. ledna 2017

Wagner: Genius a obluda

Při probírání se svými poznámkami jsem narazil na jednu, která je sice 3 roky stará, ale možná stojí za to ji publikovat, protože podle mne je stále aktuální. Tady je:

V letošním roce jsou hned 2 velká výročí operních skladatelů. Verdi i Wagner se narodili oba v roce 1813. Oba jsou slavní, oba se pletli do politiky. Tím ovšem podobnost končí. Protože Richard Wagner byl nátura velice svérázná. Dokonce je motivem k zamyšlení, zda když je někdo mimořádně úspěšný v určitém oboru, má právo na jistý pardon tam, kde si počíná jako cvok.

A protože jsem jel nedávno do Drážďan, navštívil jsem v tamějším městském muzeu výstavu s názvem 


Výstava není až tak bohatá na exponáty, stejně jako Drážďany nejsou bohaté na památky na jeho pobyt. Sice tam vyrostl a působil 8 let v divadle jako dirigent a šéf opery, ale co nevzala pozdější zástavba, to vzala válka, takže zbylo jen několik hrobů lidí s ním spojených, pár pamětních desek a busta v Semperově opeře.

Už ve 40. letech 19. století, kdy působil vc Drážďanech, rozvíjel Wagner různé utopické ideje, které vedly v roce 1849 k májové revoluci. A nebyl sám, podíl na ní měli m.j. jeho starší přítel a architekt drážďanské opery (ale i vídeňského Burgtheater a uměleckohistorického a přírodovědného muzea tamtéž) Gotfried Semper nebo ruský anarchista Bakunin. V centru města tehdy vzniklo na 100 barikád, lítě se bojovalo, a Wagner z věže Kreuzkirche pozoroval cvrkot a svým spolurevolucionářům házel dolů kameny obalené papírem se zprávami. Jeho žena Minna doma vyvařovala a jídlo mu posílala po kurýrovi. To by bylo žertovné, kdyby předem ztracená revoluce nebyla za pár dní rozdrcena, nezahynulo 200 lidí a 400 nebylo odsouzeno. I na Wagnera byl vydán zatykač, ten však stačil utéct.

Zatykač na Wagnera ze 16. května 1849
Odešel do Paříže a potom do Švýcarska a jeho hlavní díla z tohoto období nebyla hudební, ale byly to eseje o umění a politice. První z nich byl Die Kunst und die Revolution (Umění a revoluce), který napsal v Paříži. Následoval "Das Kunstwerk der Zukunft", kde se podobně jako v eseji předcházejícím zabýval myšlenkou integrálního umění - Gesamtkunstwerk, i když tento termín on sám příliš nepoužíval. Snad nejvýznamnějším je však esej "Židovství v hudbě" (Das Judenthum in der Musik), který vydal v Neue Zeitschrift für Musik ( NZM ) v Lipsku v září 1850 pod pseudonymem a znovu ve značně rozšířené podobě pod jménem Wagner v roce 1869. V eseji m.j. říká: "Ačkoli zvláštností židovského způsobu mluvení a zpěvu jsou nejzřetelnější u obyčejných Židů, kteří zůstali věrni zvykům svých otců, tak i když kultivovaný syn židovstva se jich s nevýslovnou bolestí zbavil, přesto je vidět drzá tvrdohlavost, s níž na nich lpí." 

Ve Švýcarsku kromě politických spisů napsal Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové, což byla manželka jeho podporovatele a ochránce, kterou mu odloudil. V Sasku byl omilostněn v roce 1862, ale protože vstoupil do několika krátkodobých vztahů, v Drážďanech žila pouze jeho žena. On sám už se tam vrátil jen párkrát, vždy na krátkou dobu. Když Minna v roce 1866 zemřela, měl konečně prostor na rozvinutí vztahu s o 24 let mladší Cosimou, které své nepřekonatelné puzení k ní sdělil při projíždce kočárem po Berlíně v roce 1863. Cosima byla dcerou jeho přítele Franze Liszta a současně manželkou jeho žáka a obdivovatele Hanse von Bullowa. Liszt, který sám prožil dosti bouřlivé a nestandardní vztahy, však už byl v té době vysvěcen na kněze a zásadně nesouhlasil s dceřiným rozvodem. Což ona vyřešila tím, že přestoupila na protestantskou víru. Než konečně uzavřeli v roce 1870 s Wagnerem sňatek, pobíhaly kolem nich dcerky Isolda a Eva a roční chlapeček jménem Siegfried.

Tyto Wagnerovy citové eskapády ovšem měly vliv na relativně úzký okruh lidí. Složitější to bylo s jeho teoriemi, na př. o přetvoření společnosti prostřednictvím umění, ale především s jeho zásadovým antisemitismem. K nim se hrdě hlásili nejen jeho potomci, ale i nacistický režim.

Wagner je klasickým důkazem toho, že člověk, který je schopen zcela mimořádných výkonů v určitém oboru lidské činnosti, může být zcela nepoužitelný jinde. A může být dokonce nebezpečné ho vnímat jako autoritu.

sobota 7. ledna 2017

Jak se (ne)ztratit v Čechách

Když někam jedu autem, nedovedu si skoro představit, že bych neměl zapnutou navigaci. Aspoň v mobilu. Ukáže mi cestu, řekne jak dlouho ještě pojedu, jestli nejedu moc rychle, případně varuje před překážkami a rychlostními radary a jestli stihnu oběd.

U zrodu satelitních navigačních systémů stály především armádní zájmy. Jako obvykle u velkých projektů, které napřed pomáhají lidi hubit a těm, kteří přežijí, potom slouží. V roce 1960 započalo US-NAVY umísťovat na oběžnou dráhu družice systému TRANSIT. Hlavním úkolem tehdy bylo určování polohy plavidel. Tento systém byl v roce 1964 uvolněn i pro civilní použití a nyní slouží zejména majitelům civilních jachet. Postupem času byl projekt TRANSIT následován řadou dalších systémů.


Systém NAVSTAR - GPS (Navigation Satellite Timing and Ranging Global Positioning System) stojí na vrcholu dlouhodobého vývoje rádiových navigací. Stal se její nejmodernější metodou, která pro svou činnost využívá soustavu navigačních družic, obíhajících Zemi na základě přesně určených podmínek a nepřetržitě vysílajících datové informace. Počátky vývoje GPS spadají do roku 1973, kdy byla zahájena první fáze, zahrnující vypuštění 4 pokusných družic, a kdy se také rozběhl vývoj uživatelských zařízení. Do roku 1979, začátku druhé vývojové fáze, bylo vypuštěno celkem 11 družic. V této fázi byla současně vybudována pozemní řídící střediska a počet družic se zvýšil na 24. V prosinci 1993 bylo poprvé dosaženo trojrozměrného zaměřování. Roku 1995 došlo k oficiálnímu vyhlášení plné operační způsobilosti systému. V současné době jsou na oběžné dráze již družice páté generace.

Technologie GPS byla na počátku využívána jen jako přesný vojenský lokalizační a navigační prostředek ke sledování pozic vojenských jednotek, zaměřování cílů apod., ale v 80. letech 20. století americká vláda rozhodla o jeho uvolnění i pro civilní účely. Poté došlo k mohutnému rozšíření technologie GPS do všech oblastí lidské činnosti. Od roku 1996 je globální polohový systém na základě rozhodnutí prezidenta USA kontrolován vládním výborem IGEB (Interagency GPS Executive Board), jehož úkolem je sledování vývoje systému a jeho usměrňování v souladu se zájmy národní bezpečnosti. Kromě toho IGEB provádí i dohled nad zajištěním celosvětové dostupnosti GPS pro mírové využití (vědecké i komerční) a podporuje mezinárodní spolupráci v této oblasti.

Před několika lety byl zkompletován též ruský systém GLONASS a vloni v prosinci evropský systém Galileo. Administrativní centrum Galileo Supervising Authority (GSA) má sídlo v Praze. Podstatně ovšem je, že před zhruba 10 lety bylo dosaženo úrovně, kdy trh byl schopen dodávat finančně dostupné mobilní navigační přístroje, které je možné nainstalovat do auta, a před několika lety se navigace staly běžnou součástí tabletů a mobilních telefonů.

Leč po tisíciletí se lidé orientovali podle slunce, hvězd a mechu na stromech. Od středověku jsou známy kompasy.

Později byla po staletí jediným prostředkem pro orientaci v terénu papírová mapa.

Nejstarší tištěnou mapou Čech je Klaudiánova mapa z roku 1518.


Vydal ji mladoboleslavský lékař a nakladatel Mikuláš Klaudián. Protože byla koncipována jako pomůcka pro poutníky cestující do Říma, je v souladu s tehdejšími zvyklostmi orientovaná  na jih. Celý list má rozměry 1260 × 640 mm.

Horní část mapy tvoří erby Slezského knížectví, Moravského markrabství, Dalmáckého království, Uherského království, Českého království, Chorvatského království, Lucemburského knížectví a Lužického markrabství. Uprostřed těchto erbů trůní jejich panovník Ludvík Jagellonský. Pod panovníkem jsou rovnoramenné váhy, symbolizující spravedlnost, na pyramidě, kde jsou vyjmenovány druhy spravedlnosti.

Nižší část listu je zaplněna erby významných šlechticů, zástupců zemského a komorního soudu a dalších. Nejspodnější tři erby patří Kutné Hoře, Praze a Žatci.

Vlastní mapa Čech tvoří pouze dolní třetinu listu. Měřítko mapy se pohybuje mezi 1 : 637 000 – 1 : 685 000. Kromě názvů v mapě nechal Klaudián vyřezat speciální symboly: u měst koruny nebo náznaky erbů pro odlišení panských a královských měst a kalichy nebo zkřížené klíče pro odlišení utrakvistických a katolických měst. Hrady byly odlišeny věžičkami a vísky prostými kolečky.

Rukopis byl Klaudiánem vytvořen v roce 1516. V lednu 1517 byl prověřen norimberskou radou zda není v rozporu s katolickou vírou a následně podle něho vyřezal Aandreas Kaschauer arch na dřevěný štoček k tisku. Tisk a ruční kolorování proběhly v Norimberku. Jediný známý originál je uložen ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích.

Mullerovo mapování 1720

Mapa Čech a přilehlého pohraničí je největší stará mapa Čech a jejím autorem byl Johann Christoph Müller. Na základě císařského patentu z května roku 1712 zahájil mapováním Bechyňského kraje, který byl v té době nejrozsáhlejší. Průběžné výtisky byly zasílané k nahlédnutí válečné radě do Vídně. Mapování bylo dokončeno již roku 1718. Poté následovala zdlouhavá revize krajskými hejtmany a díky ní byla mapa Čech vydána až roku 1720. Mapa je orientována k severu a zobrazuje celkem 12 495 sídel, vodstvo, porosty, reliéf, cesty, hranice a další skutečnosti. Názvosloví bylo převážně německé, částečně české. Popisy byly latinské a německé. Byla vytištěna na 25 mapových listech. V rozích byla bohatě vyzdobena pohledem na Prahu a alegoriemi.



I. vojenské mapování – josefské
1764-1768 a 1780-1783 (rektifikace), měřítko 1: 28 800

Jeho podkladem se stala Müllerova mapa zvětšená do měřítka 1: 28 800. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou "a la vue", česky to zní méně vznešeně - "od oka", tj. pouhým pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až 350 km2. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů. Proto pokusy o sestavení přehledné mapy monarchie, bez její kvalitní geometrické kostry, skončily neúspěšně. Kresba nešla jednoznačně napojit, bortila se, či překrývala.

Velká pozornost byla věnována komunikacím (rozlišeny podle sjízdnosti - císařské silnice aj.), řekám, potokům i umělým strouhám, využití půdy (orná půda, louky, pastviny atd.) i různým typům budov - kostely, mlýny. Díky barevnému rozlišení jednotlivých složek (mapy byly ručně kolorovány) je lze snadno identifikovat.

Současně s kresbou map vznikal vojensko-topografický popis území obsahující informace co v mapě nebyly - viz šířka a hloubka vodních toků, stav silnic a cest, zásobovací možností obcí, aj. Tento materiál jen pro území Čech sestává z 19 rukopisných svazků. Na okraji každého listu je seznam obcí a kolonky pro doplnění počtu obyvatel, koní apod. Na některých listech tato čísla chybí, můžeme je však najít ve výše zmíněném vojensko-topografickém popise.

Význam I. vojenského mapování spočívá nejen v jeho podrobnosti, měřítku a téměř vyčerpávajícím písemném operátu, ale též v době jeho zhotovení. Zachycuje území Čech, Moravy a Slezska jako celek v době před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity.


II. vojenské mapování - Františkovo
1836-1852, měřítko 1: 28 800

Jeho vzniku předcházela vojenská triangulace, která sloužila jako geodetický základ tohoto díla, oproti I. vojenskému mapování můžeme tedy sledovat zvýšenou míru přesnosti. Podkladem byly mapy Stabilního katastru v měřítku 1 : 2 880, což mělo také pozitivní vliv na přesnost map. Z výsledků tohoto mapování byly odvozeny mapy generální (1: 288 000) a speciální (1: 144 000).
Obsah mapy je v podstatě totožný s I. vojenským mapováním, přidány byly pouze výšky trigonometrických bodů (ve vídeňských sázích), avšak zobrazovaná situace se velmi liší. Mapy II. vojenského mapování vznikaly v době nástupu průmyslové revoluce a rozvoje intenzivních forem zemědělství, kdy vzrostla výměra orné půdy za 100 let o 50% a lesní plochy dosáhly u nás historicky nejmenšího rozsahu.


III. vojenské mapování - Františko-josefské
1876-1878 (Morava a Slezsko), 1877-1880 (Čechy) , měřítko 1 : 25 000

Jelikož Františkovo mapování již nestačilo požadavkům armády rakouské monarchie na přesné a hlavně aktuální mapy, r. 1868 rakouské ministerstvo války rozhodlo o mapování novém. Jeho podkladem se opět staly katastrální mapy, oproti II. vojenskému mapování je vylepšeno znázornění výškopisu – nejen šrafami, ale také vrstevnicemi a kótami. Výsledkem mapování jsou kolorované tzv. topografické sekce, z nichž přetiskem vznikly mapy speciální (1 : 75 000, 189 listů) a generální (1 : 200 000), které již byly tištěny černobíle. Celá monarchie byla zmapována za 16 let, za rok bylo změřeno přibližně 400 km2 včetně hornatých terénů, které neměly katastr. Originály topografických sekcí byly barevné.

Na základě Saint-Germainské mírové smlouvy byly všechny originály topografických sekcí pro československé státní území předány Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze. Speciální mapy byly opatřeny českým názvoslovím a zeleným přítiskem lesů a podle výsledků průběžné revize probíhající od roku 1920 stále udržovány aktuální. Mapy vzniklé ze III. vojenského mapování zůstaly oficiálními mapami Československa i po 2. světové válce, nahrazeny byly až v roce 1956.


Stalo se mi nedávno, že jsem zastavil někde na severovýchodě Čech a po chvíli tam přijelo další auto, jehož řidič se mne ptal, kde jsou Králíky. Když jsem mu sdělil, že nevím, rozčílil se a já se bránil tím, že je mi to jedno, protože do Králík nejedu a na místo určení mne vede navigace. Řekl, že jeho také, ale neumí ji nastavit, a nakvašeně odjel. Když jsem se za ním podíval, asi 30 m od nás se ve slunci skvěla cedule Králíky. Pokrok je někdy prevít, ale vracet se ke Klaudiánovi je blbost.

čtvrtek 5. ledna 2017

Čínská vlna a fenomén Yuja Wang

Čína prožila v letech 1966 - 1976 kulturní revoluci, během níž mělo dojít k velkým změnám ve společnosti a k její modernizaci. Také že došlo. Přivodila smrt statisíců lidí, kteří se stali oběťmi vraždění rudých gard, rozvrátila ekonomiku a způsobila obrovské ztráty na kulturním dědictví. V kladbě se ocitla i buržoazní hudba včetně Beethovena.

Jenže člověk je součástí přírody a je zřejmě stejně životaschopný jako plevel. Takže stejně jako po 2. světové válce vstalo z popela Německo, tak po kulturní revoluci se znovuzrodila Čína. A nejen její průmyslový potenciál, ale i kultura. Dnes, 40 let po smrti komunistického diktátora Mao Ce-tunga alias "Velkého kormidelníka", je v Číně mnoho desítek milionů lidí, kteří hrají klasickou evropskou hudbu na klasické nástroje. Jen klavíristů je prý až 60 milionů.

Nejznámější z nich jsou bezpochyby 34letí Lang Lang a Yundi Li. Ten první je ve světě považován za fenomén, klavíristu č. 1, ale i doma má vlastní hudební školu. Druhý je nejmladším vítězem varšavské Chopinovy klavírní soutěže z roku 2000 a obrovským idolem čínské mládeže na úrovni popové hvězdy první velikosti. Oba zmínění klavíristé hráli v Praze. Lang Lang na Dvořákově Praze 2012 a s Vídeňskými filharmoniky na Pražském jaru 2014, Yundi Li v roce 2014 v recitálu.

O pár let starší než tito dva je Sa Chen, která se ve stejném roce jako Yundi Li umístila v Chopinově soutěži jako čtvrtá. Kdesi vyprávěla, že jako dítě jezdila každý víkend z 28milionového města Čchung-čching do hudební školy v 11milionovém Čcheng-tu. 325 km, 4 hodiny tam, 4 hodiny zpátky. Již v roce 1996 se však umístila jako čtvrtá na mezinárodní soutěži v Leedsu a v letech 1997 až 2000 studovala na londýnské Guildhall School of Music and Drama. Od roku 2001 pokračovala na Hochschule für Musik v Hannoveru. V roce 2005 se pak umístila třetí na Van Cliburn International Piano Competition. V květnu 2015 přijela poprvé do Prahy.


Program jejího pražského recitálu byl následující:
  • César Franck: Prélude, choral et fugue FWV 21
  • Claude Debussy: Suite bergamasque
  • Fryderyk Chopin: Mazurka Op. 56/2
  • Fryderyk Chopin: Mazurka Op. 30/4
  • Fryderyk Chopin: Mazurka Op. 63/3
  • Robert Schumann: Carnaval Op. 9
 Klavíristka prokázala velikou technickou virtuozitu, avšak výraz bych očekával u instrumentalisty s takovým CV na podstatně vyšší úrovni. Podle mne byl zdařilý Franck, třetí mazurka a závěr Karnevalu. Buď to vidí jinak, nebo není každý den posvícení. A domnívám se, že nejsem sám, kdo si z koncertu odnesl podobný pocit. V každém případě nevěřím, že to byl její standardní výkon. Udivuje však, že v době, kdy internet je klíčovým informačním zdrojem, může být  takovýto hráč bez vlastní internetové stránky. Lang Lang a zvláště Yundi Li jsou v tomto ohledu pravým opakem.

Mezi světovou klavíristickou elitu však už několik let patří ještě jedna Číňanka, která v Praze dosud nebyla. Jmenuje se Yuja Wang (*1987), z té čínské špičky je nejmladší a 9. prosince byla vyznamenána cenou Artist of the Year 2017. Narodila se v Číně, ale od 12 let studovala v kanadské Calgary na Mount Royal University a v 15 letech přišla na filadelfskou konzervatoř Curtis Institute.


Absolvovala v roce 2008, ale již o rok dříve se zapsala do paměti hudebního světa, když nahradila Marthu Argerich a ve čtyřech koncertech hrála Čajkovského klavírní koncert s Boston Symphony Orchestra a dirigentem Charlesem Dutoit.

Od té doby její kariéra neustále stoupá a je doslova globální star.  


Pověstná je i svými přídavky:


A také garderóbou:



Koncem loňského roku hrála s poněkud výstředním perkusionistou Martinem Grubingerem, počátkem roku absolvuje turné s houslistou Leonidasem Kavakosem, na které navazuje série recitálů, mimo jiné ve Vídni a Berlíně. Kdo ji chce slyšet živě, měl by to zkusit, protože podle mne do Prahy hned tak nepřijede.

úterý 3. ledna 2017

Vánočně novoroční pozdravení

RUSKO - PUTIN
Chci vám upřímně poděkovat... za porozumění a důvěru, za vaši opravdovou, bezprostřední starost o Rusko... Rok 2016 končí. Nebyl jednoduchý, ale obtíže, kterým jsme čelili, nás semkly a přiměly nás odhalit ohromné rezervy našich možností zajistit postup kupředu. To nejdůležitější je, že věříme sami sobě, že věříme ve svou sílu a ve svoji zemi."

Trochu to kazil ten velvyslanec zastřelený v Turecku a tajemně zřícené letadlo na cestě do Sýrie. A s těmi rezervami to také není tak slavné, stagnace už trvá příliš dlouho. A samozřejmě na prvním místě je stát, důvěra v jeho vládce a semknutí lidu kolem něj.

ČESKO - ZEMAN
Ten předvedl klasický projev z dob budování socialismu, chybělo jen poděkování dojičkám. Nezapomněl ovšem zdůraznit, že v Bruselu sedí banda hlupáků. Což podpořil útokem na Centrum pro boj s dezinformacemi při ministerstvu vnitra. Označil je za cenzuru a ideovou policii, přestože, nebo možná právě proto, že jde o součást obrany proti dezinformační propagandě, která proudí do Evropské unie z Ruska. Proti uprchlíkům pak nic nemá, ale k nám nesmí. Forma, kterou použil, je sice mírnější než při vystoupeních před příznivci na náměstích menších sídel, ale obsah se nemění.

Těsně před koncem roku pak poskytl rozhovor Parlamentním listům, ve kterém označil evropské politiky za zbabělce a sebe pasoval do role koordinátora boje velmocí proti terorismu.

Vím zcela jistě, koho volit nebudu.

SLOVENSKO - KISKA
„Posílat lidi do plynu, i když jen na internetu, je jednoduše nepřípustné. Vyvolávat nenávist a zlobu vůči celým skupinám lidí, národnostem, náboženstvím, a nebo o nich tvrdit, že jsou méněcenné, to musí být pro každého slušného člověka nepřípustné a netolerovatelné. A to i na internetu... Přát komukoliv, včetně politickému oponentovi, smrt – i když ,jen‘ na internetu – je jednoduše nepřípustné. Tvrdit, že každý Rom je příživník nebo že každý muslim je potenciální terorista, je hloupé a nepravdivé. Nesmíme tolerovat, když někdo takovými a jinými způsoby šíří hněv a zlobu... Dejme najevo, že za slušností není strach. Dejme najevo, že slušnost není slabost. Slušnost musí být znovu slyšet. Ukažme sílu slušnosti mezi sebou v každodenním životě i na internetu a sociálních sítích.“

------------------------
Stačí málo, aby o sobě  tito lidé podali svědectví. Ruský prezident je všemocným vládcem. Ani u nás, ani na Slovensku však prezident není tím, kdo by měl vykonávat praktickou politiku. Je proto smysluplnější, když jako autorita mluví o morálce a obecně lidských otázkách a ne o tom, kolik aut se vyrobilo a jestli pršelo. A už vůbec je nepřípustné, aby šířil strach a nenávist.

Operní drby leden 2017

POTÍŽE TENORŮ? JAK KTERÝCH
Na světové operní scéně jsou tři skvělí tenoři, kteří jsou téměř stejně staří.

Jonas Kaufmann (1969) se vrací na scénu po tříměsíční pěvecké abstinenci, k níž ho donutil hematom na hlasivkách. V roli Lohengrina vystoupí v pařížské opeře již 18. ledna.

Další z postižených tenorů Rolando Villazon (1972) si operaci hlasivek a dlouhou pauzu odbyl už v roce 2009, s občasnými problémy sice zpívá i velké role, ale jeho akční radius je široký, takže se v Grazu čeká na premiéru Pucciniho La rondine (Vlaštovka) v jeho režii. Do tohoto oboru vstoupil poměrně razantně, když v roce 2015 režíroval Traviatu v Baden-Badenu, ve vídeňské Volksoper Donizettiho Poprask v opeře a v berlínské Deutsche Oper rovněž Vlaštovku. Letos v dubnu pak má premiéru jeho režie Dona Pasquale v Düsseldorfu.

Zato JD Florez (1973) zpívá stále ve vrcholné formě, což předvedl na příklad v boloňské inscenaci Werthera v polovině prosince:


SKLADATELÉ HVĚZDAMI FILMU A DIVADLA
Je všeobecně známo, že se bude točit koprodukční velkofilm o Josefu Myslivečkovi v režii Petra Václava, do jehož rozpočtu Státní fond kinematografie přisypal 23 milionů korun.

Hvězdou operní show nazvané The Puccini Scandal je charismatický italský skladatel a skandálem je míněna sebevražda mladé dívky, která pomáhala v Pucciniho domácnosti, a skladatelova manželka ji obvinila z poměru s mistrem. Toho to stálo spoustu peněz a před časem se ukázalo, že ona nešťastnice jen kryla poměr mistra s její sestřenicí, který později rezultoval v narození syna. Příběh propojil zpěvák, dramatik a režisér Niall Morris s áriemi z Pucciniho oper a představení lze vidět v Dublinu.

OPERA EUROPE
Je nezisková organizace spojující na 170 operních divadel a festivalů z celé Evropy, která poskytuje služby v podobě databází a informačních bulletinů, organizace konferencí a fór a také přibližování opery publiku prostřednictvím The Opera Platform, což je internetový projekt nabízející uživatelům možnost zhlédnout řadu záznamů operních představení. Poslední z nich je Monteverdiho Orpheus z Komische Oper Berlin v režii Barrie Kosky.




A nakonec žádný drb, jen lehce nostalgické ohlédnutí za adventem, tentokrát v drážďanském Frauenkirche se Staatskapelle a Sonyou Yoncheva: