Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 31. října 2016

Strategické partnerství krtečka s KS Číny?

Jednání sociálních demokratů a prezidenta v souvislosti s návštěvou tibetského dalajlamy v Praze a jeho přijetím na ministerstvu kultury a s tím související neudělení státního vyznamenání panu Bradymu zvedlo velkou vlnu nevole medií, mnoha občanů i politických stran ODS, TOP 09 i politiků STAN a ANO. Jak bylo postupně z úrovně sociální demokracie dovysvětlováno, šlo vlastně o to, že přijetí jmenovitě dalajlámy na ministerstvu kultury je považováno za akt odporující "smlouvě o strategickém partnerství".

Nehledě na to, že žádná taková smlouva nebyla uzavřena, zkusme si ujasnit, co to vlastně strategické partnerství je. Vezmeme-li na pomoc wikipedii, zjistíme, že ho definuje jako širší spolupráci dvou subjektů obvykle formalizovanou jednou nebo několika smlouvami. Z výrazu partnerství jaksi vyplývá, že prospěch by měly mít obě strany, tedy že vztah by měl být "win-win". Což je zřejmě reálné pouze v případě, že partneři jsou rovnocenní, nicméně samotný výraz "strategický" nemá žádný specifický obsah.

Je ovšem pravda, že v prosinci roku 2008 došlo k roztržce, když zrušila kvůli setkání prezidenta Sarkozyho s dalajlamou svou účast na každoročním summitu EU-Čína. Tomu ovšem předcházelo jeho ostré vyjádření na adresu Pekingu po násilném potlačení nepokojů v Tibetu, protičínské demonstrace v Paříži, setkání Sarkozyho manželky a ministra ZV Francie s Dalajlámou a neúčast francouzského prezidenta na OH v Pekingu. Setkání lídrů Anglie a Německa takové dopady nemělo. Za rok a něco se spor urovnal při návštěvě Sarkozyho v Pekingu.

Podívejme se nyní na problém českýma očima.

Po rozdělení ČSR na Českou republiku a Slovenskou republiku ztratily obě země v očích Číny na významu, což dokazuje absence výskytu čínských návštěv na nejvyšší vládní úrovni v České republice až do roku 2005, zatímco čelní čeští představitelé do Čínské lidové republiky několikrát zavítali. Ke zlepšení vztahů mezi těmito dvěma zeměmi příliš nepomohla ani rezoluce kritizující nedostatečné dodržování lidských práv v Číně, která prošla parlamentem ČR v roce 1998. Zvýšení prestiže ČR v očích Číny nastalo až vstupem do Evropské Unie roku 2005. Od té doby jsou státní návštěvy častější, v letech 2005–2007 navštívily Čínu desítky českých politiků včetně premiéra Paroubka, který tam jako předseda sociální demokracie vyvezl i partajní mladíky Sobotku, Haška, Tejce a Hamáčka. Ministerstvo zahraničních věcí ČR vydalo roku 2006 prohlášení podporující územní celistvost Číny.

Prezident Zeman měl a má velký zájem o vztahy s Čínou (a s Ruskem) podobně jako jeho předchůdce Václav Klaus. Hnacím motorem čínské orientace v době jeho předsednictví vlády byl ministr průmyslu Grégr, který ovšem byl autorem neúspěšného projektu Hunan-Desta. Za 4 roky toho ovšem mnoho nedosáhl, leč zřejmé je, že na rozdíl od zemí jako Německo nebo Francie, které k Číně přistupují pragmaticky, je u sociální demokracie - a Zeman byl jejím předsedou - otázka spolupráce s Čínou spojena s jakousi ideově-citovou postkomunistickou kocovinou, ve které by mnozí "přátelé" z ČSSD rádi viděli v Číně akceptovatelnou náhradu za socialismus s lidskou tváří, takže Čína je vlastně svým způsobem tmelem sociální demokracie, kam Zeman před 20 lety svou agresivní neomaleností přivedl elektorát, pro který slovo demokracie zní jako nadávka. A pojítkem prezidenta se současnou vládou vedenou sociálními demokraty. To se také projevilo v tom, že ministr zahraničních věcí Zaorálek, prezidentem původně zavrhovaný, poté co Sobotkova vláda získala důvěru a po nezbytném jednání s okolními zeměmi a EU + NATO vyrazil koncem dubna do Číny. Do USA vyslal krátce předtím pouze náměstka Druláka.

prezident Zeman představuje čínským televizním dívákům Českou republiku
O půl roku později navštívil Čínu prezident Zeman, v září 2015 znovu, po něm předseda vlády, konaly se summity v Praze a prezident i sociálnědemokratičtí členové vlády vkládali obrovské naděje do čínských investic. Prahu letos rovněž navštívil čínský prezident, a celá akce byla spojena s již dávno zapomenutou až orientální okázalostí a bezpečnostními opatřeními nad rámec normality.

Podobnými favority čínské expanze do Evropy postupně byly Maďarsko, Polsko a Slovensko a očekávání těchto zemí vkládané do této strategické spolupráce se nikde nenaplnila. Maďarsku Čína nepomohla, když se topilo v dluzích, dálnici z Lodže do Varšavy Číňané nedostavěli a dokončila ji česká firma a čínská automobilka na Slovensku se rovněž nevybudovala. Významně naopak roste objem investic nebo spíše akvizic čínských firem v Německu. Je otázka, jakým směrem se bude ubírat situace v čínsko-české spolupráci, která rovněž nedosahuje deklarovaného tempa. Nejviditelnější jsou důsledky nákupu SK Slavia Praha čínskou společností CEFC a letecké linky mezi Prahou a čínskými městy.

nové dresy fotbalistů pražské Slavie a Jaroslav Tvrdík, její nový předseda představenstva
Do těchto nadějí vstoupila návštěva dalajlamy v Praze a jeho přijetí ministrem Hermanem. V porovnání s neustálými útoky na EU, jejíž jsme součástí, se ve vztahu k Číně prezident, předseda vlády a předsedové obou komor parlamentu zachovali bezprecedentně servilně a poslali do Pekingu dopis ujišťující čínskou stranu z věrnosti a je otázka, zda to situace vyžadovala. A pokud ano, zda je únosné, aby se nezávislý stát, jehož ekonomika je opřena a úzce propojena s ekonomikou zemí Evropské unie, nechal podobným způsobem jednostranně vydírat.

To je zahraničněpolitická část problému. Ale celá záležitost má své vnitropolitické souvislosti, a je otázka, zda šlo o záměr nebo shodu okolností, kdo z těch, již se pokusí z toho politicky vytěžit, skutečně něco získá. Variant si lze představit mnoho. V každém případě je ta vlna emocí reakcí na rostoucí cynismus prezidenta republiky, který jedná bez jakéhokoli ohledu na téměř polovinu občanů, kteří ho nezvolili a ten zbytek spíš zneužívá k podpoře svých mnohdy extravagantních kroků. A rostoucí ignoraci nedostatků v práci prezidentské kanceláře. To co se děje je jasným ohrožením demokracie, leč je sporné, zda vzedmutí minulého týdne přispěje k jeho zastavení.

Prezident sotva odstoupí a vláda také nepadne. Avšak parlamentní volby se uskuteční za necelý rok a prezidentské o čtvrt roku později. Pak se možná uvidí.


VYBRANÁ CHRONOLOGICKÁ DATA

1991
Návštěva předsedy vlády Čalfy v Číně

1994
premiér Václav Klaus podepsal v Číně předběžnou dohodu o pokračování dodávek do Šen-tchou.

1995
Desta Děčín, jejímž ředitelem byl Miroslav Grégr založila v Číně podnik Hunan-Desta, jehož ztráty přispěly k pádu mateřské firmy v roce 1999.

1999
Miloš Zeman jako premiér navštívil spolu s ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem Čínu, kde s předsedou čínské vlády podepsal garanční smlouvu nad elektrárnou v Šen-tchou a přivezl úplnou dohodu, jak by měla dodávka pro Šen-tchou vypadat. Bilance celé akce byla údajně ztrátová, čínská strana tvrdí opak. Miloš Zeman se zavázal k uplatnění zásady „jedné Číny“ v české zahraniční politice.

2001
Čína se stala členem Světové obchodní organizace.

2003
V Budapešti byla otevřena pobočka Bank of China.

2004
Ve dnech 14.-26. dubna navštívil prezident Klaus Čínu. Dne 22. dubna 2004 byla podepsána "Dohoda o hospodářské spolupráci mezi vládou České republiky a vládou Čínské lidové republiky".

V červnu 2004 se uskutečnil „soukromý“ pobyt tchajwanského ministra zahraničí v Praze

Pracovník Ústavu  mezinárodních vztahů Praha publikoval studii ČESKO-ČÍNSKÉ VZTAHY:
OD BEZRADNOSTI K AKTIVNÍ POLITICE, kde m.j. píše: "Základním principem ve vztazích s Čínou je asertivita a ČR to ještě ne zcela pochopila."

2005
Státní návštěva předsedy vlády Paroubka v Čínské lidové  republiky ve dnech 26.  - 28. června

Český a čínský premiér Jiří Paroubek a Wen Ťia-pao podepsali v Praze balík 14 smluv upravujících spolupráci mezi vládami, ministerstvy i podniky obou zemí v ekonomické, politické i kulturní oblasti. Návštěva čínského ministerského předsedy proběhla ve dnech 8. – 9. prosince 2005

2006
Summit EU  - China se usnesl, že Dohoda o obchodní a ekonomické spolupráci z roku 1985 je třeba nahradit dohodou o partnerství a spolupráci. Smlouva nebyla dodnes dojednána,

2007
Ve dnech 17. – 23. září 2007 navštívila Čínskou lidovou republiku delegace ČSSD. V delegaci ČSSD byli kromě předsedy Paroubka také 1. místopředseda B. Sobotka, předseda klubu poslanců M. Hašek, předseda zahraničního výboru sněmovny J. Hamáček, poslanec J. Tejc a další.

2008
Francouzský prezident Sarkozy se setkal s dalajlámou.

2009
20. 5. 2009 – jednání prezidenta České republiky V. Klause v čele Evropské unie s premiérem Wen T´ia-pao (Wen Jiabao) na 11. summitu Evropská unie – Čínská lidová republika v Praze. Následně bilaterální schůzky premiéra Čínské lidové republiky s prezidentem České republiky V. Klausem a předsedou vlády České republiky J. Fischerem.

2010
V dubnu navštívil prezident Sarkozy Peking.

2012 duben 
Nečas - summit ve Varšavě
Český premiér se po létech setkal s čínským protějškem na summitu ve Varšavě, kde se konal první summit formátu 16 + 1, tedy šestnácti postkomunistických zemí střední a východní Evropy a Číny, který se od té doby stal pravidlem.

2013
Předseda vlády Jiří Rusnok vystoupil ve středu 13. listopadu 2013 na Čínském investičním fóru ve Španělském sále Pražského hradu. 
- Po vyhlášení Čínské lidové republiky 1. října 1949 uznala československá vláda novou republiku jako jedna z prvních zemí světa  již 4. října 1949...
- Prezident České republiky, který navštívil ČLR již jako premiér v roce 1999, se od svého zvolení v letošním roce silně zasazuje za kvalitativní změnu česko-čínských vztahů a za podporu obchodu a investic mezi oběma zeměmi. Proto také přijal záštitu nad tímto fórem, které vidí jako vhodnou platformu pro výměnu názorů o prohloubení konkrétní ekonomické a obchodní spolupráce našich zemí.
- Za vládu České republiky chci také garantovat extrémní zájem na prohloubení hospodářské spolupráce a vzájemného obchodu mezi našimi zeměmi. Byla vytvořena vysoká pracovní skupina ze zástupců klíčových státních a hospodářských institucí a těšíme se na permanentní dialog s jejich čínskými protějšky.

2014
28.-30. dubna 2014 navštívil Čínu ministr ZV Lubomír Zaorálek
Tam mimo jiné prohlásil, že že Česko nebude podporovat nezávislost Tibetu „v jakékoli podobě“.

srpen 2014 - Česko čínské investiční fórum v Praze

 24. – 27. října prezident České republiky Miloš Zeman na návštěvě Číny
Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád. A co se týče jiných sfér, pokud i my můžeme s něčím pomoci, například s českým nejoblíbenějším animovaným filmem, s Krtečkem, znáte?

Při setkání s  čínským prezidentem pak řekl: „Proto nejen já, ale i nová vláda České republiky se jasně vyjádřila, že respektuje územní integritu Číny, neuznává tibetskou exilovou vládu a že se odmítáme jakýmkoli způsobem vměšovat do vašich vnitřních záležitostí.“

Rudolf Fürst m.j. píše: Pozdně rokokový galantní styl české politiky pak v Pekingu podtrhne účast oligarchů-velmožů, kteří s prezidentem minulý týden přijeli na skok podepsat kontrakty a fůze a odfrčí nazpět vlastním tryskáčem. V této neo-feudální hierarchii (PPF a J&T v ČR neplatí daně) pak prezident, ministr a ostatní členové delegace dostanou od novinářů naložíno, jak zradili ušlechtilé principy.

2015
V září prezident Miloš Zeman navštívil Čínu, aby se osobně zúčastnil vojenské přehlídky k 70. výročí konce 2. světové války v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. Byl jediným vysokým představitelem Západu.

Strategické partnerství s Čínou a prohloubení vzájemné spolupráce označil předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka za jedny ze svých osobních priorit. Uvedl to v projevu, kterým dne 10. listopadu 2015 zahájil na Pražském hradě hlavní jednací den China Investment Fora 2015.

Premiér Bohuslav Sobotka na návštěvě Číny: 21. - 27. listopadu 2015

2016
28.-30. března - Státní návštěva prezidenta Čínské lidové republiky Xi Jipinga v České republice
Dne 29. března podepsaly obě strany "Společné prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou", které je značně vágní a nezávazné. Jeho součástí je však věta "Česká republika znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny a respekt ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky."

duben - v souvislosti s návštěvou USA řekl premiér Sobotka, že: "Ameriku potřebujeme. Čína nemůže nikdy nahradit členství v NATO a EU."

Předseda vlády Bohuslav Sobotka navštívil společně s dalšími členy vlády ve dnech 16. – 20. června 2016 Čínskou lidovou republiku.

18th EU-China summit in Beijing, 12.-13.7.2016
- we agreed to have another round of dialogue between the EU and China about human rights still this year in Brussels. There is no doubt that there are disagreements on this issue. But I welcome that China stands ready to engage.
- I stress the importance for the European Union of the freedom of the press, the freedom of expression, association and assembly, including for minorities. (Donald Tusk)
- During our restricted session, we exchanged views concerning the problem of overcapacity in the steel sector. Excess capacity is a global issue that requires a collective response. We appreciated the first measures that China, as the most important steel producer in the world, has taken to reduce its production. (Letter by Presidents Donald Tusk and Jean-Claude Juncker to Chinese Premier Li Keqiang)

pátek 28. října 2016

Hudební drby - říjen 2016

  1. Plácido Domingo prodloužil svou smlouvu jako generální ředitel opery v Los Angeles až do sezóny 2021-22 oznámil počátkem října Marc Stern, předseda představenstva společnosti Marc Stern.

    Domingo byl od roku 1984 uměleckým poradcem LA Opera, v roce 2000 se stal uměleckým ředitelem a od roku 2003 je jejím generálním ředitelem. Od roku 1987 zpíval v každé sezóně a na konci sezóny 2016-17 dosáhne počet jeho vystoupení 160 ve 28 rolích. Kromě toho dirigoval více než 100 představení 23 inscenací. V současné době jsou v triumvirátu, který operu vede ještě umělecký ředitel James Conlon a prezident (a výkonný ředitel) Christopher Koelsch.

  2. V pondělí 31. října se v neyorské Carnegie Hall uskuteční Richard Tucker Opera Gala, které bude přenášeno IT kanálem medici.tv.

    Na koncertě vystoupí Jamie Barton, Lawrence Brownlee, Javier Camarena, Joyce DiDonato, Yusif Eyvazov, Renée Fleming, Joshua Guerrero, Anna Netrebko, Kristine Opolais, Nadine Sierra a Tamara Wilson, která převezme Richard Tucker Opera Award 2016. Zpěváci bude doprovázet New York Choral Society a orchestr složený ze členů Metropolitan Opera Orchestra pod taktovkou Asher Fische.

    Organizátorem akce je Richard Tucker Music Foundation, nezisková organizace, která v duchu odkazu tohoto velkého amerického tenora podporuje perspektivní americké zpěváky na počátku jejich mezinárodní kariéry.

  3. České centrum New York a Metropolitní opera uspořádaly v Českém domě v New Yorku ve středu 26. října koncert "Pocta Leoši Janáčkovi" u příležitosti premiéry Jenůfy, která se koná 28. října v Metropolitní opeře. Zpěváky Adama Plachetku, jeho manželku Kateřinu Kněžíkovou a Petra Nekorance na klavír doprovázela Valeria Polunina. Adam Plachetka momentálně v MET zpívá Leporella, Kateřina Kněžíková byla zatím viděna jen v hledišti a poslední dva jsou frekventanty akademie Metropolitní opery (Lindemann Young Artist Development Program). Pořad moderoval profesor NY University a znalec české hudby Michael Beckerman.

    Program:
    Petr Nekoranec - Modlitba a 6 písní ze Zápisníku zmizelého
    Kateřina Kněžíková - modlitba Jenůfy a výběr z Moravské lidové poesie v písních
    Adam Plachetka - výběr z Moravské lidové poesie v písních a finále Lišky Bystroušky

  4. Ve dnech 9. a 12. března se v nové budově Slovenského Národního divadla v Bratislavě uskuteční představení Vivaldiho opery Arsilda připraveného v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Václava Lukse. Inscenace vznikne v koprodukci s Grand Théâtre de Luxembourg, Opéra Royal de Versailles, Opéra de Lille a Théâtre de Caen. Původně bylo určeno pro ND Praha, které ho posléze odmítlo.

  5. V Teatro Regio Torino se 12. října uskutečnila premiéra Pucciniho Bohémy, která tam měla před 120 lety světovou premiéru. V hudebním nastudování uměleckého ředitele divadla Gianandrea Nosedy a režii Àlexe Ollé zpívá hlavní roli Mimi ruská sopránistka Irina Lungu, která má za sebou vystoupení na všech hlavních světových operních scénách. V Praze vystoupila v roce 2008 na Strunách podzimu. Záznam představení je možno zhlédnout na stránkách theoperaplatform.eu až do 20. dubna příštího roku.



čtvrtek 27. října 2016

PKF na cestách a rozcestí?

Druhý abonentní koncert PKF v této sezóně docela pěknou navazoval na program předchozího dne - přenos z Metropolitní opery v New Yorku. Šéfproducentem tohoto přenosu totiž byl generální ředitel MET Peter Gelb, zatímco dirigentem nedělního koncertu v Rudolfinu jeho žena. V pořadí druhá a o 24 let mladší Keri Lynn Wilson.


Dirigentka byla štíhlá, pohledná a výborná, orchestr zvládala bez problémů, ostatně na jejím kontě je řada skvělých souborů, včetně Slovinské filharmonie, kterou převzala po současném šéfovi PKF Emmanuelu Villaumovi (který naopak diriguje také v Metropolitní opeře). Sólisté hráli s nadšením, zvláště sdělný Albrecht Mayer, první hobojista Berlínských filharmoniků, který se s návštěvníky podělil i o informaci, že přijel s malou dcerou, aby jí ukázal Prahu, a sám se chce napít piva. Takže koncert to byl pěkný, bezchybně provedený, příjemný. Vysoký populár, který kdybych neslyšel, necítil bych velikou ztrátu, hezký den, ale žádný svátek.



PKF se definitivně přesunula na novou kolej svého vývoje. Po Bělohlávkově období zakladatelském a Hrůšově cestě k dokonalosti vlastní i orchestru, která těleso stmelovala, se stala souborem, který hledá svou novou cestu. Jeho dramaturgické rozkročení doprovázené cestováním mezi několika pražskými sály pro mne jako předplatitele zatím neznamená nic moc pozitivního. Navíc i když ho čeká 80 dní zájezdů po 4 kontinentech a jeho letošní rozpočet je o téměř 10 % vyšší než loňský, stále bojuje o přežití.

PKF
Rudolfinum 23. října 2016
Orchestrální cyklus A  - A2 Ženský element

FRIGYES HIDAS — Koncert pro hoboj a orchestr (česká premiéra)
JOHANNES BRAHMS — Uherské tance (výběr)
ANTONIO VIVALDI — Koncert pro hoboj, violoncello a smyčcový orchestr g moll, RV 812
BÉLA BARTÓK — Hudba pro smyčce, bicí a celestu

hoboj - Albrecht Mayer
Lukáš Pospíšil - violoncello
Keri-Lynn Wilson - dirigent

středa 26. října 2016

Modrovous - odraz reality nebo dekadence?

Brněnský Janáček 2016 přišel ještě s jednou koprodukční premiérou opery tamějšího Národního divadla. Tedy vedle Káti Kabanové, o které jsem psal nedávno. Bylo to hororové dvojpředstavení Bartókova Modrovousova hradu a Schönbergova Očekávání, jehož režisérem byl David Radok, které mělo švédskou premiéru v dubnu loňského roku v Göteborgu. Vlastně to byla spolu s Káťou Kabanovou (premiérovanou v Brně o týden dříve), konfrontace tří oper, které vznikly v rozpětí 12 let ve střední Evropě (Očekávání 1909 Rakousko, Modrovous 1911 Uhersko, Káťa 1921 Československo) a premiéry se uskutečnily dokonce během 8 let okolo roku 1920. Všechny tyto opery dohromady jsou charakteristické pro moderní postromantickou a postimpresionistickou hudbu. A to i přesto, že autoři sami vlastně neměli přímé následovníky, ba dokonce později třeba udělali ve své tvorbě oblouk k hudbě klasičtější. V každém případě je to však hudba, která oslovuje posluchače nebo diváka svými estetickými kvalitami a není to odtažitý produkt počítačové provenience. Podíváme-li se na statistiky počtu operních představení, dá se říct, že střední Evropa včetně Německa je opery ráj.

Všichni tři zmínění autoři se znali a dokonce se v březnu roku 1925 setkali v Brně, kde Bartók vystoupil na pozvání Janáčka v Redutě jako klavírista a následující večer byl koncert Schonbergovy hudby a v Národním divadle se připravovalo představení Písní z Gurre. Což však ani zdaleka neznamená, že jejich tvorba spolu nějak souvisí. Naopak, každý je zcela svébytný jak po stránce dramatické struktury, tak i použitého hudebního jazyka.

Káťa Kabanová je opera o třech jednáních, v případě Modrovouse a Očekávání však nejde o klasickou operu, jsou to jednoaktová psychodramata dlouhá 60 a 30 minut pro dva, resp. jednoho zpěváka. Ve všech třech příbězích hrají dominantní roli ženy. Ovšem v porovnání s realistickým, i když nepříliš reálným příběhem Janáčkovým, další dvě opery nemají s prvoplánovou realitou nic společného. De facto pohádkový Modrovousův zámek ukazuje mladou ženu, která chce prolomit tajemství muže, kterého si bere. Postupně ho donutí k otvírání komnat jeho zámku, ale nachází jen vzpomínky, smutek, násilí a krev, až v sedmé komnatě se překvapivě objeví jeho bývalé ženy poklidně spolu žijící a Judita se k nim připojí.

Modrovousův hrad: Katarina Giotas jako Judith
Očekávání je vlastně monolog ženy, které hledala svého ztraceného může, až v lese našla jeho mrtvolu. Ze souvislosti vyplývá, že to byla ona, kdo ho zavraždil, aby ji nemohl opustit kvůli jiné ženě. Vlastně to není ani souvislý text, jen jakoby útržky volně na sebe navazujících myšlenek, ve kterých se střídá a stupňuje atmosféra strachu, naděje a děsivého poznání.

Modrovous - finální scéna
Očekávání: Katarina Karnéus a Anders Lorentzson (mimická role)


Radok propojil oba příběhy tím, že druhý se odehrává v místnosti sedmé komnaty Modrovousova hradu. Logika je v tom, že se v obou případech jedná o studie podvědomí, tehdy módního tématu psychoanalýzy. Schönberg patřil k okruhu psychiatra Freuda a libretistka byla lékařkou, kterou problematika zajímala.

Hudební provedení bylo jak díky interpretům, tak i orchestru vynikající, a zvláště v případě Schönberga až neuvěřitelně muzikální na to, že šlo o jeden z vrcholů skladatelových atonálních děl. Navíc part Ženy je nesmírně náročný, m.j. proto, že nemá žádnou oporu v orchestru. Katarina Karnéus, která je skvělou a zkušenou zpěvačkou, potvrdila, že jí trvalo 9 měsíců, než roli zvládla. Celkově vynikající výsledek brněnského nastudování jde na vrub dirigenta Marka Ivanoviče.

Národní divadlo Brno
Janáčkovo divadlo, 16. října 2016
Modrovousův hrad / Očekávání

autor: Béla Bartók, Arnold Schönberg 
libreto: Béla Balázs, Marie Pappenheimová 
hudební nastudování: Marko Ivanović 
dirigent: Marko Ivanović
režie: David Radok 
scéna: Zuzana Ježková 
kostýmy: Martin Chocholoušek 
světelný design: Torkel Blomkvist 
asistent režie: Otakar Blaha 

Osoby a obsazení
Modrovous: Anders Lorentzson j. h. 
Judith: Katarina Giotas j. h. 
Žena: Katarina Karnéus 
Muž: Anders Lorentzson j. h. 

neděle 23. října 2016

Don Giovanni a svátek

Za pár dní to bude 10 let, co se na jevišti Stavovského divadla sešli čerstvý absolvent konzervatoře 21letý Adam Plachetka a o něco starší konzervatoristka Kateřina Kněžíková jako Masetta a Zerlina v Mozartově pražské opeře Don Giovanni. Ve stejném divadle se před 229 léty uskutečnila její světová premiéra.
Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka
- Střih -

Včera jsem ve smíchovském kině CineStar navštívil přímý přenos Dona Giovanniho z Metropolitní opery v New Yorku. Když kamera před začátkem švenkovala po divácích v hledišti, zastavila se na chvíli na tváři mladé ženy. Byla to Kateřina Kněžíková, matka dvouleté dcery, která před týdnem zpívala v Ostravě Vitellii v další Mozartově pražské opeře La Clemenza di Tito. A když se zvedla opona, seděl na jevišti její manžel Adam Plachetka v kostýmu Leporella.

A v něm také zpívá Leporellův majstrštyk "Madamina, il catalogo è questo...", kde donu Elviru přesvědčuje, aby zapomněla na beznadějného proutníka, co jen ve Španělsku měl 1003 milenky.


A tady si Don Giovanni připravuje svou další oběť - Zerlinu.


V závěru prvního jednání, kdy na mejdan v Giovanniho domě uspořádaný za účelem zmocnění se Zerliny přichází jeho šlechtičtí mstitelé v maskách, je Giovanni vítá slovy "Je otevřeno pro každého,
ať žije svoboda!" a to "Ať žije svoboda!" pak opakují všichni dokonce dvakrát. Spory o to, zda jde o svobodu ve smyslu politickém či citově-sexuálním se tu a tam vedou už skoro 230 let. Přitom jasné stanovisko k tomu zaujala už dvorní cenzůra a tak ve vídeňské premiéře zaznělo ne "Viva la libertà", ale "Viva la società". Simon Keenlyside o tom a o demokracii mluvil v přestávkovém rozhovoru s Joyce DiDonato (která si zřejmě nechala poradit, jak má vypadat krásná ženská) tak zaníceně, že ona chytrá hvězda MET jen dojatě zírala.


Takový je konec toho, který činí zlo.
Smrt ničemů je vždy
podobná jejich životu

Jinak mluvit o představení nemá příliš smysl, jde o inscenaci z roku 2011, která byla ve stejném roce přenášena v rámci Live in HD. V současném přenosu byli všichni vystupující pěvecky výborní, jen donu Ottaviovi v závěru docházely síly. Také by možná mohli být o pár let mladší. Simon Keenlyside je zralý padesátník, i když v pozoruhodné kondicí fyzické i pěvecké, dámy Germzava a Bystrom zase čtyřicátnice, ale po pravdě vypadají stále skvěle, hlas první se poslouchal lépe. Mládež představovali Serena Malfi a Adam Plachetka. Jeho kariéra je skutečně oslnivá, po Metropolitní se přesouvá do Chicaga a od února do Vídně. Snad jen bych připomněl jeho předloňské tvrzení, že kila navíc z vás dobrého zpěváka neudělají. Tak mu přejme, aby mu to zpívalo pořád tak skvěle i přes nerezonující tuk.

Ovšem kritizovat pěvecké výkony v MET je všeobecně problém, protože co by pak člověk musel říkat o představeních v operních domech, které mají na sezónu méně (a obvykle mnohem méně) než 300 mil. $. Vidět takové přenosy je prostě svátek, i když sedět v divadle osobně ještě větší.

Metropolitan Opera New York
22. října 2016
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Libreto: Lorenzo da Ponte (de, en, it)
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Michael Grandage
Scéna a kostýmy: Christopher Oram
Světla: Paule Constable
Choreograf: Ben Wright

Obsazení:
Don Giovanni Simon Keenlyside
The Commentatore Kwangchul Youn
Donna Anna Hibla Gerzmava
Don Ottavio Paul Appleby
Donna Elvira Malin Byström
Leporello Adam Plachetka
Zerlina Serena Malfi
Masetto Matthew Rose
--------------------------------------------

Nahrávky dostupné na youtube:

Zurich 2001
Conductor - Nikolaus Harnoncount
Director - Brian Large

Don Giovanni - Rodney Gilfry
Leporello - László Polgár
Donna Anna - Isabel Rey
Don Octtavio - Roberto Saccà
Donna Elvira - Cecilia Bartoli
Zerlina - Liliana Nikiteanu
Masetto - Oliver Widmer
Commendatore - Matti Salminen

La Scala 2011
Teatro alla Scala Milano 7. December 2011

Conductor: Daniel Barenboim
Staging: Robert Carsen
Sets: Michael Levine
Costumes: Brigitte Reiffenstuel
Lights: Robert Carsen and Peter Van Praet
Choreography: Philippe Giraudeau

Don Giovanni: Peter Mattei
Il Commendatore: Kwangchul Youn
Donna Anna: Anna Netrebko
Don Ottavio: Giuseppe Filianoti
Donna Elvira: Barbara Frittoli
Leporello: Bryn Terfel
Zerlina: Anna Prohaska
Masetto: Štefan Kocán


Teatro Comunale de Ferrara (1997)
Conductor: Claudio Abbado
Director: Lorenzo Mariani
Sets and costumes: Maurizio Balö
Choreography: Giovanni Di Cicco

Don Giovanni: Simon Keenlyside
Leporello: Bryn Terfel
Donna Anna: Carmela Remigio
Donna Elvira: Anna Caterina Antonacci
Don Ottavio: Bruno Lazzaretti
Il Commendatore: Matti Salminen
Zerlina: Patrizia Pace
Masetto: Ildebrando D’Arcangelo
Chamber Orchestra of Europe
Coro Ferrara Musica (Choirmaster Giordano Tunioli)


pátek 21. října 2016

Tristan a Isolda - vášeň v podpalubí

První stovku přenosů oslavil projekt Live in HD nejspíš náhodně operou, která je považována za zlom v operní tvorbě 19. století a vykročení do století 20., a to Tristanem a Isoldou Richarda Wagnera. Pro mnohé současníky byla šokující jednak samotným námětem vycházejícím z francouzského romantického rytířského příběhu o věčné lásce obou hrdinů, jednak novými skladatelskými postupy, které byly nezvyklé a mimořádně náročné na instrumentalisty i zpěváky. A to nejen kvůli tomu, že partitura obsahuje přes 5000 taktů a 4 hodiny hudby. V době, kdy Wagner pracoval na Tristanovi, tedy v polovině 50. let, se jeho život lámal v několika rovinách (politický zkrachovanec, emigrant bez zdrojů, citové problémy) a jedním z východisek mu byla filosofie Arthura Schopenhauera, se kterou se tehdy seznámil. Její myšlenky o nedosažitelnosti skutečného štěstí, o sexuální lásce či nemožnosti nahlédnutí do podstaty bytí, ale i o smyslu hudby, se promítají do libreta i přístupu k hudbě samotné. Navíc skladatel do opery promítá i svůj sice opětovaný, ale nejspíš nenaplněný vztah s Mathilde Wesendonck, manželkou váženého curyšského obchodníka a svého sponzora, v jehož domě od roku 1857 žil.

Wagner si předem zajistil vydání Tristana tiskem, provedení po jeho dokončení v roce 1859 však divadla odmítala a když už to ve vídeňské Hofoper v roce 1863 vypadalo slibně, tak orchestr po 77 zkouškách prohlásil muziku za nehratelnou a také představitel Tristana roli nezvládl. A nejen s hudbou byly problémy, nýbrž i samotný příběh byl odpůrci označován za nesrozumitelný, morálně odsouzeníhodný a doslova nebezpečný. V čemž ovšem mají do jisté míry pravdu, protože Wagner do svého libreta vnášel filosofické myšlenky Schopenhauerovy, které samy o sobě a vytrženy z kontextu smysl nedávají. Výhradám vůči Wagnerovi bezpochyby nahrával i jeho soukromý život, zvláště zmíněný vztah s Mathilde Wesendonck, a později s Cosimou, manželkou dirigenta Hanse von Bülow, který operu nastudoval. Ta krátce před premiérou porodila Wagnerovu dceru Isoldu. Nicméně premiéra se nakonec konala 10. června 1865 v Mnichově, především díky štědré podpoře poskytnuté Wagnerovi bavorským králem Ludíkem II.

Dnes, po uplynutí 150 let, už Tristan a Isolda, možná nejvýznamnější operní dílo 19. století, není  předmětem vášnivých sporů. Patří k základní operní literatuře, orchestry nemají problém hudbu hrát a existují zpěváci, kteří velké role uzpívají. Ani zvrácené příběhy, ani hudební styl nepředstavují v současnosti žádný problém, takže to podstatné, co poněkud děsí publikum, je délka představení. Osobnost autora ovšem vyvolává pochyby stále a názory na Wagnera jsou různé: genius, mesiášský rebel, sadista. Řekl bych, že všechno je pravda.

V průběhu let vznikla řada inscenací opery s vynikajícími zpěváky jako Maria Callas, Birgit Nilsson nebo Waltraud Meier, pár z nich je k dispozici na DVD. Na Youtube lze zhlédnout několik dlouhých ukázek nebo celých oper, ale mne osobně nejvíc zaujala ta z roku 2007 z Glyndebourne, jejímž režisérem byl Nikolaus Lehnhof a hudební nastudování bylo dílem Jiřího Bělohlávka. Ze zpěváků tam byli třeba Nina Stemme (Isolda), Robert Gambill (Tristan), René Pape (Mark), Bo Skovhus (Kurwenal) a Katarina Karneus (Brangäne). Režijní pojetí bylo čisté, nezatěžkané zbytečnými reáliemi.

scéna 1. jednání
Čímž se dostávám k přenosu z MET a rovnou řeknu, že podle mne ta stovka inscenaci moc štěstí nepřinesla. Polský režisér Mariusz Treliński úspěšně debutoval v MET s Čajkovského Iolantou v loňském roce. Svého Tristana a Isoldu pak představil již letos zjara v Baden Badenu a před prázdninami ve Varšavě a podle mne se mu to povedlo jen částečně. V podstatě nahradil jedno klišé - romantické - jiným, jakýmsi technicistním, když se příběh odehrává v různých prostorách velké vojenské lodi. Což nebylo ani objevné, ani krásné, spíš trapné.

2. jednání "Vřelá láska mezi sudy"
Tristan a Isolda
Dirigent Simon Rattle je však z těch nemnoha kouzelníků, kteří jsou schopni dostat z orchestru neuvěřitelný projev. To si lze těžko představit, snad to jde srovnat s tím, jak sochař z kusu kamene vyloupne sochu. Jeho vedení bylo nesmírně citlivé, takže orchestr byl partnerem zpěváků, nepřehlušoval je, ale doplňoval.

Mark a Tristan, 2. jednání
Hlavní postavu Isoldu hrála a zpívala osvědčená wagnerovská zpěvačka Nina Stemme, která vloni oslnila v přenosech z MET jako Elektra a Turandot. A v posledních několika letech zpívala Isoldu v Houstonu, Vídni, Berlíně, Londýně, Curychu či Paříži. I tentokrát byla vynikající, i když poněkud absurdní režie její projev občas znevěrohodňovala. Tady je krátká ukázka ze slavného závěrečného zpěvu Isoldy, než klesne mrtvá na tělo Tristanovo.

finální árie

Zda se mění její projev v čase lze posoudit z tohoto koncertního provedení a nahrávky z Glyndebourne v roce 2007. Skelton jí byl důstojným partnerem, i když letos v roli debutoval (zato však hned ve třech divadlech), Pape jako král zhrzený leč ušlechtilý král Mark byl pěvecky standardně vynikající, i když v běloskvoucí uniformě působil poněkud toporným dojmem. Vynikající byli i všichni ostatní.

Přes uvedené výhrady stálo za to představení vidět, neboť zastihnout takový mix skvělého orchestru, mimořádného dirigenta a špičkových zpěváků se podaří sotva. A i když jde o přenos, pocit jisté autentičnosti v člověku zůstává.


Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Simon Rattle
Režisér: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Video: Bartek Macias
Světelný design: Marc Heinz
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Tomasz Wygoda
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera House New York / Festspielhaus Baden-Baden / Teatr Wielki Varšava / China National Centre for the Performing Arts Peking)
Premiéra 26. září 2016 Metropolitan Opera House New York

Live: Met in HD 8. 10. 2016
Isolde – Nina Stemme
Brangäne – Ekaterina Gubanova
Tristan – Stuart Skelton
Kurwenal – Evgeny Nikitin
King Marke – René Pape
Melot – Neal Cooper
Shepherd – Alex Richardson
Steersman – David Crawford
Young Tristan – Jonathan O’Reilly

středa 19. října 2016

Jako muzikant byl Bernstein mág

Nedávno jsem nebyl nadšen Bernsteinovou Mší v pojetí bratří Cabanů a měl jsem i jisté výhrady vůči nepříliš povedenému libretu, které bylo psáno jaksi dodatečně k hudbě. Je možné, že nepovedenost libreta byla důsledkem snahy nacpat do něj protiválečnou ideologii, která v té době hýbala Amerikou, zvláště její "progresivní" levicovou částí. Hodně levicový Bernstein se k ní tím ostentativně přihlásil. Tak to obvykle skončí, když se do umění cpe ideologie. V tomto smyslu souhlasím s tvrzením, že politika do umění nepatří, zvláště je-li prezentována tak prvoplánově jako zde. Lpět na tom za každou cenu je však hluboce naivní, protože nejrůznější fašizoidní a totalitární hnutí, strany a země v tomto smyslu žádné ohledy neberou. V souvislosti s tím mne napadá, že ruský dirigent Valery Gergiev, který je novým šéfem Mnichovské filharmonie a starým přítelem Putina, má v úmyslu představit bavorskému publiku kantátu o Stalinovi. Tomu se říká nasadit si veš do kožichu.

Jenomže on Leonard Bernstein byl především fenomenální dirigent klasické hudby a současně autor takových pokladů jako je West Side Story. Nedávno, přesněji 5. října, jsem slyšel orchestrální suitu z tohoto muzikálu v provedení FOK dirigovaného Jac van Steenem a musím konstatovat, že byla to pecka, která z orchestru vydolovala nevídaný temperament. A co teprve mambo v podání Venezuelského orchestru mladých s Gustavo Dudamelem, které zvedlo korektní publikum luzernského festivalu a vyburcovalo ke skandovanému potlesku.

Muzikant Berstein byl mág. Podívejte se na to, co dokáže jeho muzika.




Vstala Novodvorská z mrtvych?

Jsou to dva roky, co v Moskvě zemřela nekompromisní ruská novinářka Valerija Novodvorskaja. Její postoje byly natolik vyhraněné a kritické, že se zcela vymykala nejen z kruhu novinářů oficiálních medií, ale byla těžko přijatelná i pro mnohé opoziční publicisty. Na ni jsem si vzpomněl, když jsem četl stať, jejíž název přeložili v tapolitika.cz jako Odporná držka s plyšovou opičkou. Autorem je 39letý Arkadij Babčenko, který prošel jako voják ruské armády 1. i 2. čečenskou válkou, vystudoval práva, stal se novinářem, řidičem taxi, autorem prózy s vojenskou tématikou, znovu novinářem a byl souzen za navádění k masovým protestům a také odměněn svazem ruských novinářů či britským PEN klubem.

V níže uvedeném článku vyjádřil svůj vztah nejen k držitelům moci v Rusku, ale i nedůvěru ve schopnost jeho obyvatel (zpochybňuje oprávněnost použití tohoto pojmu pro Rusko) na tom cokoli změnit. Což je otázka mimořádně aktuální i pro dnešní Česko.

Arkadij Babčenko

ODPORNÁ DRŽKA S PLYŠOVOU OPIČKOU
Autor: Аркадий Аркадьевич Бабченко
Překlad: A Nikdy Jinak! 16.10.2016
Vzhledem k tomu, že text Ljudmily Petranovské o “komplexu profesora Preobraženského” začíná od “buditelů”, tedy prý ode mě, pak je řada na mně, abych Ljudmile Vladimirovně poděkoval. Je totiž vskutku o čem mluvit a odpověď mohu začít od sebe sama.
Tak zaprvé, řadit mě, člověka vychovaného praporčíky, k nějaké kastě inteligence, je jistě lichotivé, ale rozhodně ne realistické. Netrpím komplexem dobráka, který se omylem ocitl ve špatném národu. S tím národem jsem strávil půldruhého roku na jedné cimře, v jedněch kasárnách, v jedněch zákopech, a tam se člověk rychle odnaučí dívat se na ostatní svrchu.
Nesním o tom, jak náš národ vzdělám. Netoužím po tom šířit dobro, rozum a věčnost. Nesním ani o tom, jak náš národ povstane a osvobodí sebe i mě. Nespoléhám na moc a její deklarované evropanství. A co je nejdůležitější. Nehodlám vlastním tělem zaplnit propast mezi mnou a národem. Co se týká mého odjezdu, rozhodnutí ještě nepadlo. Každopádně však nehodlám takové případné rozhodnutí před kýmkoli ospravedlňovat.
Osobně bych si přál vlastně jen jedno: moct svobodně mluvit, svobodně psát, svobodně pracovat a nedostat přitom kusem železa po hlavě nebo dezinfekcí do obličeje. Osud národa mě zajímá až v druhé řadě a podstatně méně.
Nechám teď však stranou úvahy o roli inteligence ve státě, stejně jako osobní jízlivé poznámky, a přejdu k stěžejní otázce.
Je třeba říct, že hodně z toho, co mi Ljudmila Vladimirovna bůh ví proč připisuje, je docela jinak. Například slovo národ se snažím téměř nepoužívat. Málo totiž chápu, co ve skutečnosti znamená. Rusko a Čečensko, které (přinejmenším v současné době) jsou součástí státu Ruská federace, tvoří dohromady jeden národ? Myslím, že po dvou válkách, které máme za sebou, se na obou stranách najde jen velmi málo lidí, kteří by řekli, že jsme jeden národ.
Co to tedy je? To, co vyrůstá ze společného kořene? Federace se skládá z 85 součástí založených na národnostním a územním členění. Je to společenství lidí, které sjednocuje něco společného? Ti, kteří mohou sebe samé nazvat slovem “my”? Ale slovo my jsem schopen použít, jen hovořím-li o velmi úzké skupině blízkých lidí. Třeba má rodina – tam mohu říct “my”. A k ní navíc babičky, taky patří do “my”. A pak ještě neveliký okruh dalších příbuzných. Ale co dál? Já, Ramzan Kadyrov, Igor Strelkov, Berel Lazar a Alexej Milčakov – tvoříme “my”?
Mohu ještě připustit označení “občané Ruské federace” a i tam mám obrovské výhrady ke slovu občané a ke slovu federace. Nebo dejme tomu lze říct people of Russia – lid Rusi. Označení národ mohu pochopit maximálně u nevelkých národních států, kde se většina obyvatel tak či onak “narodila” ze stejného “rodu”, ale v takových obřích mnohonárodnostních formacích, jako je Ruská federace, mi národ připadá jako umělý konstrukt zbavený smyslu. Obyvatelstvo Ruska, to není národ. To je změť skupin lidí (dlužno přiznat, že velmi atomizovaných), kteří žijí na jednom území, v hranicích jednoho státu.
Proto se snažím spíše používat slovo země.
Tento termín je mnohem uchopitelnější.
A teď co se týká země…

Zaprvé

Pohádka o tom, jak zlý car utiskuje hodný národ, je stará stejně jako legenda o inteligenci. Je tu ale jeden problém. Před Putinem byl Andropov a Afghánistán. A před ním Brežněv a Československo. A před ním zase Chruščov a Novočerkassk. A před ním Stalin. A Lenin. A před ním Nikolaj I. přezdívaný karabáč. Před ním Pavel, před ním Anna Ivanovna, před ní Petr a před ním…
V USA neměli od roku 1776 ani jednoho diktátora. V Rusku jsme jich za tu dobu napočítali už deset. Ne, ruská říše nebyla ani horší ani lepší než ostatní říše, byl to standardní stát té doby. V něčem byla dokonce napřed, třeba v Americe zrušili otroctví až o 4 roky později a rasová segregace tam přetrvala až do poloviny minulého století. Ale fakt zůstane faktem – tady je to tak zvykem. Za celé dějiny Ruska si dokážu vzpomenout pouze na dva roky, kdy tato země byla svobodným, evropským státem, a to byly roky 1991 až 1993. No, a ještě 8 měsíců od února do října roku 1917. Po celý zbytek své historie se základ tohoto státu nezměnil. Na trůnu seděl diktátor, který vedl napravo i nalevo imperiální války, a pod ním byl dobrý (ale zotročený a umlčený) národ. A ten v těch válkách bojoval.
To je naše historie a nedá se s tím vůbec nic dělat.

Zadruhé

To, že Ljudmila Vladimirovna nečetla mé úvahy dříve, neznamená, že mě náhle osvítil duch svatý. Už dost dlouho píšu o tom, že Putin je ztělesněním tužeb většiny obyvatel naší země. Nevěřím na osmdesátišestiprocentní podporu. Institut sociologie v Rusku přestal fungovat stejně jako všechny ostatní státní a společenské instituty. Ale to, že neexistuje žádných monolitních devadesát procent, je jasné na první pohled. To však není důležité, podporuje ho významná většina obyvatel. A kdyby zítra proběhly naprosto čestné, spravedlivé a rovné volby, lidé přijdou a zvolí Putina. Upřímně a bez podvodů. A Jabloko získá svých stabilních tři, pět, možná sedm procent. Ani v tom není problém.
Problém je v tom, že jak dojde na podporu “Krymnaše”, je těch osmdesát šest procent realita.
Drtivá většina obyvatel naší země podporuje anexi Krymu. I ti, kteří nepodporují Putina. Dokonce i ti, kteří jsou naladěni proevropsky. Dokonce i ti, co částečně pokukují po liberálně demokratických změnách.
Drtivá většina obyvatel Ruska je nositelem imperiálního vidění světa. A to je fakt.
Vždy jsem byl a jsem i nadále přesvědčen, že v letech 2011-12 došlo k násilnému převzetí moci – doslova násilnému, na této formulaci trvám, protože Moskvané si pamatují centrum zaplněné vojáky a OMONem – tahle věc se mi zdá tak jasná, že diskutovat o ní stále dokola už podle mě postrádá smysl. Takže obviňovat mě z toho, že nějak obhajuji uzurpátora, je mírně řečeno nekorektní. Pamatujeme si, jak nízkou měla tehdy vláda podporu a jak masové byly protesty.
Jenže anexe Krymu smířila vládu s většinou obyvatelstva, které vládu v tomto kroku podpořilo.
Bojovat s uchvatitelem? To lze.
Bojovat s celou zemí? To je nemožné.
Po první čečenské válce si říkáte, že se stala nějaká chyba. Je to třeba popsat a všem říct, aby to pochopili, aby se to už nikdy neopakovalo.
Nikdy! Přece nelze zabíjet lidi!
Po druhé (čečenské válce) váháte – no nic, je to důsledek předešlých chyb, co už teď naděláme, ale znovu už se to nikdy nestane.
Potom zruší televizní kanál, na kterém pracujete. Pak zabijí vašeho kolegu. Pak ještě jednoho. Potom třetího. Pak začnou ulicemi chodit průvody nácků. Migrantům začnou řezat hlavy.
Pak vaše země napadne Gruzii. Pak postaví sběrné tábory pro Vietnamce. Potom anektuje Krym. A pak rozpoutá na Donbasu taková jatka, že jednomu, který už jinak v životě viděl leccos, spadne čelist a nemůže tomu uvěřit.
Jak prohlásil jeden můj známý, který na své náklady vydal knihu o čečenské válce a deset let s ní chodil po školách a snažil se starším žákům vysvětlit, jak to všechno bylo, až nakonec, když v roce 2008 začala válka nová, se na to všechno vykašlal a podal žádost o emigraci: “Už mě unavuje vás předělávat, pánové.”
Jestli má někdo chuť strávit dalších 25 let snahou o převýchovu téhle země – prosím, jak je libo. Ale já osobně si myslím, že jestli naše země chce sletět do propasti – OK. Ať letí třeba do p…. Pryč z cesty a neplést se pod kola. Nepoučitelní.

Za třetí

Názory většiny v neklidných dobách nikdy nikoho nezajímaly. Nezáleží na tom, co si přeje většina. Vše se vždy dělá v hlavních městech. Vše vždy rozhoduje menšina. Ta nejaktivnější. Většina – to jsou vždycky maloměšťáci. Politika je vlastně moc nezajímá. Akceptují jakoukoliv vládu, jen je jim třeba pustit ten správný program v televizi. A přesně tak, jak dnes hlasovali pro Putina, budou zítra hlasovat pro Obamu.
Jiná otázka je, koho může zajímat země, kterou lze řídit pomocí televizního ovladače. Jak vidno, v daný okamžik je dané zemi možné vnutit jakýkoliv konstrukt – že jsme zvítězili v Sýrii, nebo že v Sýrii nejsme. Že banderovci ukřižovali chlapečka, nebo že je nutné plnit Minské dohody. Že proběhlo nezávislé referendum, nebo že jsme se “nikdy neskrývali”. Že jsme sestřelili dopravní letadlo. Že jsme nic nesestřelili. Že to bylo ukrajinské SU. Že to byla raketa. Že jsme nikdy nepopírali, že to byl BUK, ale ukrajinský BUK. A tak dále.
Většina je obecně v zásadě dobrá. Výskyt kalu, zmetků, idiotů, vrahů a sadistů je obecně malý. Bojovat na Donbas za ruský svět jedou stoupenci Novoruska ne proto, že jsou sadisti a vrazi. Jedou tam proto, že nechtějí, aby ti proklatci banderovci přibíjeli ruské děti na reklamní panely. Ano, jsou infantilní, neschopní kriticky myslet, sežrali si vlastní mozek a nacpali si tam bednu (televizi – pozn.) – ale svým způsobem tam jedou vést svůj boj dobra se zlem!
I většina policistů, se kterými jsem se potkal ve vazební věznici, byli také dobří a milí lidé. I v OMONu se dá najít něco lidského. Někdo pootevře okénko v antonu, když se vám špatně dýchá. Někdo vám dá cigaretu. Někdo vás doprovodí ven zakouřit si. Někdo vás doprovodí na toaletu. Sedm z deseti vám řekne – ano, máš pravdu. Ano, my to chápeme. Ano, se zemí je třeba něco udělat. Hodně lidí smýšlí stejně jako ty! Z žádného ze svých zadržení si nemůžu vzpomenout na jediného ideologického putinistu nebo na zjevného rozeného sadistu. Jsou to v principu dobří, milí a chápající lidé.
Pravda, později vám titíž lidé nasadí pouta, odvedou vás k soudu, kde na vás další v principu dobrý člověk – soudce vydá zatykač, a pokud je to potřeba, odvezou vás na SK (vyšetřovací komise-pozn.), kde vám zase další dobrý a milý vyšetřovatel napaří pár let, následně vás odvezou do cely, seznámí vás s obuškem, a nakonec vás znovu uctí cigaretkou – no tak vidíš, my přece nejsme žádná zvířata.
Ale celkově nejsou zlí, jsou to dobří lidé, a vědí, jak to nahoře chodí. Zde naprosto souhlasím s Ljudmilou Vladimirovnou. Je to čistá pravda. Ale rozhodovat, jednat a řídit, cokoliv si vyberete, nebudou oni. Rozhodovat a řídit bude vždycky menšina.

Za čtvrté

Rusko se nyní nachází na takové křižovatce, že připouštím jakýkoliv scénář dalšího vývoje. Od extrému “moc hladce přejde do Medvěděvových rukou, od něj hladce k Navalnému a pod jeho vedením se Rusko stane – no, možná ne rovnou demokratickou zemí, která dodržuje lidská práva, ale alespoň přestane být cvokárnou” – k extrému “moc uchvátí totálně šílení fašisti a sadisti, kteří v krvi utopí nejdříve vlastní zemi a pak půlku světa”.
Mezi těmito dvěma variantami připouštím jakýkoliv libovolný vývoj, včetně extrémů samých.
A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.

Za páté

Problém je totiž v tom, že v zemi s imperiálně šovinistickou, pasivní a nerozhodnou většinou (i přesto, že v srdci dobrou a laskavou), bude moc v rukou aktivní menšiny.
Ale z čeho vychází očekávání, že to jistě bude ta liberálně demokratická? Kde bereme jistotu, že nastávající změny systému proběhnou buržoazně demokratickým směrem? Říkají to sociologické průzkumy?
Jsem přesvědčen, že kdyby byl před čtyřmi lety ve Slavjansku proveden průzum – skutečný, autentický – drtivá většina občanů by byla proevropsky orientovaná, demokratická a na straně práva a svobody. A pak přišla tisícovka ozbrojených, organizovaných chlapů a nakazila stotisícové město rakovinou. Tisíc lidí. Stotisícové město. Jedno procento. Když použiji tohle přirovnání na Rusko – je to jeden a půl milionů lidí. Ovšem ve skutečnosti bude stačit mnohem méně. Patnáct band po deseti tisících. A díky laskavé péči televize tu takových máme nadbytek.
Proč si máme myslet, že až bude po Putinově odchodu moc předána dohodou do rukou Medvěděva nebo Navalného – Malceva (a já si myslím, že po Putinovi bude panovat shoda na liberálně orientovaném prezidentovi) – udrží ji?
Proč si máme myslet, že liberálně naladěná menšina bude aktivnější a bude využívat ty nástroje, které dokáže – a jsem přesvědčen, že i bude – využívat agresivní menšina imperiálně fašistická? Když zároveň, jak jsme si ujasnilil, je většina sice dobrá a demokraticky orientovaná, ale pasivní?
Proč si máme myslet, že osoby, které najednou zjistí, že jsou válečnými zločinci, zvednou pracky nad hlavu a nechají se dopravit do Haagu?
Co například uděláme s osobní gardou Ramzana Kadyrova? Nebo s oddíly “pravoslavného byznysmena” Malofejeva, který už to dotáhl až k vytvoření jednotek, jež jsou schopné obsadit stotisícové město?
Plně legitimitní a demokratická moc rozstřílela v roce 1993 z tanků vlastní parlament – proč by se to nemohlo stát znovu?
Obyvatelstvo země nevyšlo do ulic v roce 2011 – a to byly jeho protivládní nálady mnohem silnější, tak proč by se to najednou mělo odehrát v roce 2017?
Národ nevyšel do ulic v roce 2014, kdy moc přišla s takovými volovinami, jaké svět neviděl už sedmdesát let – naopak, spojil se s ní ve společném vzedmutí “Krymnaše” – proč by to najednou po pár letech mělo být jinak?
Před třiceti lety tato země bušila do Afghánistánu. Milióny mrtvých. Před šestadvaceti lety do Pobaltí a Moldavska. Před dvaceti do Čečenska. Před osmi do Gruzie. Nyní do Ukrajiny.
Polovinu z toho zvládla bez Putina.
A to jsou jen nejnovější dějiny. Proč by za dvacet let nebušila do někoho dalšího? Také bez Putina?
Jednou nám uvěřili. V devadesátém prvním. Tehdy jakoby všichni stáli o to poslat Stalina k čertu, Dzeržinskému praštit držkou o asfalt, Komunistickou stranu Sovětského svazu zakázat a Státní výbor pro výjimečný stav zarazit.Uběhlo jen dvacet pět let. Tanky této země okupují část sousední evropské země. Masový průlom ve společenském vědomí nepřišel.
Proč by měl najednou po několika letech přijít?
Můj předpoklad, že se tak nestane, vychází ze zkušenosti, praxe a historických paralel. Z čeho vycházejí předpoklady, že se moci chopí zrovna buržoazně demokratická část obyvatelstva? Ze sociologických průzkumů?
No, dejme tomu.
Ale co budete dělat, až vyjdete na Rudé náměstí a tam budou tanky? Ukážete jim výsledky sociologických průzkumů?
Například mě osobně to tedy nepřesvědčilo.
Vůbec si myslím, že ruský národ – v tom smyslu, v jakém to označení používá oponent – je v Evropě jeden z nejvíce svobodymilovných. Nebo aspoň byl. Tolik povstání, kolik jich bylo v Rusku, nebylo snad nikde jinde.
Máme ale jeden problém. U nás povstání pokaždé prohrávají.
V sedmnáctém roce bylo Rusko zcela proevropsky orientovaný stát – s tím naprosto souhlasím. A proběhla skutečně buržoazně demokratická revoluce. Akorát že pak přišlo několik tisíc ozbrojených, organizovaných lidí a na desítky let uvrhli zemi do krvavého chaosu.
Takže otázka nezní, kdo je dobrý a kdo špatný, zda inteligence, nebo národ.
Otázka zní, kdo se dokáže chopit moci a udržet ji.
A to je nejdůležitější aspekt, který všichni ruso-optimisté naprosto odmítají vzít v potaz, když mluví o sociologických průzkumech, náladách ve společnosti a o tom, “proč má tři sta stalinistů větší význam než sto tisíc demonstrantů za Němcova”. Jenže v procesu boje o moc je ta část společenského spektra, ve které se nachází těch “tři sta stalinistů”, aktivnější – aktivnější a rozhodnější! – než sto tisíc liberálů. A jsou připraveni k akcím. Jsou připraveni ke krajním akcím. Proti svému vnitřnímu nepříteli. Proti vám. K akcím, k nimž nejste vůbec připraveni vy – mojí milí ruso-optimisté.
Nikdy jsem neříkal, že národ je nevzdělané, opilé, tupé stádo gaunerů. Říkal jsem a říkám, že hegemonní třídou v této zemi je momentálně – opilý agresivní gauner. A “lidová” většina je přitom pasivní. “Inteligentní” menšina sice aktivní, zato slabá.

A z toho vyplývá – za šesté. To nejdůležitější.

Tento diskurs o dobrém národu / špatném národu je nyní možný jen uvnitř Ruska. To že ten zlý Putin uzurpuje moc, my jsme ve skutečnosti dobří, ušlechtilí, demokratičtí, liberální, jsme pro lidská práva a trpíme pod knutou diktátora – tak to teď můžeme povídat jen sami sobě. Za hranicemi Ruska už totiž tohle sebepitvání nikoho nezajímá.
Zvlášť v našem blízkém okolí.
Teorie o tom, že za všechno může prokletý Putin, můžete vyprávět v Rusku, ale nemůžete ji už vyprávět nikomu ani v pobaltských zemích, ani v Čečensku, ani v Gruzii, ani v Moldavsku, a teď už ani na Ukrajině. Zvlášť ne na Ukrajině. Tam bude nejlepší o “dobrém ruském národu” v následujících dvaceti letech pro jistotu ani nepípnout.
Čas hovorů na toto téma vypršel. Země je taková, jaká je.
V danou chvíli ji UŽ nezosobňuje profesor Preobraženskij. Ať už byl jakýkoliv. Ani dobrý národ. Ať už i ten je jakýkoliv.
V této chvíli zemi  reprezentuje odporná držka se žvárem a kulometem, která zvedá plyšovou opičku, a kolem leží trosky sestřeleného Boeingu. Fotografie, která obletěla celý svět.
Naše země dnes, to je země mezinárodních teroristů, hrdlořezů, hloupých stalinofilů, tmářů a divokých, nenasytných zlodějů. Vnitřní, a vlastně i vnější program země určují právě tyto skupiny obyvatelstva, a ne dobrý národ. A právě tak je i vnímána, ne jako země dobrého národa. Chová se jako země zlodějů, stalinofilů a tmářů. Ne jako země profesorů. A stalo se to právě proto, že program diktují agresivní gauneři.
My nejsme jejich tváří. To oni jsou tváří naší.
V Německu v roce 1938 se do války také nikdo zvlášť nehnal. Pořvávat “Sudetyjsounaše” nebo napsat udání na souseda Žida – proč ne. Ale jít bojovat za “Deutschland über alles” – to je něco úplně jiného. Ale pak už se jich nikdo neptal. V důsledku toho vešlo Německo do dějin ne jako země, kde většina ve svých kuchyních válku nepodporovala a nechystala se padnout za vlast, ale jako nacistický stát, který rozpoutal nejstrašnější válku v dějinách Země.
Všichni už kašlou na to, jestli je v Rusku národ dobrý, nebo špatný. Co podporuje, nebo nepodporuje. Úplně stačí, že země, ve které tento národ žije, je taková, jaká je. A čím to, že si ten dobrý národ vybudoval tak špatný stát? Takové detaily za jeho hranicemi už nikoho netrápí. Už dva roky. Poté, co jsme v kdysi bratrské zemi nechali desítky tisíc mrtvých. Od té chvíle už všichni zvysoka kašlou na to, proč se tak stalo
Stalo se. A to stačí.
A to je vlastně všechno.
Ale jinak je národ dobrý, jistěže ano.
Kdo by se hádal.

středa 12. října 2016

Mimořádná Káťa doplula do Brna

A začalo to tím, že Janáčka ve foyer představil člověk, o kterém jsem si říkal: "Sakra, ta ošuntělá postava se podobá Štědroňovi." Ale on se nepodobal, on to byl profesor Miloš Štědroň osobně. Autor desítek statí o Janáčkovi a také hudby k muzikálům Balada pro banditu nebo Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Prostě osoba nejpovolanější. A protože patří k vypravěčům nabitým informacemi, dozvěděli se posluchači detaily, které zapadají nejen do tohoto příběhu, ale mnohdy i do zcela jiného. Třeba že Janáček byl českým vlastencem natolik, že pokud psal o skladateli Arnoldu Schönbergovi, byl to pro něj důsledně Šénbergr. Což se změnilo až po německé premiéře Káti v Kolíně n.R., kde k němu Schönberg přišel a mluvil o opeře velice pochvalně. A také překladatelé prý nebyli v té době nijak valní, takže třeba poslední slova Kabanichy by měla znít "děkuji vám za prokázané služby (pomoc)" a ne za úslužnost. To souvisí s tím, že překlady byly dílem nadšenců a samouků. A ten poněkud naivní panslavismus sahal až do nejvyšších českých politických kruhů. Čehož příkladem bylo jednání české delegace v Rusku v roce 1867, kde jí car sdělil, že je carem všech Slovanů kromě zkaženého polského výhonku. Když se Palacký a Rieger ohradili a prohlásili Poláky za rovnoprávné Slovany, car se urazil a odešel, a jeho německá žena jim přátelsky poradila, aby přestoupili na pravoslaví a učili se rusky. Pánové prý pochopili, že ten Havlíček měl přece jen pravdu. Takže 20 minut povídání o Kátě Kabanové skončilo odhalením slabin české identity. A ještě k tomu s ukázkami v ruštině.

A pokračovalo to ukázkou velkorysosti. Ještě než začalo představení, předal šéf opery Jiří Heřman kytici růží 85letému stále aktivnímu basistovi Richardu Novákovi, což doprovodil dvojjazyčným blahopřáním (čeština mu sedí víc). Oslavenec si pak vzal mikrofon a místo o sobě mluvil o Vladimíru Krejčíkovi, vynikajícím tenoristovi, který by se v těchto dnech dožil také 85 let, kdyby před 3 roky nezemřel. Novák tím o sobě vypověděl víc, než by se zdálo.


Ovšem to s navazující operou samotnou až tak moc nesouvisí. Ta je spíš o tom, jak je vnímavá a křehká duše neslučitelná s tupým, zaostalým, pokryteckým, slabošským a sobeckým prostředím, které ji dokáže zničit. Vlastně je to příběh 3 párů, který napsal Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, a divadelní hru, jež je situována do městečka Kalinovo na Volze, nazval Bouře. Ústřední postavou je citlivá Káťa, manželka slabošského pijana Tichona. Druhým párem je Tichonova sobecká a panovačná matka, která s nimi žije pod jednou střechou, a její bigotní příležitostný milenec Dikoj. A třetí představuje Tichonova sestra Varvara a její milenec učitel Kudrjáš. S její pomocí se Káťa sejde s Tichonem, který žije u strýce Dikoje a pokorně čeká, až dosáhne plnoletosti a dostane dědictví, jež starý spravuje. S Káťou se znají podle vidění z kostela, platonicky se milují a Varvara jim umožní noční schůzky poté, co Tichon na nátlak matky odjede na 10 dní z města. Po manželově návratu se za hrozivé bouře Káťa v kostele plném lidí ke všemu přizná a posléze se v zoufalství a s pocitem viny utopí. Varvara s Kudrjášem odchází za novým životem do Moskvy, Boris neschopen se vzbouřit a zachránit Káťu odchází z Dikojovy vůle na Sibiř, Tichon si zoufá a Marfa je v pohodě. Opera je poněkud tragikomickým důkazem přísloví, že "i mistr tesař se utne", neboť Janáček si Káťu spojil se svou milenkou Kamilou Stösslovou, která však nejenže nespáchala sebevraždu, ale dokonce se stala dědičkou tantiém z provozování díla.

Janáček a jeho pozdní múza Kamila Stösslová
Libreto je ovšem jen konkrétní příběh, který, aby se z něj stalo operní představení, musí být prolnut abstraktní hudbou a to vše zahráno a zazpíváno a vůbec oživeno divadlem. Za což odpovídají především dirigent a režisér. A hned předběhnu detaily a řeknu, že tohle je nejlepší režie Káti Kabanové a jedna z nejlepších režií vůbec, jaké jsem kdy viděl. Což jen potvrzuje rozšířený názor, že Kanaďan Robert Carsen patří mezi esa současného operního světa. Svědčí o tom m.j. i to, že režíroval Verdiho Falstaffa, který byl uveden v roce 2013 v rámci MET in HD, Straussovu Ariadnu na Naxu, kterou se světu pochlubila Mnichovská státní opera vloni, a nový Růžový kavalír, kterého MET v této sezóně pošle do celého světa jako farewell inscenaci své divy Reneé Fleming, bude také jeho dílem. A přestože to není moc zdůrazňováno, má Carsen na svém kontě také inscenace pěti oper Leoše Janáčka počínaje Její pastorkyní. S velkým úspěchem se setkala právě jeho Káťa Kabanová, která měla premiéru ve Vlaamse Opera Antverpy (2004) a následovaly La Scala Milán (2006, John Eliot Gardiner, Kudrjáš - Štefan Margita), Opera Köln (2008), Teatro Real Madrid (2008, Karita Matilla, Jiří Bělohlávek, DVD), Opéra National du Rhin ve Štrasburku (2012) a v příštím roce Teatro Regio Torino.


V případě Káti Kabanové je třeba, aby představení jelo jako na drátku, protože drama je tak sevřené, že nelze nic vynechat, ani není čas za chvíli něco napravit. Co šlo, vyškrtal z textu předlohy sám Janáček, takže se vše podstatné musí vejít do zhruba 90 minut. Hlavními technickými trumfy Carsenovy režie jsou světla a především nádrž s několika centimetry vody pokrývající celé jeviště, dřevěné desky, které stěhuje sbor mokrých tanečnic, čímž je minimalizován nárok na čas při přestavbách scény, a odrazy hladiny na pozadí. Desky jednou tvoří diagonálu, po které kráčí milenci, jindy půdorys kostela ve tvaru pravoslavného kříže a na konci dvě cesty, které se nesetkají. Po nich jde Jenůfa v bílém a proti ní na vzdáleném břehu Boris v tmavém oblečení. Geniálně jednoduché, působivé a přitom tato minimalizace kupodivu nejenže neubírá na sdělnosti, ale je poetická a nechává dostatek prostoru k vnímání hudby a příběhu, neboť nenutí diváka, aby usilovně přemýšlel, co ony režijní triky mohou znamenat.



A na závěr si nechávám to nepodstatnější - zpěváky. Pavla Vykopalová jako Káťa jen potvrdila, že patří k tomu nejlepšímu, co doma máme. A že role tohoto charakteru jsou pro ni jako ušité, což jsem ostatně konstatoval již po zhlédnutí brněnských Her o Marii vloni v dubnu. Jistě by se našly oslnivější soprány, ale ten její je naprosto spolehlivý, jaksi samozřejmý, a v kombinaci s neokázalým herectvím jí tak umožňuje budovat nádherné uvěřitelné postavy. Eva Urbanová už zřejmě překonala zdravotní krize minulých let a Kabanichu zpívala suverénně, není to ovšem role, ve které by mohla ohromit. A skvělá byla i Lenka Čermáková jako Varvara, charakterový protějšek Káti, která ostatně zaujala už v Carmen jako Mercedes. Mužské postavy nedávají zpěvákům tolik prostoru jako ženské, nicméně všichni čtyři zpěváci odvedli kvalitní výkon, odpovídající rolím.



A to celé spojovala hudba citlivě vedeného orchestru. Brno angažováním Jiřího Heřmana jako šéfa opery vyhrálo a jsou chvíle, kdy Praha je první jen co do kvantity. Je zajímavé, že za Heřmanovy pražské éry byla Káťa Kabanová roku 2010 inscenována na Národním divadle dalším významným režisérem světovým režisérem a scénografem, Robertem Wilsonem. Jeho avantgardní pojetí však nedosahovalo ani zdaleka působivosti Carsenovy inscenace a bylo spíš prezentací režiséra než díla.

A to nás za pár dní čeká ještě Radokův Modrovous.

Janáček Brno 2016
Leoš Janáček:
Káťa Kabanová
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Robert Carsen
Scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth
Světelný design: Peter van Praet
Choreografie: Philippe Giraudeau
Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno
Premiéra 7. října 2016 Janáčkovo divadlo Brno

Představení 9. října v 15 hod.
Káťa – Pavla Vykopalová
Boris Grigorjevič – Magnus Vigilius
Tichon Ivanyč Kabanov – Gianluca Zampieri
Varvara – Lenka Čermáková
Savël Prokofjevic Dikój – Jiří Sulženko
Marfa Ignatěvna Kabanová – Eva Urbanová
Váňa Kudrjáš – Petr Levíček
Kuligin – Igor Loškár
Glaša – Jitka Klečanská
Fekluša – Jitka Zerhauová

sobota 8. října 2016

Tak co s tím plutoniem?

Rusko dalo 3. října 2016 USA ultimatum. Požadovalo od nich zrušení sankcí, zákona Magnitského a zákona na podporu Ukrajiny a také snížení vojenského kontingentu a infrastruktury na území těch členů NATO, kteří do organizace vstoupili po 1. září roku 2000. Navíc pak chce, aby mu byly kompenzovány škody způsobené sankcemi a také tím, že bylo nuceno zavést kontrasankce.

Taková ultimata se obvykle kladou protivníkovi, který je na kolenou. Ovšem Kreml pouze pohrozil, že nebudou-li požadavky splněny, Rusko odstoupí od smlouvy o likvidaci zásob plutonia z roku 2010. Jak Kreml vysvětluje své chování?

V souladu se smlouvou o plutoniu měly obě strany přepracovat po 34 tun zbraňového plutonia, což je množství dostatečné pro výrobu 17 000 bojových hlavic. Američané měli přepracovávat plutonium v jaderném komplexu Savannah River v Jižní Karolině, kde se stavěl velký podnik na přeměnu plutonia na MOX palivo (mixed oxide fuel), což je směs plutonia s přírodním nebo ochuzeným uranem. Taková směs se chová jako palivo z nízko obohaceného uranu používané v lehkovodních reaktorech. V dubnu 2016 však Obamova administrativa projekt zastavila. Nesouviselo to však bezprostředně s Ruskem, ale s tím, že stavba pohlcovala prostředky jako černá díra. Závod se začal stavět v roce 2007 při předpokládaných nákladech 5 mld. $. Ty byly vyčerpány a další náklady by dosáhly minimálně 12 mld. $. Při nynějším tempu by však výstavba skončila v roce 2048 a celý projekt včetně přepracování by vyšel na 40-50 mld. $. Alternativní způsob likvidace spočívající ve smísení plutonia se speciálním práškem, zatavení směsi v kontejnerech a jejich uložení v podzemních solných jeskyních v New Mexico by přitom přišel na 400 mil. $ ročně. Další argument pro zastavení výstavby v Savannah River byl, že se nenašli potenciální zájemci o MOX palivo. Takže se Spojené státy ocitly před otázkou, zda vynaložit 50 mld. $ na přeměnu jednoho nebezpečného produktu v jiný a to v době, kdy po havárii ve Fukušimě se otázka bezpečnosti jaderných provozů znovu vyostřila.

A v Rusku? Plutonium se používá jako palivo v množivých reaktorech. Zatímco provoz posledního amerického reaktoru tohoto typu byl ukončen v roce 1992, v Rusku je používá loďstvo a Bělojarská jaderná elektrárna. Navíc jsou tyto reaktory množivé, to znamená, že generují další štěpný materiál, včetně vojenského.

Díky těmto technickým rozdílům představuje přepracování plutonia v Rusku a USA výrazně rozdílné nároky na rozpočtové prostředky. Současně je ovšem těžké si představit, že v době, kdy se rozhořela studená válka s SSSR, by Spojené státy váhaly, zda takové peníze na likvidaci plutonia vynaložit. Takže Obama tím, že ukončil stavbu provozu, se jistě dotkl Kremlu, i když to nebyl jeho cíl. Toto rozhodnutí demonstrovalo, že Američané ruský "radioaktivní prach" neberou v úvahu a nevidí v něm žádnou hrozbu. (16. března 2014 prohlásil generální ředitel agentury Russia Today Kiseljev, že Obama v polední době často telefonuje Putinovi něboť si je vědom toho, že Rusko může změnit Spojené státy v radioaktivní prach.)

16. března 2014
Je proto docela reálné, že ruské ultimatum je reakcí na tuto urážku, což však Moskva nechce přiznat a celou věc zabalila do tak fantastické formy. Pokud jde o vojenský aspekt, pak podle smlouvy o strategických útočných zbraních mohou mít obě strany ve výzbroji maximálně 1550 bojových hlavic, přičemž plutonium, které má být zničeno by umožnilo jich vyrobit o řád víc. Dokud nedojde k roztržení této smlouvy, otázka plutonia je druhořadá.

Takže z hlediska USA jde o nesmyslné divadlo, které má ve spojení s ultimátem věřícím Rusům i vyděšeným ne-Rusům ukázat, jak strašné škody může Rusko napáchat Spojeným státům. Poněkud matoucí však je, že občas tvrdí, že západní sankce Rusku nejen že neuškodily, ale dokonce pomohly.

Říká se, že všechno, co Rusko dělá, má donutit USA k tomu, aby ho braly vážně, prostě donutit ho k lásce. Ovšem který šílenec by chtěl takovouhle prolhanou hysterickou nevěstu, navíc s obnošeným prádlem.






čtvrtek 6. října 2016

Opravdu na to mají?

Tak má Havel ty osmdesátiny za sebou. Když proradní Američané vyhlásili Den Václava Havla a vedle nejvyšších představitelů USA tam promlouval i předseda českého parlamentu, musela se i Praha, aby neztratila tvář úplně, k něčemu odhodlat. A tak zřejmě narychlo a poněkud utajeně dali dohromady Českou filharmonii, sehnali Semjona Byčkova, který ČF "umí" jako jeden z mála, a proto s ní také jako umělecký ředitel projektu nahrává Čajkovského symfonické skladby, shodou okolností měl třídenní okno mezi dvěma představeními v Covent Garden, a dali dohromady podnik sestávající z mnoha řečí a Dvořákovy Novosvětské symfonie. Řeči byly různé, Novosvětská vynikající, ostatně orchestr s Byčkovem ji hráli již při loňském Pražském jaru, v nenaplněném sále bylo podivná směsice složená z pár známých tváří (kromě předsedů vlády a obou komor parlamentu také vysmátá Dagmar Havlová s dcerou, znechucený předseda ANO Babiš, neveselý arcibiskup Duka, nadšeně tleskající ministr kultury Herman, skepticky se tvářící Zaorálek, za grimasou skrytý Stropnický, Dienstbier s tváří jako sfinga...) mnoho neznámých tváří a Petra Pitharta, který pronesl poněkud nesystémový projev, který se zcela vymykal tomu, co se dnes od oficiální osoby očekává. Pokud ovšem není prezident. Petr Pithart, v roce 1968 významný představitel nekomunistické opozice, po roce 1989 předseda české vlády a později předseda senátu  a profesor na právnické fakultě Univerzity Karlovy, pronesl projev jako poslední v řadě a rád bych se mýlil, ale i poslední svůj na takovém fóru. Tady je:


Vážená paní Dagmaro, vážení pánové předsedové, vážení hosté.
Z řečí, jak se dnes vedou, by se mohlo zdát, že slova o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jsou všechno, co zbylo z Václava Havla. Pro jedny jsou ta slova zdrojem posměchu, pro druhé erbovním znamením. Václav Havel jednou vyprávěl, jak to tenkrát bylo. Na jednom z velkých shromáždění v listopadu 1989 odcházel z balkonu Melantrichu, ale lidé ho vyvolali zpátky. Tak se na pár vteřin vrátil a zvolal ona slova, aby ho už nechali vydechnout. Byl to momentální nápad, improvizace, žádná hlubší sentence. Prý se o těch slovech zlomyslně říká, že je to nejvtipnější věta českých dějin. Nejvtipnější ovšem v tom smyslu, že je to nehorázný nesmysl, protože je to přece opačně. Vždyť to co vítězí, je lež a nenávist. 

K osobnosti Václava Havla, dramatika se smyslem pro nadsázku a pro ironický odstup, se tato slova dobře pasují. Proto by ho asi nikdy nenapadlo, co se z nich stane. Že budou inspirovat masochistické, zoufalecky křečovité výrony pocitů zklamání, zklamání, které máme ale ve skutečnosti ne z Havla, ale sami ze sebe. Že omluví cynismus jako obranu před zjištěním, že jsme zatím neobstáli.

Petr Pithart je uprostřed
Z Václava Havla toho jistě zůstává mnohem víc. On to přece byl, kdo znovu a znovu varoval před postoji a praktikami, kterými jsme si veškerá zklamání způsobili. Před 19 lety právě tady pronášel svůj proslulý, obdivovaný i odmítaný projev k oběma komorám parlamentu, rudolfinský projev z 9. prosince 1997. Václav Havel tehdy řekl o naší vůli či nevůli začlenit se do integrující Evropy a do NATO, že (cituji): Byla by to nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li j ovšem promarnit, tak musíme začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, isolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou." V závěru pak Václav Havel řekl: "O identitě státu, či národa, či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty se strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takhle mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve. Tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že je to veskrze zvrácené pojetí integrity." končí Havel. "Identita je určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale naopak je jejím výrazem."

Nemá smysl ptát se, co by řekl dnes. protože teď už je řada na vás, na současných politických garniturách, co řeknete vy. Jsme na tom dnes lépe? Materielně ano, i o tom Václav Havel tady tenkrát mluvil. My se zabýváme pořád a pořád jen ekonomikou. jako kdysi ti, pro které byla ekonomika základem a všechno ostatní bylo pak až pouhou nadstavbou nebo později třešničkou na dortu. Přitom tak, jak se máme dnes líp, se zároveň přiznaně i nepřiznaně, nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu. Nesporně jsme tak už vnímáni vnějším světem. Myslím teď i na hlasy našich protievropských a protizápadních voličů, kteří se chystají volit ty, kdo podbízivě velebí nerozlišený, homogenní lid, a ten je přece vždycky pracovitý, moudrý, poctivý, a šmahem zatracují nerozlišený, jakoby taktéž homogenní svět politiků. A ti jsou přece líní neschopní zloději.

To je, vážení, sama esence populismu odmítající politiku. Alternativou, jakkoli třeba nevábné politiky, je ale vždy autoritářství, spoléhání se na vůdce. Voliči budou mít nakonec poslední slovo. A možná, že se pak opravdu ukáže, že to byl pro nás příliš náročný úkol. Ta Evropa, ten Západ. Unie leda tak jako postávání u švédských stolů. Tomu já zatím odmítám věřit.

Vyzývám proto odtud především členy vlády, vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí, ale i jako člověk Havlovi blízký, vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji než dosud. Věřím, že na to máte, i vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci, naše místo v Evropě, ve světě. Jinak na ní bude svět usuzovat ze stanovisek a gest... koho asi? Seberte odvahu a s ní i rozvahu a mluvte tak jasně, jako mluvil Václav Havel v této síni před 19 roky. A mluvte tak nejen dnes při slavnostní příležitosti.

Kdybych vám mohl dát domácí úkol, uložil bych vám, vážená vládo, a vůbec všem přítomným a všem divákům u obrazovek jako domácí četbu rudolfinský projev. Dá se snadno vygooglovat. Přece jste sem přišli, abyste na Václava Havla vzpomněli. Tedy i vzpomínejte pořádně. Za to vám předem děkuji.

Tolik Petr Pithart. Projev sklidil veliký potlesk a standing ovation, České noviny informaci o celém podniku uveřejnily ve zprávách z kultury s tím, že se věnovaly především poněkud sucharskému projevu premiéra Sobotky, který ovšem kladl akcent na podobné otázky.

Kdyby to mělo smysl, dalo by se meditovat o tom, že i kulturní část podniku byla symbolická. Hrála se symfonie Antonína Dvořáka, ale ta byla napsána a měla premiéru ve Spojených státech a dirigoval sice Rus, který však z Ruska emigroval. A ve stejné době se v druhém pražském sále odehrával koncert FOK nazvaný "Objevení Ameriky", který se skládal z Dvořákovy Americké suity, suity Bohuslava Martinů, který v Americe léta žil, a dvou skladeb amerických autorů a záštitu nad koncertem převzal americký velvyslanec.

Jenže pravdu má Petr Pithart, že nakonec rozhodne nevyzpytatelný volič, jehož preference určují jiné faktory než kultura. Doufejme, že kyvadlo se časem přehoupne zpátky. Jde jen o to, kolik to bude stát.