KNIHA OSMÁ
PŘÁTELSTVÍ A JEHO DRUHY. ÚSTAVY
1. Cena přátelství pro život jednotlivců a obce
NYNÍ jest snad nutno pojednati o přátelství. Neboť přátelství
jest jakási ctnost anebo jest se ctností spojeno a pro život jest velmi potřebné. Bez přátel by si nikdo nepřál žíti, byť i měl všechna ostatní dobra —
vždyť se i zdá, že přátel jest nejvíce třeba lidem bohatým, vládnoucím a mocným.
Neboť k čemu by člověku byla taková přízeň osudu, kdyby mu
byla odňata možnost dobrodiní, které se prokazuje přátelům způsobem nejlepším a chvály nejhodnějším?
Anebo jak by byla střežena a chráněna bez pomoci přátel?
Neboť čím jest větší, tím jest méně bezpečná.
V nouzi a v ostatních nehodách za jediné útočiště se pokládají přátelé;
Dva když pospolu jdou, jsou k poznání a činu silnější. Podobá
se, že přirozený ten cit má ploditel k zplozenci a zplozenec k ploditeli nejen
u lidí, nýbrž i u ptáků a u většiny živých tvorů, a že jej k sobě navzájem mají
bytosti stejného původu, zvláště lidé, proto chválíme lidumily. Můžeme také
viděti, jak na cestách člověk člověku jest blízký a milý. Podobá se také, že obce
udržuje přátelství, a zákonodárci usilují o ně více než o spravedlnost; neboť
se zdá, že svornost jest něco podobného přátelství, k ní tedy co nejvíce
směřují, a nesvornost jako nepřítele hledí co nejdále vypuditi. Není také
potřebí spravedlnosti tam, kde jsou přátelé, ale mezi spravedlivými jest k
doplnění potřebí přátelské lásky a, jak se zdá, mezi spravedlivými jest
přátelská příchylnost největší. Ale přátelství jest nejen něco nutného, nýbrž i
něco krásného; neboť chválíme ty, kteří milují své přátele, a má-li někdo mnoho
přátel, zdá se to býti jednou z krásných věcí a někteří mají za to, že mužové
dobří a přátelé jest totéž.
2. Různé názory o podstatě přátelství
Jest však o něm nemálo
pochybností. Jedni je pokládají za jakousi rovnost a přátele za sobě rovné,
proto prý se říká: »Rovný rovného si hledá« a »Vrána k vráně sedá«, a
podobně. Druzí zase naopak říkají, že všichni takoví se k sobě chovají jako
hrnčíř k hrnčíři. A vysvětlení pro to hledají hlouběji, i ve zjevech
přírodních, tak Euripides praví, že vyprahlá země miluje déšť a že vznešené
nebe, je-li plno deště, rádo padá na zemi, a Herakleitos praví, že protivy jsou
prospěšné a že z rozdílů pochází nejkrásnější soulad a že všechno vzniká ze
sváru. Naopak zase jiní se vyjadřují jinak, zvláště Empedokles praví, že rovné
směřuje k rovnému. Zanechejme však přírodní stránky té otázky jest totiž pro přítomné
zkoumání málo významná; raději uvažujme o tom, co se týká lidí a jest spojeno s
jejich mravní povahou a citovým stavem, na příklad zda přátelství vzniká u
všech lidí, anebo je-li nemožno, aby lidé špatní byli přáteli, a zdali jest
pouze jeden druh přátelství či více. Neboť ti, kteří myslí, že jest pouze jeden
druh přátelství, protože prý připouští znaky »více« a »méně«, opírají své
mínění o znak nedostatečný; vždyť i to, co se druhem od sebe různí, připouští
znak »více« a »méně«. O tom však byla řeč výše. Snad se to stane zřejmé,
poznáme-li, co jest hodno lásky; zdá se totiž, že není milováno všechno, nýbrž
jenom to, co jest hodno lásky, a to jest buď to, co jest dobré nebo příjemné
nebo užitečné. Zdá se pak, že užitečné jest to, čím vzniká nějaké dobro nebo
rozkoš, a tak jako cíl by bylo pouze to, co jest dobré a příjemné. Milují tedy
lidé skutečné dobro, či jenom to, které jest dobré pro ně? Někdy totiž bývá v
tom nesouhlas. A stejně i u toho, co jest příjemné. Zdá se, že každý člověk
miluje to, co jest dobré pro něho, a že dobro jest hodno lásky prostě, ale že
pro každého lásky hodno jest to, co jest dobré pro něho. Každý člověk však
miluje nikoli to, co jest pro něho skutečně dobré, nýbrž to, co se mu dobrem
býti zdá. Nebude v tom pak rozdílu: lásky hodno bude totiž to, co se zdá být
lásky hodno. Když tedy jsou tři věci, pro něž lidé mají rádi, nemluví se o
přátelství při lásce k věcem neživým. Neboť tu není vzájemné lásky, ani chtění
jejich dobra — vždyť by bylo směšné chtíti, aby se víno mělo dobře, leda
chce-li někdo, aby se uchovalo, aby sám měl dobré víno —; příteli však, jak se
říká, máme přáti dobra pro něho. Ty pak, kteří takto přejí dobra, nazýváme
příznivci, neděje-li se totéž i se strany druhé; vzájemná přízeň totiž prý
jest přátelstvím. Či musíme ještě doložiti, že nikomu nesmí zůstati skryta?
Mnozí totiž jsou přízniví těm, kterých neviděli, ale které pokládají za
ctnostné nebo užitečné; a stejně tak tomu jest, kdyby někdo z těchto měl takové
smýšlení o oněch. A tak mezi těmito lidmi jest zřejmě vzájemná přízeň; ale jak
bychom je mohli zváti přáteli, je-li jednomu smýšlení druhého skryto? Tudíž
jest potřebí, aby jeden druhému byl příznivý a přál mu dobra nikoli
skrytě, a to pro jeden z uvedených důvodů .
3. Druhy přátelství. Pohostinnost
Jest v tom však rozdíl podle druhu; a tedy i v příchylnosti
a přátelství. Podle toho jsou tři druhy přátelství, počet, který se rovná
počtu předmětů, jež jsou hodné lásky; při každém jest totiž vzájemná láska,
která není skryta. Ti, kdo se navzájem mají rádi, přejí jeden druhému dobra z
toho důvodu, pro který mají rádi. Ti tedy, kdo se mají rádi pro užitek,
nemilují jeden druhého pro jejich osobu, nýbrž proto, že se jednomu od druhého
dostává nějakého dobra; stejně jest tomu u těch, kdo se milují pro rozkoš.
Neboť lidé nemilují těch, kteří jsou vtipní, pro jejich osobní vlastnosti,
nýbrž proto, že jsou jim příjemní. Ti tedy, kdo milují pro užitek, milují pro
své vlastní dobro, a kdo pro rozkoš, milují pro svoji příjemnost a nikoli
proto, že milovaná osoba jest taková, jaká jest, nýbrž že jest užitečná neb
příjemná. Tato přátelství jsou tedy jimi pouze nahodile; neboť tu milovaná
osoba jest milována nikoli z toho důvodu, že jest taková, jaká jest, nýbrž proto, že poskytuje nějakého dobra nebo
rozkoše. Taková přátelství se pak snadno rozvazují, poněvadž osoby si
nezůstávají stejné; když totiž jeden není již příjemný nebo užitečný, přestává
druhý milovati. Neboť to, co jest užitečné, nezůstává trvale totéž, nýbrž jest
užitečné hned to, hned ono. Zanikne-li tedy to, pro co lidé byli přáteli,
zaniká i přátelství, jako by přátelství bylo podmíněno pouze tím. Takové
přátelství, jak se zdá, bývá zvláště mezi starci — lidé v tom věku totiž
nevyhledávají příjemnosti, nýbrž užitku — a mezi takovými muži a jinochy, kteří
se honí za prospěchem. Takoví lidé ani spolu nežijí. Neboť někdy si nejsou ani
příjemní; ani takového obcování nepotřebují, když si nejsou prospěšní; jsou si
totiž příjemní potud, pokud mají naději na dobro. K tomuto druhu přátelství
počítáme také pohostinnost. Přátelství mezi jinochy vzniká, jak se zdá, pro
rozkoš; ti totiž žijí vláčeni dojmy a honí se zvláště za tím, co jest v
přítomnosti příjemné; léty se však mění i záliba. Proto se v mládí přátelství
rychle uzavírají, ale také rychle ruší; neboť se zálibou zaniká také přátelství
a mladická záliba jest podrobena rychlé změně. A mládež jest erotická; neboť
erotičnost se z větší části řídí dojmy a zálibou; proto jinoši rychle láskou
vzplanou, ale rychle zase zchladnou, často tak, že téhož dne mění svou lásku.
Zamilováni přáli by si spolu býti a spolu žíti celý den; neboť to jest u nich
zvláštností přátelského poměru.
4. Dokonalé přátelství
Dokonalé přátelství jest mezi lidmi dobrými a v ctnosti si
podobnými. Tito totiž si stejně přejí dobra proto, že jsou dobří, dobří pak
jsou sami v sobě; a ti, kdo přejí dobra svým přátelům pro jejich osobu, bývají
pravými přáteli — neboť tak smýšlejí sami ze sebe, nikoli nahodile —; proto
přátelství mezi nimi trvá tak dlouho, dokud jsou dobří, ctnost pak jest stálá;
i jest každý z nich dobrý sám v sobě i dobrý k příteli. Lidé dobří jsou zajisté
současně dobří prostě i sobě prospěšní. Ale jsou si také příjemní; neboť lidé
dobří jsou příjemní sami v sobě i sobě navzájem; každý člověk totiž má radost z
vlastního a příbuzného způsobu jednání, lidé dobří pak mají úplně stejný
anebo podobný způsob jednání. Takové přátelství jest důvodně stálé. Neboť jest
v něm spojeno všechno, co mezi přáteli má býti. Každé přátelství totiž má cílem
buď dobro anebo rozkoš, buď o sobě anebo k příteli, a předpokládá jistou
podobnost; v tomto pak jest všechno to, co bylo uvedeno, o sobě — neboť v něm
jsou si podobni i v ostatním —, dobro pak o sobě jest také o sobě příjemné.
Toto pak jest nejvíce hodno lásky, tedy láska i přátelství jest mezi takovými
lidmi největší a nejlepší. Ovšem takových přátelství jest poskrovnu; neboť jest
málo lidí takové povahy. Potřebuje také času a návyku pospolitého života; neboť
podle přísloví není možno poznati se dříve, dokud nesníme známou míru soli; ani
nelze jednomu oblíbiti si druhého a býti mu přítelem, dokud jeden druhému
nedokáže, že jest hoden lásky a důvěry. Ti, kdo nakvap vcházejí v přátelský
svazek, rádi by sice byli přáteli, ale nejsou jimi, nejsou-li zároveň hodni lásky, a vědí-li to; neboť přání přátelství
uzavříti dostavuje se rychle, ale pravá přátelství nikoli.
5. Srovnání druhů přátelství
Takové přátelství tedy jest dokonalé i co do času i co do
ostatních podmínek a v něm se dostává jednomu od druhého téže věci a podobné,
jak také mezi přáteli má býti; přátelství, které má cílem příjemnost, podobá se onomu — neboť lidé dobří jsou si příjemní —, a stejně také
přátelství, které má cílem užitečnost — neboť takoví jsou si lidé dobří —. I
tyto přátelské svazky mají trvání, když se každému od druhého dostává téže
věci, na příklad rozkoše, ale nejen to, nýbrž také z téže věci, jako u lidí
vtipných, a nikoli jako u milovníka a miláčka. Tito se zajisté neradují z téže
věci, nýbrž onen se raduje z pohledu na tohoto, tento pak z toho, že se mu
dostává od milovníka pozornosti; přejde-li pak půvab mládí, přestává někdy i
přátelství — neboť jednomu pohled není již příjemný a druhému se již nedostává
pozornosti —; často však i toto přátelství trvá dále, když se povahy ze zvyku
sobě oblíbí, ježto pak jsou povah stejných. Ale ti, kteří v poměru lásky
nevyměňují rozkoš za rozkoš, nýbrž užitek za užitek, jsou a zů stávají přáteli
menší měrou. Ti, jimž cílem přátelství jest užitečnost, ruší přátelský svazek
zároveň s prospěchem; neboť nebyli přáteli sobě, nýbrž prospěšnosti. Pro rozkoš
tedy a pro užitek mohou si býti přáteli i lidé špatní, také lidé dobří špatným,
ale i každý jiný člověk komukoli, ovšem pro sebe samy jsou přáteli zřejmě pouze
lidé dobří; neboť lidé špatní nemají ze sebe radosti, není-li z toho nějaký
prospěch.
A pouze v přátelství dobrých lidí jest nemožné osočení; neboť
lidé nikomu snadno neuvěří proti tomu, koho sami za dlouhé doby vyzkoušeli. V
tomto přátelství jest důvěra a nikdy v něm jeden druhému nekřivdí a co se ještě
všechno vyžaduje v opravdovém přátelství. Naopak v jiných přátelstvích nic
nebrání, aby se takové zjevy nevyskytovaly. Poněvadž totiž lidé nazývají
přáteli také ty, kteří jsou přáteli jenom pro užitek, jak to činívají obce —
neboť, jak se zdá, spojenectví obcí vznikají pro prospěch —, a ty, kteří se
mají rádi pro rozkoš, jako na příklad děti, tedy i my snad musíme takové lidi
nazývati přáteli, ale musíme rozeznávati více druhů přátelství, a to předně a
ve vlastním smyslu přátelství mezi lidmi dobrými jako dobrými, ostatní pak pouze
pro podobnost; neboť tu jsou lidé přáteli potud, pokud jde o nějaké dobro a o
něco, co se mu podobá; vždyť i to, co jest příjemné, jest pro rozkošníky
dobrem. Tato přátelství však poutají velmi málo a titíž lidé nebývají přáteli
zároveň pro užitek a pro příjemnost; neboť ne příliš se spojuje, co jest
pouze nahodilé.
6. Nutnost spolužití k přátelství
Třídí-li se přátelství v tyto druhy, budou lidé špatní
přáteli pro rozkoš neb pro užitek, protože si v úsilí o ně jsou podobni, dobří
lidé však budou přáteli již pro sebe samy; totiž z důvodu, že jsou dobří. Tito
tedy jsou přáteli prostě, oni pouze nahodile a pro podobnost s nimi. Jako při
ctnostech jedni se nazývají dobrými se zřením k duševnímu stavu, druzí se
zřením ke skutečné činnosti, tak i při přátelství; jestliže totiž přátelé spolu žijí, mají ze sebe radost a činí si
navzájem dobře, spí-li však anebo jsou-li místem odloučeni, nejsou sice
skutečně činní, ale jsou v takovém stavu, že by osvědčovali své přátelské
smýšlení; neboť vzdálenost místa neruší přátelství docela, nýbrž pouze jeho
osvědčování. Trvá-li však odloučení dlouho, zdá se, že může uvésti v zapomenutí
i přátelství; proto se praví:
S c h á z e l -l i v z á j e m n ý s t y k, t a k m n o h é j i ž p ř á t e l s t v í z a š l o.
Také lze pozorovati, že k přátelství nebývají nakloněni lidé
vysokého věku a lidé nevlídní; neboť u nich rozkoš brzy mizí a nikdo by nemohl
dlouho žíti s člověkem mrzutým a nepříjemným; zdá se totiž, že příroda se
vyhýbá nejvíce tomu, co jest nelibé, a že směřuje k tomu, co působí libost. A
ti, kdo si sice vyhovují, ale spolu nežijí, podobají se více lidem blahovolným
než přátelům. Neboť nic jiného nevyznačuje přátele tak, jako společné žití; po
pomoci touží jen ti, kteří jí potřebují, a po společném prodlévání touží také
lidé šťastní; neboť těmto nejméně sluší, aby byli samotáři. Lidem však nelze
spolu prodlévati, není-li jeden druhému příjemný a nemají-li zálibu ve stejných
věcech, což, zdá se, jest základem družnosti.
7. Kdy se přátelství uzavírá snadněji
Přátelstvím v pravém
smyslu jest tedy přátelství mezi lidmi ctnostnými, jak již často bylo řečeno.
Zdá se totiž, že lásky hodno a žádoucí jest to, co o sobě jest dobré nebo
příjemné, každému jednotlivci však důvodů jest to člověk ctnostný. Láska se
podobá citu, přátelství stavu; neboť lásku cítíme i k věcem neživým, vzájemná
láska však vyžaduje záměrné volby a záměrná volba vzniká z duševního stavu. Těm, které lidé milují, přejí dobra pro ně samy, nikoli z pouhého citu, nýbrž
pro svůj stav. A kdo tak miluje přítele, miluje své vlastní dobro; neboť dobrý
člověk, když se stane přítelem, stane se dobrem tomu, komu se stane přítelem.
Každý z nich tedy miluje své vlastní dobro a jeden druhému rovně odplácí svým
přáním a slastí; rovnost se totiž nazývá přátelstvím. To pak jest nejvíce při
přátelství lidí dobrých. Mezi lidmi nevlídnými a starými vyskytuje se
přátelství tím řidčeji, čím jsou nevrlejší a čím se ze vzájemného styku méně
radují; neboť se zdá, že především tyto vlastnosti, přívětivost a družnost, náležejí k přátelství a je působí. Proto se mladí lidé stávají rychle přáteli,
starci nikoli; nestávají se totiž přáteli těm, z nichž nemají radosti; podobně
i lidé nevlídní. Přece však takoví lidé mohou sobě býti přízniví — mohou si
totiž přáti dobra a v nouzi si pomáhati —; ale přáteli ani zcela nejsou,
protože spolu neprodlévají, ani ze sebe nemají radost, a to přece, jak se zdá,
především k přátelství náleží. Není možno býti přítelem v dokonalém přátelství
mnoha lidem, jako ani nelze zároveň milovati mnoho lidí; neboť se to podobá
nadbytku a takový nadbytek směřuje přirozeně k jednomu člověku, není však tak
snadno, aby se mnoho lidí najednou velice líbilo témuž člověku, snad ani to,
aby to byli lidé dobří. Jest tu také třeba míti zkušenost a zvyknouti si na
sebe, a to jest velmi obtížné. Pro užitek však a pro příjemnost lze se ovšem
líbiti mnoha lidem; neboť takových lidí
jest mnoho a služby toho druhu nepotřebují dlouhého času. Z těchto dvou druhů
přátelství podobá se vlastní mu přátelství více to, které jest pro příjemnost,
kdykoliv se totéž děje na obou stranách a obě mají radost ze sebe nebo z týchž
předmětů, jak bývá v přátelství mezi mladými lidmi. Bývá u nich totiž více
ušlechtilosti; přátelství pro užitek pak bývá mezi lidmi povahy kramářské. Také
šťastní lidé nijak nepotřebují těch, kteří jsou užiteční, ovšem těch, kteří
jsou příjemní. Chtějí totiž s někým žíti, snášejí sice krátkou dobu to, co jest
protivné, ale trvale toho nikdo nevydrží, ani samého dobra, kdyby mu bylo
obtížné; proto vyhledávají příjemných přátel. Měli by však snad hleděti k tomu,
aby to byli lidé dobří sami o sobě i dobří jim; tak se jim zajisté dostane
toho, co přátelé mají míti. Lidé, kteří vynikají mocí, rozlišují, jak se zdá,
mezi přáteli a přáteli, jedni jsou jim totiž užiteční a druzí příjemní, oboje
však nebývá spojeno v jedné osobě; nehledají totiž ani příjemných lidí, kteří
by byli zároveň ctnostní, ani užitečných pro krásné účely, nýbrž hledají jednak
vtipné společníky, protože touží po příjemnosti, jednak lidi, kteří by dovedli
vykonati jejich příkazy; a to bývá zřídka v témž člověku. Řekli jsme již dříve,
že ctnostný člověk jest zároveň příjemný a užitečný; ale mocí vynikajícímu
člověku nestává se takový člověk přítelem, leda by byl převyšován i ve ctnosti;
není-li tomu tak, nerovná se mu, ježto jest poměrně převyšován. A takoví oni
obyčejně bývají zřídka.
8. Slučování jednoho druhu přátelství s jiným
Uvedená přátelství
tedy záležejí v rovnosti; neboť v nich obě strany činí a chtějí totéž, nebo
jedno si zaměňují za druhé, na příklad rozkoš za prospěch. Řekli jsme, že tato
přátelství jsou jimi menší měrou a že nemají dlouhého trvání. Zdá se však, že
pro svou podobnost i nepodobnost s touž věcí přátelstvím jsou a také nejsou;
pro podobnost totiž s přátelstvím ctnostným přátelstvím jsou — neboť jedno
poskytuje rozkoš, druhé užitek, a to obojí obsahuje ono —, tím však, že toto
nepodléhá osočení a jest stálé, ona pak se rychle mění a ještě v mnoha jiných
věcech se od něho liší, nepodobají se pravému přátelství pro nepodobnost s ním.
Jest však ještě jiný druh přátelství, a to přátelství při nějaké přednosti,
jako na příklad přátelství otce se synem a vůbec člověka staršího s mladším,
muže se ženou a každého nadřízeného k podřízenému. Ale i mezi těmito jsou
rozdíly; přátelství rodičů s dětmi není totéž, jako nadřízených s podřízenými,
ale také přátelství otce se synem není stejné jako syna s otcem, a muže se
ženou není stejné jako ženy s mužem. Každá z těchto osob totiž má různou
ctnost a různý úkol, různá jest také pohnutka lásky; různá jest tedy také láska
a přátelství. Tak obě strany nevykonávají tu navzájem totéž a nesmíme toho ani
žádati; když však děti prokazují rodičům to, co náleží roditelům, a rodiče
svým synům to, co náleží dětem, bude přátelství takových lidí stálé a dobré.
Podobně v každém přátelství, které se zakládá na přednosti, musí býti v poměru
k ní také láska, na příklad aby ten, kdo jest lepší a prospěšnější, byl více
milován než sám miluje, a stejně je tomu ve všem ostatním; neboť řídí-li se láska podle hodnoty, tehdy
vzniká jistá rovnost, která jest podstatnou známkou přátelství.
9. Nutnost rovností o přátelství
Ale rovnost není
stejná v poměrech právních a v přátelství; neboť v právu jest rovnost nejprve
podle hodnoty a potom teprve podle kolikosti, kdežto v přátelství jest
nejprve rovnost podle kolikosti a potom teprve podle hodnoty. Vidíme to tehdy,
když mezi různými osobami jest veliký rozdíl co do ctnosti nebo špatnosti nebo
blahobytu nebo něčeho jiného; tu nejsou již přáteli a také toho nežádají.
Nejzjevnější jest to u bohů; ti zajisté nejvíce vynikají všemi dobry. Ale jest
to zjevno také u králů; oni si totiž nežádají býti jim přáteli takoví lidé,
kteří jsou mnohem nižší, aniž nejlepším a nejmoudřejším lidem lidé méněcenní.
Přesné hranice v tom ovšem není, kam až přátelství sahá; neboť trvá ještě, i
když někomu bylo mnoho odňato, kdežto je-li rozdíl veliký, jako u boha, nemůže
již býti přátelství. Proto jest také otázka, zda přátelé přejí svým přátelům
největších dober, na příklad aby byli bohy; vždyť pak jim již nebudou
přáteli, ani dobrem; a přátelé jsou přece dobrem. Je-li však správné určení, že
přítel příteli přeje dobra kvůli němu, musí asi zůstati takovým, jakým jest; a
jako člověku bude mu přáti i největších dober. Ale přece asi ne všech; neboť
každý člověk nejvíce dober přeje sobě samému. Zdá se však, že většina lidí ze
ctižádosti chce býti raději milována, než aby milovala — proto přemnozí
dopřávají sluchu pochlebníkům; neboť pochlebník jest podřízený přítel, anebo se
tak tváří, jako by jím byl a jako by více miloval než jest milován —; a zdá se,
že »býti milován« jest blízko dojmu »býti uctíván», po čemž přemnozí touží.
Ale nezdá se, že si žádají cti pro ni samu, nýbrž pouze nahodile. Velmi mnozí
se totiž radují z toho, že jsou ctěni od lidí mocných, pro naději — domnívají
se totiž, že se jim od nich dostane toho, čeho budou potřebovati; radují se
tedy z pocty jako ze známky, že dobře pochodí —; naopak zase lidé, kteří dychtí
po cti u lidí ctnostných a duševně vynikajících, touží, aby tím potvrzeno bylo
jejich vlastní mínění o sobě. Radují se tedy, že jsou dobří, poněvadž věří
úsudku těch, kteří to říkají. Naopak to, že jsou milováni, činí jim radost samo
o sobě. Proto se to zdá býti lepší než býti ctěn, a přátelství se zdá býti o
sobě žádoucí. Toto však, jak se zdá, záleží více v tom, že člověk miluje, než
že jest milován. Důkazem toho jest to, že si matky libují ve své lásce; některé
totiž dávají své děti kojiti a zahrnují je vědomou láskou, nevyžadují však
vzájemné lásky, když oboje býti nemůže, nýbrž se zdá, že jim stačí, když vidí,
že se děti mají dobře, i milují je, i když tyto, neznajíce jich, neprokazují
jim nic z toho, co náleží matce.
10. Podmínky méně dokonalého přátelství mezi nerovnými
Poněvadž přátelství záleží více v milování a chváleni
bývají ti, kteří mají rádi své přátele, zdá se milování býti ctností přátel,
takže ti, u nichž se to děje b podle hodnoty, jsou přáteli stálými a stálé jest
jejich přátelství. Tak mohou i nerovní lidé býti největšími přáteli, stali by
se totiž rovnými. Rovnost pak a podobnost jest
přátelstvím a zvláště podobnost ve ctnosti; poněvadž totiž sami o sobě jsou
stálí, zůstávají jimi také navzájem, a ani si nežádají věcí špatných, ani k nim
nepomáhají, ba jim takřka brání; neboť ctnostným lidem náleží, aby ani sami
nechybovali, ani aby toho nedovolovali u svých přátel. Špatní lidé nemají
stálosti; vždyť ani sobě nezůstávají stejní; stávají se však přáteli na krátkou
dobu, poněvadž si libují ve vzájemné špatnosti. Déle trvá přátelství těch,
kteří jsou užiteční a příjemní; totiž lak dlouho, dokud si poskytují rozkoše a
prospěchu. Zdá se, že přátelství, které bývá pro užitek, vyskytuje se zvláště
mezi lidmi, kteří zaujímají opačné místo, tak mezi člověkem chudým a bohatým,
mezi člověkem vzdělaným a nevzdělaným; neboť ten, kdo něčeho potřebuje, touží
toho dosíci tím, že za to dává něco jiného. Sem snad můžeme počítati také
milovníka a miláčka, člověka krásného a ošklivého. Proto se milovníci jeví
někdy směšnými, když žádají, aby byli milováni tou měrou, jakou milují; snad
jest tu žádati, aby byli stejně lásky bodni, není-li však toho, jest to směšné.
Netouží pak protiva po protivě o sobě, nýbrž nahodile, a touha vlastně hledí ke
středu; tento totiž jest dobrem, na příklad u toho, co jest suché, není dobrem,
stane-li se vlhkým, nýbrž aby dospělo ke středu, a u toho, co jest teplé, a u
ostatního jest tomu stejně.
11. Základ přátelství ve
společenství
Toho tedy zanechejme — neboť se lo příliš odchyluje od věci
—; podobá se, jak bylo na počátku řečeno, že přátelství se vztahuje k týmž
věcem a k týmž osobám, jako právo. Zdá se totiž, že v každém společenství
jest jakési právo, a také přátelství; vždyť přáteli se nazývají spoluplavci i
spoluvojíni, a podobně jest tomu i v každém jiném společenství. Dokud žijí ve
společenství, dotud trvá přátelství; a tak i právo. I jest správné přísloví: "Společné jsou věci přátel"; neboť přátelství se zakládá na společenství.
Mezi bratry a druhy jsou všechny věci společné, mezi jinými lidmi jenom
některé, tu více, tam méně, neboť i svazky přátelské jsou jedny pevnější, druhé
méně pevné. A tak jest rozdíl i v právech; neboť právo rodičů k dětem jest
jiné, než právo bratří k sobě, právo mezi druhy jest jiné, než mezi občany, a
podobně jest tomu i v jiných přátelstvích. Jest tedy také rozdíl v bezpráví ke
každému z nich a bude tím větší, čím větším přítelem jest jeden druhému, jako ma
příklad jest větším proviněním oloupili o peníze svého druha, než oloupiti
spoluobčana, nepomoci bratrovi, než nepomoci cizinci, a zabíti otce, než zabíti
kohokoli jiného. Zároveň s přátelstvím tedy přirozeně vzrůstá i právo, ježto v
nich jde o tytéž osoby a vztahují se k týmž věcem. Všechna společenství se
podobají částem společenství politického. Lidé se v nich spolčují za ně
jakým prospěchem a aby si něco opatřili, čeho k životu potřebují; i zdá se, že
to byl také prospěch, pro který politické společenství původně vznikalo a se
udržovalo. Ten jest také cílem zákonodárců, i říká se, že právem jest to, co
prospívá společnému blahu. Ostatní společenství směřují k prospěchu částečnému,
na příklad plavci k zisku, který vzniká z plavby, k výdělku peněz nebo k něčemu
takovému, vojáci k zisku, který vzchází z války, ať již touží po penězích, ať
po vítězství nebo po městě, a podobně také příslušníci fyl a démů; některá společenství však, jak se zdá, vznikají pro
obveselení, tak u členů obětních spolků a u účastníků hostin. Tu se totiž lidé
spolčují pro obětní slavnosti a pro společné pobavení. Všechna tato spolčování
však, jak se zdá, jsou podřízena společenství politickému; neboť toto nemá
cílem přítomný prospěch, nýbrž prospěch pro celý život, a tak tím, že lidé
přinášejí oběti a scházejí se o nich a vzdávají bohům pocty, opatřují sami sobě
odpočinek s obveselením. Zdá se totiž, že starobylé obětní slavnosti a schůzky
se dály po sklizni plodů jako prvotiny; neboť v té době lidé měli nejvíce
volného času. Jest tudíž zjevno, že všechna společenství jsou částí
společenství politického; dle nich se pak řídí jednotlivá přátelství.
12. Druhy ústav a jejich zhoršené odrůdy
Jsou však tři druhy
zřízení obce a stejně tolik odrůd jakoby jejich zhoršení. Zřízení ta jsou:
království a aristokracie, třetí se zakládá na rozdílech jmění, které lze
vlastně nazvati asi timokracií, většina ji však obyčejně nazývá p o 1 i t e i
í. Z nich jest nejlepší království, nejhorší timokracie. Zhoršenou odrůdou
království jest tyranida. Obě jsou monarchiemi, ale velmi se různí. Tyran si totiž hledí toho, co prospívá jemu samému, král však toho, co prospívá
poddaným. Není zajisté králem ten, kdo sám sobě nedostačuje a nevyniká všemi
dobry; takový nepotřebuje ničeho; nebude si tedy hleděti toho, co by prospívalo
jemu, nýbrž toho, co prospívá poddaným; a ten, který by takový nebyl, byl by
jako nějaký vylosovaný král. Tyranida jest opakem toho; neboť se žene za svým
vlastním dobrem. Na ní jest také nejzřejmější, že jest zřízením nejhorším;
neboť nejhorší jest to, co jest opakem nejlepšího. Království přechází v
tyranidu; neboť tyranida jest špatností monarchie, a špatný král se stává
tyranem. Aristokracie přechází v oligarchii pro špatnost vládnoucích, kteří
obecní dobra rozdělují proti hodnotě, a to všechna nebo nejčetnější rozdělují
sami sobě a úřady vždy týmž osobám, a nejvíce stojí o zbohatnutí; vládnou pak
pouze někteří, a to špatní místo nejzdatnějších. Timokracie konečně přechází v demokracii;
neboť tato obě zřízení spolu hraničí; také timokracie totiž přenáší vládu na
množství a v rozdílech jmění jsou si všichni rovni. Nejméně špatná jest
demokracie; neboť se nejméně uchyluje od správného zřízení obce. Takto se tedy
ponejvíce ústavy mění — neboť tak přechod jest nejsnadnější a jest spojen s
nejmenšími změnami —; jejich podoby a jakoby příklady možno vzíti také z
domácností. Neboť poměr otce k synům má podobu království — otec totiž pečuje o
dítky; proto také Homeros nazývá Dia otcem; království zajisté chce býti vládou
otcovskou —; u Peršanů však vláda otcova jest tyranská — neboť u nich otec
zachází se syny jako s otroky —, tyranský poměr pak jest mezi pánem a otroky —
neboť při něm rozhoduje prospěch pánův; tento poměr se ovšem zdá být správný,
perský však jest pochybený: neboť vláda nad různými osobami má býti různá —;
mezi mužem a ženou zdá se býti poměr aristokratický — neboť muž vládne podle
hodnoty a v tom, v čem muži náleží; co se hodí ženě, to jí přenechává —;
vládne-li však muž nade vším, mění poměr v oligarchii — neboť to činí proti hodnotě a nikoli z důvodu, že by byl lepší
—, někdy však vládnou ženy, když jsou dědičkami, ale tu pak o vládě nerozhoduje
ctnost, nýbrž bohatství a moc, jako v oligarchiích; timokratickému zřízení se
podobá poměr bratrský neboť bratří jsou si rovni, leda že se různí věkem; proto
když se věkem velice od sebe liší, není přátelství již bratrské —; demokracie
jest ponejvíce v domácnostech bez pánů — tam totiž jsou všichni rovni , a v
těch, v nichž pán jest slaboch, a kde si každý dělá, co chce.
13. Podobnost ústav s přátelstvím o
rodině
Každému zřízení obce
odpovídá zvláštní druh přátelství, ježto i právo. U krále k poddaným to, které
se zakládá na převaze dobrodiní; dobře totiž činí svým poddaným, ježto jsa
dobrý o ně pečuje, aby se měli dobře, zrovna jako pastýř o ovce; proto také
Homeros nazval Agamemnona pastýřem lidu. Takové jest i přátelství otcovské,
liší se však od něho velikostí dobrodiní; neboť otec jest původcem bytí, které
jest darem největším, a také výživy a výchovy. Táž zásluha se přičítá také
předkům. Otec zajisté jest přirozeně určen k vládě nad syny, předkové nad
potomky a král nad poddanými. Tato přátelství se zakládají na přednosti,
proto také rodiče jsou ctěni. A proto ani právo mezi takovými přáteli není
stejné, nýbrž se určuje podle hodnoty; a tak i přátelství. A přátelství muže k
ženě jest totéž jako v aristokracii; záleží totiž v ctnosti, a ten, kdo jest
lepší, má více dobra, a každý má to, co mu přísluší; a tak má i své právo.
Přátelství bratrské se podobá družnému; jsou si totiž rovni a blízcí věkem, takoví
pak obyčejně mívají stejné sklony a stejné povahy. Tomuto přátelství se podobá
i přátelství timokratické. Neboť občané chtějí býti rovni a stejně hodni; vláda
jest mezi ně rozdělena, a to rovným dílem; a takové jest i jejich přátelství.
Ve zhoršených ústavách jest jak práva, tak i přátelství namále, a nejméně
jest jich v nejhorší: v tyranidě totiž není přátelství buď žádného, anebo jenom
v malé míře. Neboť tam, kde vládnoucí a ovládaný nemají nic společného, není
přátelství; a ani práva; ale jest tu poměr jako u umělce k nástroji a u duše k
tělu a u pána k otroku; všechno to má sice prospěch z toho, čeho užívá, ale k
věcem ne živým není přátelského poměru a ani práva. Avšak ani ke koni nebo k
volu, a ani k otroku, pokud jest otrokem. Neboť tu není nic společného; otrok
jest zajisté živý nástroj, nástroj pak jest neživým otrokem. Pokud tedy jest
otrokem, není k němu přátelství, ale ovšem pokud jest člověkem; neboť se zdá,
že každý člověk jest v jakémsi právním poměru ke každému člověku, který s ním
může míti společný zákon a smlouvu, a tím jest také dána možnost přátelského
svazku, pokud jest to člověk. V tyranidách tedy jest přátelství i práva
poskrovnu, nejvíce jest jich ještě v demokraciích; neboť tam, kde jsou lidé
rovni, mají mnoho společného.
14. Přátelství dle druhu společenství
Každé přátelství se tedy, opakuji, zakládá na společenství;
musíme však asi rozlišovati přátelství mezi příbuznými a přátelství mezi
druhy. Přátelství mezi spoluobčany, mezi příslušníky fyl a mezi spoluplavci
a kolik takových ještě jest, podobá se spíše přátelství založenému na společenství; neboť, jak se zdá, záležejí v jakémsi
souhlase. Mezi ně bychom asi mohli zařadili také přátelství pohostinné. Také
přátelství příbuzenské má zjevně mnoho druhů, ale celé závisí na
přátelství otcovském; rodiče totiž milují své děti jako část své bytosti, děti pak své rodiče jako svůj původ. Rodiče však více znají to, co z nich pochází,
než rozenci to, že z nich pocházejí, a více lne ploditel k svému plodu, než
plod k svému plodileli; neboť to, co jest z jiného, jest vlastní tomu, odkud
jest, na příklad zub, vlas a cokoli jiného jest vlastní tomu, kdo je má, onomu
však není vlastní nic z toho, odkud jest, anebo alespoň v menší míře. Také
záleží na délce času; rodiče totiž milují své dítky hned po narození, tyto však
své rodiče teprve postupem doby, když začaly chápat a vnímat. Z toho jest
také zjevno, proč matka miluje více. Rodiče tedy dítky milují jako sebe — neboť
to, co jest z nich, jest jakoby jejich druhé já —, děti pak rodiče, ježto jsou
z nich zrozeny, a bratří sebe navzájem, poněvadž pocházejí z týchž rodičů;
neboť stejný poměr k nim jest příčinou, že jsou navzájem jedno a totéž; proto
se říká »jedna krev« , »jeden kořen« a podobně. Jsou tedy jaksi totéž, i když
v různých osobách. K jejich přátelství přispívá mnoho společné vychování a
věková blízkost; neboť "rovný věkem k rovnému" a "stejné zvyky — věrní
druhové", proto se také bratrský poměr podobá poměru mezi druhy. Bratranci pak
a ostatní příbuzní jsou spřízněni skrze ně; neboť mají týž původ. Jedni se více
sbližují, druzí méně, podle toho, jak od společného praotce jsou blízko anebo
daleko. Přátelství dětí k rodičům a lidí k bohům jest jako přátelství k člověku
dobrému a vynikajícímu; jsou totiž jejich největšími dobrodinci;
jsou původci jejich bytí a výživy a potom i jejich výchovy. V tomto přátelství jest také příjemnost a užitek větší, než v přátelství mezi lidmi
cizími, a to tím větší, čím jejich život jest pospolitější. V bratrském poměru
jest totéž, co v poměru mezi druhy, a to, jsou-li oni lidé řádní, a dokonce,
jsou-li si podobni, tím větší, čím jsou si bližší, ježto se mají hned od
narození rádi, a čím více jako sourozenci jsou si povahou podobnější a jsou
spolu živeni a stejně vychováváni; a zkušenost v té době jest nejvydatnější a
nejjistější. Podobný přátelský poměr bývá i mezi ostatními příbuznými. Zdá se,
že mezi mužem a ženou jest přirozený přátelský svazek; neboť člověk jest
přirozeně určen ještě více pro život manželský než pro život v obci, a to tím
více, čím dřívější a nutnější jest rodin a než obec, a čím více živým tvorům
jest plození společné. Ostatní z nich tedy mají pouze toto společenství, lidé
však spolu bydlí nejen pro plození, nýbrž i pro životní potřeby; neboť úkoly
jsou předem rozděleny a jiné má muž, jiné žena; tak si navzájem vypomáhají a
každý své vlastní síly dává do služby společnému dobru. Proto v tomto
přátelství jest i užitek i příjemnost. A bylo by to zvyšováno ještě ctností,
kdyby oba byli hodní, neboř každý má svou vlastní ctnost, a to může pro ně býti
zdrojem radosti. Pojítkem se zdají býti děti; proto se bezdětní manželé
snadněji rozlučují; neboť děti jsou dobrem oběma společným, a to, co jest společné,
spojuje. Pro to však, jak má muž se ženou žíti a vůbec přítel s přítelem,
nevyžaduje se nic jiného než to, co jest spravedlivé; neboť toto zjevně není
totéž v poměru mezi přáteli jako k cizinci, k druhu a ke spolužákovi.
15. Neshody mezi přáteli v nedokonalém přátelství
Poněvadž jsou tři druhy přátelství, jak jsme řekli na
začátku, a v každém z nich jsou přátelé buď rovni, anebo jeden z nich vyniká —
neboť přáteli se mohou státi lidé stejně dobří zrovna tak, jako člověk lepší
horšímu, a podobně i lidé příjemní a ti, kteří přihlížejí k užitku a
prospěchem se rovnají anebo různí —, jest potřebí, aby rovní ve své rovnosti se
rovnali milováním i vším ostatním, nerovní však aby dle poměru přednost
vyrovnali. Jest pochopitelno, že v přátelství, které bylo uzavřeno pro užitek,
vyskytují se buď vůbec nebo převážně výčitky a obviňování. Ti zajisté, kteří
základem svého přátelství učinili ctnost, snaží se, aby si prokazovali dobro —
vždyť toto náleží ctnosti a přátelství —, a při tom závodění není mezi nimi ani
výčitek, ani sporů — neboť nikdo se nehorší na toho, kdo jej miluje a dobře mu
činí, nýbrž jeli zdvořilý, splácí mu stejným dobrodiním; a ten, který vyniká,
když dosáhl toho, po čem toužil, nebude příteli činiti výčitek, neboť oba
touží po dobru —; ani toho není mezi těmi, jejichž cílem v přátelství jest
rozkoš — neboť oba zároveň dosahují toho, po čem touží, jestliže spolu rádi
žijí; byl by i směšný ten, kdo by druhu vyčítal, že mu neposkytuje žádného
pobavení, ježto se s ním nemusí stýkati —; výčitky však bývají v přá telství,
uzavřeném pro užitek. Neboť ježto se tu lidé spolčují pro prospěch, žádají
stále více a domnívají se, že mají méně, než jim přísluší, i reptají, že se jim
nedostává tolik, kolik žádají, ač prý jsou toho hodni; a ti, kteří dobrodiní
prokazují, nestačí udělovati tolik, kolik žádají ti, kteří je přijímají. Zdá
se, že jako právo jest dvoje, nepsané a zákonné, tak i
přátelství pro užitek jest jednak mravní, jednak zákonné. Výčitky se tedy činí
nejvíce pro to, když se výměny a vyrovnání nedějí podle téhož přá telství.
Zákonné jest to, které spočívá na úmluvě, buď zcela obyčejné z ruky do ruky,
anebo ušlechtilejší na čas, že se podle smlouvy dá něco za něco — v tomto jest
závazek zjevný a nepochybný a přátelské jest v něm to, že dovoluje odklad;
proto se na některých místech v takových věcech nepřipouštějí soudní pře, nýbrž
má se právě za to, že ti, kteří se v důvěře smluvili, mají se srovnati —;
naopak mravní přátelství se nezakládá na úmluvě, nýbrž tu se něco dává příteli jako
příteli anebo nějak jinak. Při tom se žádá, že dostane stejně anebo více,
poněvadž věc nedaroval, nýbrž půjčil. Neděje-li se výměna a vyrovnání ve stejné
míře, dojde k výčitkám. To proto, že všichni lidé, anebo většina jich, chtějí
sice to, co jest krásné, ale dávají přednost tomu, co jest prospěšné. Krásné
jest, 1163 dobře činiti bez úmyslu, aby to bylo stejně splaceno, prospěšné pak
jest dobrodiní přijímati. Kdo tedy může, má splatiti cenu toho, co přijal, a to
rád; neboť toho, kdo to učiní proti vůli, nemáme pokládati za přítele, protože
již od počátku chyboval a přijímal dobrodiní od toho, od koho neměl; totiž od
někoho, kdo není přítelem a jako takový nejednal; a proto jest tu potřebí
vyrovnati se, jako kdyby se dobrodiní bylo přijalo jen za výslovné podmínky
takového vyrovnání. Také jest třeba zrovna říci, že to chce splatiti, bude-li
moci, nebude-li moci, ani dárce by toho nežádal; a tak, je-li s to, má
prokázanou službu oplatiti. Od začátku však musí přihlížeti k tomu, od koho a
za kterých podmínek dobrodiní přijímá, aby je dle toho buď přijal nebo odmítl.
Tu však vzniká pochybnost, zda se splátka má měřiti a vraceti dle užitku příjemcova, či dle dobrodiní dárcova. Neboť ten,
kdo dobrodiní přijal, umenšuje je, řka, že dostal od dobrodince něco, co pro
něho bylo nepatrné a že je mohl přijmouti od jiných; dárcové zase řeknou, že
dali, co nejvíce mohli a čeho by od jiných nebyl dostal, a to v nebezpečí nebo
v nebezpečné tísni. Není tedy v přátelství, které má cílem užitek, měřítkem
prospěch příjemcův? Neboť tento jest potřebný a druhý mu v tísni vypomůže,
poněvadž doufá, že se mu dostane stejné odplaty; výpomoc tedy byla tak veliká,
jak veliký z ní onen měl prospěch, i má splatiti tolik, kolik mu bylo pomoženo,
ano i více; jest to totiž nejkrásnější. V přátelstvích, která jsou založena na
ctnosti, není výčitek a měřítkem se zdá býti úmysl dárcův: neboť úmysl
rozhoduje o ctnosti a o povaze.
16. Spory o přátelství, založeném na
převaze
Spory mohou vzniknouti také v přátelstvích, která se
zakládají na převaze. Neboť každý žádá míti více, a když se to stane, ruší se
přátelství. Ten totiž, který jest lepší, míní, že jemu náleží míti více — neboť
dobrému prý má být uděleno více —; totéž míní i ten, který poskytuje více užitku.
Neboť ten, kdo není k ničemu, nemá prý s ním míti stejně; sice prý to pak není
přátelství, nýbrž čestná služba, neřídí-li se výsledky přátelství hodnotou
výkonů; mají totiž za to, že také v přátelství to má býti tak, jako ve
společenství peněžním, kde se většího zisku dostává těm, jejichž vklad jest
větší. Potřebný a méně zdatný zase myslí opak: dobrý přítel prý má vypomáhati
lidem potřebným; neboť "co prospěje", tak říkají, "býti přítelem člověku
zdatnému a mocnému, nemám-li z toho míti prospěch?" Možno říci, že požadavek
obou jest oprávněný a že každému se má z přátelského poměru dostati více, ovšem
nikoli v téže věci, nýbrž tomu, kdo vyniká, má se dostati více cti a potřebnému
více zisku; neboť odměnou ctnosti a dobrodiní jest čest, potřebě však vypomáhá
zisk. Že tomu tak jest, jest zjevno i z uspořádaného života v obci. Neboť
ten, kdo pro společné blaho ničím dobrým nepřispívá, nebývá ctěn. To totiž, co
jest společné, dává se tomu, kdo se zaslouží o společné blaho, a to společné
jest čest. Není zajisté možno, aby člověk ze společných prostředků měl
zároveň zisk i čest. Neboť nikdo nesnese toho, aby byl zkrácen ve všem; proto
ten, kdo byl zkrácen v penězích, bývá odškodněn clí, a ten, kdo rád přijímá
dary, dostává peníze; neboť, jak jsme řekli, rozdílení podle hodnoty vyrovnává
a chrání přátelský svazek. Tímto způsobem tedy se musí říditi i vztahy mezi
nerovnými přáteli, a ten, kdo má z přátelství zisk peněžitý, anebo v ctnosti
jest jím podporován, má druhému spláceti ctí, a spláceti, jak může. Vždyť přátelství žádá pouze to, co jest možné, nikoli to, co ná leží; toto není ani
všude možno, jako na příklad v poctách, které prokazujeme bohům a rodičům; tu
nikdo nemůže splatiti podle hodnoty, ale ten, kdo je ctí dle své možnosti, jest
čestný a dobrý. Proto se také zdá, že se syn nesmí zříci otce, ovšem otec se
smí zříci syna. Neboť ten, kdo jest dlužen, musí dluh splatiti, syn však ani
tím, co činí, nemůže dle hodnoty splatiti přijatých dobrodiní, a tak jest stále
dlužníkem; naopak věřitel smí dlužníku dluh odpustiti, a tak i otec. Přece se
však nezdá, že by některý otec byl opustil syna, leda že by jeho špatnost
přesahovala míru — neboť,
nepřihlížíme-li k přátelství přirozenému, jest lidské neodříkati pomoci —;
je-li však syn špatný, snaží se povinné pomoci otci vyhnouti, nebo se alespoň
nesnaží pomoci. Neboť dobro přijímati chtějí všichni, ale vyhýbají se tomu, aby
dobro činili, ježto prý to nic nevynáší.
KNIHA DEVÁTÁ
OSVĚDČOVÁNÍ A POTŘEBA PŘÁTELSTVÍ
1. Udržování přátelství
Tolik tedy budiž o tom pověděno; jak řečeno, ve všech
nerovných přátelstvích úměrnost přátelství vyrovnává a chrání, jako i v
občanském styku dostává se ševci za obuv odplaty dle její hodnoty, rovněž i
tkalci a všem ostatním. Tu jest ovšem společné měřítko dáno penězi a na ně se
všechno uvádí a jimi se měří; v lásce jest tomu jinak, kde někdy milovník, na
němž náhodou není nic hodného milování, vyčítá, že jeho převeliká láska není
opětována, miláček si však často naříká, že ten, jenž mu dříve všechno slíbil,
nic neplní. To bývá tehdy, když jeden miluje miláčka pro rozkoš a druhý
milovníka pro užitek, a když se žádnému toho nedostane. Proto se přátelství
ruší, když se nikomu nedostane toho, proč se milovali; neboť nemilovali sebe,
nýbrž to, co každý měl a co není stálé; proto jsou taková i jejich přátelství.
Přátelství však, které se zakládá na mravní povaze, ježto jest přátelstvím samo
o sobě, jest, opakuji, stálé. Dochází však také k roztržkám, když jednomu z
přátel se dostane něčeho jiného, než po čem touží; neboť nedosáhne-li toho, po
čem touží, jest to tak, jako kdyby zcela nic nedostal, jako se na příklad stalo
tomu kytaristovi, kterému kdosi slíbil, že dostane o to víc, oč lépe bude
hráti; když pak kytarista zrána žádal splnění slibu, odpověděl mu onen, že
zábavou za zábavu má zaplatit...
Žádné komentáře:
Okomentovat