Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 24. září 2018

Bernstein a Zimerman

Předposlední koncert Dvořákovy Prahy v kategorii velkých vokálních skladeb se konal ve čtvrtek 20. září v pražském Rudolfinu. Hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou svého zbrusu nového šéfdirigenta Alexandera Liebreicha.

Americký prapor je poněkud zasutá Dvořákova skladba z jeho amerického období objednaná k oslavě 400 let objevení Ameriky a nese specifika s tím spojená. Je v ní vlastně to, co má člověk jako já s americkou historií spojeno. Nicméně ani v Americe, ani v Česku není nějaký silný argument pro to, aby se hrála a tak se hraje zřídka.

Hlavní skladbou večera však byla Bernsteinova 2. symfonie Věk úzkosti, kde klavírní part hrál Krystian Zimerman. Jak byl Bernstein komplexní osobnost, tak řada jeho skladeb odráží život a některé jsou koinsporovány literaturou. Jednou z nich je právě tato symfonie. Je možná složité ji přijmout, aniž by posluchač znal souvislosti. Bernstein ji spojil s epickou básní W.H. Audena Věk úzkosti z roku 1947, za níž autor o rok později obdržel Pulitzerovu cenu.

W. H. Auden byl okouzlující moralista, toužebný i když nelítostný, láskyplný, ale deprimovaný emocionální bolestí. Věkem úzkosti vytvořil historickou a psychologickou diagnózu duše a času v masce barokní pastorační báseň: "lži a letargie dohlíží na svět/v jeho období míru. Co bolest naučila/je brzy zapomenuto; slavíme/co by se mělo stát, jako by se to uskutečnilo,/jsouce oslepeni vlastním chvástáním. Pak zpět přicházejí,/věci jichž se bojíme." Vnější rámec akce představují čtyři protagonisté, kteří se dali do hovoru v newyorském baru, a jak alkohol odstraňuje překážky vnitřní cenzury, diskutují o válce, svém vlastním pohledu na svět a víru: to je fiktivní rozhovor mezi obyčejnými lidmi, sbor dramatu (který se nedokáže projevit) a hymnus a Elegie, co chcete.

Báseň, která vyhrála Audenovi Pulitzeru cenu, inspirovala Leonarda Bernsteina k sepsání stejnojmenné symfonie: "základní linií je Audenova báseň" řekl skladatel, "je záznamem o našem obtížném a problematickém pátrání po víře. Na konci se dvě postavy vyslovují pro její uznání, zároveň odhaluje neschopnost se s ní osobně ztotožnit v každodenním životě." Ve hudbě, která střídá kaleidoskopickou paletu hudebních stylů, Koncertantní sólový klavír se na symbolické funkce: "pianista", napsal Bernstein, "představuje téměř autobiografický protagonistu, stojícího proti orchestrálnímu zrcadlu, ve kterém vidí sám sebe, analyticky, v moderním prostředí." Řekl bych, že toto je až moc slov, ale neškodí je slyšet.

Krystian Zimerman v dokumentu "Teachers and Teaching" vypráví o svém osobním vztahu k autorovi toto: "S Bernsteinem jsem se poprvé setkal v roce 1976 a od té doby jsem s ním pracoval pravidelně. Vždy jsem se ho snažil sledovat, ale s Bersteinem je to složité. Když k němu přistoupíte moc blízko, jeho osobnost vás smete a potom už ztratíte svou pozici. Jako sólista během koncertu už nevypozorujete nic. Jste ponořeni do světa hudby a teprve později se probudíte a pokoušíte se zjistit, co se to vlastně dělo. Bernsteinova genia můžete sledovat z několika úhlů. Je v něm dilema mezi intenzivním hledáním umělecké preciznosti nebo lépe řečeno hudební pravdivosti a světem jeho emocí. Bernstein je nejúspěšnější v integraci svého života do hudby. Cokoli přes den zažije, odrazí se bezprostředně v jeho večerním koncertu. Hrál jsem s ním Brahmsův 2. klavírní koncert B dur na jeho sedmidenním evropském turné. Bylo to úžasné, každý z těch koncertů byl úplně jiný. Zážitky, maličkosti v našich životech byly okamžitě k nalezení v hudbě. V tom si cením poctivost jeho sdělení v nejvyšší míře. Bernstein dělá hudbu totálně poctivě. A výsledkem té poctivosti je můj pocit, že v jeho podání zní každé dílo tak jakoby to někdo napsal právě teď, i když je to Haydn nebo Mahler."

London Symphony Orchestra, 1988

Jak říká Zimerman, odráží se ve skladbě úzkost o civilizaci. Boj Izraele o existenci a komunistické ohrožení civilizace včetně jaderného. Je pozoruhodné, že většina Bernsteinových velkých skladeb odráží tak či onak otázky víry a používá k tomu židovské texty.

A když to člověk poslouchá dnes, uvědomuje si, že je to velmi aktuální stejně jako u dalších Bernsteinových velkých skladeb, se kterými můžeme a nemusíme souhlasit.

Krystian Zimerman, zvítězil v roce 1975 jako devátenáctiletý v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži,  je známý svým perfekcionismem při přípravě na koncerty, kterých pořádá relativně málo, kolem 40 až 50 ročně. Letos v červnu hrál tuto skladbu s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Simona Rattlea.

Krystian Zimerman a Alexander Liebreich
Stejně jako tam, i v Praze hrál s obrovským elánem, který se viditelně přenesl i na většinu orchestru. Jazzová partie byla strhující. Sympatické bylo jeho jednání po koncertu, kdy dal celkem taktně najevo, že žádný přídavek se konat nebude. A měl pravdu, proč rozmělňovat silný zážitek nějakou líbivou legráckou.


Čtvrtek 20. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Samuel Barber: Second Essay for Orchestra
Antonín Dvořák: Americký prapor, op. 102, B. 177
Leonard Bernstein: Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“

Krystian Zimerman klavír
Veronika Hajnová mezzosoprán
Oliver Johnston tenor
Samuel Dale Johnson baryton
Slovenský filharmonický sbor
Štefan Sedlický sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Alexander Liebreich dirigent

čtvrtek 20. září 2018

Rakety ve východním Středomoří

Židé po zboření jeruzalemského Druhého chrámu v roce 70, což byla práce Římanů, začali putovat po světě, občas byli zmasakrováni, občas je králové vzali pod ochranu, aby za to pak inkasovali tučnou odměnu. V 19. století se zrodila myšlenka židovského státu, kterou za 1. světové války podpořila Velká Británie a po hrůzné zkušenosti holocaustu za 2. světové války došlo v roce 1948 k jeho vzniku. Vzápětí byl napaden armádami pěti okolních arabských států jejichž ohromné přesile se ubránil. Přestože se války nepravidelně vrací a Írán stejně jako v Libanonu působící Hizballáh a palestinský Hammás mají za cíl zničení Izraele, ten je ve srovnání se svými sousedy prosperující zemí. Již několik let je ohrožován útoky z území válkou zničené Sýrie, kudy také proudí zbraně jejich nepřátelům. Transporty a skladiště na syrském území se mu dosud dařilo ničit díky vysoké technické a morální převaze izraelské armády. Významné je, že Rusko, které je spojencem syrského prezidenta Assáda a jeho jednotky jsou v Sýrii dislokovány, mu v tom nebrání. Poslední z takových akcí se odehrála počátkem tohoto týdne.

Stíhací bombardéry F-16 izraelských obranných sil (IDF) bombardovaly v noci na 18. září cíle severně od pobřežního syrského města Latakia, kde byly podle izraelských zdrojů íránské sklady zbraní, údajně určených k předání radikálnímu libanonskému šíitskému hnutí Hizballáh. Na pobřeží Středozemního moře v blízkosti Latakia, ale na jih od města se nachází rovněž hlavní ruská letecká základna Hmímím. Jednotky protivzdušné obrany ozbrojených sil režimu Bašára Asada opětovaly palbu na izraelské útočníky a raketou dlouhého doletu 5V28 protiletadlového systému S-200B nad mořem sestřelily ruský radioelektronický průzkumný letoun IL-20 vzdušně-kosmických sil RF. Ten se po dokončení výzvědného letu nad pozicemi povstalců v sousední provincii Idlib chystal k přistání na letišti Hmímím. Fragmenty IL-20 byly nalezeny 27 km od pobřeží. Všech 15 členů posádky a obsluhy radioelektronického komplexu zahynulo. Vzdušné síly IDF neměly žádné ztráty.

raketami zničený íránský muniční sklad
ruské průzkumné letadlo IL 20, které zničily rusko/syrské rakety
Syrská PVO, kdysi jedna z nejmocnějších na Středním východě, která byla vybudována s pomocí SSSR, po roce 1991 postupně upadala a kompletně se rozpadla během syrské občanské války, která začala v roce 2011. Technika se dostala do rukou protivládních sil nebo byla zničena a odborníci se rozutekli.

Po zahájení ruské operace v Sýrii v roce 2015 byl spuštěn program vzkříšení syrských ozbrojených sil včetně letectva a protivzdušné obrany. Ruští specialisté obnovili techniku, místní personál učili a přeškolovali a z RF proudily takzvaným „syrským expresem“ bezplatné dodávky komponentů, náhradních dílů a techniky z domácích ruských zásob. Vzdušné síly a protivzdušná obrana SAR byly prošpikovány ruskými experty a poradci. Během operací v Sýrii působí pozemní a vzdušné síly obou zemí společně a jsou prakticky integrovány při nadřazenosti ruské armády. Proto v Moskvě téměř okamžitě museli vědět, že IL-20 byl sestřelen „přátelskou palbou“ syrských spojenců a ne Američany, Francouzi, IDF nebo někým jiným.

Situace se vyvíjela velmi nepříjemně: Ruský vojenský poradce na syrském velitelském stanovišti z nějakého důvodu schválil v blízkosti základny Hmímím vypuštění raket dlouhého doletu S-200, která má oficiální dosah 250 km a reálný více než 300 km.

raketa S 200, muzeum v Peenemunde
Velitelské stanoviště v Hmímím bylo rovněž povinno sledovat okolní vzdušný prostor. Navíc tam věděli o plánovaném letu IL-20 a měli start S-200 zakázat. Ale zdá se, že ruští vojáci úplně ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem a řídícím systémem protivzdušné obrany v blízkosti své domovské letecké základny a v důsledku toho v podstatě sami sestřelili vlastní IL-20. Takovou katastrofu museli nějak vysvětlit prezidentu Putinovi, a protože to byl skutečně nálet IDF, který spustil „řetězec okolností“, jež vedly k tragédii IL-20, vedení ministerstva obrany se rozhodlo svalit všechnu vinu na židy. Je to lepší než nést zodpovědnost za vlastní chyby.

Tato situace je velmi podobná událostem ze srpna roku 2000, kdy admirálové tvrdošíjně svalovali tragédii ponorky „Kursk“ na Američany.

Zástupce ministerstva obrany generál Igor Konašenkov oznámil, že piloti IDF „se přiblížili k cílům v malé výšce ve směru od Středozemního moře“, a „skryti za IL-20 ho vystavili palbě syrské protivzdušné obrany.“ IL-20 je mnohem větší než F-16 a je lépe vidět na radaru a proto prý byl sestřelen raketovým systémem S-200.
verze události podle ministerstva obrany RF
Ministerstvo obrany oznámilo, že "považuje provokativní jednání Izraele za nepřátelské." Ministr obrany Sergej Šojgu prohlásil, že „vina za sestřelení ruského letadla a smrt posádky je plně na izraelské straně,“ a že Rusko „si vyhrazuje právo podniknout odvetné kroky.“ Na schématu ukázaném Konašenkovem je uvedeno, že F-16 používá vysoce přesné samonaváděcí průbojné bomby GBU-39 firma Boeing.

bomba GBU-39, délka 1,8 m; 4 letadla F16 jich nesly celkem 16
A pak se začala fejková historka hroutit: bylo by zcela nesmyslné vypouštět GBU-39 z „malé výšky“, ta by naopak měla být nějakých 10 km. Jen tehdy nabere GBU-39 dostatečnou rychlost, aby pronikla železem a betonem. Po vysunutí skládacích křídel může uletět 110 kilometrů a pak zasáhnout cíl s přesností na několik metrů.

A vypadá to, že právě tak to bylo: F-16 letěly v rádiovém tichu s vypnutými radary a souřadnice cílů již byly uloženy v raketách GBU-39. Bomby vypustily v mezinárodním vzdušném prostoru ve velké výšce a více než 100 km od pobřeží Sýrie, daleko od systémů protivzdušné obrany a otočily se. Když se první GBU-39 přiblížily ke svým cílům a syrská PVO se probudila, izraelská letadla už byla podle velení IDF v Izraeli. K žádnému přiblížení k IL-20, který až nyní přílétal z Idlib a nad mořem se otáčel, tak nedošlo a tím ani „přikrytí“. Avšak radary v blízkosti Hmímím viděly něco nad mořem a bylo rozhodnuto, že jsou to izraelské F-16. Možná to byly okřídlené GBU-39 bomby, které opravdu „letěly na cíle v malé výšce“ a vysokou rychlostí. Ty pak z obrazovek zmizely a zůstalo pouze IL-20, a na něj zřejmě vystřelili.

10. února tohoto roku raketa S-200 dohonila a nad izraelskými pozicemi v Golanech sestřelila izraelskou F-16, která bombardovala v oblasti Damašku, ale její velitel se obrátil na zpáteční cestu opožděně. Za takové vítězství Assad a jeho iránští páni velmi dobře platí, nelze vyloučit, že i poradcům. Syrská protivzdušná obrana nyní vypuštěním S-200 téměř začíná – možná trochu pro štěstí. Ale tato raketa má jednu zvláštní vlastnost - může letět „naslepo“ a to i v případě, že naváděcí hlavice nemá žádný cíl, který však může během letu ještě upřesnit. Stoupající rakety 5V28 zachytává signál pozemního radaru odražený od cíle, ale nedisponuje žádným radarem umožňujícim identifikaci „svůj-cizí“. V říjnu 2001 byla z Krymu během cvičení ukrajinské armády vystřelena raketa S-200, která místo cvičného cíle zachytila civilní Tu-154 na trase z Tel Avivu, a po 290 km letu ho nad Černým mořem sestřelila. Zemřelo 78 lidí. 5B28 letí v režimu samonavádění, a operátor ji může zastavit jen vypnutím radarového osvětlení cíle, pokud si situaci uvědomí včas.

Kreml zřejmě na základě dlouhodobých strategických úvah nepodpořil výkřiky o nutnosti okamžitě reagovat přerušením styků a přímým bombardováním Izraele, které se ozývaly z Dumy a Rady federace. Putin sice projevil solidaritu se svými generály, zároveň však označil tragédii IL-20 za důsledek neúmyslné shody okolností. Hovořil také s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahu, který se s ním telefonicky spojil bezprostředně po útoku, přijal jeho projev soustrasti a v podstatě souhlasil s přijetím izraelské vojenské delegace, aby se zjistily skutečné příčiny havárie IL-20. Ostatně bezpochyby také vyslechl izraelskou verzi. Z Izraele do Moskvy navíc přiletěl vysoký vojenský funkcionář, který nálet koordinoval a generální štáb seznámil s kompletní informací o akci. Lze doufat a současně pochybovat, že informace izraelské strany budou vzaty v úvahu a proběhne skutečné vyšetřování ukončené objektivní zprávou o tragédii IL-20, a ne tím co narychlo vymysleli na ministerstvu obrany.

V moři v blízkosti Hmimím byla 17. září také francouzská fregata Auvergne, kteří podle ruského ministerstva obrany během zmatku s F-16, GBU-39 a IL-20 také „vypustilo řízené střely“.
francouzská fregata Auvergne
Jaké to byly "rakety", kam přesně, kolik a za jakým účelem je Francouzi vypustili, to na ministerstvu obrany zatím nevymysleli. Takže vypustili a tečka. Zdá se, že tam vznikl tak nepředstavitelný binec, že ztratili nejen kontrolu nad vzdušným prostorem kolem Hmímím, ale vším ostatním, možná včetně jaderných raketových zbraní. Mimochodem francouzští sami popírají, že by Auvergne 17. září něco vypustila. Poněkud nediplomaticky to vyjádřil francouzský velvyslanec ve Washingtomu, který na svém twitterovém účtu napsal:
"@GerardAraud  Russian fake news machine getting mad: accusing the French to have shot down a Russian plane (in fact victim of a Syrian « friend » fire)"

Zajímavé v této souvislosti je, že syrský prezident Putinovi nevolal, což považoval kremelský mluvčí za nutné zdůraznit, pouze poslal kondolenci a vyjádřil naději, že Rusové budou dál bojovat proti teroristům. Měl důvod čekat s tím celé dva dny? A pochybuje snad o ruském odhodlání?

Přesto bych řekl, že se nic zásadního nezmění a jede se dál.


úterý 18. září 2018

Hilary

Hudbu Antonína Dvořáka můžeme slyšet dost často. Co ale slyšíme zřídka, je hudba Leonarda Bernsteina. A mezi jeho nejzajímavější skladby patří Serenáda. Vloni ji v Praze provedla Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Rožněm a houslistou Vadimem Gluzmanem, který, ač bezpochyby technicky vynikající houslista, působil jakoby byl lehce vyhaslý.

Letos Dvořákova Praha slibovala hvězdu holandské i světové hudební scény, houslistku Janine Jansen, a bylo se na co těšit, její loňská nahrávka z Barbican Hall je skvělá:

London Symphony Orchestra, Antonio Pappano - dirigent
Janine Jansen - housle; Barbican Hall, Barbican Center, Londýn 2017

Leč stalo se letos již podruhé, že do Prahy nakonec nedorazila. Poprvé to bylo na Pražské jaro. Na Dvořákovu Prahu místo ní přijela Hilary Hahn.

Hilary Hahn je skvělá houslistka, která začala v 10 (!!) letech studovat na Curtis Institute of Music ve Filadelfii a ještě než studium v 16 letech dokončila, absolvovala v roce 1994 s Budapest Festival Orchestra a dirigentem Ivanem Fisherem. A hráli Bernsteinovu Serenádu. Tu pak v roce 1998 nahrála s Baltimore Symphony Orchestra a Davidem Zinmanem.

CD s Bernsteinovo Serenádou z roku 1998 
A je to skladba, které má dost zvláštní charakter. Objednána byla v roce 1951 Fondem Sergeje Kuševického a slíbena také houslistovi Isaaku Sternovi, vznikla v létě roku 1954. Skladatel napsal jakýsi "návod k použití", kde každou z pěti vět přiřadil k jedné promluvě s Platónovy knihy Symposion. To je popis odpoledního popíjení Sokrata a jeho přátel, při kterém jsou přednášeny úvahy na téma boha Erose, nezřídka nepokrytě homosexuální povahy. Nejde ovšem o žádný popis, spíš přiblížení nálad, které by měla hudba u posluchače vyvolat. Bernsteinův bratr a životopisec Burton o Serenádě napsal, že "Může být také vnímána jako portrét samotného Bernsteina: velký a vznešený v první větě, dětinská ve druhé, hlučný a hravý ve třetí, klidný a něžný ve čtvrté a hrozivě prorocký a nakonec jazzově obrazoborecký ve finále.

Premiéru měla v září 1954 v benátském divadle La Fenice se Sternem a Izraelskou filharmonií. Dirigoval Bernstein osobně. Před premiérovým večerem poslal Bernstein své ženě telegram: "Isaac hraje jako anděl. Jestli se zítra všechno podaří, bude to pecka (knockout)." Autentickou interpretaci z roku 1986 pod taktovkou Bernsteinovou je možné slyšet v podání London Symphony Orchestra s houslistou Gidon Kremerem.

Hilary Hahn hrála v sobotu 1. září v Drážďanech Sibeliův houslový koncert s Orchestre Philharmonique de Radio France, v pátek přiletěla do Prahy, v sobotu hrála v Rudolfinu a zase odletěla. (Kam odložila tříměsíčního potomka není známo.)

Hilary na cestě a konečně v Rudolfinu

Jak se hrálo si lze částečně udělat představu z nekvalitní a pravděpodobně pirátská nahrávka 4. věty z balkónu Rudolfina:



A ještě poděkování za potlesk. Ten dokonce rušivě zazníval po každé větě.


Mám-li se vyjádřit k provedení, pak se hrálo jistě kvalitně. Mne osobně nejvíc oslovily poslední dvě věty. Ale dá se hrát i s velikým zaujetím a to se zvláště u orchestru tak docela nepovedlo. Obvykle je to záležitost dirigenta. Jak to umí Hilary v jiném složení lze slyšel na spotify.com.


Sobota 8. září, 19.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Camerata Salzburg
Daniel Blendulf dirigent
Hilary Hahn housle

Program
Antonín Dvořák: Nokturno H dur, op. 40, B. 47
Leonard Bernstein: Serenáda podle Platónova Sympozia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí
Antonín Dvořák: Serenáda E dur pro smyčcové nástroje, op. 22, B. 52


čtvrtek 13. září 2018

Belcea svírá kvartetní otěže

Když se režie Dvořákovy Prahy ujal Marek Vrabec, začal festival organizovat do programových řad a jednou z nich je řada komorní. V ní kurátor s vlastní zkušeností s komorní tvorbou dramaturgicky připraví sérii komorních koncertů, v nichž sám na několika vystoupí. Koordinátory dosavadních čtyř ročníků bylo Jiří Bárta, Ivo Kahánek, Daniel Hope a Radek Baborák. Letošních pět koncertů připravil druhý zahraniční hudebník a první žena - uznávaná izraelská klarinetistka Sharon Kam. Ta sama účinkuje ve čtyřech koncertech a v tom pátém v úterý 11. září vystoupil kvartet, který v roce 1994 založili posluchači Royal College of Music v Londýně a tehdy důvěrní přátelé - Rumunka Corina Belcea a Krzysztof Chorzelski z Polska. Dnes je kvartet doplněný dvěma Francouzy vysoce ceněn a momentálně je rezidenčním souborem nového sálu Pierra Bouleze v Barenboimově berlínském centru (dříve též v londýnské Wigmore Hall nebo Wiener Konzerthaus). Belcea jako primarius má kvarteto evidentně pevně v rukách:


Program koncertu byl seskupen kolem Bartókova 6. a posledního smyčcového kvartetu z roku 1939, který odráží temnou atmosféru té doby i osobní problémy skladatelovy.

Na rozdíl od něj jsou jak Mozartův, tak i závěrečný Dvořákův Americký kvartet skladby průzračné, které kromě krásy hudby přináší i pocit radosti. K poslední skladbě by se dalo říct, ne snad jako výtka, spíš konstatování, že ucho vycvičené českými interprety slyší Dvořáka trochu jinak, ale s tím lze sotva co dělat a také nemá smysl tvrdit, že jen Češi, maximálně nějaký ten Slovák mohou hrát Dvořáka správně.

Belcea kvartet
Neodpustím si však poznámku k naprosto unikátnímu prostředí historicky významné církevní stavby ze 13. století, které Anežský klášter nabízí. To bylo umocněno vlídným počasím a jasnou oblohou. V kombinaci s hudbou je to zážitek zcela unikátní.

pohled na kostel sv, Haštala s Anežským  klášterem za zády

11. září 2018, Anežský klášter
Dvořákova Praha 2018

Belcea Quartet
Corina Belcea – housle
Alex Schacher – housle
Krzysztof Chorzelski – viola
Antoine Lederlin – violoncello

 Program:

Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet č. 22 B dur, KV 589
Béla Bartók: Smyčcový kvartet č. 6, Sz. 114
Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 12 F dur, op. 96, B. 179, „Americký“

pondělí 10. září 2018

MET: padák a jede se dál...

Metropolitní opera v New Yorku měla do nedávna dva velké problémy. Jedním byla návštěvnost, druhým více než zasloužilý dirigent a hudební ředitel James Levine (nar. 1943), jehož četné zdravotní hendikepy limitovaly jeho výkon a nebyly ani prostředky, ani osoba pro to, jak ho nahradit. Yannick Nezet-Seguin byl sice jako nástupce vybrán již v roce 2016, ale jeho příchod byl možný až v sezóně 2020-21. Život je však neúprosný a když začala v minulém roce kampaň proto sexuálnímu násilí metoo, vzpomněla si v MET spousta lidí, že s homosexuálem Levinem byly podobné problémy a vedení divadla ho po 46 letech a 2577 oddirigovaných představeních drsně vyhodilo. OK, ale obvinění bylo tolik, že není možné, aby se o nich nevědělo dříve. Ovšem Levine se hodlal soudit o 5 mil. dolarů, o které ho tento krok připravil a současně divadlo přišlo o hudebního ředitele, byť omezeně výkonného. V této situaci zasáhla rodina známých filantropů Neubauer a darovala divadlu 15 mil. dolarů.

Tento dar pomohl vyřešit všechny problémy. Levine přestal vyhrožovat soudem, Nézet-Séguin si upravil své závazky jinde a divadlo má od září plnohodnotného hudebního ředitele. A když bůh dá, budou i diváci.

A jede se dál.

- Začíná se 24. září  premiérou Samsona a Dalily francouzského skladatele Camille Saint-Saënse. Režisér Darko Tresnjak získal v roce 2014 Tony Award za muzikál  A Gentleman’s Guide to Love & Murder. V hlavních rolích při premiéře Elina Garanča a Roberto Alagna, alternují Anita Rachvelishvili, resp. Alexandr Antonenko. 20. října bude představení vysíláno v přímém přenosu do kin.

Elina Garanča a Roberto Alagna jako Dalila a Samson
- V Pucciniho Bohémě se od 25. září představí debutující australská sopranistka Nicole Car, resp. Ailyn Pérez jako Mimi a Vittorio Grigolo (Michael Fabiano) jako Rodolfo. V roli Musetty bude zpívat Angel Blue, 180 cm vysoká Afroameričanka, Miss Hollywood a vítězka Domingovy Operalie, která v MET debutovala vloni jako Mimi.

- Třetí inscenací sezóny bude Verdiho Aida, která bude též 6. října vysílána do kin. Hlavní role v přímém přenosu budou pod taktovkou Nicoly Luisottiho zpívat Anna Netrebko, Anita Rachvelishvili a Alexandrs Antonenko. V dalších 13 představeních budou alternovat Sondra Radvanovsky a Tamara Wilson roli Aidy, Amneris Dolora Zajick a Olesya Petrova. Jako Ramfis vystoupí 3x Štefan Kocán.

- Pucciniho La Fanciulla del West bude dirigovat Marco Armiliato a v hlavních rolích vystoupí Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann, resp. Yusif Eyvazov.

- Druhou premiérou sezóny bude opera Marnie Nica Muhlyho (narozen 1981), vycházející z románu Winstona Grahama a stejnojmenného thrilleru Alfreda Hitchcocka. Isabel Leonard bude 11 let po svém debutu v MET hvězdou večera v roli notorické zlodějky a lhářky Marnie. Její protějšek, vyděračského manžela Marka Rutlanda si zazpívá Christopher Maltman. Opera Marnie vznikla na objednávku Metropolitní opery a inscenace v koprodukcii s English National Opera, kde měla premiéru v roce 2017. Sedmé představení dne 10. listopadu bude vysíláno v Live i HD.
Isabel Leonard a Christopher Maltman v Marnie
- Další série představení začne 25. října a bude to Pucciniho Tosca. O hlavní ženskou roli se podělí Sondra Radvanovsky a Jennifer Rowley, která vloni vtrhla jako blesk do 3 rolí, kde měla (prý) původně působit coby cover. Cavaradossiho bude zpívat Joseph Calleja.

- Další stálicí repertoáru je Bizetova Carmen. V hlavní roli bude bez alternace zpívat Francouzka Clémentine Margaine, která je dnes snad nejvyhledávanější interpretkou této postavy, a většinu představení odzpívá jako Don José její krajan Roberto Alagna. Jeho žena Aleksandra Kurzak pak Micaelu.

Clementine Margaine jako Carmen
- Boitův Mefistofeles bude na programu celkem 5x a bez alternace budou zpívat Angele Meade (Margherita), Jennifer Check (Helena), Michael Fabiano (Faust) a Christian Van Horn (Mefistofeles).

- Umělecký ředitel pražské PKF Emmanuel Villaume bude dirigovat všech 7 představení Bizetových Lovců perel. V hlavních rolích budou zpívat Pretty Yende, Javier Camarena a Mariusz Kwiecien.

- Při příležitosti stého výročí světové premiéry Il Trittico Giacomma Puccini v Metropolitní opeře budou v šesti představeních mezi 23. listopadem a 15. prosincem mimo jiné zpívat  Marcelo Alvarez, Kristine Opolais a Placido Domingo a dirigovat Bertrand de Billy.

- Po osmi letech uvede divadlo novou inscenaci Verdiho La Traviaty režiséra Michaela Mayera, která nahradí Deckerovu minimalistickou režii, jíž se v Salcburku 2004 proslavili Rolando Villazon a Anna Netrebko. První hudební nastudování Yannicka Nézet-Séguina v pozici plnohodnotného šéfa opery představí v hlavních rolích Dianu Damrau a Juana Diego, otce Germonta bude zpívat Quinn Kelsey. Alternovat budou Anita Hartig, Stephen Costello, Artur Ruciński, and Plácido Domingo. Představení zasazené do 18. století bude 15. prosince vysíláno v rámci projektu Love in HD.


Juan Diego Florez a Diana Damrau
- O den dříve zahájí serie představení Verdiho Otella, které bude obsazeno osvědčenými špičkovými zpěváky Sonyou Yoncheva, Stuartem Steltonem (předloni skvěle zpíval Tristana) a Željko Lučičem, Senzací však bude dirigent, 37letý Gustavo Dudamel, šéfdirigent LA Philharmonic od 2009 do 2022 (zatím), který absolvuje debut v MET a je považován za zdaleka nejlepšího dirigenta své generace, ne-li vůbec.

- Krátce před Vánoci se začne hrát tradiční Mozartova Kouzelná flétna ve zkrácené anglické verzi, do níž budou obsazeni Erin Morley (Pamina), Ben Bliss (Tamina), Nathan Gunn (Papageno) a Kathryn Lewek (Královna noci).

- A jako poslední, třináctá inscenace letošní části sezóny 2018-2019 bude mít na Silvestra premiéru veristická opera Adriana Lecouvreur, kterou složil Francesco Cilea v roce 1907. Pod taktovkou Gianandrea Nosedy budou zpívat Anna Netrebko, Piotr Beczała a dále mimo jiné Anita Rachvelishvili a Ambrogio Maestri. Premiéra inscenace sira Davida Mc Vicara proběhla vloni v londýnském Royal Opera House a vedle těchto dvou scén se na koprodukci podílely i barcelonské Gran Teatre del Liceu, Wiener Staatsoper, San Francisco Opera a L’Opéra National de Paris.

Anna Netrebko, Piotr Beczała 
A je to. Třináct týdnů, třináct inscenací, z toho čtyři premiéry, čtyři přímé přenosy, řada superstar, nemálo debutů. Takhle asi vypadá dobře namazaný stroj.

sobota 8. září 2018

Kráska a mladý Domingo

Pražská koncertní sezóna odstartovala svou podzimní část již v neděli 2. září několika akcemi Dvořákovy Prahy. Mezi ně a zahajovací koncert v pátek 7. září se ve středu vklínil recitál česko-slovenské sopránistky Simony Houda Šaturové a tenoristy Atilly Ayan původem z Brazílie. Zatímco Šaturová je českému publiku známa z vystoupení v Národním divadle (např. La finta giardiniera 2009, Olympiade 2013) nebo Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu (Traviata 2012, záznam), četných koncertů (třeba monumentální provedení Mahlerovy 8. symfonie řízené Christophem Eschenbachem v roce 2011), recitálů (2009 s Bryn Terfelem, vánoční 2010, s Mariuszem Kwieczenem v roce 2016) i CD, teprve 32letý Ayan vystupoval před českým publikem pouze jednou a to před 5 roky jako "zajíček" Angely Gheorgiu. Jinak ovšem se po absolvování Lindenmannova programu v Metropolitní opeře před 7 lety rozjela jeho oslnivá kariéra ve velkých operních domech a od loňského roku je zřejmě i stálým hostem MET.

Koncert v ne zcela obsazené Smetanově síni zahájil opravdu impozantně árií "Questa o quella" vévody z Rigoletta. Jeho mohutný tenor snadno vyplnil prostor sálu až k diváckému pocitu radosti a řekl bych, že je jedním z mála dnešních špičkových tenorů, který je schopen nahradit Pavarottiho nebo Dominga.

V další árii se představili spolu s mladistvě a křehce působící Šaturovou. Její hlasové možnosti známe, zpívá krásně, ale tam, kde zpívali oba, ji nebylo moc slyšet. Přesto byl celkový dojem výborný, protože evidentně fungující chemie dodávala jejich projevu přesvědčivosti přesahující rámec uměleckého projevu. Pokud zpívala Šaturová sama, nechával dirigent na orchestru, jak hlasitě bude hrát a ten někdy hrál zbytečně hlasitě. Ostatně byla-li vidět nějaká slabina, pak to byl právě dirigent, který se nijak nezapojit do show a jen nezajímavě udával tempo.

Přesto se domnívám, že koncert stál za to, standing ovation se sice nekonaly, ale návštěvníci si přesto vytleskali tři přídavky, poslední byl recitálový hit Brindisi, a po něm vyrazili do příjemně teplé noci babího léta v Praze. A to že návštěva byla slabší zřejmě způsobila konkurence navazujícího zahájení Dvořákova podzimu, když součet vstupného na oba koncerty byl i pro ne zcela chudé zájemce přece jen nadstandardní. Z téhož důvodu využiji podzimní nabídku Nachtigal Artists selektivně a navštívím pouze koncert v Itálii zapadlé vlastenky Zuzany Markové v listopadu a bohužel nenavštívím prosincový recitál Nadine Sierry a Petra Nekorance, kde bych možná byl ochoten i lehce finančně vykrvácet, kdyby nebylo vyprodáno.



Středa 5. září 2018
Smetanova síň, Obecní dům Praha

Atalla Ayan - tenor
Simona Šaturová - soprán

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Robert Tuohy - dirigent

Program
GIUSEPPE VERDI (1813–1901)
Questa o quella (Vévoda mantovský)
Rigoletto, 1. dějství

E il sol dell’anima (Gilda & Vévoda mantovský)
Rigoletto, 1. dějství

Caro nome (Gilda)
Rigoletto, 1. dějství

HECTOR BERLIOZ (1803-1869)
ŘÍMSKÝ KARNEVAL, předehra

CHARLES GOUNOD (1818–1893)
Je veux vivre (Julie)
Romeo a Julie, 1. dějství

JULES MASSENET (1842–1912)
En fermant les yeux (Des Grieux)
Manon, 2. dějství

Toi! Vous! ... N'est-ce plus ma main (Des Grieux & Manon)
Manon, 3. dějství

přestávka

FRIEDRICH VON FLOTOW (1812–1883)
M’appari tutt’amor (Lyonel)
Martha, 3. dějství

GIUSEPPE VERDI
Preludio
La traviata, 3. dějství

Parigi, o cara (Alfredo & Violetta)
La traviata, 3. dějství

Předehra
Luisa Miller

Ma se m'è forza perderti (Riccardo)
Maškarní ples, 3. dějství

GAETANO DONIZETTI (1797–1848)
Ah! Tardai troppo – O luce di quest'anima (Linda)
Linda di Chamounix, 1. dějství

Una furtiva lagrima (Nemorino)
Nápoj lásky, 2. dějství

Caro elisir (Nemorino & Adina)
Nápoj lásky, 1. dějství

pátek 7. září 2018

Čtyři vraždy stačí, drahoušku

Rusko je krásná země, ale má své mouchy. Tak třeba za Ivana Hrozného nebo Petra Velikého se tam nevládlo zrovna v rukavičkách. Později se karta otočila a násilnou smrtí zemřelo celkem 5 ruských carů. Poslední už za vlády bolševiků jako car ve výslužbě, zato s celou rodinou.

Bolševici vybudovali rozsáhlý represivní aparát, který měl od 30. let i svou zahraniční složku. Kolem sovětských tajných služeb byla vždy řada mrtvol a to doma i ve světě. Z těch nejznámějších lze uvést:
            V srpnu roku 1940 byl v Mexiku zavražděn agentem NKVD Stalinův nepřítel Lev Trocký
V březnu 1948 zemřel za podezřelých okolností československý ministr ZV Jan Masaryk a nelze vyloučit podíl NKVD
V květnu roku 1981 byl v Římě spáchán atentát na papeže inspirovaný KGB

V Rusku byla po roce 2000, kdy se do vedení země dostali odchovanci KGB, zavražděna řada lidí, přičemž vyšetřování se nedostalo dál než k přímým vykonavatelům. Nejznámější oběti byli:
V říjnu 2006, v den Putinových narozenin, byla zastřelena významná odpůrkyně Putinova režimu novinářka Anna Politkovská
Opoziční politik Boris Němcov byl v únoru 2015 zastřelen na mostě poblíž Kremlu

V únoru 2004 byl v Kataru zavražděn bývalý čečenský prezident Jandarbijev a dva příslušníci ruských tajných služeb byli odsouzeni na doživotí, posléze vypovězeni ze země a v Rusku přivítání jako hrdinové.

Ve Washingtonu zemřel v listopadu 2015 po úderů tupým předmětem do hlavy bývalý ministr ruské vlády a poté do roku 2014 šéf společnosti Gazprom-media

V Anglii po roce 2000 zemřelo za nejasných okolností několik Rusů, kteří měli konflikt s ruskou mocí. Byli to především:
Alexandr Litviněnko v listopadu 2006 byl otráven radioaktivním lithiem
Alexander Perepeličný v listopadu 2012 byl pravděpodobně otráven
Boris Berezovský v březnu 2013 spáchal podezřelou sebevraždu
V březnu 2018 byli otráveni Sergej Skripal a jeho dcera Julie

A právě kauza Skripal se rozrostla do mezinárodních rozměrů a v Anglii je vnímána jako útok proti svrchovanosti země

Kauza Skripal

Sergej Skripal (nar. 1951) byl plukovníkem a jistou dobu personálním ředitelem ruské vojenské rozvědky. V roce 1995 byl jako vojenský atašé v Madridu získán pro spolupráci britskou tajnou službou, které odhalil identitu řady ruských agentů. V roce 1999 byl penzionován, o 5 let později zadržen a v roce 2006 odsouzen na 13 let za špionáž. V roce 2010 byl omilostněn a se 3 dalšími muži vyměněn za 10 Rusů obviněných ze špionáže v USA v čele s Annou Chapman. Přestěhoval se do Salisbury, kde koupil dům a pokračoval ve spolupráci s tajnými službami ve Španělsku, ale i v Česku. Letos 4. března byl na něj a jeho dceru spáchán atentát, přes negativní prognózu oba přežili.

zatýkání Skripala FSB v roce 2004
Britská vláda zveřejnila 5. září 2018 jména a fotografie jakýchsi Alexandra Petrova a Ruslana Boširova. Podezírá je z otravy ex-agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie nervově paralytickou látkou „novičok“. Jména byla uvedena v pasech, které byly předloženy na londýnském letišti, ale sotva jsou skutečná. Oba muži jsou zhruba 40 let staří, požádali o britské vízum na peterburském konzulátu jako obchodníci a žádost doplnili navštívenkami a dokladem o stavu svých účtů. Jejich pasy mají takřka identická čísla. Předpokládá se, že jejich skutečná identita je britské straně známa. Se stejnými pasy navštívili od roku 2016 i Amsterdam, Ženevu, Milan a opakovaně Paříž, Petrov byl vloni týden v Londýně. Muž se stejným jménem a týmž datem narození je pracovníkem ruské státní imunologické firmy Microgen. Existuje i Ruslan Boširov, ale v místě, kde je hlášen k pobytu je neznám. (zdroj:  IT noviny fontanka.ru)
Foto: Metropolitan Police

Podle britských vyšetřovatelů přiletěli P a B v pátek 2. března linkou Aeroflotu na letiště Gatwick a ubytovali se v londýnském hotelu City Stay Hotel.

Petrov a Baširov na Gatwick (výhrady Zacharovové)
Foto: Metropolitan Police

V sobotu 3. března opustili v 11 hod. hotel a v 11:45 přijeli metrem na nádraží Waterloo. Tam nastoupili na vlak do Salisbury, kam přijeli ve 14:25. Cesta pěšky od nádraží ke Christie Miller Road, kde Skripal žil (1,8 km), trvá slabou půlhodinu. Zpátky odjeli za 1 3/4 hodiny vlakem v 16:10. Angličané se domnívají, že se jednalo o průzkum terénu. Nemluví se ani o případné další skupině, která by dům pozorovala, a zřejmě to byl jediný průzkum.

Julie Skripal přiletěla do Anglie 3. března, tedy v den, kdy Petrov a Boširov prováděli ohledání terénu v Salisbury. Letadlo přistálo na Heathrow ve 14:40 a z letiště tak nemohla vyjít dřív než v 15 hodin. Spoj do Salisbury odjíždí v 15:30 a na místě je v 17:48. Je tedy zřejmé, že o její přítomnosti nemohli P a B vědět.
Nádraží Salisbury, sobota 3. března
Foto: Metropolitan Police

Následující den, 4. března ráno odjeli Petrov a Boširov znovu do Salisbury. Tam je zachytily kamery na cestě od nádraží ke Skripalovu domu (11:58), u něj a na cestě zpět na nádraží (13:05 a 13:08) a odjeli do Londýna. Jed na kliku Skripalova domu tedy nanesli okolo 12:30. Na nádraží Waterloo přijeli v 16:45, odtud pokračovali na letiště Heathrow, zpět do Moskvy odletěli okolo 23:30. Letenky do Moskvy měli rezervované i na následující noční let 5. března.

Fisherton Street, most přes řeku Avon, 4. března 2018, veselý návrat z "práce"

Trasa, po které se P a B pohybovali po Salisbury v neděli 4. března 2018, 
červený bod je nádraží, Christie Miller Road - bydliště Skripala
¨
Skripalovi opustili dům a přijeli ve zhruba 13:40 ke 2 km vzdálenému nákupnímu centru, kde zaparkovali, strávili tam asi 40 min. a pak 75 minut v restauraci Zizzi. O necelou půlhodinu později přivolal někdo z kolemjdoucích policii k jejich dvěma zhrouceným postavám na lavičce v nedalekém parku. Později bylo zjištěno, že byli otráveni nervově paralytickou látkou nalezenou též na klice Skripalova domu a v malém množství i v pokoji londýnského hotelu, kde spali dvě noci Petrov a Boširov. Ta byla analyzována jako jed označovaný jako „novičok“ vyráběný svého času v SSSR.

Zdá se pravděpodobné, že cílem nebyla dvojitá vražda, ale jen odstranění 67letého Sergeje Skripala, který nebýt příjezdu dcery, zemřel by doma, smrt by byla zjištěna později a nikdo by se nad ní nepozastavoval jako nad dvěma osobami odlišného stáří se stejnými příznaky na veřejném místě. Skripalovi útok přežili a po čase byli propuštěni z nemocnice.

30. června byli převezeni do nemocnice muž a žena z Amesbury vzdáleného asi 12 km od Salisbury a u obou byla diagnostikována otrava novičokem. Žena později zemřela. Ukázalo se, že látka se nacházela ve speciální nádobce uložené v obalu parfému Nina Ricci, který muž nalezl 27. června v "charitativním" kontejneru na odkládání použitelných předmětů umístěném v nákupním centru asi 500 m za mostem na Fisherton Street (viz foto nahoře). Žena, které ho daroval, si „parfém“ nastříkala na ruku.

Organizátoři akce nejspíš předpokládali, že Angličané nedokážou nic udělat stejně jako to nedokázali po podezřelém úmrtí obchodníka Alexandra Perepeličnovo, zatímco všichni potenciální zrádci se vyděsí a se svou nekalou činností skončí. Oni sami přitom zůstanou čistí. Chtěli to udělat co nejlíp a dopadlo to jako obvykle.

Krabička, ve které byla lahvička s novičokem
Foto: Metropolitan Police

Reakce ve světě
1) Vypovězení ruských diplomatů z řady zemí v březnu 2018 jako projev solidarity s Velkou
Británií.
2) Spojené státy dospěly 6. srpna k závěru, že vláda Ruské federace použila chemické nebo biologické zbraně v rozporu s mezinárodním právem," a uvalilo na ni nové sankce, které vstoupily v platnost 22. srpna, za další 3 měsíce může vstoupit v platnost další stupeň postihu.
3) Společné prohlášení vůdců Francie, Německa, USA, Kanady a Velké Británie k útoku v Salisbury ze dne 6. září 2018:
„We, the leaders of France, Germany, the United States, Canada and the United Kingdom, reiterate our outrage at the use of a chemical nerve agent, known as Novichok, in Salisbury on 4 March. We welcome the progress made in the investigation into the poisoning of Sergei and Yulia Skripal, and take note of the attempted murder charges brought yesterday against two suspects. We commend the work of the UK Police and all those involved in this investigation.
We also note the UK’s analysis, independently verified by the OPCW, that the exact same chemical nerve agent was used in the poisoning of Dawn Sturgess and Charles Rowley as was used in the poisoning of the Skripals. We urge Russia to provide full disclosure of its Novichok programme to the OPCW. And we encourage those with information about the attack in Salisbury on 4 March, as well as the further poisoning in Amesbury, to come forward to the UK authorities.
We have full confidence in the British assessment that the two suspects were officers from the Russian military intelligence service, also known as the GRU, and that this operation was almost certainly approved at a senior government level. We have already taken action together to disrupt the activities of the GRU through the largest ever collective expulsion of undeclared intelligence officers. Yesterday’s announcement further strengthens our intent to continue to disrupt together the hostile activities of foreign intelligence networks on our territories, uphold the prohibition of chemical weapons, protect our citizens and defend ourselves from all forms of malign state activity directed against us and our societies.“


Reakce v Rusku
LOAJÁLNÍ HLASY
Představitel RF v OSN Vasilij Nebenzja:
- Británie zveřejnila údaje, aby odpoutala pozornost od chemických útoků, které západ připravuje v Sýrii
- Jde o rusofobní fantazie a britští kolegové vytváří stále nové a nové absurdní verze
- Doufali jsme, že uslyšíme něco přesvědčivého, ale naše naděje se nenaplnily. Slyšeli jsme stále stejnou sbírku lží

Ministr zahraničních věcí Lavrov: Británie čerpá informace z internetu

Neteř Sergeje Skripala: Strýc je určitě mrtvý, jinak by se ozval, babička pláče

Mluvčí ruského prezidenta Peskov: Rusko nemá nic společného s událostmi v Salisbury. Obvinění ze strany britského vedení jsou pro nás nepřijatelná. Žádní oficiální představitelé neměli a nemají nic společného s událostmi v Salisbury.

Mluvčí MZV Zacharova: Informace jsou nekonzistentní, proč bychom je měli řešit. Britská strana tají před Ruskem všechny informace a výsledkem vyšetřování je velký podvod. Fotografie z letiště jsou nelogické.
Mluvčí Zacharova zesměšňuje v TV show britské důkazy

OPOZIČNÍ
Novinář Alexander Ryklin, Ježednevnyj žurnal, 6. září 2018
Dnes je třeba znovu s hrůzou konstatovat, že vražda se stala běžným (ne-li každodenním) nástrojem v rukou politického vedení Ruské federace - adresář obětí neúprosně roste. To znamená, že v seznamu prostředků k ovlivňování okolního světa a reakce na různé hrozby, ať už uvnitř země nebo za hranicemi, zaujímá fyzická likvidace důležité místo. Jinými slovy, někdo rozhodne, že Navalného zatím stačí měsíce držet ve vazbě, zatímco Němcova už je čas zastřelit. Je zbytečné hledat racionální důvody, domýšlet se, proč bylo náhle třeba odstranit Sergeje Skripala, plukovníka GRU, který je již 20 let v důchodu, byl omilostněn Dmitrijem Medveděvem, vyměněn za ruské vyzvědače, a legálně a otevřeně žije ve Velké Británii. Možná, že prostě existuje určitý harmonogram, podle něhož jsou pořádány tyto demonstrace připravenosti "nezastavit se před ničím", možnosti "zasáhnout každého". A pokud se vám zdá, že například mučení ve věznicích nebo na policejních stanicích a politické vraždy spolu nesouvisí, pak se hluboce mýlíte. Současná ruská vláda je pevně přesvědčena, že má mandát na jakékoli protiprávní násilí, a pokud to považuje za nezbytné, bez váhání po něm sáhne. Tento mandát však nebude možné zrušit zvnějšku, i kdyby světové společenství přijalo proti teroristickému státu sebetvrdší opatření. Zastavit řádění této vlády mohou pouze občané samotného Ruska v okamžiku, kdy dojdou k závěru, že je to pro ně životně důležité...

Novinář Oleg Jašin tvrdí něco v tom smyslu, že jedna věc je stát na straně dobra proti Putinovi v Rusku, ale pokud jde o mezinárodní politiku, dobro, morálka ani zdravý rozum neexistují, Rusko i Západ jsou oba horší. Když síly dobra útočí na Moskvu, je třeba zachovat neutralitu (tvrain.ru)

Novinář Andrej Ostalskij konstatoval, že celé to bylo provedeno tak amatérsky, že vzniká podezření, zda oni dva neměli pouze odpoutat pozornost od skutečných vrahů (tvrain.ru)

Alexander Baunov, šéfredaktor Carnegie.ru přiznal, že pozice Mayové je díky zveřejněným faktům silnější, především však zdůvodňoval, proč vůbec se britská vláda rozhodla k tomuto kroku (tvrain.ru)

Co si o tom tedy myslet?
Teoreticky je možné vše. Vyloučíme-li však možnost, že Petrov a Boshirov jsou ve skutečnosti britští agenti a všechny důkazy britské strany jsou tudíž podvrhy, potom je vysoce pravděpodobné, že britská verze je pravdivá. To ostatně přes urputné odmítání oficiálními ruskými místy potvrzují i ve fontanka.ru. Současně je zřejmé, že Putinovo Rusku svou politiku nezmění, na to jsou sankce slabé. Tvrdit však jako Jašin, že všichni jsou špatní, chce to dát si kafe a nestavět se na ničí stranu, mi připadá jako vrcholně nemravné.

Leč přešel víkend a po novičoku se země slehla. Křeslo paní premiérky se lehce houpe a média dostala fascikl s poznatky o rušném pohlavním životě jejího konkurenta Borise Johnsona, který údajně připravili v roce 2016 její poradci. Co může člověka hnát do takového povolání, je tak přitažlivá péče o blaho lidu nebo je tím afrodiziakem moc?