Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 30. dubna 2015

PKF - chybí už jen šéfové

Tentokrát výjimečně v sobotu, a to 25. dubna, se v Rudolfinu konal již sedmý abonentní koncert orchestrální řady PKF. Škoda, kolidoval s přímým přenosem Sedláka kavalíra a Komediantů z MET, ale dostal přednost.

Podnázev koncertu Schumann III naznačuje, že v  této sezóně je to již třetí koncert, v němž autorem klíčové skladby je Robert Schumann. Ten "téměř rodinný tandem" zase znamená, že autorem další skladby je Johannes Brahms, mladý přítel Schumannův a po jeho smrti i zbytku rodiny, včetně o 14 let starší vdovy. Úvahy o míře tohoto přátelství jsou oblíbeným tématem polobulváru, serióznější zdroje používají výraz "mostly platonic". A do třetice "protestující na úvod" je bouřlivák Igor Stravinský.

Přesto hlavním jménem koncertu nebyl skladatel, ale houslistka Isabelle Faust (nar. 1972). Ta patří mezi nezanedbatelné postavy houslové extraligy, je laureátem různých cen z mládí, její seznam koncertů a diskografie obsahuje velká jména a orchestry a je profesorkou houslové hry na berlínské akademii. Ani s PKF si nejsou neznámí. V letech 2004 až 2007 nahráli pod taktovkou Jiřího Bělohlávka m.j. Dvořákův houslový koncert, 2. houslový koncert Bohuslava Martinů a Beethovenův houslový koncert. Tentokrát padla volba na houslový koncert Roberta Schumanna.

Tento koncert je pozoruhodný tím, že byl v roce 1853 napsán psychicky již těžce nemocným skladatelem pro mladého houslistu Josepha Joachima, který ho po skladatelově smrti roku 1856 se souhlasem vdovy Clary Schumannové odložil jako nehratelný a vůbec zakletý, a později ve své závěti určil, že smí být hrán až 100 let po Schumannově smrti. S tímto závazkem pak jeho syn prodal partituru Pruské státní knihovně. Ovšem v roce 1933 se údajně Schumannův duch zjevil jeho praneteři a houslistce Jelly d'Arányi a dožadoval se, aby byl koncert uveden. Partitura byla nalezena a státní moc uplatnila svá práva a rozhodla, že premiéra musí být v Německu. Zájem byl m.j. motivován i představou, že Německo má konečně důstojnou náhradu za houslový koncert "žida" Mendelssohna. Premiéra se pak uskutečnila v roce 1937 v Berlíně. Zkrátka nepřišla ani praneteř, která koncert premiérovala v Londýně. Nyní je skladba pevnou součástí houslového repertoáru a na youtube jsou ke slyšení/vidění nahrávky řady velkých houslistů jako Joshua Bell, Gidon Kremer, Ana Chumachenco, Frank Peter Zimmermann, Henryk Shering, dokonce i Georg Kulenkampff, který hrál při premiéře roku 1937. Isabelle Faust nahrála koncert s Pablo Herasem-Casado a Freiburger Barockorchester a Harmonia Mundi uvolnila CD minulý měsíc. Videozáznam jejího provedení koncertu v roce 2009 s Berlínskými filharmoniky lze vidět na digitalconcerthall.com (úplatně).


Koncert v Rudolfinu byl proveden bezchybně, Faust v kabátě, který ji trochu omezoval při hraní a mně připomínal dědečkův župan, hrála virtuózně, nejen lyrickou 2. větu, ale i divokou polonézu věty třetí, vlastně všechno, orchestr hrál dobře, ale přesto jsem měl pocit, že tomu chybí špička, která z výborného dělá skvělé. Řekl bych, že se zasekla někde mezi orchestrem a dirigentem.

dirigent Philipp von Steinaecker a Isabelle Faust
Ta naopak nechyběla při provedení šestivěté a 40minutové Brahmsovy serenády č. 1 D dur z roku 1857. Pro Brahmse, tehdy 24letého, to byl první významný pokus o orchestrální skladbu, ale rozhodně nepůsobí začátečnicky. Navíc je serenáda bohatá na rozmáchlé romantické melodie, jako kdyby mu při psaní napovídal Dvořák. (Což nešlo, protože ten zrovna začal v Praze studovat varhanickou školu.) Původně byla napsána jako oktet, pak nonet a až v roce 1859 dostala definitivní orchestrální kabát. Zdrojem síly provedení v Rudolfinu byl bezpochyby dirigent. Ten řídil orchestr jednak zpaměti, jednak smyčce hrály vstoje, což ukazuje, že nešlo jen o standardní číslo programu. Orchestr s dirigentem naplnili sál zaujatým provedením a publikum to jako obvykle ocenilo.

A abych nezapomněl na třetí skladbu večera v podobě 12minutového komorního koncertu  
„Dumbarton Oaks“, objednaného majitelem stejnojmenného sídla ve Washingtonu pro oslavu 30. výročí svatby. Premiéru v domácím hudebním sále řídila v roce 1938 známá francouzská hudebnice  Nadia Boulangerová, zatímco autor si ve Francii léčil tuberkulózu. Jakým dojmem produkce zapůsobila na oslavence nevíme, provedení v Praze však trpělo nemocí koncertních starterů v podobě nesoustředěnosti publika a do jisté míry i muzikantů. Skladbě však nelze upřít zajímavost.

hudební sál v Dumbarton Oaks
Tak, a za sebou máme většinu jubilejní 20. sezóny PKF s vrcholy jako Mahlerova 4. symfonie, Kate Royal a Beethovenova 9. symfonie v říjnu nebo lednový Dvořákův violoncellový koncert s Mischou Majskym a do jejího konce zbývají ještě dva koncerty. Příští neděli diriguje nový šéf Emmanuel Villaume a 14. června "starý" Jakub Hrůša. Můžeme se těšit.


SCHUMANN III
Romantický (téměř rodinný) tandem a jeden protestující na úvod.
Návrat ryzího hudebního šarmu Isabelle Faust

- Igor Stravinskij
     Koncert pro komorní orchestr Es dur "Dumbarton Oaks"
- Robert Schumann
     Koncert pro housle a orchestr d moll, WoO 23
- Johannes Brahms
     Serenáda č.1 D dur, op. 11

housle - Isabelle Faust
dirigent - Philipp von Steinaecker
sobota 25. duben 2015 19:30
Dvořákova síň Rudolfina

středa 29. dubna 2015

Collegium jak jinak než skvěle

Jako kluk, no tehdy jsem si myslel, že mladý muž, jsem chodil po Praze s francouzskými novinami v kapse a brnkal na piano francouzské šansony. Moje první cesta na "západ" vedla do Paříže a když jsem viděl na pražském chodníku sedět nenápadného mužíčka, který se zvedl a šel před kameru, a byl to Charles Aznavour, měl jsem pocit, že komunisti jsou definitivně jen banda zombie. Tolik úvodem, aby bylo jasné, že když jdu na koncert francouzské barokní hudby a francouzské sopranistky, jsem zaujatý.

Václav Luks s Collegiem 1704 po monumentální Bachově mši h moll před měsícem předvedli 28. dubna hudbu z úplně jiného světa, i když ne ze zcela jiné doby. V posledním z letošních abonentských koncertů v  Rudolfinu s podtitulem "Na Návštěvě u Krále Slunce" zazněly orchestrální skladby a arie Jean-Baptista Lully (1635-1687), Françoise Francœura (1698–1787) a především Jeana Philippa Rameau (1683-1764). Orchestr zněl skvěle zvláště v orchestrálních skladbách Rameaua a Francoeura, což byla poloha, kterou jsem u Collegia dosud neslyšel. Především instrumentace Rameauovy předehry a tance Francouerovy byly jarně svěží a i když jsem na ně při hledání na youtube narazil, rozhodně to nebylo srovnatelné s tímto živým koncertem.

A druhým pilířem úspěchu koncertu byla francouzská zpěvačka Sandrine Piau. Předvedla nejen čistý hlas virtuózně vedený jako dokonalý nástroj, ale i to, že její hudební začátky byly spojeny se hrou na harfu, a v poslední arii také pěvecko-herecký humor. Myslím ten typicky ženský a francouzsky frivolní. Patricia Petibon skončila svůj pražský recitál vleže na zádech, Natalie Dessay hrála kdysi Lucii tak vášnivě, že nechala vyskočit svá ňadra, a Sandrine Piau předvedla skvělou hereckou etudu kombinovanou hrou na harfu.

Sandrine Piau a Václav Luks
Výkon Collegia vychází ze sofistikované dirigentské práce Václava Lukse, který si současně vypracoval emocionální styl spojený s působivými až "baletními kreacemi". Jeho nadšení přechází i na orchestr a pro posluchače je radost vidět, jakou radost ze hry mají na opačné straně muzikanti. Třeba houslistka Jana Chytilová nebo violoncellistka Hana Fleková. Ať se puristé klidně tváří, že je to neprofesionální, podle mne to tam patří. A když Sandrine Piaua dozpívala třetí přídavek - arii  Lascia ch'io pianga z Handelova Rinalda - leckteré oko nejen v hledišti, což je tradiční, ale i v orchestru zvlhlo, i kapesník se objevil.

V neposlední řadě k úspěchu koncertu přispěla i nadace Bohemian Heritage Fund. Její prezident říká: "Osobně jsem po dobu sedmi let zastával funkci viceprezidenta Evropské federace operních nadací, byl jsem členem představenstva World Monuments Found Europe, přes deset let patříme mezi mecenáše pařížské opery. V Praze jsme v roce 1995 spolu s dalšími přáteli založili Kruh přátel opery Národního divadla." Nebýt BHF, sotva by se uskutečnily některé skvělé projekty, třeba inscenace Myslivečkovy opery L'Olimpiade ve Stavovském divadle.

Takže jedna sezóna skončila a za skoro půl roku s letním vrcholem orchestru v Salzburku se můžeme těšit na další ročník, tentokrát 8 koncertů, z nichž pět se bude konat v kostele sv. Anny a 3 v Rudolfinu.


Rudolfinum, Praha, Česká republika
28. 04. 2015 – 19.30 h

Na návštěvě u Krále Slunce
Sandrine PIAU – soprán
Collegium 1704
Václav LUKS – dirigent

Jean Philippe Rameau: Ouverture | opera Zaïs
      Air pur les Sauvages & Chaconne | opera Les Indes Galantes
      Air de l’Amour „L’Amour est le dieu de la paix“ | opera Anacréon

Jean-Baptiste Lully: Suite d'orchestre d'Armide

J. Ph. Rameau: Tristes apprêts, pâles flambeaux | opera Castor et Pollux
      Air d’une constellation „Brillez, astres nouveaux“ | opera Castor et Pollux

* * *
J. Ph. Rameau: Je vole, amour | opera Les Paladins

Francois Francoeur: Symphonies pour le festin royal du Compte d'Artois

J. Ph. Rameau: Récitatif et air de la Folie „Formons les plus brillants concerts… Aux langueurs d'Apollon“ | opera Platée

pondělí 27. dubna 2015

Brněnská Marie Bohuslava Martinů

Nedávno jsem se tady zmínil o odvážné dramaturgii Opery Frankfurt, která uvede koncem sezóny hned 2 celovečerní produkce oper Bohuslava Martinů. Juliette hráli v únoru a březnu také v Curychu, ale Martinů zní i doma. Ostravská opera měla vloni premiéru Mirandoliny, Plzeň taktéž vloni uvedla Vojáka a tanečnici, které soubor přivezl i na pražský festival Opera 2015, Česká filharmonie uvedla pastorální Čím lidé žijí, letos v listopadu bude v Ostravě premiéra opery Tři přání aneb Vrtkavosti života a za rok se můžeme těšit na Juliettu v pražském Národním divadle. Hudební nastudování převezme Jaroslav Kyzlink a režii Irina Brooke, což je zkušená režisérka s čerstvými úspěchy ve Vídeňské státní opeře (Don Pasquale) a berlínské Deutsche Oper (Elixír lásky). I přes tento optimistický výčet je však třeba konstatovat, že Bohuslav Martinů není česká operní jednička ani dvojka, neboť co do počtu uvedení jsou úspěšnější Janáček, Smetana a Dvořák.

Jenomže tady by měla být řeč o opeře Hry o Marii, kterou Bohuslav Martinů vytvořil v letech 1933 - 34. Nebyla to prvotina, ve 20. letech napsal opery Voják a tanečnice (spíš buffa, charlestonová burleska), surrealistickou jednoaktovku Slzy nože, film-operu(-jazz-revue) Tři přání aneb vrtkavost života a nedokončenou operu Den dobročinnosti. Jenomže na přelomu desetiletí, kdy překročil čtyřicítku, oženil se a byl zvolen za člena České akademie věd a umění, se jeho hudební vkus změnil. Napsal jednak balet Špalíček, ale především Hry o Marii.

Kolem opery existují různé dohady, proč právě toto téma, ale zdá se, že k němu musel lidsky dozrát. A že v něm je jakýsi obtisk jeho vlastního světa, který vstřebával v dětství. A jeho součástí bylo bezpochyby křesťanství, i když navenek nijak zvlášť neprojevované. Proto také věnoval takovou péči nejen námětům, ale i jejich zpracování do libreta, a když básníci jako Nezval nebo Závada nedokázali zcela naplnit jeho představy, dokončil libreto sám.

"Chci dělat opravdové divadlo a vracím se tedy k duchovním hrám, jež kdysi byly tímto divadlem," napsal sám skladatel. Ale protože nechtěl dělat klasickou operu, vznikly čtyři hry, jež bývají řazeny vedle sebe a které spojuje obecné slohové ladění, ale už ne přímá dějová souvislost. Děj totiž přechází ze sólistů na sbor, tanečníky či orchestr, mnohdy jej dopoví vypravěč nebo je zpíván formou lidové písně. Výsledkem je zajímavý, výjimečný scénický útvar, který skutečně není možno považovat za operu v pravém slova smyslu, ale jeho celková působivost je pozoruhodná.

Alžběta Poláčková
Všechny části opery mají biblické téma, jsou to čtyři podobenství o hříchu a odpuštění:
  • Panny moudré a panny pošetilé – archanděl Gabriel ohlašuje příchod Krista. Moudré panny jsou připraveny dychtivé a nepochybující. Panny pošetilé jsou vlažné ve víře a jejich lampy proto zhasnou a musí jít k prodavačům koupit olej ve chvíli, kdy Kristus přichází.
  • Mariken je vesnická dívka, která se zdržela ve městě unesena pohledem na obchody a výklady. Teď bloudí sama v temném lese. Přichází Ďábel, slibuje ji vyvést z temnot a nabízí jí všechno bohatství světa. Mariken podlehne…
  • Panna Maria hledá místo, kde by porodila. V hospodě ani v kovárně pro ni místo není, proto uléhá do chléva za kovárnou.
  • Jeptiška Paskalina, která sní o světské lásce, opustí klášter a jde za svým milencem. Po mnohých utrpeních se vrací do kláštera, kde její místo na celý ten čas převzala Matka boží.
Premiéru měla opera v Mahenově divadle v Brně před 80 lety, přesně 23. února 1935, a v říjnu téhož roku za ni Martinů získal státní cenu. V pražském Národním divadle byla nastudována v letech 1936, 1969, 1990 a 2009 - poslední inscenace se hrála 20x, naposled v dubnu 2013. Jejím režisérem byl Jiří Heřman, tehdejší šéf opery, který beze sporu patří ke špičkám české operní režie. Hudební nastudování zajistil Jiří Bělohlávek, dnešní šéf České filharmonie.

Vynikající britský operní režisér David Pountney v souvislosti se Hrami o Marii před časem napsal: "Divadelnost Martinů je bez předsudků a nabízí nádhernou příležitost pro tvořivé divadelnictví. A mám dojem, že ze všech méně známých prací Martinů je tohle ta, která by si nejvíc zasloužila pořádnou produkci." Řekl bych, že právě v Heřmanovi ji inscenace dostala.

Pavla Vykopalová
Navíc přenesení do Brna, kam Jiří Heřman nastoupil letos v lednu jako šéf opery, znamenalo pro představení hned 3 výhody:
  1. Brněnský pocit: Martinů je náš a my Praze "ukážeme".
  2. Dispozice relativně nového divadla s větší scénou a otevřenými balkóny je pro inscenaci mnohem vhodnější než stísněné Národní divadlo.
  3. Hudebního nastudování se ujal Jakub Kleckner, 32letý žák Jiřího Bělohlávka a od příští sezóny hudební ředitel v Ostravě, který nejen, že bez problémů zvládl ohromnou masu účinkujících (cca 250), ale navíc dodal představení jiskru.
Opera totiž harmonicky spojuje všechny prvky: orchestr, sólový zpěv, sbory a pohyb, přičemž sbory hrají minimálně stejnou roli jako sólový zpěv. A protože jsou dva a navíc jeden dětský, což představuje zhruba 130 lidí, je část sboru umístěna právě na balkonech. Choreografie je rovněž důležitá a to nejen pro tanečníky, ale i pohyb sólistů po jevišti. A samozřejmě zpěváci. Je jich mnoho, a tak vyzvednu pouze dva. Alžbětu Poláčkovou jako Mariken a Pavlu Vykopalovou jako sestru Paskalinu. Tu druhou víc, skoro jako kdyby Martinů napsal roli pro ní, má však také pěvecky větší prostor. Celkem tak vzniklo velice působivé a kompaktní představení, které sice neútočí na mozky diváků racionálním dějem (ostatně která opera tak činí), ale o to víc ji člověk vnímá téměř všemi smysly. Určitě by to proto chtělo navštívit Brno ještě jednou, ale kdy? Poslední - páté představení sezóny proběhne koncem května, tedy uprostřed Pražského jara, tak snad koncem roku. Taková je aspoň prognóza, že před Vánocemi se divadlo ke Hrám vrátí.

Jana Hrochová - Archanděl Gabriel

Hry o Marii
autor: Bohuslav Martinů
hudební nastudování: Jakub Klecker
dirigent: Jakub Klecker
režie: Jiří Heřman
scéna: Pavel Svoboda
kostýmy: Alexandra Grusková
choreografie: Jan Kodet
světelný design: Daniel Tesař
sbormistr: Josef Pančík
asistent dirigenta: Robert Kružík
asistent režie: Silvie Adamová
asistent choreografie: Lucie Holánková

4. představení 19. dubna 2015

Osoby a obsazení
Vůdce hry     Daniel Bambas j. h.
Ženich     Pavla Vykopalová, Jana Hrochová, Petr Levíček, Jan Šťáva
Archanděl Gabriel     Jana Hrochová
Panna pošetilá     Daniela Baňasová j. h.
Obchodník s oleji     Pavel Katsiushyn j. h., Ladislav Mlejnek
Mariken     Alžběta Poláčková j. h.
Bůh     Jan Šťáva
Matka Boží     Jana Hrochová
Ďábel     Igor Loškár
Piják     Ladislav Mlejnek
Maškaron     Petr Levíček
Marie     Alžběta Poláčková j. h.
Kovář     Jiří Klecker
Kovářova dcera     Jana Hrochová
Šenkýř     Pavel Katsiushyn j. h.
Sestra Paskalina     Pavla Vykopalová
Sestra Marta     Jana Hrochová
Soprán     Alžběta Poláčková j. h.
Alt     Daniela Baňasová j. h.
Tenor     Petr Levíček
Bas     Jan Šťáva
Sbor a orchestr a balet Janáčkovy opery.

Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda

Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová

úterý 21. dubna 2015

Vizionáři nebo podvodníci?

Ještě jedna výstava mne zaujala ve Frankfurtu. Jmenuje se "Umělci a proroci" a jejím kurátorem je nezávislá americká kunsthistorička dr. Pamela Kort, která se specializuje na německé umění 20. století, a působí v Americe i Evropě a opakovaně spolupracuje s Schirn Kunsthalle Frankfurt. Její zájem se týkal spíše umělců po roce 1950, jmenovitě Beuyse, ale odtud se zřejmě dostávala v čase zpět, a tak během let došla k jisté syntéze zahrnující i poslední čtvrtinu 19. století. Pro výstavu shromáždila na 300 artefaktů a dokumentů, týkajících se především německy mluvící části Evropy.


Její protagonisté jsou vnímáni jako odpůrci náboženství, ale i sociální revolucionáři. Skupina lidí na počátku příběhu se soustředila okolo malíře Karla Wilhelma Diefenbacha (1851-1913), jehož malířský styl leží někde mezi symbolismem a secesí. Diefenbach se již v mládí dostal díky svým zdravotním problémům k vyznavačům přírodního léčitelství a později se sám stal vůdčí postavou soustřeďující kolem sebe sektu veganů, vyznavačů naturismu, odmítačů monogamie a odpůrců církve. V roce 1882 se oženil s Magdalenou Atzinger, se kterou již měl syna, později přibyly další 2 děti. O svatební noci si vyšel na kopec v Hohenpeißenberg jižně od Mnichova, kde zažil vidění při východu slunce. Po Mnichově se pak pohyboval oblečen jako Kristus a v roce 1885 založil na okraji Mnichova komunu. Po mimořádně úspěšné výstavě ve Vídni v roce 1892 založil v roce 1897 novou komunu na okraji Vídně, kde žil se svými přáteli a následovníky. Jejich cílem bylo vnést změnu do životního stylu, která by jim dala sílu k překonání osobních, sociálních a ekonomických problémů. Po dvou letech však Diefenbachovy dluhy dosáhly obrovských rozměrů, komuna se rozpadla, prorok byl zbaven svéprávnosti a odešel na ostrov Capri řka: "radši zemřu, než abych měnil své názory". Na ostrově pak zemřel, ale až v roce 1913.

Diefenbachova komuna Himmelhof ve Vídni roku 1898
Diefenbachovým prorockým následovníkem, který kráčel Evropou v rouše a bos, byl Gustaf Nagel (1874-1952), rovněž v mládí provázený zdravotními problémy, který svého guru na Capri navštívil a zavrhl, oženil se s bývalou "diefenbaškou" a jejich dítě zemřelo po křtu v ledové vodě. Později prodával pohlednice se svým portrétem, u jezera Arendsee založil nudisticko-vegetariánskou kolonii se zahradami a angažoval se v politice. Další bosý prorok byl Gustav Arthur Gräser (1879-1958), který se stal spolu s bohatým synkem z Antwerp Henri Oedenkovenen (1875-1935), jeho družkou -  německou klavíristkou a feministkou Idou Hoffmann (1864-1926) a několika dalšími lidmi zakladatelem nové přírodní, vegetariánské a nudistické komuny v Asconě na Monte Verita. Ta se později stala velmi módní.

alternativní život v Asconě 1914
Mezi třetí generaci těchto samozvaných proroků, která se začala v Německu projevovat po prohrané válce, patřili Friedrich Muck-Lamberty (1891-1984) a Ludwig Christian Haeusser (1881-1927). Poslední přišel za války o majetek, setkal se v Asconě s Gräserem, byl vypovězen ze Švýcarska, v Německu byl jeho stav zkoumán psychiatry, matka jeho snoubenky před ním skryla dceru na psychiatrickou kliniku, on sám se prohlašoval za světového prezidenta pravdy a diktátora sjednocené Evropy a neúspěšně se pokoušel kandidovat do parlamentu.

Tito lidé vesměs neměli vlastní umělecké ambice, ale tak či onak se dostali do kontaktu s mladými umělci své doby, jejichž pohledy na svět s tím, co hlásali Diefenbach a jeho následovníci, v některých ohledech rezonovaly. Kurátorka výstavy tyto dvě skupiny propojila, a tak vznikla základní koncepce výstavy, díky níž se na stěnách Schirn Konsthalle objevila vedle "kedlubnových proroků" jména, která dnes mají velmi dobrý zvuk. Je to především František Kupka (1871-1957), východočeský rodák prostoupený spiritistickými principy, který strávil krátký čas v Diefenbachově vídeňské kolonii a později se stal pionýrem abstraktní malby. Je to i geniální rakouský malíř Egon Schiele (1890-1918), který sám sebe viděl jako vizionáře a prorockého umělce, a jehož podporovatelem a propagátorem byl známý kritik Arthur Roessler, jenž také strávil krátký čas v Diefenbachově komuně. Mnohem mladší Joseph Beuys (1921-1986) zažil podobně jako Diefenbach trauma, když za války bylo jeho letadlo sestřeleno nad Krymem a on utrpěl rozsáhlé popáleniny, které mu léčili kozáci pomocí tuku a houně, do níž ho balili. Později se stal všeobecně známým a značně excentrickým výtvarníkem s politickými ambicemi, který volal pod značkou "social sculpture" po změně cestou tvořivé akce, byl však víc provokatérem než tvůrcem a jeden z výtvorů zakoupil pro pražskou NG Milan Knížák za 500 000 €. A posléze Friedensreich Hundertwasser (1928-2000). I to byl excentrický, ale úspěšný malíř, grafik a architekt, jehož přírodní životní styl byl svým způsobem blízký tomu, co hlásali bosí proroci.

Ovšem za skutečného žáka Diefenbachova lze považovat malíře Hugo Höppenera přezdívaného "Fidus" (1868-1948), který na čas opustil studia na mnichovské akademii a připojil se k tamější Diefenbachově kolonii. Stal se známým malířem, po 1. světové válce však ztratil vliv, později vstoupil do NSDAP, což ho neuchránilo před zařazením mezi tvůrce "zvrhlého umění". Po 2. světové válce maloval na objednávku Stalina a Lenina a volil CDU.


"V životě v harmonii s přírodou charakterizovaném vegetariánstvím a veganstvím, nebo v rozšířeném praktikování homeopatie poznáváme stopy "proroků" té doby. Výstava představuje průkopnický vědecký příspěvek a nabízí velká mistrovská díla moderního umění, stejně jako stejně jako bezpočet neočekávaných a překvapivých pohledů do kulturní historie Evropy.” řekl Max Hollein, ředitel Schirnu.

Nejsem si úplně jist, že má pravdu. Bezpochyby existuje malá část populace, která má vždy extrémní pohled na svět a společnost. Ovšem je to záležitost okrajová, a zobecňovat tuto skutečnost a vytvářet z těchto lidí jakési hnutí nebo "náboženství" mi nepřipadá logické.

Je ovšem pravda, že Německo má pro tyto věci jistou slabost. Viz dodnes živý naturismus, viz politický úspěch "Zelených", včetně ekologisticky motivovaného zákazu jaderných elektráren, a konec konců i komunismus a nacismus vycházející z Marxe, resp. šílených hesel Hitlerova Mein Kampfu, se zrodily v Německu. Ostatně tolerance k takovýmto extrémům může být i příčinou výskytu místních názvů spojených se jmény, kterým se jinde v Evropě vyhýbají.

Leč dočetl jsem se, že z Frankfurtu se má výstava přesunout do pražské Národní galerie. A že její nový ředitel je toho názoru, že by mohla povzbudit zájem o moderní výtvarné umění. Já osobně však považuji vůdčí myšlenku úzké vazby mezi bosými proroky a moderním uměním za zavádějící a vědecky nepoctivou a tento způsob popularizace za škodlivý. Protože interpretace dílčích skutečností, na kterých je koncepce výstavy vystavěna, může být legálně předmětem odborné diskuse, ale ne předkládána návštěvníkovi jako prokázaná teorie s přesahem až do politických postojů. Ovšem vidět ony obrazy stojí za to. Kdesi jsem zahlédl datum 1. července, mluvilo se i o září. První termín však NG nikde neavizuje, a že by celá výstava ležela přes prázdniny někde ve skladišti je nesmysl. Tak uvidíme.

sobota 18. dubna 2015

Není host jako host

Marketing Národního divadla koncem loňského roku zásadně změnil taktiku. Místo toho, aby před diváky do poslední chvíle tajil obsazení hlavních rolí v jednotlivých představeních a držel je v napjatém očekávání, jaké "zboží" za své peníze bez možnosti reklamace dostanou, začal svou reklamní kampaň stavět na jménech. Mezi nimi jsou na příklad Adam Plachetka, Simona Houda-Šaturová, José Cura, Dalibor Jenis, Eva Urbanová či Jana Kurucová. Hvězdy, i když ne vždy už září zcela jasně. Díky tomu jsem navštívil představení několika inscenací, z nichž některé jsem v ND nebo jinde v minulosti viděl.

Únos ze serailu
To je poměrně nová inscenace z roku 2011. Simona Houda-Šaturová, na jejíž jméno divadlo láká, sice není jeho kmenovým zpěvákem, ale je něco jako stálý host a zpívala už při premiéře, stejně jako Aleš Briscein a vynikající Jan Šťáva. Vlastně chyběla jen Kateřina Kněžíková. Takže žádné překvapení se nekonalo. Ústřední dvojice je stále na úrovni, Jan Šťáva propracoval své gagy k dokonalosti, k Janě Sibera se kostým Blondy moc nehodil a ona pomocnice tmavé pleti přibrala pár kilo. Celkem příjemný večer, řekl bych, lákání na Simonu Šaturovou bylo na místě.

v popředí Simona Šaturová a Aleš Briscein jako Konstance a Belmonte
Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu
Autor libreta: Christoph Friedrich Bretzner, Johann Gottlieb Stephanie ml.
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: David Švec
Režie: Joël Lauwers
Scéna: Etienne Pluss
Kostýmy: Etienne Pluss
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla 
Sbor Národního divadla
Premiéra: 7. května 2011

Stavovské divadlo 10. dubna 2015
Selim: Hannes Gastinger
Konstance: Simona Houda-Šaturová
Blonde: Jana Sibera
Belmonte: Aleš Briscein
Pedrillo: Tomáš Kořínek
Osmin: Jan Šťáva

Otello
Operní trhák, na revival původní inscenace švýcarsko-německého režiséra Dominika Neunera z roku 1991 dohlédl v roce 2009 Lubor Cukr. Takže téměř 1/4 století je inscenace na scéně a nepůsobí nijak zvlášť zvetšele.

Dalibor Jenis jako Jago v civilu
Hlavním důvodem k návštěvě letité inscenace však byl hostující Dalibor Jenis v roli padoucha Jaga, kterého obvykle zpívají jiní skvělí zpěváci, i když starších ročníků - Richard Haan a Ivan Kušnjer. Jenis jde dnes z role do role v největších evropských operních domech a jeho vystoupení potvrdilo, že právem. Na Jaga má odpovídající exteriér a navíc ho má zažitého z Hamburku a Bratislavy, a ve Státní opeře ho 2x zpíval již v loňském roce. Efe Kişlali je v podstatě zpěvák dvou rolí, obou verdiovských  - Otella a Radamese v Aidě. Dobrých tenorů není nikdy dost a hrdinných tím spíš. Kişlali se však v průběhu představení rezezpíval k velmi slušnému výkonu. Eva Hornyáková, ač sympatická, se sice v průběhu představení také rozezpívala, ale ani její píseň o jívě, ani modlitba nebyly dobře podané. Herecký projev vyzněl lépe. Prostě klame tělem. To je daň za přenosy z MET, kde právě tyto arie skvěle předvedla o generaci starší Renée Fleming. K ní zas byla trochu nemilosrdná kamera.

Není pochyb o tom, že Desdemona Evy Hornyákové je pohledná žena
Takže vysoký standard v průběhu celého představení udrželi jen Richard Samek a Dalibor Jenis. Ač orchestr hrál někdy až nešetrně hlasitě, je nádherně prokomponovaná muzika naprosto úžasná a bez ohledu na letitost inscenace a kondici zpěváků je představení vždy zážitek. Ostatně oni ti zpěváci, i když některý není v nejlepší formě, na tom nejsou tak, aby ho zkazili. Jen člověk ví, že může být větší.

Giuseppe Verdi: Otello
Autor libreta: Arrigo Boito
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigent: Martin Leginus
Režie: Dominik Neuner
Režie obnoveného nastudování: Lubor Cukr
Scéna: Vladimír Nývlt
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Premiéra: 28. května 2009

Státní opera 14. dubna 2015
Osoby a obsazení
Otello: Efe Kişlali
Jago: Dalibor Jenis
Desdemona: Eva Hornyáková
Emilia: Jana Horáková Levicová
Cassio: Richard Samek
Roderigo: Jiří Hruška
Lodovico: Miloš Horák
Montano: Roman Vocel
Herold: Libor Novák

Rigoletto
Kultovní inscenace tehdy 78letého režiséra Karla Jerneka z roku 1988 dosáhla více než 460 repriz. Na výpravě je těch 27 let trochu vidět. Nevím jak to nazvat, asi nešvar, ale i tady byli v 1. jednání někteří zpěváci tak nerozezpívaní, že jsem váhal, zda neodejít. Po přestávce však jako když mávne proutkem, Richard Haan přestal deklamovat a začal zpívat, i Michal Lehotský byl výborný, a představení se už jen zlepšovalo. Není ovšem pravda, že všichni zpěváci nezačínali naplno. Určitě se to netýká Františka Zahradníčka a Simony Šaturové. V opeře jsou všeobecně známé nádherné arie, krásná hudba, ale maje ještě v hlavě úterního Otella, musel jsem dát za pravdu kritice z roku 1887 (je citována v programu), že ten je vrcholem Verdiho umu.

Rigoletta zpíval 66letý Richard Haan. Ten je také držitelem Thálie
a před 10 lety přeplaval kanál La Manche, jakož i Gibraltar.
Giuseppe Verdi: Rigoletto
Autor libreta: Francesco Maria Piave
Dirigent: Richard Hein
Režie: Karel Jernek
Scéna: Zbyněk Kolář
Kostýmy: Olga Filipi
Sbormistr: Adolf Melichar
Choreografie: Daniel Wiesner
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Premiéra: 14. ledna 1988

Státní opera 17. dubna 2015
Vévoda mantovský: Michal Lehotský
Rigoletto: Richard Haan
Gilda: Simona Houda-Šaturová
Sparafucile: Ivo Hrachovec
Maddalena: Galia Ibragimova Curado
Giovanna: Sylva Čmugrová
Monterone: František Zahradníček
Marullo: Jiří Brückler
Borsa: Jiří Hruška
Hrabě Ceprano: Lukáš Hynek-Krämer
Hraběnka Ceprano: Erika Vocelová Jarkovská
Páže: Gabriela Pešinová

Takže shrnuto a podtrženo, ono lákání na hosty je dobrá inovace. Ovšem když člověk si má klást vyšší cíle, divadlo by mělo také. Ozdobou sezóny by jistě bylo, kdyby silný tým managerů dal dohromady něco podobného tomu, co se v této sezóně podařilo Národnímu divadlu v Bratislavě. To zajistilo pro několik představení Dona Giovanniho silný tým zpěváků s Plachetkou, Kocánem a Kurucovou v jednom večeru. K tomu jim držím palce.

čtvrtek 16. dubna 2015

Je Frankfurt městem Bohuslava Martinů?

Docela to překvapí. My na to máme nadaci a institut a circle, které žijí z provozovacích práv k dílům Bohuslava Martinů, proto ostatně byla nadace založena, abychom je získali. A přitom se různě naříká, jak je složité ho dostat na repertoár a jak jsou šlechetní čeští vlastenečtí dirigenti, kteří ho uváději do světa, a najednou přijedete do Frankfurtu a koukáte jako blázen.

V neděli 21. června tam je v opeře premiéra Julietty a po ní následuje 5 repríz. Režisérem inscenace je Florentine Klepperová, scénu navrhl známý slovenský scénograf Boris Kudlička a hudebního nastudování se ujal hudební ředitel divadla Sebastian Weigle.

A o 2 týdny později uskuteční totéž divadlo premiéru představení sestávajícího ze tří jednoaktových oper Bohuslava Martinů: Slzy nože, Voják a tanečnice a Dvakrát Alexandr. Toto představení i 7 repriz se bude na rozdíl od Julietty hrát v Bockenheimer Depot. To je skutečně bývalé depo městských tramvají postavené v roce 1900, které sloužilo necelých 80 let, a od roku 1979 je třílodní objekt připomínající haly v pražské tržnici v Holešovicích (původně městská jatka postavená roku 1885) památkově chráněný. V současné době slouží m.j. jako vedlejší scéna frankfurtských divadel.

Během necelých 4 týdnů 14 představení oper Bohuslava Martinů. Někdo by řekl: "Dost bylo Martinů." Ovšem ne tak to zřejmě vidí v Opeře Frankfurt.

V rámci projektu OPER FINALE 2015 se uskuteční rozsáhlý doprovodný program:
  • "Weltenzauber", komorní koncert. Martinů: Sonáta pro flétnu a klavír, Tři madrigaly pro housle a violu, Trio pro flétnu, violoncello a klavír; Nonet (21. června)
  • Přednáška "Was bist du?" Život a dílo Bohuslava Martinů
  • Pořad "Zwiebelknoblauchgemüse", písně Bohuslava Martinů a výtah z jeho korespondence
  • Martinů Panorama
  • Ausflüge mit dem Rauhaardackel, dílo Bohuslava Martinů a vzpomínky jeho současníků
  • "Fifi, Toto, Minouche", komorní koncert; Martinů: Sonatina pro trubku a klavír, Kvartet pro klarinet, lesní roh, pozoun a bubínek
  • Pořad: Liebe braucht Erinnerung
  • Symposium (12. července 13-16:30 ve foyer divadla)
Ač jsem se snažil, nenašel jsem kolem divadla jediného Čecha, který by se v celé věci mohl angažovat. Kromě Aleše Brisceina, který ve frankurtské opeře občas zpívá, ale typuji, že ten v tom prsty nemá. Zdá se, že iniciátorem všeho je šéfdramaturg Norbert Abels, který je současně profesorem frankfurtské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst, jejíž posluchači v pořadech rovněž vystupují.

Že by to s Martinů přece jen nebylo tak zlé?

Zfušované tapety za miliardy

Měl-li bych zvolit 3 období, která mne ve výtvarném a nejen výtvarném umění evropského novověku nejvíce oslovují, jsou to chronologicky renesance, holandská malba 16.-17. století a impresionismus. A to nejen proto, že se v té době objevovaly převratné věci v malířství, ale ony se děly mimořádné věci v dějinách vůbec.

Impresionismus je nám možná nejbližší, i když jeho čas byl z těch 3 období určitě nejkratší. Začínal kolem roku 1870, když někdo trvá na přesném datu, tak třeba 15. dubna 1874, kdy byla otevřena 1. výstava Société anonyme des artistes, peintres, sculpteurs et graveurs (Sdružení umělců, malířů, sochařů a rytců) na pařížském Boulevard des Capucines 35, druhé patro. Exponátů tam bylo 165 od 30 tvůrců, ale tvrdé jádro představovali Monet, Degas, Renoir, Pissarro, Sisley a Berthe Morisotová. Visel tam i Monetův obraz "Impression, soleil levant" (Imprese, východ slunce). A kritik Leroy, který o něm napsal "I tapety v surovém stavu jsou vypracovány dokonaleji než tento obraz moře!", použil posměšný výraz "impresionismus", čímž se i on zapsal do dějin umění. Ale již v 80. letech se přes něj valily nové směry jako naturalismus, symbolismus, fauvismus, expresionismus atd. Poslední z generace autentických impresionistů, Claude Monet, zemřel v roce 1926.

Dnes, o 140 let později, je zájem o impresionismus nesrovnatelně větší. V létě 2014 bylo vystaveno 84 impresionistických obrazů z pařížského Musée d'Orsay v Tokiu na výstavě nazvané "The Birth of Impressionism". A od září do letošního ledna byla v pařížském Musée Marmottan Monet zvláštní výstava "Impression. Soleil levant". V současné době probíhá v londýnské Národní galerii výstava "Inventing Impressionism", kde je vystaveno 85 obrazů, které prošly rukama obchodníka s obrazy Paul Durand-Ruela. Mimo jiné 3 slavné Renoirovy Tance a pět z Monetovy serie topolů.

A ve frankfurtském museu Städel právě teď, od března do června 2015 probíhá výstava "Monet a zrození impresionismu". Možná není náhodou, že výstava byla otevřena ve dnech, kdy muzeum oslavuje 200 let od okamžiku, kdy frankfurtský bankéř Städel podepsal závěť, jíž založil nadaci této kulturní instituce. Ta dnes patří mezi nejvýznamnější německé galerie, i když návštěvností se obrům jako je Louvre samozřejmě ani zdaleka nevyrovná.

plakát na průčelí Städel Museum
Na 80 obrazech z vlastní sbírky muzea i zápůjček, z nichž polovina jsou díla Monetova, je dokumentován vývoj tohoto převratného malířského stylu s důrazem na 60. a 70. léta 19. století a samozřejmě na Moneta.

The Luncheon, 1868/69, Städel Museum
Klíčovou záležitostí pro zrod impresionismu je bezpochyby "Grenouillere", obraz namalovaný Monetem roku 1869 na koupališti u Seiny. Na něm je přesně vidět, jak se malíř vzdaluje od objektu, který portrétuje. Nepokouší se již věrně reprodukovat scénu, ale hledá jak zachytit atmosféru, dojem umělce stojícího tam u říčních lázní.

Bain à la Grenouillère (1869), Metropolitan Museum of Art, New York
"Houses on the Zaan River at Zaandam", 1871,
Metropolitan Museum of Art, New York
The Hôtel des roches noires in Trouville, 1870, Musée d’Orsay
The Boulevard des Capucines (1873-4),
The Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City, Missouri
The luncheon (ca. 1873), Musée d’Orsay
Na konci výstavy je sekce epilog, kde najdeme i pozdního Moneta. Ty obrazy ukazují, jak dalece Monet postoupil ve vidění malovaných objektů a malířské technice, jak se snažil "rozpustit" své motivy. Co bylo v té době nové, to byly serie obrazů. Kopky sena, topoly, lekníny... V 90. letech maloval asi 30x katedrálu v Rouenu v nejrůznějších ročních a denních časech. Obrovskou kamennou budovu dezintegruje, rozpouští do svého obrazu, a to je pro něj tak říkajíc vrchol, kterého dosáhl.

Fascinace impresionismem trvá dodnes. Nejspíš to souvisí s tím, že teprve jeho náměty a motivy jsou přístupné všem. Je to náš svět, my ho můžeme pochopit, je zvláštní, krásný a pozitivní. A to i přesto, že sami malíři se z mizerie běžného života dostávali až poměrně pozdě. Ale oni ani za války a zuřící revoluce 1870-71 nemalovali rozbouranou Paříž a hory mrtvol. Impresionismus je průsečíkem mezi popisností a abstrakcí. Malířství před ním bylo odtažité, královské rodiny, kardinálové a piety byly sice krásné, ale tajemné a vzdálené. A to, co přišlo po impresionismu, je běžnému pozorovateli čím dál tím méně srozumitelné. Proto tedy ty výstavy a obrovské návštěvy. Navíc je to i velký byznys. Nejen v tom, že ceny obrazů v Sotheby a jiných aukčních síních dosahují závratných částek, ale výstava je příležitostí také pro dopravce, hotely, restaurace, průvodce, prodavače limonád, taxikáře, zlodějíčky...

Tak já nevím, neměl bych zajet i do toho Londýna?

pondělí 13. dubna 2015

Popelka bez střevíčku a macechy

11. dubna proběhla v Opeře Franfurt premiéra revivalu, údajně posledního, Rossiniho opery La Cenerentola, česky Popelka (německy Aschenbrödel). Původní premiéra opery v režii známého režiséra Keitha Warnera se konala v roce 2004. Warner patří mezi nezvýznamnější operní režiséry současnosti [1] a jeho inscenace byla barvitá, rozpohybovaná a plná neotřelých nápadů. Současně režisér provedl zásahy do originálního libreta, takže role macechy zmizela a všechno musel zastat otec don Magnifico. Přestalo jít také o střevíček, který nahradil náramek a vše bylo zarámováno jednak do snu, jednak do přípravy zpěváků na představení s líčícími stolky a dlouhým věšákem na kostýmy a pak odlíčení a převlek do civilu. A jezdí tam také kočár a zjeví se domek s trpaslíky, a uhodí blesk jako hrom a... a chudák divák neví co dřív. Jestli s hlavou zvrácenou sledovat text na displeji nad jevištěm a sem tam mrknout na jeviště, nebo sledovat jeviště a hádat, o co vlastně jde. Já se nepovažuji za člověka s hluboce podprůměrnou inteligencí, operu zhruba znám, ale chytáky v podobě gejzíru nápadů a rafinovaných změn v ději mne stejně trochu znervózňují a vyvolávají obavu, že Alzheimer už klepe na dveře. Ale co ti, kteří jsou na tom hůř než já? Uznávám, že i režisér je tvůrce a má právo s materiálem zacházet jako svobodný umělec. Ovšem pak vyvstává otázka, zda na tohle existuje smlouva s diváky, jimž je výsledek onoho tvoření stále ještě určen. Já osobně bych navrhoval, aby se produkt takovéto tvorby uváděl pod jménem režisérovým s tím, že autoři hudby a libreta by byli uvedeni pod čarou jako inspirační zdroj.

Ale dost špičkování. Podstatné je, že dirigent dirigoval a orchestr hrál svižně, a zpěváci zpívali Rossiniho radostně. Soubor byl mladý, ale většina zpěváků má evropské renomé se zkušenostmi z velkých oper, a bylo příjemné je poslouchat. Podle mne i ohlasu při děkovačce byli nejlepší mladá chorvatská mezzosopranistka Nina Tarandek v roli Angeliny/Popelky a basbaryton Simon Bailey jako její otec don Magnifico. Takže lze říct, že představení stálo za to.

Angelina - Nina Tarandek
Pokud jde o divadlo, má příjemně vysoká sedadla, jezdí tam výtah, ale zjevně šetří na uvaděčkách/ích, takže nebylo kde koupit program (možná u pokladny). Obsluha bufetu byla čilá a na všechny se dostalo, stolky byly i na terase s výhledem na svítící frankfurtský skyline a publikum bylo i na 3. rangu evropsky standardní, tedy od kostkované košile po smoking a dámskou róbu (vše výjimečně). Před divadlem pak posedávali a to před představením i po něm poklidně žebrající bezdomovci, někteří měli o 100 m dál na Gutleutstrasse [2] večírek v domovním výklenku. Celkem příjemný večer.

Gioaccini Rossini: La Cenerentola
Opera Frankfurt
11. dubna 2015

Dirigent: Alexander Soddy
Režisér: Keith Warner
příprava obnovené premiery Caterina Panti Liberovici
Scénograf: Jason Southgate
Kostýny: Nicky Shaw
Světla: Simon Mills
Dramaturg: Norbert Abels
Sbormistr: Tilman Michael

Angelina (Cinderella) - Nina Tarandek
Clorinda - Sofia Fomina
Tisbe - Maria Theresa Ullrich
Don Ramiro - Martin Mitterrutzner  
Don Magnifico - Simon Bailey
Dandini - Björn Bürger
Alidoro - Vuyani Mlinde
------------------------------------------------------------------

[1] Warner byl v roce 2011 jmenován uměleckým ředitelem Royal Danish Opera spolu s Jakubem Hrůšou jako dirigentem a hudebním ředitelem. Oba však po několika měsicích rezignovali kvůli problémům s financováním.

[2] Název ulice nemá nic společného s dobrými lidmi, neboť gutleut byl ve středověké němčině výraz pro lepru.

pátek 10. dubna 2015

Operní drby - březen 2015

  • Rolando Villazon jako operní režisér to schytal za to, že novou inscenaci Donizettiho opery Viva la mamma ve vídeňské Volksoper přesytil gagy. Kritik Gerhard Persché si klade otázku, kolik kousků sacherdortu můžete sníst, aby se vám neudělalo špatně od žaludku. To bylo v lednu. V březnu měla premiéru Villazonova inscenace Pucciniho La rondine v Deutsche oper, která prý prokázala jeho "hypeaktivní obrazovou imaginaci" jež zajímavou ikonografickou volbou zdůraznila psychoanalytický podtext opery. Čert ví, co tím Carlos Maria Solare chtěl říct. Nejspíš to, že v prvním jednání se přes celé pozadí objevila Tizianova Venuše urbinská, občas rozřezaná na kousky, a později magrittovské nebe s oblaky v nichž byl vyříznut otvor ve tvaru Venuše.
  • Simona Šaturová má momentálně čas na to, aby zpívala v pražském Národním divadle. Za rok to bude horší. 5. května 2016 má mít v bruselském divadle La Monnaie premiéru Mozartova raná opera Mitridate, re di Ponto. A v režii Roberta Carsena bude Simona Šaturova zpívat roli Ismene.
  • V pařížském Théâtre du Châtelet bude mít zjara příštího roku premiéru muzikál Stephena Sondheima "Passion", který měl v roce 1994 premiéru na Broadway a získal Tony Award za nejlepší muzikál roku. Hlavní roli Foscy má ztvárnit Natalie Dessay.
  • Karita Mattila bude zpívat Emilie Marty v koncertním provedení Janáčkovy opery Věc Makropoulos pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v rámci BBC Proms 2016.
  • 14. května vysílá BBC Radio 3 nahrávku Smetanovy opery Dalibor ze 2. května v Barbican Hall. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hraje BBC Symphony Orchestra a zpívají Dana Burešová, Richard Samek a Ivan Kusnjer, Aleš Voráček, Alžběta Poláčková, Jan Šťáva a Svatopluk Sem.
  • Podle italského časopisu Classic Voice se honoráře špičkových dirigentů jako Barenboim, Chailly, Whun Chung, Dudamel, Gatti, Harding, Mehta, Muti, Rattle a Thielemann pohybují okolo 30 000 €. Stejně honorováni jsou i nejlepší instrumentalisté jako Pollini, Lang Lang, Radu Lupu, Kavakos či Sokolov. Nejlepší zpěváci jako Bartoli, Domingo, Fleming, Garanča, Kaufmann nebo Florez dostávají maximálně €20,000 za koncert a €17,000 za operní představení. A nejvyhledávanější režiséři jako Carsen, Bieito, Stein, Wilson, Vick and Michieletto mohou dostat za novou inscenaci honorář až €60,000.
  • Cecilia Bartoli zrušila jen týden před zahájením serii koncertů, které se měly uskutečnit koncem března a počátkem dubna v rámci kalifornského turné. Důvodem byly "nepředvídatelné" okolnosti. Doufejme, že nenastanou také 6. prosince, kdy má zpívat s Rolando Villazonem v Praze.
  • V pondělí 13. dubna začíná v pařížské Opera Bastille serie představení Dvořákovy Rusalky v režii Roberta Carsena pod taktovkou Jakuba Hrůšy. Necelý měsíc po posledním představení začíná Hrůša v Glyndebourne dirigovat šňůru 14 představení revivalu Bizetovy Carmen v režii Davida McVicara, kterou přeruší jen pražským koncertem na rozloučenou s orchestrem PKF. A v prosinci bude studovat ve Vídeňské státní opeře Janáčkovu Věc Makropulos s režisérem  Peterem Steinem. Tři přední operní domy, tři špičkoví režiséři. Skvělá bilance.

středa 8. dubna 2015

Opravdu šlo o Putnovy "výstřednosti?"

Brzy to budou dva roky, co prezident Zeman jako jeden ze svých prvních státnických činů odmítl podepsat profesuru pro Martina C. Putnu. Údajně kvůli jeho excentrickému chování. Vloni v listopadu se profesor Putna připojil k protizemanovskému protestu na Národní třídě. Po Zemanových výrocích na adresu ruské skupiny Pussy Riots mu letos v lednu přinesl na Hrad svou knihu  Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Rozdíl mezi názory těchto dvou mužů je dramatický a nebylo by divu, kdyby zmiňovaný motiv konfliktu okolo profesury nebyl jen záminkou. Jak vnímá Putna situaci v Rusku, je vidět i z jeho včerejšího rozhovoru s vedoucím redaktorem zahraničního zpravodajství ČT v rámci pořadu Horizont ČT24. Řekl zhruba toto:
K poprasku kolem inscenace Tannhausera v Novosibirsku
Především je zapotřebí připomenout kulturní kontext. To znamená moderní zpracování uměleckých děl jsou ve svobodném světě zcela běžná a když se podíváme třeba na program v Salzburgu nebo v jakýchkoli operních slavností, je to zcela normální a ten požadavek je takový, jako kdyby u nás měla být Prodaná nevěsta hrána vždycky tak, že na scéně musí být folklorní kulisy a Kecal musí mít fábory a deštník. To samozřejmě si už nikdo nedovede představit.

Problém je v tom, že v Rusku nyní nabírá na síle zcela jiná mentalita, která naopak tento svobodný přístup k umění odmítá. Jiná věc je, jestli ta konkrétní inscenace je dobrá nebo špatná. A protože jsem ji samozřejmě neviděl, nebyl jsem v Novosibirsku, tak nevím. O tom by jistě mělo být diskutováno, přetože z těch moderních, řekněme převyprávění, režijních přeznačení některá jsou lepší, některá horší. Ale svobodná společnost se pozná podle toho, že zkusí je udělat nějaké umění a kritika vám řekne povedlo se vám to nebo nepovedlo se vám to.

Jak důležitou roli při budování toho Putinova "nového Ruska" hraje pravoslavná církev?
Poměrně zásadní. Protože ten marxismus - leninismus - komunismus - nacionalismus byl nyní nahražen kombinací pravoslaví - slavjanofilie - euroazijství - nacionalismus. Takže to pravoslaví v této podobě jaksi nabírá funkci té nové národní ideologie. S vírou jakožto takovou to nemá nic společného. To je prostě státní ideologie.

Takže podle vás zůstala struktura stejná, jenom se naplnila jinak?
Zůstal podobný princip, že stát by se měl opírat o nějakou ideologii, která bude říkat obyvatelstvu: "Buďte poslušní, protože car je moudrý, a když nebudete poslušní, tak na vás car bude zlý."

A je to právě ta symbiosa mezi církví na jedné straně a státem na druhé straně, která, řekněme, překonala těch 70 let, kdy oficiálně hlásanou doktrinou byl ateismus?
To je velmi zvláštní věc. Pravoslavná církev samozřejmě velmi trpěla. Je tam obrovské množství mučedníků jak duchovních, tak jaksi laických věřících, ale vždycky tam byla část, která byla ochotna spolupracovat s režimem, konec konců byl to Stalin, kdo roku 1943 obnovil patriarchát. A ti dnešní, to znamená patriarcha Kyril a další, to jsou duchovní dědicové ne těch disidentů, mučedníků, ale těch, kteří se vždycky opírali o tu spolupráci s režimem a je to vzájemně výhodný obchod. Vy podpoříte cara, my podpoříme církev a společně uděláme pořádek.

A k putovní výstavě "Moje historie"
kde je car Ivan Hrozný prezentován jako první ruskou oběť západní propagandy a sankcí.

Ivan Hrozný, proč právě teď?
Protože to je pro Putina ten pravzor. To je ten první vládce, který může být krutý, protože má vyvolený, božský celosvětový úkol, to znamená vytvořit ruské imperium. Ta reportáž, kterou jste vysílali, byla vynikající, protože z ní mrazilo a tak to mělo být, protože je to opravdu mrazivé. Představme si že by něco podobného probíhalo v Německu s rehabilitací Hitlera, že by se zavíraly koncentrační tábory, ty současné, které slouží jako připomínky hrůz nacismu, tak podobně se nyní zavírají ty nechtěné připomínky komunistické éry. Stalin byl samozřejmě stejný masový vrah jako Hitler. A pokud jde o toho Hrozného. V té reportáži byla nejzajímavější ta myšlenka "Rusko se vždycky bránilo." To je jedna součást té ruské imperiální ideologie, kde říkají my jsme se vždycky bránili. Ivan Hrozný obrovsky rozšířil ruské území. On dobyl kazaňský chanát, sibiřský chanát, astrachaňský chanát a zlikvidoval velkou část nezávislých území na západě Ruska, která nespadala pod Moskvu, čili to byl agresor, imperialista. A říkat o něm, že se jenom bránil, to je přesně takové, jako když se dnes říká "Rusko když obsazuje Krym, tak se jenom brání." Tak pokud někteří takzvaně zkušení novináři říkají "obsazení Krymu to byl jen Putinův obranný tah", tak je to opravdu tato strašlivá kremelská propaganda, ze které mrazí, a bylo by zapotřebí, aby Česká televize opravdu zůstala nadále nezávislou, aby ti, kteří se snaží, aby také vysílala v rámci takzvané vyváženosti také trochu té kremelské propagandy, také pět minut pro Hitlera, aby Česká televize tomu odolala a kremelskou propagandu nevysílala.

Nesvědčí 85 % podpory Putina o tom, že tento příběh nechce jenom Kreml, ale i samotní Rusové?
Samozřejmě, když jste po léta, vlastně po generace, po staletí krmeni tím, že jste vyvolený národ, potom prožijete 10, 15 let, rozumí se ta 90. léta, ve kterých se najednou začne mluvit o zločinech všech těch režimů, všechno vyplývá na povrch, zároveň se hroutí hospodářství, protože to státní se rozsypalo a to nové se nepodařilo vybudovat, tak potom, když přijde silný muž a řekne "Já vám znovu přináším ten starý příběh, kdy jste nejlepší národ na světě a jenom ten zlý svět vám nerozumí", je pochopitelné, že řadě lidí se to líbí.

Samozřejmě je možné poslouchat zahraniční rozhlasové stanice a na internetu si nacházet alternativní informace, ale to je něco, čemu musíte věnovat aktivní pozornost. To dá práci, není to tak snadné, protože když si otevřete tu státní televizi, tak se tam lže. Jak nedávno se vyprávělo o přijetí amerického konvoje u nás, tak v podání ruské televize byl konvoj provázen masovými protesty a bylo ošklivé a Češi jsou nadšení rusofilové. Takže je to menšina. Podobně jako u nás to byla jenom menšina, která za komunismu se snažila hledat alternativní zdroje, je to i v Rusku, zdá se, i nyní menšina. Ale to je ta menšina, o kterou nám jde, a kterou nesmíme opustit. Protože nejde o to oslabit Rusko, jde o to, pomoci Rusku k lepší budoucnosti, a to je jedině za pomoci této menšiny.

Porovnáme-li tato prohlášení profesora Putny s postoji prezidenta Zemana, znovu se vkrádá otázka: šlo před těmi 2 roky opravdu o "výstřednosti" při Prague Pride 2011, nebo sehrál rozhodující roli spíš hlasitě projevený zásadní rozdíl v politických postojích?

úterý 7. dubna 2015

Velikonoce? Buď připraven.

Příroda procitá ze zimního spánku, na stráních každý den přibývá zelené, bílé, žluté a fialové, teplota se už už šplhá k patnáctce, studený vítr přechází ve vlahý vánek a sekající kroupy v mírný déšť, ustupují deprese i sezónní lupénka. Tohle se nedá neoslavit, dělali to už naši pohanští praprapředci, děláme to i my v tradici křesťanské.

Poprvé se o velikonocích, tedy křesťanském svátku, zmiňuje kolem roku 50 apoštol Pavel usazený v dnes tureckém Efezu v dopise určeném jím založené křesťanské buňce v dnes řeckém Korintu. Její členy v něm kárá pro nemravnost: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon... Vaše chlubení není dobré. Nevíte snad, že maličko kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte tedy starý kvas, abyste byli novým těstem, poněvadž jste nekvašení. Vždyť přece byl za nás obětován náš velikonoční Beránek, Kristus! Proto slavme svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.

To, co křesťanské velikonoce znamenají, člověk ví nebo tuší, ale až když se dostane na místo činu, do Jeruzaléma, to dostane reálný rozměr. A uvědomí si, že to není jen nějaký výmysl fantastů nebo církevních hodnostářů o tom, co se stalo v nějaké vzdálené tajemné zemi někdy hluboko v minulosti. Když třeba sejdete po Olivetské hoře mezi židovskými hroby na její úpatí, vstoupíte do zahrady porostlé staletými pokroucenými olivovníky, kde je v Bazilice Utrpení kámen, na kterém se měl Ježíš modlit v noci před zatčením. A na protější, západní straně údolí Cedron vystoupáte po svahu k hradbám Starého města a Lví bránou přijdete na Via Dolorosa protínající muslimskou čtvrť, kudy už mnoho staletí prochází křížová cesta. Ta začíná prvním zastavením nedaleko od Lví brány v místech, kde stála Antoniova pevnost, ve které byl Ježíš údajně odsouzen k smrti a končí po jednom kilometru a 8 dalších zastaveních v chrámu Božího hrobu, který skrývá zbývajících 5 zastavení a skálu Golgota, kde měl být Ježíš ukřižován a pohřben. Místa zastavení i trasa se do jisté míry měnily, ale ten pocit autentičnosti zůstává. A právě na tomto příběhu, na obětování se a vzkřísení je vybudována stavba křesťanství, která nabízí lidem mravní řád a prostřednictvím boha propojuje jejich život s nekonečnem. Nejen místa zastavení křížové cesty, dokonce i představa o místu odsouzení se v čase mění (dnes se soudí, že šlo o Herodův palác u Davidovy věže), ale ten příběh je příliš silný, příliš vrostlý do historické paměti na to, aby tím mohl být zvrácen. S oněmi zastaveními se u nás můžeme setkat na stěnách kostelů a křížové cesty nebo jejich zbytky můžete najít ve volné krajině v podobě malých kapliček.

Tak jako je celé křesťanství úzce propojeno se židovskou vírou Starým zákonem, který mají společný, i velikonoce mají paralelu v židovském svátku pesach, který má sice jiný obsah, ale slaví se ve stejné roční době. Ostatně společná večeře, po níž byl ráno Ježíš zajat, byla vlastně večeří v rámci pesachu.

I jeden z nejslavnějších obrazů Leonarda da Vinci znázorňuje poslední večeři.
Velikonoční zvyky mají v křesťanském světě mnoho podob. Jeden ze symbolů - beránek, je původní židovská oběť, která se pekla a musela být snědena. Dnes má ovšem křesťanskou podobu piškotové buchty. Zajíček je v lidovém pojetí považován za atribut zmrtvýchvstání, neboť zajíc prý nespí - to se zdá z toho důvodu, že nemá oční víčka. Vajíčka jsou symbolem plodnosti, kajícnictví se cestou od jihu na sever mění ze sebebičování ve Španělsku ve zcela nekajícné mrskání a házení dívek do rybníka kvůli plodnosti a očistě.

Po jednom takovém výkladu jsem dostal otázku: "A z toho plyne?" Takže odpovím předem. Z představy, že bůh umožňuje věřícím, aby své hříchy vyrovnali s Kristovou pomocí plyne naděje, optimismus. Ale rozhodně z toho neplyne, že kterýkoli člověk má právo chovat se ať už v zájmu čehokoli jako dobytek, a že se to smaže. A také z toho neplyne, že když už se někdo takhle chová, někdo třetí nás před takovým chováním ochrání. Takže závěr zní: raduj se z jara a krásy, důvěřuj, buď optimista, ale současně buď slušným člověkem a pro všechny případy buď připraven, neboť nejspolehlivější pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene.



pondělí 6. dubna 2015

Předvelikonoce

Pražské Rudolfinum nabídlo o pašíjovém týdnu celkem 5 provedení dvou naprosto mimořádných koncertů. A program obou navíc spojuje to, že v širších souvislostech pojímáno, se týká toho, co je pravým obsahem Velikonoc. A podíváme-li se z ještě větší dálky, jsou i odrazem doby svého vzniku.

Monumentální mše h moll Johanna Sebastiana Bacha, hluboce věřícího protestanta, je vrcholem barokní hudby, a podle některých hudby vůbec. V její centrální 2. části "Symbolum nicenum"(1), se mluví o víře, Kristovi, jeho ukřižování a vzkříšení. Ale sama skladba stojí nad katolictvím a protestanstvím a svým způsobem tak předznamenala dobu, která na př. v habsburské říši dospěla 3 desetiletí po jeho smrti k tolerančnímu patentu.

Tato skladba zazněla v pražském Rudolfinu 30. a 31. března a následující 3 dny byla na programu o 150 let mladší 2. symfonie Gustava Mahlera. Za tu dobu se ve světě udály ohromné změny. V Americe vznikly Spojené státy, bylo zrušeno nevolnictví, vypukla francouzská revoluce a byla přijata Deklarace práv člověka a občana, parní stroj a telegraf změnily velikost světa, rostla velká města, proběhla revoluce 1848, Pařížská komuna. A v Evropě se také měnilo postavení Židů. Symfonie, která později dostala od kritiků název Vzkříšení, symbolizuje dobu i situaci a postoje skladatele narozeného v jihlavské židovské rodině, a v dětství navštěvujícího synagogu a současně zpívajícího na kůru katolického kostela. A předznamenává jeho konverzi ke katolictví 23. února 1897. Ale o tom jsem psal už v souvislosti s provedením symfonie FOKem loni v září.

Bachem okouzlení Václav Luks a Sophie Harmsen
Pokud jde o Bachovu mši, dirigoval Václav Luks, hrálo Collegium 1704 a zpívalo Collegium Vocale 1704 spolu se sólisty - viz dole, a byli jako vždy skvělí. Ze sólistů bych vyzvedl především měkký alt Sophie Harmsen. Jestliže po Pražském jaru 2005, kde mši h moll před 10 lety hráli poprvé (včetně právě se zrodivšího Collegia vocale 1704), napsaly Hudební rozhledy toto: "K vrcholům letošního festivalového ročníku bezesporu patřilo provedení Mše h moll... bývá v rámci pražského koncertního života tu a tam uváděna, avšak pohříchu v šedě ustáleném, romanticky monumentálním hávu. Ve zcela jiném světle ji představila letošní festivalová realizace – málem bychom ji nepoznali... celé dílo představuje jako dramatický i lyrický, bohatě proměnlivý a poutavý organismus. Především je to zásluhou mladého dirigenta Václava Lukse (1970)... je komplexem plným obsahově závažných momentů, které je třeba vystihnout interpretací – a V. Luksovi se to podařilo. Jeho gesto je vláčně vylehčené, přesné a bezpečně určující. Na vynikajícím vyznění celého díla se v nové koncepci vydatně podílely tři pětice vokalistů (Concertisté I+II, Ripienisté), založené podle komentáře na předpokladu „sólistického obsazení hlasů v Bachových sborových větách“. Toto sdružení, kde posilou domácích interpretů jsou vokalisté ze západní Evropy, souhrnně nazvané Collegium Vocale 1704, má posloužit i v realizaci dalších rozměrných Bachových skladeb... byl – nikoli náhodou – příznačný nadšený až bouřlivý ohlas publika...", nepotřebuji k tomu mnoho dodávat. Snad jen to, že Václav Luks už sice není úplně mladý dirigent, ale radost z hudby a elán neztrácí, takže košile mu leze z kalhot stejně jako za mlada. A aby toho nebylo málo, tak ve středu 1. dubna hrálo Collegium mši h moll v Pardubicích.

Předloni vyšlo Collegiu CD s touto skladbou a letos 17. července ji soubor v prakticky stejném složení jako v Praze předvede na festivalu v Salzburgu v řadě "Ouverture Spirituelle". A včera večer bylo možné zhlédnout záznam úterního koncertu na ČT Art, který jen potvrdil dojem z živého naslouchání. Navíc je třeba ocenit, že ČT se snesla z nadobčanských nebes a vypalovala oči návštěvníků pomocí mocných reflektorů podstatně ohleduplněji než obvykle.

Mahlerem zduchovnělí Simona Houda-Šaturová a Jiří Bělohlávek
Provedení Mahlerovy symfonie bylo bezchybné a důstojné, zážitek byl silný a je úžasné, že kolikrát člověk takové dílo poslouchá, tolikrát tam slyší něco nového. Rudolfinum však určitě není ideálním sálem pro tak mohutný aparát. Ale protože koncert natáčela po dva večery Česká televize, jistě ona přeexponovaná místa upraví k obrazu Mahlerovu. Možná proto mi tam něco, co nejsem schopen zcela definovat, chybělo, na rozdíl od záříjového provedení FOKu v Obecním domě.

Rudolfinum, Praha, Česká republika

31. března 2015 – 19:30 (též 30. března)
Johann Sebastian BACH

Mše h moll BWV 232
Hana Blažíková – soprán
Sophie Harmsen – soprán, alt
Krystian Adam – tenor
Marián Krejčík – bas
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent

1. dubna 2015 - 19:30 (též 2. a 3. dubna)
Gustav MAHLER: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“
Simona HOUDA-ŠATUROVÁ – soprán
Bernarda FINK – alt
Pražský filharmonický sbor

Dirigent – Jiří BĚLOHLÁVEK


(1) Symbolum nicenum (Nicejské vyznání) je společné vyznání víry (krédo) uznávající božství Ježíše Krista, přijaté na Prvním nikajském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví.


pátek 3. dubna 2015

Stará nová česká vlna s nulovým skóre

Každá doba má své vrcholové atrakce, které odráží a spoluvytváří její atmosféru. Po čase se nahoru vyhoupnou jiné, i když ty předcházející zůstávají, ale bez oné síly sdělnosti. Kdysi to byly třeba náboženské slavnosti, před 50 lety film a dnes věci, které tak či onak souvisí s internetem, třeba sociální sítě. A jak občas ze zcela nepravděpodobného seskupení náhodných jevů vyroste velké dílo, velký člověk, ostatně i člověk vůbec, tak před oněmi 50 lety se blížila ke svému vrcholu jedna taková normální anomálie. A pak se stala slavnou a nyní zestárla a odchází. Je to skoro rok, co jsem psal o staré nové české vlně. A máme je tady zase. Tenkrát zemřela režisérka Věra Chytilová, nyní kameraman Miroslav Ondříček, který k ní neodmyslitelně patřil.

nová česká vlna - zprava: Menzel, Forman, Šorm, Němec, Chytilová atd.
nová vlna 1965 - vpravo dole Ondříček, vpravo nahoře Forman
A je neoddiskutovatelným faktem, že Ondříček byl excelentní profesionál, který natočil desítky filmů, z toho 7 s Milošem Formanem, z nichž za Ragtime a Amadea byl nominován na Oscara a za všechny získal Mezinárodní cenu Americké unie kameramanů za životní dílo. Několik cen obdržel i doma. A zdaleka to nebyly jen filmy režisérů - rodáků. Tak třeba s Lindsayem Andersonem natočený film "If..." (1968) patří mezi nejlepší britské snímky vůbec, v roce 1987 byl kameramanem celovečerního dokumentu o Pavarottiho turné a poslední film z roku 1996 dělal s režisérkou Penny Marshall, a mimo jiné v něm hráli hráli Denzel Washington a Whitney Houston.


Když minulou sobotu zemřel, mluvili někteří o nenahraditelné škodě. Naopak Forman o kráse toho, co po něm zůstalo, což je daleko výstižnější, protože nenahraditelná škoda je laciné klišé. Ta totiž obvykle vzniká mnohem dřív, když ona osobnost přestane tvořit to, co jí činí v myslích přeživších obtížně, ale přece jen nahraditelnou (jimi). Ale Ondříček kromě filmů tady po sobě zanechal ještě syna a vnučku, filmovou akademii v Písku (prý lepší než FAMU) a dub kalifornský černý, který v roce 2011 vysadil v pražské botanické zahradě, A aby nebyly pochyby o tom, že s Milošem Formanem patří k sobě, tak ten sázel vedle něj dub oregonský bílý.

Botanická zahrada Praha, duben 2011 - vlevo Ondříček, vpravo Forman, uprostřed Ondříčkova berle
Pokud však jde o zanechávání nové české vlny po sobě, tak nejoriginálněji to vyřešil její benjamínek Jiří Menzel, když se na stará, téměř 77letá kolena začal rozmnožovat a prostřednictvím manželky Olgy přivedl na svět své první dítě. Jestli přivede na svět ještě nějaký film, jasné není.

Historické zvraty Ruzyně

Ruzyně, kasárna 17. listopadu. Začala se stavět v roce 1924 a trvalo to pět let.

Daleko podstatnější bylo, že v březnu 1939 tady generál Šára sejmul podplukovníka Mašína, který chtěl válčit s Němci. A za pouhých 8 měsíců tady Němci popravovali české studenty. Později popravili i oba důstojníky, Šáru symbolicky přímo v ruzyňských kasárnách, kde léta velel dělostřeleckému pluku.

O dost let později jsem tady osobně válčil v armádě komunistické republiky. Třeba při svozu řepy z polí do cukrovaru. Ale podívejte se na tu fotografii:

nádvoří kasáren 17. listopadu v Ruzyni v úterý
Tak tam, kde jsou lidi a vozidla, byl nástupní prostor zvaný buzerplac. Tady jsme museli poslouchat primitivní hlupáky ve službách socialistické armády jako nějaký kapitán Vávra a zpívat bojové písně vedeni prosťáčky jako rotný Žabka. Ty nízké budovy vlevo byly ošetřovna a prodejna všeho možného zvaná Arma. A ve vysoké budově vzadu byly ložnice, a také klub, kde vystupovali Šimek s Grossmanem, když narukovali do knihovny, a předváděli tam své divadlo. A dole kuchyň s jídelnou. Noční škrábání brambor a vařený špek k snídani, brrr. Tohle nepřívětivé místo jsem definitivně opustil před 50 lety. Je to vůbec možné?

To ovšem je pouze osobní reminiscence s nulovou historickou hodnotou. Co bylo v té době opravdu významné, byly dva milníky studené války - vybudování Berlínské zdi v roce 1961 a Karibská krize v roce 1962. A také návštěva amerického prezidenta J.F. Kennedyho v Berlíně v roce 1963, během níž prohlásil: "...Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoli, jsou obyvatelé Berlína. Proto i já, jako svobodný člověk, s hrdostí prohlašuji: Já jsem také Berlíňan! ... Na světě je stále mnoho těch, kdo dobře nechápou, nebo nechtějí pochopit, rozdíl mezi demokratickým a komunistickým světem. Ať se přijdou podívat do Berlína, ať přijdou..."

Od té doby uplynula spousta vody. Berlínská zeď dávno nestojí, vlast už není socialistická, vojenský pakt zvaný Varšavská smlouva se rozpadl stejně jako Sovětský svaz a Československo a členství České republiky v NATO (North Atlantic Treaty Organization) stvrzuje její příslušnost k euroatlantické civilizaci.

V posledních letech však Rusko, které je objektivně nástupnickým státem č. 1 po SSSR, poháněné svými bezpečnostními složkami, z jejichž vrcholné instituce, bývalé KGB, dnes pochází většina mužů u moci, vyjadřuje nespokojenost se stavem sil ve světě. A v domnění, že je dostatečně silné, aby ho zvrátilo a donutilo západ k jednání, provedlo loňskou anexi ukrajinského Krymu, vyvolalo válku na východě Ukrajiny, a vede silácké projevy vůči Pobaltí. Tím však vrací čas o mnoho desítek a v jistém smyslu i set let zpátky. A proto se najednou stal z relativně banální záležitosti, návratu okolo stovky vozidel a 500 vojáků americké armády ze cvičení v Pobaltí na základnu v Bavorsku přes území Polska a České republiky, zajímavý politický a psychologický test nejen České republiky. A test, jehož výsledek byl docela překvapivý, a v němž opět figurovala ruzyňská kasárna. Zatímco před oním přesunem bylo slyšet hlasité výkřiky českých komunistů a příznivců a agentů Putinova Ruska, sama akce se změnila spíš v demonstraci sympatií k NATO, USA a americké armádě a nesouhlasu s chováním Ruska. A to celé vyvrcholilo v Ruzyni, kde se kolona na 1 den zastavila a kam přes hnusné březnové počasí přišly desítky tisíc lidí, aby viděly a vyjádřily svůj postoj.




A k tomu testu patří i to, že kasárna navštívili náčelník štábu armády ČR a předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel, dále ministr obrany Martin Stropnický a předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka. Ten při této příležitosti m.j. řekl: "Umožnění přesunu americké jednotky přes naše území je vyjádřením spojenecké solidarity a součástí odpovědnosti, kterou máme jako člen NATO. Naše bezpečnost je dnes mimořádně silná díky jasným bezpečnostním zárukám našich spojenců v NATO, včetně Spojených států. Jsem rád, že to chápe a podporuje i velká většina našich občanů. V době, kdy bezpečnostní rovnováhu v Evropě a jejím okolí narušují aktivity Islámského státu na jedné straně, a nevypočitatelné chování Putinovy vlády v Rusku na straně druhé, dramaticky roste význam spolehlivě zajištěné národní bezpečnosti. Pokud by našemu státu hrozilo bezprostřední nebezpečí, nesmíme zůstat a nezůstaneme sami, jako v roce 1938,"

Pro mne dobrá zpráva.