Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 31. prosince 2016

Osobní interpretace pomíjivosti

Poslední cesta do Vídně mne přivedla do dalšího z jejích muzeí, totiž do Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste Wien neboli galerie Akademie výtvarných umění. Ta stojí na náměstí pojmenovaném podle německého myslitele Friedricha Schillera, který z pomníku pozoruje dalšího německého velikána a svého staršího přítele J.W. Goetha, jenž rozšafně sedí za Ringstrasse. Akademie vznikla již koncem 17. století a Schillerplatz zdobí od roku 1877, kdy bylo její sídlo postaveno při budování Ringstrasse podle projektu Theophila Hansena. Tento původem dánský architekt se poté, co se podílel na projektování klíčových staveb moderních Athén, trvale usadil ve Vídni, kde jako profesor akademie projektoval mimo jiné i budovu Musikvereinu a parlament, ale své stopy zanechal i v Brně a jednu dokonce v Praze. Součástí akademie je i rozsáhlá obrazová galerie, jejíž významnou část tvoří 800 děl z odkazu diplomata a sběratele Antona Franz de Paula Graf Lamberg-Sprinzenstein (1740 – 1822), který darování podmínil tím, že díla budou veřejně přístupná (Navíc věnoval dnešnímu KHM 500 antických váz).
Anton Franz de Paula Graf Lamberg-Sprinzenstein
Mezi spoustou skvělých obrazů vyniká Poslední soud Hieronyma Bosche (1450-1516). Malíř s ďábelskou vynalézavostí ukazuje muka, která postihnou zhřešivší duše. Letos 16. srpna uplynulo 500 let od smrti tohoto pozoruhodného umělce, a každá pořádná galerie se toho snažila využít. Drážďanská dokonce přesto, že žádného Bosche nemá. A protože Poslední soud není jen tak nějaký obraz, je mu věnována malá výstava, která skončí 29. ledna 2017. Pokud byste měli pocit, že jste ho viděli v Berlíně, tak ano, ale byla to kopie vyvedená o 23 let mladším Cranachem.

Hieronymus Bosch: Poslední soud (po 1482)


detaily z centrálního panelu
Druhým místem, které jsem navštívil, bylo Uměleckohistorické muzeum. I tam jsou vždy k vidění nejen stálé expozice, kam stojí za to se vracet kdykoli, ale i skvělé krátkodobé výstavy. Ta hlavní z letošního podzimu se jmenuje "Edmund de Waal se setkává s Albrechtem Dürerem" a její podtitul zní "Během noci". Tento anglický umělec a spisovatel strávil na pozvání muzea mnoho času v jeho nejrůznějších sbírkách, a po třech letech uspořádal vybrané exponáty z nich tak, aby celek představoval jeho pohled na dějiny. Jednotlivé artefakty vystupují ze zatemněného prostoru a na začátku je symbolicky umístěn akvarel Albrechta Dürera z roku 1525 („Tvář ze sna“) zobrazující jeho apokalyptické noční můry:


Kurátor Uměleckohistorického muzea Jasper Sharp k výstavě, přinášející 55 exponátů ze sedmi muzejních sbírek, poznamenává: „To, co jednotlivé objekty spojuje, je oko člověka, který je vybral. Tento výběr je nová osobní interpretace pomíjivosti.“

Ďábel ve skle, Německo, 1. polovina 17. století
Je snad shodou náhodných okolností, že obě zmíněné výstavy ukazují ne právě přátelský obraz světa.

Ale protože zážitky z Vídně v člověku přetrvávají, neodolal jsem a o pár dní později, již v Praze, a navštívil zbrusu nový film o geniálním rakouském a trochu i českém malíři Egonu Schiele (1890-1918), o jehož výstavě v Leopoldově muzeu jsem psal minule. Je to vlastně hraný stodevítiminutový skoro dokument přibližující jeho život od pobytu v Českém Krumlově v roce 1910, kdy mu bylo 20 let, do smrti o necelých 8 let později. Okovaná bota války vstoupila i do jeho života a španělská chřipka, která přišla s ní a kosila především mladé lidi, dostala jeho těhotnou ženu i jeho samotného.

záběr z rakouského filmu Egon Schiele
Egon a jeho model-milenka Wally
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na nedávno nalezené válečné deníky mého děda. Ten třeba píše:
"Rückzug začal tak as dne 9/12 1914. Ten den byla mlha, že nebylo vidět ani na 10 kroků, tudíž nemohli jsme baterii naši umístit. Ráno jeli jsme přes hrozné vrchy a dolů museli jsme kola svazovat, aby se jen dřela. Tak dojeli jsme do pozice k Vrčala Brda, kde jsme narazili při mlze na srbskou infanterii. Hned jsme jeli zpět, kde as za 1 hod. počali jsme do nich střílet. Avšak jejich přesila byla větší, tedy ústup byl jistý. Druhý den pozice naše opět nebyla tak stálá, neb malá infanterie nás podporovala. Poslední dni byly boje na život a na smrt. Co tam vše zůstalo, bylo toho mnoho, bych mohl vše vypsat to se nedá neb mysl není tak klidná by ty momenty zažité vystihla v písmu. Dne 14. byly strženy veškeré mosty přes řeku u Bělehradu, mnoho vojska a trénu tam zůstalo. My měli hlad a tam zůstalo potravin dost."

Takhle vypadal z vnitřku boj o moc, který zahubil Egona Schiele a dalších minimálně 8 mil. lidí. Byla to válka imperií, z nichž dvě se po ní zcela rozpadla, a my i Rakousko jsme byli součástí jednoho z nich a měli jsme štěstí, protože na území toho otomanského se dodnes vraždí ve velkém. Další dvě však po 20 letech vstoupila do nové války, ve které zahynulo už přes 40 milionů lidí. Po ní zůstaly jen silné Spojené státy a impérium SSSR, které se dnes, po prohrané studené válce zredukované na Ruskou federaci, snaží znovu vstát z kolen. Bez skrupulí, ale nejspíš marně, chce otočit kolem dějin zpátky.

"osvobozené" syrské Aleppo
A tohle je konec letošního putování. Žádný růžový sad, od umění ve Vídni až k válkám. Doufejme, že nebude třeba dalších velkých lidských jatek k tomu, aby bylo zpacifikováno i impérium poslední. A současně že místo válek nenastane nové stěhování národů.

pátek 30. prosince 2016

Vůle lidu?

Masa zvaná lid je manipulovatelná. Pohyb dějin obvykle vyvolávají impulzy vycházející od jedinců. To je poučení, které přineslo 20. století.

A není k tomu třeba mnoho. Stačí opakovat pár hesel a ta začnou být postupně přijímána jako fakt, lhostejno, jak moc jsou pravdivá. Protože lidské vědomí je nejplastičtější částí lidského organismu, která se maximálně poddá působení informační agrese. Největším překvapením posledního desetiletí je, že přístup k objektivním informacím nebrání otravě lidského vědomí dezinformacemi.

Pokud jsou navíc k dispozici media, která ona hesla jako zesilovače opakují, je výsledku dosaženo rychleji. A tím výsledkem je zákonitě moc manipulátora, která je vzrušující jako adrenalinový sport a návyková jako droga.

Taková moc však většinou dříve nebo později končí krachem.

Ruská internetová televize Dožď spolupracuje se známým expertem Stanislavem Belkovským, kterého se pravidelně ptá na názory. Zatímco obvykle je nad věcí, tento týden byl mimořádně ostrý a ve zhruba 40minutovém rozhovoru prohlásil, že:
- cílem celé transakce s akciemi Rosněft bylo, aby Putin dostal pod osobní kontrolu zdroje ve výši několika desítek miliard dolarů, které neprochází státním rozpočtem a mohou být bez kontroly použity například v zahraničí
- v tomto roce stouplo Putinovi sebevědomí m.j. proto, že Obama, State Department a tajné služby USA z něj udělaly toho, kdo zajistil Trumpovo zvolení prezidentem USA
- experti, se kterými mluvil, se kloní k názoru, že pád letadla Tu-154 nese prvky teroristického činu, protože posádka se nedokázala spojit s věží, vše proběhlo velmi rychle a kdyby tomu bylo jinak, věděli bychom už dnes mnohem více.
- Putin je Hitler light
- hlavním dárkem od Dědy Mráze Putinovi by bylo, kdyby mu pomohl splnit přání cestovat po celém světě, které vyslovil na nedávné tiskové konferenci. SB doufá, že mu Trump dá odpověď na tyto otázky
- všechny akce počínaje Ukrajinou roku 2014 až po Sýrii měly za cíl donutit amerického prezidenta k jednání o rozdělení sfér moci
- do vraždy ruského velvyslance v Turecku se mohly promítnout zájmy až do úrovně tureckého prezidenta, který si nepřeje, aby se Rusko angažovalo v syrských záležitostech; pohřbu vraha se zúčastnily tisíce lidí považujících ho za hrdinu
- v Rusku lidský život nemá cenu a ruské vedení to chce dokázat západu

Právě poslední řečené umožnilo bez zábran masivně bombardovat místa v Sýrii a Asadovým vládním vojskům znovuobsadit rozbombardované syrské Aleppo. V souvislosti s tím zřejmě dojde k praktickému rozdělení Sýrie mezi Rusko, Turecko a Írán. A to za předpokladu, že
1) dojde k federálnímu uspořádání včetně kurdských oblastí na severu Sýrie, které zabrání propojení této oblasti s Kurdy v Iráku (zájem Turecka)
2) bude zachována transportní osa pro Irán do Libanonu (zájem Iránu)
3) západní část země včetně pobřeží zůstane pod kontrolou Ruska
4) takto rozdělená Sýrie ale zůstane formálně zachována a alespoň dočasně s Asadem v čele (zájem Ruska a Iránu)

A protože tento rámec zřejmě akceptovali syrští Kurdové, kteří tvoří hlavní složku ozbrojené opozice, podařilo se, i když jde jen o návrh a ne žádnou smlouvu, dohodnout od 30. prosince příměří, a pokud toto vydrží měsíc, mohou následovat politická jednání v Kazachstánu.

Ať už jakkoli, je zřejmé, že jde o další ostudnou porážku Obamovy iracionální blízkovýchodní politiky, kterou zřeknutí se podpory Izraele při hlasování v RB OSN v minulém týdnu jen potvrzuje.

Vzhledem k tomu, že jde o konflikt bezskrupulózního Putinova Ruska s přeideologizovaným a bezzubým Obamovým Bílým domem (a Clinton by v mnohém pokračovala), nezbývá než doufat, že Trump s podobně nekonvenčními postoji může být Putinovi zdatnějším soupeřem.

To nic nemění na skutečnosti, že Putin je bezohledný vládce snažící se udržet anachronické a ekonomicky slabé poslední impérium světa, který nic nechápaje považuje pád Ruské říše před 100 lety a rozpad SSSR před 25 lety za tragedie. Ovšem tragédií bylo spíš to, že ani v jednom případě nevznikl právní stát, který by umožnil rozvoj země ve prospěch jejích občanů. Politika SSSR, stejně jako současného Ruska, a způsob jejího prosazování ohrožovaly a ohrožují demokratický systém v evropských zemích, tedy i v Česku. A to mimo jiné vnášením chaosu do vědomí lidí neuvědomujících si, že jsou cíleně manipulování. Avšak i kdyby se silou podařilo řešit některé ze zahraničněpolitických cílů, nevyřeší to vnitřní problémy země, která svou relativní zaostalost dokáže kompenzovat pouze mocí vyplývající z bohatství své spoře obydlené asijské části a vlastnictví atomových zbraní. To je samozřejmě krok podstatně obtížnější, ke kterému je třeba mnohem víc než hrubá síla, a jeho uskutečnění čeká na ty, kdo přijdou po Putinovi.

neděle 25. prosince 2016

Kdo seje vítr...

Zemanova nejapná přání nebezpečného roku si obratem našla nečekaný cíl a jeho řeči o hlubokém žalu nad dnešní havárií letadla MO RF jsou v této souvislosti vrcholně pokrytecké. Mimochodem, tajné služby atentát v podstatě vylučují. Ministerstvo obrany však tvrdí, že stroj byl zcela v pořádku a pilot perfektní a odborníci, se kterými mluvili redaktoři tvrain.ru, berou verzi atentátu vážně. Expert výboru pro obranu ji dokonce považuje za nejpravděpodobnější. Další, pilot létající na Tu-154, tvrdí, že je nemožné, aby se stroj rozpadl sám od sebe ve vzduchu, a Alexandr Golc se domnívá, že i kdyby to atentát byl, ruské vedení tuto verzi nikdy nepřipustí, když na jedné straně jsou za extremismus odsuzováni k několika letům vězeni celkem nevinní blogeři nebo odesilatelé SMS a na straně druhé se prezident chvástá, že na Rusko nemá žádný agresor. Přes 220 lidí nad Sinají vloni v říjnu, velvyslanec v Turecku a přes 90 lidí tento týden... není to hybridní daň za 9600 mrtvých na Ukrajině a rozbombardované Aleppo? Kdo seje vítr, sklízí bouři. Přitom ještě v pátek Putin tvrdil, že Evropa, která však má za stejné období o třetinu méně obětí (nepočítáme-li ty, které zavinilo Rusko), si za teroristické útoky může sama, neboť nespolupracuje s ruskými tajnými službami a Rusko že dokáže vzdorovat každému agresorovi. Pýcha předchází pád. A je celkem jedno, zda šlo o atentát nebo nepochopitelnou chybu pilota, ti lidé z Tu-154 jsou tak jako tak obětí agrese své země.

pátek 23. prosince 2016

Operní drby prosinec 2016

Dmitri Chvorostovsky (54) 8. prosince oznámil, že ruší všechna nasmlouvaná vystoupení v operních domech, aby se soustředil na své zdraví, a zpívat bude pouze na koncertech, recitálech a v nahrávacích studiích. Jde o důsledek přetrvávajících potíží s rovnováhou vyvolaných v červnu 2015 nádorem na mozku, po jehož léčbě již v září 2016 znovu zpíval v Metropolitní opeře. Zmíněné prohlášení následovalo po čtyřech listopadových vystoupeních ve Vídeňské státní opeře (La traviata, Germont). V jeho programu jsou pro příští rok uvedeny pouze 4 koncerty v únoru až dubnu příštího roku a jeden v září.

Z nejbližších odvolaných vystoupení bude v únoru v Royal Opera House zpívat hraběte Lunu ve Verdiho Trubadůrovi ukrajinský barytonista Vitalij Bilyj, Oněgina v Metropolitní opeře převezmou Mariusz Kwiecien a Peter Mattei a Jaga v Drážďanech Andrzej Dobber.

Hvězdy dvou generací Metropolitní opery zpívaly v prosinci v Evropě.

Isabel Leonard (34) po úspěchu v roli Adalgis v Torontu a neuskutečněných listopadových představeních ve Vídni zpívala v minulých dnech Charlotte v Massenetově Wertherovi vedle Juana Diego Floreze. Dirigentem byl hudební ředitel divadla Michele Mariotti (m.j. manžel Olgy Peretyatko). V únoru má Leonard tuto roli zpívat s Vittorio Grigolem jako Wertherem v Metropolitní opeře v inscenaci, jejíž provedení v roce 2014 se Sophie Koch a Jonasem Kaufmannem je považováno za jedno z nejzdařilejších operních představení poslední doby vůbec.

Isabel Leonard (Charlotte) Juan Diego Flórez (Werther)
děkovačka - Leonard, Mariotti, Florez
Reneé Fleming (57) před jarním přenosem Růžového kavalíra z Metropolitní opery zpívá koncem prosince a začátkem ledna příštího roku v 5 představeních téže opery v Covent Garden. I zde se předpokládá, že jsou to vystoupení na rozloučenou.

Matthew Rose (Baron Ochs) and Renée Fleming (Marschallin)
Nečekané jméno nového ředitele Vídeňské státní opery pro období 2020-2025 oznámil rakouský ministr kultury Thomas Drozda. Bude jím manažer firmy Sony Classic Bogdan Roščić (52). Informace o tom, kam chce směrovat operu jsou značně nekonkrétní. Je to například tvrzení o potřebě nových moderních oper, o tom, že přenosy jsou mrtvé a opera se musí divákům přiblížit jinak, o tom, že chce vybudovat operu 4.0. Stejně ale bude hodnocen v prvé řadě podle návštěvnosti a ta je dnes taková, že není co překonávat.




čtvrtek 22. prosince 2016

Má vlast a hrdižbuď

Mám štěstí na vídeňský Musikverein. Vloni v listopadu jsem tam měl den po teroristickém útoku v Paříži mimořádně silný zážitek z Beethovenovy 9. symfonie, o kterém jsem byl přesvědčen, že se svou silou zcela vymyká možnosti opakování, ale je možné, že jsem se mýlil.

V pátek 16. prosince 2016 jsem tam navštívil koncert, který byl mimořádný z poněkud jiného důvodu, ale zážitek s ním spojený byl možná podobný. Posuďte sami. Vídeňští filharmonici hráli Smetanovu Mou vlast, kterou celou, a pak každou větu zvlášť slovy uváděl a poté zpaměti dirigoval Daniel Barenboim. Ono nejde jen o to, že hrál jeden z nejlepších světových orchestrů, jehož kvalita je taková, že má člověk pocit, jakoby muzikanti hráli na nějaké jiné nástroje než ostatní tělesa. Ani o to, že se po Vltavě a Šárce ozval spontánně obrovský potlesk, což je obvykle považováno za projev jisté nezralosti publika, ale někdy to působí naprosto přirozeně, a přesně to byl případ Mé vlasti.

Ono jde především o samotného dirigenta, multifunkčního hudebního mága, držitele nejvyšších státních vyznamenání mnoha zemí, čestných doktorátů mnoha univerzit a kandidáta na Nobelovu cenu, kterého berlínská Staatskapelle zvolila svým doživotním šéfem, o to, proč si pro projekt představující 12 koncertů, které se uskuteční mezi prosincem 2016 a květnem 2017 s vyvrcholením na Pražském jaru, vybral právě Mou vlast, která jako celek nepatří k nejhranějším skladbám, a o to, co o ní říkal.

Proč se pro ni rozhodl lze soudit z toho, že jako Žid, jehož rodina má kořeny v Rusku, on sám se narodil v Argentině, v 10 letech putoval s rodiči do Izraele, studoval v Salcburku a Paříži, jeho první manželka byla Angličanka a druhá je Ruska, má občanství argentinské, španělské, izraelské a palestinské. Otázka existenciální kotvy spočívající v domovině pro něj má zřejmě velký význam. Nezanedbatelná může být i skutečnost, že: "Velký vliv měl na mne Rafael Kubelík. Poznal jsem se s ním již jako dítě, protože byl dobrým přítelem mých rodičů. Stýkal jsem se s ním celý život, byl to můj vzor, učitel a mentor, cenil jsem si ho nejen jako muzikanta, ale i jako ušlechtilého člověka," což řekl Barenboim v jakémsi interview o slavném českém dirigentovi, který kvůli komunistické moci odmítal přijet mezi rokem 1948 a 1990 do Československa, a jehož slavnou nahrávku Mé vlasti s Českou filharmonií z roku 1990 si nechal poslat.

Ale ještě důležitější je skutečnost, že Barenboim je člověk politicky aktivní v tom smyslu, že se pokouší, často k nelibosti politiků obou stran, o vnášení smíru tam, kde vládne konflikt. Ať už je to snaha o smíření Izraele s hudbou Richarda Wagnera nebo smíření Židů a Arabů vytvořením West-Eastern Divan Orchestra složeného z mladých muzikantů.


A jestliže mluví o Mé vlasti jako o významném prvku sebeidentifikace českého národa, jako o projevu kulturního patriotismu, který je opakem nacionalismu, má pro něj zřejmě tato otázka větší význam než jen nějaký jeden bod hudební historie 19. století.

Takový člověk si nevybere Mou vlast náhodou a jeho projekt je vedle výpovědi o něm samém také dokladem zralosti české kultury a minimálně významné části českého národa. Jsou proto zbytečné mindráky a komplexy, které nás tlačí k těm, kdo jsou na tom objektivně hůř než my. Možná kvůli pocitu těch malověrných, že v porovnání s nimi jsme kingové. Což se týká především Ruska, kde tento pocit je podložen stále ještě živou zkušeností ze 40 let nadvlády a okupace.

Navíc Rusko bez ohledu na charakter ideologie, která tam právě panovala, Čechy nikdy nepodpořilo. V roce 1867 to byl car, kdo odmítl podporu české státnosti, v roce 1947 Stalin zablokoval rozvojovou pomoc v podobě Marshallova plánu, v roce 1968 Brežněv sáhl až k vojenské okupaci. Důsledkem oněch 40 let ruské nadvlády byl prudký propad nejen hospodářství v porovnání s ostatní Evropou, a v současnosti nás znovu ohrožuje Putin (viz zprávy BIS). Podíl českých politiků na tomto snažení a z něj vyplývající demoralizaci je ovšem nezanedbatelný, stejně jako jisté části národa jimi stržené.


Češi jsou však přesto kulturně i jinak svébytný národ v rámci západní civilizace, který, pokud chce být takto vnímán svým okolím, se nemůže stavět vůči svým západním sousedům a partnerům jako nafrněný chudáček, kterému oni neustále ubližují (upálili nám Husa, křížové výpravy, Bílá Hora, Habsburkové, temno, 300 let jsme trpěli, Mnichov, okupace...) a tudíž je třeba mu něco stále vracet. Tak se lze sotva domoci uznání, a už vůbec ne radostným hýkáním nad mazaností Švejka. Navíc tito sousedé dnes nabízí zdvojený systém podpory a garancí, ze kterého je na české straně často oceňována především rozvojová pomoc vnímaná jako samozřejmá povinnost. Dovedete si představit svazek, kde jeden z manželů neustále zdůrazňuje, jak mu ten druhý kdysi dávno možná ublížil?

A to je vlastně poselství skryté v Barenboimově volbě. A hrdižbuď...



pondělí 19. prosince 2016

Láska zdaleka zblízka

Skladatelek není a nikdy nebylo moc, takže když nějaká napíše operu, je k úspěchu nakročeno. Ve Finsku narozená Kaija Saariaho napsala operu  L’amour de loin (Láska zdaleka) na francouzské libreto od v Libanonu narozeného spisovatele Amina Maaloufa. Oba žijí ve Francii. Premiéra se konala před 16 lety v Salcburku, přesně 15. srpna 2000, letos opera doputovala do newyorské Metropolitní opery.

Skladatelka o své práci říká: "Hudba je tak abstraktní jazyk, že nás vede k vyjádření aspektů nás samých, které nejsme schopni vyjádřit slovy. Vede skladatele k tomu, že v sobě i ve světě okolo sebe objevují nové dimenze. Komponování má tedy pro mě i spirituální aspekt."

Příběh vychází z legendy o trubadúrovi ze 12. století Jaufré Rudelovi. Opera o pěti aktech a pouhých třech sólistech, vypráví tento příběh: Jaufré Rudel, princ z Blaye, znuděn svým zhýralým životem, se vzdá všech neřestí a sní o nedosažitelné milence. V souladu s tím se zamiluje do vzdálené tripolské hraběnky Clémence, o jejíž kráse a dobrotě mu vypravuje poutník. Ten pak krásce poví, že ji trubadúr opěvuje ve svých písních a ona pro změnu začíná snít o něm. Jaufré se s Clémence chce setkat, ta však dává přednost lásce na dálku. Jaufré se přesto vydává na cestu, ale zároveň se setkání obává, a rozhodne se jet dál a přidat se ke křižákům. Ze své úzkosti cestou onemocní a přijíždí se smrtí na jazyku do Tripolis. Tam ho čeká Clémence, vzájemně si vyznají lásku, což nepomůže, a Jaufré umírá Cleménce v náručí. Ta se z Jaufrého smrti obviňuje a rozhodne se odejít do kláštera. V závěrečné scéně - modlitbě však není zcela jasné, zda se modlí k Bohu nebo ke své "lásce zdaleka".

Režie MET inscenace byla svěřena poněkud svéráznému francouzskojazyčnému Kanaďanu Robertovi Lepage a celý večer se odehrává na šikmé scéně představující většinou moře, občas i schody. Iluzi moře vyvolává 28000 LED světýlek uspořádaných do desítek rovnoběžných pásků, které se mihotají a mění barvu.

Hudebního nastudování se ujala Finka Susanna Mälkki, šéfka Helsinské filharmonie a hlavní hostující dirigent Los Angeles Philharmonic.

A sólisté byli všichni domácí, přičemž největší reputaci z nich má Susanna Phillips (mimo jiné je vítězem Operalie a Metropolitan Opera National Council Auditions) vyzbrojená kromě skvělého zpěvu i nakažlivým úsměvem.

O přestávce vyzpovídala Debbie Voigt kde koho a došlo na obvyklé mlácení prázdné slámy s interprety a měla tam i Placida Dominga, který v lednu vystoupí v hlavní roli Verdiho Nabuka. Při té příležitosti se pochlubil, že zpíval ve 20 Verdiho operách a 15 jich dirigoval. Ovšem těch 75 let je na něm přece jen vidět.


Úžasná byla především Susanna Phillips (od nedávna Huntington), která se po řadě menších rolí konečně dostala do pozice tahouna představení.

L’Amour de loin - Susanna Phillips a Eric Owens
Sussane Phillips trénuje s manželem - právníkem a maratonským veteránem v Central Parku.
Sama se stala tváří Newyorského maratonu
Tamara Mumford jako Poutník na moři
Přestože všichni tři interpreti byli výborní, zcela jednoznačně vynikala Susanna Phillips, především nádherným zpěvem. Pro Jaufré bych možná volil fyzicky poněkud jiný typ, ale problém s tím nemám. Susanna Mälkki dokázala vést orchestr citlivě a sbor se s ním výborně doplňoval. Nezvyklá hudba jakoby se třpytila a nad scénou a orchestrace nevyvolávala žádné pochybnosti o tom, že soudobá  hudba může být současně krásná. sama autorka o ní říká: „Posluchač nemusí znát hudební teorii, aby to dokázal vnímat. Svou hudbu píšu pro uši, není nutné ji racionalizovat. Stačí do ní jen vstoupit.“
.
Na březen 2017 je avizována česká premiéra v Národním divadle Brno v režii Jiřího Heřmana, hudebně nastudovaná Marko Ivanovičem a s Pavlou Vykopalovou v hlavní roli. Další role jako ušitá na tělo.

Metropolitní opera New York
Live in HD 10. prosince 2016

Kaija Saariaho: L’Amour de loin

Hudební nastudování, dirigentka: Susanna Mälkki
Reže: Robert Lepage
Pomocná režie: Sybille Wilson
Scéna a kostýmy: Michael Curry
Světelný design: Kevin Adams
Instalace světelného designu: Lionel Arnould
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / L’Opéra de Québec)
Premiéra 1. prosince 2016 The Metropolitan Opera New York

Jaufré Rude – Eric Owens
Clémence – Susanna Phillips
Pilgrim – Tamara Mumford

Leopold Museum - podzim 2016

Druhou vídeňskou štací po Albertině je pro konzumenty výtvarného umění Leopold Museum. Tedy kromě asi pěti dalších jako Kunsthistorisches Museum, MUMOK, Belveder, Kunstforum či Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste Wien, což stejně není všechno.

Galerii vybudoval stát, aby bylo kam umístit obrovskou sbírku oftalmologa a sběratele dr. Rudolfa Leopolda (1925-2010). Ten po dokončení studií v roce 1953 systematicky nakupoval relativně laciné obrazy především Egona Schiele a v roce 1994 byla hodnota jeho sbírky 5400 artefaktů oceněna na 500 mil. dolarů. Tu od sběratele, který ji vložil do nadace, koupil stát za 1/3 odhadované ceny a současně se zavázal vybudovat muzeum a Leopolda jmenovat jeho doživotním ředitelem. Což se stalo. Museum bylo otevřeno před 15 lety v rozsáhlém areálu bývalých císařských koníren, tvořícím třetí stranu náměstí Marie Terezie, resp. Museumsplatz (další strany jsou přírodovědecké a kunsthistorické muzeum). Ten areál se dnes nazývá MuseumsQuartier a kromě moderní budovy Leopoldova muzea v něm stojí také objekt Muzea moderního umění (MUMOK) spravovaný nadací založenou sběratelským manželským párem Ludwig.

Leopold Museum
výhled z Leopold Museum na Kunsthistorisches Museum
pohled z Leopold Museum na MUMOK
Podobně jako v Albertině jsou v horních podlažích Leopold Musea umístěny stálé expozice a pod nimi jsou prostory pro krátkodobé výstavy. A znovu, když už tam člověk je, stojí za to se podívat i do stálých expozic, pokaždé se tam najde něco nového.

VÍDEŇ 1900
Asi nejslavnějším obdobím moderní Vídně provádí návštěvníka expozice v nejvyšším podlaží. Vedle dobových reálií, secesního nábytku a užitných předmětů lze vidět i interiér Klimtova ateliéru či pohledy, které psal svým milenkám a matkám svých potomků ze zastávek na cestách včetně Prahy, A také obrazy, plastiky a plakáty nejen z dílny dominanty vídeňské secese Klimta, ale i jeho souputníků. To vše lze nalézt také ve stejnojmenné knize vydané muzeem.


EGON SCHIELE (1890-1918)
Egon Schiele byl bohem nadaný malíř, jehož svobodomyslnost a erotická nespoutanost mu přinesly nemalé problémy včetně vězení, a přestože zemřel ve 28 letech, zůstalo po něm rozsáhlé dílo, z něhož 40 maleb a 180 dalších artefaktů je v majetku muzea. Přes většinové opovržení dokud žil, dosáhla jeho tvorba ve 2. polovině minulého století obrovského uznání a popularity, takže na př. cena obrazu Domy s barevným prádlem (1914) se při aukci roku 2011 vyšplhala na téměř 25 mil. liber. Tento obraz pochopitelně v expozici není (anonym ho vydražil po telefonu), ale jsou tam jiná vysoce ceněná díla.

Egon Schiele: Autoportrét, 1912 
Egon Schiele: Kardinál a jeptiška (pohlazení), 1912
Egon Schiele: Půlměsíc domů, 1915
Egon Schiele: Ležící žena, 1917
Druhá stálá výstava, samozřejmě mnohem menšího rozsahu, je v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově, odkud pocházela jeho matka a Schiele tam v roce 1910 a 1911 žil, dokud nebyl vypuzen.

THE MAGIC OF LANDSCAPE
Od Waldmüllera (1793-1865) po Boeckla (1894-1966)
Hned jak vejdete do vstupní haly muzea, je vlevo několik místností pro menší krátkodobé výstavy. Od 15. dubna 2016 do 6. února 2017 je to výběr obrazů 19. století od biedermaieru (Waldmüller, 1793-1865), přes malíře veristických krajin s lidskými postavami a zvířaty typu Friedricha Gauermanna (1807-1862)

Ferdinand Georg Waldmüller, Dachstein mit Gosausee, 1834
Friedrich Gauermann, Der schützende Baum, um 1840
Anton Romako (1832-1889), Mädchen, einen Wildbach überschreitend, 1880/1882
Rudolf Wacker (1893-1939), Bregenzer Achbrücke, 1926
Příklady z počátku 20. století představují obrazy Carla Molla, Kolomana Mosera a Hanse Böhlera, ale i Egona Schiele, jehož pár obrázků v expozici je, a Gustava Klimta, jehož nádherné obrazy od Attersee tam nejsou.

Koloman Moser (1868-1918): Kvetoucí kaštan, 1912
Po skončení 1. světové války, na jejímž konci všichni tihle mistři umřeli, se musel malý rakouský stát, který zbyl po rozpadu habsburské monarchie, prosadit vlastními silami. Vídni se přitom podařilo zůstat přes značné ekonomické potíže evropskou kulturní metropolí. A byli to mimo jiné malíři jako Herbert Boeckl (1894-1966), Albin Egger-Lienz, Anton Kolig a Anton Faistauer, kteří spoluvytvářeli novou rakouskou identitu. Výstava se snaží navodit u návštěvníků pocity odpovídající atmosféře té doby.  

Herbert Boeckl (1894-1966): Krajina s domem v popředí, 1920
Festival v Salcburku pak přinesl uznání v oblasti provozování hudby a literatury, podobně jako 2. vídeňská škola v hledání nových hudebních směrů.


CIZÍ BOHOVÉ - FASCINACE AFRIKOU A OCEÁNIÍ

Ne poslední výstava v galerii, ale poslední, kterou jsem zvládl si prohlédnout, byla současně největší krátkodobou výstavou podzimu a ukázala část sbírky Rudolfa Leopolda, zahrnující na 200 převážně ze dřeva vyřezávaných a rytých exponátů umění takzvaných primitivních etnik. Tyto předměty se počátkem 20. století začaly ve větší míře objevoval v etnografických sbírkách velkých evropských muzeí, avšak nebyly primárně uměleckým dílem ve smyslu autonomního projevu estetického cítění,   jak je dnes výtvarné umění vnímáno v Evropě, ale byly to artefakty, které plnily především rituální funkci.


Tyto předměty se staly na počátku 20. století inspirací pro řadu evropských umělců. Ve výtvorech Pabla Picassa či Amadea Modigliani se tvář mění v masku, její často původně formální využití se posléze stává jedním z typických rysů kubismu nebo fauvismu a nakonec splývá s estetickými normami moderního umění vůbec. Němečtí expresionisté ze skupiny "Die Brücke", surrealisté, dadaisté, ti všichni aplikovali ve větší či menší míře formy používané v exotických kulturách. Je ovšem dobré si uvědomit, že to bylo jen díky tomu, že estetické cítění první poloviny 20. století k tomuto projevu z jiných východisek směřovalo a tyto dva okruhy se tak shodou okolností prolnuly.
kmen Baoulé, Pobřeží slonoviny - rituální manželka
Ernst Ludwig Kirchner: Opěradlo křesla (1921)
Fernand Leger: Scéna baletu Stvoření světa (1923) 
Max Pechstein: Zátiší s černošskými sochami (1918)
Pablo Picasso: Žena se sevřenýma rukama (studie k Avignonské slečny), 1907

pátek 9. prosince 2016

Hudba? Nenechte se odradit slovy

Před časem jsem hledal na Youtube nahrávku Bernsteinových Symfonických tanců z West Side Story a narazil na National Youth Orchestra of the USA s dirigentem, kterého jsem neznal. Měl červené tenisky jako ti mladí muzikanti a dirigoval s elánem a radostí. Jmenoval se David Robertson a letos je mu 58 let.

David Robertson a National Youth Orchestra of the USA v Carnegie Hall (2014)
Je to týž, který v Praze diriguje skladbu Symfonie Turangalîla francouzského skladatele Oliviera Messiaena (1908-1992). Původně jsem trochu váhal z cesty do neznáma, protože jsem si jednak přečetl, že jde o jakási mystická témata, a pár ukázek skladby, které jsem si pustil mne také nenadchlo. Nicméně jsem šel a ani trochu nelituji.

Olivier Messiaen
Skladba mne sice nevtáhla hned, ale postupně se mi začaly vybavovat reminiscence především na hudbu a dobu konce 40. let minulého století, a to jak jsem začínal svět vnímat. Slyšel jsem jazzové nebo swingové odkazy fantasticky rozvedené a zahrané s úžasnou vervou. Upřímně řečeno jsem neslyšel to, co tvrdí skladatel, že tam je, a kdejaký expert to údajně neomylně pozná. Já naopak slyšel Stravinského Svěcení jara, Gershwina, zvuky New Yorku a Bernsteina. Nakonec to byla naprosto nečekané potěšení ze skvělé muziky. Nevím jak dalece cíleně, ale na podiu se tentokrát sešli oba koncertní mistři (Josef Špaček a Václav Petr) i ti, co je těsně následují. A také na tvářích některých z nich byl vidět odraz obrovské radosti, jíž vyzařoval dirigent, který si na stupínku sem tam i zatancoval. Zřejmě další z těch nemnoha, kteří Českou filharmonii umí.

Symfonie o 10 větách, kterou bych já nazval spíš suitou, vznikla na objednávku šéfa Bostonské filharmonie Sergeje Kusevického, premiéru v roce 1949 však dirigoval Leonard Bernstein. V Rusku narozený Kusevicky získal se svou druhou manželkou i velké prostředky, díky kterým působil 25 let jako šéf Bostonské filharmonie, a stal se významným podporovatelem moderní hudby. Po příchodu Bohuslava Martinů do Spojených států měl tento český skladatel první objednávku právě od Kusevického.  V Evropě podobným způsobem, včetně té bohaté manželky a Martinů, působil Paul Sacher.
David Robertson a Valérie Hartmann-Claverie, Rudolfinum 2016
David Robertson v 90. letech dirigoval ve Francii a od roku 2005 je hudebním ředitelem St. Louis Symphony Orchestra. V době, kdy Jiří Bělohlávek vedl BBC SO, působil u něj Robertson jako hlavní hostující dirigent. A dostalo se mu i té cti dirigovat koncert Last Night of the Proms 2009. Od roku 2014 je též šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra. Jako operní dirigent spolupracoval s MET na Janáčkově Věci Makropulos.

David Robertson a Sarah Connolly - Last Night of the Proms 2009
Česká filharmonie na svých stránkách říká, že si lze těžko představit pro Turangalîlu povolanější interprety než Davida Robertsona a Pierre-Laurent Aimarda. Uznávaný americký dirigent David Robertson se Messiaenovým dílem zabývá po celou svoji profesní dráhu a klavírista Pierre-Laurent Aimard je žákem Yvonne Loriod, jež Turangalîlu premiérovala. Nemám k tomu co dodat.

Praha, Rudolfinum 
7. prosince 2016

Program
Olivier Messiaen - Symfonie Turangalîla

Interpreti
Pierre-Laurent Aimard - klavír
Valérie Hartmann-Claverie - Martenotovy vlny
David Robertson - dirigent
Česká filharmonie