Osobní interpretace pomíjivosti

Poslední cesta do Vídně mne přivedla do dalšího z jejích muzeí, totiž do Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste Wien neboli galerie Akademie výtvarných umění. Ta stojí na náměstí pojmenovaném podle německého myslitele Friedricha Schillera, který z pomníku pozoruje dalšího německého velikána a svého staršího přítele J.W. Goetha, jenž rozšafně sedí za Ringstrasse. Akademie vznikla již koncem 17. století a Schillerplatz zdobí od roku 1877, kdy bylo její sídlo postaveno při budování Ringstrasse podle projektu Theophila Hansena. Tento původem dánský architekt se poté, co se podílel na projektování klíčových staveb moderních Athén, trvale usadil ve Vídni, kde jako profesor akademie projektoval mimo jiné i budovu Musikvereinu a parlament, ale své stopy zanechal i v Brně a jednu dokonce v Praze. Součástí akademie je i rozsáhlá obrazová galerie, jejíž významnou část tvoří 800 děl z odkazu diplomata a sběratele Antona Franz de Paula Graf Lamberg-Sprinzenstein (1740 – 1822), který darování podmínil tím, že díla budou veřejně přístupná (Navíc věnoval dnešnímu KHM 500 antických váz).

Anton Franz de Paula Graf Lamberg-Sprinzenstein

Mezi spoustou skvělých obrazů vyniká Poslední soud Hieronyma Bosche (1450-1516). Malíř s ďábelskou vynalézavostí ukazuje muka, která postihnou zhřešivší duše. Letos 16. srpna uplynulo 500 let od smrti tohoto pozoruhodného umělce, a každá pořádná galerie se toho snažila využít. Drážďanská dokonce přesto, že žádného Bosche nemá. A protože Poslední soud není jen tak nějaký obraz, je mu věnována malá výstava, která skončí 29. ledna 2017. Pokud byste měli pocit, že jste ho viděli v Berlíně, tak ano, ale byla to kopie vyvedená o 23 let mladším Cranachem.

Hieronymus Bosch: Poslední soud (po 1482)

detaily z centrálního panelu

Druhým místem, které jsem navštívil, bylo Uměleckohistorické muzeum. I tam jsou vždy k vidění nejen stálé expozice, kam stojí za to se vracet kdykoli, ale i skvělé krátkodobé výstavy. Ta hlavní z letošního podzimu se jmenuje "Edmund de Waal se setkává s Albrechtem Dürerem" a její podtitul zní "Během noci". Tento anglický umělec a spisovatel strávil na pozvání muzea mnoho času v jeho nejrůznějších sbírkách, a po třech letech uspořádal vybrané exponáty z nich tak, aby celek představoval jeho pohled na dějiny. Jednotlivé artefakty vystupují ze zatemněného prostoru a na začátku je symbolicky umístěn akvarel Albrechta Dürera z roku 1525 („Tvář ze sna“) zobrazující jeho apokalyptické noční můry:

Kurátor Uměleckohistorického muzea Jasper Sharp k výstavě, přinášející 55 exponátů ze sedmi muzejních sbírek, poznamenává: „To, co jednotlivé objekty spojuje, je oko člověka, který je vybral. Tento výběr je nová osobní interpretace pomíjivosti.“

Ďábel ve skle, Německo, 1. polovina 17. století

Je snad shodou náhodných okolností, že obě zmíněné výstavy ukazují ne právě přátelský obraz světa.

Ale protože zážitky z Vídně v člověku přetrvávají, neodolal jsem a o pár dní později, již v Praze, a navštívil zbrusu nový film o geniálním rakouském a trochu i českém malíři Egonu Schiele (1890-1918), o jehož výstavě v Leopoldově muzeu jsem psal minule. Je to vlastně hraný stodevítiminutový skoro dokument přibližující jeho život od pobytu v Českém Krumlově v roce 1910, kdy mu bylo 20 let, do smrti o necelých 8 let později. Okovaná bota války vstoupila i do jeho života a španělská chřipka, která přišla s ní a kosila především mladé lidi, dostala jeho těhotnou ženu i jeho samotného.

záběr z rakouského filmu Egon Schiele
Egon a jeho model-milenka Wally

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na nedávno nalezené válečné deníky mého děda. Ten třeba píše:
"Rückzug začal tak as dne 9/12 1914. Ten den byla mlha, že nebylo vidět ani na 10 kroků, tudíž nemohli jsme baterii naši umístit. Ráno jeli jsme přes hrozné vrchy a dolů museli jsme kola svazovat, aby se jen dřela. Tak dojeli jsme do pozice k Vrčala Brda, kde jsme narazili při mlze na srbskou infanterii. Hned jsme jeli zpět, kde as za 1 hod. počali jsme do nich střílet. Avšak jejich přesila byla větší, tedy ústup byl jistý. Druhý den pozice naše opět nebyla tak stálá, neb malá infanterie nás podporovala. Poslední dni byly boje na život a na smrt. Co tam vše zůstalo, bylo toho mnoho, bych mohl vše vypsat to se nedá neb mysl není tak klidná by ty momenty zažité vystihla v písmu. Dne 14. byly strženy veškeré mosty přes řeku u Bělehradu, mnoho vojska a trénu tam zůstalo. My měli hlad a tam zůstalo potravin dost."

Takhle vypadal z vnitřku boj o moc, který zahubil Egona Schiele a dalších minimálně 8 mil. lidí. Byla to válka imperií, z nichž dvě se po ní zcela rozpadla, a my i Rakousko jsme byli součástí jednoho z nich a měli jsme štěstí, protože na území toho otomanského se dodnes vraždí ve velkém. Další dvě však po 20 letech vstoupila do nové války, ve které zahynulo už přes 40 milionů lidí. Po ní zůstaly jen silné Spojené státy a impérium SSSR, které se dnes, po prohrané studené válce zredukované na Ruskou federaci, snaží znovu vstát z kolen. Bez skrupulí, ale nejspíš marně, chce otočit kolem dějin zpátky.

"osvobozené" syrské Aleppo

A tohle je konec letošního putování. Žádný růžový sad, od umění ve Vídni až k válkám. Doufejme, že nebude třeba dalších velkých lidských jatek k tomu, aby bylo zpacifikováno i impérium poslední. A současně že místo válek nenastane nové stěhování národů.