Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 19. prosince 2016

Leopold Museum - podzim 2016

Druhou vídeňskou štací po Albertině je pro konzumenty výtvarného umění Leopold Museum. Tedy kromě asi pěti dalších jako Kunsthistorisches Museum, MUMOK, Belveder, Kunstforum či Gemäldegalerie der Akademie der bildenden Künste Wien, což stejně není všechno.

Galerii vybudoval stát, aby bylo kam umístit obrovskou sbírku oftalmologa a sběratele dr. Rudolfa Leopolda (1925-2010). Ten po dokončení studií v roce 1953 systematicky nakupoval relativně laciné obrazy především Egona Schiele a v roce 1994 byla hodnota jeho sbírky 5400 artefaktů oceněna na 500 mil. dolarů. Tu od sběratele, který ji vložil do nadace, koupil stát za 1/3 odhadované ceny a současně se zavázal vybudovat muzeum a Leopolda jmenovat jeho doživotním ředitelem. Což se stalo. Museum bylo otevřeno před 15 lety v rozsáhlém areálu bývalých císařských koníren, tvořícím třetí stranu náměstí Marie Terezie, resp. Museumsplatz (další strany jsou přírodovědecké a kunsthistorické muzeum). Ten areál se dnes nazývá MuseumsQuartier a kromě moderní budovy Leopoldova muzea v něm stojí také objekt Muzea moderního umění (MUMOK) spravovaný nadací založenou sběratelským manželským párem Ludwig.

Leopold Museum
výhled z Leopold Museum na Kunsthistorisches Museum
pohled z Leopold Museum na MUMOK
Podobně jako v Albertině jsou v horních podlažích Leopold Musea umístěny stálé expozice a pod nimi jsou prostory pro krátkodobé výstavy. A znovu, když už tam člověk je, stojí za to se podívat i do stálých expozic, pokaždé se tam najde něco nového.

VÍDEŇ 1900
Asi nejslavnějším obdobím moderní Vídně provádí návštěvníka expozice v nejvyšším podlaží. Vedle dobových reálií, secesního nábytku a užitných předmětů lze vidět i interiér Klimtova ateliéru či pohledy, které psal svým milenkám a matkám svých potomků ze zastávek na cestách včetně Prahy, A také obrazy, plastiky a plakáty nejen z dílny dominanty vídeňské secese Klimta, ale i jeho souputníků. To vše lze nalézt také ve stejnojmenné knize vydané muzeem.


EGON SCHIELE (1890-1918)
Egon Schiele byl bohem nadaný malíř, jehož svobodomyslnost a erotická nespoutanost mu přinesly nemalé problémy včetně vězení, a přestože zemřel ve 28 letech, zůstalo po něm rozsáhlé dílo, z něhož 40 maleb a 180 dalších artefaktů je v majetku muzea. Přes většinové opovržení dokud žil, dosáhla jeho tvorba ve 2. polovině minulého století obrovského uznání a popularity, takže na př. cena obrazu Domy s barevným prádlem (1914) se při aukci roku 2011 vyšplhala na téměř 25 mil. liber. Tento obraz pochopitelně v expozici není (anonym ho vydražil po telefonu), ale jsou tam jiná vysoce ceněná díla.

Egon Schiele: Autoportrét, 1912 
Egon Schiele: Kardinál a jeptiška (pohlazení), 1912
Egon Schiele: Půlměsíc domů, 1915
Egon Schiele: Ležící žena, 1917
Druhá stálá výstava, samozřejmě mnohem menšího rozsahu, je v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově, odkud pocházela jeho matka a Schiele tam v roce 1910 a 1911 žil, dokud nebyl vypuzen.

THE MAGIC OF LANDSCAPE
Od Waldmüllera (1793-1865) po Boeckla (1894-1966)
Hned jak vejdete do vstupní haly muzea, je vlevo několik místností pro menší krátkodobé výstavy. Od 15. dubna 2016 do 6. února 2017 je to výběr obrazů 19. století od biedermaieru (Waldmüller, 1793-1865), přes malíře veristických krajin s lidskými postavami a zvířaty typu Friedricha Gauermanna (1807-1862)

Ferdinand Georg Waldmüller, Dachstein mit Gosausee, 1834
Friedrich Gauermann, Der schützende Baum, um 1840
Anton Romako (1832-1889), Mädchen, einen Wildbach überschreitend, 1880/1882
Rudolf Wacker (1893-1939), Bregenzer Achbrücke, 1926
Příklady z počátku 20. století představují obrazy Carla Molla, Kolomana Mosera a Hanse Böhlera, ale i Egona Schiele, jehož pár obrázků v expozici je, a Gustava Klimta, jehož nádherné obrazy od Attersee tam nejsou.

Koloman Moser (1868-1918): Kvetoucí kaštan, 1912
Po skončení 1. světové války, na jejímž konci všichni tihle mistři umřeli, se musel malý rakouský stát, který zbyl po rozpadu habsburské monarchie, prosadit vlastními silami. Vídni se přitom podařilo zůstat přes značné ekonomické potíže evropskou kulturní metropolí. A byli to mimo jiné malíři jako Herbert Boeckl (1894-1966), Albin Egger-Lienz, Anton Kolig a Anton Faistauer, kteří spoluvytvářeli novou rakouskou identitu. Výstava se snaží navodit u návštěvníků pocity odpovídající atmosféře té doby.  

Herbert Boeckl (1894-1966): Krajina s domem v popředí, 1920
Festival v Salcburku pak přinesl uznání v oblasti provozování hudby a literatury, podobně jako 2. vídeňská škola v hledání nových hudebních směrů.


CIZÍ BOHOVÉ - FASCINACE AFRIKOU A OCEÁNIÍ

Ne poslední výstava v galerii, ale poslední, kterou jsem zvládl si prohlédnout, byla současně největší krátkodobou výstavou podzimu a ukázala část sbírky Rudolfa Leopolda, zahrnující na 200 převážně ze dřeva vyřezávaných a rytých exponátů umění takzvaných primitivních etnik. Tyto předměty se počátkem 20. století začaly ve větší míře objevoval v etnografických sbírkách velkých evropských muzeí, avšak nebyly primárně uměleckým dílem ve smyslu autonomního projevu estetického cítění,   jak je dnes výtvarné umění vnímáno v Evropě, ale byly to artefakty, které plnily především rituální funkci.


Tyto předměty se staly na počátku 20. století inspirací pro řadu evropských umělců. Ve výtvorech Pabla Picassa či Amadea Modigliani se tvář mění v masku, její často původně formální využití se posléze stává jedním z typických rysů kubismu nebo fauvismu a nakonec splývá s estetickými normami moderního umění vůbec. Němečtí expresionisté ze skupiny "Die Brücke", surrealisté, dadaisté, ti všichni aplikovali ve větší či menší míře formy používané v exotických kulturách. Je ovšem dobré si uvědomit, že to bylo jen díky tomu, že estetické cítění první poloviny 20. století k tomuto projevu z jiných východisek směřovalo a tyto dva okruhy se tak shodou okolností prolnuly.
kmen Baoulé, Pobřeží slonoviny - rituální manželka
Ernst Ludwig Kirchner: Opěradlo křesla (1921)
Fernand Leger: Scéna baletu Stvoření světa (1923) 
Max Pechstein: Zátiší s černošskými sochami (1918)
Pablo Picasso: Žena se sevřenýma rukama (studie k Avignonské slečny), 1907

Žádné komentáře:

Okomentovat