Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 29. ledna 2014

Na Vídeňce jako doma

Když se člověk do některého města vrací častěji, určitě si najde své oblíbené místo. Pokud bych měl říct, které je to moje ve Vídni, určitě to bude Papagenagasse a v ní nevelký, zato přívětivý hotel Beethoven. Z haly v 1. patře je vidět Papagenator, kdysi hlavní vstup do Theater an der Wien neboli Divadla na Vídeňce. To postavil Emanuel Schikaneder a odehrály se tam mj. premiéry řady Beethovenových skladeb včetně opery Fidelio. Beethoven tam dokonce určitý čas bydlel. A proč Papagenator? Schikaneder do roku 1801 provozoval divadlo Theater auf der Wieden, které bylo tak říkajíc přes ulici, tehdy vlastně přes řeku a na periferii, a tam se odehrála premiéra Mozartovy poslední opery Kouzelná flétna, k níž Schikaneder napsal libreto a roli Papagena v ní osobně hrál.

Ale není to jen divadlo, které přitahuje. Je tam pestré a stále plné tržiště Naschmarkt, o něco dál vpravo stojí slavné Wagnerovy secesní domy z konce 19. století, nedaleko je také byt, kde zemřel Schubert, a na začátku tržiště stojí slavná budova vídeňské Secese. Pár set metrů je vzdálena i Mariahilferstrasse a Museumsquartier s Leopold Museum na jejím začátku, stejně tak i Opera a Albertina. A když jsem tam byl koncem listopadu naposledy, tak jsem nejen navštívil výstavy Kokoschky, Schieleho a Matisse, ale v divadle Na Vídeňce viděl Mozartovu operu Idomeneo a druhý den slyšel Beethovenovy nejslavnější klavírní sonáty. Prostě předčasné Vánoce.

Idomeneo je poslední opera, kterou Mozart složil před tím, než se ve 25 letech zřekl teplého místa u salzburského dvora a vydal se na nejistou kariéru nezávislého umělce ve Vídni. A také poslední, jejíž libreto si vzalo námět z antiky. Objednal si ji bavorský vévoda pro masopustní slavnosti, ale po jejím velkém úspěchu (leden 1781) musel Mozart odjet do Vídně, aby se účastnil oslav korunovace Josefa II. Rozdílný názor na Mozartovo postavení skončil konfliktem mezi ním a jeho zaměstnavatelem, jímž byl salzburský arcibiskup Colloredo, a Mozart se stal muzikantem na volné noze.

Záchranáři v akci? Strašná bouře na moři?
Elettra už všecho prohrála, tak se vyválela v blátě
Potom byl dlouho téměř zapomenut, od 30. let minulého století však patří k standardnímu opernímu repertoáru. V Praze byl naposledy nastudován před 4 let, Iliu zpívala Martina Janková. Před 2 lety byla premiéra v Drážďanech, počátkem loňského roku ve Frankfurtu a na youtube je možno nalézt i nahrávku z Metropolitní opery (1986), s Luciano Pavarottim v pro něj nezvyklé roli Idomenea.

Režisérem poslední vídeňské inscenace byl uznávaný Ital Damiani Michieletto (*1975), který zde vloni inscenoval Tritico. Děj Idomenea přenesl do 20. století a z aktérů učinil sbírku psychopatů, což lze celkem akceptovat, otázkou však je, zda jsou takoví jaksi per se, nebo zda je to důsledek extrémních okolností, na což si divák musí odpovědět sám. Během představení na to však rozhodně nemá čas, protože je tam především kvůli hudbě. Počítám, že je jen otázkou času, kdy nějaký progresivní režisér navrhne hrát operu bez hudby. Ale jinak byla inscenace důsledně promyšlená a efektní. Její nejvýraznější postavou byla Elettra, hysterická mondéna bez zábran, kterou skvěle zpívala a výborně hrála Marlis Petersen. Za ní ovšem nezaostávala ani druhá hvězda, poněkud bezradný Idomeneo Richarda Crofta (barytonista Dwayne Croft je jeho bratr) a také mladší zpěváci byli vynikající.

Záznam představení je k dispozici i na youtube - část 1, část 2, část 3.

Druhý den jsem pak tamtéž vyslechl 3 Beethovenovy klavírní sonáty (Patetická, Mondschein a Appassionata) klavíristy Rudolfa Buchbindera. Je to světově uznávaný rakouský klavírista no. 1, který se narodil roku 1946 v Litoměřicích a teprve v 50. letech se dostal do Rakouska. V loňském roce bylo možné slyšet v Praze jeho vynikající podání Gershwinova klavírního koncertu s Českou filharmonií a dirigentem Manfredem Honeckem. Takže záruka kvality byla evidentní, a ani nevadilo, že šlo o benefiční koncert ke 25. výročí cukrovarnického koncernu AGRANA s proslovy, předáváním dotací a projevy díků.


Spojení s Českem zajišťoval nejen klavírista, ale i samotná firma, jejíž součástí jsou též cukrovary na Moravě. A vlastně i to, že Emanuel Schikaneder byl spřízněn s českým malířem Jakubem Schikanederem. Takže Na Vídeňce jako doma.

Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo
Libretto by Giambattista Varesco

Production of Theater an der Wien in cooperation with Tokyo Nikikai Opera
Foundation

Dirigent: René Jacobs
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světla: Alessandro Carletti
Videodesign: rocafilm
Sbormistr: Erwin Ortner
Freiburger Barockorchester
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 13.listopadu 2013 Theater an der Wien Vídeň

Idomeneo – Richard Croft
Idamante – Gaëlle Arquez
Ilia – Sophie Karthäuser
Elettra – Marlis Petersen
Arbace – Julien Behr
Gran Sacerdote di Nettuno – Mirko Guadagnini

Shodou okolností obě hvězdy - Marlis Petersen a Rudolf Buchbinder - vystupovaly koncem ledna na koncertech Berlínských filharmoniků s dirigentem Zubinem Mehtou.

úterý 28. ledna 2014

Pretty Pretty

Je to skoro rok, když jsem přišel na Rossiniho operu Hrabě Ory do Theater an der Wien a říkal jsem si, že mám štěstí, protože to je první představení, kde za nemocnou Cecilii Bartoli nezaskakuje jakási Pretty Yende. Teď už si tím nejsem tak jist.

Jihoafrická zpěvačka přišla do Evropy v roce 2008, a o rok později vyhrála jako 23letá ve Vídni soutěž Internationaler Hans-Gabor-Belvedere-Gesangswettbewerb v kategorii opera i opereta. Na základě toho jí La Scala nabídla, aby pokračovala v přípravě na její pěvecké akademii a v letech 2010 až 2012 tam vytvořila 6 rolí. Mezi tím vyhrála v roce 2011 Domingovu Operalii ve všech 3 kategoriích: opera, píseň, cena publika. V prosinci 2012 přišla nabídka z Metropolitní opery, aby zpívala místo Nino Machaidze Adele v Comte Ory. Bylo měsíc před premiérou, operu neznala a v New Yorku měla týden času. Premiéra vyvolala senzaci, a z usměvavé charismatické černošky se přes noc stala hvězda první velikosti. Letos se tam vrací s jednou z nejnáročnějších rolí operní literatury, Lucií z Lammermooru. Také do La Scaly a nově do Los Angeles.

Nevím, jak se paní Nachtigalové podařilo tuto od boha nadanou zpěvačku získat, vloni dávala sólový koncert snad jen v Paříži a v Moskvě, ale to je druhořadé, recitál byl opravdu mimořádně úspěšný. A to nejen díky zpěvu, kde i nejvyšší tóny brala s takovou samozřejmostí, jako někdo druhý dýchá, ale i díky tomu, jak pozitivní atmosféru kolem sebe vytváří. Třeba smíchem v zákulisí, který byl slyšet nejen na podiu. Povedený večer.


Pretty Yende (soprán)
Vilém Veverka (hoboj)
Dirigent: Christopher Franklin
PKF – Prague Philharmonia
27.ledna 2014 Smetanova síň Obecního domu v Praze

program:
Giacomo Meyerbeer:
O beau pays de la Touraine (Marguerite de Valois)
Les Huguenots, 2. dějství

Gaetano Donizetti:
Come uno spirto angelico (Roberto)
Roberto Devereux, 3. dějství
arr. pro hoboj a orchestr

Luigi Arditi:
Il bacio

Wolfgang Amadeus Mozart:
Sperai vicino il lido, (KV 368)
arr. pro hoboj a orchestr

Vincenzo Bellini:
Oh! Se una volta sola… Ah! Non credea mirarti… Ah! Non giunge (Amina)
La sonnambula, 2. dějství

= přestávka =

Vincenzo Bellini:
O rendetemi la speme… Qui la voce… Vien, diletto, è in ciel la luna! (Elvira)
I Puritani, 2. dějství

Ennio Morricone:
Gabriel’s Oboe
z filmu The Mission
arr. pro hoboj a orchestr

Léo Delibes:
Les filles des Cadix

Franz von Suppé:
Ein Morgen, ein Mittag und ein Abend in Sien
předehra

Miguel Nieto & Gerónimo Giménez:
Me llaman la primorosa
El barbero de Sevilla (zarzuela)

Leonard Bernstein:
Maria (Tony)
West Side Story, 1. Dějství
arr. pro hoboj a orchestr

I feel pretty (Maria)
West Side Story, 2. dějství

This Land is Your Land

Peter Seeger zemřel. Většina lidí možná nikdy neslyšela jeho jméno, ostatně bylo mu 94 let, ale skoro každý slyšel nějaký jeho song:

This Land is Your Land


Where Have All the Flowers Gone? / Řekni, kde ty kytky jsou.


If I Had A Hammer


Dneska už skoro nikdo neví, že to byl komunista a mírařský pošuk a původní smysl jeho písní je většinou nepodstatný.

A následující píseň se stala symbolem listopadu 1989.

We Shall Overcome / Jednou budem dál



Ten proslov V. Havla je jistě v mnohém naivní, ale kam vede pragmatismus bez morálky je vidět třeba na Ukrajině. Ostatně Václav Klaus s ním také moc daleko nedošel.

Takže doufejme, že jednou budem dál, že právnímu řádu bude opravdu předcházet řád mravní.

sobota 25. ledna 2014

Nekonečný seriál Blanka, aneb byli jsme a budou?

Tak se občanovi dostalo vysvětlení, aby i trouba pochopil, proč se po spuštění tunelu Blanka musí uzavřít pražská nábřeží a z magistrály udělat jen takový potůček, kterým zvolna protékají auta. Jde prý totiž o to, že přes Trojský most denně přejede 60 000 vozidel. Jakmile se spustí Blanka, přistoupí k nim dalších 60 000 vozidel. A ta se začnou na pravém předmostí štosovat. Proto je naprosto nezbytné zúžení celé magistrály a vybudování přechodů a semaforů. Řekl cyklista PhD Hudeček, t.č. pražský primátor. To vše bude provedeno čistě vědecky na základě modelů.

Což navozuje hned několik otázek:
1. Když se o tunelu Blanka rozhodovalo, byla věda natolik v plenkách, že se na tento zádrhel nepřišlo?
2. Jak věda došla k těm 60 000 nových vozidel, a kam se podějí, když se Praha zneprůjezdní?
3. Proč se vybudoval tunel, když je léta známo, že největší bolestí Prahy je nedokončený velký okruh kolem města. Zkusí to teď někdo?
4. Byl podzimní experiment s uzavíráním Smetanova nábřeží akcí, která se současnou iniciativou nijak nesouvisí, nebo bylo nezbytné vymyslet po jejím krachu obří provokaci, aby primátor zajistil hlasy zelených lidiček pro svou partaj?
3. Proč nejsou úředníci, počínaje prezidentem, schopni mluvit lidským jazykem? Nebo to novináři nedokáží přetlumočit?

V každém případě mi to připomíná situaci ze Steinbeckovy Pláně Tortilla (?), kde mladý muž přinese své vyvolené vysavač, avšak protože v domě není elektřina, ona s ním při otevřených oknech popojíždí po bytě a napodobuje zvuky vysavače, aby jí sousedé záviděli.

pátek 24. ledna 2014

Stopy Claudia Abbado

Tento týden zemřel dirigent Claudio Abbado.


Tak to je. Jen vesmír je nesmrtelný úplně, ale každý z nás k tomu přispívá svou kapičkou. Abbado patří k těm smrtelníkům, kteří měli tolik síly a umu, že zanechali svou stopu v mysli spousty lidí. A měl k tomu dost příležitostí.

Byl perfekcionista: "Nic není dokonalé a vždycky se dá najít něco nového", nesnášel násilné metody: "všechen ten křik byl pro orchestr hrozný" (o zkouškách Arturo Toscaniniho) a byl chtivý poznání (jako studenti se se Zubinem Mehtou přihlásili do sboru vídeňského Musikverein, jen proto, aby mohli sledovat slavné dirigenty). A byl tvrdohlavý - když Helene Grimaud před 2 lety neakceptovala jeho požadavky na verzi kadence, zrušil nahrávání Mozartova klavírního koncertu a několik vystoupení s ní.

A byl slavný, protože byl hudebním ředitelem La Scaly (1968-1986), hlavním dirigentem London Symphony Orchestra (1979-1988), hudebním ředitelem Vídeňské státní opery (1986-1991) a šéfdirigentem Berlínských filharmoniků (1989-2002). A stál u zrodu Gustav Mahler Jugendorchester (1986), který se transformoval v Mahler Chamber Orchestra (1997) a o několik let později Lucerne Festival Orchestra, který dirigoval i při svém posledním vystoupení 26. srpna 2013, kdy v Lucernu hráli Brucknerovu 9. symfonii. To všechno mu vyneslo řadu křížů, rytířů a čestných doktorátů a nakonec i senátorství Italské republiky.

A měl i široké srdce, takže se stal otcem 4 dětí tří matek, a ta poslední, o 26 let mladší ruská houslistka, vítězka Čajkovského soutěže 1982 a poněkud dobrodružná emigrantka o rok později (dnes má ovšem děti 3 od 3 mužů) v den jeho smrti na twitteru jen suše poznamenala: "And life is continuing... airports, hotels, concert halls, airports..."

Na počest dirigentovu zahraje v pondělí 27. ledna v 6 hodin večer orchestr Filarmonica della Scala, který Abbado rovněž přivedl k životu, pod taktovkou Daniela Barenboima smuteční pochod z Beethovenovy Eroicy před prázdným jevištěm a s dveřmi dokořán otevřenými na Piazza della Scala.

čtvrtek 23. ledna 2014

Co zbyde Putinovi z Ukrajiny?

22. leden je státní svátek Ukrajiny - Den sjednocení. Slaví se na počest spojení Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky v roce 1919.

To bylo včera. Dnes se v rámci celoukrajinské stávky shromáždil několikatisícový dav před budovou Oblastní státní správy v západoukrajinském Lvově (733 tis. obyvatel) a účastníci protestu objekt posléze obsadili, prohlásili, že přebírají moc do svých rukou a předsedu státní správy vyzvali k rezignaci, což tento učinil, a to v písemné formě.

Policie jim nekladla překážky. Náčelník Hlavní správy Ministerstva vnitra ve Lvovské oblasti Alexander Rudjak prohlásil: "Nevidím důvod k zahájení trestního stíhání, protože probíhá pokojný protest a lidé přišli, aby byli přijati úřadem." A dodal, že pokud nedojde k masovým nepokojům,  není důvod k zásahu.

Gubernátor Salo byl v době, kdy byla budova obsazena mimo město. Po návratu protestujicí občané požadovali, aby rezignoval, což učinil a dokument byl úředně zaevidován. Poté Salo opustil budova a sdělil, že podepsal pod nátlakem, odstoupit nemá v úmyslu a bude jednat s prezidentem. Lidé, kteří obsadili budovu, pak odhlasovali vytvoření výkonného výboru Lvovské oblasti.

 audience u gubernátora Lvovské oblasti, 23. ledna 2014

pondělí 20. ledna 2014

Tunel Blanka, aneb přestoupení se tresce

Tunel Blanka ještě nestojí, Praha za něj dluží miliardy a neví se kdy, kdo a zda je zaplatí, ale starostliví radní neváhají a už připravují seznam zákazů, jmenovitě jízdy po pražských nábřežích v obou směrech. Těch 40 mld., co si občan zaplatí, mu jen tak neprojde. A v tom by byl čert, aby se přičinlivý úředník ministerstva dopravy nepostaral o volně související změnu zákona o pozemních komunikacích, která mu zajistí definitivu nebo aspoň odměnu za mimořádnou iniciativu.

Což samozřejmě není nic nového, na př. můj předek získal v roce 1897 od slavného obecního úřadu budějovického za pouhou jednu zlatku "Dovolení" k používání velocípédu na celý jeden rok.


Jeho součástí je i "Jízdní řád pro bicykle a tricykle platný pro obvod města Budějovice", kde se m.j. píše:
   
Čl. 12  Při silné mlze, vánici a v třídách velmi spádných jest jízda na velocipedu zapovězena vůbec.
   
Čl. 13  Každé přestoupení tohoto... předpisu se tresce pokutou až do obnosu 10 zl. a v stavu neschopnosti k placení vězením až do 48 hodin.

Ta akce v Praze mi připadá jako opožděná pomsta militantních bicyklistů za minulá příkoří. Obětí je většinová domácnost vybavená automobilem. Jinak by snad řidiči pochopili výhodnost Blanky a přesunuli se tam. Nebo že by snad Blanka byla ještě rafinovanější pomstou řidičům, protože výhodná není?

Je stejně krásná ta neutuchající potřeba začít něco zakazovat v okamžiku, kdy se z člověka stane politik. Určitě si myslí, že koná dobro. Proto nejspíš dochází k revolucím ve chvílích, kdy pokrok dosáhne takových rozměrů, že společnost limitující k absolutnímu dobru podle jedněch, se blíží totalitní tyranii podle druhých, neboť vše je zakázáno. Česká nátura však na tohle není stavěná, a její vůdcové inklinují spíš k operetě. Jeden si nechal vztyčit nad Hradem neonové srdce, druhý se nechal postřelit dětskou pistolkou a zatím poslední přivinul na svou hruď totální losery a rozplývá se blahem nad vepřovým bůčkem. Na diktatury potřebujeme cizí pevnou ruku. Jenže Němci ani Rusové se neosvědčili a přes velkou snahu soudruha "generála" Tvrdíka nás nejspíš ani Čína nevytrhne. Mám strach, že nás všichni nechají na pospas naší echt české demogracii. Eto náše dělo.

středa 15. ledna 2014

Tannhäuser si v Praze moc neužil

Tak konečně se pražské Národní divadlo předvedlo. Po tragikomických operních produkcích typu Don Giovanni v době Roccova kralování se podařilo vyrobit slušné představení. Je to opera Tannhäuser, kterou  napsal Richard Wagner ve svých 32 letech, a v témže roce (1845) měla premiéru v Drážďanech. Jen škoda, že oslava 200. narozenin Richarda Wagnera se nevešla do správného roku. Což rozhodně není výtka směrem k současnému vedení divadla.

Ovšem představení je internacionální. Inscenační tým lotyšský (Rocco ho vyhandloval za vlastní režii v Rize), dirigent a představitel hlavní mužské role v Německu usedlí Angličané, hlavní ženské role Slovenky a 2 další mužské role Rus a Ital. A i ten barák, kde se hraje, je původně německá opera. Ona je vůbec otázka, co to vlastně Národní divadlo znamená. Spíš by sedělo označení Státní, jako že ho financuje stát. Ale co potom s Národním třeba v Brně, které financuje město?

Ale k samotné inscenaci. Její hudební složka rozhodně působila přesvědčivě a zřetelně vynikla prokomponovanost a v provedení vyváženost zpěvu a orchestru. Naopak režijní a vizuální rovina mi připadaly spíchnuté velmi horkou jehlou. Nejen proto, že kulisy připomínaly šetrnou oblastní scénu, ale hlavně proto, že ono údajně hříšné chování Heinrichovo v 1. jednání mohlo ospravedlnit ty nedozírné následky pouze u jedinců s vysoce nadprůměrnou erotickou fantazií.

1. jednání - orgie Tannhäusera a Venuše

2. jednání - opravdová láska Tannhäusera a Alžběty Duryňské

Leč dirigent, orchestr, sbory i většina sólistů odvedli velmi dobrou práci. Skutečnost, že Tannhäuser Johna Treveleana působil na konci 2. jednání dojmem, že toho má dost, a Venuše ve 3. jednání také nebyla v nejlepším stavu, jsou opravdu detaily.

Jenomže se obávám, že to je za dané situace maximum, jehož je divadlo schopno. Zdroje jsou v porovnání s velkými scénami v našem okolí nízké a navíc nejisté, což nedovoluje angažovat špičkové interprety. K tomu přispívá i repertoárový charakter divadla. Sotva si lze představit, že třeba Jonas Kaufmann si přijede 1x za měsíc zazpívat do Prahy, a kdy to bude, se dozví maximálně rok předem. Leč stěžovat si nemám v úmyslu. Víte, že Česká republika je na 5. místě na světě, co do počtu operních představení/obyvatele, a Praha dokonce první? To je ta rakouskouherská tradice. Vídeň je dodnes město, kde se dává nejvíc operních představení na světě.

Richard Wagner: Tannhäuser
Národní divadlo/Státní opera, 2. premiéra, 14. ledna 2014

Autor libreta: Richard Wagner
Dirigent: Hilary Griffiths
Režie: Andrejs Žagars
Scéna: Reinis Suhanovs
Kostýmy: Kristine Pasternaka
Světelný design: Kevin Wyn Jones
Sbormistr: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Dramaturgie: Beno Blachut

Hermann: Oleg Korotkov
Tannhäuser: John Treleaven
Wolfram z Eschenbachu: Miguelangelo Cavalcanti
Alžběta: Adriana Kohútková
Venuše: Veronika Hajnová

pondělí 13. ledna 2014

Ostrý start do nového roku

Novoroční koncerty odezněly a nový kolotoč se rozjel naplno. A tak jsem viděl o právě skončivším víkendu hned 3 koncerty, každý jiný.

V pátek 10. prosince to byl 4. abonentní koncert České filharmonie s francouzským programem, internacionálním dirigentem Pinchasem Steinbergem, českým sólistou Ivanem Klánským a novým koncertním mistrem violoncell, teprve 24letým "študentem" Václavem Petrem. Zhýčkán nabídkou posledních týdnů jsem neocenil vlažný výkon renomovaného klavíristy v Chopinově klavírním koncertu č. 2, k čemuž možná přispělo i to, že koncert hráli počtvrté během 3 dnů. (Teď zrovna poslouchám na Vltavě Klánského žáka Ivo Kahánka, jak hrál v prosinci s FOK Mozartův koncert č. 12; tak nějak to má vypadat.) Přesto však si dirigent i orchestr doslova užili instrumentačně bohatou Ravelovu baletní suitu Daphnis a Chloe s krásnými impresionistickými pasážemi. Mimochodem, Ravel balet napsal před 102 lety pro Ďagilevův Ruský balet.

V sobotu přenášel digitalconcerthall.com koncert Berlínských filharmoniků se 2 emigranty. Ten první, Menahem Pressler, uprchl z Německa před nacismem, dnes je mu 90 let, je ověnčen medailemi a uznáními, je stále vyhledávaným sólistou a komorním hráčem a seznam jeho žáků je impozantní. Mozartův klavírní koncert G dur zněl přesvědčivě, stejně jako s mimořádným citem podaný přídavek - Chopinovo nokturno č. 20. A své devadesátiny oslavil koncem prosince třemi koncerty s Royal Concertgebouw Orchestra.

Takhle vidí Menahem Pressler své hudební kořeny:


V přímé linii Liszt, Beethoven, Haydn, Scarlati. Přehnaně skromný tedy není.

Tím druhým emigrantem byl dirigent Semyon Bychkov, který je o generaci mladší (nar. 1952) a uprchl před komunismem ze Sovětského svazu. Jeho podání Šostakovičovy 11. symfonie "1905", k níž o přestávce zazněl jeho výklad, bylo naléhavé a je pozoruhodné, jak blízko měl Šostakovič k Mahlerovi. Mimochodem, Bychkov dirigoval před necelým rokem v Praze Českou filharmonii a je jedním z mála dirigentů, který dodal orchestru "přidanou hodnotu" v podobě nadprůměrného výkonu. Další je třeba Leonard Slatkin.

Třetí koncert se odehrál v neděli 12. ledna a šlo o pokračování orchestrálního cyklu PKF, tentokrát s vídeňským klasickým repertoárem, mladým venezuelským dirigentem Ilychem Rivalem a francouzskou flétnistkou Magali Mosnier jako sólistkou.


Magali Mosnier
Byl to radostný večer s raně klasicistní Stamicovou symfonií, okouzlujícím Mozartovým flétnovým koncertem s šarmem podaným sympatickou sólistkou a pozdně klasicistní Beethovenovou 4. symfonií. Orchestr hrál uvolněně a dirigentovi je pouhých 20 let.

pátek 10. ledna 2014

Vždy svůj Kokoschka

Dostal jsem se k němu přes Gustava Mahlera. Vlastně jeho 33letou vdovu Almu, jíž roku 1912 přivedl nevlastní otec Karl Moll o 7 let mladšího Oskara s doporučením, aby se od tohoto geniálního chlapíka nechala portrétovat. Portrétování se také konalo, ale předevšim je spojil vášnivý vztah, který dokumentuje m.j. slavný obraz Větrná nevěsta, a přestože se vztah rozpadl, a oba měli další partnery, Kokoschka po téměř 40 letech Almě píše:  "Jsi stále ještě divoké stvoření jako tenkrát... abychom mohli světu povědět, co jsme my dva udělali se sebou a proti sobě, a zanechat potomstvu živoucí odkaz své lásky... My dva budeme vždy na jevišti života, když odporná banalita, triviální obraz soudobého světa bude muset ustoupit nádheře, zrozené z vášně... Dej na sebe pozor a užij si narozeniny bez kocoviny. Tvůj Oskar".


Větrná nevěsta (1914) - Oskar a Alma ve víru vášně
Jenomže Oskar Kokoschka byl především mimořádná a obtížně uchopitelná osobnost velké části 20. století a tak není divu, že vídeňské Leopold Museum uspořádalo spolu s Universität für angewandte Kunst Wien velkou výstavu, k níž poslední poskytla fotografie z rozsáhlé sbírky, kterou obhospodařuje její Oskar Kokoschka Zentrum. Výstava dokumentuje celý Kokoschkův život slovy, fotografiemi, grafikou i obrazy. Je mnohovrstevný a nemá smysl ho tady popisovat celý.

Jednu rovinu jeho příběhu vnímám zvláště citlivě. Že totiž nejen dnes, ale i před 100 a více lety existoval středoevropský prostor, kde žily sice různé národy, ale jednotlivci nebyli omezeni hranicemi. Kokoschkovi předkové žili v Čechách, jeho děd byl zlatník a vlastnil dům "U Ježíška" ve Spálené ulici. Sám Kokoschka se sice narodil v Rakousku, ale v dětství žil i v Čechách, jeho sestra se po 1. světové válce do Čech vdala, on sám se sem v roce 1934 vrátil, portrétoval prezidenta Masaryka a maloval Prahu, měl československý pas, a když v říjnu 1938 odjížděl, doprovázela ho jeho pozdější žena, Češka Olda Palkovská, se kterou zůstal dalších 42 let života. A nebýt komunistického režimu, který mu nepovolil ani odvézt sestru do Anglie, možná by i československým občanem zůstal.

Ta druhá rovina je kontinuita videňské umělecké moderny, jejíž cca 30leté období secese a expresionismu od 90. let 19. století do konce 1. světové války představovalo jeden z vrcholů světového malířství a architektury a hudby. Shodou okolností je současná výstava doplněna výstavou obrazů Kokoschkova vídeňského vrstevníka Egona Schiele (1890) rovněž v Leopold Museum a výstavou Matisse a fauvisté v Albertině, která má k expresionismu rovněž blízko, ale je z jiného konce Evropy.

Třetí rovinu vidím v Kokoschkově světovosti. On žil v Rakousku, Německu, Francii, Čechách, Anglii a až po šedesátce se usazuje ve Švýcarsku. Cestoval po Evropě, Africe, byl v Americe i Izraeli. A maloval antické Řecko, křesťanské katedrály, Manhattan, židovské rabíny, českého prezidenta, německé kancléře.

A konečně čtvrtou v jeho univerzálnosti umělecké. Mimo malby a grafiky psal dramata, ale také režíroval a vytvářel scény. Velkou inspiraci nacházel v antice a v Komenském, jehož Orbis Pictus ho provázel od útlého dětství. Založil rovněž uměleckou školu a napsal obsáhlé paměti. Jeho činnost a jeho postoje mu vynesly zařazení mezi přední nepřátele velkoněmecké říše a jeho obrazům místo na nacistické výstavě "Entartete Kunst" (Zvrhlé umění) v roce 1937. Byl mezi nimi i dvojportrét Masaryka a Kokoschky.


Je skvělé, že takoví  lidé žijí. Jsou světlým bodem, který ukazuje, že život může být a je víc než jen přízemní pachtění, závist a nenávist, o které opírají svou moc tyrani a diktátoři všech barev.

A tady jsou obrázky z výstavy:



Kokoschkovu první 64stránkovou českou monografii napsal jeho tchán Karel Boleslav Palkovský v roce 1958.

Krátký dokument o Kokoschkovi vyrobila ČT s prof. Františkem Dvořákem

středa 8. ledna 2014

Karel Palkovský, slyšeli jste to jméno?

Zabývám se teď trochu Oskarem Kokoschkou, pořád ho nemohu dost přesně uchopit, ale opakovaně se mi vrací jméno Karel Břetislav Palkovský (1888-1978), což byl jeho o 2 roky mladší tchán. A jak se prokousávám informacemi o něm, vynořuje se pozoruhodná osobnost mnoha talentů. Začínal v Praze jako právník, v roce 1918 byl tajemníkem Národního výboru českoslovanského, autor uměleckých monografií (m.j. o Kokoschovi), dramatik, advokát, spisovatel a publicista, sběratel a donátor sbírek Národní galerie, za 2. světové války pracovník Ministerstva zahraničních věcí v Londýně. Také cestovatel - autem značky Škoda projel v roce 1936 Německo, Pobaltí a SSSR. Z cesty vytěžil knihu Za sovětskou civilisací.

Ale protože před 14 dny uplynulo 75 let od smrti Karla Čapka, dovoluji si zařadit vzpomínku, kterou Palkovský vydal anonymně na Silvestra roku 1938. Nazval ji "Hostítel z továrny na absolutního ducha".

čtvrtek 2. ledna 2014

Tak konečně Nový rok

Proč konečně? Protože ten starý končil hekticky - stěhováním. Prý je stejně stresující jako svatba, narození nebo návštěva zubaté s kosou. Ne že bych si odpustil muziku poslouchat, ale psát o ní už jsem nedokázal. Ale snad se k tomu ještě vrátím. Minulý rok jsem zakončil u Šimona a Judy, kde Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, Václavem Luxem a Kateřinou Kněžíkovou a Sophie Harmsen předvedli Mozartovu velkou Mši c moll.

Kromě hudby mi způsobila radost Kateřina Kněžíková, ke které mám občas výhrady, ale tady se rozezpívala k skvělému výkonu. A navíc je neobyčejně pilná, uvážíme-li, že na podzim zpívala v inscenované podobě Schubertovy Zimní cesty, měla osobní premiéru Violety v plzeňské Traviatě, pak Mirandoliny v Ostravě a navíc bude za pár měsíců matkou, což ostatně druhá sólistka také.

Ale zpátky ke koncertu. Jako skoro vždy, když si před orchestr stoupne Václav Luks, byl nádherný a nadšení a radost hráčů a zpěváků se přenášely do hlediště. Bezpochyby se však najdou hloubaví kritici toho či onoho, ale ta společně prožitá radost z geniální muziky je nad tím vším. Návštěvníci se jaksi nechtěli rozejít. A byl mezi nimi i nejen vzrůstem nadprůměrný zpěvák Adam Plachetka, který si pak svou ženu Kateřinu Kněžíkovou odvezl stříbrným Superbem.

Silvestrovský koncert Berlínských filharmoniků zahájil Dvořákův Slovanský tanec a vrcholil Lang Langem provedeným Prokofjevovým 3. klavírním koncertem. Bohužel však probíhal ve stejnou dobu jako ten pražský, a tak bylo možné ho shlédnout a vyslechnout jen ze záznamu, což mu na kvalitě jistě neubralo.

A přehoupla se půlnoc a 1. ledna před polednem se už tradičně ozvala v televizi znělka ORT a melodie z novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků, kteří už tradičně, počínaje rokem 1939, a s obrovskou elegancí zahráli program převážně všech možných Straussů, tentokrát pod taktovkou Daniela Barenboima. Charismatický argentinsko-izraelsko-španělsko-palestinský občan se se svým neopakovatelným šarmem při tradičním přídavku Radetzky-Marsch (Radecký byl rakouský polní maršálek narozený v Třebnici u Sedlčan) osobně rozloučil s každým z hudebníků.

Večer pak nabídla novoroční koncert Česká filharmonie, který otevřel i Rok české hudby 2014. Je příjemné slyšet, jak ředitel takovéhoto tělesa zasvěceně uvádí jednotlivá čísla, protože je nejen zdatný manager, ale také dobrý muzikant. Jako sólista vystoupila Magdaléna Kožená, se kterou přijel i manžel Simon Rattle, a oba se stali patrony Roku české hudby, ve kterém se Magdaléna stane matkou třetího potomka. Dalším sólistou byl Josef Špaček jr. a taťka Josef Špaček sen. se od violoncella šťastně zubil, i když jeho dalšímu synovi nevyšel konkurz na prvního violoncellistu ČF. Na programu byla m.j. Smetanova Česká píseň, v přídavku zazněl Fučíkův Pochod Gladiátorů, který zahrála ČF se stejnou chutí, jako Vídeňští pochod Radeckého.

A mezi těmito dvěma koncerty nabídl internet přehršel skvělých koncertů z nejrůznějších koutů světa. Stačilo otevřít http://www.worldconcerthall.com/ a vybírat z široké nabídky. Třeba novoroční koncert z benátského divadla La Fenice, zahájený rozjásanou Beethovenovou 7. symfonií.

Vypadá to na dobrý rok. Až na to, že hned jeho první den v Praze vybouchl "palestinský" vyslanec. Prý to byl semtex, který "zůstal" v tresoru, který nikdo neotevřel dobrých 20 let, jak spěšně prohlásil ministr zahraničí palestinské samosprávy. Doufejme.

Bonus: Pro ty, kdo dočetli až sem, přidávám odkaz na Haydnovo oratorium Stvoření. V Mnichově ho hrál 20. prosince 2013 symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, zpíval sbor téhož a sólisté pod taktovkou Bernarda Haitinka. TV kanál ARTE nabízí ještě 167 dní zvuk i obraz.