Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. ledna 2019

Kouzelník Miró

Před 4 roky jsem navštívil výstavu Joana Miró (1893-1983) nazvanou "Mezi nebem a zemí" ve vídeňské Albertině. Jenomže kde je Albertina a kde Miró. Tento geniální malíř 20. století strávil značnou část svého života ve Francii a loňská retrospektivní výstava v pařížském Grand Palais byla připravena s obrovskou péčí, byla mnohem rozsáhlejší než ona vídeňská a těšila se obrovskému zájmu publika.

Zájem o výstavu byl skutečně mimořádný.
Kurátorem obou výstav, a jistě ne náhodou, byl Jean Louis Prat, který je mimořádným znalcem Miróova díla a byl na př. dlouhá léta ředitelem nadace Maegh v Saint-Paul-de-Vence, kde v té době mimo jiné vznikla venkovní expozice Labyrint zahrnující 250 Miróových plastik a keramických prací. Ostatně tady o pařížské výstavě mluví:



Expozice byla rozdělena do 16 oddílů, ve kterých bylo představeno více než 150 výtvarníkových děl ze 2000, která vytvořil za celý život, a já se pokusím je případně stručně charakterizovat a doložit.

Katalánský fauvista (1915-1917),
Miró nebyl z žádné nuzné rodiny, otec byl barcelonský zlatník a Joan studoval od 18 do 21 let na Escola d´Art de Fracesc Galí otevřené myšlenkám evropské avantgardy. Část mládí strávil na rodinné farmě ve vnitrozemí a odtud čerpal své venkovské motivy.

Nord Sud (1917)

Kubismus (1916-1919)
S kubismem se Miró setkal již na barcelonské výstavě roku 1912. Nikdy to však nebyl picassovský nebo braquovský. Spíš je v něm vidět inspirace Cézannem a barevná paleta

Muž s dýmkou (1918)


Detailistní malba (1918-1922)

Farma (1922)


Přátelé, básníci, spisovatelé
Teprve po skončení 1. světové války se Miró může uchýlit do Paříže. Navštíví Picassa a postupně se s částečně jeho pomocí stává součástí pařížské surrealistické a také dadaistické skupiny.

Picasso a Miró (vpravo)

Surrealismus
Umělecký směr, který Miróa zasáhl nejvíce, ale přesto jím nebyl nikdy zcela pohlcen. Jeho dramatický vliv se do jeho práce výrazně promítá od roku 1923. André Breton – zakladatel surrealismu - jej označil za „nejryzejšího surrealistu z nás“. Sám Miró říká: "Le surrealisme m´a ouvert un univers qui justify et qui apaise mon tourment", tedy že mu otevřel vesmír, který ospravedlňuje a zklidňuje jeho trápení.

Hlava katalánského venkovana (1924)
Katalánský venkovan s kytarou (1924)

Imaginární krajiny (1927)

Ty vznikaly v létě 1926 a 1927 v Mont-roig a 14 těchto obrazů bylo v květnu 1928 vystaveno v pařížské "Georges Bernstein Gallery."

Krajiny (1926)


Vzestup fašismu

Hlava muže (1934)

The Constellations (1939-1941)

V létě 1939 se Miró přestěhoval na normandské pobřeží, kde začal pracovat na sérii Souhvězdí, kvašů na papíře velikých 34x46 cm, pokračoval na Mallorce a dokončil je v roce 1941 v Mont-roig. Osvojil si přitom nový jazyk piktogramů, které používal i později.



Pavilon Španělské republiky


V roce 1937 se stal pavilón Španělské republiky na světové výstavě v Paříži symbolem boje za demokracii ve Španělsku. Z něj je známa především Picassova Guernica, avšak Miró se podílel na výzdobě 5,5 m vysokou nástěnnou malbou "Katalánský rolník ve vzpouře", která se nezachovala.

Miró však nebyl sympatizantem komunistické republiky, k srpu na malbě řekl, že nemá s komunismem nic společného, protože je to pracovní nástroj zemědělce a v případě potřeby i prostředek k obraně jeho svobody. Miró také po obsazení Francie Německem odešel do Španělska. A v roce 1975 inicioval Franco vytvoření Nadace Joana Miró.


Keramika

Keramice se Miró začal věnovat v roce 1942 po návratu do Španělska.


Poválečná léta (1947-1954)

Po skončení války Miró obnovoval kontakty se svými přáteli a dealery. Jeho Souhvězdí (Constellation) byla příznivě přijata v New Yorku.

Ženy a pták v noci (1947)
V roce 1947 strávil Miró 8 měsíců ve Spojených státech v souvislosti s jeho velkou výstavou v MoMA


Sochy/Plastiky

Ve druhé polovině 60. let začal Miró tvořit poetické a humorné sochy.



Blue I, Blue II, Blue III

Triptych velikých plátem (355 cm x 270 cm) vznikl v roce 1961. Modrá barva je zde symbolem světa kosmických snů, stavu nevědomí, kde myšlenky protékají volně, necenzurovány racionálním myšlením.



Poslední práce

Miróova tvořivost neutuchala ani s postupujícím věkem.

Naděje odsouzeného k smrti - II. část triptichu (1974)

Řekl bych, že je obtížné svázat člověka natolik tvořivého jako byl Miró do jakékoli šablony. A tak členění, které zvolil kurátor výstavy nemusí vždy vyhovovat a je do značné míry dáno důvěrnou znalostí i jiných skutečností než samotných obrazů.

V každém případě je však Miró nejsnovější malíř ze skupiny, do které lze zařadit i Chagalla, Magritta, Kleea či Maxe Ernsta. Má to štěstí, že jeho díla dokážou působit přímo na smysly, aniž by vyžadovala racionální úvahu. O to víc má člověk pocit, že s každým setkáním s jeho tvorbou se otevírají dveře do nové komnaty a že je třeba za ním jezdit stále dál.

pondělí 28. ledna 2019

Impresionismus v Musée Marmottan

O Muzeu Marmottan Monet už jsem psal. Od. 30. let ho spravuje Akademie des Beaux Arts* spolu s původními sbírkami středověkého umění Julese Marmottana a umění doby Napoleonovy, které sbíral jeho syn a dárce.
Musée Marmottan Monet
Dlouho se nic mimořádného nedělo až v roce 1957 darovala Victorine Donop de Monchy muzeu důležitou sbírku impresionistických děl, která náležela jejímu otci Georgi de Bellio, lékaři Maneta, Moneta, Pissarra, Sisleye a Renoira a vůbec impresionistů, jejichž malby od počátku obdivoval.

A v roce 1966 následoval dar od Michela Moneta (1878-1966), mladšího syna malíře. Pravděpodobně ho inspirovala Victorine Donop a celý zděděný majetek odkázal Akademie.** Byl to nejen dům s pozemky v Giverny a jeho interiér včetně spousty dokumentů, ale i otcova sbírka, z níž 46 obrazů bylo od Moneta samotného a vedle toho řada dalších impresionistických a postimpresionistických děl. (Renoir, Pissarro, Degas, Berthe Morisot, Sisley, Caillebotte, etc.).  Protože celý objekt v Giverny byl v dezolátním stavu, rozhodl hlavní kurátor o umístění obrazů v Musée Marmottan.

Tím ovšem růst sbírek neskončil.

Nelly Sergeant, která zdědila velkou sbírku malíře a sběratele ze severní Francie Henri Duhema (1860-1941) a jeho manželky Marie (což byla její teta), odkázala v roce 1985 celou sbírku Akademii krásných umění. Ta představuje více než sto obrazů, akvarelů a bronzů francouzských umělců 19. a 20. století: Eugène Boudin, Jules Breton, Eugène Carriere, Camille Corot, Paul Gauguin, Lebourg Albert, Claude Monet, Rembrandt ...

V 90. letech pak potomci impresionistické malířky (a švagrové Edouarda Maneta) Berthe Morisot darovali muzeu na 140 různých obrazů, přičemž vedle Maneta, Degase či Henri Rouarta bylo 81 děl jejích.

Iluminace
V roce 1980 daroval Daniel Wildstein Museu sbírku svého otce Georges Wildenstein obsahující cenné iluminace francouzské, italské, vlámské a anglické školy třináctého až šestnáctého století, některé z ruky slavných malířů jako Sano di Pietro, Jean Fouquet, Jean Bourdichon nebo Giulio Clovio.

A během let obohatily sbírku muzea další cenné donace od: Emile Bastien Lepage, Vincens Bourguereau, Henri Le Riche, Jean Paul Léon, André Billecocq, Gaston Schulmann, Florence Gould Foundation, Cila Dreyfus a Thérèse Rouart.

-----------

Všemi těmito donacemi se stala z Musée Marmottan instituce s nejvýznamnější světovou sbírkou obrazů impresionistické superstar Clauda Moneta. A také Berthe Morisot, i když její záře byla o poznání menší.

Edouard Manet: Berthe Moriset (1873)
Středobodem a nejvýznamnějším exponátem muzea je obraz přístavu Le Havre za východu slunce, která Monet namaloval v roce 1873.

Claude Monet: Imprese, východ slunce (1873) 
Proč tomu tak je, má hned dva důvody. První je, že na tento obraz, poprvé předvedený publiku na pařížské výstavě Sdružení umělců, malířů, sochařů a rytců v roce 1874, reagoval kritik Louis Leroy slovy: "Dojem - jak pravdivé! Zrovna jsem si říkal, že když na mne zapůsobil dojem, něco ho musí způsobit. Jaká to volná a bezstarostná práce štětcem! I tapety v surovém stavu jsou vypracovány dokonaleji než tento obraz moře!" A protože dojem je francouzsky impression, dal pan Leroy název možná nejvýznamnějšímu směru moderního umění a to nejen v malířství. Takže jde o ikonický obraz celého impresionismu.

Ten druhý důvod má dokonce kriminální pozadí. Vezmeme-li to chronologicky, potom ve francouzském kriminále seděl v 70. letech jistý japonský gangster a pašerák drog jménem Shuinichi Fujikuma a seznámil se tam se dvěma francouzskými zločinci, kteří podle jeho dispozic zorganizovali v muzeu loupež. V neděli 28. října 1985 v 10.15 tam pět dalších ozbrojených gangsterů položilo na zem ochranku i několik desítek návštěvníků, v rychlosti sebrali 9 obrazů, naložili je do auta připraveného před budovou a zmizeli. Největší ztrátu představoval Východ slunce. O dva roky později našli japonští policisté u Fujikumy obrazy ukradené také ve Francii v roce 1984 a katalog Marmottanu, kde byly označeny právě zmizelé obrazy. Dlouhodobý odposlech přivedl policii do korzického přístavu Porto-Vecchio, kde byly obrazy 5. prosince 1990 nalezeny. O rok později byl Východ slunce znovu vystaven a loupež pro muzeum znamenala velký marketingový úspěch.

Díky tomu, že ve stálé expozici nejsou vystaveny všechny Monetovy obrazy, má muzeum možnost je za výhodných podmínek půjčovat na krátkodobé výstavy po celém světě a reciproce získávat zápůjčky na vlastní krátkodobé výstavy, které pořádá dvakrát ročně. Jediný obraz, který muzeum neopouští, je Východ slunce.

Až do 10. února je to výstava "Cesta od impresionismu k fauvismu."


Tím se mi podařilo uzavřít putování po hlavních francouzských Monetovsýcj štacích. Vedle Marmottan jsou to galerie v Monetově rodišti Le Havru, Monetův dům a zahradu s jezírky a lekníny v Giverny a expozici v Musée d´Orsay. K tomu je třeba připočíst i velkou loňskou výstavu ve vídeňské Albertině.


* Akademie de Beaux-Arts je jednou z pěti akademií tvořících Institute de France. Jsou to Francouzská akademie (Académie française), Akademie písemností a krásné literatury (Académie des inscriptions et belles-lettres), Francouzská akademie věd (Académie des sciences), Akademie umění (Académie des beaux-arts) a  Akademie etických a politických věd.

** A udělal dobře, protože tento nadšený motorista zemřel nečekaně, když se v 88 letech naboural.

pátek 25. ledna 2019

Leden v muzice

1. ledna před polednem se konal každoroční koncert Vídeňských filharmoniků, který tradičně přenášela i Česká televize. Přinesl očekávanou novoroční radost s lehkou příměsí nostalgie po mládí prababiček a pradědečků. Šviháckému dirigentovi Christianu Thielemannovi, šéfovi Sächsischen Staatskapelle, chyběl "spontánní" nadhled některých jeho předchůdců a působil lehce koženě. Zlatý sál zářil spoustou květin a po lehké omšelosti viděné zblízka nebylo v televizi ani památky. Svůj jubilejní dvacátýpátý komentář přednesl s profesionální nudou nepostradatelný český kulturní šíbr "od Bacha po Vlacha" Jiří Vejvoda.


1. ledna se už po několikáté konal také novoroční koncert České filharmonie. Ovšem filharmonie redukované do podoby komorního orchestru bez dirigenta vedeného koncertním mistrem Josefem Špačkem se skvělými sólisty houslistou Janem Mráčkem a tenoristou Petrem Nekorancem. Na programu byly orchestrální i pěvecké majstrštyky, lehkosti vídeňských Straussů ovšem nedosáhl a při orchestrálních skladbách chyběl i dirigent. Já bych za lístek peníze nedával, ale když má někdo pocit, že tam musí být, proč ne.

9. ledna proběhl abonentní koncert České filharmonie dirigovaný jejím šéfem Semjonem Byčkovem, kde jako sólista vystoupil Josef Špaček. Pokud jsem o Špačkovi někdy zapochyboval, už to neplatí. Skvělým provedením náročného houslového partu Stravinského koncertu dokonce trochu upozadil i Byčkovova Čajkovského. Přídavkem pak jen potvrdil, že je mistr. Kolegové mu nadšeně tleskali. Premiéra Detlevovy skladby byla přijata vlídně, přítomný skladatel byl zjevně potěšen.


Program:
– Detlev Glanert: Weites Land, „Musik mit Brahms“
– Igor Stravinskij: Koncert pro housle a orchestr D dur
– Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 1 g moll op. 13 „Zimní sny“

15. ledna zazněl abonentní koncert PKF v jehož první části se představila skutečná hvězda světových operních scén, sopránistka Ailyn Perez, dirigoval umělecký ředitel orchestru Emmanuel Villaume. Překvapivě sympatické byly Korngoldovy skladby i Penderecki. U Straussových skladeb jsem postrádal to, co je nad dokonalým technickým provedením. Trochu na rozpacích jsem byl z Beethovena, vlastně z podobného důvodu. Asi mám v hlavě uloženou zpěvnější verzi.

Zajímavý byl v této souvislosti rozhovor šéfdirigenta s Ditou Hradeckou, který odvysílal Český rozhlas o měsíc dříve. Dotkl se v něm celé řady otázek od svého vztahu k orchestru, působení v operním světě až po nepovedenou snahu o realizaci fundraisingu v českých podmínkách. Pokud je těleso závislé jen na tom, co vydělá a nejisté podpoře státu a tedy politice, musí při každé změně vysvětlovat ministrovi, že je důležité, aby se orchestru dostalo podpory.

Program:
- Erich Wolfgang Korngold:
    Árie z opery Die Kathrin op. 28 „Ich soll ihn niemals,niemals mehr sehn“
    Árie z opery Das Wunder der Heliane (Zázrak Heliany) op. 20 „Ich ging zu ihm“
    Mariettina píseň z opery Die tote Stadt (Mrtvé město) op. 12
- Krysztof Penderecki: Adagietto z opery Ztracený ráj
- Richard Strauss: Vier letzte Lieder (Čtyři poslední písně) TrV 296
- Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur op. 92

A konečně další koncert České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou dne 23. ledna. V besedě s  Evou Hazdrovou-Kopeckou před koncertem Hrůša znovu potvrdil, že je přemýšlivý mistr elegantního slova. Užitečné byly zvláště informace, které oba nabídli ke všem třem skladbám, Kalabisově zvláště.

Jeho Strážnice v úvodu, skutečně inspirovaná návštěvou tamějšího folklorního festivalu v roce 1951, byla zajímavě a pečlivě instrumentovaná a pestrá jako kvetoucí louka a skvělá byla i symfonie Bohuslava Martinů. Možná že provedení skladby, která jsem slyšel dříve, mne tak nezaujala kvůli dirigentům, ale přišlo mi, jako kdybych ji slyšel poprvé.

Dvořákův klavírní koncert s Pierre-Laurentem Aimardem byl poněkud nevýrazný hlavně díky klavíru, který hvězdný Aimard možná záměrně upozadil ve prospěch orchestru. Fakt ale je, že to pro něj nebyla žádná novinka, skladbu nahrál již před mnoha lety s Royal Concertgebouw Orchestra a Nikolausem Harnoncourtem pro Warner Music. Experti sice vyzdvihují autenticitu, protože klavírista hrál originální Dvořákovu verzi, na kterou se dnes klade důraz, ale výhrady vůči jejímu provozování mají svou logiku. Škoda že u klavíru neseděl v sále přítomný domácí mistr Ivo Kahánek, se kterým Hrůša skladbu nedávno nahrál v Bamberku pro Supraphon.


Program
- Viktor Kalabis: Strážnické slavnosti, svita pro velký orchestr op. 9
- Antonín Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll op. 33
- Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310


Tosca - Teattro dell´Opera di Roma
Tato opera byla vysílána 14. prosince a bude dostupná do poloviny června na operavison.eu
Hvězdné obsazení na nudné realistické scéně předvedlo solidní výkon, všichni maji role v krvi.

Nejzajímavější je, že ve stejné době divadlo oznámilo, že hudebním ředitelem opery bude od ledna Daniele Gatti, v létě svižně vykopnutý z Konzertgebouwe v rámci kampaně #MeToo. V této souvislosti jsem si vzpomněl na konstatování Emmanuela Villauma ve shoro zmíněném rozhovoru. Řekl, že je ona násilnictví je samozřejmě špatně, ale že ti, kdo si zachovali moc, tak přežili. A legenda Metropolitní James Levine, o jehož poklescích musel kde kdo vědět, nepřežil, protože už moc neměl.


Hudba: Giacomo Puccini
Libreto: Giuseppe Giacosa a Luigi Illica podle dramatu Victoriena Sardou
Dirigent: Donato Renzetti
Director Alessandro Talevi
Scéna: Adolf Hohenstein (rekonstrukce Carlo Savi)
Kostýmy: Adolf Hohenstein (rekonstrukce Anna Biagiotti)
Světla: Vinicio Cheli
Sbormistr: Roberto Gabbiani

Účinkující
Floria Tosca: Oksana Dyka
Mario Cavaradossi: Stefano La Colla
Barone Scarpia: Roberto Frontali
Angelotti: William Corrò
Kostelník: Domenico Colaianni
Spoletta: Saverio Fiore
Sciarrone: Daniele Massimi
Sbor Teatro dell’Opera di Roma
Orchestra of Teatro dell’Opera di Roma


čtvrtek 24. ledna 2019

Konfrontace nejen Renoirů

Musée d´Orsay. Vždy když opouštím tohle muzeum evropského, ale hlavně francouzského umění pokrývající období 1848-1914, ve které se změnilo bývalé nádraží naproti Louvru, mrzí mne, že nemám dost sil a času, abych tam vydržel déle a ujišťuji se, že se vrátím. A příště kontrolně proběhnu to co už znám, tedy impresionismus v 5. podlaží, a pustím se do dalších sálů a hlavně krátkodobých výstav. A ty stojí za to. Minule to byly "Cézannovy portréty", tentokrát mi těsně unikl "Picasso modrý a rudý", ale "Renoir - otec a syn. Malování a film" jsem zvládl.

OTEC A SYN RENOIROVÉ
Konec 19. a začátek 20. století představovaly období obrovského kulturního varu v západní civilizaci. Tak jako střední Evropa má rakouské a trochu i české malíře Klimta a Schieleho a ve 2. polovině století uzrává nové médium - film v českou filmovou vlnu, má Francie svého Cézanna, Moneta, Renoira, Rodina a další. A k tomu slavnou filmovou historii, přičemž obě tyto tradice spojují otec a syn Renoirové.

Otec Auguste (1841-1919), slavný malíř impresionistické éry, syn Jean (1894-1979), předchůdce francouzské nové filmové vlny. A tak není divu, že Musée d´Orsay se rozhodlo toto unikátní spojení propátrat a zdokumentovat a výsledek představit zájemcům na výstavě, která se v osmi sálech koná od 2. listopadu 2018 do 27. ledna.


To co expozice vypráví, je vlastně příběh malířova nejmladšího syna Jeana Renoira tvořený jeho filmy a to, jak se do nich promítal rodinný život a tvorba jeho otce.

Jeden  velký okruh témat jejich vztahu jsou ženy, které tvořily součást jejich životů. Tou první byla Gabrielle Renard, mladší sestřenice Jeanovy matky, která byla jednak Augustovým častým modelem, ale především Paulovo chůvou, a přestože se po Augustově smrti a Paulově svatbě sama vdala a měla syna, byla Paulovi vždy nablízku, když ji potřeboval.

SPOLEČNÝ MODEL

Tou druhou ženou byla Andrée Heuschling (1900-1979), poslední model starého a nemocného otce, která vkládala štětec do jeho zchromlých rukou, a současně mladá můza, která ho na příklad inspirovala k namalování jednoho z posledních obrazů "Koupající se".

Auguste Renoir: Andrée (1915-17)
Auguste Renoir: Koupající se (1918-19)
A současně to byla první žena Paulova, která mu v roce 1921 porodila syna, a o níž tvrdil, že "vstoupil do světa filmu jen proto, aby z ní udělal hvězdu".  Byla mu rovnocennou partnerkou a jako herečka vystupovala v jeho prvních němých filmech pod jménem Catherine Hessling. Spolu vytvářely první němé filmy, kvůli kterým musel Paul prodat spoustu obrazů z dědictví po otci, aby se po deseti letech rozešli.

----------------------

V roce 1936 vznikl podle povídky Guy de Maupassanta poetický filmy A Day in the Country (Výlet do přírody), jehož některé scény nás opět vrací k Paulovu otci.

Paul Renoir - natáčení filmu Výlet do přírody (1936)
Auguste Renoir: Houpačka (1876)
Koncem 30. let natočil Jean Renoir Velké iluze (1937), jeden z nejlepších filmů světové kinematografie zakázaný v nacistickém Německu i fašistické Itálii, a tak není divu, že po vpádů nacistů musel režisér opustit Francii.


 V Hollywoodu pak natočil 9 filmů, ale nevelký úspěch posledních ho poslal zpátky do Francie. Tam natočil několik filmů, ze kterých se prosadily především Francouzský kankán (1955) a Snídaně v trávě (1959).

SDÍLENÉ LOKACE

Francouzský kankán vrací na plátno Paříž 80. let 19. století. Nostalgicky vzdává poctu impresionistům a Montmartru, kde jeho Rodinova rodina koncem století žila. Evidentně se inspiruje obrazem svého otce Bál v Moulin de la Galette (1876)

Auguste Renoir: Bál v Moulin de la Galette (1876)
Jean Gabin ve filmu Francouzský kankán
Ten druhý film je komedie Snídaně v trávě (1959). I zde se Jean vrací k místům svého mládí - Cagnes, kde žil za 1. světové války opuštěný a nemocný otec a kde poznal svou první ženu. Děj filmu je celkem plytký, ale většina filmu je natáčena v provensalských exteriérech se staletými olivovníky, které maloval Paulův otec.

Auguste Renoir: Cesta stoupající vysokou trávou (1875)
Paul Renoir: Snídaně v trávě (1959)
Toto všechno ukazuje, že mladý filmař Paul Renoir byl přes všechny rozpory nepochybně ovlivněn a obohacen prací svého otce a jeho současníků. Ovšem těch pár slov a obrázků nemůže nahradit multidisciplinární výstavu, která to dokládá prostřednictvím obrazů, filmových klipů, fotografií, kostýmů, plakátů, kreseb a dokumentů, z nichž některé byly dosud neznámé. Současně zkoumá otázky vztahů v rodině, uměleckého dědictví, ale také svobody a představ o světě. Tento netypický obraz netypické rodiny vede návštěvníka od malířského impresionismu 70. let 19. století až k předdveří nové vlny francouzského filmu koncem 50. let století dvacátého.

Řekl bych, že tato lehce nostalgická výstava je jednou z nejfundovanějších, které jsem v posledních letech viděl.





pondělí 21. ledna 2019

Paříž 2019

ZIMNÍ REVOLUCE
Když jsem byl poprvé ve Francii, končila éra generála Charlese de Gaulla a také revoluce 1968, ale Boulevard Saint-Michel byl ještě plný policistů a jejich aut, která byla hranatá a černá. Revoluci tenkrát vedli mladíci z univerzity vyzbrojení neomarxistickou ideologií, ze kterých se časem vyklubali vážení politici s levicovou úchylkou. Třeba takový Daniel Strauss-Kahn to dotáhl až na šéfa Mezinárodního měnového fondu a mohl být dokonce francouzským prezidentem, kdyby mu do života nevstoupila jedna americká pokojská.

Tentokrát jsem přijel do Paříže přesně o 50 let později a ulice byly opět plné policejních vozidel všeho druhu a policistů připravených vyrazit proti demonstrantům. Ti již dva měsíce o víkendech požadují, aby stát více dával a méně bral, především na dani z pohonných hmot, protože jezdit se musí. A aby dokázali, že to myslí vážně, ničí tito ochránci lidských práv rychlostní radary, zapalují cizí auta a skůtry. Zpočátku protestovalo 300 000 lidí, o druhé lednové sobotě se jich údajně v celé Francii sešlo 84000, v Paříži 8000.


O týden později snad 27000 a 5000. Zdá se tedy, že protesty slábnou, co bude dál je však těžké odhadnout, protože tvrdé jádro má energie a zřejmě i času dostatek. I když je svým způsobem absurdní, že k podobné situaci dochází v druhé nejbohatší evropské zemi, přičemž není jasné, co vlastně demonstranti chtějí, neboť není známo, že by existovala nějaká řídící struktura. Protože a přestože vláda v daních ustoupila, tak pokud dnes zní nějaký požadavek, potom hlavně aby odstoupil prezident Macron, protože nadržuje bohatým. Ještě minulou sobotu večer se sice situace snažila v televizi využít socialistická strana, ovšem s úspěchem nevalným.*

Prezident Macron vyhlásil v reakci na demonstrace celonárodní debatu o společenských a hospodářských otázkách. V jedné z prvních se setkal se starosty v jihofrancouzském městě Souillac. Řekl mimo jiné, že nespravedlivé není to, že někdo vydělává více než jiný, ale to, že lidé nemají kvůli rodinám či místům, z nichž pochází, stejnou šanci na úspěch v životě. Debaty potrvají do poloviny března, kdy vláda představí výsledek. Problém však spočívá v tom, že vláda objektivně potřebuje zvýšit své příjmy a snížit výdaje, protože dluh rozpočtů se blíží 100 % ročního HDP země, což nevyřeší žádná revoluce, zvlášť když požaduje opak, ani debata. Zajímavé je také to, jakou pozornost věnují těmto akcím prezident a vláda, protože 80 000 v přepočtu na velikost země odpovídá českým 13 000 a to je jedna velká demonstrace na Václavském náměstí, které se lokální prezident a předseda vlády vysmějí.

Postup civilizace je ovšem evidentní, protože v takovém roce 1871 revoltující komunardi Paříž devastovali ve velkém, načež jejich tvrdé jádro v počtu 147 bylo postříleno. O velké francouzské revoluci s gilotinou na nádvoří Louvru ani nemluvě.

Takže můžeme konstatovat, že revoluce probíhají periodicky, neboť čím lépe se lidé mají, tím lépe se chtějí mít, ale jinak se za posledních 50 let mnohé změnilo. Nejmarkantněji je to okem vidět na stavbách, kterými se zvěčňovali francouzští prezidenti či jiní důležití činitelé.
PREZIDENTSKÉ A JINÉ POMNÍKY
Nebudu opakovat to, o čem jsem psal dříve a dotknu se jen některých věcí. Začněme od třetí republiky, ty předcházející se jaksi nepovedly. Ta první skončila Napoleonovým císařstvím, ta druhá císařstvím jeho synovce.

Divadlo Garnier (1875)
Třetí republika vznikla v roce 1871 a k rozestavěné pařížské opeře přistupovala s rozpaky, protože byla dítětem císaře Napoleona III. Když však vyhořela stará budova, půjčila si vláda peníze a operu nechala dostavět. Jejího otevření se zúčastnil i prezident Patrice MacMahon a aby lesk byl úplný, přítomen byl také španělský král.


Eifellova věž (1889)
Byla vybudována při příležitosti světové výstavy v roce 1889. Jejího slavnostního otevření se zúčastnil předseda vlády Pierre Tirard.
pohlednice z výstavy 1889
takhle věž zářila 12. ledna 2019

Paláce v Avenue Winston Churchill (1900)
Avšak již v roce 1900 slavnostně otevřel francouzský prezident Émile Loubet nové pavilony. Jsou dva, byly vybudovány podél dnešní Avenue Winston Churchill v souvislosti s další světovou výstavou a současně i navazující most Alexandra III. přes Seinu.

Grand Palais
je ten větší palác a dnes se v něm konají četné slavné výstavy. V jedné části je umístěn Palais de la Découverte (Palác objevů), jakési technické muzeum, kde jako pikantnost se nachází kruhová místnost, na jejíž stěně je 707 dřevěných čísel matematické konstanty pí neboli Ludolfova čísla. Velmi praktické.


Součástí pařížských technických muzeí je Cité des sciences et de l'industrie (česky Město věd a průmyslu), jež vzniklo z iniciativy francouzského prezidenta V. G. d'Estainga a bylo vybudováno na území bývalých jatek v La Villette. Pro veřejnost bylo otevřeno až 13. března 1986 prezidentem Françoisem Mitterrandem.

Petit Palais
je menší palác na druhé straně Avenue Winston Churchill:


Tyto stavby ovšem nepamatuji při otevření, ale byl jsem u nich či v nich při stávající cestě. Ty další však vznikly až po mé první návštěvě.

Letiště Charlese de Gaulla (1974)
Stavba letiště v Roissy začala v roce 1964 za prezidentství velkého Francouze generála Charlese de Gaulla. Dnes jím za rok projde 70 milionů cestujících a je druhé největší v Evropě. Dokončení letiště se však generál nedočkal. Z funkce prezidenta odstoupil v roce 1969 a o rok později zemřel. Zahájení provozu v roce 1974 se však neúčastnil ani jeho nástupce George Pompidou, který byl v té době těžce nemocný. Přítomen byl ministerský předseda Pierre Messmer, Pompidou zemřel o necelý měsíc později.

Centre Georges Pompidou (1977)


O výstavbě muzea moderního umění a knihovny nedaleko bývalé městské tržnice rozhodl v roce 1969 prezident Pompidou. Jeho inaugurace v roce 1977 se však nedožil, leč jeho podíl je zvěčněn v názvu instituce. Otevření byl přítomen prezident Valéry Giscard d'Estaing.

Museé d´Orsay (1986)
Prezident Valéry Giscard d'Estaing rozhodl v tomtéž roce 1977také o vytvoření muzea z bývalého nádraží na břehu Seiny. Jeho otevření v roce 1986 však spadá do období nejdéle vládnoucího prezidenta Francoise Mitterranda (1981-1995)


Muzeum je první z řady staveb nazývaných "Velké projekty Françoise Mitterranda". Patří mezi ně také Parc de la Villette s Cité des sciences et de l'industrie a Cité de la musique, Grande Arche de La Défense (1989), Grand Louvre (1993), Institut du monde arabe (1987), Opéra Bastille (1989), Ministerstva ekonomiky a financí (1988), Francouzská národní knihovna (1996).

Opera Bastille

Philharmonie de Paris (2015)
Poslední stavbou tohoto gigantického projektu je velká koncertní síň v Cité de la musique, kterou po vleklých zdrženích a zdraženích otevřel předposlední francouzský prezident Françoise Holland.




Toto jsou pomníky prezidentské, které vznikly shora. Jsou však i jiné.

Museum Marmottan
stojí v 16. obvodu na okraji Buloňského lesa. Bohatý advokát, manager a sběratel umění Jules Marmottan ho roku 1882 koupil jako lovecký pavilon z pozůstalosti po vévodovi z Valmy. Jeho syn Paul ho přestavěl na městský dům a umístil v něm sbírky středověkého umění po otci i své vlastní z císařství a vše odkázal Académie des Beaux-Arts. Ta dům v roce 1934 otevřela veřejnosti jako Musée Marmottan, které se rozrůstalo dalšími četnými donacemi a


A ještě jiná kapitola jsou stavby spojené se jmény je lávka přes Seinu, na které se 5. ledna odehrával jeden akt současné "revoluce" 

Lávka Léopold Sédar Senghor
Léopold Sédar Senghor (1906, Senegal – 2001, Francie) získal ve Francii vzdělání i občanství, byl básníkem a prvním prezidentem bývalé francouzské kolonie Senegalu. Lávka spojující Tuilerijské zahrady s Musée d´Orsay nese jeho jméno od 100. výročí  narození 9. října 2006.


Most Alexandra III. (1900)
Již zmíněný most navazující na Grand Palais, nese jméno ruského cara, se kterým francouzský prezident podepsal v roce 1892 spojeneckou smlouvu.



Když si tak prohlížím předchozí odstavce, napadá mne, že místa jako Paříž jsou nekonečná. Protože každá další cesta neznamená tak, a teď už budu vědět všechno, protože ona cesta jen otevírá dveře do další tajemné komnaty, kterou je třeba příště prozkoumat.

---------------------------

Ale nakonec pro to, jaký obraz si o zemi uděláte, nejsou nejdůležitější stavby, ale živí lidé.
LIDI
Lidé jsou všude zhruba stejného typu. Třeba bezpečnostní služby na letištích jsou trénovány tak jednotně, že byste si mohli splést, kde zrovna jste.

Ve Francii je ovšem spousta lidí černé pleti, u kterých se v zemích s komunistickou myšlenkovou tradicí předpokládá, že jsou utlačování a vykořisťováni a mají jaksi automaticky důvod k permanentní nespokojenosti. Určití politici proti nim ovšem tvrdě vystupují a vyvolávají ve společnosti obavy, že originálnímu bílému obyvatelstvu co nevidět ublíží. U nás dokonce vyvolávají obavy úvahami o tom, co by se stalo, kdyby přišli.

 Takže našince poněkud překvapí, že černí hoši v šatně Museé d´Orsay jsou slušně oblečení,. přátelští a ochotní a kuchařka v hotelu přípomíná vlídnou a starostlivou matku.

hotel - snídaně
A jestli jsem se setkal s člověkem opravdu nevlídným, byla to bílá recepční v tomtéž hotelu, která prohlásila, že pokoj není zaplacen, protože debetní karta to neumožňuje a pokud nemám kreditní kartu, ať zaplatím cash. Plus další tupé nehoráznosti. Její kolega před odjezdem konstatoval, že hotel zaplacen je a shodli jsme se na tom, že ta ženská je crazy. Jeho vstřícnost šla tak daleko, že za crazy označil Francouzsku, která mu položila nejapnou otázku a byl dokonce ochoten to rozšířit na francouzské ženy obecně. Jeho sexuální orientaci jsem nezkoumal.

Rovněž revolucionáři, kteří zapalují auta a mlátí policisty jsou bílí.

Osobně blíže jsem však lépe poznal jen bílé pány z francouzského byznysu. Ti první z menšího soukromého, statečně bojovali o prosperitu firmy založené jejich otcem. Byli poctiví, z postkomunistického pohledu naivní a když zestárli a neměli v rodině nástupce, pohltila je domácí konkurence.

Druzí byli z významné firmy, měli velké plány expanze na východ, ale i je pohltila konkurence, tentokrát německá a neexpandovala francouzský přírůstek, nýbrž její německé odnože. Vypadá to, že jedním z problémů Francie, kterou sužuje vysoký deficit veřejného rozpočtu, je nedostatek vlastního velkokapitálu v kombinaci s progresivními technologiemi. Protože růst ekonomiky umožňují pouze inovace a nové obory. Když domácí firmu pohltí některá zahraniční, je to sice investice, ale ekonomice země nic nepřináší. A jsme zpátky u demonstrací, takže je čas skončit.


* Hezký obraz francouzského socialistického ministra Rousseau lze vidět v Belmondově filmu Veselé velikonoce (1984)

čtvrtek 17. ledna 2019

Slepá doba digitální

Je to stejně zajímavé.

26. prosince připravila armáda Putinovi dárek v podobě zkoušky rakety Avangard a on v euforii prohlásil, že je to nejlepší dar ruskému lidu k Novému roku. Nějaký Paul Whelan prý byl 28. prosince 2018 odhalen v moskevském hotelu Metropol bdělou FSB jako špion, neb měl v ruce flešku se seznamem lidí z tajného úřadu, který nebyl určen ku zveřejnění.

A zhruba ve stejnou dobu někdo vyhodil do vzduchu most v Doněcku, na Silvestra ráno se zřítil dům s desítkami bytů v Magnitogorsku a zařvalo tam skoro 40 lidí, večer tamtéž jen tak vybouchl a shořel mikrobus, střílelo se a jsou 3 mrtví a před půlnocí se zbortil dřevěný most v moskevském parku Gorkého zrovna když hráli ruskou hymnu a 15 lidí se potlouklo a polámalo. Ovšem nikoho nechytli jako toho Paula, ani se viníci iniciativně nepřihlásili. Stejně, nejsou ti Američani hlupáci? Doba digitální, Si Ťin-pching dálkově kontroluje 1,4 miliardy Číňanů podle ksichtu a on si pro nějaký soubor letí do Moskvy letadlem přes půl zeměkoule. To je tak blbý, jako kdyby v tom měli prsty Miškin a Čepiga.

A do toho V. Putin střílel na Rudém náměstí šajby hokejovým veteránům a na Silvestra popřál všem, aby semknutost, přátelství a nezištná láska k Rusku zmnožily jejich síly k záslužným činům a velikým úspěchům. Aby se stmelili  byli pevným, jednotným a silným týmem.a postupovali step by step k lepším zítřkům v boji s nepřáteli své osamocené země. Opravdu není ruský vůdce schopen dát podřízenému národu nic lepšího a užitečnějšího? Kvalitnější vzdělání, péči o zdraví, snížení daní, zvýšení důchodů. Jen superrychlou raketu a semknutost?

Člověk se občas ptá, jestli ten kritický pohled není přehnaný, zda to není jen odrazem minulosti, která se dnešního Ruska netýká. Že ono se jen brání, jako když v roce 1920 spěchalo podpořit revoluci v Německu, a pak k sobě připojilo Bělorusko a Ukrajinu a vznikl Sovětský svaz, který později pohltil Pobaltí a kus Polska a po 2. světové válce Polsko celé a kus Německa a Československo s Maďarskem... A v posledních 10 letech vpadlo do Gruzie a Ukrajiny.

Všechny tyto agresivní kroky směřující k expanzi mají společné to, že zemi ovládá totalitní moc v čele v diktátorem.

Jak se vůbec dostávají diktátoři k moci. Obsah ideologie je vlastně druhořadý, podstatné jsou metody. Nejde přece o myšlenky, ale o moc. Je nutná demagogie a vytvoření atmosféry strachu. A pak je nastupuje vojenská síla a expanze. Proto čeští komunisté akceptují Putina a podporují Babiše, neboť jediný vzor z minulosti - SSSR sice neexistuje, ale jeho metody převzalo Rusko, od kterého jako pupeční šňůra vede k minulosti KGB, dnes FSB, SVR a GRU.

Tím se ovšem zvyšuje také váha armády, která může i diktátorovi připravit mnohá překvapení. Viz třeba loňské "přátelské" sestřelení výzvědného letadla u syrských břehů.

To je ta část diktátora, která je vidět. Je ale možné, že ve skutečnosti vidí objektivně, že to co dělá je jen rafinovanost? Neřekl bych. Mnohé nasvědčuje tomu, že spoustě i vlastních výroků, které jsou objektivně lživé, sám věří. A za druhé že stát je pro něho nejvyšší hodnota a vše co je podle něj dobré pro stát je svaté, i kdyby šlo o sebevětší svinstvo.

Hodně lidí tento postoj a tuto logiku slepě akceptuje. A i ten, kdo vidí věci jinak, si musí dát pozor, aby se nenechal ukecat, že právě takový systém je pro něj ten pravý. Protože možnost, že by si lidi sami od sebe začali myslet, že tohle je pro ně to pravé a po tom že touží, se mi přece jen nezdá.

Dokonalá Nadine Sierra

Paříž je město kultury včetně té živé, tedy divadelní a hudební. Král Ludvík XIV., sám tanečník, inicioval v 17. století vznik taneční a hudební akademie, žila zde spousta velkých skladatelů a hudebníků jako třeba Jean-Baptist Lully, Gioacchi Rossini, George Bizet a řada dalších. A jsou zde slavné operní scény Francouzského národního divadla Opera Garnier ze 70. let 19. století a Opera Bastille z konce století dvacátého. A v parku Vilette stojí vedle nové budovy konzervatoře také Cité de la musique, instituce pro podporu hudby a velký koncertní sál Philharmonie de Paris, sídlo hned několika pařížských orchestrů. A také je ve městě pár dalších sálů, z nich ten v Theatre des Champs Elyseés byl hned po dokončení v roce 1913 svědkem skandální premiéry Stravinského baletu Svěcení jara. A 12. ledna 2019 v něm dávala recitál třicetiletá americká sopránistka Nadine Sierra. Pokud někdo občas čte tyhle moje glosy, tak si možná vzpomene, že jsem o ní psal předloni v létě v souvislosti s představením opery Rigoletto v antickém amfiteátru jihofrancouzského Orange.

Zuzana, Figarova svatba
Ovšem i tohle je Nadine Sierra.
Současným úspěchům ovšem předcházela docela dlouhá kariéra. Již ve 14 letech se zdokonalovala v akademii mladých zpěváků opery v Palm Beach, v 18 zvítězila jako vůbec nejmladší v soutěži nadace Marylin Horne, jako dvacetiletá si to v roce 2009 zopakovala v The Metropolitan Opera National Council Auditions, absolvovala debuty v Metropolitní opeře, milánské La Scale, londýnské Covent Garden, benátském La Fenice, berlínské Staatsoper i opeře pařížské. A přibyla prestižní americká Tucker Award pro zpěváky na začátku mezinárodní kariéry v roce 2017 a vloni Beverly Sills Artist Award udělovaná Metropolitní operou.

   
Tucker Award Gala 2018Falstaff, Nannetta, Berlin
Díváme-li se na tento výčet, je zřejmé, že jde o zcela mimořádný talent, což předloňský zážitek z Orange a zvláště ten z Paříže potvrzuje. Její zpěv je nejen intonačně bezchybný, v celém rozsahu znělý a barevný, podaný s naprostou samozřejmostí a bez zjevné námahy. K tomu přistupuje exteriér, který jí dovoluje zpívat bez obav i v miniaturních bikinách či lehce provokativních modelech, efektní, ale s mírou dávkované herectví a živý až radostný civilní projev. Není proto divu, že na základě takového komplexního hodnocení ji někteří příznivci opery považují za nejlepší sopránistku současnosti.

Program Sierry je docela nabitý. Na Nový rok zpívala poslední ze čtyř novoročních koncertů v Benátkách a byla by škoda si neposlechnou, jak znělo její "Sempre libera" v divadle La Fenice:


Hned 2. ledna pokračovala jako Nannette v posledním představení Falstaffa v berlínské Staatsoper Unter den Linden, odtud se 9. ledna přesunula do Paříže a následovala zkouška ve 450 km vzdáleném Limoges, sídle doprovázejícího orchestru - 4 hodiny autem tam, 4 zpátky, dva dny volna a koncert. Přestože Sierra není v Paříži neznámá, zpívala již ve třech inscenacích Národní opery, nebylo divadlo úplně vyprodáno.

Kolena operní nadšenkyně
To nijak neubralo na atmosféře večera, kde evidentně chyběli úředníci ze sponzorských institucí, kteří obvykle oceňují především vratky ve formě jídla a pití gratis, a publikum tak tvořila spousta operních nadšenců, kteří každou árii hlasitě kvitovali nejrůznějšímu zvuky a potleskem.

 

Od první do poslední byl výkon zpěvačky maximální, takže vyzdvihovat některou znamená jen prezentovat svůj osobní vkus. Jak zpívá si lze ověřit z odkazů na konci glosy. Orchestr dirigovaný uměleckým ředitelem opery v Limoges hrál solidně a netrval na tom, že hlasitostí nad zpěvačkou zvítězí.

Za což se mu dostalo poděkování.
Pan dirigent Tuohy byl lehce rozpačitý, mírně rudnul a zpěvačku označil jako zázrak.
Odměněn byl jednou růží.
A pak už jen poslední adieu.
Po něm obecenstvo jen neochotně opustilo sál a ve vestibulu divadla se shromáždil veliký dav těch, kdo chtěli svůj zážitek na věky stvrdit autogramem.

Koncert byl součástí koncertní řady Velké hlasy/Velcí sólisté, ve které vystoupí mimo jiné Patricia Petibon s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Placido Domingo, Magdalena Kožená či Jusif Ajvazov.

O týden později, 19. ledna dává Nadine Sierra s tímtéž orchestrem ještě jeden recitál v Bordeaux. Po Rigolettovi v Metropolitní se tam v dubnu vrací k nové produkci Massenetovy Manon v hudebním nastudování Marka Minkowski, světově respektovaného ředitele tamější Národní opery, který si mimo jiné zadirigoval vloni v květnu ve Stavovském divadle v Praze koncertní verzi Mozartovy "korunovační" opery La clemenza di Tito. A pak Gilda v Berlíně a o prázdninách opět Orange, tentokrát Dona Anna.

Nadine také zpívala v prosinci společně s Petrem Nekorancem a za doprovodu PKF v Praze, koncert však byl uspořádán pro uzavřenou společnost, řekl bych, že bankovní. Její další pražské vystoupení se uskuteční v říjnu 2019 a s hosty Xabier Anduagem a Borisem Prýglem bude zpěvačka zpívat za doprovodu FOK s dirigentem pařížského koncertu Robertem Tuohy.


Theatre des Champs Elyseés
12. ledna 2019

Nadine Sierra
Orchestra de l´oper de Limoges
Robert Tuohy

Program
Otto Nicolaï Les Joyeuses commères de Windsor, předehra
Charles Gounod "Je veux vivre ", árie z Roméo et Juliette
Jules Massenet "Je marche sur tous les chemins..." árie z Manon
Puccini Intermezzo z Manon Lescaut
Gaetano Donizetti "Quel guardo il cavaliere", arie Don Pasquale
Gaetano Donizetti  "Regnava nel silenzio" arie z Lucia di Lammermoor

        přestávka

Leonard Bernstein West Side Story, předehra (aranžmá Peress)
Leonard Bernstein "A Julia de Burgos", árie Songfest
Gimenez "Me llaman la primerosa" árie z El barbero  de Sevilla
Giuseppe Verdi Macbeth, baletní hudba
Gaetano Donizetti "Scena di pazzia", árie from Lucia di Lammermoor
přídavek:
Giuseppe Verdi "Caro nome", árie z Rigoletta
Giacomo Puccini "O mio bambino caro" árie z Gianni Schicchi