ZIMNÍ REVOLUCE
Když jsem byl poprvé ve Francii, končila éra generála Charlese de Gaulla a také revoluce 1968, ale Boulevard Saint-Michel byl ještě plný policistů a jejich aut, která byla hranatá a černá. Revoluci tenkrát vedli mladíci z univerzity vyzbrojení neomarxistickou ideologií, ze kterých se časem vyklubali vážení politici s levicovou úchylkou. Třeba takový Daniel Strauss-Kahn to dotáhl až na šéfa Mezinárodního měnového fondu a mohl být dokonce francouzským prezidentem, kdyby mu do života nevstoupila jedna americká pokojská.
Tentokrát jsem přijel do Paříže přesně o 50 let později a ulice byly opět plné policejních vozidel všeho druhu a policistů připravených vyrazit proti demonstrantům. Ti již dva měsíce o víkendech požadují, aby stát více dával a méně bral, především na dani z pohonných hmot, protože jezdit se musí. A aby dokázali, že to myslí vážně, ničí tito ochránci lidských práv rychlostní radary, zapalují cizí auta a skůtry. Zpočátku protestovalo 300 000 lidí, o druhé lednové sobotě se jich údajně v celé Francii sešlo 84000, v Paříži 8000.
O týden později snad 27000 a 5000. Zdá se tedy, že protesty slábnou, co bude dál je však těžké odhadnout, protože tvrdé jádro má energie a zřejmě i času dostatek. I když je svým způsobem absurdní, že k podobné situaci dochází v druhé nejbohatší evropské zemi, přičemž není jasné, co vlastně demonstranti chtějí, neboť není známo, že by existovala nějaká řídící struktura. Protože a přestože vláda v daních ustoupila, tak pokud dnes zní nějaký požadavek, potom hlavně aby odstoupil prezident Macron, protože nadržuje bohatým. Ještě minulou sobotu večer se sice situace snažila v televizi využít socialistická strana, ovšem s úspěchem nevalným.*
Prezident Macron vyhlásil v reakci na demonstrace celonárodní debatu o společenských a hospodářských otázkách. V jedné z prvních se setkal se starosty v jihofrancouzském městě Souillac. Řekl mimo jiné, že nespravedlivé není to, že někdo vydělává více než jiný, ale to, že lidé nemají kvůli rodinám či místům, z nichž pochází, stejnou šanci na úspěch v životě. Debaty potrvají do poloviny března, kdy vláda představí výsledek. Problém však spočívá v tom, že vláda objektivně potřebuje zvýšit své příjmy a snížit výdaje, protože dluh rozpočtů se blíží 100 % ročního HDP země, což nevyřeší žádná revoluce, zvlášť když požaduje opak, ani debata. Zajímavé je také to, jakou pozornost věnují těmto akcím prezident a vláda, protože 80 000 v přepočtu na velikost země odpovídá českým 13 000 a to je jedna velká demonstrace na Václavském náměstí, které se lokální prezident a předseda vlády vysmějí.
Postup civilizace je ovšem evidentní, protože v takovém roce 1871 revoltující komunardi Paříž devastovali ve velkém, načež jejich tvrdé jádro v počtu 147 bylo postříleno. O velké francouzské revoluci s gilotinou na nádvoří Louvru ani nemluvě.
Takže můžeme konstatovat, že revoluce probíhají periodicky, neboť čím lépe se lidé mají, tím lépe se chtějí mít, ale jinak se za posledních 50 let mnohé změnilo. Nejmarkantněji je to okem vidět na stavbách, kterými se zvěčňovali francouzští prezidenti či jiní důležití činitelé.
PREZIDENTSKÉ A JINÉ POMNÍKY
Nebudu opakovat to, o čem jsem psal dříve a dotknu se jen některých věcí. Začněme od třetí republiky, ty předcházející se jaksi nepovedly. Ta první skončila Napoleonovým císařstvím, ta druhá císařstvím jeho synovce.
Divadlo Garnier (1875)
Třetí republika vznikla v roce 1871 a k rozestavěné pařížské opeře přistupovala s rozpaky, protože byla dítětem císaře Napoleona III. Když však vyhořela stará budova, půjčila si vláda peníze a operu nechala dostavět. Jejího otevření se zúčastnil i prezident Patrice MacMahon a aby lesk byl úplný, přítomen byl také španělský král.
Eifellova věž (1889)
Byla vybudována při příležitosti světové výstavy v roce 1889. Jejího slavnostního otevření se zúčastnil předseda vlády Pierre Tirard.
 |
| pohlednice z výstavy 1889 |
 |
| takhle věž zářila 12. ledna 2019 |
Paláce v Avenue Winston Churchill (1900)
Avšak již v roce 1900 slavnostně otevřel francouzský prezident Émile Loubet nové pavilony. Jsou dva, byly vybudovány podél dnešní Avenue Winston Churchill v souvislosti s další světovou výstavou a současně i navazující most Alexandra III. přes Seinu.
Grand Palais
je ten větší palác a dnes se v něm konají četné slavné výstavy. V jedné části je umístěn Palais de la Découverte (Palác objevů), jakési technické muzeum, kde jako pikantnost se nachází kruhová místnost, na jejíž stěně je 707 dřevěných čísel matematické konstanty pí neboli Ludolfova čísla. Velmi praktické.
Součástí pařížských technických muzeí je Cité des sciences et de l'industrie (česky Město věd a průmyslu), jež vzniklo z iniciativy francouzského prezidenta V. G. d'Estainga a bylo vybudováno na území bývalých jatek v La Villette. Pro veřejnost bylo otevřeno až 13. března 1986 prezidentem Françoisem Mitterrandem.
Petit Palais
je menší palác na druhé straně Avenue Winston Churchill:
Tyto stavby ovšem nepamatuji při otevření, ale byl jsem u nich či v nich při stávající cestě. Ty další však vznikly až po mé první návštěvě.
Letiště Charlese de Gaulla (1974)
Stavba letiště v Roissy začala v roce 1964 za prezidentství velkého Francouze generála Charlese de Gaulla. Dnes jím za rok projde 70 milionů cestujících a je druhé největší v Evropě. Dokončení letiště se však generál nedočkal. Z funkce prezidenta odstoupil v roce 1969 a o rok později zemřel. Zahájení provozu v roce 1974 se však neúčastnil ani jeho nástupce George Pompidou, který byl v té době těžce nemocný. Přítomen byl ministerský předseda Pierre Messmer, Pompidou zemřel o necelý měsíc později.
Centre Georges Pompidou (1977)
O výstavbě muzea moderního umění a knihovny nedaleko bývalé městské tržnice rozhodl v roce 1969 prezident Pompidou. Jeho inaugurace v roce 1977 se však nedožil, leč jeho podíl je zvěčněn v názvu instituce. Otevření byl přítomen prezident Valéry Giscard d'Estaing.
Museé d´Orsay (1986)
Prezident Valéry Giscard d'Estaing rozhodl v tomtéž roce 1977také o vytvoření muzea z bývalého nádraží na břehu Seiny. Jeho otevření v roce 1986 však spadá do období nejdéle vládnoucího prezidenta Francoise Mitterranda (1981-1995)
Muzeum je první z řady staveb nazývaných "Velké projekty Françoise Mitterranda". Patří mezi ně také Parc de la Villette s Cité des sciences et de l'industrie a Cité de la musique, Grande Arche de La Défense (1989), Grand Louvre (1993), Institut du monde arabe (1987), Opéra Bastille (1989), Ministerstva ekonomiky a financí (1988), Francouzská národní knihovna (1996).
 |
| Opera Bastille |
Philharmonie de Paris (2015)
Poslední stavbou tohoto gigantického projektu je velká koncertní síň v Cité de la musique, kterou po vleklých zdrženích a zdraženích otevřel předposlední francouzský prezident Françoise Holland.
Toto jsou pomníky prezidentské, které vznikly shora. Jsou však i jiné.
Museum Marmottan
stojí v 16. obvodu na okraji Buloňského lesa. Bohatý advokát, manager a sběratel umění Jules Marmottan ho roku 1882 koupil jako lovecký pavilon z pozůstalosti po vévodovi z Valmy. Jeho syn Paul ho přestavěl na městský dům a umístil v něm sbírky středověkého umění po otci i své vlastní z císařství a vše odkázal Académie des Beaux-Arts. Ta dům v roce 1934 otevřela veřejnosti jako Musée Marmottan, které se rozrůstalo dalšími četnými donacemi a
A ještě jiná kapitola jsou stavby spojené se jmény je lávka přes Seinu, na které se 5. ledna odehrával jeden akt současné "revoluce"
Léopold Sédar Senghor (1906, Senegal – 2001, Francie) získal ve Francii vzdělání i občanství, byl básníkem a prvním prezidentem bývalé francouzské kolonie Senegalu. Lávka spojující Tuilerijské zahrady s Musée d´Orsay nese jeho jméno od 100. výročí narození 9. října 2006.
Most Alexandra III. (1900)
Již zmíněný most navazující na Grand Palais, nese jméno ruského cara, se kterým francouzský prezident podepsal v roce 1892 spojeneckou smlouvu.
Když si tak prohlížím předchozí odstavce, napadá mne, že místa jako Paříž jsou nekonečná. Protože každá další cesta neznamená tak, a teď už budu vědět všechno, protože ona cesta jen otevírá dveře do další tajemné komnaty, kterou je třeba příště prozkoumat.
---------------------------
Ale nakonec pro to, jaký obraz si o zemi uděláte, nejsou nejdůležitější stavby, ale živí lidé.
LIDI
Lidé jsou všude zhruba stejného typu. Třeba bezpečnostní služby na letištích jsou trénovány tak jednotně, že byste si mohli splést, kde zrovna jste.
Ve Francii je ovšem spousta lidí černé pleti, u kterých se v zemích s komunistickou myšlenkovou tradicí předpokládá, že jsou utlačování a vykořisťováni a mají jaksi automaticky důvod k permanentní nespokojenosti. Určití politici proti nim ovšem tvrdě vystupují a vyvolávají ve společnosti obavy, že originálnímu bílému obyvatelstvu co nevidět ublíží. U nás dokonce vyvolávají obavy úvahami o tom, co by se stalo, kdyby přišli.
 |
| hotel - snídaně |
A jestli jsem se setkal s člověkem opravdu nevlídným, byla to bílá recepční v tomtéž hotelu, která prohlásila, že pokoj není zaplacen, protože debetní karta to neumožňuje a pokud nemám kreditní kartu, ať zaplatím cash. Plus další tupé nehoráznosti. Její kolega před odjezdem konstatoval, že hotel zaplacen je a shodli jsme se na tom, že ta ženská je crazy. Jeho vstřícnost šla tak daleko, že za crazy označil Francouzsku, která mu položila nejapnou otázku a byl dokonce ochoten to rozšířit na francouzské ženy obecně. Jeho sexuální orientaci jsem nezkoumal.
Rovněž revolucionáři, kteří zapalují auta a mlátí policisty jsou bílí.
Osobně blíže jsem však lépe poznal jen bílé pány z francouzského byznysu. Ti první z menšího soukromého, statečně bojovali o prosperitu firmy založené jejich otcem. Byli poctiví, z postkomunistického pohledu naivní a když zestárli a neměli v rodině nástupce, pohltila je domácí konkurence.
Druzí byli z významné firmy, měli velké plány expanze na východ, ale i je pohltila konkurence, tentokrát německá a neexpandovala francouzský přírůstek, nýbrž její německé odnože. Vypadá to, že jedním z problémů Francie, kterou sužuje vysoký deficit veřejného rozpočtu, je nedostatek vlastního velkokapitálu v kombinaci s progresivními technologiemi. Protože růst ekonomiky umožňují pouze inovace a nové obory. Když domácí firmu pohltí některá zahraniční, je to sice investice, ale ekonomice země nic nepřináší. A jsme zpátky u demonstrací, takže je čas skončit.
* Hezký obraz francouzského socialistického ministra Rousseau lze vidět v Belmondově filmu Veselé velikonoce (1984)
Žádné komentáře:
Okomentovat