Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 30. srpna 2017

Francie 2017 den 9. Festivaly na Rhoně

LUBERON

Tak jsme se podle plánu vymotali z Aix-en-Provence a po silnici, jejíž předchůdkyni vybudovali Římané a říkali jí Via Julia Augusta, jsme pokračovali na západ. Nicméně navigace dala pokyn "Sjeďte!" a my jsme uhnuli k severu, protože naším cílem nebylo Arles, kam ona Via donesla Césara z Říma za 7 dní, nýbrž nejzápadnější provensálský departement Vaucluse, v něm města Orange a Avignon a ještě předtím Luberon. To je vápencové pohoří rozkládající se na ploše srovnatelné s Krkonoši, jen je v té nejvyšší části o 1/3 nižší.

Lacoste
Café de France
zahrádka hospody Café France
Úzká silnička do kopce nás přivedla do malého a sluncem rozpáleného městečka Lacoste, kde v zatáčce pod hradem je malebná zahrádka náležející k vinárně, kavárně, baru, prostě hospodě s neotřelým názvem Café de France. Jestli vám jméno obce něco připomíná, je to správně. 95letý Pierre Cardin, který vlastní hrad o pár desítek metrů výše, tam totiž vymýšlí elegantní francouzskou módu s krokodýlem. A název obce dal této módní značce jméno. Ovšem taková pohoda tam nebyla vždycky. V komnatách hradu před skoro 250 lety traumatizoval paní a dívky z širokého okolí světoznámý markýz de Sade svými chlípnými kousky a sepisoval tam svá filosoficko-pornografická díla. A ještě o dalších +200 let dříve bylo Lacoste jednou ze 22 luberonských obcí, které byly rozhodnutím parlamentu v Aix-en-Provence spáleny a 3000 obyvatel zavražděno, ženy znásilněny, zdatní muži odvedeni na galeje. Jejich vina spočívala v tom, že nebyli římuvěrní katolíci.

a výhled z ní s Bonnieux v pozadí
Dneska je tam ovšem klid a mír, rakety s jadernými hlavicemi, které tam někde čekaly v silech, už jsou dávno zlikvidovány a protestantští Angličané si tam tak mohou hromadně užívat přírody. I na zahrádce Café de France byli a evidentně ne poprvé, přesto jejich výbava nepostrádala mapy, navigace a dalekohledy. Ze zahrádky je přes údolí krásný výhled na obec Bonnieux, jednu z dalších, které patří k luberonskému "zlatému trojúhelníku." Kolem vinice, levandulová pole, třešňové sady a vzduch tetelící se v letním žáru. Léto budiž pochváleno, řekl by bezpochyby Fráňa Šrámek. A také klimatizace.

i levandulové políčko jsme našli

ORANGE

A potom jsme vyjeli na "sluneční dálnici" A7 směrem na Orange. Leč ještě než jsme tam dorazili, uhnuli jsme k západu mezi vinice, projeli kolem Châteauneuf-du-Pape s jeho vyhlášeným červeným vínem, po Roquemaureském mostě přes Rhônu vstoupili do regionu Languedoc-Roussillon,


a v městečku Saint-Laurent-des-Arbres se v penzionku uprostřed vinic dávajících pověstné rosé svalili do bazénu.


Kdybychom jeli ještě něco kilometrů, viděli bychom skvost římského stavitelství Pont de Gard, 50 m vysoký třípatrový akvadukt, součást systému přivádějícího před 2000 lety do města Nimes vodu ze zdrojů vzdálených 50 km. Wow!!! Ale nejeli.


Leč jde o Orange. To je třicetitisícové město v povodí Rhôny, ne však přímo na ní, a podobně jako u Aix se tam střetli Římané s Teutony. Výsledek bitvy byl ostudně tragický, neboť Římané v ní roku 105 př. n.l. ztratili 100 000!! mužů. Ale dějiny nezastavíš, takže v roce 35 př. n.l. tam římští veteráni založili město, z něhož dnešku zbyly vítězný oblouk a především divadlo.

A kvůli onomu divadlu jsme tam jeli.

antické divadlo v Orange, v této mohutné stavbě se nachází jeviště
Festivalová tradice v Orange sahá až do 60. let 19. století. I když je počet festivalových produkcí omezený, při 7000 míst v hledišti je celkový počet diváků srovnatelný třeba s Pražským jarem.

Letos to bylo celkem 8 večerů včetně recitálu Bryna Terfela, dvou provedení Verdiho Aidy se Sondrou Radvanovsky, Anitou Rachvelishvili a Marcelem Alvarezem v hlavních rolích a konečně Verdiho Rigolettem. 

Nadine Sierra a Leo Nucci při zkoušce Rigoletta v Orange
Vše ostatní je vidět a slyšet v záznamu:


Giuseppe Verdi: Rigoletto 
(8. a 11. července 2017)

Režie: Charles Roubaud
Dirigent: Mikko Franck

Rigoletto - Leo Nucci
Gilda - Nadine Sierra
Maddalena - Marie-Ange Todorovitch
Sparafucile - Stefan Kocán
Giovanna - Cornelia Oncioiu
Il Duca di Mantova - Celso Albelo
Il Conte Monterone - Wojtek Smilek
Il Conte di Ceprano - Jean-Marie Delpas
La Contessa di Ceprano - Amélie Robins
Marullo - Igor Gnidii
Borsa - Christophe Berry
Il Paggio della Duchessa - Violette Polchi

Tato představení nejsou určena operním fajnšmekrům, kteří se těší na rafinované režijní finty a dokáží je patřičně ocenit, ale obrovskému auditoriu. A k tomu, aby tito diváci pocítili mrazení z krásy, je třeba, aby zpěváci byli schopni onu krásu přesvědčivě (spolu)vytvořit. A v Orange to jde zvláště proto, že představení jsou jen dvě a lze tak angažovat skutečnou extratřídu, protože takový zpěvák se sotva uváže na celé léto. V Rigolettovi to byli Nadine Sierra (28) a Leo Nucci (75), jejichž výkon byl strhující. Jí kromě vynikajícího zpívání (které jí vyneslo i nejprestižnější americké ocenění Tucker Award 2017) pomáhá i parádní exteriér, on je zase legenda výkonem i věkem srovnatelná s Placido Domingem. Navíc má toto antické divadlo skvělou akustiku. Takže málokoho vzrušilo, že foukal vítr a obloha byla zakryta černými mračny, a když Nadine Sierra odzpívala Gildu, oranžský amfiteátr bouřil. 

oranžskými ulicemi proudily po půlnoci davy jak o pouti
Když tenhle úžasný zážitek skončil, bylo třeba se vrátit do reality letní noci a najít auto. Ale do tohoto města se 30 000 obyvatel vtrhlo v podvečer 7000 lidí v autech, která parkovala, kde se dalo i nedalo, a hledání takového auta v cizím městě a ještě k tomu v noci není bez rizik. A tak nabitá sobota 8. července skončila v neděli 02:00. 


AVIGNON

Nicméně proto, že i nedělní program byl napjatý, nebyl čas na žádné dlouhé vyspávání a nezbývalo než svižně vstát, osprchovat se, sbalit, v rychlosti pozřít půlsnídani a vzhůru do Avignonu. Nebylo ani 10 hodin a byli jsme vyvrženi z auta do nedělního, ale rušného rána u nádraží. Od této chvíle až do otevření dveří v Praze nezbývá, než si užívat veřejnou dopravu všeho druhu. Takže uložit kufry do úschovny, vytisknout jízdenky - koupit je můžete na internetu kdykoli a kdekoli na světě, čím později, tím víc to stojí, ale vytisknout jen na francouzském nádraží v automatech s pokyny ve francouzštině -, potom přejít ulici, projít hradbami a jste v historické části města.

za zády nádraží, vpředu hradby a historická část města
I když tady byl říční přístav mnohem dřív, vše podstatné je spojeno s příchodem Římanů v 1. a 2. století př. n.l. Co následovalo je plusminus stejné jako v ostatních provensálských městech.

Sur le Pont d'Avignon
On y danse, On y danse
Sur le Pont d'Avignon
On y danse tous en rond

Kdo by neznal tuhle písničku o Avignonském mostě z 15. století. Mnozí také vědí, že město bylo ve 14. století sídlem papežů, kteří si ho v roce 1348 rovnou celé koupili, a jejich hrad a opevnění města šíří jeho věhlas dodnes. Byl mezi nimi i Klement VI. (rodným jménem Pierre de Rosieres), který byl učitelem a přítelem českého krále a římského císaře Karla IV., jemuž se to bezpochyby náramně hodilo. Je zde dokonce pohřben i český kazatel Jan Milíč z Kroměříže, který se před papežským dvorem vyviňoval z nařčení z kacířství tak dlouho, až zemřel.

Dnes má Avignon přes 90 tisíc obyvatel, je sídlem departementu Vaucluse a univerzity založené roku 1303, tedy o pár let dřív než se město stalo sídlem papežů. Staré město je obehnáno hradbami, které vymezují na levém břehu řeky Rhony kruhovou výseč o poloměru cca 1 km, v jejímž středu stojí na skalnatém ostrohu nad vodou papežský palác, katedrála a zahrady s vyhlídkou na řeku a do kraje za ní.

Avignon je také sídlem festivalu, tentokrát divadelního. Jako první kulturní přehlídka po válce, která jih postihla přece jen méně než sever země, proběhl v roce 1946 filmový festival v Cannes a v roce 1947 zorganizoval herec a rozporuplný režisér Jean Vilar "Une Semaine d'Art dramatique en Avignon" (Týden dramatického umění v Avignonu), ze kterého se v následujícím roce stal současný festival a Vilar byl jmenován jeho ředitelem. Na nádvoří papežského paláce se v jeho režii hrál mimo jiné Shakespearův Richard II a především Le Cid Pierra Corneille, kde se v roce 1951 jako herci sešli Gerard Philippe, Jean Vilar a Philippe Noiret. Festival žije dodnes a žije jím i Avignon.


Letos zahajoval avignonský festival ve čtvrtek 6. července a tak se v neděli stala hlavní třída města Rue de la Republique jednou velkou prezentační scénou divadelních souborů.  S křikem, hudbou a humorem, výstředně oblečení a pestře pomalovaní lákali herci diváky na svá představení. A všechny volné plochy byly polepeny plakáty, a když už byly plochy vyčerpány, byly upoutávky připevněny třeba k provazům napjatým od sloupu k sloupu.


A všude spousty lidí ve sváteční prázdninové náladě, restaurace na Place d´Horloge plné, před papežským palácem hrají dva muzikanti známé melodie a vedle zasněných dívek i řádových sester středního věku se najdou i tací, kteří si s nimi (dívkami) zatancují.


V obrovském papežském paláci je muzeum, v biskupském paláci na tomtéž náměstí je galerie s obrazy Sandra Botticelli, Ghirlandaia, Carpaccia, abych jmenoval jen ty nejznámější. Z nemilosrdného času jsme však místo muzeí vymámili jen dvě posezení v kavárně.

papežský palác
V srpnu můžete vidět na nádvoří paláce světelné divadlo:


avignonská katedrála Notre-Dame se zlatou sochou panny Marie na vrcholu;
záběr ze zahrad, vzadu vykukuje palác
mistr malíř je trvalou ozdobou papežských zahrad
jakož i tyhle kachny loudící u kavárny
A když projdete zahradou, tak hluboko pod vámi teče Rhona a za ní na pravém břehu je onen Languedoc-Roussillon, kde se nic pořádného neurodí. To vám vysvětlí každý pořádný avignonský levobřežák, jehož krev okysličuje heslo městského znaku "Unguibus et rostro", česky něco jako "zuby nehty" nebo "lví silou vzletem sokolím".

a je tam také avignonský most... no dobrá, ale jsou zajímavější
A jdeme zpátky stejným pohodovým bulvárem, ve stínu je 33° C, cestou zahraje další potulný muzikant a zatančí rozjásaná "Manon do nepohody"

ještě jeden šiřitel pouliční kultury 
ona opravdu tančila
v irském pubu si můžete dát pintu stout Guinness, italské espresso doppio nebo dvojku domácího rosé


a když přijde váš čas, shuttlevlak vás z hlavního nádraží za pár minut hodí na nádraží rychlodráhy TGV a sbohem Provence. Těch 9 dní uteklo jako voda, před námi Paříž.

vlak TGV Marseille - Paříž přijíždí na nádraží TGV v Avignonu,
to vpravo je nádražní hala


Francie 2017, den 1. Provence
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-1-provence.html

Francie 2017, den 4. Provence a víno
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-4-provence-vino.html

Francie 2017, den 6. Saint-Tropez
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-6-saint-tropez.html

Francie 2017 den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-4-provence-vino.html

Francie 2017 den 9. Festivaly na Rhoně
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-9-festivaly-na-rhone.html

Francie 2017 den 10. Paříž
https://www.mbglosy.com/2017/09/francie-2017-den-10-pariz.html

Francie 2017 den 11. Opera Garnier
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-11-opera-garnier.html

Francie 2017 den 11. Musee d´Orsay a Orangerie
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-11-musee-dorsay.html

Francie 2017 den 12. Král muzeí - Louvre
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-12-kral-muzei-louvre.html

Francie 2017 den 13. Rodin jako živý
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-13-rodin-jako-zivy.html

Francie 2017 den 14. Francie semper viva?
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-14-francie-semper-viva.html

Žádné komentáře:

Okomentovat