Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

Plato - Symposium

APOLLODOROS. Myslím, že nejsem nepřipraven na to, nač se vyptáváte. Nedávno totiž jsem šel z domu z Faleru do města; tu mě uviděl zezadu jeden ze známých a zdaleka na mne zavolal žertuje již při tom oslovení: „Stůj, občane Falerský, slyš, Apollodore!“ A já jsem se zastavil i počkal. On pak řekl: „Apollodore, již onehdy jsem tě hledal, abych se důkladně vyptal, jak se bavili Agathon, Sokrates, Alkibiades a ostatní, kteří byli tenkrát na té hostině, a jaké to byly ty řeči o lásce; vypravoval mi totiž o tom již kdosi jiný, který to slyšel od Foinika Filippova, a řekl, že i ty to víš. Ale nedovedl pověděti nic určitého. Vypravuj mi tedy o tom ty, neboť tobě největším právem náleží podávati zprávy o řečech tvého přítele. A nejdříve mi pověz, byl jsi ty sám na té schůzce či ne?“ — Já na to: „Docela se podobá, že ti onen člověk nevypravoval nic určitého, když myslíš, že ta schůzka, na kterou se ptáš, se konala nedávno, takže bych byl býval i já přítomen.“ — „Nu ano.“ — „Ale kde pak, Glaukone; což nevíš, že již mnoho let zde Agathon nebydlí, kdežto tomu nejsou ještě tři léta, co se já stýkám se Sokratem a pilně se starám, abych každý den věděl všechno, cokoli mluví nebo dělá? Před tím jsem jen pobíhal sem tam a myslil si, že dělám něco; vážného; ale při tom jsem byl politování hodnější než kdokoli jiný neméně než jsi nyní ty — když jsem si myslil, že je všechno pro mne přednější než zabývati se filosofií.“ — On pravil: „Neposmívej se, ale řekni mi, kdy byla ta schůzka.“ — Já jsem odpověděl: „Když jsme my byli ještě děti, tehdy, když Agathon zvítězil svou první tragedií, druhý den potom, co oslavoval obětí ono vítězství, on sám i členové jeho sboru.“ — „To je tedy velmi dávno, jak se podobá. Ale kdo ti o tom vypravoval? Či snad sám Sokrates?“ — „Bůh ví, že ne, nýbrž ten, který to vypravoval také Foinikovi. Byl to jakýsi Aristodemos z Kydathenaia, malý, chodící stále bos; ten byl tenkráte při tom jakožto milovník Sokratův, a to jeden z nej­větších té doby, jak se mi zdá. Než také i Sokrata jsem se zeptal na některé věci ze zprávy onoho muže, a potvrdil mi, že tomu bylo tak, jak onen vypravoval.“ — „Nuže, vypravuj mi, prosím; vždyť cestou do města lze docela dobře mluviti i poslouchati.“
Tak tedy jsme šli a mluvili o tom; proto, jak jsem řekl na počátku, nejsem nepřipraven. Když tedy chcete, abych to vypravoval i vám, musím to udělati. Vůbec já cítím nesmírnou radost — nehledě k myšlence na zisk — při filosofických řečech, kdykoli je buď sám mluvím nebo slyším od jiných; naopak při některých jiných, jako jsou zejména vaše, lidí bohatých a výdělkářů, jednak sám se horším, jednak lituji vás, svých druhů, že se domníváte, že děláte něco vážného, ačkoli neděláte nic. A snad zase vy si myslíte o mne, že jsem chudák, a domnívám se, že máte pravdu; avšak o vás se to já nedomnívám, nýbrž dobře to vím.
Druh. Jsi stále stejný, Apollodore; stále totiž káráš sebe i ostatní, a jak se zdá, pokládáš vesměs všechny lidi, počínaje od sebe, za ubohé mimo Sokrata. A odkud asi jsi vzal ten přívlastek, že ti říkají „měkký“, to já nevím; vždyť ve svých řečech jsi stále takový, sápeš se sám na sebe i na ostatní mimo Sokrata.
Apol. Příteli, jest tedy zřejmo, že šílím a třeštím, když takto smýšlím o sobě i o vás?
Druh. Nestojí za to, Apollodore, nyní se o té věci hádat; ale neodepři nám toho, zač jsme tě prosili, a vypravuj nám, jaké byly ty řeči.
Apoll. Byly tedy asi takovéto — ale raději se pokusím i já vypravovati vám všechno od začátku, jako to vypravoval on.
Řekl, že potkal Sokrata vymytého a obutého, což bylo u něho jen zřídka viděti; a že se ho otázal, kam jde tak vykrášlen.
On odpověděl: Na hostinu k Agathonovi. Včera jsem mu totiž utekl při oslavě vítězství, měl jsem strach z velkého davu; ale slíbil jsem, že dnes přijdu. A takto jsem se vykrášlil proto, abych byl krásný, když jdu ke krásnému. A co ty, nechtělo by se ti jít bez pozvání na hostinu?
A já, pravil, jsem řekl: Udělám, jak ty budeš chtíti.
Nuže pojď se mnou, abychom také předělali známé přísloví, totiž tak, že i k Agathonovi chodí dobří sami od sebe na hostiny. Neboť Homeros patrně nejen předělal, ale i znásilnil toto přísloví; vylíčil totiž Agamemnona jako obzvláště statečného bojovníka, Menelaa však jako malátného kopiníka, ale když Agamemnon strojí oběť a hody, jde u něho Menelaos nepozván na hostinu, muž horší k lepšímu.
Na to prý řekl: Bojím se, aby snad i o mne neplatila slova ne tvá, Sokrate, nýbrž Homerova, že já, člověk bezvýznamný, jdu nepozván na hostinu k muži moudrému. Tedy hleď, čím mne omluvíš, že mě přivádíš s sebou, neboť já neřeknu, že přicházím nepozván, nýbrž na tvé pozvání.
Dva spolu jdouce touž cestou si vymyslíme, co řek­neme. Než pojďme.
Po takovémto asi hovoru že šli. A tu prý Sokrates, jsa jaksi v sebe zamyšlen, cestou se opožďoval, a když on na něj chtěl počkati, vybízel ho, aby jen šel napřed. Když přišel až k domu Agathonovu, nalezl dveře otevřený a stalo se mu tam něco směšného. Hned se s ním totiž setkal jeden z domácích sluhů a vedl ho do jídelny a tam prý zastihl hosty, jak se právě chystali jísti; jakmile jej spatřil Agathon, hned zvolal: Ó, Aristodeme, přicházíš právě včas, abys s námi pojedl; ale jestliže jsi přišel pro něco jiného, odlož to na podruhé, vždyť jsem tě hledal již včera, abych tě pozval, ale nepodařilo se mi tě uvidět. Ale jak to, že nám nevedeš také Sokrata?
Tu já, tak vypravoval, se obrátím, ale Sokrata nikde za sebou nevidím; řekl jsem tedy, že naopak sám přicházím se Sokratem, byv od něho pozván sem na hostinu.
Dobře jsi udělal, pravil Agathon; ale kdo je on? Právě teď šel sem za mnou; sám se divím, kde asi jest.
Podívej se po Sokratovi, hochu, řekl Agathon sluhovi, a přiveď jej sem! A ty, Aristodeme, lehni si ke stolu vedle Eryximacha.
Pak prý mu umyl sluha ruce a nohy, aby mohl jíti ke stolu; a jiný ze sluhů přišel a oznamoval: Sokrates zašel tuhle k sousedovům do síně, tam stojí a nechce sem jít, ačkoli jsem ho volal.
To je divné; hned ho zavolej a nepouštěj!
A on prý řekl: Nikoli, nechte ho. Má už takový zvyk; leckdy se kdekoli zastaví a stojí. Ale přijde hned, jak myslím. Nevyrušujte ho tedy a nechte ho!
Nuže udělejme to tak, myslíš-li, řekl prý Agathon. Ale, hoši, častujte nás ostatní. Jen noste na stůl, cokoli chcete, jako obyčejně, když vám nikdo neporoučí — což jsem já nikdy neudělal — tedy obsluhujte nás, jako bych byl i já od vás pozván na hostinu i tito ostatní hosté, abychom vás chválili.
Potom prý jedli, ale Sokrates nepřicházel. Tu Aga­thon několikrát chtěl poslat pro Sokrata, ale on že ho nenechal. Tu prý přišel, nezdržev se dlouho, jako obyčejně, nýbrž když byli asi uprostřed jídla. Tu Agathon — neboť byl sám na dolním lehátku — prý řekl: Sem pojď, Sokrate, polož se vedle mne, abych dotýkaje se tebe také měl něco z té moudrosti, která ti přišla na mysl tam přede dveřmi. Vždyť jest patrno, že jsi ji nalezl a máš, neboť dříve by ses byl odtamtud nehnul.
A Sokrates se posadil a řekl: Bylo by dobře, Agathone, kdyby moudrost byla něco takového, že by přetékala mezi námi z plnějšího do prázdnějšího při vzájemném dotýkání, jako voda v nádobách, která po proužku vlny přetéká z plnější nádoby do prázdnější. Jestliže je tomu tak i s moudrostí, věru velmi si vážím tohoto místa vedle tebe, neboť myslím, že budu od tebe naplněn velkou a krásnou moudrostí. Neboť má je jaksi chatrná a pochybná a jako pouhý sen, ale ta tvá je skvělá a roste víc a více; tak prudce vyšlehla z tebe ještě mladého a zazářila předevčírem před zraky více než tří myriád Hellenů.
Jsi posměvač, Sokrate, pravil Agathon. Co se týče tohoto, rozhodneme svou při o moudrosti o něco později a Dionysos bude naším soudcem; nyní však nejprve se měj k jídlu!
Potom když si Sokrates ulehl ke stolu a pojedl on ostatní hosté, vykonali prý úlitby a zazpívavše chvalozpěv bohu spolu s ostatními obvyklými úkony, chystali se k pití.
A tu prý Pausanias promluvil asi takto: Tak tedy, mužové, kterým způsobem bychom si nejlépe popili? Mně, přiznávám se, je tuze nedobře po včerejší pitce a potřebuji trochu odpočinku — myslím, že i většina z vás, neboť jste tam včera také byli — tedy uvažujte, kterým způsobem bychom nejlépe pili.
Tu prý řekl Aristofanes: Ano, to máš pravdu, Pausanio, abychom si vším způsobem pití nějak ulehčili; vždyť já jsem také jeden z těch namočených od včerejška.
Když to slyšel Eryximachos, syn Akumenův, pravil: Dobře máte. A ještě od jednoho z vás bych rád slyšel, jak hodně asi zmůže pít, od Agathona. Docela ne, ani já nejsem při síle. To by byla šťastná náhoda, jak se podobá, pro mne i pro Aristodema a Faidra i pro tyto všechny, že vy, nejsilnější pijáci, nyní nemůžete; neboť my jsme v tom po každé slabí. O Sokratovi nemluvím; ten dovede oboje, takže mu bude vhod, cokoli budeme dělati. Poněvadž tedy, jak se mi zdá, nikdo z přítomných nemá chuti pít mnoho vína, snad by vám nebylo tak protivno, kdybych řekl pravdu o opíjení. Myslím, že ze své lékařské zkušenosti jsem nabyl jasného poznání, že opíjení je lidem škodlivé; a ani sám bych nechtěl dobrovolně nadmíru vypít, ani jinému bych to neradil, zejména když má ještě od včerejška těžkou hlavu.
Ba věru, co se mne týče — přejal prý řeč Faidros z Myrrhinuntu — já tebe vždycky poslouchám, zvláště cokoli mluvíš o lékařském umění; ale nyní i ostatní tebe poslechnou, jestliže budou dobře uvažovat.
Po těchto slovech všichni souhlasili, aby se v přítomné společnosti nezávodilo v pití, nýbrž aby pili jen tak podle chuti.
Když tedy — řekl prý Eryximachos — jsme se usnesli, pít, kolik by každý chtěl, a aby nebylo žádného nucení, navrhuji dále poslati pryč pištkyni, která právě přišla — ať píská sobě nebo, bude-li chtíti, ženám tam vzadu v domě — ale my se dnes bavme vespolek řečmi; a jakými řečmi, chci vám, přejete-li si, navrhnouti.
Tu všichni pravili, že si přejí, a vybízeli ho, aby navrhl. Mluvil prý tedy Eryximachos: Musím začíti jako Euripidova Melanippe, neboť nejsou má ta slova, která chci říci, nýbrž zde Faidrova. Faidros totiž leckdy mi říká s nevolí: Není to hrozné, Eryximachu, že některým jiným z bohů jsou složeny od básníků hymny a paiony, ale na Erota, takového a tak velikého boha, že ani jeden z dosavadních tak četných básníků nesložil oslavnou píseň? Anebo se zase, prosím, podívej na ty dobré sofisty; spisují prosaické chvalořeči na Heraklea i jiné heroy, jako výtečný Prodikos — ostatně toto je méně podivné, ale přišla mi již také do rukou kniha napsaná od moudrého muže, v které se mluvilo o soli a to s neobyčejnou chválou pro její užitečnost, a tak i mnoho jiných podobných věcí bys viděl velebiti. O takové věci jest tedy tak veliká starost, ale Erota ještě žádný člověk do dnešního dne se neodhodlal náležitě oslaviti; tak jest zanedbán tak veliký bůh. Mys­lím, že v tom má Faidros pravdu. Tu já jednak chci jemu dáti příspěvek a učiniti mu po vůli, jednak mys­lím, že by právě nyní slušelo, abychom my zde shromáždění ozdobili tohoto boha. Jestliže se tedy zdá tak i vám, byly by nám řeči vhodnou látkou k zábavě; myslím totiž, aby každý z nás po řadě vpravo pronesl pochvalnou řeč na Erota, co možná nejkrásnější, a aby začal nejprve Faidros, protože sedí na prvním místě a jest také otcem této látky.
Nikdo nebude, Eryximachu — pravil prý Sokrates — proti tvému návrhu. Vždyť bych ho nezamítl ani já, který, mohu říci, v ničem jiném se nevyznám než ve věcech lásky, ani snad Agathon a Pausunias a jistě ne Aristofanes, jehož veškerá činnost jest věnována Dionysu a Afroditě, ani kdo jiný z těch, které tu vidím. Ovšem, nejsme na tom stejně my, kteří jsme na dolních místech; ale jestliže naši předchůdci promluví vhodné a krásné řeči, budeme spokojeni. Nuže s pomocí boží ať začne Faidros a mluví chvalořeč o Erotovi.
S tímto pak tedy i všichni ostatní souhlasili a přidávali se ku přání Sokratovu. Na všechno, co každý jednotlivý promluvil, ani Aristodemos se dobře nepamatoval, ani zase já na všechno to, co on mi vypravoval; ale co jsem si nejlépe zapamatoval a čí řeči se mi zdály hodny paměti, ty vám podle jednotlivých řečníků povím.

FAIDROS
Nejprve tedy, jak pravím, počal prý Faidros svou řeč asi tím, že Eros je veliký bůh a podivuhodný mezi lidmi i bohy po mnohých si lánkách, ne nejméně však svým rodem. Neboť vyniká — tak pravil — tím, že jest mezi nimi nejstarší; důkazem toho je toto: Eros nemá rodičů a žádný, ani prosaik, ani básník o nich nemluví, ale Hesiodos praví, že nejprve vznikl Chaos,
po něm pak vznikla Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ní Eros.
S Hesiodem souhlasí i Akusileos, že se po Chaosu zrodily tyto dvě božské bytosti, Ge a Eros. Parmenides pak praví o vzniku světa:
dříve než ostatní bozi byl stvořen nejprve Eros.
Takto se s mnoha stran souhlasně tvrdí, že Eros jest jeden z nejstarších bohů. A jako nejstarší jest nám příčinou největšího štěstí. Já aspoň nevím, které je větší štěstí hned pro mladého člověka než dobrý milovník a pro milovníka miláček. Neboť vštěpovati lidem to, co je musí vodit po celý život, má-li býti krásný, nedovede ani rod, ani vynikající postavení, ani bohatství, ani cokoli jiného lak krásně jako láska. Co je to? Stud u věcí ošklivých, horlivý zájem o krásné; neboť bez těchto pohnutek nemůže ani obec, ani jednotlivec vykonávati veliké a krásné činy. Pro muže, který miluje, nebylo by jistě tak trapné, kdyby ho spatřil otec nebo druhové nebo kdokoli jiný buď činiti něco ošklivého nebo ze zbabělosti se nebrániti, když by se mu dělo něco takového od někoho jiného, jako kdyby ho při tom viděl jeho miláček. Trávě tak vidíme, že se i milovaný stydí především svých milovníků, kdykoli je spatřen při něčem ošklivém. Kdyby tedy bylo nějak možno udělati, aby byla obec nebo tábor složena z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žíti ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by i malým počtem takřka nad celým světem. Neboť pro milujícího muže by bylo jistě nepříjemnější, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by buď opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to. Věru opustiti svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství — nikdo není tak zbabělý, koho by sám Eros nenaplnil božským zápalem ke statečnosti, ak aby byl podoben muži již přirozenou povahou nej­statečnějšímu; a praví-li Homeros, že sílu vdechl některým z hrdinů bůh, docela tak to dává svým působením Eros milujícím.
Vždyť i smrt za druhého podstoupiti se odhodlávají toliko milující, nejen mužové, ale i ženy. V té věci i Peliova dcera Alkestis podává u Hellenů dostatečné svědectví mých slov, která jediná se odhodlala zemříti za svého muže, ač měl ještě otce i matku; ona je působením lásky o tolik předstihla v oddanosti, že se proti ní zdáli cizími k vlastnímu synovi a jediné podle jména příbuznými; tento její čin se tak velice líbil nejen lidem, nýbrž i bohům, že ačkoli mnoho lidí vykonalo mnoho krásných činů a jen několik málo z nich odměnili propuštěním jejich duše z Hádu, její duši propustili, v zalíbení nad tím činem: tak i bohové si velice váží opravdovosti a statečnosti v lásce. Ale Orfea Oiagrova s nepořízenou odeslali z Hádu; ukázali mu jen přízrak ženy, pro kterou přišel, jí samé však mu nedali, neboť se jim zdálo, že jest příliš změkčilý — bylť kitharodem — a že neměl odvahy pro lásku zemříti jako Alkestis, nýbrž vším způsobem chtěl živ vejíti do Hádu. Proto jej tedy bohové potrestali a způsobili, aby se mu dostalo smrti rukama žen. Proti tomu poctili Achillea, syna Thetidina, a poslali ho na ostrovy blažených, poněvadž, ač věděl od matky, že zemře, usmrti­li Hektora, ale neučiní-li to, že se vrátí domů a v pozd­ním věku život svůj dokoná, měl tu odvahu, že si vybral pomoci Patroklovi, který jej miloval, pomstíti ho a zemříti nejen za něho, nýbrž i hned za ním; to se bohům velice zalíbilo a proto ho zvláštním způsobem poctili, že mu byl jeho milovník tak drahý. Aischylos mluví hlouposti, když praví, že Achilleus miloval Patrokla; on přece byl krásnější nejen Patrokla, nýbrž zároveň i všech ostatních hrdinů, byl ještě bezvousý a pak byl o mnoho mladší, jak praví Homeros. Než zajisté si bohové nade vše váží této statečnosti v lásce, ale více se obdivují a mají zalíbení i odměňují, když milovaný projevuje lásku k milovníku, nežli když tak činí milovník k miláčku. Vždyť milovník jest něco více božského než miláček, neboť v něm je bůh. Proto také Achillea více poctili než Alkestidu a poslali jej na ostrovy blažených.
Tak tedy pravím, že Eros jest z bohů i nejstarší i nejdůstojnější a nejmocnější dárce statečnosti a štěstí lidem za živa i po smrti.
--------------------------------
Takovou asi řeč promluvil prý Faidros a po Faidrovi byly proneseny některé jiné, na které se dobře nepamatoval; proto hned vypravoval řeč Pausaniovu. Ten prý mluvil takto:

PAUSANIUS

Myslím, Faidre, že není správně stanovena látka našich řečí, když jest jen tak jednoduše uloženo chvá­liti Erota. Kdyby byl totiž Eros jeden, bylo by to správné, takto však — vždyť není jeden; a když není jeden, je správnější napřed určiti, kterého jest chváliti. Proto já se pokusím to opraviti a nejprve vyložiti, kterého Erota jest chváliti, potom ho vychváliti, jak ten bůh zasluhuje. Všichni víme, že není bez Erota Afrodite. Tu kdyby byla jedna, jeden by byl Eros; ale poněvadž jsou dvě, nutně i Erotové jsou dva. A jak by nebyly dvě ty bohyně? Jedna je starší a bez matky, dcera Urana, boha nebes, kterou také proto nazýváme Nebeskou, druhá pak mladší, dcera Diova a Dionina, již jmenujeme Obecnou. Z toho tedy vyplývá, že i Eros, který jest pomocníkem této Afrodity, správně by byl jmenován Obecný, druhý pak Nebeský. Chváliti je třeba všechny bohy, ale pokusme se vylíčiti vlastnosti a působnost jednoho i druhého. O každém totiž úkonu platí toto: sám o sobě není ani krásný, ani ošklivý. Tak na příklad, co nyní my děláme, pití, zpívání, rozmlouvání, nic z toho není samo o sobě krásné, nýbrž podle toho, jak je onen úkon konán, se takovým stane: když to je konáno krásně a náležitě, stává se krásným, když nenáležitě, ošklivým. Právě tak ani milování ani Eros není každý krásný a hoden velebení, nýbrž jenom ten, který pudí ke krásnému milování.
Obecné Afrodity syn je v pravém smyslu obecný a působí zcela náhodně; a to je ta láska, jíž milují lidé všední. Milují pak takoví lidé za prvé právě tak ženy jako hochy, dále pak se jejich lásky vztahují více k tělům než k duším, mimo to k lidem co nejméně rozumným; při tom hledí jen na ukojení, ale nestarají se, co při tom je krásné a co ne. Z toho pak pochází, že všechno konají náhodně, dobré stejně jako opačné. Vždyť tato láska má původ od bohyně mnohem mladší, než jest ta druhá, a účastné při svém zrození prvku ženského i mužského. Ale druhý Eros jest syn Nebeské bohyně, která za prvé není účastná ženského prvku, nýbrž jen mužského — a to je láska k chlapcům — a pak je starší, prostá bujnosti; proto tedy k mužskému pohlaví se obracejí ti, kdo jsou naplněni duchem této lásky, a milují bytosti přirozeně silnější i rozum­nější. A každý by poznal i v samé lásce k hochům ty, kteří jsou čistě puzeni touto láskou; neboť nemilují malých chlapců, nýbrž když už počínají míti rozum — to je přibližně doba prvního pučení vousů. Vždyť kdo v této době počínají milovati, jsou, myslím, hotovi po celý život být pospolu a společně žíti, a ne aby jednoho oklamali, využili jeho mladistvé nerozumnosti, vysmáli se mu a pryč odběhli k jinému. Měl by být i zákon, který by zakazoval milovat nedospělé chlapce, aby nebylo mnoho horlivosti vynakládáno na nejistou věc; neboť je nejisto, jaký bude konec duševního i tělesného vývoje chlapců, zdali dobrý či špatný. Dobří si ovšem ukládají tento zákon sami dobrovolně, ale bylo by potřebí i těmto obecným milovníkům brániti v takové věci, jako jim bráníme, seč jsme, aby se nemilovali s ženami svobodného rodu. Neboť právě ti způsobili špatnou pověst té věci, takže se někteří lidé osmělují říkati, že je ošklivé, býti po vůli milovníkům; mluví tak hledíce k těmto, když vidí jejich neslušnost a nepocti­vost, poněvadž přece slušné a řádné konání kterékoli věci by nemohlo býti spravedlivě stíháno hanou.
Zásadní nazírání na lásku ve všech obcích jest snad­no pochopiti, neboť je jednoduše vymezeno, ale u nás a v Lakedaimonu je složité. V Elidě totiž a u Boitů i vůbec tam, kde neznají řečnického umění, platí jednoduchá zásada, že je krásné býti po vůli milovníkům, a nikdo, ani mladý ani starý, by neřekl, že to je ošklivé — z toho důvodu, myslím, aby nemusili dělat pracné pokusy a přemlouvat mladé lidi řečí, když řečnění jest jejich slabá stránka. Ale v Ionii i jinde na mnohých místech je to pokládáno za ošklivé — všude tam, kde jsou oby­vatelé pod vládou barbarů. Neboť u barbarů pro jejich samovládné zřízení je tato věc pokládána za něco ošklivého, stejně jako filosofie a záliba v gymnastice; není totiž vhod, tuším, vládcům, aby se v poddaných rodily velké myšlenky nebo silné svazky přátelské a společenské, co obyčejně způsobuje kromě všech jiných věcí nejvíce právě láska. Poznali to ze své zkušenosti i zdejší samovládci, neboť Aristogeitonova láska a Harmodiova osvědčená oddanost učinila konec jejich vládě. A tak kde bylo stanoveno za ošklivé býti po vůli milovníkům, vyplývá ta zásada ze špatnosti svých původců, totiž ze zištnosti vládců a ze zbabělosti poddaných; kde pak se ujal jednoduchý zákon, pokládati to za krásné, stalo se to duševní leností zákonodárců. Ale u nás jest zásada mnohem krásnější nežli u těchto, a jak jsem řekl, není snadné ji vystihnout. Uvažme: prohlašuje se za krásnější milovati veřejně než potají a milovati právě nejlepší jinochy z nejlepších rodin, i kdyby byli ošklivější než jiní; mimo to se milujícímu dostává ode všech neobyčejné pobídky, vyplývající z přesvědčení, že nekoná nic ošklivého; dosáhne-li úspěchu, pokládá se to za čest, nedosáhne-li, za hanbu, a když se snaží o tento úspěch, dává mu veřejné mínění volnost dělati nejpodivnější věci a přece jest chválen, kdežto kdyby se někdo odvažoval to dělat za jiným účelem, ve snaze, dosíci něčeho jiného než právě tohoto spřátelení, utržil by si svrchovanou hanbu. Na příklad kdyby chtěl nabýti od někoho peněz nebo se domoci úřadu nebo nějakého jiného důležitého místa a proto byl hotov dělat takové věci, jaké dělají před miláčky jejich milovníci, kteří se jich snažně a poníženě doprošují, přísahy přísahají, u jejich dveří lehají a jsou hotovi sloužit jim v takovém otroctví, v jakém by nechtěl ani žádný otrok, bránili by mu v tom počínání i přátelé i nepřátelé, tito hanlivým vyčítáním jeho lísání a poníženosti, oni tím, že by ho napomínali a styděli se za něj. Ale u milujícího všechny takové věci mají půvab a veřejným míněním mu je dovoleno konati je bez hanby, jako by dělal cosi velmi krásného; nejpodivnější při tom jest, že, jak se aspoň obecně říká, jemu jedinému odpouštějí bozi i křivou přísahu — neboť prý přísaha v lásce učiněná neplatí. Takto i bozi i lidé dali milujícímu veškeru volnost, jak praví zdejší zásada, a z těchto důvodů bylo by lze souditi, že zde v naší obci je pokládáno za zcela krásné i milovati i býti oddán milovníku. Ale na druhé straně otcové ustanovují nad milovanými dozorce a nedovolují jim, aby mluvili se svými milenci — to jest úkol pedagogův — vrstevníci pak a druhové pomlouvají, vidí-li něco takového, a starší zase pomlouvače nezadržují ani jich nekárají, že ne­mluví správně; vzhledem k tomu bylo by zase naopak možno si mysliti, že taková věc jest zde pokládána za velmi ošklivou. Má se to podle mého mínění takto: ta věc není jednoduchá, a jak bylo řečeno již na začátku, není sama o sobě ani krásná ani ošklivá, nýbrž když je konána krásně, je krásná, když ošklivě, ošklivá. Ošklivě pak znamená býti po vůli špatnému člověku a špatným způsobem, krásně však dobrému a krásným způsobem. Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši; také není ani stálý, poněvadž miluje věc nestálou. Neboť když vadne květ těla, které miloval, odlétá pryč, zahanbiv tolik svých řečí a slibů; ale ten, kdo je zamilován do dobré povahy, setrvává po celý život, poněvadž srostl s tím, co je trvalé. Tyto pak chce náš zákon zjistiti dobrou a krásnou zkouškou a jedněm z milovníků býti po vůli, druhým ubíhati. Proto tedy jako v závodě jedny vybízí honiti, druhým utíkati, zkoušeje tím způsobem, ke kterému z obou druhů náleží milovník a ke kterému milovaný. A tak z této příčiny na prvním místě je zásadně pokládáno za ošklivé, brzy se dáti chytit, aby uplynul delší čas, který jest pokládán za dobrý zkušební kámen pro mnoho věcí; dále je ošklivé dáti se chytiti penězi a mocným postavením v obci, buď že se někdo poddá útiskům a neodolá, anebo že neodmítne přijímati výhody buď hmotné nebo ve veřejných činnostech; neboť žádná z těchto pohnutek nezdá se býti ani stálá ani trvalá, nehledíme-li ani k tomu, že z nich nemůže vyrůsti ušlechtilé přátelství. Jediná tedy zbývá podle našeho zákona cesta, má-li býti oddání miláčkovo milovníku krásné. Máme totiž zásadu, že jako u milovníků není, jak jsme viděli, jakékoli dobrovolné otročení milovaným hochům pokládáno za lísání a hanbu, tak zbývá ještě jedno jediné dobrovolné otročení prosté hanby: to je to, které směřuje k dokonalosti.
U nás je totiž zákon, že je-li někdo odhodlán někomu sloužit v naději, že se jeho pomocí zdokonalí buď v ně­kterém oboru vědění nebo v kterémkoli jiném druhu duševní dokonalosti, že také toto dobrovolné otročení není nečestné ani to není lísání. Tyto dvě zásady, jednak o milování hochů, jednak o lásce k moudrosti a o ostatních druzích dokonalosti, je nutno svésti v jedno, má-li dojíti k tomu, že by se oddání milovaného milovníku stalo krásným. Neboť kdykoli se sejdou milenec a milovaný, každý se svou zásadou, jeden, že podle práva smí v čemkoli sloužiti oddanému miláčku, druhý, že podle práva smí v čemkoli povolovati milenci, který jej činí moudrým, a dobrým, jeden, který může přispívat k zdokonalení rozumu i k ostatní dokonalosti, druhý, který chce něco získati pro své vzdělání i pro ostatní moudrost: tu při setkání těchto zásad jediné zde jest krásné, aby milovaný byl po vůli milovníku, jinde však nikde. V tomto případě ani dáti se oklamat není nečestné; ale ve všech ostatních případech to přináší hanbu, i když je klamán, i když není. Neboť jestliže někdo se oddá milenci, kterého pokládá za bohatého, pro bohatství a pak jest oklamán a nedostane peněz, neboť se ukáže, že milenec je chud, je to stejně nečestné; takový totiž, jak vidět, se své strany ukázal, že by za peníze všechno každému dělal, ale to není čestné. A právě tak jestliže se někdo oddá milenci pokládaje ho za dobrého a domnívaje se, že se i sám stane lepším skrze přátelství s milovníkem, a pak jest oklamán, neboť se ukáže, že to je špatný člověk a nemá v sobě dokonalosti, přece jest to zklamání čestné, neboť tu zase i tento, jak vidět, se své strany dal najevo, že by pro ctnost a pro své zdokonalení všechno každému ochotně učinil, a to zase jest ze všeho nejkrásnější. Takto je každé vyhovování, děje-li se za účelem zdokonalení, vším způsobem krásné. Takový jest Eros, který se zrodil z nebeské bohyně, nebeský, velmi cenný pro obec i pro jednotlivce, a ten nutí milovníka i milovaného velice pečovati o své zdokonalení; všechny ostatní lásky pocházejí od oné druhé, obecné. Toto jsem promluvil, pokud bylo bez přípravy možno, jako svůj příspěvek pro tebe, Faidre, o Erotovi.
-----------------------------
Když Pausanias dokončil, měl mluvit, jak vypravoval Aristodemos, Aristofanes; ale tu prý naň přišla škytavka — buď od přeplnění žaludku nebo proč — a on nemohl mluvit a proto řekl lékaři Eryximachovi, který ležel vedle něho: "Eryximachu, musíš mě buď zbavit škytavky nebo mluvit za mne, dokud sama nepřestane“. — A Eryximachos prý odpověděl: "Učiním oboje; budu mluvit na tvém místě a ty, až se utišíš, na mém. Zatím co budu mluvit, snad tě přejde škytavka, když na delší chvíli zadržíš dech; pakli ne, vykloktej si vodou. A jestliže je velmi silná, vezmi něco, čím bys podráždil nos, a kýchni; když to jednou nebo dvakrát uděláš, přestane, i kdyby byla velmi silná.“ — Načež Aristofanes: "Tak můžeš začít a já to udělám“.

ERYXIMACHOS
Tu tedy prý promluvil Eryximachos takto: Pausanias krásně začal svou řeč, ale ne dosti dobře ji skončil; proto myslím, že se musím pokusiti přidat k ní náležitý konec. Neboť že jest Eros dvojí, to, myslím, dobře rozlišil; ale že nesídlí toliko v lidských duších a netýká se jen krasavců, nýbrž i mnohých jiných věcí a jest i všude jinde, i v tělech všech živočichů i v rostlinách a zkrátka v celé přírodě, to jsem, myslím, vypozoroval z vědy lékařské, našeho to umění, jak veliký a podivuhodný jest ten bůh a všechno svým působením zasahuje mezi lidmi i bohy. Začnu svou řeč od lékařství, abychom tak vzdali poctu i tomuto umění.
Již přirozená povaha těla chová v sobě tohoto dvojího Erota; neboť zdravý stav těla a nemocný jsou nesporně vespolek různé a nepodobné, ale nepodobné dychtí a touží po věcech nepodobných. Jiná tedy jest touha a láska v tom, co je zdrávo, jiná v nemocném. A jako Pausanias právě řekl, že krásné jest býti po vůli lidem dobrým, ale ošklivé lidem nezřízeným, tak také i při tělech samých jest krásné a nutné vyhovovati dobrým a zdravým úkazům každého těla — a to jest, čemu se říká lékařství — ale špatným a nezdravým hověti je ošklivé, a kdo chce být odborníkem v tom umění, musí jim odpírati. Jest totiž věda lékařská, abych se stručně vyjádřil, věda o erotických poměrech těla co se týče naplňování a vyprazd­ňování, a kdo umí mezi nimi rozpoznávati krásnou a ošklivou touhu, ten je nejzpůsobilejší k lékařství, a kdo umí způsobiti změnu, že na místo jedné touhy v těle nastoupí jiná a tam, kde není touha, ale měla by býti, dovede ji vzbudit a když tam je, ji odstranit, to by byl dobrý odborník. Neboť musí býti s to, aby zcela nepřátelským živlům v těle způsoboval přátelství a vzájemnou touhu. Nepřátelské jsou živly navzájem protivné, studené teplému, hořké sladkému, suché vlhkému a tak i všechny ostatní; náš praotec Asklepios tím, že uměl mezi těmito živly zjednati lásku a svornost, jak říkají naši básníci a jak já věřím, založil naše umění. Veškeré tedy lékařství je podle mé řeči řízeno skrze tohoto boha a právě tak i umění gymnastické a zemědělské; že s hudbou jest tomu právě tak, jest patrno každému na první pohled, jak snad chce říci i Herakleitos, ač se dobře nevyjadřuje. Praví totiž, že jedno, obsahujíc v sobě různost, je samo se sebou ve shodě, jako harmonie luku nebo lyry. Ale jest velmi nelogické říkati, že harmonie chová v sobě různost nebo že se skládá z věcí ještě se různících. Snad chtěl říci to, že vznikla ze zvuků dříve se různících, vysokých a hlubokých, které však později byly uvedeny v souhlas působením hudebního umění. Vždyť přece by nemohla býti harmonie z prvků dosud ještě se různících, vysokého a hlubokého, neboť harmonie jest souzvuk, souzvuk pak jest jakási shoda — aby však shoda byla mezi věcmi se různícími, dokud se různí, je nemožno; co se však zase různí a neshoduje, nemůže projeviti harmonii. Tak také i rytmus vznikl z prvku rychlého a pomalého, jež se dříve různily, později však se uvedly v soulad. A jako tam lékařství, tak zde hudební umění vkládá do všech těchto prvků souhlas tím, že u nich způsobilo lásku a svornost: a tak i hudební umění je věda o erotických vztazích, týkajících se harmonie a rytmu. A v složení harmonie a rytmu samém o sobě není těžko rozpoznávati erotické poměry a není tam ještě onoho dvojího Erota; ale když jde o skutečné užívání rytmu a harmonie pro lidi, buď v tvůrčí činnosti, což nazývají skládáním, nebo při náležitém používání vytvořených me­lodií a meter, co bylo nazváno musickou výchovou, tu je věru věc nesnadná a vyžaduje dobrého odborníka. Neboť tu se opět vrací tatáž myšlenka, že řádným lidem a aby se stávali řádnějšími, kteří ještě takoví nejsou, je vyhovovat a dávat pozor na jejich lásku; a to jest onen krásný, nebeský Eros, syn Nebeské musy, Uranie. Ale obecný Eros jest syn musy Polymnie; kdo se chce spojiti s jinými touto láskou, musí být opatrný, aby užil její rozkoše, ale nezpůsobil žádné nezřízenosti, jako v našem umění je velmi důležité, dobře zacházeti s žádostmi, které se týkají kuchařského umění, aby bylo užito rozkoše bez nemoci. Tedy i v musickém umění i v lékařství i ve všech ostatních věcech lidských i bož­ských je třeba, pokud možno, dávat pozor na obojího Erota; neboť oba všude tam jsou. Vždyť i roční počasí ve svém složení jsou plna těchto obou Erotů, a kdykoli věci, o kterých jsem právě mluvil, teplo, sucho, studeno, vlhko, dosáhnou ve svém vzájemném poměru řádné lásky a dostane se jim harmonie a náležitého smíšení, přinášejí pohodu a zdraví lidem i ostatním živočichům a rostlinám, a nic jim neuškodí; ale když onen nezřízený Eros nabude nadvlády nad ročními časy, na­dělá mnoho zhouby a škody. Neboť z takových příčin obyčejně vznikají mory a mnoho jiných různých nemocí, jak mezi živými tvory, tak mezi rostlinami; tak i jinovatka a krupobití a obilní rez vzniká z rozpínavosti a nezřízenosti takovýchto živlů ve vzájemném poměru jejich lásky, jehož znalost, týkající se oběhu hvězd a ročních počasí, se nazývá astronomie. Mimo to i všechny oběti a úkony podřízené věštectví — v tom se zakládá společenství mezi bohy a lidmi — neobsahují nic jiného než ochranu a léčení Erota. Všechna totiž bezbožnost obyčejně vzniká, když někdo neslouží řádnému Erotu, neváží si ho a nedává mu přednost ve všem svém jednání, nýbrž onomu druhému, a to v poměru k rodi­čům živým i zemřelým i k bohům; proto jest úkol věšteckého umění, dávati pozor na milovníky a léčiti je a na druhé straně je zase věštecké umění tvůrcem přátelství mezi bohy a lidmi pro svou znalost milostných tužeb lidských, které se vztahují k spravedlnosti a zbožnosti.
Takto má mnohonásobnou a velikou, ano spíše slovem všechnu moc každý Eros vůbec, ale ten, který se projevuje rozumností a spravedlností ve věcech dobrých jak u nás tak také u bohů, ten má největší moc a způsobuje nám všechno štěstí a činí, že můžeme žíti v družnosti a býti milí jak sobě navzájem, tak i vyšším nás bytostem, bohům. Tu snad jsem i já ve své chvalořeči na Erota mnoho vynechal, ale ne úmyslně. Ale jestliže jsem něco vynechal, na tobě jest, Aristofane, to doplniti; nebo chceš-li snad nějak jinak mluviti ke cti toho boha, mluv, když také tě už přešla škytavka.
------------------------------------
Tu prý přejal řeč Aristofanes a pravil: Ba věru přešla, ale dříve ne, dokud jsem proti ní neužil kýchnutí, takže se divím, že pořádek těla vyžaduje takového hřmotu a dráždění, jako je kýchání; jistě hned přešla, když jsem proti ní užil kýchnutí.
Na to Eryximachos: Dobrý muži, Aristofane, co to děláš? Děláš vtipy, když máš pronésti řeč, a donucuješ mne, abych byl strážcem tvé řeči, budeš-li říkati něco k smíchu; a přece bys mohl mluviti pokojně.
Aristofanes se zasmál a řekl: Máš pravdu, Eryximachu, a odvolávám svá slova. Ale nehlídej mne, neboť já se bojím, aby má nynější řeč nevzbudila ne smích — to by bylo dobré a slušelo by to mé Muse — nýbrž posměch.
Myslíš, Aristofane, že dáš ránu a utečeš? Dej si pozor a mluv, nezapomínaje, že budeš podroben posudku. Možná, že tě propustím, uznám-li za dobré.

ARISTOFANES
Ano, Eryximachu, pravil prý Aristofanes, hodlám opravdu mluviti nějak jinak než jsi mluvil ty a Pausanias. Mně se totiž zdá, že lidé vůbec nezpozorovali sílu boha lásky, neboť kdyby ji viděli, největší chrámy by mu byli vystavěli i oltáře i největší oběti by mu přinášeli, ne jako nyní, kdy se nic takového pro něho nedělá, ačkoli se to má dělat spíše než co jiného. Neboť on je z bohů největší přítel lidí, jest jejich pomocníkem a lékařem toho, co musí býti vyléčeno, aby lidské pokolení žilo v dokonalém štěstí. Já se tedy pokusím, vyložiti vám jeho význam, a vy pak budete učiteli ostatních. Nejprve musíte poznati lidskou přirozenost a její osudy. Za dávných dob totiž nebyla naše přirozenost taková, jako jest nyní, nýbrž jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidí, ne jako jest nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě k tomu bylo třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo; bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale to je nyní pouhé jméno, kterého se užívá ve smyslu hanlivém. Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústrojí a obdobně i všechno ostatní. Chodil jed­nak zpříma jako my, na kteroukoli stranu chtěl, ale když se dal do rychlého běhu, tu jako když komedianti dělají kruhové přemety i s nohama rovně nataženýma, rychle se kutálel odrážeje se osmi končetinami, které tehdy měl. Trojí pohlaví takovéhoto způsobu bylo proto, že mužské pocházelo původně od slunce, ženské od země a to, které bylo složeno z obou, od měsíce, poněvadž i měsíc má něco společného s oběma; a kulatí byli ti tvorové sami i jejich chůze se děla v kruzích, poněvadž byli podobni svým rodičům. Byli hrozní svou mohut­ností a silon a zpupnou mysl měli i odvážili se učiniti útok na bohy; co vypravuje Homeros o Efialtovi a Otovi, to platí o nich, že se pokoušeli vystoupiti na nebesa, aby napadli bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bohové, co s nimi učiniti, a byli na rozpacích; neboť ani je ne­mohli pobíti a jako giganty blesky docela zahladiti jejich pokolení — vždyť to by bylo zničení všech poct a obětí, přinášených jim od lidí — ani je nemohli nechat v takové bujnosti. Konečně Zeus rozmysliv se pravil: „Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. A jestliže ještě se budou zdát příliš bujní a nebudou chtít žíti v pokoji, opět je rozetnu ve dvé, takže budou choditi poskakujíce jen o jedné noze.“ Po této řeči rozkrajoval lidi ve dvé jako se rozkrajují oskeruše k nakládání nebo jako se krájejí vejce vlasem; a koho rozkrojil, kázal Apollonovi otočiti každému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější dívaje se na své rozpůlení, i jinak všechno léčiti. A ten každému otáčel obličej a stahuje odevšad kůži na tu část těla, která se nyní jmenuje břicho, jako se dělá se sdrhovacími vaky, svazoval ji v jediný uzel, kterému říkají pupek. Z četných vrásek skoro všecky uhladil a také upravil hruď nějakým takovým nástrojem, jakým obuvníci uhlazují na kopytě záhyby koží; jen něco málo jich nechal, ty, které jsou právě na břiše kolem pupku, na památku toho, co se kdysi dávno s člověkem stalo.
Když tedy původní těla byla rozťata na dvé, toužila každá polovice po své polovici, scházely se, objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, toužíce spolu srůsti, a při tom umíraly hladem i vůbec od nečinnosti, poněvadž k žádné práci neměly chuti jedna bez druhé. A kdykoli některá z polovic zemřela a druhá zůstala na živu, ta, která zůstala, hledala jinou polovici a k té se přivíjela, ať nalezla polovici původní celé ženy — kterou nyní nazýváme ženou — ať muže; a tak hynuly. Tu Zeus smilovav se nad nimi pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústrojí dopředu — neboť až dotud i to měli vně a semene nevkládali do svých těl vespolek, ani z nich nerodili, nýbrž do země, jako cikády — přeložil tedy jejich pohlavní ústrojí takto dopředu a učinil, aby jimi jedni v druhých způsobovali početí, mužové v ženách, za tím účelem, aby při spojení muže s ženou plodili a vznikalo tak potomstvo; pakli by se setkal muž s mužem, aby aspoň nastávalo nasycení z toho styku a uklidnění a aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozená láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učiniti jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdraviti.
Tedy každý z nás jest symbolon, půlka člověka, poněvadž vznikl jeho rozříznutím, podobně jako ryby platýsi, z jednoho se stali dva; a tu každý stále hledá svou polovici. A tu všichni mužové, vzniklí roztětím onoho celku, který se tehdy nazýval androgyn, jsou milovníci žen a většina záletníků pochází z tohoto druhu a také všechny ženy milovné mužů a záletné vznikly z tohoto druhu. Ale ženy, které jsou částí původní celé ženy, ty si nevšímají valně mužů, nýbrž spíše jsou obráceny k ženám a z tohoto druhu vznikají milovnice žen. Kdo jsou však částí původního muže, touží po mužském pohlaví, a pokud jsou malými chlapci, milují muže, poněvadž jsou úseky mužské bytosti, a rádi vedle mužů lehají a s nimi se objímají; to jsou nejlepší z chlapců i jinochů, poněvadž jsou svou přirozeností nejmužnější. Někteří ovšem o nich říkají, že jsou nestoudní, ale to není pravda; neboť to nečiní z nestoudnosti, nýbrž puzení svou silou, statečností a svým mužstvím, milujíce to, co jim jest podobno. Velikým důkazem té věci jest toto: když dorostou, jedině takoví se stávají muži, platnými pro veřejný život. A když dospějí mužného věku, milují chlapce, kdežto o sňatky s ženami a o plození dětí se z přirozeného pudu nestarají a musí k tomu býti nuceni zákonem; ale stačí jim pospolu tráviti život bez ženění. Vůbec tedy se takový muž stává milovníkem hochů a láskou milovníků, ob­libuje si po každé bytost příbuznou. A tu kdykoli milovník hochů nebo kdokoli jiný nalezne právě onu svou polovici, tehdy jsou úžasně uchváceni přátelstvím, příbuzností i láskou a nechtějí se takřka ani na okamžik od sebe odloučiti. To jsou ti, kteří zůstávají pospolu po celý život, při čemž by ani nedovedli říci, čeho chtějí od sebe navzájem dosáhnouti. Neboť nikdo by si nepomyslil, že to je smyslné milování a že se pro toto druh s druhem rád stýká s takovou horlivostí; ale je patrno, že duše jednoho i druhého chce něco jiného, co nemůže říci, ale tuší, co chce, a skrytě naznačuje. A když tak spolu leží na jednom místě, kdyby k nim přistoupil Hefaistos se svými nástroji a otázal se: „Čeho chcete, lidé, dosáhnouti jeden od druhého?“ — a kdyby byli na rozpacích a on se opět otázal: „Toužíte snad po tom, abyste byli co nejvíce spolu, že byste se ani v noci ani ve dne druh od druha neodlučovali? Jestliže po tom toužíte, chci vás dva stavit a skovat v jeden celek, že se dva stanete jedním a po celý život budete jako jedna bytost žít společně, a až zemřete, i tam v Hádu budete po společné smrti jeden místo dvou; nuže, vizte, zdali si tohoto přejete a zdali budete spokojeni, jestliže toho dosáhnete“ — jistě by po těchto slovech ani jeden neřekl, že ne, a neprojevil by jiného přání, nýbrž by se domníval, že slyší právě to, po čem už dávno toužil, aby se spojil a splynul s tím, koho miluje, a ze dvou bytostí aby se stala jedna. Příčinou toho jest to, že taková byla naše dávná přirozenost a byli jsme celí: tedy touha a snaha po celku se jmenuje láska. Dříve, jak už jsem řekl, byli jsme jeden celek, ale nyní jsme byli rozděleni od boha pro svou nespravedlivost, jako Arkádové od Lakedaimoňanů; tu jest obava, nebudeme-li se náležitě chovati k bohům, abychom nebyli ještě jednou rozštípnuti a abychom pak nechodili jako postavy, vypodobněné na reliéfech v profilu, rozpolcení po délce nosu. Ale právě proto má každý muž vybízeti každého ke zbožnosti, abychom se tohoto uvarovali a dosáhli onoho, k čemu nás vede náš náčelník a velitel Eros. Tomu ať se nikdo neprotiví — protiví se, kdo koná věci bohům nelibé — neboť získáme-li si lásku a milost tohoto boha, nalezneme své miláčky a setkáme se S nimi, což se nyní stává jen málo lidem. A ať mne nepřeruší Eryximachos, obraceje má slova v žert, že totiž myslím Pausaniu a Agathona — snad i tito náleží mezi takové a vskutku jsou oba mužské přirozenosti — já však to pravím obecně o všech mužích i ženách, že tak by se stalo naše pokolení blaženým, kdybychom došli cíle lásky a každý nalezl svého miláčka, navrátě se ke své bývalé přirozenosti. Jestliže je toto nejlepší vůbec, je za nynějšího stavu nutně nejlepší to, co se tomuto nejvíce blíží, to jest nalézti si miláčka, který by byl podle naší mysli. Jako původce toho bychom právem velebili Erota; ten i v přítomné době nám nejvíce prospívá veda nás k tomu, co jest nám vlastní, i pro budoucnost nám podává největší naděje, že budeme-li prokazovati úctu bohům, uvede nás v naši dávnou přirozenost, vyléčí nás a tak nás učiní blaženými a šťastnými.
To jest, Eryximachu, má řeč o Erotovi, jiná než tvá. Nuže, jak jsem tě prosil, neobracej jí v žert, abychom si poslechli i zbývající, co každý z nich řekne, nebo spíše oba ostatní, neboť zbývá již jen Agathon a Sokrates.
----------------------------------
Poslechnu tebe, pravil prý Eryximachos, neboť se mi tvá řeč velmi líbila. A kdybych nevěděl, že Sokrates a Agathon jsou tak silní v erotickém oboru, velmi bych se bál, že jim bude těžko mluviti, když bylo proneseno tolik řečí a tak rozmanitých; takto však přece nemám strachu.
Tu řekl Sokrates: Tobě samému se to dobře zápasilo, Eryximachu; ale kdyby ses octl v tom stavu, v jakém jsem nyní já a v jakém budu snad ještě více, až i Agathon promluví dobrou řeč, jistě by ses bál a byl bys v koncích právě tak jako nyní já.
Učarovati mi chceš, Sokrate, řekl prý Agathon, abych byl rozčilen myšlenkou, že všichni posluchači mají veliké očekávání, že pronesu něco krásného.
Špatnou pamět bych měl, Agathone, odpověděl prý Sokrates, kdybych myslil, že budeš rozčilen v této chvíli k vůli několika nám lidem, když přece jsem viděl tvou odvahu a srdnatost, s jakou jsi vystupoval na řečniště spolu s herci a podíval ses tváří v tvář tak četnému obecenstvu, před kterým jsi měl přednést svou řeč, a ani dost málo ses nezalekl.
Jak to myslíš, Sokrate? pravil Agathon, mám snad tak plnou hlavu obecenstva, abych nevěděl, že soudný člověk se musí více bát několika málo lidí rozumných než mnoha nerozumných?
Zajisté bych nečinil dobře, Agathone, kdybych se o tobě domýšlel něčeho nejapného; naopak dobře vím, že kdyby ses setkal s několika lidmi, které bys pokládal za moudré, že bys jich dbal více nežli ostatního množství. Ale my asi bohužel nenáležíme mezi takové — vždyť jsme byli také tam a byli jsme částí toho množství — ale kdyby ses setkal s jinými, moudrými, jistě by ses jich ostýchal, kdyby sis snad myslil, že děláš něco ošklivého; co tomu říkáš?“
Máš pravdu.
A obyčejných lidí by ses neostýchal, kdyby sis myslil, že děláš něco ošklivého?
Tu prý vskočil do řeči Faidros a pravil: Milý Agathone, budeš-li odpovídat Sokratovi, bude mu jedno, co a jak se zde děje, jen když bude mít někoho, s kým by rozmlouval, zvláště bude-li ten někdo krásný. Já sice rád poslouchám Sokratovy rozmluvy, ale musím se starat o oslavu Erota a dostat od jednoho každého z vás po řeči; až tedy oba dáte bohu, co mu náleží, pak si rozmlouvejte.
Dobře máš, Faidre, pravil Agathon, a nic mi nepřekáží mluviti; vždyť rozmlouvat se Sokratem budu mít i jindy často příležitost.

AGATHON
Já tedy chci nejprve povědět, jakým způsobem musím mluvit, a potom mluvit. Neboť se mi zdá, že všichni řečníci přede mnou neslavili boha, nýbrž velebili lidi pro ta dobra, která jim ten bůh způsobuje; ale jaký jest sám dárce, nikdo neřekl. Jediný je správný způsob každé chvalořeči o každém, vyložiti, jaký jest a jaké věci způsobuje ten, jehož se řeč týká. Takto tedy i my při Erotovi musíme vychváliti nejprve jeho samého, jaký jest, potom jeho dary. Nuže, já pravím, že Eros jest ze všech blažených bohů — smí-li se to říci bez hříchu a bez pohoršení — nejblaženější, poněvadž jest nejkrásnější a nejlepší. Nejkrásnější je, protože je takovýto. Za prvé je nejmladší z bohů, Faidre. Veliký důkaz toho podává on sám, když kvapem utíká před stářím, které jest, jak patrno, rychlé; aspoň nás dosti­huje rychleji než je žádoucí. Před tím má Eros již svou přirozeností odpor a ani zdaleka se k němu nepřibližuje. Ale s mladými lidmi stále se stýká a jest; neboť dobře praví staré přísloví, že rovný rovného si hledá. Ačkoli tedy já s Faidrem v mnohých jiných věcech souhlasím, v tomto s ním nesouhlasím, že by byl Eros starší než Kronos a Iapetos, nýbrž tvrdím, že je nejmladší z bohů a věčně mlád, a ty staré příběhy, které vypravují o bozích Hesiodos a Parmenides, že se staly působením Nutnosti a ne Erota, ač jestliže je pravda, co ti básníci vypravují; neboť nebylo by se dělo mezi nimi navzájem vyklešťování a spoutávání a mnoho jiných násilností, kdyby byl mezi nimi Eros, nýbrž přátelství a mír, jako je nyní, od té doby, co Eros kraluje nad bohy. Jest tedy mlád a mimo to hebký; bylo by však potřebí básníka jako byl Homeros, aby vylíčil jeho hebkost. Neboť Homeros praví o Até, že jest bohyně a hebká — aspoň nohy její že jsou hebké — slovy
její nohy jsou hebké, neb po zemi nikdy ona nestoupá v chůzi, však po hlavách mužů jen kráčí.
Myslím, že dobrým důkazem tu vysvětluje její hebkost, že totiž nechodí po tvrdém, nýbrž po měkkém. Nuže, tohoto důkazu užijeme i my o Erotovi, že jest hebký. Neboť nechodí po zemi ani po hlavách, které nejsou právě měkké, nýbrž chodí a sídlí v tom, co je na světě nejměkčí. Vždyť si zakládá své sídlo v srdcích a duších bohů i lidí, a to zase ne napořád ve všech duších, nýbrž u které nalezne tvrdé srdce, od té odchází, u které měkké, tam se usazuje. A co se stále dotýká nohama i vším jen nejměkčího z nejměkčích věcí, nutně jest nejhebčí. Je tedy nejmladší a mimo to pružné podoby. Neboť by se nemohl všude přivinovati ani nepozorovaně vcházeti v každou duši a odcházeti, kdyby byl tuhý. O úměrné a pružné jeho podobě dobře svědčí jeho způsobnost, kterou podle obecného mínění Eros vyniká nad všechny bohy; neboť mezi nezpůsobností a Erotem jest ustavičně vzájemný boj. Krásu jeho pleti uka­zuje to, že žije stále mezi květy, neboť co nemá květů a co odkvetlo, ať je to tělo nebo duše nebo cokoli jiného, na tom se neusazuje Eros, ale kde je místo kvetoucí a vonné, tam se usazuje i bydlí.
O kráse našeho boha toto postačí, ač ještě mnoho zbývá, ale dále jest mluviti o ctnostech Erotových, hlavně že Eros neubližuje ani bohu, ani člověku a také jemu není ubližováno ani od boha, ani od člověka. Neboť ani když sám něco trpí, netrpí to násilím — vždyť násilí se nedotýká Erota — ani když sám je činný, neužívá násilí — neboť Erotovi se každý ve všem pod­řizuje dobrovolně; to pak, v čem člověk dobrovolně vyhoví vůli jiného, nazývají zákony, králové obce, spravedlivým. Vedle spravedlnosti je dále pln svrchované uměřenosti. Podle obecného souhlasu je totiž uměřenost ovládání rozkoší a chtíčů, ale žádná rozkoš není silnější nad Erota; jestliže tedy ostatní jsou slabší, jsou patrně ovládány od Erota a on jim vládne, a když tedy Eros vládne rozkoším a chtíčům, jest jistě nad jiné uměřený. A také statečností Erotovi ani Ares se nevyrovná. Neboť nedrží v moci Erota Ares, nýbrž Eros Area — láskou k Afroditě, jak se vypravuje — silnější pak jest ten, kdo drží v moci, než kdo je držen; kdo tedy vládne nad nejsta­tečnějším z ostatních, jest patrně ze všech nejstatečnější.
O spravedlnosti a uměřenosti i statečnosti našeho boha jsme tedy promluvili a zbývá ještě promluviti o moud­rosti; nuže, pokusme se i zde splniti svůj úkol, pokud je možno. A za prvé — abych i já poctil naše umění jako Eryximachos své — básníkem jest ten bůh tak velice moudrým, že i jiného jím učiní; aspoň každý se stává básníkem, byl cizí dřív byl všemu umění, kohokoli se dotkne Eros. Této věci můžeme vhodně užíti za důkaz pro to, že Eros je dobrý umělec vůbec ve všem tvoření musickém; neboť co kdo buď nemá nebo neumí, nemůže druhému dáti ani jiného naučiti. A co se týče tvoření všech živoků, kdo bude popírat, že to není projev moudrosti Erotovy, kterou vznikají a se rodí všichni živí tvorové? Nebo v odborných uměních, což nevíme, že slávy a věhlasu nabude ten, kdo dostane tohoto boha za učitele, koho se však Eros nedotkne, že zůstává neznám? Umění střelecké i lékařské i věštecké vynalezl Apolloa za vedení touhy a lásky, takže i on je patrně žákem Erotovým, i Musy v uměních musických a Hefaisíos v kovářství, Athena v předení a tkaní a Zeus v umění vlásti nad bohy i nad lidmi. Proto také nastal řád mezi bohy, když mezi ně přišel Eros, láska, rozumí se ke kráse — neboť ošklivost nevzbuzuje lásky — ale před tím, jak jsem na počátku řekl, se děly podle vypravování mnohé hrozné věci mezi bohy, protože kralovala Nutnost; ale když se narodil tento bůh, z lásky ke krásnu vzešlo všeliké dobro bohům i lidem.
Takto je podle mého mínění, Faidre, Eros za prvé sám nejkrásnější a nejlepší a pak i pro jiné je původcem podobných vlastností. Napadá mě i ve verších říci, že tento jest, který působí
lidem na zemi mír a na moři hladinu tichou, na lože ukládá větry a spánek v soužení dává.
On nás zbavuje cizoty, naplňuje družností, svádí všecky takovéto přátelské schůzky a jest vůdcem při slavnostech, při sborových zpěvech i tancích, při obětech; propůjčuje jemnost, vylučuje hrubost; štědrý je láskou, skoupý neláskou; jest milostivý a dobrý; žádoucí pohled moudrým, předmět obdivu bohům; touží po něm neúčastní, cení si ho účastní; jest otcem přepychu, jemnosti, rozkoše, vděků, touhy, stesku; stará se o dobré, nestará se o zlé; v strachu, v seči, v stesku, v řeči jest kormidelníkem, bojovníkem, druhem i ochráncem nejlepším, ozdobou všech bohů i lidí, vůdcem nejkrásnějším a nejlepším, jehož má následovat každý muž krásným přizvukováním, účastně se písně, kterou zpívá a kterou okouzluje mysl všech bohů i lidí.
To jest má řeč, Faidre, již věnuji Erotovi, na jedné straně hravá, na druhé straně však přiměřeně vážná, pokud mé síly stačí.
------------------------------------------
Když Agathon domluvil, ozvala se — jak vypravoval Aristodemos — hlučná pochvala všech přítomných, že řeč mladého muže slušela jemu samému i bohu. Tu řekl Sokrates, pohlédnuv na Eryximacha: Nuže, synu Akumenův, ještě snad myslíš, že planý je již dávno můj strach? nebyl jsem spíše dobrým věštcem, když jsem před chvílí říkal, že Agathon pronese řeč neobyčejně krásnou a já že budu v nesnázích?
V jedné věci — odpověděl Eryximachos — myslím, že jsi byl dobrým věštcem, že totiž Agathonova řeč bude dobrá; ale v druhém, že budeš v nesnázích, myslím, že ne.
Jak bych nebyl v nesnázích, můj drahý, řekl Sokrates, i já i kdokoli jiný, když mám mluvit po tak krásné a bohaté řeči? Ostatní její části nebyly stejnou měrou podivuhodné, ale na konci ta krása slov i vět — kterého posluchače by nebyla uchvátila? Když si pomyslím, že sám nedovedu ani přibližně něco tak krás­ného promluviti, studem bych málem utekl, kdybych měl kam. Ta řeč mě upomínala na Gorgiu, takže jsem měl pocit jako Homérův hrdina: bál jsem se, aby mi Agathon na konec nepustil ve své řeči na mou řeč hlavu Gorgiovu, hrozného řečníka, a neproměnil mě v němý kámen. A uvědomil jsem si, jak jsem byl tehdy směšný, když jsem vám sliboval, že spolu s vámi pronesu chvalořeč na Erota, až na mne dojde, a tvrdil, že jsem dobrý odborník ve věcech lásky; vždyť vidím, že jsem naprosto neměl ponětí, jaká má býti chvalořeč, ať se týká čehokoli. Myslil jsem totiž ve své zpozdilosti, že se má o každém předmětě chvalořeči mluviti pravda a to že má být hlavní věc, z té pravdy pak že třeba vybírati nejkrásnější věci a podávati je co nejladněji; proto jsem si velice zakládal na tom, že promluvím dobrou řeč, když znám pravý pojem chvalořeči vůbec. Ve skutečnosti však, jak se podobá, není krásná chvalořeč toto, nýbrž něco jiného, totiž zahrnouti předmět chvály nejvelkolepějšími a nejkrásnějšími vlastnostmi, ať už jsou ve skutečnosti takové nebo ne; jsou-li nepravdivé, na tom tedy nic nezáleží. Patrně bylo napřed řečeno, jak se podobá, aby každý z nás promluvil zdánlivou chvalořeč na Erota, a ne skutečnou. Proto asi uvádíte v pohyb kde kterou myšlenku a zahrnujete jimi Erota a říkáte, že jest takový a takový a to a to působí, aby se ukázal co nejkrásnějším a nejlepším, rozumí se že těm, kteří ho neznají — přece ne znalým — a chvalořeč je dobrá a důstojná. Ale já jsem tedy neznal náležitého způsobu chvalořeči a v té neznalosti jsem vám slíbil, že i já ji pronesu, až na mne dojde. Jazyk tedy slíbil, ale srdce ne; nuže, nechme toho. Nechci už pronášet chvalořeč tohoto způsobu — vždyť bych to nedovedl — ne, nýbrž hodlám říci po svém způsobu jen pravdu, chcete-li, bez úmyslu závoditi s vašimi řečmi, abych si neutržil smíchu. Nuže hleď, Faidre, zdali je potřebí i takové řeči, v které by bylo slyšet jen pravdu o Erotovi, ale která by byla výběrem i uspořádáním slov taková, jak by se právě nahodilo.
Tu prý ho Faidros i ostatní vybízeli, aby mluvil tak, jak by sám pokládal za vhodné.
Ještě mi, Faidre, dovol, otázati se na něco málo Agathona, abych se s ním dohodl a pak mluvil.
I dovoluji, řekl prý Faidros, jen se taž. Potom prý začal Sokrates asi takto.

SOKRATES
Podle mého mínění zcela dobře jsi pravil na začátku své řeči, milý Agathone, že nejprve jest ukázati vlastnosti samého Erota a potom jeho působení. Tento úvod se mi velmi líbí. Nuže, když jsi tolik krásně a skvěle vyložil o Erotovi, jaký jest, řekni mi ještě i toto: zdali pak Eros jakožto láska má vztah k něčemu či nemá? Netáži se snad po tom, čí je, zdali je syn některé matky nebo některého otce — neboť směšná by byla otázka, zdali je Eros láska matčina nebo otcova — nýbrž jako kdybych se v stejném smyslu tázal na otce, zdali je otec otcem něčím či ne, tu bys mi jistě řekl, kdybys chtěl dobře odpovědět, že otec je otcem buď synovým nebo dceřiným; či ne?
Ovšem, odpověděl Agathon.
A zdaž ne i matka právě tak?
Přisvědčil i k tomu.
Tedy mi ještě odpověz na něco více, řekl Sokrates, abys lépe pochopil, co chci. Což kdybych se tě tázal: A jak bratr jakožto bratr jest bratrem něčím či ne?
Řekl, že ano.
Ne-li bratrovým nebo sestřiným?
Souhlasil.
Nuže pokus se pověděti i o Erotu. Má Eros jakožto láska vztah k něčemu či nemá?
Ovšem že má.
K čemu, to si zatím uschovej ve své paměti, pravil prý Sokrates; řekni jen tolik, zda Eros touží po tom, k čemu se vztahuje, či ne?
Ovšem.
Zdali pak touží a cítí lásku, když má předmět své touhy a lásky, či když ho nemá?
Podobá se, že když nemá.
Hleď, pravil Sokrates, nemá-li se místo „podobá se“ spíše říci, že je nutné, že toužící podmět touží po tom, có nemá, sice že netouží, jestliže mu to nechybí. Mněse s neobyčejnou určitostí zdá, Agathone, že to je nutné; a co tobě?
I mně se tak zdá.
Dobře. Zdali by tedy chtěl nějaký velikán být veli­ký nebo silák silný?
Podle toho, co jsme uznali, to není možno.
Ano, vždyť přece by to nechybělo tomu, kdo by byl takový.
Máš pravdu.
Ale i kdyby si silák přál býti silný, pravil Sokrates, a rychlý býti rychlý a zdravý býti zdráv, tu by si snad někdo pomyslil vzhledem k těmto případům a všem podobným, že lidé, ač jsou takoví a mají to, přece touží po tom, co mají — abychom se nedali zmásti, proto to pravím — tito lidé, rozumíš-li, Agathone, nutně ovšem mají v přítomné chvíli všechno to, co mají, ať už si toho přejí nebo ne, a kdo by také po tomto toužil? Ale kdykoli někdo praví: já jsem zdráv a přeji si býti zdráv, jsem bohat a přeji si býti bohat a toužím právě po tom, co mám, řekli bychom mu: ty, člověče, který máš bohatství, zdraví i sílu, chceš míti tyto věci i pro budoucnost, neboť v přítomné době je máš, ať si jich přeješ nebo nepřeješ; tedy kdykoli říkáš „toužím po tom, co mám“, nic jiného patrně nepravíš než toto: „přeji si, abych měl i pro budoucí čas to, co mám nyní“. Nemusil by přisvědčiti?
Agathon souhlasil.
Tu prý řekl Sokrates: Tedy zajisté je to i zde touha po tom, co člověku ještě chybí a co nemá, totiž aby se mu ty věci zachovaly pro budoucí čas a aby je měl.
Ano.
Tedy i tento i každý jiný, kdo touží po něčem, touží po tom, co mu chybí a co v přítomné době nemá; to, co nemá a co sám není a čeho se mu nedostává, to jsou předměty touhy a lásky, ano?
Ovšem.
Nuže tedy, řekl Sokrates, opakujme závěry, kterých jsme došli. Není-li pravda, že se Eros za prvé týká určitých věcí a za druhé že to jsou ty, jichž má nedostatek?
Ano.
Dále si vzpomeň, které věci jsi jmenoval ve své řeči jako předmět touhy Erotovy; chceš-li, upamatuji tě. Řekl jsi, tuším, asi tak, že mezi bohy nastal řád z lásky ke kráse; neboť ošklivých věcí by se láska nemohla týkati. Nepravil jsi tak nějak?
Ano, řekl Agathon.
A dobře pravíš, příteli, odvětil Sokrates; a jestliže je tomu tak, tedy jistě je Eros touha po kráse a ne po ošklivosti?
Přisvědčil.
Zdali pak jsme souhlasně neuznali, že touží po tom, čeho se mu nedostává a co nemá?
Ano.
Nedostává se mu tedy a nemá Eros krásy.
Nutně to vyplývá.
A což, jmenuješ krásným to, čemu se nedostává krásy a co naprosto krásy nemá?
To ne.
Tedy ještě tvrdíš, že je Eros krásný, jestliže se to tak má?
A tu prý odpověděl Agathon: Podobá se, Sokrate, že jsem nic nerozuměl tomu, co jsem mluvil.
A přece jsi mluvil krásně, Agathone. Než řekni mi ještě několik slov: nemyslíš, že dobré věci jsou také krásné?
Ano.
Jestliže se tedy Erotovi nedostává krásy a dobro jest krásné, nedostává se mu také asi dobra.
Nedovedl bych tobě, Sokrate, odporovat; nuže budiž tomu tak, jak ty pravíš.
Pravdě, milovaný Agathone, nedovedeš odporovat, neboť odporovat Sokratovi — to není nic těžkého.
A tebe již nechám; vám pak se pokusím na základě toho, o čem jsme se shodli s Agathonem, podati, seč budu, řeč o Erotovi, kterou jsem kdysi slyšel od mantinejské ženy Diotimy, jež byla moudrá v těchto věcech i v mnohých jiných — také jednou Atheňanům, když přinesli obět před morem, vymohla odložení nemoci na deset let — a která také mne poučila o erotice. Tedy nejprve musím, jako ty jsi začal, Agathone, vyložiti, kdo jest Eros a jaký asi, potom o jeho působení. Tu se mi zdá nejsnazší postupovati tak, jak tehdy vykládala ona cizinka, dávajíc mi otázky. Neboť jsem k ní mluvil i já skoro právě tak jako nyní Agathon ke mně, že je Eros veliký bůh a předmětem má krásno; ona pak vyvracela mé řeči právě těmi důvody jako já tohoto, že není ani krásný, jak já tvrdím, ani dobrý.
I řekl jsem: Co pravíš, Diotimo? Je tedy Eros ošklivý a zlý?
Tu ona: Nerouhej se; či myslíš, že co není krásné, musí být ošklivé? Zajisté.
Zdaž také, co není moudré, že je nevědomé? Což nepozoruješ, že jest cosi uprostřed mezi moudrostí a nevědomostí?
Co?
Míti správné mínění a nemoci je rozumově vyložit; to jistě není ani vědění — jak by byla věděním věc, která není rozumová? — ani nevědomost — neboť jak by bylo nevědomostí něco, co se dotýká skutečnosti? Takováto tedy věc je správné mínění, uprostřed mezi věděním a nevědomostí.
Pravdu mluvíš, děl jsem.
Nevydávej tedy za nutné, že co není krásné, je ošklivé, a co není dobré, že je zlé. Tak také, když souhlasíš, že Eros není ani dobrý ani krásný, proto ještě si nemysli, že musí být ošklivý a zlý, nýbrž něco uprostřed mezi tímto obojím.
A přece, děl jsem jí, všichni o něm souhlasně uznávají, že to je veliký bůh.
Všichni neznalí myslíš, či také znalí?
Všichni vůbec.
Ona se zasmála a řekla: Jak by mohl, Sokrate, býti uznáván za velikého boha i od těch, kteří tvrdí, že to ani není bůh?
Kdo jsou to?
Jeden jsi ty a druhá jsem já.
Jak to myslíš? řekl jsem.
Ona pravila: Docela dobře. Řekni mi, nemyslíš, že všichni bohové jsou blažení a krásní? Či odvážil by ses říci o některém z bohů, že není krásný a blažený?
Při Diovi, nikoli.
A nenazýváš blaženými ty, kterým náleží dobro a krása?
Ovšem.
Ale přece o Erotovi jsi uznal, že pro nedostatek dobra a krásy touží právě po tom, čeho se mu nedostává.
Ano, uznal jsem.
Jak by tedy mohl být bohem, kdo není účasten krásna a dobra?
Nijak, jak se podobá.
Vidíš tedy, že ani ty nepokládáš Erota za boha?
Co by tedy byl, děl jsem, Eros? Smrtelný člověk?
Nikoli.
Nuže co tedy?
Jako dříve, něco středního mezi smrtelným a nesmrtelným.
Co tedy Diotimo?
Veliký daimon, Sokrate; vždyť každá daimonská bytost je uprostřed mezi bohem a člověkem.
A jakou má moc? pravil jsem.
Jako prostředník a posel on chodí k bohům od lidí a k lidem od bohů, přenášeje s jedné strany prosby a oběti, s druhé strany rozkazy a odplaty za oběti; jest uprostřed a vyplňuje mezeru mezi obojími, takže vše je spjato v jeden celek. Skrze něho se provádí i veškeré věštění a umění kněží i těch, kteří se zabývají obětmi i zasvěcováním i zaříkáváním i veškerým vykládáním budoucnosti a kouzly. Neboť bůh se s člověkem nestýká, ale všechny styky a rozmluvy mezi bohy a lidmi v bdění i ve spánku se dějí skrze tohoto daimona; a kdo je znalý v těchto věcech, to je muž daimonský, ale kdo jest znalý v něčem jiném, buď v nějakých uměních nebo řemeslech, je člověk sprostý. Těchto daimonů je mnoho a různých, jeden pak z nich jest i Eros.
Kdo jest jeho otec, pravil jsem, a matka?
Výklad o tom je sice poněkud obšírnější, ale přece ti to povím. Když se narodila Afrodite, všichni bohové byli na hostině a mezi nimi i Poros, syn Metidin. Když byli po jídle, přišla žebrat, jak bývá o hodech, Penia a stála u dveří. Zatím Poros zpit nektarem — neboť víno tehdy ještě nebylo — vešel do Diovy zahrady a tam zmožen spal. A tu si Penia, puzena svou bídou, vymyslila, aby měla z Pora dítě; lehne si vedle něho a počala Erota. Proto tedy je Eros průvodcem a služebníkem Afroditiným, poněvadž byl zplozen o jejích narozeninách, a zároveň je svou přirozeností milovníkem krásna, protože i Afrodite jest krásná. A jako syn Porův a Peniin má takovýto osud. Za prvé je stále chud a docela není hebký a krásný, za jakého jest obyčejně pokládán, nýbrž tvrdý a drsný, bez obuvi a bez příbytku, líhá vždy na holé zemi a bez přikrývky, spí pod širým nebem u dveří a na cestách, žije tak jako matka, jsa neustále sdružen s nedostatkem. Ale po otci má zase to, že číhá na krásné a dobré, je zmužilý, smělý a vytrvalý, mocný lovec, jenž stále osnuje nějaké nástrahy, žádostivý přemýšlení a vynalézavý, milovný moudrosti po všechen život, mocný čaroděj, kouzelník a sofista; jeho přirozenost není ani nesmrtelná ani smrtelná, nýbrž v jednom a témž dni hned kvete a žije, kdykoli dosáhne zdaru, hned zase umírá a opět ožívá silou přirozenosti svého otce, a co si získává, vždy zase mu uniká, takže Eros nikdy nemá nouze ani bohatství a také je uprostřed mezi moudrostí a nevědomostí. Jest tomu totiž tak. Z bohů nikdo nehledá moudrosti ani netouží státi se moudrým — neboť jest — ani je-li někdo jiný moudrý, nehledá moudrosti. Naopak ani nevědomí nehledají moudrosti a netouží státi se moudrými; neboť právě v tom záleží zlo nevědomosti, že člověk, který není řádný a dobrý ani moudrý, si o sobě myslí, že je dokonalý. Tak nikdo, kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatku necítí.
Kdo tedy jsou, Diotimo, hledatelé moudrosti, filosofové, když to nejsou ani moudří ani nevědomí?
To je jasné již i dítěti, že ti, kdo jsou uprostřed mezi těmito obojími; a mezi ně náleží i Eros. Moudrost je věru jedna z nejkrásnějších věcí a Eros je touha po krásnu, takže je Eros nutně filosof a jakožto filosof je uprostřed mezi moudrým a nevědomým. Také to je u něho následek jeho původu, neboť pochází z otce moudrého a důmyslného, ale z matky, která nemá moudrosti ani důmyslu. To je, milý Sokrate, přirozená povaha toho daimona; ale co sis ty myslil o Erotu, to není nic divného. Tys myslil, jak se mi zdá z tvých řečí, že Eros je předmět lásky, ne to, co miluje; proto, tuším, se ti jevil Eros tak krásný. Vždyť předmět lásky je vskutku krásný, jemný, dokonalý i hodný velebení; ale to, co miluje, má zcela jinou podobu, jak jsem vyložila.
A já jsem řekl: Budiž tomu tak, cizinko, neboť tvá řeč je dobrá; když je Eros takový, jakého užitku poskytuje lidem?
To se ti, Sokrate, pokusím vyložit v další části své řeči. Takový tedy je Eros a z takového rodu a předmětem má krásno, jak ty pravíš. Ale kdyby se nás někdo otázal: Jak má Eros předmětem krásno, Sokrate a Diotimo? Nebo jasněji: co chce, kdo touží po krásném?
Odpověděl jsem: Aby se mu ho dostalo.
Ale ta odpověď ještě vyžaduje takovéto otázky: Co bude mít ten, komu se dostane krásného?
Řekl jsem, že ještě nemohu na tuto otázku tak hned odpověděti.
Než dejme tomu, pravila, že by se někdo ptal, dosadě dobré na místo krásného: Nuže, Sokrate, co chce, kdo touží po dobrém?
Aby se mu ho dostalo.
A co bude mít ten, komu se dostane dobrého?
Na to, děl jsem, mám odpověď spíše nasnadě, totiž že bude šťasten.
Ano, neboť šťastní jsou šťastni nabytím dobrého a již není potřebí další otázky, k jakému účelu chce ten člověk být šťasten, nýbrž zdá se, že ta odpověď je již konečná.
Pravdu máš, řekl jsem.
A o tomto přání a o této touze se domníváš, že je společná všem lidem a že všichni si přejí míti dobro stále, či jak myslíš?
Právě tak, děl jsem, že je společná všem.
Proč pak tedy, Sokrate, nemluvíme o všech, že mi­lují, ačkoli všichni mají touhu po témž a stále, nýbrž o jedněch říkáme, že milují, o druhých však ne?
Sám se tomu divím, odpověděl jsem.
Ale nediv se; neboť my nazýváme láskou jen jeden druh, jejž jsme z lásky vybrali, a přikládáme mu jméno celku, kdežto o ostatních druzích užíváme jiných jmen.
Na příklad? děl jsem.
Na příklad toto: víš, že poiésis, tvoření, je pojem s velikým rozsahem, neboť znamená v nejširším smyslu příčinu každého pochodu ze stavu nebytí clo stavu bytí, takže i práce ve všech odborných zaměstnáních jsou tvoření a ti, kdo se jimi zabývají, jsou všichni poiéti, tvůrcové.
Pravdu mluvíš.
Ale přece víš, pravila, že se nenazývají poiéty, nýbrž mají jiná jména, a jenom jedna část odloučená od veškerého tvoření, totiž ta, která se zabývá tvořením musickým a verši, jest nazývána jménem celku. Neboť jediné tato se jmenuje poiésis, a ti, kdo mají v moci tuto část tvoření, poiéti.
Pravdu mluvíš.
Právě tak je i s láskou. V nejširším smyslu jest veškerá touha po dobru a štěstí největší a každému úklady strojící milování; ale kdo se obracejí některou jinou z mnohých cest za jejím vyplněním, buď cestou rozmnožování jmění nebo cvičení těla nebo filosofie, o těch se neříká, že milují ani se nejmenují milenci, nýbrž jediné o těch, kdo se s horlivostí oddávají jednomu druhu milování, se užívá jména celku: láska, milovati, milenci.
Zdá se, že mluvíš pravdu, řekl jsem.
A jest sice výklad, že milují ti, kdo hledají polovici své vlastní bytosti; ale můj výklad praví, že předmětem lásky není ani polovice, ani celek, není-li to, příteli, něco dobrého; vždyť i nohy i ruce si dávají lidé ochotně řezati, zdá-li se jim, že tyto části jejich vlastního těla jsou zkaženy. Neboť lidé, myslím, nelnou ke všemu svému, ač nenazývá-li kdo vlastním a svým dobré a cizím zlé; zajisté po ničem jiném lidé s láskou netouží než po dobru. Či myslíš, že ano?
Při Diovi, ne, odpověděl jsem.
Zdaž tedy lze takto jednoduše říci, že lidé touží po dobru?
Ano.
A což nemá se připojiti, že touží to dobro také míti?
Ano.
A nejen míti, nýbrž trvale míti?
I to jest připojiti.
Zkrátka tedy láska je touha míti trvale dobro.
Pravdu máš, řekl jsem.
Když tedy je láska obecně toto, kterým způsobem a v kterém jednání se musí jeviti úsilí a napětí těch, kdo jdou za tím cílem, aby se jmenovalo láska? Který je to úkon? Můžeš mi říci?
To bych se neobdivoval tobě, Diotimo, pro tvou moudrost, ani bych k tobě nechodil pro poučení právě o těchto věcech.
Nuže ti to řeknu. Jest to plození v krásném, a to tělesné i duševní.
Jako věštba potřebují tvá slova výkladu, a nerozumím jim.
Nuže, povím ti to jasněji. Všichni lidé, Sokrate, mají plodivý pud ve svém tile i v duši, a když dospějí určitého věku, touží naše přirozenost plodit. Avšak v ošklivém plodil nemůže, nýbrž v krásném. Spojení muže a ženy je plození. Jest to božská věc a to právě je v smrtelném tvoru nesmrtelné, početí a plození. A to nemůže nastati v něčem nepřiměřeném, Nepřiměřené pak jest všemu božskému ošklivé, ale krásné je přiměřené. Moirou a Eileithyií při rození je Krása. Proto kdykoli se obtěžkaná bytost přiblíží ke krásnému, rozjasňuje se a rozkoší se rozplývá a rodí i plodí; ale kdykoli se přiblíží k ošklivému, je zachmuřena a nevrle se smršťuje, odvrací se a svírá a nerodí, nýbrž zadržuje plod a trpí. Proto se tedy dostává do velikého vzrušení před krásnem bytost těhotná a již plná, protože krásno zbavuje toho, kdo ho dosáhne, velikých bolestí. Neboť není, Sokrate, předmětem lásky krásno samo, jak se ty domníváš.
Nuže co?
Plození a rození v krásném.
Budiž, odpověděl jsem.
Ovšemže, pravila. A proč tedy plození? Poněvadž plození je pro smrtelného tvora něco věčného a nesmrtelného. Neboť z přijatých myšlenek nutně vyplývá, že člověk zároveň s dobrem touží po nesmrtelnosti, když láska chce mít dobro trvale. Tedy z této myšlenky nutně plyne, že láska touží i po nesmrtelnosti.
Toto všechno mi tedy vykládala, kdykoli mluvila o věcech erotických, a kdysi se tázala: Co myslíš, Sokrate, že je příčinou této lásky a touhy? Jistě pozoruješ, jak silně jsou vzrušena všechna zvířata, i pozemská i létavá, když je pojme touha plodit, jak všechna jsou nemocna a ve zvláštním erotickém stavu, nejprve aby se navzájem spojila, potom starostí o výživu mláďat, a jak jsou hotova za tato se pouštěti v boj i nejslabší s nejsilnějšími a umírati za ně, i jak sama se moří hladem, jen aby uživila mláďata, a co všechno ještě dělají. O lidech by bylo možno mysliti, že to dělají z rozumové úvahy; ale která příčina působí takový erotický stav u zvířat? Můžeš to říci?
A já jsem opět řekl, že nevím; a ona pravila: A tu si o sobě myslíš, že budeš kdy dobrý odborník ve věcech lásky, když nebudeš tomuto rozumět?
Však právě proto, Diotimo, jsem k tobě přišel — jak jsem už řekl — když jsem poznal, že potřebuji učitelů. Nuže řekni mi příčinu i těchto věcí i ostatních, které se týkají lásky.
Nediv se tomu, jestliže tedy věříš, že láska svou přirozeností má předmětem to, co jsme již mnohokrát uznali. Neboť zde obdobně jako tam smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jediné tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž — na příklad o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve i veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy nejsou u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto jest, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opa­kování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sokrate, je smrtelné účastno nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je přirozené drahá vlastní odnož; vždyť jde o nesmrtelnost a proto každého provází tato péče a láska.
Vyslechnuv tuto řeč podivil jsem se a řekl jsem: Dobře, velemoudrá Diotimo, a jest tomu opravdu tak?
A ona odpověděla po způsobu dokonalých sofistů: Dobře věz, Sokrate, že tomu tak jest; neboť kdyby ses chtěl podívat na ctižádost lidí, divil by ses jejich nerozumnosti, jestliže nemáš na mysli, o čem jsem já mluvila, když bys uvážil, v jak silné žijí touze, proslaviti se a nesmrtelné pro všechen čas si získati jméno, a jsou hotovi pro to podstupovat všechna nebezpečenství ještě více než pro své děti, i peníze obětovat i jakékoli námahy podnikat a také pro to umírat. Či myslíš, že by byla Alkestis zemřela pro Admeta nebo Achilleus že by byl zemřel hned za Patroklem nebo že by byl váš Kodros podstoupil smrt, aby jeho synové získali vládu, kdyby se nebyli domnívali, že nesmrtelná bude pamět jejich statečnosti, kterou my nyní uchováváme? Jistě ne, nýbrž podle mého mínění všichni všechno konají pro nesmrtelnou čest a pro takové slavné jméno, a to, čím jsou lepší, tím úsilněji; neboť touží po nesmrtelném. A tu ti, u kterých jsou obtěžkána těla, obracejí se více k ženám a zde projevují lásku: plozením dětí si opatřují, jak myslí, nesmrtelnost a pamět i štěstí pro všechen příští čas; ale u jiných je obtěžkána duše — vždyť jsou takoví lidé, kteří nosí plod ve svých duších ještě s větší tíhou než v tělech, takový plod, jaký přísluší duši počíti i poroditi. A co je to? Vědění a ostatní dokonalost; takové plody vydávají všichni básníci a z ostatních umělců ti, kterým se říká tvůrčí; nejdůležitější pak a nejkrásnější část vědění je ta, která se týká spravování obcí i domácností, jež se jmenuje uměřenost a spravedlnost. Tu tedy, když někdo již od mládí nosí v duši takové plody, když je dospělý a přijde věk, že touží roditi a plodit, obchází, tuším, i tento a hledá něco krásného, v čem by plodil; neboť v ošklivém nikdy nebude plodit. Tedy krásná těla jsou mu milejší než ošklivá, právě proto, že nosí v sobě plod, a jestliže v nich nalezne duši krásnou, ušlechtilou a velikou, tu zvláště s radostí vítá obé a vůči takovému člověku hned se mu rodí hojně myšlenek o duševní dokonalosti i jaký má být dobrý muž a čím se má zabývat, a snaží se ho vzdělávati. Neboť, myslím, když se dotýká krásného člověka a je v jeho společnosti, rodí a plodí, co dávno v sobě nosil; myslí naň, ať jest u něho nebo vzdálen, a společně s ním živí narozený plod, takže takoví lidé jsou spolu spojeni daleko silnějším svazkem, než jsou obyčejné děti, a pevnějším přátelstvím, poněvadž jejich společné děti jsou krásnější a nesmrtelnější.
A každý by si raději přál míti takovéto děti než děti smrtelné, když se podívá na Homera, Hesioda i jiné dobré básníky a se závistí si myslí, že po sobě zanechávají takové plody, které samy jsou nesmrtelné a také jim způsobují nesmrtelnou slávu a pamět; anebo jaké děti po sobě zůstavil v Lakedaimoně Lykurgos, záchranu Lakedaimonu a možno říci i veškerého Řecka. Také u nás je ctěn Solon jako otec zákonů a tak i na mnoha jiných místech jiní mužové mezi Řeky i barbary, proto­že vykonali mnoho krásných činů a zplodili všeliké dobro; těm jsou postaveny již i četné svatyně za takovéto zrozence, za skutečné děti však ještě nikomu.
Do těchto tajemství lásky, Sokrate, snad i ty bys mohl býti zasvěcen; ale nevím, zdali bys byl schopen k nejvyššímu zjevení, ke kterému jest i toto při správném postupu jen přípravou. Nuže, vyložím ti to a nebude mi chybět dobré vůle; ty pak se pokoušej sledovati, budeš-li s to. Kdo chce náležitou cestou jíti za touto věcí, musí s počátku v mládí choditi za krásnými těly a nejprve, jestliže ho správně vede jeho vůdce, milovat jedno tělo a tam plodit krásné myšlenky; ale potom má poznati, že krása, jevící se na kterémkoli těle, jest sestra krásy na druhém těle, a má-li jíti za vnější krásou vůbec, bylo by velmi nerozumné, nepokládat za jednu a tutéž každou krásu, jevící se na všech tělech. Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal takové myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími.
Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zásadách veřejného života a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása jest něco malého. Od činností musí být přiveden k vědám, aby viděl zase krásu věd, a zíraje na široký již rozsah krásna aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy jako služebník některého jednoho chlapce nebo muže nebo jednoho zaměstnání a nebyl v té porobě ponížený a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásy a aby zíraje na ně rodil mnoho krásných a velikých řečí a myšlenek v nezávistivém filosofování, až by zesíle zde a zmohutně spatřil jisté jedno vědění, které se vztahuje k takovémuto krásnu. Snaž se poslouchat co nejpozorněji.
Kdo je přiveden na cestě k lásce až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten blíže se již vrcholu erotického zasvěcení náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sokrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je za prvé věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není s jedné strany krásné a s druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A to nebude přelud krásna jako na příklad nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, na příklad na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastný, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s ním neděje. Kdykoli tedy někdo náležitým milováním postupuje ód těchto věcí zde a počíná viděti ono krásno, dosahuje téměř vrcholu zasvěcení. A tak ten správně jde nebo od jiného je veden po cestě lásky, kdo počínaje od zdejších krásných věcí pro dosažení onoho krásna vystupuje stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ona krása sama, a tak na konce pozná krásu samu.
Na tomto stupni života, milý Sokrate, pravila cizinka z Mantineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žíti, když se dívá na krásno samo. To jestliže někdy spatříš, bude se ti zdát, že je to nad všechno srovnání se zlatem, drahými rouchy, krásnými chlapci i jinochy, jejichž zjevem jsi nyní uváděn do vytržení, a hotov jsi ty jako mnozí jiní, kdykoli vidí své miláčky a jsou s nimi, ani nejísti ani nepíti, kdyby to bylo možno, nýbrž jen se dívat a býti s nimi. Což teprve, kdyby se někomu dostalo spatřiti samo krásno čisté, ryzí, neporušené příměsky, nenaplněné lidským masem, barvami a mnohou jinou pozemskou malicherností, nýbrž kdyby mohl uvidět samo ono božské, jednotné krásno? Jaký by to nastával život člověku, který by se i tam díval a na to hleděl zrakem k tomu určeným a mohl s tím být! Či nechápeš, že jediné tu, když se bude dívat oním zrakem, kterým je pravé krásno viděti, podaří se mu rodit ne pouhé obrazy dokonalosti — vždyť se nebude stýkati s obrazem — nýbrž skutečnou dokonalost, protože se bude stýkati se skutečnem; a když zrodí a vychová skutečnou dokonalost, jistě se stane milým bohu, a jestliže to je člověku možno, stane se také on nesmrtelným.
Toto tedy, Faidre a ostatní přátelé, mluvila Diotima a já jsem tomu uvěřil; a s tou vírou pokouším se přesvědčovati i jiné, že nikdo by tak snadno nezískal lidské přirozenosti lepšího pomocníka k dosažení tohoto statku nad Erota. Proto tedy pravím, že každý muž má Erota ctít; také sám ctím lásku, nad jiné jsem jí oddán i ostatní k tomu vybízím, a seč jsem, nyní i stále velebím Erotovu moc a statečnost. Nuže přijmi, Faidre, chceš-li, tuto mou řeč za chvalořeč na Erota, jinak si ji jmenuj tak, jak a kterým jménem ti je libo.
-------------------------------------
Tuto řeč Sokratovu všichni prý chválili a jen Aristofanes chtěl něco namítnout, poněvadž Sokrates o něm učinil zmínku ve svém vypravování oné řeči; a v tom se náhle ozvalo silné tlučení na domovní dveře, jako od veselé hodovní společnosti, a také bylo slyšeti zvuky pištkyně. I řekl Agathon: Hoši, podívejte se ven; a bude-li to někdo z našich známých, pozvete ho dále, pakli ne, řekněte, že již nepijeme, nýbrž odpočíváme.
Po malé chvíli bylo slyšet ze dvora hlas Alkibiada silně opilého a velice křičícího, jak se táže, kde je Agathon a že chce k Agathonovi. Tu tedy ho vzala pištkyně pod paždím a vedla ho dovnitř s pomocí některých jiných z průvodců; postavil se u dveří, ověnčen hustým věncem z břečtanu a fial, s množstvím stužek na hlavě, a pravil: Buďte zdrávi, muži; přijmete za společníka člověka opilého velice velmi, či máme odejít, jen co ověnčíme Agathona, proč jsme také vlastně přišli? Já jsem totiž včera nemohl přijít a jdu teď se stužkami na hlavě, abych se své hlavy hlavu nejmoudřejšího a nejkrásnějšího muže... abych ... ověnčil.
Budete se mi smát, že jsem opilý? Ale já, i když vy se budete smát, dobře vím, že mluvím pravdu. Než povězte mi hned, mám jíti dále, za určitých podmínek, či ne? Budete ještě pít nebo nebudete?
Tu ho všichni hlučně vítali a zvali, aby si přisedl, a Agathon ho zval k sobě. On šel, jsa veden od svých průvodců, a jak si při tom snímal stužky k ověnčení Agathona a visely mu před očima, nezpozoroval Sokrata, ale posadil se vedle Agathona mezi ním a Sokratem; Sokrates mu totiž ustoupil, když ho uviděl. Usednuv si objal Agathona a věnčil ho stužkami.
Tu řekl Agathon: Zujte, hoši, Alkibiada, abychom byli tři na lehátku!
Ovšem, řekl Alkibiades, ale kdo je tento náš třetí společník? Při tom se otočil a viděl Sokrata; jak ho spatřil, vyskočil a zvolal: U Heraklea, co je to? To je Sokrates? Zase na mne číháš, že sis sem lehl, jako vůbec máš zvyk náhle se objevovat, kde bych se tebe nejméně nadál? Co tu také nyní chceš? A proč pak sis lehl právě sem? Že nejsi vedle Aristofana nebo vedle někoho jiného, kdo je zábavný a chce tě mít vedle sebe, nýbrž nastrojil jsi to tak, abys ležel vedle nejkrásnějšího z celé společnosti!
Sokrates odpověděl: Agathone, prosím tě, pomoz mi; neboť láska k tomuto člověku se mi stala nemalou svízelí. Vždyť od té doby, co jsem se do něho zamiloval, nesmím se již ani podívat na žádného hezkého hocha, ani s ním promluvit, sice vyvádí ze žárlivosti a závisti neuvěřitelné kousky, laje mně a stěží se zdržuje násilí. Hleď tedy, aby i nyní něco nevyvedl a raději nás smiř, anebo bude-li se pokoušet o násilí, pomáhej mi, protože se tuze hrozím jeho šílenosti a zamilovanosti.
Není možný smír mezi mnou a tebou, pravil Alkibiades. Ale za toto se ti pomstím až jindy; nyní však, Agathone, dej mi trochu těch stužek, abych ozdobil i tomuto tu jeho podivuhodnou hlavu a aby mi nemohl vyčítat, že jsem tebe ověnčil a jeho ne, jeho, který přece je vítězem v řečech nade všemi lidmi, a to nejen od předvčerejška jako ty, nýbrž stále. Při tom vzal několik stužek, ověnčil Sokrata a lehl si.
Když si ulehl, řekl: Tak tedy, mužové. Zdá se, že jste střízliví. To se vám nesmí dovolit, nýbrž musíte pít; tak jsme si to ujednali. A za předsedu pitky volím, dokud vy nebudete dostatečně napiti, sám sebe. Ale ať přinesou, Agathone, je-li tu nějaká velká nádoba. Nebo ne, není potřebí, ale přines, hochu, tamhle ten chladič — tak řekl, když jej uviděl, že pojme více než osm číší. Tento si dal naplniti a nejprve jej sám vypil, potom poručil nalít Sokratovi a při tom řekl: Vůči Sokratovi, mužové, není můj nápad nic platen, neboť ať by mu kdo uložil, kolik by chtěl, všechno vypije a přece nikdy nebude opilý.
Sokrates, když mu sluha nalil, pil; ale Eryximachos řekl: Co to, Alkibiade, děláme? Takto ani nic nemluvíme nad číší, ani nic nezpíváme — což budeme pít jen tak jako z žízně?
Na to Alkibiades: Aj, Eryximachos! Buď zdráv, zdárný synu zdárného a velemoudrého otce!
I ty buď zdráv, odpověděl Eryximachos, ale co bychom dělali?
Cokoli ty poradíš. Vždyť tebe musíme poslouchati, neboť stojí za mnoho jiných muž, jenž je lékařství znalý. Tedy poroučej, cokoli chceš.
Nuže poslyš, pravil Eryximachos. Nežli jsi mezi nás přišel, usnesli jsme se, aby každý z nás po řadě na právo promluvil co nejkrásnější řeč o Erotovi a vychválil ho. Ostatní všichni jsme již mluvili; a protože jsi ty ještě nemluvil a s pitím jsi hotov, máš povinnost promluvit, a až domluvíš, ulož Sokratovi, cokoli budeš chtít, a ten zase svému sousedu na právo a tak i ostatní.
To je sice pravda, Eryximachu, pravil Alkibiades, ale srovnávat opilého s řečmi střízlivých, to by snad nebylo spravedlivo. A pak, můj drahý, věříš něčemu z toho, co právě řekl Sokrates? Víš, že je všechno právě naopak, než co mluvil? Vždyť pochválím-li v jeho přítomnosti někoho jiného než jeho, boha nebo člověka, právě on se nezdrží násilí proti mně.
Nemluv tak hříšně! zvolal Sokrates.
Při Poseidonovi, řekl Alkibiades, nic nenamítej proti tomu, že bych nemohl nikoho jiného chválit v tvé přítomnosti.
Nuže učiň to, pravil Eryximachos, chceš-li; promluv chvalořeč na Sokrata!
Jak to? odpověděl Alkibiades, myslíš, že mám, Eryximachu? Mám ho napadnout a pomstít se mu zde před vámi?
Poslyš, pravil Sokrates, co zamýšlíš? Chceš mě svou chválou zesměšnit? Či co uděláš?
Řeknu pravdu. Ale pozor, zdali svoluješ.
Ano, pravdu říci svoluji i vybízím.
Hned začnu, pravil Alkibiades. A ty udělej takto. Budu-li mluvit něco nepravdivého, hned mě popadni, budeš-li chtít, a řekni, že to lžu; neboť úmyslně nebudu lhát. Jestliže pak budu mluvit páté přes deváté, jak si nač vzpomenu, nediv se; vždyť není snadno, vylíčit plynně a po pořádku tvou podivnou osobu, je-li člověk v takovémto stavu.

ALKIBIADES
Pokusím se, mužové, chváliti Sokrata takto, s užitím přirovnání. On si snad bude myslit, že ho chci zesměšnit, ale účelem mého přirovnání bude pravda, ne směšnost. Nuže tedy pravím, že je zcela podoben těm silenům, vystaveným v sochařských dílnách, které umělci vytvářejí se syringami nebo s píšťalami; když se rozevrou, ukáže se, že uvnitř v sobě chovají sošky bohů. A dále pravím, že se podobá satyru Marsyovi. Že jsi zevnějškem těmto podoben, Sokrate, jistě bys ani sám nepopřel; ale že se jim podobáš i v ostatním, poslouchej dále. Jsi posměvač; či ne? Budéš-li to zapírati, přivedu svědky. Nebo snad neumíš hrát? Ba mnohem podivuhodněji než onen. On okouzloval lidi svým nástrojem silou, vycházející z jeho úst, a ještě nyní, kdo hraje jeho skladby — neboť hudbu Olympovu přičítám Marsyovi, jeho učiteli — jeho tedy skladby, ať je hraje dobrý hudebník nebo špatná pištkyně, obzvláštním způsobem uvádějí do vytržení a objevují ty, kdo potřebují bohů a zasvěcení, protože jsou božské. Ty se lišíš od onoho jen tím, že totéž způsobuješ bez nástrojů pouhými řečmi. Aspoň my, kdykoli slyšíme někoho jiného, třeba velmi dobrého řečníka, mluviti jiné řeči, takřka žádného z nás nic nezajímají; ale když někdo poslouchá tebe nebo tvé řeči od jiného, i kdyby byl mluvčí sebe špatnější a ať je posluchačem žena nebo muž nebo jinoch, býváme uchváceni a ve vytržení. Aspoň já, mužové, kdybych se nebál, že se budu zdát příliš opilý, řekl bych vám a přísahou stvrdil, jak na mne působily jeho řeči a ještě i nyní působí. Když ho poslouchám, ještě více než lidem v korybantském vytržení srdce mi tluče a slzy se mi řinou od jeho řečí a také s mnohými jinými, jak vidím, se děje totéž; když jsem poslouchal Periklea a jiné dobré řečníky, myslil jsem si, že dobře umějí mluvit, ale nic lakového se mnou se nedělo a má duše nebyla zmatena a nemusila se horšit nad mým otrockým postavením, ale od tohoto Marsya jsem byl již často uveden do takového stavu, že se mi zdálo nemožným žíti jako až dosud. O tom neřekneš, Sokrate, že to není pravda. I nyní ještě jsem si vědom, že bych neodolal, kdybych ho chtěl poslouchat, a že by se mi dělo totéž. Neboť mě nutí k přiznání, že ač mám sám ještě mnoho nedostatků, že se sám o sebe nestarám, ale zabývám se věcmi Atheňanů. Proto se přemáhám a utíkám od něho pryč jako od Sirén se zacpanýma ušima, abych tam vedle něho nemusil sedět až do svého stáří. Vůči tomuto jedinému ze všech lidí ozval se ve mně cit, kterého by nikdo ve mně nehledal, totiž stud před někým: tohoto jediného já se stydím. Vždyť jsem si vědom, že nemohu popírat potřebu, aby se dělalo, k čemu on vybízí, ale když odejdu, že podléhám touze, abych byl ctěn u lidu. Proto před ním prchám jako uběhlý otrok a vyhýbám se mu, a kdykoli ho spatřím, stydím se za své vyznané chyby. A často bych rád viděl, aby nebyl mezi živými; avšak zase kdyby se to stalo, jistě bych byl ještě mnohem nešťastnější, takže nevím, co si počít s tím člověkem.
Takový účinek měl na mne i na mnohé jiné tento satyr svými melodiemi; ale poslyšte mne ještě dále, jak je podoben těm, ke kterým jsem ho přirovnal, i jak podivuhodnou má moc. Neboť dobře vězte, že žádný z vás ho nezná; ale já vám jej ukáži, když jsem již začal. Sami vidíte, že Sokrates je eroticky roztoužen po krásných mladých lidech, stále se kolem nich točí a je ve vytržení — a hned zase všechno mu je cizí a o ničem neví. Že není toto jeho chování silenské? Jistě. Neboť toto je u něho jen vnějším obalem, jako u dutého silena; ale když se otevře, přátelé, jaké bohatství rozumnosti naleznete v jeho nitru! Vězte, že mu je docela lhostejné, je-li někdo krásný, a naopak nad pomyšlení jím zhrdá, nebo je-li bohat, nebo vyniká-li některou jinou předností, které lidé velebí: všechny tyto statky pokládá za bezcenné a nás za pouhé nic — tak jest — ale po celý život má pro lidi jen ironii a žerty. Když však promluví vážně a otevře své nitro, nevím, zdali někdo spatřil ty skvosty v něm skryté; ale já jsem je již jednou uviděl a zdály se mi tak božské a zlaté a krásné a neobyčejné, že jsem byl hotov činiti zkrátka vše, k čemu by Sokrates vybízel. Myslil jsem, že půvab mého mládí způsobil to zvážnění, a proto jsem jej pokládal za svůj poklad a neobyčejné štěstí, v domnění, že mi stačí jen být Sokratovi po vůli a hned uslyším všechno, co on ví; zakládal jsem si věru neobyčejně na své kráse. Po této úvaze dělal jsem toto. Kdežto dříve jsem obyčejně nebýval s ním sám bez průvodce, tehdy jsem odesílal svého průvodce a zůstával s ním samoten — musím vám totiž všechno říci podle pravdy; než poslouchejte pozorně a ty, Sokrate, jestliže lžu, usvědčuj mne z nepravdy — zůstával jsem tedy s ním, mužové, sám a čekal jsem, že hned bude mluvit se mnou, jak asi v samotě mluví milovník se svým miláčkem, a měl jsem radost. Avšak naprosto nic takového se nedělo, nýbrž rozmlouval se mnou po každé podle svého zvyku a ztráviv se mnou den odcházel domů. Potom jsem ho vyzýval, že budeme spolu cvičiti, a cvičil jsem s ním, doufaje, že tam něco pořídím. Tu tedy často se mnou cvičil a zápasil docela beze svědků. Však proč bych mluvil; nic mi to nebylo platno. Když jsem tedy takto neměl pražádných úspěchů, rozhodl jsem se vší silou naň útočit a nepopustit po prvních pokusech, nýbrž konečně jednou zvědět, co v tom jest. Pozvu ho tedy k sobě na večeři, právě tak jako když milovník činí nástrahy svému miláčku. A ani v tom mi hned nevyhověl, ale přece po čase uposlechl. Když tedy po prvé přišel, chtěl hned po jídle odejíti. Tenkráte jsem se styděl a pustil jsem ho; ale při druhém úskoku, když jsme byli po večeři, mluvil jsem dlouho do noci, a když chtěl odejíti, předstíral jsem, že je již pozdě, a přiměl jsem ho zůstati. Tu ležel na lehátku vedle mého, na kterém také byl večeřel, a nikdo jiný v té světnici nespal než my. Až sem bylo by slušné vypravovati to před kýmkoli; ale co následuje, neuslyšeli bys to ode mne, kdyby za prvé víno, jak se říká, nemluvilo pravdu — bez dětí i s dětmi — a pak také se mi zdá nespravedlivo, zamlčeti Sokratův okázalý čin, když jsem si předsevzal ho chváliti. Ještě dodnes cítím i já bolest člověka uštknutého hadem. Vypravuje se totiž o komsi, jemuž se to stalo, že nechtěl nikomu líčiti, jak mu při tom bylo, nežli uštknutým, poněvadž ti jediní prý mohou to pochopiti a odpustit, jestliže bolestí neznal míry v chování ani v řečech. Ale já jsem byl poraněn od něčeho horšího a na nejcitlivějším místě, jak vůbec možno — vždyť jsem byl raněn a uštknut do srdce nebo do duše nebo jak se to má pojmenovati, od filosofických řečí, které se vkousnou krutěji než zmije, když napadnou ne nezpůsobilou duši mladého člověka, a dohánějí k všelijakému jednání i mluvení — tu však vidím před sebou Faidry, Agathony, Eryximachy, Pausanie, Aristodemy a Aristofany; a co mám říci o samém Sokratovi a o všech ostatních? Vy všichni jste zasaženi filosofickým šílením a vytržením — proto to všichni uslyšíte; vždyť mi odpustíte i to, co jsem tehdy dělal, i co nyní mluvím. Ale sluhové, a je-li zde někdo jiný nezasvěcený a nevzdělaný, zavřete si uši hodně velikými vraty.
Nuže tedy, mužové, když zhaslo světlo a sluhové byli pryč, rozhodl jsem se nic s ním neokolkovat, nýbrž přímo říci, co si myslím; i pohnul jsem jím a řekl jsem: Sokrate, spíš?
Ale ne, odpověděl. Víš, co si myslím? Co asi?
Myslím si, že ty jsi jediný můj vážný milovník, a zdá se mi, že se ostýcháš, vyznat mi svou lásku. A se mnou je to takto: bylo by, myslím, velmi nerozumné, abych ti nevyhověl i v tomto i kdybys ode mne žádal něco jiného z toho, co mám sám nebo moji přátelé. Vždyť mně na ničem tak nezáleží jako na tom, abych se stal co nejlepším, ale k tomu, myslím, mi nikdo nemůže více pomoci než ty. Proto kdybych nebyl po vůli takovému muži, mnohem více bych se musil styděti lidí rozumných, než bych se styděl obyčejných a nerozumných lidí, kdybych mu byl po vůli.
Na to odpověděl velmi ironicky a zcela podle svého způsobu a obyčeje: Milý Alkibiade, podobá se, že vskutku nejsi hloupý, ač je-li pravda, co o mně říkáš, a je ve mně nějaká síla, kterou by ses stal lepším: to asi vidíš ve mně neobyčejnou krásu, zcela různou od tvé sličnosti. Jestliže tedy dívaje se na ni toužíš vejíti se mnou ve styk i vyměniti si krásu za krásu, zamýšlíš při tom nemálo na mně vydělat: chceš získat za zdání krásy krásu opravdovou i myslíš vskutku vyměniti bronzovou zbroj za zlatou. Než dívej se lépe, můj drahý, abys nepřehlédl mou bezcennost. Duševní zrak počíná tehdy bystře vidět, když se tělesné oči chystají ztráceti svou bystrost; a ty máš k tomu ještě daleko. Na to jsem já odpověděl: Takový jest můj úmysl a nic jsem neřekl jinak, než jak si myslím; ale ty sám se rozmysli, jak uznáváš za nejlepší pro sebe i pro mne.
Ano, to máš pravdu a budoucně budeme s rozmys­lem konati to, co se bude zdát nejlepším pro nás i v této věci i v ostatních.
Po této rozmluvě, v které jsem naň vypustil jako šípy, domníval jsem se, že je raněn; i vstal jsem, nedovolil jsem mu říci už ani slova, přikryl jsem jej svým šatem — neboť to bylo v zimě — ulehl jsem si pod jeho plášť a objav rukama tohoto v pravdě daimonského a podivuhodného člověka, ležel jsem celou noc. A ani o tom neřekneš, Sokrate, že nemluvím pravdu. To jsem udělal, a on tak zvítězil nad mou krásou a pohrdl jí a vysmál se jí a potupil ji — myslil jsem, že ta něco znamená, muži soudcové — neboť jste soudci Sokratovy pýchy — vždyť dobře vězte, při bozích i bohyních, že jsem vstal po noci ztrávené se Sokratem nejinak, než jako bych byl spal s otcem nebo starším bratrem.
Můžete si pomyslit, jaký asi úsudek jsem potom o něm měl, když jsem se jednak domníval, že mě urazil, jednak jsem se obdivoval jeho povaze, uměřenosti a statečnosti; nikdy bych si byl nepomyslil, že se někdy setkám s takovým člověkem, takového rozumu a takové pevnosti. Proto jsem se ani nedovedl naň hněvat a zbavit se styků s ním, ani jsem si nevěděl rady, jak bych si ho získal. Dobře jsem totiž věděl, že penězi je všude nezranitelný, ještě mnohem více než Aias zbraní, a jedinému prostředku, jímž jsem myslil jej dostat, odolal. Tedy jsem nevěděl, co si počít a bloudil jsem, jsa u něho v takové porobě, jako není žádný otrok u nikoho jiného.
Toto všechno se mi stalo dříve, a potom se přihodilo, že jsme společně táhli k Poteidaii, a tam jsme byli druhy u jídla. Tu za prvé vynikal otužilostí nejen nade mne, nýbrž i nade všechny ostatní — kdykoli jsme byli nuceni snášeti hlad, jsouce někde odříznuti od ostat­ního vojska, jak se na výpravách stává, nikdo z ostatních se mu nevyrovnal vytrvalostí — a zase při hosti­nách on jediný dovedl si nejlépe popřát a zejména také, když musil proti své vůli pít, všechny překonával, a co je ze všeho nejpodivnější, Sokrata nikdo na světě nikdy neviděl opilého. O tom ostatně, myslím, hned bude důkaz podán. Nebo zase pravé divy konal v snášení zimy — neb tam jsou hrozné zimy — zvláště jednou, když byl nejkrutější mráz a všichni ostatní buď vůbec nevycházeli ven anebo, vycházel-li někdo, byli bůh ví jak oblečeni a obuti a nohy měli zabaleny do plstěných obalů a beránčích koží, tento za toho mrazu vycházel ve svém šatě, jaký i jindy obyčejně nosil, a bos chodil po ledě lépe než ostatní obuti a vojáci ho měli v pode­zření, že to dělá, aby je zahanbil.
A o tom dosti; který však jiný byl čin, jejž vykonal hrdina statný tenkrát tam na onom tažení, stojí za poslechnutí. Napadla ho totiž nějaká myšlenka a tu stál na témž místě od rána v uvažování, a když nepřicházel k výsledku, nepopouštěl a pořád stál hledaje. A již bylo poledne a lidé to pozorovali a s podivením říkali jeden druhému, že Sokrates již od rána stojí a o něčem přemýšlí. Konečně někteří z Ionů, když nastal večer, po večeři vynesli svá lůžka ven — bylo totiž tenkráte léto — a tak spali na čerstvém vzduchu a zároveň ho pozorovali, zdali bude stát také v noci. On vskutku stál tak dlouho, až nastalo jitro a vyšlo slunce; potom se pomodlil k slunci a odešel.
Anebo, chcete-li, v bitvách — v této věci mu totiž musíme dát, co mu po právu náleží — tedy když byla ta bitva, pro kterou mně velitelé dali vyznamenání, nikdo jiný mne nezachránil než zde tento, nechtěje mne poraněného opustit, nýbrž zachránil spolu i mé zbraně i mne samého. Já jsem tehdy, Sokrate, vybízel vůdce, aby tobě dali vyznamenání, a za to mne ani nepokáráš ani neřekneš, že lžu; ale když vůdcové přihlížejíce k mému postavení chtěli dát to vyznamenání mně, sám jsi usiloval horlivěji než vůdcové, abych já je dostal spíše nežli ty. A mimo to ještě, mužové, stálo zato podívat se na Sokrata, když naše vojsko ustupovalo od Delia; byl jsem totiž při tom slouže u jízdy a tento mezi těžkooděnci. Tu tedy ustupoval, když mužstvo již bylo rozptýleno, a spolu s ním i Laches; já se k tomu nahodím a spatřiv je vybízím ke zmužilosti i řekl jsem, že jich neopustím. Tu věru jsem viděl Sokrata ještě lépe než u Poteidaie — sám jsem měl totiž méně strachu, poněvadž jsem byl na koni — předně jak velice vynikal nad Lacheta tím, že byl při rozumu; dále se mi zdálo, Aristofane, abych užil tvých slov, že i tam chodí jako zde nadýmaje se a kouleje očima, klidně se dívaje na přátele i nepřátele, dávaje každému již zdaleka najevo, že dotkne-li se ho někdo, bude se velmi rázně bránit. Proto také bez pohromy odcházel i on i jeho druh; vždyť obyčejně, kdo se takto chovají, těch se v boji nikdo ani netkne, a naopak pronásledují ty, kteří o překot utíkají.
Mohli bychom Sokrata pochválit ještě i pro mnoho jiných podivuhodných věcí. Ale hledíme-li k ostatním činnostem, bylo by snad možno říci něco takového i o někom jiném, avšak to, že není podoben nikomu z lidí, ani z dávnověkých ani z nynějších, to zaslu­huje svrchovaného obdivu. Neboť s mužem, jako byl Achilleus, bylo by lze srovnati i Brasidu i jiné, s mužem, jako byl Perikles, zase Nestora a Antenora — a jsou i jiní — a stejným způsobem bylo by možno srovnávati i ostatní: ale něco tak zvláštního jako je tento člověk, on sám i jeho řeči, ani přibližně by nikdo nenalezl ani v naší ani ve staré době, leda že by ho srovnával jako já ne s některým člověkem, nýbrž se sileny a satyry, jej samého i jeho řeči.
Neboť jistě i to jsem měl říci hned na začátku, že také jeho řeči jsou zcela podobny otvíracím silenům. Vždyť kdyby tak někdo chtěl poslouchat Sokratovy řeči, zdály by se mu zprvu velmi směšné; takovými slovy i větami jsou navenek zahaleny, jako nějakou koží bujného satyra. Mluví totiž o mezcích, o nějakých kovářích, ševcích a koželuzích a zdá se, že jeho řeči jsou pořád stejné a stejného obsahu, takže každý nezkušený a neznalý člověk by se těm řečem vysmál. Avšak každý, kdo je spatří otevřeny a dostane se do nich dovnitř, nalezne, za prvé že ony jediné z řečí mají ve svém nitru rozumný obsah a dále že nejvíce božského v sobě mají i nejvíce obrazů ctnosti a jejich cílem že je většina toho, ba spíše všechno to, k čemu má hleděli člověk, který chce být dokonalý.
Toto jest, mužové, co pravím k Sokratově chvále; ale také jsem k tomu přimísil, CO mu vytýkám, jak mě ponížil. A to snad neudělal mně samotnému, nýbrž i Charmidu Glaukonovu a Euthydemu Diokleovu i velmi mnoha jiným, které klame jako milovník a zatím spíše sám se stává z milovníka předmětem lásky. To pravím výslovně také tobě, Agathone: nedej se okla­mati od tohoto člověka, nýbrž vezmi si výstražný příklad z toho, co se mně stalo, abys sám na sobě nezkusil přísloví, že blázen škodou zmoudří. Po této Alkibiadově řeči povstal prý smích pro jeho upřímnost, poněvadž se zdálo, jako by byl ještě dosud zamilován do Sokrata. Tu pravil Sokrates: Zdá se mi, že jsi střízliv, Alkibiade. Vždyť by ses byl jinak ne­snažil tak vtipnými oklikami zastříti pravý účel celé své řeči, věc, kterou jsi jen jako mimochodem uvedl na konci, že jsi mluvil všechno jen proto, abys rozdvojil mne a Agathona. Ty si myslíš, že já smím milovat jen tebe a nikoho jiného, Agathon pak že smí být milován jen od tebe a od nikoho jiného. Však nezůstal skryt tvůj úmysl, nýbrž vyšla na jevo tato tvá satyrská a silenská hra. Ale, milý Agathone, jen ať se mu to nepodaří, avšak hleď', aby mne a tebe nikdo nerozdvojil.
Agathon prý odpověděl: Jistě, Sokrate, zdá se, že mluvíš pravdu. Důkazem toho je mi také to, že si lehl mezi mnou a tebou, aby nás oddělil. Však mu to nebude nic platno, a já půjdu a lehnu si vedle tebe.
Dobře, pravil Sokrates, lehni si zde na pravo ode mne.
O Die, zvolal Alkibiades, co zase zkouším od toho člověka! Myslí, že musí ve všem všudy být nade mnou. Ale když nic jiného, podivný muži, nech Agathona aspoň uprostřed mezi námi.
To je nemožné, odpověděl Sokrates. Neboť ty jsi promluvil chvalořeč o mně a tak i já musím zase chvá­lit svého souseda na pravo. A tu lehne-li si Agathon vedle tebe, musil by přece znova vychvalovat mne, dříve než by byla ode mne pronesena pochvalná řeč o něm. Než dovol, můj drahý, a dopřej tomu hochu, aby byl ode mne vychválen, vždyť velice dychtím pronésti o něm chvalořeč.
Sláva, zvolal Agathon, Alkibiade, není možno, abych zde zůstal, nýbrž rozhodně si přesednu, abych byl vychválen od Sokrata.
Tak tomu obyčejně bývá, pravil Alkibiades; kde je přítomen Sokrates, tam nikdo jiný nemůže užít krásných lidí. Tak se stalo i nyní; jak chytře si vynalezl dobrý důvod, aby zde ten ležel vedle něho!
---------------------------------

Tu pak prý Agathon vstával, aby si lehl vedle Sokrata; ale v tom prý náhle přišla veliká společnost veselých hostí ke dveřím, a když je nalezli otevřeny, an právě někdo vycházel, rovnou se ubírali k nim, dovnitř a usazovali se na lehátka, i bylo všechno plno hluku a již beze všeho řádu se přes moc pilo mnoho vína. Tu prý, jak vypravoval Aristodemos, Eryximachos a Faidros i někteří jiní odešli, on sám pak usnul a spal velmi dlouho, neboť byly dlouhé noci, a probudil se až k ránu, když už kohouti zpívali; probudiv se spatřil, že ostatní buď spí nebo odešli, ale Agathon a Aristofanes a Sokrates že jediní ještě bdí a popíjejí z veliké číše, podávajíce ji druh druhu napravo. Sokrates k nim mluvil; na obsah jeho řeči se Aristodemos jinak nepamatoval — neboť jednak jí neslyšel od začátku a pak byl rozespalý — ale hlavní myšlenka byla prý ta, že jim Sokrates dokazoval, že týž muž má uměti skládat komedie i tragedie a odborně dovedný básník tragický že jest i básníkem komedií. Ale oni valně nesledovali těchto myšlenek, které jim byly dokazovány, a dřímali; a nejprve usnul Aristofanes, pak již na samém úsvitě Agathon. A tu Sokrates uspav je vstal a odešel a on, Aristodemos, jako obyčejně šel s ním; a přišed do Lykeia a umyv se ztrávil tam celý den jako jindy a teprve potom navečer doma si lehl a spal.

Žádné komentáře:

Okomentovat