Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 30. dubna 2014

Stará česká vlna

Před pár týdny se sešly 2 věci. Objednal jsem si životopisnou knihu Jiřího Menzela Rozmarná léta a druhý den zemřela Věra Chytilová. Osobně jsem je neznal, nebo ano, ale spíš z dálky. Menzela jsem potkával v 60. letech v Městské knihovně, kde probíhaly cykly přednášek o světové kinematografii s projekcí ukázek a pak jsem ho jednou málem porazil na Letenské pláni, kde kličkoval na kole mezi auty oblečen jako mlynářský pomocník.

Chytilovou jsem potkával tak před 8-9 lety v Troji, kdy s laskavou zvídavostí nahlížela do kočárku, který jsem tlačil, nebo se procházela se psem či si jen tak vykračovala polooblečená po pobřežní cestě a celkem nedávno znovu, ale to už působila dojmem, že svět se jí moc netýká. A také jsem z vinice sv. Kláry obdivoval její dům na ostrohu nad starou kovárnou.

Co pro mě z toho vyplývá? Asi to, že Menzel cíleně hledal inspiraci ve světové kinematografii a stylizoval se i ve zralém věku do role hocha bez ambic a Chytilová byla zvídavá, laskavá, odvážná a schopná si prosadit svou.

Jiří Menzel jako kouzelník Arnoštek
Ale mluvme o filmu. Pokud jde o něj, byl Menzel vlastně jediným režisérem, na jehož výtvory jsem chodil kvůli němu. A Rozmarné léto (1967) považuji dodnes za geniální transformaci neuchopitelného Vančury až tak, že mi film splývá s literární předlohou. Také Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková mne berou dodnes. Až za ním je pro mne Forman. Oba ale spojuje příběh, který dokážou vyprávět jednoduše a nesmírně působivě. Teprve pak vidím Chytilovou, jejíž obrazy mi často přijdou příliš výlučné a plné hledání a "Kurva hoši..." zas až podbízivé. Jenže někde uprostřed je nádherný film, který mám za její nejlepší, a to Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). A ze všech těch hledání odpovědí, která byla předmětem její práce, se mi nakonec zdají nejlepší ty, které vyslovuje v dokumentu portrét Věry Chytilové. Zvláště pak "Když neriskuješ, nemůžeš nic najít."


Ale není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. A všichni tihle a pár dalších, dohromady kolem 20, vytvořili pozoruhodný úkaz, kdy z tupé šedi "socialismu" se vyloupl unikátní proud filmů. Je to s podivem, ale ne úplně náhodou. A těžko se to může opakovat. Ten proud dostal označení Česká nová vlna, která trvala asi 8 let a byla drsně ukončena příchodem Rudé armády v roce 1968 nebo spíš těch, které tato agrese vyplavila z bahna na povrch. Má na kontě 2 Oscary a spoustu dalších ocenění, ale ti co z ní dnes zbyli, "benjamínkovi" Menzelovi je 76 let, jsou maximálně stará česká vlna.

Ceny Opera 2014 rozdány

V pondělí 7. dubna byly v londýnském hotelu Grosvenor House podruhé rozdáno celkem 21 cen International Opera Award. Mezi nominovanými v kategorii "znovuobjevené dílo" byla i inscenace Myslivečkovy opery Olympiade, která v režii Ursel Hermannové a hudebním nastudování Václava Lukse měla premiéru 2. května 2013 ve Stavovském divadle. Jedná se o koprodukci Národního divadla v Praze, Théâtre de Caen, Opéra de Dijon a Grand Théâtre de Luxembourg.




Accessibility: Teatro Sociale di Como
Anniversary Production (Britten): Peter Grimes on the beach (Aldeburgh Festival)
Anniversary Production (Verdi): Verdi trilogy – La battaglia di Legnano, I due Foscari, I Lombardi (Hamburg Staatsoper)
Anniversary Production (Wagner): Parsifal (Vlaamse Opera)
CD (Complete Opera): Otello (Chicago Symphony Orchestra Resound)
CD (Operatic Recital): Ann Hallenberg – Hidden Handel (Naïve)
Chorus: Bayreuth Festival
Conductor: Kirill Petrenko
Designer: Paul Brown
Director: Barrie Kosky
DVD: David et Jonathas (Bel Air Classiques)
Female Singer: Diana Damrau
Festival: Aix-en-Provence
Lifetime Achievement: Gerard Mortier
Male Singer: Stuart Skelton
New Production: Norma (Salzburg Festival)
Opera Company: Oper Zurich
Philanthropist/Sponsor: Edgar Foster Daniels
Readers’ Award: Joseph Calleja
Rediscovered Work: Cristina, regina di Svezia (Wexford Festival)
World Premiere: The Merchant of Venice (Bregenz Festival)
Young Singer: Jamie Barton

pondělí 28. dubna 2014

Střípky hudební mozaiky - duben

  • U České filharmonie se 4. dubna jako záskok za David Zinmana objevil byvší šéfdirigent Elijahu Inbal. Jinak šlo o generačního druha, oběma pánům je letos 78 let. Na violoncellovém koncertu byly ke slyšení krásné výměny mezi orchestrem a sólistou, Schumannova "Rýnská symfonie" byla asi to nejlepší z večera. Cosi však jakoby skřípalo, Irena Herainová se tvářila dost odmítavě, když jí dirigent předal kytku.
  • V pondělí 7. dubna jsem se dostal na chvíli do královské lóže neapolského divadla San Carlo, když probíhala zkouška na premiéru Verdiho Otella. Zvláštní pocit být v nejstarším operním divadle vůbec. Škoda, že hrají jen občas.
  • Ve středu 9. dubna hrála Česká filharmonie a zpívali Simone Schneider, Gerhild Romberger, Pavel Černoch a John Relyea spolu s Pražským filharmonickým sborem dirigováni Manfredem Honeckem Verdiho Requiem. Je to monumentální dílo, které bylo skvěle provedené, ale Rudolfinum je mu "malé". Záříjové provedení s Fabio Luisim na Hradě dávalo skladbě daleko větší prostor.
  • V neděli 13. dubna hrála Prague Philharmonia koncert se značkou "Shakespearův kouzelný Oberon". Trochu překvapila zralost skladeb Johanna Nepomuka Hummela, vrcholem přesto byla Mendelssohnova orchestrální suita Sen noci svatojánské se známým svatebním pochodem. Skladbu upravil pouze pro orchestr dirigent Kirill Karabits.
  • Vrcholem pražských koncertů byly jednoznačně Matoušovy pašíje J.S. Bacha v provedení Collegia 1704, Colegia Vocale 1704 a sólistů v čele se Sophie Harmsen a Topi Lehtipuu. Téměř 3 hodiny nádherného duchovního a hudebního zážitku je zbytečné popisovat.
  • O berlínském festivalovém koncert Daniela Barenboima a Marthy Argerich v sobotu 19. dubna mluvím jinde.
  • V sobotu 26. proběhl přenos Cosi fan tutte z Metropolitní opery. Pod taktovkou Jamese Levina zpívaly 3 hvězdy: Isabel Leonard (Dorabella), Danielle de Niese (Despina) a Susanna Phillips (Fiordiligi). Jedna lepší než druhá. Výborný byl i Matthew Polenzani jako Ferrando, kterého jsem měl doposud za skvělého, lež jaksi tupého tenora (není řeč o inteligenci). Krásné a radostné, bezpochyby i díky návratu zářícího Levina k taktovce.
  • Konečně v neděli 27. dubna dávala PKF exhibici svého koncertního mistra Jana Fišera, který se kromě hraní na housle předvedl i jako umělecký vedoucí. K němu se v první skladbě, Beethovenově trojkoncertu přidali klavírista Ivo Kahánek a violoncellista Tomáš Jamník. Po přestávce následovala Mozartova Haffnerova serenáda. I když na začátku trojkoncertu se zdálo, že hra je poněkud bez výrazu, pro chvíli se hlasy sólistů slily ve skvělý výkon. Serenáda hráli od počátku naplno. Opět velká radost.

Pergamonský div světa

Na řece Sprévě je v centru Berlína unikátní ostrov - Museuminsel. Těch muzeí je tam celkem 5 a z nich bezpochyby nejznámější a nejnavštěvovanější, přes 1 mil. návštěvníků ročně, je Pergamon Museum. Pergamon proto, že klíčovým exponátem muzea jsou vlisy z chrámu, který byl v 1. polovině 2. století př. n.l. vybudován v akropoli významného města Pergamon na území dnešního Turecka, ve kterém v dobách jeho největší slávy žilo až 200 000 obyvatel.

Nejskvělejším exponátem tohoto charakteru, který se dostal v 19. století do západní Evropy, byly vlisy z Athénské akropole, které v roce 1801 soukromě přivezl do Anglie její velvyslanec v Osmanské říši lord Elkin, a dnes jsou vystaveny v Britském muzeu v Londýně. Není nezajímavé podotknout, že tak učinil na vlastní náklady, a když chtěl tyto poklady předat britské koruně za úhradu nákladů, byl souzen jako zloděj. Soukromá iniciativa byly i vykopávky v Troji, které financoval Němec Heinrich Schliemann. Ten si však zlatý poklad nalezený v roce 1873 odvezl tajně, za což byl rovněž souzen, ale protože ho posléze věnoval německému lidu, stal se v roce 1881 čestným občanem Berlína. Nikoli však členem německé archeologické společnosti. I ve zkoumání v Pergamonu (dnes Bergamo) se angažovala soukromá osoba - inženýr Carl Humann, který v Osmanské říši žil a byl seznámen s tamními poměry i rozhodujícími osobami. První velkou expedici v roce 1878 však zastřešilo Berlínské muzeum a vedením pověřilo právě Humanna, stejně jako další dvě v 80. letech.

Průkopníci vykopávek oltáře v Pergamonu (1879)
Ani Humann se uznání nedočkal, německá archeologická společnost ho přijala jako architekta, archeologa však ne. Oltář byl posléze zakoupen německou vládou, k čemuž bezpochyby přispěly nadstandardní politické vztahy mezi oběma státy, a v roce 1901 byl na Museuminsel postaven nový objekt, kde byly vykopávky instalovány. Brzo se však ukázalo, že svému účelu nevyhovuje, takže byl stržen a bylo postaveno nové muzeum, otevřené v roce 1930.

Tím ale anabáze antických a starších památek získaných Německem neskončila. V roce 1945 Německo prohrálo válku a jedna z vítězných mocností - Sovětský svaz - si odvezla trofeje. Mezi prvními, již 1. června 1945, byl Trojský poklad, Diův chrám později. Zatímco chrám se v roce 1958 vrátil a  později byl znovu vystaven, zlatý poklad považuje ruský parlament za majetek Ruské federace a je ukryt kdesi v trezoru Puškinova muzea v Moskvě. V Novém muzeu na Museuminsel je Schliemannův sál, kde jsou vystaveny kopie pokladu a pár kousků, které se do Německa přece jenom vrátily. Je ovšem pravda, že na originál si činí nárok i vláda turecká. Ostatně i řecká vláda se dožaduje navrácení vlisů z akropole athénské, pro než dokonce postavila nové muzeum.

Ale zpátky k pergamonskému oltáři samotnému.  Původní stavba byla 35,6 m široká a 33,4 m hluboká a vlisy na bocích a zadní části podstavce byly dlouhé 113 m. To všechno by se do muzea nevešlo, a tak je tam nainstalována jeho západní část se 20 m širokým schodištěm. Vlisy, které byly po stranách a na zadní straně, jsou zavěšeny na stěně proti schodišti a obou bočních stěnách. Plastiky znázorňují zápas bohů a gigantů, symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Hlavní bohové - Hera, Heracles, Zeus, Athena a Ares - jsou na východní straně, tedy té, která je odvrácena od schodiště.

Kopec nad městem, na jehož vrcholu jsou zbytky akropole.
Model akropole Pergamon. Uprostřed zleva amfiteátr a oltář.
amfiteátr pro 10 000 diváků
základy velkého oltáře
Od roku 2013 je celé muzeum opět v rekonstrukci. Ta má skončit v roce 2025, přibude mu další křídlo a bude propojeno s dalšími čtyřmi muzei. Celá expozice je však přístupná, pouze vchod je přesunut na druhou stranu budovy. Mimochodem to, jaký význam je tomuto exponátu připisován, dokazuje i fakt, že v roce 1936 v něm nacistický ministr vnitra hostil Mezinárodní olympijský výbor. Je logické, že když totéž provedl berlínský senát v roce 2000, nesetkal se jen s potleskem.

A ještě rada potenciálním cestovatelům. Pokud to umíte, kupte si vstupenku přes internet.

A pokračování fronty za rohem je ještě delší.
Je to nejen lacinější, ale vyhnete se i případnému dlouhému čekání ve frontě, protože IT vstupenky jsou termínované, a jejich držitelé mají u vchodu přednost.

sobota 26. dubna 2014

Staveniště Berlin

Když jedete někam autem po dálnici nebo letíte letadlem, vidíte jen jakýsi globalizovaný sterilní svět. Proto jsem tentokrát volil pro cestu do Berlína po území bývalé NDR vlak. Je sice podstatně dražší než autobus, zato pohodlnější, a navíc to bylo vážně zajímavé. Protože se ukázalo, že země, která byla 45 let okupována sovětskou armádou, je i po dalších 25 letech poznamenána víc, než by člověk věřil. A to přes obrovské investice ze státního rozpočtu. Svědčí o tom podivné zahrádkářské kolonie podél trati, řadové garáže a nejedna opuštěná a zchátralá průmyslová stavba.

Ovšem když vlak po cca 4,5 hodinách přijede do hlavního města Německa, octnete se ve světě oceli a skla, výtahů a eskalátorů a obchodních galerií v pětipodlažním nádraží Berlin Hauptbahnhof.

PBerliner Hauptbahnhof - interiér
Do toho nejnižšího podlaží přijiždějí a z něj odjíždějí lokální i mezinárodní spoje, na tom nejvyšším je stanice S-Bahn, odkud se za pár minut dostanete kteroukoliv ze 3 linek na Alexander Platz. V dolním podlaží je ještě stanice metra U55, které však má jen 3 stanice a končí na Pariser Platz proti Brandenburgské bráně. Z prostředního podlaží lze vyjít buď severním vchodem na Europaplatz, odkud jezdí autobusy a taxíky, nebo jižním na Washingtonplatz, odkud jezdí vyhlídkové autobusy a můstkem přes Sprévu se dá po kilometru chůze kolem kancléřství a Bundestagu dojít opět na Pariser Platz.

Berliner Hauptbahnhof (2006)
Odtamtud, podél celé třídy Unter den Linden až na Alexander Platz je centrum Berlína jedno velké staveniště. Pod povrchem ulice se budují nové tunely pro metro U5 tak, aby z nádraží nevedla jen komická linka o třech stanicích. Ta má být dokončena v roce 2019. Dále na Unter den Linden probíhá rozsáhlá rekonstrukce Státní knihovny a naproti Státní opery.
Staatsoper Unter den Linden v rekonstrukci
Ta druhá měla být hotová v říjnu 2013, teď je termín prodloužen do konce roku 2015 při zvýšení nákladů o 50 mil. Euro, a mluví se o roce 2017 a dalším nárůstu nákladů. Do toho zkrachovala firma, která zajišťuje řizení stavby. O kousek dál probíhá rozsáhlá rekonstrukce muzejních objektů na Museum Insel, Humboldt Forum, Berliner Schloss, rozpočty jsou celkem řádově miliardy euro a stejně jako tunel Blanka se termíny prodlužují a náklady rostou.

Stavba Berliner Schloss (Humboldt Forum)
vlevo Berliner Dom a uprostřed dočasná stavba Humboldt-Box
Ostatně stejný problém postihl hlavní nádraží a nyní i nové letiště Williho Brandta, které mělo být otevřeno již v roce 2011, a nyní se opatrně mluví o roce 2015.

To jsou technické problémy, ale jsou jiné věci, ke kterým Německo přistupuje důsledně i skoro 70 let po válce, a to je nacismus a všechny jeho zvrhlé projevy. To je vidět nejen ve velkoryse pojatém projektu dokumentačního centra "Topographie des Terrors" na místě, kde kdysi bylo hlavní sídlo Gestapa a SS. V loňském roce ho vidělo téměř milion návštěvníků.


Ale ukazuje na to také památník holokaustu, či homosexuálů zavražděných nacisty, nebo i současná výstava ve foyer Berlínské filharmonie, věnovaná jejímu nacisty pronásledovanému koncertnímu mistrovi Szymonu Golbergovi (1909-1993). To ostře kontrastuje s lhostejností, s níž speciálně Rusko přistoupilo k debolševizaci. Sotva si lze představit, že by se kariérní agent StB nebo Stasi mohl stát českým či německým prezidentem. Plody této lhostejnosti jsou vidět dnes na Ukrajině.

V této souvislosti asi není náhodou, že Berlín, alespoň mně to tak připadá, je snad nejspokojenějším, nejradostnějším městem Evropy. I ty volby do Evropského parlamentu se nesou ve veselém duchu.

"Nemůžu, když se někdo dívá"
Plakát Pirátské strany k volbám do Evropského parlamentu 
Naopak Rusko se dnes stalo bolavou ránou Evropy, protože se své "sovětské" minulosti nejen nevzdalo, ale snaží se na ní dokonce vybudovat nový stát, čímž se jen vrací ke starým špatným zvykům. Ostatně i to velvyslanectví RF na Unter den Linden působí procovsky a hrozivě.

Velvyslanectví Ruské federace na Unter den Linden

středa 23. dubna 2014

Argerich & Barenboim - velikonoční pecka v Berlíně

Velikonoce jsou na mnoha místech příležitostí k hudebním produkcím. Jako třeba v Salzburgu a Baden Badenu. A v Berlíně, kde se pravidelně konají FESTTAGE zu Ostern. Letos byl jejich program impozantní. Koncert Vídeňských filharmoniků s Danielem Barenboimem, koncert Berlínských filharmoniků s Barenboimem a Placido Domingem, Wagneruv Tannhauser s Peterem Seiffertem, Marinou Poplavskou, René Papem a Peterem Matteim, Verdiho Simon Boccanegra s Domingem a konečně recitál Daniela Barenboima a Marthy Argerich. Co orchestr, to známka nejvyšší kvality, co jméno to světová extraliga ve svém oboru. Protože člověk nemůže mít všechno, zvolil jsem klavírní recitál v pátek odpoledne. A řekl bych, že volba byla přesná.

Koupím lístek
lístky nejsou a nebudou
Byl vlahý jarní den, ani zima, ani horko, a když jsem loudavým krokem přišel k Berlínské filharmonii na Karajan Strasse, už z dálky byl vidět hrozen lidí s cedulkami "Suche Karte" před vchodem. Vstupní hala byla otevřena asi 70 minut před začátkem a skupina dychtivců se nahrnula k pokladně v liché naději, že urvou poslední volné lístky. Už dávno však žádné nebyly, ale oni se smutně rozešli, až když pokladní vyšla ven a osobně jim to vysvětlila. Hodinu před začátkem se otevřely vstupy do foyer a pomalu se začali trousit návštěvníci. Někteří šli hned jist a pít, jiní jen tak bloumali. Přijela i velká skupina Japonců přímo z letiště i s kufry. 10 minut před začátkem se otevřely dveře a skoro 2500 diváků v oblecích, svetrech i tričkách vplulo do mnoha sekcí sálu. V 16 hodin všechno ztichlo v napjatém očekávání.

klid před bouří
A pak se ozval ohlušivý potlesk, když ruku v ruce vstoupily dvě mimořádné osobnosti: letos 73letá Argerich a 72letý Barenboim. Oba argentinští židé, přátelé od dětství, kteří spolu takhle už desítky let nehráli. Barenboim, dnes hudební ředitel milánské La Scaly a doživotní šéf berlínské Státní opery Unter den Linden, vynikající, až živočišný klavírista. Argerich, famózní klavíristka, kdysi mladá divoška, pak matka 3 dcer od 3 manželů - významných hudebníků, vítězná bojovnice s recidivující rakovinou, která dnes s dlouhými, rozpuštěnými a šedivými vlasy působí dojmem pohanská kněžky.

Daniel Barenboim a Martha Argerich
Na programu byla Mozartova sonáta pro 2 klavíry a čtyřruční variace As dur na vlastní téma Franze Schuberta, kterou napsal, když v roce 1824 působil v dnes slovenských Želiezovcích jako domácí učitel Marie a Karoliny Esterházyových. Tolik do přestávky. Po ní přišlo Stravinského promoverze Svěcení jara pro 2 klavíry, kterou hrál autor v roce 1912 spolu s Claudem Debussym. Po všech předvedených skladbách, ale zvláště na konci sklidili klavíristé nadšený potlesk, pískot, křik a volání bravo.


Znovu a znovu se vraceli do sálu, Martha Agrerich se klaněla téměř až k zemi jako za mlada, a přidávali. Nejprve virtuozní Rachmaninovovu sonátu, potom skladbu Scaramouche Daria Milhauda z roku 1937. Přitom třeba poslední přídavek, který není žádná hračka (takhle zní v podání Argerich a Jevgenije Kissina), nebyl s největší pravděpodobností díky obrovském vytížení Barenboima ani odzkoušen.

Ale ten bouřlivý ohlas byl zcela namístě. To, co předvedli, to nebyla žádná strojově dokonalá profesorská hra. Ti dva tělem staří lidé hráli, jako kdyby splynuly jejich duše a snad i těla. Navzájem i s klavíry. A do toho vášnivého vyznání života vtáhli i své posluchače. Nejen podle mne to byl vrchol celého letošního festivalu a podle mne jeden z mála nezapomenutelných hudebních zážitků, které mám vryty do paměti z těch několika stovek koncertů v posledních 10 letech.

všechno má svůj konec

středa 2. dubna 2014

Podivný svět eurasijský

I když mé zájmy se soustřeďují hlavně na kulturní vrstvu projevů lidské existence, někdy mi to nedá, abych se neponořil hlouběji. Jenomže i když je člověk dost zkušený na to, aby odfiltroval bláboly bláznů i záměrné dezinformace profesionálů, pořád zůstává nezodpovězená otázka proč. Dnes třeba je to otázka - proč Rusko potřebuje Krym, když vyloučíme péči o blaho krymských Rusů na úkor Rusů ostatních.

Narazil jsem na internetu na pozoruhodný rozhovor (2. část, 3. část) s jistým Alexandrem Duginem. Jenomže onen mluvčí není žádný nějaký Dugin. Tento 52letý syn generála sovětské tajné služby, kdysi nacionálbolševik, je dnes profesorem moskevské univerzity, a autorem knihy "Osnovy geopolitiky" (Základy geopolitiky), která je na části ruských VŠ povinnou učebnicí, jinde "jen" doporučenou literaturou. Dugin byl podporovatelem Putina do oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, pak jeho kritikem za to, že ji vůbec připustil. Ale zpět ke knize. Autor považuje geopolitiku za světonázor, který je na opačném pólu než ekonomistické světonázory, z nichž nejškodlivější je atlantismus resp. amerikanismus. Za ten pravý geopolitický projekt považuje euroasijský. Přiznává, že Rusko, které je předurčeno k tomu, stát se jeho srdcem, šlo vždy cestou expanze, jejímž cílem nebyl zisk "životního prostoru", ale šíření civilizace. Že Rusové cití zvláštní odpovědnost za sjednocování euroasijského prostoru a existence ruského národa závisí na jeho pokračování. A západ chce vnutit Rusku roli, která by mu bránila uskutečnit ono civilizační poslání.

Ve 450stránkové knize je napsáno mnoho dalších vět, nad kterými člověk jen nevěřicně žasne a říká si, že čtením takových nesmyslů by snad ani neměl ztrácet čas, kdyby... Kdyby ovšem VV Putin už druhý rok v poněkud jiném hávu tyto myšlenky nereprodukoval (Eurasijský svaz, ruský stát-civilizace) a jednáním na Ukrajině je nenaplňoval. Což má ovšem ještě jeden nepříjemný důsledek. Takto orientované Rusko není pro Českou republiku zemí přátelskou. A ten, kdo to z vysoké politické úrovně prohlašuje je kolaborant, jehož cílem je otočit proud řeky, v níž země pluje. Tak mne napadá, že v říjnu byl prezident Zeman kvůli EU na Ukrajině, které je ve shora uvedeném pojetí součástí Ruska, a jak to tam teď vypadá. A teď je se stejným posláním v Srbsku.