Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 15. srpna 2016

Oživlý Kuks

Léto je určeno k poznávání nových míst a rekreaci až do úplného vyčerpání. Mně se ovšem letos podařilo, že jsem objevil místo desítky let známé.

MŮJ KUKS A OKOLÍ
Poprvé jsem tam byl s rodiči kvůli barokní lékárně, později s přáteli, když restaurovali Braunovy sochy, a když jsem se přiženil částečně do Dvora Králové nad Labem, následujících 20 let jsem tam byl každou chvíli. Což souviselo s tím, že ze Dvora do Kuksu je coby kamenem dohodil a navíc byl Kuks trošičku také náš. A upřímně řečeno náš je také Dvůr, který je navíc dost svůj. Každý průměrný lokálpatriot tam totiž ví, že Hanka byl náš člověk (náš zvlášť, protože to byl jakýsi vzdálený prastrýc) a ne žádný podvodník, a také pookřeje při vyprávění, jak hnali Masaryka přes luka do Třemešné, když jim přišel vykládat, že Rukopis královédvorský byl podvrh. A tahle rebelská nátura umocněná česko-sudetským vymezováním dokázala překonat i odpor k pánům a přiblížila místním Kuks, neboť se traduje, že Velkého křesťanského bojovníka nechal pan hrabě postavit na hranici jeho panství a Žírče, kde hrozil jezuitům, s nimiž měl spory. Fakt, že pán byl Němec a hluboce věřící křesťan tolik nevadil. To jsou ty české paradoxy.


Špitál Kuks s kostelem a hrobkou
A s tím "naším" Kuksem to bylo takhle. Ve Dvoře žila řada tetiček, z nichž jedna byla módistka a další dámská krejčová, a u té šila kuksovská "paní hraběnka". Ony v tom Kuksu žily vlastně dvě, té mladší bylo ke 40 a byla rozvedená, té říkali komtesa, a její ovdovělé matce přes 60. Byla to však už od mládí osoba do světa, která zpívala a hrála divadlo, dokonce měla za svobodna angažmá v lipské opeře. A ta tetičky pozvala na odpolední kávu na "zámek", ze které se vrátily s doživotní vzpomínkou a receptem na cukroví od paní hraběnky, který se použil jen při zvlášť slavnostních příležitostech. A také se tradovalo, že nevlastní syn paní hraběnky jezdil do Dvora kočárem, tam se po hospodách opíjel a vůbec dělal rodině ostudu. K tomu bych ještě dodal, že tito poslední kuksovští Šporkové, přesněji Sweerts-Sporckové na žádném zámku nežili, protože ten stával na levém břehu Labe a počátkem 20. století byl zbourán, takže obývali část špitálu, který také spravovali a celkem logicky se hlásili k Němcům. Protože veselý pan hrabě strávil válku ve Švýcarsku a syn komtesy byl na frontě, zůstal špitál na ní a ekonomicky se hroutil. Ostatně už ani neplnil svou funkci, za války se z něj stala nejptve polepšovna a pak útulek německých žen prchajících před Rudou armádou. Zřejmě i to způsobilo, že koncem dubna 1945 skočila komtesa pod vlak.

zahrada s průhledem na špitál, vpravo depozitář s originály Braunových soch
A do těchto památných míst jsem se po dalších 20 létech vrátil a zíral. Tam nebylo mně důvěrně známé parkovišťátko vedle cesty nahoru ke špitálu, ale veliké parkoviště na protější straně, domy v obci jsou opravené, fungují tam hospody s dobrým jídlem za lidské ceny, je tam perfektní informační středisko.

barokní lékárna
A špitál je po 5 letech oprav, které přišly na stovky milionů korun, z nichž převážná většina byla hrazena z evropských fondů, ve formě, kterou měl možná před těmi 300 lety, kdy vznikl. Zašlé nádvoří prokouklo a je na něm prodejna přírodních produktů, v zahradě byly obnoveny záhony a stojí tam původní plastiky. Uvnitř špitálu jsou studijní prostory Farmaceutické fakulty z Hradce Králové a muzeum vývoje výroby léků a také pracoviště památkové péče. Dovnitř jsem ani nešel, jen expozice historie lékárenství mne zaujala, ale radoval jsem se z krásně upraveného nádvoří a zahrady za ním, kde se pěstují i bylinky.

no tohle se zrovna dvakrát moc nepovedlo
Původně jsem chtěl jen konstatovat tato fakta, leč teď mi připadá, že neříct něco o celé té famílii Šporků. by byla zahozená příležitost říct něco o roli osobnosti v dějinách.

JAN A JEHO ROD
Začalo to celkem nenápadně tím, že 14letý Jan Sporck (1600? - 1679) ze statku nedaleko Bielefeldu se nechal naverbovat do bavorského jezdeckého pluku jako pomocný bubeník. Ve 20 letech absolvoval jako své první nasazení bitvu na Bílé Hoře a pak už jeho hvězda ve 30leté válce jen stoupala. Zvlášť když v roce 1647 rozzloben zradou bavorských, kteří uzavřeli separátní mír se Švédskem, "dezertoval" k císaří Ferdinandovi III. Byl bohatě odměněn a posléze se stal polním maršálem a nejvyšším velitelem císařského jezdectva. S válčením přestal pár let před smrtí, majetek rozšiřoval až do ní. Když pak spočítali jeho aktiva, která zahrnovala 7 panství, byla jejich celková hodnota odhadována na závratných 3 miliony zlatých. Roční zisk z panství byl udáván mezi 50 - 70.000 fl. Na to, že se nenaučil ani pořádně číst a psát, je to celkem slušný výkon.

generál Jan Špork
Když starý Jan zemřel, zůstali po něm 4 potomci z druhého manželství. Staršímu ze dvou synů Františku Antonínu Sporckovi (1662-1738) se dostalo vynikajícího vzdělání, pražskou univerzitu absolvoval v 16 letech a poté strávil 2 roky na kavalírské cestě, tedy jakési stáži v Evropě. Největší dojem na něj udělala Paříž, kam se později vracel. Ve 22 letech byl zplnoletněn a převzal větší část otcova majetku, zbytek připadl jeho mladšímu bratrovi, sestry byly vyplaceny. František Antonín byl osoba nezávislá, přesto však toužící po slávě a titulech. Více než ony zanechaly po něm stopu jeho aktivity v oblasti kulturní a sociální. Byl to on, kdo ve svém pražském paláci nechal vybudovat vůbec první operní divadlo v Čechách, kam zajížděl i Vivaldi. A vydával i tiskl také knihy, za což si vysloužil zvláště v ortodoxních katolických kruzích nelibost a různé zákazy. A on také zřídil útulek pro 100 starých nemajetných mužů ze svých panství a především na nejcennějším z nich, Choustníkově Hradiště vybudoval v údolí řeky Labe v letech 1697-1710 nejprve lázně a zámek Kuks, ale i divadlo na levém břehu, a po roce 1711 na opačném jižním břehu špitál se šporkovskou hrobkou a kostelem nad ní. Současně vložil panství Choustníkovo Hradiště do Špitální nadace hraběte Františka Antonína Špork a jeho výnos tak ekonomicky zabezpečoval provoz špitálu, který začal fungovat až po jeho smrti.
...

Od roku 1717 na Kuksu vyrostla také veliká galerie Ctností a Neřestí - barokních soch vytvořených Matyášem Bernardem Braunem a v lese nad ním byly do pískovcových skal vytesány další. Ale nebyl to jen Braun, kdo pro hraběte na Kuksu pracoval. Byl tam i malíř Petr Brandl, dvorní rytec Michael Jindřich Rentz a další.

hrabě František Antonín Špork
Protože však František Antoním Špork neměl mužské potomky, adoptoval manžela své mladší dcery Anny Kateřiny (a současně jejího bratrance) Františka Karla Rudolfa barona Swéerts-Reist a tím vznikla větev Sweerts-Sporck, která časem pozbývala majetek i váhu, až - viz shora -  bezdětným Hubertem Janem Ottou (1890-1953) vymřela po meči.

Ferdinand Leopold (1664-1711), mladší syn Jana Šporka, zdědil jako své hlavní sídlo Heřmanův Městec. On i jeho potomci zastávali různé i poměrně významné funkce v císařství  (vnuk Jan Václav I. byl na př. ředitelem dvorní a komorní hudby ve Vídni a viceprezidentem apelačního soudu atd.) i tento rod postupně chudl a Janem Josefem Václavem (1858-1881) vymřel po meči.

TAKŽE CO?
Tuhle glosu jsem psal neobvykle dlouho, protože jsem si pořád říkal, že tahle fakta by měla k něčemu vést, v něco vyústit, až mne napadly hned dvě věci.

Zaprvé že vynikající osobnost není nevratným stupněm v dějinách svého rodu, a její následovníci nemusí kráčet výš a dál po trajektorii úspěchu. To by pak byl celý svět plný výjimečných osobností a evoluce by pádila tak rychle, že lidstvo by tady možná už nebylo, což ani zdaleka není pravda. Skvělý úspěch je otázkou souhry mimořádných osobnostních předpokladů na straně jedné a často náhodných okolností, které lze sotva ovlivnit či vyvolat, na straně druhé. Příkladů je bezpočet. A to nejen u lidí, ale i institucí a států. Třeba Alexandr Makedonský, Karel IV., T.G. Masaryk.

A to druhé je otázka společenství, solidarity a řádu. Proč k sakru pořád slyším, že tu Evropskou unii nám byl čert dlužen? Ono možná nejde ani tak o ty peníze jako spíš o to, že čím složitější struktura, tím pevnější vyžaduje v klíčových otázkách řád. I demokracie je řád, který má své zákazy a tabu. A stejně tak i procesy v ní. V případě unijní rozvojové pomoci stojí nad jejím příjemcem nekompromisní bič unijních pravidel, který garantuje, že náklady budou dodrženy a stavba se neprotáhne. A ne jako při budování pražského tunelu Blanka, který stál o polovinu víc než bylo schváleno a stavba se o roky protáhla. To by investor nedostal nic a splakal by nad výdělkem. A možná že problém je právě v jakési plebejské, někdy až buranské neschopnosti či neochotě akceptovat onen řád (a evoluce probíhá pomalu), který se netýká ani tak masy občanů, jako spíš těch "nahoře". Upřímně řečeno jaké nevýhody přináší členství země v EU prostému občanovi. Politikovi u moci možná ano, protože jaksi dědičně považuje porušování řádu za své privilegium. A také může část své moci ztratit, i když jak dlouho by musel u té moci být, aby to pocítil, a jak dlouho může být politik u moci? A vrátím-li se zpátky ke Kuksu, tak solidarita EU přinesla něco, na co by se český stát sotva kdy zmohl.


Koupí si Apple Gazprom?

Podle výsledků 1. pololetí roku 2006 byla v první desítce nejdražších společností na prvním místě naftařská firma Exxon Mobil s kapitalizací 371 mld. $. Za ním byl koncern General Electric s kapitalizací 343 mld. $. A na třetím místě ruský Gazprom oceněný na 246 mld. $. O něco lacinější bylo bankovní konsorcium Citigroup se 240 mld. $ a první pětku uzavíral Microsoft s kapitalizací 238 mld. $.

Takže: dvě naftařské společnosti, průmyslová korporace, banka a na konci největší softwarová společnost v historii.

A teď se podívejme na vedoucí pětici po 10 letech: První je Apple s hodnotou 577 mld. $. Druhé místo Google - 548 mld. $. Třetí Microsoft, ale již za 453 mld. $. Čtvrtý Amazon s 366 mld. $ a konečně pátý investiční holding Warrena Buffeta Berkshire Hathaway Inc., jehož dnešní kapitalizace je 364 mld. $. Exxon Mobil se propadl na 7. místo s hodnotou 350 mld. $ a před ním je Facebook Inc. s kapitalizací 358 mld. $.

Pokud jde o Gazprom, ten by se s 51 mld. $ (resp. 3,26 triliony rublů) pohyboval někde na konci druhé stovky a Rosneft by byl jen o málo dražší - 54 mld. $. Tyto částky nemá smysl srovnávat s něčí kapitalizací, ale stojí za to je porovnat s hotovostí, kterou mají k dispozici vedoucí americké společnosti. Ta je největší u Apple a podle posledních údajů představuje 232 mld. $. Podstatně méně pak má General Electric - 130 mld. $ a Microsoft 117 mld. $. Google s 81 mld. $ by si zatím Gazprom spolu s Rosněftem koupit nemohl, ale koncem roku by si i on mohl dovolit skoupit celý ruský průmysl nafty a plynu nastojato.

distribuce velkých společností ve světě
A vezmeme-li z tohoto hlediska dnešní rozložení společností v první stovce, pak je tam 54 amerických a 11 čínských, zbytek Německo, Francie a Japonsko. Ruská ani jedna.

To znamená, že za pouhých 10 let proběhly 2 revoluce. První je digitální a druhá se týká zdrojů energie. Přestaly existovat energetické supervelmoci, jsou jen surovinové přívěsky.

Pokud je na trhu poptávka po energii, objeví se i nabídka, která je dvou druhů. Jednak je to břidlicový plyn a ropa, jejichž cena radikálně klesla, a které jmenovitě Rusko díky ingerenci státu do ekonomiky zásadně podcenilo.

A zadruhé je to růst obnovitelných zdrojů energie. V oblasti mikroprocesorů platí už řadu let Mooreovo pravidlo, že jejich kapacita se pravidelně zdvojnásobuje. Něco podobného se zřejmě vztahuje i na sluneční baterie a jednotky akumulující elektrickou energii, jejichž cena klesá a výkon stoupá. A je zřejmé, že za nějakých 20 let bude zcela běžné, že dům bude zásobován elektrickou energií generovanou sluncem a větrem. I auta budou elektrická. To vše znamená, že epocha petrokracií končí.

Což souvisí s jedním z klíčových problémů Evropy, která se dnes cítí být a je ohrožena Ruskem, které je onou ztrácející se petrokracií. Jeho tučné roky jsou zřejmě nenávratně pryč a stojí před kruciálním problémem. Systém není schopen zajistit jako v minulé dekádě, aby se lidem lépe žilo. protože jeho zdroje se nevratně ztenčily. Díky onomu období relativního blahobytu se však podařilo vytvořit totalitní stát, který je brzdou individuální iniciativy, bez níž lépe být nemůže. Avšak ta je současně hrozbou pro existenci totalitního státu. Pokud se Evropa podrobí současnému ruskému tlaku na rozdrobení integrace, dopadne špatně a Rusku to v zásadě nepomůže. A naopak. Výsledek je dnes v rukou a na zodpovědnost vedoucích evropských politiků a samozřejmě voličů, pokud si naivně vyberou vyznavače appeasementu. Ovšem jejich postoje se neformují ze vzduchoprázna, nýbrž jsou ovlivňováni právě oněmi politiky, takže na nic leží zodpovědnost dvojnásobná.

sobota 6. srpna 2016

Traviata z Provence

Choregies d´Orange není žádný IT provider, jak by se mohlo z názvu zdát, neboť Orange je starobylé město na jihu Francie. A Choregies je vedle vyhlášených mezinárodních hudebních slavností v Aix-en-Provence dalším provensálským  letním hudebním festivalem. Poprvé se konal v roce 1869, současnou podobu má od roku 1971. Počtem představení poměrně malý podnik (2x dvě opery a dva koncerty) se však odehrává na scéně antického divadla z 1. století, jehož hlediště pojme 7000 diváků, takže co do počtu návštěvníků zase tak malý není a v letošním roce přinesl m.j. Verdiho srdceryvný opus La traviata v excelentním obsazení.


Ve středu 3. srpna přenášela medici.tv první ze dvou představení a bylo skutečně mimořádné. Těžko rozhodnout, kdo byl větší hvězdou, zda... ne, ne, byla to o koňskou délku 42letá albánská rodačka s italským školením a domem na Long Island. Violett jsem viděl nemálo a myslel jsem, že mne nemůže nic překvapit a že ona inscenace ze Salzburgu 2005 s Netrebko, Villazonem a Hampsonem je nepřekonatelná. A hle, není. Ta nejlepší je do příště Ermonela Jaho. Já jsem neviděl zpěváka tak absolutně vnořeného do role, že stačila jedna lenoška a obrovská scéna byla plná emocí, které působily tak přesvědčivě, že po červené knihovně nebo až perverzní deformaci doby a motivace, které se občas inscenátorům zrodí pod rukama, nebylo ani stopy. Její zpěv byl vynikající a International Opera Award 2016, kterou v květnu převzala v Londýně, je bezpochyby ve správných rukách. Tou druhou hvězdou byl Placido Domingo, který je bez sentimentálního pochlebování stále jednou z největší superstar operního světa. 75 let je samozřejmě vidět, ale jeho hlas je pevný a především s ním na jeviště přichází obrovská osobnost a autorita. I ostatní zpěváci podali vynikající výkon a úspěch u publika byl zcela zasloužený.

Placido Domingo a Ermonela Jaho, La Traviata, 3.8.2016, Orange
Je možné, že v tom má prsty Provence, kraj slunce, vína a levandule.


 Vždyť i Alfréd odtamtud pocházel:

The sea, the hills of Provence,
who effaced them from your heart?
What destiny took you away
from the sunny land of your birth?

Říká mu starý Germont.

A v Orange zpívala před 3 lety v zahajovacím koncertu mladá česká zpěvačka Zuzana Marková, která o něco později zpívala Traviatu v opeře Marseille a letos v únoru i v benátském La Fenice.

No a náhoda mi následující večer přihrála film Good Year, kde hlavní roli hraje Provence spolu s Russellem Crowem a Marion Cotillard, a už ne náhodou jsem si našel záznam snad trochu moc naturalistické inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte na letošním festivalu v Aix-en-Provence. Francouzští kritici se nedokázali přes akcí a detaily překypující pojetí, se kterým přišel především filmový scénárista a režisér Christophe Honoré, přenést a odnesli to i zpěváci, snad s výjimkou Sandry Piau, která je ovšem Francouzka (a vloni v Rudolfinu předvedla spolu s Collegiem 1704 francouzské baroko). Určitě by však bylo zajímavé vidět představení živě.

A když o tom tak přemýšlím, cíl příštího července se začíná rýsovat docela zřetelně - Provence.

Giuseppe Verdi: La Traviata

Hudební nastudování - Daniele Rustioni
Režie - Louis Désiré 
Scéna a kostýmy - Diego Mendez Casariego 
Světla - Patrick Méeüs

Violetta Valéry - Ermonela Jaho 
Flora Bervoix - Ahlima Mhamdi
Annina - Anne-Marguerite Werster

Alfredo Germont - Francesco Meli
Giorgio Germont - Placido Domingo 
Gastone di Letorières - Christophe Berry
Il Barone Douphol - Laurent Alvaro
Il Marchese d’Obigny - Pierre Doyen 
Il Dottore Grenvil - Nicolas Testé 
Giuseppe - Rémy Mathieu

Orchestre National Bordeaux-Aquitaine 
Chœurs des Opéras d’Angers-Nantes, Avignon et Marseille

------------------------
Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte
Libreto : Lorenzo da Ponte
hudební festival Aix-en-Provence
červenec 2016

Hudební nastudování: Louis Langrée
Režie: Christophe Honoré
Kostýmy: Thibault Vancraenenbroeck
Décors: Alban Ho Van
Světla: Dominique Bruguière

Účinkující :
Rod Gilfry - Don Alfonso
Nahuel di Pierro - Guglielmo
Joel Prieto - Ferrando
Lenneke Ruiten - Fiordiligi
Kate Lindsey - Dorabella
Sandrine Piau - Despina

Orchestr: Freiburger Barockorchester
Sbor: Cape Town Opera Chorus
Film: Philippe Béziat

pondělí 1. srpna 2016

Luksův triumf v salcburském Dómu

Jestliže jsem nedávno psal o Smetanově Litomyšli jako o nejvelkolepějším kulturním podniku v Česku, pak totéž v měřítku evropském jsou pro mne letní hudební slavnosti v Salcburku. V místě s obrovskou hudební tradicí, kde jméno místního rodáka Wolfganga Amadea Mozarta září sice nejjasněji a na každém rohu prodávají Mozartovy koule, ale jako druhá superstar se tam narodil Herbert von Karajan. O pouhých 152 let později a 300 metrů dál. Ve druhé polovině minulého století festivalu léta vládl a přidal k němu dvě odnože - velikonoční a svatodušní a také Grosses Festspielhaus. Leč všelidové popularity Mozartovy tím nedosáhl, takže Karajanovy koule se neprodávají. Ale přesto je tam vidět. Vedle onoho do skály zakousnutého Festspielhausu je Karajanovo náměstí a přes řeku jeho bronzová socha v životní velikosti od v Paříži bydlící českokrumlovské rodačky Anny Chromy [1]. Což není zdaleka jediný doklad toho, že žijeme v Evropě a ne v nějakém zadrátovaném a zatuchlém Česku, jak by si někteří z nás přáli.

Bronzový Karajan od Anny Chromy dirigovala celý Altstadt
za řekou Salzach tak dlouho, až mu nenechavci ukradli taktovku.
Například vloni absolvovali salcburskou festivalovou premiéru v Kollegienkirche pražský dirigent Václav Luks a jeho dvě Collegia 1704. A dojem museli zanechat velký, protože hned letos se jim dostalo cti hrát v hlavním salcburském chrámu největší ze 4 koncertů připomínajících 200. výročí připojení Salcburku k Rakousku. Takže když to shrneme, pak české těleso s českým dirigentem hráli při oslavě rakouské "rozpínavosti" mši napsanou v roce 1682 českým rodákem Franzem Biberem, kapelníkem knížecí muziky v Salcburku, na oslavu jiné události, totiž vzniku salcburského biskupství v roce 582.

Takhle hráli Biberovo mši v roce 1682
Heinrich Ignaz Franz von Biber (1644-1704) pocházel ze Stráže pod Ralskem, do Salcburku zavítal v roce 1670, kdy ho jeho zaměstnavatel, biskup olomoucký, vyslal služebně do Innsbrucku, a už nikdy se nevrátil. Jak to souvisí s tím, že se v Salcburku za necelé 2 roky dobře oženil přímo v arcibiskupské letní rezidenci, není známo. Zato je známo, že tam učinil skvělou kariéru, skládal, byl vyhlášeným houslistou, arcibiskupským kapelmajstrem a byl povýšen na Bibera von Bibern. Někdy kolem roku 1676 zkompletoval sbírku 15 sonát a pasacagglií nazvanou Růžencové sonáty nebo Mystery Sonatas. V roce 1682, tehdy ještě jako zástupce kapelníka, napsal shora uvedenou mši, která byla  co do aparátu největší barokní mší své doby. V ní byla korunována monumentálností chorální polyfonie italských skladatelů 1. poloviny století, z nichž vynikl především Claudio Monteverdi.

Skladba časem zmizela a až za téměř 200 let byla objevena u salcburského zelináře a dalších 100 let trvalo, než byla identifikována jak skladba, tak i její autor. Aparát, se kterým pracuje dirigent je na svou dobu monumentální.

takhle to viděl v roce 2016 teleobjektiv úředního fotografa z kůru 
Samotný koncert byl podle mne velkým skokem v tom, co Václav Luks a Collegia dokázali, a že je toho požehnaně. Dramaturgicky byl bezpochyby dobře vymyšlen a uvedení Monteverdiho skladeb mělo jasnou logiku. Ty byly provedeny v prvé části večera a skvěle. Bohužel zvuk v obrovském prostoru dómu, nebo alespoň v jeho druhé polovině, byl poněkud nezřetelný a tak byl posluchač ochuzen o část krásy Monteverdiho chorální polyfonie. Díky tomu se madrigaly staly jakýmsi starterem k tomu hlavnímu a jako takové mohly být i kratší.

... a takhle autor 
Po krátké přestávce pak následovala Biberova mše v původním obsazení se 4 skupinami dechových nástrojů a tympány na varhanních emporách zavěšených na rohových sloupech křížení hlavní a příčné lodě, a na podiu smyčcovými skupinami, bassem continuo, varhanami a 32 zpěváky ve dvou sborech, z nich polovina byli současně sólisté. V prostoru, pro který byla přímo určena, v salcburském Dómu, působila hudba přímo magicky. Zvuk, který vytvářelo na 80 hudebníků, přicházející z různých míst, byl nesmírně plastický a svou intenzitou přesně naplňoval prostor katedrály. Úspěch, jenž provedení Biberovy mše sklidilo, byl oprávněně obrovský, řekl bych minimálně souměřitelný s ohlasem koncertů před sympatizujícím pražským publikem, a bezpochyby ještě zvýší prestiž dirigenta i souborů. Navíc nešlo o jediné provedení, v září mši uslyší posluchači v polské Vratislavi, třikrát v Holandsku (Gent, Antverpy a Amsterdam) a nakonec v Chapelle royale Versailles.

Ta cesta stála za to. Navíc jsem si znovu uvědomil, jakým plusem je takřka fyzický kontakt s dirigentem a hudebníky v Rudolfinu u sv. Anny či Šimona a Judy, který přidává hudbě dimenzi intimity ve velkých prostorách těžko dosažitelné. Obecně však tvrzení "co je malé, to je hezké" nepropaguji a už vůbec ne ve spojení s "krásy země české".

SALZBURG 20.16 • MISSA SALISBURGENSIS
Středa 27. července 2016, 19:30
Salcburský dóm

PROGRAM
CLAUDIO MONTEVERDI
„Dixit Dominus“ (Psalm 110) SV 264 aus Selva morale e spirituale SV 252–288
„Beatus vir“ (Psalm 112) SV 268 aus Selva morale e spirituale SV 252–288
Sonata sopra „Sancta Maria Ora pro nobis“ SV 206:11 aus Vespro della Beata Vergine SV 206
„Laudate pueri“ primo (Psalm 113) SV 270 aus Selva morale e spirituale SV 252-288
„Gloria in excelsis Deo“ SV 258 aus Selva morale e spirituale SV 252–288

HEINRICH IGNAZ FRANZ BIBER • Missa Salisburgensis
Kyrie
Gloria
Credo
Sanctus - Benedictus
Agnus Dei

INTERPRETI
Václav Luks, Dirigent
Silvia Frigato, Sopran 1
Miriam Feuersinger, Sopran 1
Barbora Kabátková, Sopran 2
Francesca Cassinari, Sopran 2
Terry Wey, Alt 1 (kontratenor)
Kamila Mazalová, Alt 1
Julia Böhme, Alt 2
Aneta Petrasová, Alt 2
Alessio Tosi, Tenor 1
David Hernández, Tenor 1
Václav Čížek, Tenor 2
Robert Buckland, Tenor 2
Stephan MacLeod, Bass 1
Tomáš Král, Bass 1
Lisandro Abadie, Bass 2
Jaromír Nosek, Bass 2
Collegium Vocale 1704 
Collegium 1704

Na youtube je několik nahrávek Missa salisburgensis, snad nejzajímavější je ta, kterou uskutečnila Musica Antiqua Köln v roce 1997. Salcburské provedení nahrával UNITEL a 20. srpna ji bude vysílat 3SAT.

[1] Anna Chromy je také autorkou plastiky Pieta, která stojí vedle salzburského dómu a v Praze u vchodu do Stavovského divadla.