Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 29. června 2018

Mládí, zralost, budoucnost ČF

V červnu se v Rudolfinu konaly závěrečné koncerty dvou symfonických řad České filharmonie. Ten první dirigoval Jakub Hrůša, hlavní hostující dirigent orchestru, a o dva týdny později držel taktovku Semjon Bychkov, který se od nastupující sezóny stává šéfdirigentem České filharmonie.

Ale mezi nimi, v úterý 19. června proběhl v Sukově síni vzpomínkový pořad Petra Kadlece o předcházejícím šéfovi Jiřím Bělohlávkovi, který před rokem zemřel. Na něm bylo snad nejcennější to, jak dokázal silou své vize a zkušenosti vyvést orchestr z falešného sebeuspokojení a ohrnování nosu, přivést do něj mladé muzikanty a donutit ho, aby sám chtěl stoupat nahoru. Mám-li to zjednodušit, šlo mu možná víc o orchestr než o sebe sama. Kdysi se Bělohlávek hodně angažoval v Hudební mládeži, později vystavěl z mladých muzikantů PKF a před pár lety dirigoval orchestr Pražské konzervatoře, když hrála při zahájení Pražského jara Mou vlast. Jedním z těch mladých muzikantů, které navedl na hvězdnou dráhu, je dnes 37letý Jakub Hrůša.

---------------

A právě Jakub Hrůša dirigoval ve středu 6. června Českou filharmonii, kde sólový part Sibeliova koncertu hrál další z Bělohlávkových koňů, koncertní mistr Josef Špaček, který na tento post nastoupil v sezóně 2011-12, ale byl Bělohlávkovým pevným spojencem. Ještě před Sibeliem zazněla 2. symfonie Bohuslava Martinů objednaná za války českou komunitou v Clevelandu a premiérovaná Cleveland Orchestra pod taktovkou Ericha Leinsdorfa 28. října 1943. Přiznávám se však, že je to skladba, která mne přes uznání jejích kvalit příliš neoslovuje, snad kromě 2. věty - Andante.


V Sibeliově houslovém koncertu byl Špačkův projev bezchybný, rozhodně nepůsobil dojmem, že jde o pouhý záskok za Janine Jansen, možná by však nevadila ještě více rozmáchlá virtuozita, avšak jasným vrcholem večera pro mne byla Bernsteinova 2. symfonie.

Skladba objednaná Sergejem Kuševickým pro galakoncert na závěr jeho 25letého působení v čele Boston Symphony Orchestra v roce 1949 odráží atmosféru člověka tápajícího v současném světě vloženou do poemy W.H. Audena „Věk úzkosti“ (Age of Anxiety). Tato symfonie patří mezi skladby, kde role dirigenta je nezastupitelná a Jakub Hrůša nezklamal, ostatně to snad ani nikdo nečekal. Mně se zdá, že s úkolem dokáže růst. Ale lví podíl na úspěchu měl i klavírista Martin Kasík, jehož podání, zvláště Masque, mi připadalo autentičtější než známá nahrávka s Krystianem Zimermanem.

Dva dny po koncertu vysílal český rozhlas hodinový pořad, jehož páteří byl rozhovor, který s Hrůšou natočila Eva Hazdrová-Kopecká. V něm se dotkli citlivého tématu, co očekávat od nového šéfa orchestru Semjona Byčkova. Odpověď byla snad až příliš opatrná, asi v tom smyslu, že předpoklady tady jsou veliké, ale uvidíme, jak budou využity. Já to vnímám tak, zda Byčkov jen využije schopností orchestru nebo na něm bude dál pracovat tak jako Bělohlávek.

6. června 2018
Rudolfinum

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 2 H 295
Jean Sibelius: Koncert pro housle a orchestr d moll op. 47
Leonard Bernstein: Symfonie č. 2 "Věk úzkosti"

Česká filharmonie
Josef Špaček, housle
Martin Kasík, klavír
Jakub Hrůša, dirigent

-------------------

Druhý koncert dirigoval právě Semjon Bychkov. Před přestávkou Brahmsův koncert s Gergsteinem odpovídal očekávání, ale Novosvětská ho předčila. Byl to jiný Dvořák než jak ho Česká filharmonie po léta prezentuje, což rozhodně nebyla náhoda, když vezmeme v úvahu dirigentovu zkouškovou preciznost a to, že skladba bude pilířem jeho velkého amerického turné dvanácti koncertů v říjnu a listopadu. Méně laskavý, robustnější, ale Dvořák to samozřejmě byl a orchestr ho akceptoval. Stejně tak i publikum, které přijalo tuto předčasnou inauguraci nového šéfa orchestru s nadšením a vstoje.



20. června 2018
Rudolfinum

Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 95 "Z Nového světa"

Česká filharmonie
Kirill Gerstein, klavír
Semjon Byčkov, dirigent

-------------------

Týž den, kdy se odehrál koncert v Rudolfinu, podepsal Jakub Hrůša smlouvu, kterou prodloužil své působení v Bamberku o dalších pět let, tedy do roku 2026. Z hlediska České filharmonie to má možná trochu symbolický význam. Následnictví po Byčkovovi, který má smlouvu do roku 2023 je jistě ještě otázkou možná roku 2020-21, ale podíváme-li se na množství koncertů obou hlavních hostujících dirigentů v příští sezóně, potom přednost dostává Hrůša. Jeho zmíněný rezervovaný postoj je spolu s prodloužením smlouvy v Bamberku znamení, že se o něj hraje už teď.

středa 27. června 2018

Krakov - kde končí západ?

Polsko jsem navštívil nejednou. O té první cestě, někdy na začátku 60. let, jsem před časem psal. O pár let později jsem tam byl téměř vykázán z oslavy jakýchsi zásnub a fyzicky potrestán pro vlažný vztah k víře. Počátkem 80. let jsem tam zažil absolutně prázdné obchody, jediné co se dalo koupit byly orchideje. Počátkem 90. let bylo při noční jízdě vlakem nezbytné zabarikádovat kupé před loupežníky na českopolské hranici. Nastal čas se tam vydat znovu.

Cesta vlakem do Bohumína je docela rychlá a pohodlná.


A když se přesunete do autobusu a ten přejedete hranice, překvapí vás nejspíš dálnice, kolem níž se vrší haldy a pak poněkud zašlé Katowice, které krásou oplývají podobně jako sesterská Ostrava. Cesta na východ do Krakova pokračuje po další dálnici lehce zvlněnou krajinou, kterou naruší jen koule sedící jako bílé slunce na jednom návrší a podobná radaru, který měl stát v Brdech. A pak přijde to, vlastně ten, co vás provází celým městem.

Karel Wojtyla
Je to jedno jméno, které v Krakově rezonuje ještě mnohem víc než ve zbytku Polska. Kněz, občanským jménem Karol Wojtyla, který byl v letech 1978 až 2005 jako Jan Pavel II. prvním slovanským a celkově 264. papežem církve římskokatolické. Připomene vám ho už letiště, nějakých 10 km před městem:



Když pak přijedete do města, může se stát, že pár kroků od hotel narazíte na kostel sv. Floriana. Tam papež začínal v roce 1949 svou krakovskou kariéru, která po 14 letech vyvrcholila v arcibiskupském paláci, odkud v roce 1978 odešel do Vatikánu. A sem se i v roce 1999 vrátil, aby kostel povýšil na baziliku.


Wojtylovy stopy jsou v Krakově všude a lidé působí dojmem, že jsou na ně hrdí. Někde je tabulka, že tam v letech 1938-39 studoval, jinde aspoň cedulka, že z tohoto okna mával lidem jako papež. Několik kilometrů od středu města bylo vybudováno Centrum Jana Pavla II. "Neboj se." Tam byla také po beatifikaci převezena z Vatikánu původní deska z rakve a jsou tam uloženy některé relikvie.

Wojtyla byl pro Polsko a pro tehdejší svět a jeho dědictví je pro současnost a budoucnost možná víc než pro Česko Havel, protože ono dědictví je méně politické a mnohem více etické.

Spojující minulost
Tu nejdávnější minulost připomíná kostelíček na náměstí Rynek Glóvny, prý největším v Evropě. Někdo tvrdí, že i nejkrásnějším, což se ovšem nedá změřit. Na fotografii vpravo je kostel sv. Vojtěcha, který zde podle tradice konal roku 997 kázání, možná v prvním, ještě dřevěném kostele postaveném pravděpodobně právě kolem roku 1000. Až fanatický křesťan Vojtěch (též odpůrce mnohoženství, otrokářství a alkoholismu), kterého poměry v Čechách včetně vyvraždění členů jeho rodu Slavníkovců vyhnaly z rodné země, přijal nabídku, aby se uchýlil pod ochranu polského knížete. Šel podle Visly, na níž leží i Krakov, zastavil se v sídle knížetě Hnězdně a došel až do oblasti dnešního Kaliningradu, kde byl pohanskými Prusy rituálně popraven, protože se snažil je obrátit na svou víru, někdo dokonce tvrdí, že kácel jejich posvátné duby. Ať už to bylo jakkoli, je tato až mýtická postava patronem jak Čechů, tak i Poláků, jakýmsi středoevropským svorníkem. Polský kníže Boleslav Chrabrý, po matce Přemyslovec, vyměnil jeho mrtvolu za zlato o stejné váze a pochoval ho ve svém sídle. Vojtěch byl po dvou letech svatořečen a Polsko získalo nezávislé biskupství a kníže královský titul. V roce 1039 však český kníže Břetislav I. do Hnězdna vtrhl, vypálil ho a Vojtěchovy ostatky odvezl. Navíc tím způsobil přesun sídla polského knížete do Krakova, který poničil méně. O pravost svých Vojtěchových ostatků se dnes handrkují Hnězdno, Praha, Cáchy a Řím, kde jsou údajně obě jeho ruce a rameno. My ovšem víme, že pravý Vojtěch je v Praze.

O století mladší než dřevěný kostelík jsou zbytky románského zdiva a první zmínka o kostelu pochází z roku 1250. Počátkem 17. století došlo k barokní přestavbě a postupně byl kostel dobudován do dnešní podoby


Mariánský kostel na druhém konci náměstí je mnohem mohutnější, s Českem ho spojuje další symbolická postava - svatý Jan Nepomucký, jemuž je zasvěcena jedna z kaplí na jejíchž stěnách je polychromně vymalován příběh křesťanství ve slovanských zemích. Je to hlavní městská bazilika.


Asi o kilometr jižněji, na samém konci Starého Města se na návrší nad Vislou nachází královský hrad Wawel s gotickou katedrálou svatých Stanislava a Václava, kde byli korunováni polští králové. V jejím podzemí se nachází královská hrobka, kde je uložena řada polských panovníků z rodu Piastovci, Jagellonců, Vasovců a další (Wettin August II. Silný, Jan III. Sobieski, Hedvika z Anjou). Řada Pro českého poutníka jsou však podstatné dvě postavy - Vladislav Jagellonský a jeho syn Ludvík Jagellonský, neboť byli českými králi. Nejsou zde však jen hrobky králů, ale i nejvýznamnějších politiků, vojevůdců a umělců. Poslední náhrobek patří Lechu Kaczynskému a jeho ženě, kteří zahynuli při letecké havárii před 8 lety u Smolenska, když letěli do Ruska uctít památku Poláků zavražděných KGB během Katyňského masakru.


I těchto více než 20 000 obětí bolševické běsnění v roce 1940 má v katedrále své pamětní místo.


Operní setkání
Opera se v Krakově hraje tak dvakrát za týden a její úroveň mi připadá nižší než českých oblastních divadel. Ona je však celkem nepříliš známá pravda, že Česko patří spolu s německojazyčnými zeměmi mezi světové operní velmoci. A tak zatímco v Praze se hraje okolo 350 představení, tak v polské Wroclawi 120 jako v Brně a všude jinde včetně Varšavy a Krakova maximálně 1- 2 představení týdně. Nevím, do jaké míry to s tím souvisí, ale je třeba dodat, že od roku 1742 Wroclav náležela k Prusku.



Tomu také odpovídala nevalná úroveň části vystupujících umělců, z nichž lepší byly zpěvačky, hlavně pak představitelka Carmen, ukrajinská mezzosopranistka Irina Zhytynska, zatímco zpěváci v hlavních rolích působili dojmem, že jim nestačilo ani celé představení, aby se rozezpívali. Ale jak říkají při přenosech z Metropolitní opery, navštivte své místní divadlo. Publikum bylo neuvěřitelně mladé, v sále pro 780 diváků postaveném v roce 2008 za podpory EU byla mladých lidí rozhodně většina.

Ale buďme shovívaví, protože šéfrežisérem divadla, který produkoval i toto představení, je Laco Adamik, kdysi manžel oskarové režisérky Agnieszky Holland a také její spolužák z pražské FAMU, který žije od počátku 70. let v Polsku. A při té příležitosti jsem zjistil, že jeho bratr, fotograf Štefan,

Pištův svatební dar
jehož svatební dar visí desítky let na zdi v domku nedaleko Prahy, a který před mnoha lety kamsi zmizel, když jeho žena neunesla tíhu života, žil a vloni v září zemřel ve Varšavě. Svět je strašně malý.

Jak je zřejmé, opera není to, kolem čeho se točí krakovský svět.

Síla umění
Údajně největším uměleckým pokladem Polska je obraz Leonarda da Vinci "Dáma s hranostajem," který spolu s Monou Lisou v Louvru patří mezi nejobdivovanější díla tohoto renesančního giganta mnoha nadání.


Spolu s dalšími obrazy byla tato renesanční kráska umístěna v Paláci Czartoryských, což je jedna z nejstarších a nejváženějších rodin v Polsku. Sbírka byla spravována Nadací knížat Czartoryských, která předloni vše prodala za 105 mil. $ státu. Ministr kultury tehdy zcela popravdě konstatoval, že jde spíš o dar, protože skutečná hodnota Palác je již 9 let v rekonstrukci a možná bude v dohledné době otevřen, obraz "Dámy" je vystaven ve jednočlenné expozici v Národním muzeu a za 100 Kč se na něj lze podívat. 

A na hlavním náměstí je památka svým způsobem ještě starší, neboť je tam umístěna kopie antické hlavy nazvaná Eros bendato (volně přeloženo hlava se zavázanýma očima), kterou městu daroval sochař Igor Mitoraj (1944-2014) v roce 2005. Člověku s letitými životními zkušenostmi se hlavou prohání mnohé všelidské souvislosti. Další Mitorajova plastika "Nascita di Eros" je umístěna před budovou opery. 

Igor Mitoraj: Eros bendato
Město však zjevně uctívá i své umělce, kteří v romantismu 19. století vytvářeli symboly Polska. Ať už to byl básník Adam Mickiewicz, jehož pomník je také na náměstí


nebo malíři Jan Matejko


či jeho žák Stanislav Wyspianski (1869-1907). Pomník posledního stojí před Národním muzeem, kde jako na potvrzení mého tvrzení probíhá rozsáhlá retrospektivní výstava jeho tvorby. Wyspianski patřil k modernistickým malířům, pobýval ve Francii a byl mezi 49 členy hnutí Secese, které sice bylo založeno ve Vídni, ale byla to secese rakouská se členy z Prahy i Krakova. Byl to ovšem nejen malíř, ale i univerzální výtvarník a současně dramatik.



Moderní královské město

I když největšími pamětihodnostmi města jsou bezpochyby historické budovy, již na příjezdu od západu se asi 10 km před městem objeví areál letiště Jana Pavla II., jehož prosklená odbavovací budova byla zprovozněna před dvěma lety. Je to letiště velké a moderní, ostatně Krakov má 800 000 obyvatel.

letiště Jana Pavla II.
Dalším zajímavým objektem je budova opery, o které již byla řeč výše. A třetí je komplex vlakového nádraží, jehož stará budova z 19. století má klasický východoevropský design  a zbytek je skryt v podzemí, nového autobusového nádraží a obrovského nákupního centra Galeria Krakowska.


Zvláště v centru města se moderní stavby střídají s poněkud nostalgicky vyhlížející historickou zástavbou a ostrost kontrastu oslabují umělecká díla mezi nimi a lidé.

Je tam i celá řada staveb občanského vybavení jako fakultní nemocnice a také Národní muzeum.

fakultní nemocnice je užitková stavba
a ani Národní muzeum (1970-1990) není žádný výstřelek moderní architektury
A nové kancelářské, obchodní i bytové objekty jejichž počet roste směrem ven z města.

Když člověk po letech přijde do místa, kde byl v dětství či v mládí, obvykle ho překvapí, že je menší než jak je uložené v jeho paměti. Krakov mne naopak překvapil tím, jak je velký. Proto si myslím, že stojí za to tohle královské polské město navštívit.

statný vladyka na hlavním náměstí se těšil ženské přízni
Kdyby pro nic jiného, tak pro rozšíření obzoru za hranice České republiky směrem k severovýchodu, což je dnes trasa poměrně vzácná. A lidé jsou tam přitom příjemní a kdyby tak nešišlali, skoro jim rozumíte (totéž ovšem říkají i oni o Češích).

A ještě dodatek:
Když jsem psal o Katovicích a tvrdil, že nic moc, neuvedl jsem to, co jsem bohužel neviděl, ale přesto stojí za zmínku. 4 roky starou koncertní síň, která je sídlem Národního symfonického orchestru polského rádia. Hlavní sál se skvělou akustikou pro 1800 návštěvníků by byl ozdobou jakéhokoli města. A Prahy zvláště.



úterý 26. června 2018

Mlč, bezduché ty robství v tlupě

V době, kdy se tvář i toho našeho malého středoevropského světa podivně pitvoří, stojí člověk před otázkou jak dál. Poddat se jako před rokem 1989, to prostě nejde. Nebo zatím nejsme tak daleko. Ale tah ne bezvýznamné části politické scény na východ volá po opatrnosti. Podívejme se, co všechno se tam dnes děje na pozadí všeobecné euforie z fotbalového mistrovství světa, které si Putin zřejmě poctivě koupil u funkcionářů FIFA.

Známý odpůrce Putinova režimu Alexej Navalnyj, který byl včas podmínečně odsouzen, dokonce dvakrát za tentýž "delikt", aby byl důvod pro odmítnutí jeho registrace jako kandidáta k prezidentským volbám, byl v souvislosti s protesty v květnu uvězněn za správní přečin na 30 dní a těsně před začátkem mistrovství propuštěn. Vzápětí mu byla prodloužena stará podmínka o jeden rok s odůvodněním, že se nechoval vzorně.

Je tady ovšem ještě jeden absurdní proces, do kterého byl vtažen angažovaný ruský divadelní a filmový režisér Kirill Serebrennikov, vysoce oceňovaný doma i v zahraničí, který však m.j. veřejně nesouhlasil s připojením Krymu k Rusku. Podstatou obvinění jeho a dalších 5 osob je podezření z odcizení celkem 133 mil. rublů v letech 2011-2014, které získal divadelní projekt Sedmé studio jako státní dotaci. Serebrennikov byl v létě 2017 v průběhu natáčení filmu Léto zadržen a bylo na něj uvaleno domácí vězení, které je prodlouženo do 19. července letošního roku, když byl obviněn z toho, že čte pomalu a bylo mu přikázáno, aby do té doby skončil se seznamováním se s vyšetřovacím spisem. Poté bude vypracována obžaloba a pak dojde k soudu. Obvinění tvrdí, že jsou bez viny, po tak dlouhém vyšetřování jim to však bude sotva co platné. Že z procesu nevyjdou bez trestu je prakticky jisté. Jaký bude nelze odhadnout, maximum pro Serebrennikova je prý 10 let. Nejznámější Putinův vězeň Chodorkovskij dostal 8 let a když se nehodilo ho propustit, rozjel se nový proces a vyfasoval ještě šest navrch.

To všechno vlastně píši proto, že jsem náhodou narazil na starší článek z ruského internetového magazínu Snob, který mne zaujal především Puškinovými verši. Tady je jeho text:

Serebrennikov v Cannes 2016
Cenu projektu ruského serveru Snob nazvaného "Vyrobeno v Rusku - 2017" získal Kirill Serebrennikov. Grand Prix je jediná cena, která se uděluje ne na základě výsledků hlasování, ale z rozhodnutí redakce a proto chci objasnit, proč jsme vybrali právě Kirilla.

Serebrennikov v Moskvě 2017
podpora příznivců před soudní budovou je nemalá
 Všechno je velmi jednoduché. Hlavním vývozním artiklem Ruska, a to nepopírají ani naši nejtvrdší kritici, není samopal Kalašnikov, ale diskuse o významu a mravní orientaci zahájená  již v 19. století  "Tolstojevským"  a pokračující ve 20. století celou řadou ruský literátů, filozofů, vědců a filmařů od Ejzenštejna a Rericha až po Tarkovského, Kapicu a Lichačeva. “Tvář mám možná strašnou, ale právo snad mám?”

 Serebrennikov je bezpochyby jedním z těch mála, díky kterým zůstává dnešní Rusko v popředí debat o lidském hledání sebe sama v prostoru a čase. Ve 21. století v této tradici pokračují noví lidé. Od ostatních z těch "mála" se dnes liší tím, že oni pracují na svobodě, zatímco on ve čtyřech stěnách s náramkem na noze, ale i tak v práci pokračuje.

Přijít do Treťjakovky osobně Kirill samozřejmě nemohl. A proto jsme měli tu čest předat jeho cenu vynikající herečce Alle Děmidovové, která hrála hlavní roli v představení Gogol centra  nazvaném  "Achmatova. Báseň bez hrdiny." U mikrofonu Alla Sergejevna pronesla důležitá slova na podporu  Kirilla a přednesla legendární Puškinovu báseň Básník a dav. Bylo to velmi silné.

Vystoupení Děmidovové:
Převzít tuto cenu místo Kirilla je pro mne velká čest. Dá se to vysvětlit jen tím, že první Kirillova práce v Moskvě byla se mnou - televizní Ivan Bunin: Temné aleje. Stejně tak i první koncert v Gogol centru. A v poslední inscenaci, kde se Serebrennikov děkoval na jevišti - "Achmatova. Báseň bez hrdiny," jsem také vystupovala.

Je to jakási tragická chyba, že tady dnes Kirill nestojí. Strašné nepochopení. Jsme jako diváci ve starém řeckém divadle a sledujeme, jak tento tragický příběh skončí. Na jedné straně ta lhostejnost poněkud děsí. Ale na druhé straně si říkám, co to je?  Promyšlený teror, aby nás vystrašili?  Nebo absolutní nepochopení divadla?

To nepochopení v naší společnosti vytvořilo ostrou hranici mezi lidmi tvůrčími, uměním a řekněme davem. Těmi kdo polévají fotografie na výstavách, zapalují auta a o divadle i onom Serebrennikovovi vypráví na internetu bůhvíco, aniž by jednou v divadle nebyli. To mi připomíná příběh: “Pasternaka jsem nečetl, ale odsuzují ho”.

 My všichni to chápeme a já chci přečíst Puškinovy verše. Vy je samozřejmě znáte, ale pronesené slovo má trochu jinou funkci.

Všední dav
Procul este profani

Mlč, bezduché ty robství v tlupě,
jež nádeničí pro zisk tupě!
Tvá nízkost ve mně budí hněv.

Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,
znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy.

Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý
svých dum vám nedá na pospas!
Byť v neřesti jste zkameněli,
vás neoživí lyry hlas!

Jste duši protivny jak hroby.
Vy za svá hlupství, za své zloby
jste dosud měli k výběru
bič, káznici a sekeru;

dost, chátro, vám je toho k spáse!
Z měst vašich smetí vymetá se.

Procul este profani – (lat.) Pryč, dál, všední dave! Slova pocházejí z Vergiliovy Aeneidy, kde mají podobu „Procul, o procul este profani“ (Pryč, ó dál odtud, nezasvěcenci!). Latinský výraz profani původně znamenal „ti, kdož stojí před chrámem“ (pro-fanum), tedy nezasvěcenci, obyčejní lidé, kteří nebyli připouštěni do antických chrámů.

Tak tohle je zpráva ze země, která je navíc bezohledně kapitalistická, kam však čeští komunisté a český prezident (i ten minulý) jezdí, a kterou obdivují. Člověk si říká proč? Možná to bude tím, že jejich strana, na kterou nostalgicky vzpomínají, měla svůj pilíř ideologický a realizační. Ta ideologie je dnes pouhou pohádkou pro svedenou mládež a senilní věřící starce, ale praxe je v dnešním Rusku stejná jako v sovětské říši. A představa, že by své odpůrce mohli vláčet po soudech a nepouštět z domu, to přece zahřeje u srdce.

pondělí 25. června 2018

Zkouška Mahlerem

Více méně paralelně s Pražským jarem probíhá od roku 1978 v nedalekých saských Drážďanech jiný hudební festival, a to Dresdner Musikfestspiele. Dramaturgicky je koncipován tak, aby každý ročník souvisel s nějakým tématem, letos je to Licht - světlo. Jeho výhodou je, že mnohdy má na programu  stejné koncerty jako probíhají o den dříve nebo později ve 150 km vzdálené Praze, předprodej však začíná dříve než na Pražské jaro a poptávka nebývá tak vysoká, takže možná proto je vstupné obvykle nižší, někdy zřetelně. A od tohoto ročníku má k dispozici nový sál pro 1800 návštěvníků se skvělou akustikou a dobrou viditelností i v tom nejzazším koutě hlediště.

Daniil Trifonov a Danielle Gatti
Danielle Gatti a Royal Concert Gebouw Orchestra
Díky tomu se stalo, že koncert Royal Concertgebouw Orchestra jsem neviděl 15. května ve Smetanově síni, ale ve středu 16. května v drážďanském Kulturpalast.

Koncert dirigoval Danielle Gatti, na programu byl Prokofjevův 3. klavírní koncert C-dur op. 26 a po přestávce symfonie Nr. 1 D-Dur Gustava Mahlera. Klavírní part hrál Sergej Trifonov. Skoro by se dalo říct, že velikost orchestru a dirigenta lze poměřovat tím, jak se vyrovnají právě s Mahlerem. Jeho mnohovrstevné symfonie navazují na desetiletí hudební romantiky, ale přitom předznamenávají její konec, jsou charakteristické grandiózní stavbou, mocným emocionálním výrazem a kombinují prvky slovansko-maďarsko-německé hudby. A orchestr s dirigentem dokázali, že jejich hudba je řadí právem mezi pár nejlepších světových symfonických těles.

16. května 2018
Kulturpalast Dresden, Dresdner Musikfestspiele
Royal Concertgebouw Orchestra - Gatti - Trifonov

Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C-dur
Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D-dur

Royal Concertgebouw Orchestra
Daniele Gatti, dirigent
Daniil Trifonov, klavír
-----------------------

Ale nebyla to jediná jarní Mahlerovská hostina letošních jarních středoevropských hudebních festivalů, protože o týden později hrál v Praze v rámci Pražského jara Budapeštský festivalový orchestr se svým dirigentem (a zakladatelem) Ivánem Fischerem druhou Mahlerovu symfonii. I když po premiéře té první klečela oddaná ctitelka a violistka Natalie Bauer-Lechner skladateli u nohou a volala, že je bůh, o Boha šlo až v této symfonii druhé. Vlastně to bylo jakési vyznání křesťanství, po čase pak následované pokřtěním a korunované ředitelskou židlí v c. a k. Dvorní opeře. Ale to jsem odbočil, protože podstatné je, že i tato 2. symfonie byla skvěle podaná.

zleva: sbormistr Petr Fiala, Christiane Karg - soprán, Elisabeth Kulman - alt
a dirigent Iván Fisher
24. května 2018
Smetanova síň, Pražské jaro

Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll "Vzkříšení"

Christiane Karg - soprán
Elisabeth Kulman - alt
Český filharmonický sbor, sbormistr Petr Fiala
Budapest Festival Orchestra
Iván Fischer, dirigent
-----------------------

A do třetice se minulý týden loučil dirigent Simon Rattle s Berlínskou filharmonií 6. Mahlerovou symfonií na koncertu, jehož online přímý přenos zprostředkoval server digitalconcerthall.com. O jiném provedení skladby, ale sledovaném živě, jsem psal už před dvěma roky, kdy tíž ji hráli v rámci nejslavnějšího středoevropského festivalu - Salcburských hudebních slavností. Jak jinak než skvěle.

20. června 2018
Berliner Philharmonie

Gustav Mahler: Symphony No. 6

Berliner Philharmoniker
Sir Simon Rattle, dirigent

Takže tři symfonie Gustava Mahlera, tohoto titánského lamače tradic na přelomu věků, konfesí i národů, prověřily tři festivaly, tři špičkové světové orchestry a tři dirigenty, které a kteří dostali absolutorium. Osobitě pojaté, skvěle provedené, možná jiné než na co jsme zvyklí u České filharmonie nebo FOK, ale tím lépe. Pročež závěr by mohl znít: i my jsme dobří, ale nejsme pupek světa.






neděle 24. června 2018

Izraelské výročí a Pražské jaro

V květnu 1946 se konal první ročník Pražského jara, kde americké hudebníky zastupoval mladý dirigent a skladatel Leonard Bernstein. 14. května 1848 vznikl stát Izrael, k jehož přežití v samotném počátku Československo hodně přispělo. Přesně po 70 letech hrál orchestr FOK v pražské Smetanově síni koncert k tomuto výročí reprezentativní jak dramaturgií, tak i obsazením.

Bohužel však krátce před koncertem odvolal svou účast Leonard Slatkin, americký dirigent s ukrajinsko-židovskými kořeny (Zlatkin). Ten mi připadal jako šťastné řešení jak pro schopnost "vyrazit" z orchestru maximum (alespoň u České filharmonie se mu to v roce 2012 podařilo), tak symbolicky jako americký Žid. Vlastně byl to on, kvůli kterému jsem na koncert chtěl původně jít.

Je třeba říct, že pro mne nejpůsobivější byla hned první krátká skladba Arnolda Schönberga a to jak textovým obsahem, tak pojetím hudby, kterou moc nemusím, jež však jakoby tématu přesně odpovídalo. Skladba byla objednána Sergejem Kusevickým, šéfem Boston Symphony, jehož osud byl podobný Slatkinovu.

Ten, který přežil Varšavu
Už nemohu na vše vzpomenout, přec se mi zdá, v té době že jsem jen snil,
ale vzpomínám si na úchvatnou chvili, kdy duní odevšad zpěv
a bez přípravy zde modlitba náhle jakoby od věků zní a připomíná víru.

Také nemám ani zdání, jak jsem se ocitl ve varšavských kanálech
a potom v nich tak dlouho žil.

Byl den jak ostatní všechny, je budíček, ač je ještě tma.
„A ven!" Ať už jste vzhůru, či ať jste hrůzou probděli celou tu noc,
vaše déti, ženy, vaši drazí, co se s nimi stalo, nikdo neví ...
Jak možno spát?

A zase ten křik. „Ven! Nebo supák bude řádit!" Napřed jdou tak zvolna jen ti staří a slabí, druhé nervöza ovládla …Blíží se supák. Tak bezhlavě ženou se vpřed.
Marně. Jen a jen křik, jen a jen samý chaos! A vše nadarmo!

Ted feldvébl řve. „Achtung: Stilijestander! Na wird's mal, oder soll ich mit dem Jewehrkolben nachhelfen? Na jut, wenn ihr's durchaus haben wolltl" Supák a jeho podřízení bijí a bijí, mladé i staré, statné slabé, provinilé i nevinné ...Jaký úděs, když kol vše sténá a kvílí.

A já to všechno slyšel, ač jsem byl zbit tok strašně, že jsem se nemohl ani hnout.
A když jsme padli a nemohli vstát, tloukli nás ještě po hlavách ...

Pak, skoro už v mrákotách, jsem zaslech', jak nějaký voják říká:
„Tihle jsou mrtví!" Na to supák přikazuje, aby nás odnesli.

Já tam kdesi ležím, položivý a kolem kol náhle klid, strach a žal.
Do toho feldvébl zařval: „Abzählenl" Začali zvolna a nepravidelně: raz, dva, tři, čtyři. „Achtungl" A opět jeho řev: „Rascher! Nochmals von vorn anfangen!
In einer Minute will ich wissen, wieviele ich zur Gaskammer abliefere! Abzahlenl"

Stejně jako dřív, napřed zvolna: raz, dva, tři, čtyři, potom rychleji a rychleji, až zní to,
jako když pádí zběsilé stádo divokých koní, a do toho všeho, zcela bez přípravy,
všichni začnou zpívat: Šema Jisra'el.

Text přednesl Vladimír Polívka, syn známého brněnského herce, místy snad až zbytečně pateticky, ale při takto citlivém tématu je to otázka značně subjektivní.


Ovšem i obě hlavní skladby večera měly především obrovskou symbolickou váhu. Známý houslový koncert Felixe Mendelssohna Bartholdy, Žida konvertovaného na protestanta, hrál Julian Rachlin, další syn židovských rodičů, kteří odešli z SSSR na západ. Nejen v Praze se těší velkému uznání a jeho hra je vždy bezchybná, i když, a to se projevilo i zde, na můj vkus někdy až moc virtuózně sebestředná.


A závěrečná mohutná židovská freska Leonarda Bernsteina, opět Američana s rusko-židovskými předky, je impresivní jak svým nehudebním programem, tak barevností hudebních forem. Ale právě zde jsem snad nejvíc postrádal syntetizující dirigentskou osobnost Slatkinova formátu.

Přes ta dvě postesknutí to však byl silný zážitek, který lze jen těžko abstrahovat od osudu státu
Izrael a jeho permanentního boje o přežití.

14. května 2018
Pražské jaro, Smetanova síň
Koncert k 70. výročí založení státu Izrael

Arnold Schönberg: Ten, který přežil Varšavu op. 46
pro vypravěče, mužský sbor a orchestr

Felix Mendelssohn Bartholdy, koncert pro housle a orchestr e moll Op. 64

Leonard Bernstein: Symfonie č. 3 "Kadiš"
pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor recitátora a sólový soprán

Julian Rachlin - housle
Vladimír Polívka - vypravěč
Pražský filharmonický sbor
Pueri Gaudentes
Symfonický orchestr FOK
Tomáš Brauner - dirigent

sobota 23. června 2018

Zápisník zmizelého ztracený v chrápání

V koncertním sálku Pražské konzervatoře se občas odehrávají komorní koncerty v rámci Pražského jara. Letos to byl sobotní podvečer 19. května 2018 věnovaný Leoši Janáčkovi a zpěvu. V prvé části zazněl výběr z Moravské lidové poezie v písních v podání mezzosopránistky Evy Garajové a po klavírní skladbě 1.X. 1905 (Z ulice) Janáčkova pozdní písňová dramatizace básní Ozefa Kaldy nazvaná Zápisník zmizelého. Písňovou část doprovázel a sonátu hrál Marian Lapšanský, tenorový part Zápisníku zpíval Jaroslav Březina.

Vyvrcholením byla poslední skladba, která měla premiéru v roce 1921. Ale její historie je starší. V květnu 1916 se po mnoha odkladech dočkala premiéry v pražském Národním divadle Janáčkova Její pastorkyňa, což 62letého skladatele bezpochyby povzbudilo. Zhruba ve stejné době vyšel v Lidových novinách (ve dvou pokračováních v nedělní příloze) pod titulkem Z péra samoukova soubor drobných milostných básní anonymního autora ve valašském nářečí. Redakce místo autorova jména uvedla v poznámce na vysvětlenou: „V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě“. Text i verše Janáčka zaujaly a vystřihl si je, co kdyby.

Janáček v Brně roku 1916 (Drtikol)
V červenci následujícího roku potkal v Luhačovicích 26letou, pohlednou, snědou a tehdy ještě štíhlou Kamilu Stösslovou a pozdní láska byla na světě. 10. srpna 1917 jí v dopise sděluje: „Ráno motám se po zahradě, odpoledne napadá mi pravidelně několik motivů k těm krásným veršíkům o té lásce cigánské. Snad z toho vyjde pěkný románek hudební – a kousek nálady luhačovské bylo by v něm.“ Báseň o mladém vesnickém chlapci, který se zamiloval do cikánky Zefky a nakonec s ní tajně utekl, probudila Janáčkovu fantazii a Kamila se v jeho očích převtělila do krásné cikánky. Divokou vášeň odráží i sama hudba.

Dva roky Janáček pracoval na sbírce 22 básniček v lidovém stylu, aby ji proměnil v unikátní písňový cyklus Zápisník zmizelého pro tenor, mezzosoprán, sbor tří ženských hlasů a klavír. Kompozici dokončil v roce 1919 a Kamile Stösslové píše: „Tys tou cigánkou s tím dítětem v Zápisníku zmizelého…“ Ten však svou originalitou představuje pro každého interpreta opravdový oříšek. Janáček navíc nenapsal jen tenorový, ale také mezzosopránový part a k provedení písňového cyklu je zapotřebí sbor tří dalších ženských hlasů.

Ač se text všeobecně považoval za vyspělý básnický projev nadaného, ale neprofesionálního autodidakta, někteří literární historici již od počátku měli podezření, že jde o dílo některého renomovaného autora. Teprve v roce 1998 prokázal Jan Mikeska autorství moravského literáta Ozefa (Jozefa) Kaldy (1871–1921), mimo jiné také autora libreta k dětské zpěvohře Ogaři (1918–1919) Jaroslava Křičky.  Premiéra se uskutečnila 18. dubna 1921 v brněnské Redutě.

Koncert, ač součást Pražského jara, působil trochu amatérským dojmem, který umocnil muž, který uprostřed vystoupení vstal a zvučným hlasem se dožadoval toho, aby ten člověk přestal chrápat a posléze vyzval auditorium, aby zatleskalo, že se snad probudí. K mému úžasu se asi 1/3 přítomných přidala. Poté se tenorista zeptal, zda může pokračovat, a když dostal souhlas, zpíval dál, ale kouzlo zmizelo. Kuriózní. A pak se jeden diví, když ve volbách vyhraje ten, kdo nejvíc křičí.

Zápisník zmizelého
Ozef Kalda (1871 - 1921)
1. Potkal sem mladou cigánku
Potkal sem mladou cigánku,
nesla se jako laň,
přes prsa černé lelíky
a oči bez dna zhlaň.
Pohledla po mně zhluboka,
pak vznesla sa přes peň,
a tak mi v hlavě ostala
přes celučký, celučký deň.

2. Ta černá cigánka
Ta černá cigánka
kolem sa posmětá.
Proč sa tady drží,
proč nejde do světa?
Byl bych snad veselší,
gdyby odjít chtěla;
šel bych sa pomodlit
hnedkaj do kostela.

3. Svatojanské mušky tančija po hrázi
Svatojanské mušky tančija po hrázi,
gdosi sa v podvečer podle ní prochází.
Nečeskaj, nevyjdu, nedám já sa zlákat,
mosela by po téj má maměnka plakat.
Měsíček zachodí, už nic vidět není,
stojí gdosi stojí v našem záhumení.
Dvoje světélka zářija do noci.
Pane Bože, nedaj! Stoj mi ku pomoci!

4. Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží      
Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží,
ležal sem celú noc jako na trnoži.
Už sa aj svítání na nebi patrní,
ležal sem celú noc jako nahý v trní.

5. Těžko sa mi oře
Těžko sa mi oře,
vyspal sem sa malo,
a gdyž sem odespal,
o ní sa mi zdálo!

6. Hajsi, vy siví volci 
Hajsi, vy siví volci,
bedlivo orajte,
nic vy sa k olšině
nic neohledajte!
Ode tvrdéj země
pluh mi odskakuje,
strakatej fěrtúšek
listím pobleskuje.
Gdo tam na mne čeká,
nech rači zkamení,
moja chorá hlava
v jednom je plameni.

7. Ztratil sem kolícek
Ztratil sem kolícek,
ztratil sem od nápravy,
postojte volečci, postojte,
nový to vyspraví.
Půjdu si pro něho
rovnú ja do seče.
Co komu súzeno,
tomu neuteče.

8. Nehled'te, volečci 
Nehled'te, volečci,
tesklivo k úvratím,
nebojte sa o mne,
šak sa vám neztratím!
Stojí černá Zefka
v olšině na kraju,
temné její oči
jiskrú ligotajú.
Nebojte sa o mne,
aj gdyž k ni přikročím,
dokážu zdorovat
uhrančlivým očím.

9. Vítaj, Janíčku 
Alt:
Vítaj, Janíčku,
 vítaj tady v lese!
 Jaksá št'astná trefa
 t'a sem cestú nese?
 Vítaj, Janíčku!
 Co tak tady stojíš,
 bez krve, bez hnutí,
 či snad sa mne bojíš?

Tenor:
 Nemám já sa věru,
 nemám sa koho bát,
 přišel sem si enom
 nákolníček ut'at!

Alt:
 Neřež můj Janíčku,
 neřež nákolníčku!
 Rači si poslechni
 cigánskú pěsničku!

Ženský sbor:
 Ruky sepjala,
 smutno zpívala,
 truchlá pěsnička
 srdcem hýbala.

10. Bože dálný, nesmrtelný
Alt:
 Bože dálný, nesmrtelný,
 proč's cigánu život dal?
 By bez cíle blúdil světem,
 štván byl jenom dál a dál?
 Rozmilý Janíčku,
 čuješ-li skřivánky?
 Přisedni si přeca podlevá cigánky!

Ženský sbor:
 Smutná pešnička srdcem hýbala.

Alt:
 Bože mocný! Milosrdný!
 Než v pustém světě zahynu,
 daj mi poznat, daj mi cítit!

Ženský sbor:
 Smutná pěsnička srdcem hýbala.

Alt:
 Pořád tady enom jak solný slp stojíš,
 všecko mi připadá, že sa ty mne bojíš.
 Přisedni si blížej, ne tak zpovzdaleka,
 či t'a moja barva preca enom laká?
 Nejsu já tak černá jak sa ti uzdává,
 gde nemože slnce, jinší je postava!

Ženský sbor:
 Košulku na prsoch
 krapečku shrnula,
 jemu sa všecka krev
 do hlavy vhrnula.

11. Tahne vůňa k lesu z rozkvetlé pohanky 
Tenor:
 Tahne vůňa k lesu z rozkvetlé pohanky.

Alt:
 Chceš-li Janku vidět,
 jak spija cigánky?

Tenor:
 Halúzku zlomila, kámeň odhodila;
 Tož už mám ustlané, v smíchu prohodila.

Alt:
 Zem je mi za polštář,
 nebem sa přikrývám,
 a rosú schladlé ruce
 v klíně si zahřívám.

Tenor:
 V jedné sukénce
 na zemi ležala
 a moja poctivost'
 pláčem usedala.

12. Tmavá olšinka 
Tmavá olšinka,
chladná studénka,
černá cigánka,
bílé kolénka:
nato štvero, co živ budu,
nikdy já už nezabudu.

13. Piano Solo

14. Slnéčko sa zdvihá 
Slnéčko sa zdvihá,
stín sa krátí.
Oh! Čeho sem pozbyl,
gdo mi to navrátí?

15. Moji siví volci
Moji siví volci,
co na mne hledíte?
Esli vy to na mne,
esli vy povíte!
Nebudu já biča
na vás šanovat,
budete to potem,
budete banovat!
Nejhorší však bude,
vrát'a sa k polednu,
jak já jen maměnce
do očí pohlednu!

16. Co sem to udělal?
Co sem to udělal?
Jaká to vzpomněnka!
Gdyž bych já měl pravit
cigánce maměnka.
Cigánce maměnka,
cigánu tatíček,
rači bych si ut'al
od ruky malíček!
Vyletěl skřivánek,
vyletěl z ořeší,
moje truchlé srdce
nigdo nepotěší.

17. Co komu súzeno
Co komu súzeno,
tomu neuteče.
Spěchám já včil často
na večer do seče.
Co tam chodím dělat?...
Sbírám tam jahody.
Lísteček odhrňa,
užiješ lahody.

18. Nedbám já včil o nic
Nedbám já včil o nic,
než aby večer byl,
abych si já s Zefkú
celú noc pobyl.
Povšeckým kohútom
hlavy bych zutínal,
to aby žádný z nich
svítání nevolal.
Gdyby chtěla noc
na věky trvati,
abych já na věky mohl milovati.

19. Letí straka letí 
Letí straka letí,
křídlama chlopotá,
ztratila sa sestře
košulenka z plota.
Gdo jí ju ukradl,
aj, gdyby věděla,
věckrát by se mnú
řečňovat nechtěla.
Oh, Bože, rozbože,
jak sem sa proměnil,
jak jsem své myšlenky
ve svém srdci změnil.
Co sem sa modlíval,
už sa hlava zbyla,
jak gdyby sa pískem
zhlybeň zařútila!

20. Mám já panenku 
Mám já panenku,
ale po kolenka
už sa jí zdvíhá
režná košulenka.

21. Můj drahý tatíčku 
Můj drahý tatíčku,
jak vy sa mýlíte,
že sa já ožením,
kterú mi zvolíte.
Každý, kdo pochybil,
nech trpí za vinu;
svojemu osudu
rovněž nevyminu!

22. S Bohem, rodný kraju 
S Bohem, rodný kraju,
s Bohem, má dědino!
Navždy sa rozlúčit,
zbývá mi jedino.
S Bohem, můj sesřičko,
mých očí pomněnko!
Ruce Vám obtúlám,
žádám odpuštění,
už pro mne návratu
žádnou cestou není!
Chci všecko podniknút,
co osud poručí!
Zefka na mne čeká,
se synem v náručí!




Sv. Anežka a West Side Story

Anežský klášter má zvláštní charisma nejen kláštera samotného, ale i čtvrti kolem něj. To se přenáší i na koncerty v něm konané. V neděli 20. května 2018 se v rámci Pražského jara představilo Smetanovo trio, které dnes hraje ve složení: Jitka Čechová - klavír, Roman Kresta - housle a Jan Páleníček - violoncello. A na programu byly tyto skladby:
Alexander Zemlinsky: Klavírní trio d moll op. 3
Leonard Bernstein / Lukáš Sommer: Variace na West Side Story
Bedřich Smetana: Klavírní trio g moll op. 15
Asi bylo shodou okolností, že místo má blízko i ke skladatelům, jejichž díla hráli: Zemlinsky bydlel pár minut odtud, stejně jako Smetana nedaleko učil a Bernstein zahajoval svou mezinárodní kariéru 15. května 1946 v Rudolfinu. Každý jinde, ale všichni stejně daleko, což by mohlo být motto koncertu.

Smetanovo trio se děkuje
Zatímco skladby Zemlinského a Smetany jsou dobře známa a jsou součástí jejich standardního repertoáru, Variaci na West Side Story hrálo trio ve světové premiéře a slušelo by se k ní něco říct. Pokud jde o melodie, jsou nesmrtelné, jisté potíže však dělaly přechody mezi nimi a působilo snad trochu víc populárně než .

Koncert však měl dobrý ohlas a jako přídavek trio zahrálo Dvořákovu Dumku, která je spolehlivě úspěšná. Mně osobně se líbila 2. a 3. věta Zemlinského tria z roku 1896, první byla poněkud příliš formální. Skladba existuje ve dvou verzích, častěji se hraje s klarinetem.

DiDonato, Händel, El Sistema, Plato

Je spousta vynikajících zpěvaček a zpěváků, ale jen málokterý dokáže nastudovat, nahrát a v mnoha reprízách utáhnout večer, kde hudba je zahrnuta do rámce nějakého smysluplného tématu. Vlastně mne napadají jen dvě jména: Cecilia Bartoli a Joyce DiDonato (... a možná Magdalena Kožená). Ta druhá tomu navíc dokáže dát hlubší obsah, čehož příkladem je projekt Válka a mír.


"Po staletí znázorňují tvůrci velkého umění hrůzy a neštěstí vedle klidu a harmonie a směle nám ukazují jak naši brutální podstatu, tak i vznešenou lidskost. Umění sjednocuje, přesahuje hranice, propojuje odpojené, ruší postavení, uklidňuje otřesy, ohrožuje moc a status quo a slavně povznáší ducha. Umění je odvážná cesta k míru. Síla statečně naklonit misku vah k míru leží uvnitř každého z nás. A tak se vás ptám...
Jak najít klid uprostřed chaosu?"
Říká Joyce DiDonato, která je uvěřitelně pevně přesvědčena o síle umění. Prostřednictvím dobře známých árií, ale i některých znovuobjevených v zasutých barokních operních dramatech zpěvačka dovoluje promlouvat hrdinům a vládcům jako Cleopatra, Rinaldo, Caesar nebo Dido. A díky tomu, že její elektrizující interpretace umocňuje emocionální sílu barokní hudby, dokáže zasáhnout nervy diváka a posluchače.



Podle režiséra Jana Voglera se festival v Drážďanech domnívá, že hudba může změnit lidi a že DiDonato je umělec, který toto přesvědčivě ztělesňuje. Také proto jí byla předána cena "Glashütte Original Musikfestspielpreis" darovaná hodinářskou společností Glashütte. DiDonato ji vnímá jako sociální závazek a chce ji využít ve prospěch projektu hudebně-vzdělávacího programu "El Sistema Greece" s dětmi uprchlíků v táborech, jehož je od roku 2016 spolu s orchestrem Il Pomo d´Oro patronem.

Ten projekt stojí za zmínku. Vychází z Platónovy myšlenky: "Učil bych děti hudbu, fyziku a filozofii; ale nejdůležitější je hudba, protože systém hudby a umění vůbec je klíčem k poznání." Někde v pozadí je ovšem El Sistema venezuelská založená v roce 1975 a financovaná neziskovými a nevládními organizacemi. Ta se rozrostla do celosvětové sítě nadací, z nich jedna jediná - Nadační fond Harmonie - působí také v Praze.

„Odhalme našim dětem krásu hudby a hudba jim odhalí krásu života," říkal José Antonio Abreu (1939-2018), zakladatel tohoto systému hudebního vzdělávání El Sistema

„Vítám vznik Nadačního fondu Harmonie. V současné době, kdy se věnují enormní sumy peněz na různé sportovní kluby, a vážná hudba se dostává do pozice popelky, je podobná snaha velice prospěšná. Držím Vám palce.“ Josef Suk, houslista, pravnuk Antonína Dvořáka

28. května 2018
Kulturpalast Dresden
"In War & Peace - Harmony Through Music"

Joyce Di Donato
Maxim Jemeljanov, cembalo a vedení
Manuel Palazzo, choreografie a tanec
Anna Fusek, sölo flétna
Ralf Pleger, koncepce a režie
Henning Blum, světla
Yousef Iskandar, videodesign
Vivienne Westwood, kostým Joyce DiDonato
Lasha Rostobaia, kostým Manuela Palazza

Program koncertu:
Georg Friedrich Händel (1685-1759): Jephtha, HWV 70, Act 1: "Some dire event hangs o'er our heads... Scenes of horror, scenes of woe" (Storgè)
Leonardo Leo (1694-1744): Andromaca, Act 1: "Prendi quel ferro, o barbaro!" (Andromaca)
Emilio De´Cavalieri (1550-1602): Sinfonia aus "Rappresentatione di Anima, et di Corpo"
Henry Purcell (1659-1695): Chaccone g-Moll für drei Violinen und Basso continuo
Henry Purcell: Dido and Aeneas, Z. 626, Act 3: "Thy hand, Belinda... When I am laid in earth" (Dido)
Georg Friedrich Händel: Agrippina, HWV 6, Act 2: "Pensieri, voi mi tormentate" (Agrippina)


Carlo Gesualdo (1566-1613): Tristis est anima mea
Georg Friedrich Händel: Rinaldo, HWV 7, Act 2: "Lascia ch'io pianga" (Almirena)


přestávka
Henry Purcell: The Indian Queen, Z. 630, Act 3: "They tell us that you mighty powers above" (Orazia)
Georg Friedrich Händel: Susanna, HWV 66, Act 2: "Lead me, oh lead me to some cool retreat.... Crystal streams in murmurs flowing" (Susanna)
Arvo Pärt (*1935): "Da pacem Domine"
Georg Friedrich Händel: Rinaldo, HWV 7, Act 1: "Augelletti che cantate" (Almirena)


Georg Friedrich Händel: "Dopo notte atra e funestra" from "Ariodante"  HWV 33

Je škoda, že Prahu koncertní turné minulo, ačkoli skončilo v Budapešti.

pátek 22. června 2018

Hudební střípky - červen 2018

1. Jak to viděl u nás doma:

Nicolas Blanmont navštívil 17. února představení Pikové dámy v brněnském Mahenově divadle. Zřejmě tam byl hlavně kvůli 92leté Soně Červené, která však používala k pohybu po scéně chodítko a odzpívala jen pár taktů, načež zůstala na scéně jako přízrak. Její odměřené vystupování a magnetizující pohled však stále dokáží upoutat pozornost. Zpěvu se pak ujala Jitka Zerhauerové jako vdova, která zastrašuje Lízu a Pavlínu, a Veronika Hajnová-Fialová, zpěvně a fyzicky nádherná v Grétrově árii ("Je crains de lui parler la nuit"). V podstatě kritik chválil vše. Režii za zručnost, humor, dobře vykreslené vedlejší postavy, správně pojatého Heřmana, pozoruhodně silný hlas Eduarda Martynyuka, energickou taktovku Roberta Kružíka, orchestr Národního divadla Brno a operní sbor které se nemusí obávat srovnání s významnějšími divadly. A sólisté byli také vysoce kvalitní: britská sopranistka Natalya Romaniwová jako zářivá, dynamická Líza, Pavol Remenár jako nádherný Tomskij, Igor Loškár jako prvotřídní Jeleckij a Jana Hrochová coby atraktivní Pavlína.


Tohle všechno si dovolil napsat do červnového vydání prestižního londýnského měsíčníku Opera. Tak nevím, jestli by se pan Blamont neměl učit u paní Drápelové, jak strhat operu.


2. Podívejme se ale na letní aktivity za českými hranicemi:

Na festivalu v Aix-en-Provence má Česko hned dvě želízka v ohni:

Mezi autory oper, které jsou na programu letošního ročníku je vedle jmen jako Purcell, Richard Strauss, Prokofjev či Mozart i jméno 39letého Čecha Ondřeje Adámka. Žije ve Francii, jedna z jeho skladeb měla premiéru na letošním Pražském jaru a operu Seven Stones složil na objednávku festivalu. Jeho experimentátorství je zřejmé i z tohoto díla, kde vystupují 4 sólisté a 12členný sbor hrající (vyluzující zvuky) pomocí různých nestandardních nástrojů.



07/07/2018 - 07/16/2018 : 7 Stones
Opera for 4 soloists and 12 choir singers playing instruments and objects
Festival de l’art lyrique Aix-en-Provence
Théâtre Jeu de Paume
text: Sjón
choreography, staging: Eric Oberdorff
Stage design, light design: Eric Soyer
Conductor: Ondrej Adamek, Léo Warinski
Stone Collector / Blind Poet / Man Nicolas Simeha
Stone Collector’s Wife / Taxi Driver Landy Andriamboavonjy
Landlady / Narrator Shigeko Hata
Maid / Narrator Anne Emmanuelle Davy
Accetus Axe 21

A tím druhým želízkem je dirigent Václav Luks, který bude mezi 7. a 23. červencem dirigovat v Arcibiskupském divadle celkem 7 představení opery Dido a Aeneas anglického skladatele Henry Purcella (1659-1695). Není to pro něj novinka, počátkem roku 2016 řídil koncertní provedení v Rudolfinu s vlastním orcchestrem i souborem Collegium 1704 a později scénické provedení v Brně s převážně místním orchestrem a zpěváky. Aktuální nastudování je koprodukce festivalu Aix a Velkého divadla v Moskvě. Orchestr Ensemble Pygmalion je podobný Luksovu Collegiu a sídlí v Bordeaux.

Conductor Václav Luks
Stage Director Vincent Huguet
Stage Designer Aurélie Maestre
Costume Designer Caroline de Vivaise
Lighting Designer Bertrand Couderc

Dido Kelebogile Pearl Besong
Woman from Cyprus Rokia Traoré
Æneas Tobias Greenhalgh
Belinda Sophia Burgos Sorceress / Spirit Lucile Richardot
Second Woman Rachel Redmond
First Witch Fleur Barron
Second Witch Majdouline Zerari
Sailor Peter Kirk

Chorus and orchestra Ensemble Pygmalion

---------------
Berliner Philharmoniker

Dirigent Simon Rattle se ve středu 20. června rozloučil jako šéf Berlínských filharmoniků s Berlínskou filharmonií Mahlerovou 6. symfonií, která je jeho majstrštykem a debutoval s ní u tohoto tělesa před 31 roky. Koncert byl přenášen do řady kin, včetně 11 v Česku.

V sobotu 23. a v neděli 24. pak spolu se svou ženou Magdalenou Koženou vystoupí na závěrečném koncertu na berlínské Waldbühne. Nedělní koncert bude přenášen online.

V příští sezóně vystoupí ve dnech 27.-29. září s orchestrem šéfdirigent České filharmonie Semyon Bychkov s programem
Detlev Glanert - Weites Land for orchestra
Max Bruch - Concerto for Two Pianos and Orchestra, op. 88a
Antonín Dvořák - Symphony No. 7 in D minor, op. 70

O dva týdny později bude Berlínské filharmoniky dirigovat hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša a na programu budou skladby
Antonín Dvořák: The Golden Spinning-Wheel, op. 109
Bohuslav Martinů: Concerto for Violin and Orchestra No. 1, Frank Peter Zimmermann violin
Leoš Janáček: Taras Bulba, Rhapsody for Orchestra

---------------

Salzburger Festspiele

Pokud je někdo absolutní patriot, může vidět Adama Plachetku v Mozartově Kouzelné flétně v sedmi představeních od 27. července do 30. srpna. Vlastně nemůže, protože je vyprodáno a to nejen Kouzelná flétna, ale všechna operní představení, ač nejlepší místa jsou za téměř 500 €.



Opery pro masy

 Je řada kulturních institucí, které šíří svou produkci prostřednictvím internetu. Asi nejznámější je Metropolitní opera v New Yorku se svým projektem Live in HD, v rámci kterého je ve více než 2000 sálů v 70 zemích světa v přímém přenosu úplatně promítáno zhruba 10 operních představení ročně. Kromě toho nabízí ke zhlédnutí libovolný počet ze 650 záznamů oper ve svém archivu za 15 $ na měsíc nebo 100 $ za celý rok. Bavorská státní opera v Mnichově nabízí přímé IT přenosy zdarma, v této sezóně to bylo 7 představení (Parsifal ve skvělém obsazení sezónu uzavře 8. července). Londýnský Royal Opera House vysílá do kin několik představení ročně, festival v Glyndebourne dvě představení online resp. do kin (Madame Butterfly online od 21. do 28. června), Mariinsky Theater v Petrohradu občas na svém youtube kanálu, Moskevský Bolshoi úplatně do kin několik baletů.

Hodně zajímavý je také projekt Operavision organizace Opera Europa, což je Evropská asociace operních společností a festivalů, který umožňuje seznámit se online a zdarma s představeními svých členů. Poslední přírůstky jsou Berlioz: Trojané (Dutch National Opera and Ballet), Bellini: Norma (Teatro La Fenice),


Händel: Semele (Komische Oper Berlin) a Donizetti: La Favorite (Maggio Musicale Fiorentino). V nejbližších dnech pak bude vysílat i Hoffmannovy povídky (28.6. Holandská národní opera Amsterdam), Lucii z Lammermooru (7.7. Teatro Real Madrid), Orfeo & Majnun (8.7 Festival d'Aix-en-Provence) a Don Giovanni (12.7. Royal Opera House London).

Nejrozsáhlejší je však nabídka Vídeňské státní opery, kde lze online zhlédnout v přímém přenosu 47 představení oper (14 € jedno představení), resp. několika baletů a jednoho koncertu. Vzhledem k tomu, že jde v průměru o 4 představení měsíčně, je výhodnější předplatné za 16,90 €/měsíc, resp. 159 na rok. Do konce této sezóny zbývá ještě Wagnerův Lohengrin (26. června) a Verdiho Falstaff (30. června)


V sezóně 2018-2019 jsou to následující představení:

úterý 11.09.2018
Carl Maria Von Weber: Der Freischütz
Dirigent: Sebastian Weigle, Režie: Christian Räth
Zpívají: Anna Gabler, Tomasz Konieczny, Christopher Ventris, Falk Struckmann, Hans Peter Kammerer

čtvrtek 13.09.2018
Richard Strauss: Ariadne Auf Naxos
Dirigent: Patrick Lange, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Peter Matić, Jochen Schmeckenbecher, Sophie Koch, Stephen Gould, Daniela Fally, Adrianne Pieczonka

neděle 23.09.2018 
Giuseppe Verdi: La Traviata
Dirigent: Marco Armiliato, Režie: Jean-François Sivadier
Zpívají: Irina Lungu, Pavol Breslik, Plácido Domingo

pátek 28.09.2018
Jules Massenet: Werther
Dirigent: Frédéric Chaslin, Režie: Andrei Serban
Zpívají: Dmitry Korchak, Clemens Unterreiner, Sophie Koch

sobota 06.10.2018 
Gaetano Donizetti: Don Pasquale
Dirigent: Evelino Pidò, Režie: Irina Brook
Zpívají: Alessandro Corbelli, Maxim Mironov, Pietro Spagnoli, Andrea Carroll

středa 10.10.2018 
Peter I. Tschaikowski: Eugen Onegin
Dirigent: Patrick Lange, Režie: Falk Richter
Zpívají: Olga Bezsmertna, Christopher Maltman, Pavol Breslik, Mika Kares

neděle 14.10.2018 
Hector Berlioz: Les Troyens
Dirigent: Alain Altinoglu, Režie: David McVicar
Zpívají: Brandon Jovanovich, Adam Plachetka, Peter Kellner, Jongmin Park, Paolo Fanale, Rachel Frenkel, Anna Caterina Antonacci, Joyce Didonato, Margarita Gritskova

pátek 19.10.2018
Richard Strauss: Elektra
Dirigent: Ingo Metzmacher, Režie: Uwe Eric Laufenberg
Zpívají: Waltraud Meier, Elena Pankratova, Gun-Brit Barkmin, Norbert Ernst, Johan Reuter

sobota 20.10.2018
BALET - Giselle
Choreografie: Elena Tschernischova podle Jean Coralli, Jules Perrot, Marius Petipa
Dirigent: Valery Ovsyanikov 

pátek 02.11.2018
Richard Wagner: Lohengrin
Dirigent: Sebastian Weigle, Režie: Andreas Homoki
Zpívají: Andreas Bauer, Herbert Lippert, Annette Dasch, Jukka Rasilainen, Elena Zhidkova, Adrian Eröd

čtvrtek 08.11.2018
Gaetano Donizetti: L'elisir D'amore
Dirigent: Frédéric Chaslin, Nach Einer Inszenierung Von: Otto Schenk
Zpívají: Andrea Carroll, Benjamin Bernheim, Mario Cassi, Paolo Rumetz

neděle 18.11.2018
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Dirigent: Sascha Goetzel, Režie: Jean-Louis Martinoty
Zpívají: Ludovic Tézier, Ekaterina Siurina, Jinxu Xiahou, Annette Dasch, Luca Pisaroni

sobota 24.11.2018
BALET - Manuel Legris: Sylvia

čtvrtek 29.11.2018
Giacomo Puccini: La Bohème
Dirigentin: Speranza Scappucci, Regie Und Bühnenbild: Franco Zeffirelli
Zpívají: Benjamin Bernheim, Marina Rebeka, Clemens Unterreiner, Mariam Battistelli

pátek 07.12.2018
Giacomo Puccini: Madama Butterfly
Dirigent: Jonathan Darlington, Režie: Josef Gielen
Zpívají: Maria José Siri, Zoryana Kushpler, Murat Karahan, Gabriel Bermúdez

Mo. 10.12.2018
BALET - Edward Clug: Peer Gynt
Dirigent: Simon Hewitt, Choreographie: Edward Clug

neděle 16.12.2018
Johannes Maria Staud: Die Weiden
Dirigent: Ingo Metzmacher, Režie: Andrea Moses
Zpívají: Rachel Frenkel, Tomasz Konieczny, Thomas Ebenstein, Andrea Carroll, Sylvie Rohrer, Monika Bohinec, Herbert Lippert, Zoryana Kushpler, Alexandru Moisiuc, Wolfgang Bankl

neděle 23.12.2018
Engelbert Humperdinck: Hänsel Und Gretel
Dirigent: Patrick Lange, Režie: Adrian Noble
Zpívají: Adrian Eröd, Donna Ellen, Margaret Plummer, Chen Reiss, Monika Bohinec

čtvrtek 27.12.2018
BALET - Rudolf Nurejew: Der Nussknacker
Dirigent: Paul Connelly, Choreographie: Rudolf Nurejew

Mo. 31.12.2018
Johann Strauss: Die Fledermaus
Dirigent: Cornelius Meister, Režie: Otto Schenk
Zpívají: Michael Schade, Laura Aikin, Jochen Schmeckenbecher, Stephanie Houtzeel, Benjamin Bruns, Clemens Unterreiner, Maria Nazarova, Peter Simonischek

úterý 08.01.2019
Richard Wagner: Das Rheingold
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Tomasz Konieczny, Norbert Ernst, Michaela Schuster, Janina Baechle, Martin Winkler, Herwig Pecoraro

sobota 12.01.2019
Richard Wagner: Die Walküre
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Christopher Ventris, Jongmin Park, Tomasz Konieczny, Simone Schneider, Iréne Theorin, Michaela Schuster

středa 16.01.2019
Richard Wagner: Siegfried
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Stephen Gould, Iréne Theorin, Tomasz Konieczny, Martin Winkler, Herwig Pecoraro

neděle 20.01.2019
Richard Wagner: Götter­dämmerung
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Stephen Gould, Albert Pesendorfer, Iréne Theorin

středa 30.01.2019
Giuseppe Verdi: Falstaff
Dirigent: James Conlon, Režie: David Mcvicar
Zpívají: Ambrogio Maestri, Christopher Maltman, Jinxu Xiahou, Olga Bezsmertna, Monika Bohinec

úterý 05.02.2019
Richard Strauss: Arabella
Dirigent: Patrick Lange, Režie: Sven-Eric Bechtolf
Zpívají: Kurt Rydl, Anna Gabler, Chen Reiss, Christopher Maltman, Benjamin Bruns

neděle 17.02.2019
Giacomo Puccini: Tosca
Dirigent: Jesús López Cobos, Režie: Margarethe Wallmann
Zpívají: Adrianne Pieczonka, Yonghoon Lee, Ambrogio Maestri
pátek 22.02.2019
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo, Rè Di Creta
Dirigent: Tomáš Netopil, Režie: Kasper Holten
Zpívají: Bernard Richter, Rachel Frenkel, Marina Rebeka, Valentina Naforniţa

sobota 02.03.2019
Rudolf Nurejew, Marius Petipa, Lew Iwanow: Schwanensee
Dirigent: Alexander Ingram, Choreografie: Marius Petipa, Choreographie: Lew Iwanow, Choreographie: Rudolf Nurejew

středa 13.03.2019
KONCERT - Leo Nucci | James Vaughan

čtvrtek 21.03.2019
Richard Strauss: Der Rosenkavalier
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Otto Schenk
Zpívají: Krassimira Stoyanova, Peter Rose, Stephanie Houtzeel, Erin Morley

sobota 23.03.2019
Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo: Cavalleria Rusticana / Pagliacci

úterý 26.03.2019
BALET

pátek 05.04.2019Konec formuláře
Manfred Trojahn: Orest
Dirigent: Michael Boder, Režie, scéna a světla: Marco Arturo Marelli
Zpívají: Thomas Johannes Mayer, Thomas Ebenstein, Daniel Johansson, Audrey Luna, Laura Aikin, Evelyn Herlitzius

úterý 16.04.2019
Giacomo Puccini: Turandot
Dirigent: Frédéric Chaslin, Regie Und Licht: Marco Arturo Marelli
Zpívají: Lise Lindstrom, Roberto Alagna, Aleksandra Kurzak

neděle 21.04.2019
Richard Wagner: Parsifal
Dirigent: Semyon Bychkov, Regie Und Bühne: Alvis Hermanis
Zpívají: Gerald Finley, Kwangchul Youn, Christopher Ventris, Jochen Schmeckenbecher, Nina Stemme

Mo. 29.04.2019
Ludwig Van Beethoven: Fidelio
Dirigent: Adam Fischer, Režie: Otto Schenk
Zpívají: Thomas Johannes Mayer, Brandon Jovanovich, Anne Schwanewilms, Lars Woldt, Chen Reiss

čtvrtek 09.05.2019
Giuseppe Verdi: Rigoletto
Dirigent: Marco Armiliato, Režie: Pierre Audi
Zpívají: Ivan Magrì, Paolo Rumetz, Aida Garifullina, Jongmin Park, Elena Maximova

úterý 14.05.2019
Giuseppe Verdi: Macbeth
Dirigent: James Conlon, Režie: Christian Räth
Zpívají: George Petean, Ferruccio Furlanetto, Tatiana Serjan, Jinxu Xiahou

pátek 17.05.2019
BALET - Manuel Legris podle Marius Petipa U.A.: Le Corsaire
Dirigent: Valery Ovsyanikov, Choreografie: Manuel Legris Nach Marius Petipa U.A.

úterý 21.05.2019
Gioachino Rossini: Il Barbiere Di Siviglia
Dirigent: Evelino Pidò, Koncepce inscenace: Günther Rennert
Zpívají: Juan Diego Flórez, Paolo Rumetz, Margarita Gritskova, Alessio Arduini, Sorin Coliban

sobota 25.05.2019
Richard Strauss: Die Frau Ohne Schatten
Dirigent: Christian Thielemann, Režie: Vincent Huguet
Zpívají: Stephen Gould, Camilla Nylund, Evelyn Herlitzius, Wolfgang Koch, Nina Stemme

středa 29.05.2019
Gottfried Von Einem: Dantons Tod
Dirigentka: Susanna Mälkki, Režie a světla: Josef Ernst Köpplinger
Zpívají: Wolfgang Koch, Herbert Lippert, Jörg Schneider, Thomas Ebenstein, Olga Bezsmertna

neděle 09.06.2019
Jules Massenet: Manon
Dirigent: Frédéric Chaslin, Inscenace: Andrei Serban
Zpívají: Nino Machaidze, Juan Diego Flórez, Dan Paul Dumitrescu, Adrian Eröd

čtvrtek 20.06.2019
Giuseppe Verdi: Otello
Dirigent: Graeme Jenkins, Režie: Christine Mielitz
Zpívají: Roberto Alagna, Dalibor Jenis, Alexandru Moisiuc, Aleksandra Kurzak

neděle 23.06.2019
Giacomo Puccini: Tosca
Dirigent: Jesús López Cobos, Režie: Margarethe Wallmann
Zpívají: Adrianne Pieczonka, Yonghoon Lee, Ambrogio Maestri

sobota 29.06.2019
Giuseppe Verdi: Aida
Dirigent: Marco Armiliato, Režijní koncepce: Nicolas Joel
Zpívají: Ekaterina Gubanova, Elena Guseva, Gregory Kunde, Simone Piazzola