Bohužel však krátce před koncertem odvolal svou účast Leonard Slatkin, americký dirigent s ukrajinsko-židovskými kořeny (Zlatkin). Ten mi připadal jako šťastné řešení jak pro schopnost "vyrazit" z orchestru maximum (alespoň u České filharmonie se mu to v roce 2012 podařilo), tak symbolicky jako americký Žid. Vlastně byl to on, kvůli kterému jsem na koncert chtěl původně jít.
Je třeba říct, že pro mne nejpůsobivější byla hned první krátká skladba Arnolda Schönberga a to jak textovým obsahem, tak pojetím hudby, kterou moc nemusím, jež však jakoby tématu přesně odpovídalo. Skladba byla objednána Sergejem Kusevickým, šéfem Boston Symphony, jehož osud byl podobný Slatkinovu.
Ten, který přežil Varšavu
Už nemohu na vše vzpomenout, přec se mi zdá, v té době že jsem jen snil,
ale vzpomínám si na úchvatnou chvili, kdy duní odevšad zpěv
a bez přípravy zde modlitba náhle jakoby od věků zní a připomíná víru.
Také nemám ani zdání, jak jsem se ocitl ve varšavských kanálech
a potom v nich tak dlouho žil.
Byl den jak ostatní všechny, je budíček, ač je ještě tma.
„A ven!" Ať už jste vzhůru, či ať jste hrůzou probděli celou tu noc,
vaše déti, ženy, vaši drazí, co se s nimi stalo, nikdo neví ...
Jak možno spát?
A zase ten křik. „Ven! Nebo supák bude řádit!" Napřed jdou tak zvolna jen ti staří a slabí, druhé nervöza ovládla …Blíží se supák. Tak bezhlavě ženou se vpřed.
Marně. Jen a jen křik, jen a jen samý chaos! A vše nadarmo!
Ted feldvébl řve. „Achtung: Stilijestander! Na wird's mal, oder soll ich mit dem Jewehrkolben nachhelfen? Na jut, wenn ihr's durchaus haben wolltl" Supák a jeho podřízení bijí a bijí, mladé i staré, statné slabé, provinilé i nevinné ...Jaký úděs, když kol vše sténá a kvílí.
A já to všechno slyšel, ač jsem byl zbit tok strašně, že jsem se nemohl ani hnout.
A když jsme padli a nemohli vstát, tloukli nás ještě po hlavách ...
Pak, skoro už v mrákotách, jsem zaslech', jak nějaký voják říká:
„Tihle jsou mrtví!" Na to supák přikazuje, aby nás odnesli.
Já tam kdesi ležím, položivý a kolem kol náhle klid, strach a žal.
Do toho feldvébl zařval: „Abzählenl" Začali zvolna a nepravidelně: raz, dva, tři, čtyři. „Achtungl" A opět jeho řev: „Rascher! Nochmals von vorn anfangen!
In einer Minute will ich wissen, wieviele ich zur Gaskammer abliefere! Abzahlenl"
Stejně jako dřív, napřed zvolna: raz, dva, tři, čtyři, potom rychleji a rychleji, až zní to,
jako když pádí zběsilé stádo divokých koní, a do toho všeho, zcela bez přípravy,
všichni začnou zpívat: Šema Jisra'el.
Text přednesl Vladimír Polívka, syn známého brněnského herce, místy snad až zbytečně pateticky, ale při takto citlivém tématu je to otázka značně subjektivní.
Ovšem i obě hlavní skladby večera měly především obrovskou symbolickou váhu. Známý houslový koncert Felixe Mendelssohna Bartholdy, Žida konvertovaného na protestanta, hrál Julian Rachlin, další syn židovských rodičů, kteří odešli z SSSR na západ. Nejen v Praze se těší velkému uznání a jeho hra je vždy bezchybná, i když, a to se projevilo i zde, na můj vkus někdy až moc virtuózně sebestředná.
A závěrečná mohutná židovská freska Leonarda Bernsteina, opět Američana s rusko-židovskými předky, je impresivní jak svým nehudebním programem, tak barevností hudebních forem. Ale právě zde jsem snad nejvíc postrádal syntetizující dirigentskou osobnost Slatkinova formátu.
Přes ta dvě postesknutí to však byl silný zážitek, který lze jen těžko abstrahovat od osudu státu
Izrael a jeho permanentního boje o přežití.
14. května 2018
Pražské jaro, Smetanova síň
Koncert k 70. výročí založení státu Izrael
Arnold Schönberg: Ten, který přežil Varšavu op. 46
pro vypravěče, mužský sbor a orchestr
Felix Mendelssohn Bartholdy, koncert pro housle a orchestr e moll Op. 64
Leonard Bernstein: Symfonie č. 3 "Kadiš"
pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor recitátora a sólový soprán
Julian Rachlin - housle
Vladimír Polívka - vypravěč
Pražský filharmonický sbor
Pueri Gaudentes
Symfonický orchestr FOK
Tomáš Brauner - dirigent
Žádné komentáře:
Okomentovat