Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 27. března 2018

Mnichovské pinakotéky nebo pivnice?

Na Německo jsme si zvykli pohlížet jako na jednu zemi, která má jednoho kancléře a jednu zahraniční politiku. Skutečností však je, že tato země je federací, jež vznikla z řady menších a mnohdy hodně odlišných samostatných celků a ty bohatší z nich si z minulosti přinesly významné kulturní dědictví, které je součástí jejich současné identity. Neoddělitelnou částí tohoto dědictví jsou rozsáhlé sbírky výtvarného umění, se kterými se můžeme setkat mimo jiné v Berlíně, Kolíně n.R., Frankfurtu n.M., Hamburku, Kasselu a také v hlavních městech dvou zemí, se kterými Česko sousedí, tedy v bavorském a katolickém Mnichově a protestantských saských Drážďanech. Bohatší a větší Bavorsko bylo od 6. století ovládáno panovníky rodu Wittelsbachů, kteří byli i kurfiřty a dokonce římskými císaři a nakonec z vůle Napoleonovy bavorskými králi. K prezentaci takových panovníků samozřejmě patřila podpora umění, a to jak hudby, o čemž je řeč jinde, tak i výtvarného umění. V roce 1808 byla založena také mnichovská Akademie výtvarných umění, kde studovala řada českých malířů, mezi jinými Alfons Mucha a Václav Brožík, kterým byla pražská akademie přiliš konzervativní. Čeští studenti zde založili spolek Škréta, který byl předchůdcem SVU Mánes. Někteří zůstali v Mnichově natrvalo, mnozí další se přesunuli do Francie a Itálie.

Dnes je v Mnichově minimálně 6 galerií/muzeí, které nabízejí vysoce kvalitní sbírky od středověku až do současnosti. Většina je jich soustředěna severně od Starého Města ve městské části Maxvorstadt. Vedle staré a nové Pinakotéky je tam Pinakothek der Moderne, Museum Brandhorst a Lenbachhaus.

Klíčovou institucí je dvoupodlažní novorenesanční Alte Pinakothek, která byla postavena za vlády Ludvíka I. a do provozu uvedena roku 1836.


Základy sbírky vznikly v 16. století, ale jejich obsah se měnil, obrazy byly různě získávány a také ztráceny. Něco odvezli Švédové za třicetileté války, něco Napoleon o nějakých 160 let později, který si část trofejí přivlastnil a vzácné obrazy zdobily i jeho koupelnu. Běžně je ze sbírky, která dnes zahrnuje několik tísíc malířských děl ze 14. až 18. století, vystaveno více než 700 obrazů. Dobře pro budoucí návštěvníky a bohužel pro současné však od roku 2014 do června 2018 probíhá rekonstrukce osvětlení výstavních prostor a momentálně je přístupná méně než 1/3 expozice. Přesto veliká sbírka Rubensových obrazů, několik Rembrandtových, italské a francouzské malířství 17. a 18. století a řada dalších přístupné jsou. Některé z nich jsou ukázány v následujících dvou albech.


V druhém albu je 7 obrazů Rembrandtových, z nichž asi nejvýznamnější je Svatá rodina. V držení galerie je však zhruba dvojnásobek jeho děl a řada dalších, která jsou připisována spíš jeho žákům, spolupracovníkům a napodobitelům. Uměnovědci totiž koncem minulého a počátkem tohoto století vypátrali, že ze 715 obrazů Rembrandtovi připisovaných před nějakými 100 lety, splňuje jejich přísné požadavky okolo 320. 



Kvůli té větší polovině sbírky s italskými, vlámskými a německými obrazy ze 14. a 15. století, která je momentálně nedostupná, určitě stojí za to se do Mnichova vrátit.

Proti Alte Pinakothek nechal Ludvík I. v roce 1853 postavit objekt Neue Pinakothek, do kterého umístil sbírku současného umění. Zatímco Stará pinakotéka byla po 2. světové válce restaurována, poškození Nové pinakotéky bylo tak rozsáhlé, že její zbytky byly strženy a roku 1981 byla otevřena zbrusu nová galerie, v jejíchž 22 sálech a 10 kabinetech je vystaveno okolo 400 obrazů a soch, které byly vytvořeny v 19. století. Pro mne osobně je hlavní perlou sbírky portrét Margaret Wittgensteinové, který na objednávku jejího otce namalovat Gustav Klimt a v roce 1905 ho dostala  jako svatební dar. Ovšem chtělo by to nějaký sofistikovanější foťák.


V albu je dalších pár obrazů, které na mne udělaly nejsilnější dojem.


Řekl bych, že má smysl hlavní město Bavorska a třetí největší město Německa navštívit a srovnat si v hlavě, že Mnichov není jen Mnichovský diktát a Oktoberfest, co to je Německo, co nás ním spojuje nebo rozděluje. Třeba i ten název Bavorsko, který má možná něco společného se staroněmeckým názvem Čech, protože předchůdci Bavorů byli z té naší rodné a dědičné České kotliny nejspíš za Šumavu vytlačeni Slovany. Sakra, nejsou to vlastizrádné řeči?

pondělí 26. března 2018

Opera Awards pošesté

Letos již pošesté budou v Londýně uděleny ceny International Opera Awards za vynikající výsledky v oblasti opery. Porota, které předsedá John Allison, vydavatel renomovaného britského měsíčníku Opera a hudební kritik Sunday Telegraph, zveřejní v pondělí 9. dubna vítěze z následujících nominací:

Operní společnost
Bayerische Staatsoper
La Fenice
Lyric Opera of Chicago
Oper Graz
Opera North
Teatro Real

Dirigent
Marc Albrecht
Daniele Gatti
Vladimir Jurowski
Fabio Luisi
Kazushi Ono
Simone Young

Režisér
David Bösch
David Hermann
Tobias Kratzer
David McVicar
Lydia Steier
Mariusz Treliński

Nový objev
Gianmaria Aliverta (režisér)
Jordan de Souza (dirigent)
David Hertzberg (dirigent)
Barbora Horáková Joly (režisér)
Dane Lam (dirigent)
Giedrė Šlekytė (dirigent)

Zpěvačka
Malin Byström
Carmen Giannattasio
Barbara Hannigan
Hui He
Ermonela Jaho
Eva-Maria Westbroek

Zpěvák
Piotr Beczała
Günther Groissböck
Peter Mattei
Eric Owens
Simone Piazzola
Michael Spyres

Cena čtenářů
Cecilia Bartoli
Joyce DiDonato
Bryan Hymel
Ambrogio Maestri
Karita Mattila
René Pape
Luca Pisaroni
Pretty Yende

Mladý zpěvák
Aigul Akhmetshina
Liparit Avetisyan
Gordon Bintner
Amartuvshin Enkhbat
Lauren Fagan
Wallis Giunta
Anush Hovhannisyan
Isabella Lee
Federica Lombardi
Natalya Romaniw

Sbor
Bayerische Staatsoper
Komische Oper
La Fenice
MusicAeterna
San Francisco Opera
Teatro Real

Operní orchestr
Bayerisches Staatsorchester
Bayreuth Festival
Deutsche Oper
Lyric Opera of Chicago
MusicAeterna
Teatro alla Scala

Festival
Bayreuth Festival
Festival Verdi Parma
Glyndebourne
Opera Forward
Opera Philadelphia O17
Santa Fe Opera

Vzdělání a osvěta
Chicago Opera Theater
Florida Grand Opera
Garsington Opera
La Monnaie
Opera Holland Park
Polish National Opera

Nové inscenace
Berg: Wozzeck, d. William Kentridge (Salzburg Festival)
Britten: Billy Budd, d. Deborah Warner (Teatro Real)
Britten: Death in Venice, d. Demis Volpi (Oper Stuttgart)
Mozart: La clemenza di Tito, d. Claus Guth (Glyndebourne)
Verdi: Stiffelio, d. Graham Vick (Teatro Regio di Parma)
Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, d. Barrie Kosky (Bayreuth Festival)

Světová premiéra
Mason Bates: The (R)evolution of Steve Jobs (Santa Fe Opera)
Chaya Czernowin: Infinite Now (Opera Vlaanderen) co-production with Nationaltheater Mannheim
Brett Dean: Hamlet (Glyndebourne)
Avner Dorman: Wahnfried (Badisches Staatstheater)
Sebastian Fagerlund: Autumn Sonata (Finnish National Opera)
Julian Grant: The Nefarious, Immoral yet Highly Profitable Enterprise of Mr Burke and Mr Hare (Boston Lyric Opera)
Arnulf Herrmann: Der Mieter (Oper Frankfurt)
Tang Jianping: 170 Days in Nanking (Jiangsu Centre for the Performing Arts)

Znovuobjevené dílo
Blomdahl: Aniara (Malmö Opera)
Ginastera: Bomarzo (Teatro Real)
Hindemith: Die Harmonie der Welt (Landestheater Linz)
Isouard: Cendrillon (Manhattan School of Music)
Keiser: Octavia (Innsbrucker Festwochen der Alten Musik)
Krenek: Der Diktator; Schwergewicht, oder Die Ehre der Nation; Das geheime Königreich (Oper Frankfurt)

Záznam (celá opera)
Andriessen: Theatre of the World (Nonesuch)
Berlioz: Les Troyens (Erato)
Lully: Armide (Aparté)
Martinů: The Greek Passion (Oehms)
Méhul: Uthal (Palazzetto Bru Zane)
Wagner: Lohengrin (Deutsche Grammophon)

Záznam (recitál)
Sophie Bevan: Perfido! (Signum Classics)
Joyce El-Khoury: Echo & Michael Spyres: Espoir (Opera Rara)
Juan Diego Flórez: Mozart Arias (Sony)
Véronique Gens: Visions (Alpha)
Jonas Kaufmann: L'Opéra (Sony)
Camilla Tilling: Gluck & Mozart Arias (BIS)

Za zmínku bezpochyby stojí, že mezi newcomery je nominována i Barbora Horáková Joly,


Češka, která před několik lety absolvovala studium režie v Mnichově a od té doby nastudovala několik operních představení v západní Evropě s vesměs hodně vysokým oceněním. Co kdyby některé z českých operních divadel, a především pražské ND, sáhlo místo nepovedených experimentů z domácích zdrojů po invencí oplývající mladé dámě zpoza šumavských hvozdů?

V nominaci je i záznam Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, ale v provedení Opery Graz.

neděle 25. března 2018

Demokratická krize středního věku?

Přečetl jsem si nářky novinářů Komerse a Janďourka ve forum24 a působí na mne dojmem pánů, které přepadla krize marnosti. Věk na to mají. V roce 1989 jim bylo 24 a zřejmě snili nekonečný český demokratický sen. Kdyby šlo všechno tak krásně, kde už by lidstvo bylo? A kdyby šlo všechno špatně, bylo by vůbec? Jenomže když je člověk o generaci starší než tito mužové středních let, ví že se musí žít v tom, co je. Často balancovat na hraně morálně přijatelného, možná tu a tam dokonce šlápnout za ní, ale v podstatě neztrácet hlavní směr v tom řetězu vnitřních i vnějších konfliktů. Ony osmičky v kritických datech Česka, to není jen seznam ublížení hodným Čechům. To je současně i seznam selhání, z jejichž následků se společnost často hodně dlouho dostávala. Myslím si, že ten, kdo se v dobrých časech pasuje do pozice veřejně činné osoby, nemá právo se vzdávat, když se věci zadrhnou. Musí hledat cesty jako třeba před 80 lety Peroutka a přitom riskovat i to, že přijde nějaký Zeman a bude vykřikovat, že byl zrádce, což on viděl vlevo dole.

Takže pánové, vzchopte se, vaše profese vám dává privilegium mluvit ke spoustě lidí, být viděn a slyšen a ovlivňovat jejich pocity a myšlenky. A když nejste se současným stavem věcí spokojeni, nebrečte, nepropadejte zoufalství, protože tohle přesně je voda na mlýn těch, kteří vás trápí. Buďte pozitivní, jinak jste k ničemu. 

pátek 23. března 2018

Popelka semper viva

Musím se přiznat, že do mnichovské opery jsem jel jednak proto, že jsem tam ještě nebyl, v neposlední řadě však i kvůli tomu, že v hlavní roli Rossiniho Cenenteroly / Popelky byla oznámena Isabel Leonard, jejíž živé vystoupení mi nevyšlo předloni ve Vídni, kam nepřijela, ani vloni v Aix-en-Provence, kam jsme sice přijeli oba, ale já měl málo času.

Pokud jde o mnichovské divadlo samotné, jeho kořeny sahají až do poloviny 17. století a jeho hlavní scénou je dnes Bavorské národní divadlo. To neoplývá nabubřelou rokokovou nebo jakou parádou, jejímž reprezentantem je v prvé řadě pařížský Palais Garnier. Klasicistní stavba je vzdušná a prostorná (2100 míst) a hlásá humanitu, respekt a různost. První stavba z roku 1818 vyhořela poprvé ještě před dokončením a definitivně pět let po něm, druhá z roku 1825 vydržela až do vybombardování v roce 1943, takže ta stávající z roku 1963 je třetí. V 19. století zde spatřily světlo světa 4 opery Richarda Wagnera (ty další už byly premiérovány v Bayreuthu), jehož král obdivoval i za cenu zruinování královské kasy, a později i Richarda Strausse, který z Mnichova pocházel. A ještě bych rád dodal, že to svítící okno úplně vlevo patří k Rezidenztheater, na jehož místě stávalo staré divadlo, kde se v roce 1781 konala světová premiéra Mozartova Idomenea. A abych tuto historickou exkurzi dokončil, tak 25letý Wolfgang z jeho úspěchu tak zpychnul, že se ve Vídni, kam byl povolán svým šéfem, salcburským knížetem-arcibiskupem, rozhádal natolik, že ten ho vyhodil a mladý hudební genius šel na volnou nohu.

Národní divadlo na Max-Joseph Platz.
Hlediště s královskou löží. 
Pokud jde o navštívené představení, shodou okolností jsem v posledních letech viděl pár inscenací Popelky, které se od sebe diametrálně lišily. Ať už to byla opera ze smetiště a s kontejnerem místo zámku ve Stavovském divadle, Popelka jako temné sociální drama v Palais Garnier, či  poetická nadsázka v opeře Frankfurt, případně show z Metropolitní opery, vždycky se inscenátoři snažili být moderní, někde k tomu přidávali politikum, jinde složitě vymyšlenou metaforu a většinou to bylo pro diváka matoucí a občas nudné.

opona Popelky v Mnichově
Mnichovská inscenace má původ v představení, které režisér Jean-Pierre Ponnelle (1932-1988) zrealizoval v roce 1968 ve Florencii. V La Scale se hraje od roku 1973 a tam také v roce 1981 vznikla filmová verze pro DG. V Paříži ji teprve vloni nahradila již zmíněná poněkud nudná verze připomínající dusné italské neorealistické drama. Ale když vloni chtěli v Monte Carlu oslavit 200 let od římské premiéry angažováním Cecilie Bartoli, ta si na počest opery Garniér vyžádala onu "starou" inscenaci. Není divu. A v Mnichově se Ponnelleho inscenace hraje od roku 1980. Kreace režiséra, který tragicky zahynul v roce 1988, když právě v Mnichově spadl při zkoušce Carmen do orchestřiště, zůstávají stále živé, a tak se v Hamburku hraje Elixír lásky, ve Vídni Italka v Alžíru, Lazebník sevilský v La Scale či Idomeneo v Metropolitní.

Palác dona Magnifico a jeho dcery
Leč Isabel Leonard, která minulý měsíc zpívala ve Vídni, dala přednost výchově syna a nepřijela, takže alespoň ukázka, jak zpívala Angelinu před 9 roky. Místo ní zpívala 30letá Ruska Margerita Gritskova, již několik let členka souboru Vídeňské státní opery, kde počátkem roku zpívala Rosinu a Carmen a v dubnu shodou okolností zpívá Angelinu ve stejné Ponnelleho inscenaci v Düsseldorfu. Ostatní zpěváci byli na podobné úrovni jako ona. Tedy vysoké, se zkušenostmi z velkých světových operních scén, i když ne ony superstar a divy zaplňující hlediště už jen svým jménem. Nechce se mi rozepisovat o tom, co se mi nezdálo, ono to nakonec nebylo důležité. Protože celkově to je téměř geniální inscenace, nota bene desítky let stará, která nic nepřidává ani nevypouští, aby příběh dostal nový smysl. Podstatné také je, že si na nic nehraje, není sentimentální ani nemoralizuje, ale je to čistá krása hudby a zpěvu a radost. Přesně tenhle pocit jsem měl, když se po doznění hudby rozbouřilo hlediště. A řekl bych, že jsem nebyl sám.

A sólisté hedišti takto děkují.
Pro přiblížení alespoň finále Poncelleho milánské inscenace s Frederikou von Stade v nahrávce z roku 1981. Zpěvačka tehdy byla v optimálním věku 36 let. Celá opera je zde.


A takhle zazpívala kdesi na koncertu finále Gritskova. Trochu nevkusné, ale zpívá jí to. Na divadle se naštěstí musela podřídit režii.


A když už jsme u ukázek, tak nakonec Elina Garanča před 9 roky v Metropolitní. Příští měsíc bude k v kinech k vidění přímý přenos téže inscenace s Joyce DiDonato v hlavní roli.


Pokud jde o Isabel Leonard, už odmítám se za ní honit po Evropě a počkám si, jestli nepřijede do Prahy, doufejme, že pak nebude moc stará. Ostatně americká mezzosopránová superstar Joyce DiDonato tady zpívala už dvakrát. Je ovšem fakt, že to není matka samoživitelka.

Ale abych nebyl obviněn z genderové nevyváženosti, tak jedna ukázka z La Scaly v roce 2005, kde excelují Juan Diego Florez jako don Ramiro a Alessandro Corbelli jako Dandini:


A když to celé shrnu, tak jde o další důkaz prosté skutečnosti, že zdaleka ne vždy je "moderní" inscenace podmínkou úspěchu. Podobně jako stejně staré nastudování Bohémy v Metropolitní opeře, o kterém jsem psal nedávno, nabízí i Ponnelleho Popelka vše k tomu, aby divák mohl vnímat hudbu a zpěváky, aniž by ho od toho vytrhovala nutnost přemýšlet o chytácích skrytých v režisérových tricích. Prostě kdo umí, umí, a toho, kdo neumí, nespasí ani sebemazanější jinotaj.

Bavorská státní opera
na scéně Národního divadla Mnichov
16. března 2018

Gioachino Rossini
La Cenerentola
Opera buffa o dvou jednáních
Libretto von Jacopo Ferretti

Hudební vedení
Francesco Angelico

Režie, scéna a kostýmy
Jean-Pierre Ponnelle

 Don Ramiro René Barbera 
Dandini Sean Michael Plumb 
Don Magnifico Paolo Bordogna 
Clorinda Rebeca Olvera 
Tisbe Rachael Wilson 
Angelina (Cenerentola) Margarita Gritskova
Alidoro Adrian Sampetrean

středa 14. března 2018

Pražský Billy Budd

Když jsem odcházel z hlediště, otočila se na mne žena, která seděla vedle a řekla: "Konečně nemusíme na světovou operu do Brna, konečně ji máme doma." Ano, bylo to skvělé představení. Nevím ovšem, co bylo větším zdrojem této výjimečnosti, zda opera sama nebo její nastudování a provedení.

Opera je postavena na příběhu, který Hermann Melville (1819-1891) popsal ve stejnojmenné  novele, jež byla vydána až 23 let po autorově smrti. Silný příběh mladíka, jenž se stane objektem obdivu "udržovatele kázně" na vojenské lodi v době napoleonských válek. Tento odporný grobián je z tohoto vztahu tak zděšen, že se rozhodne mladíka odstranit a vyvolá konflikt, v němž je náhodně zabit. Poté kapitán rozhodne v souladu s předpisy o chlapcově popravě, ačkoli cítí, že trest je nespravedlivý. Vlastně byl postaven před problém, který neměl dobré řešení.


Velký britský skladatel Benjamin Britten (1913-1976) napsal na libreto, na němž se sám podílel, rozsáhlou operu, jejíž premiéra proběhla v prosinci 1951. Ta dnes patří k vrcholným hudebně-dramatickým dílům 20. století  Na českých jevištích se však dosud neobjevila.


Tvůrce inscenace Daniel Špinar nastudoval již druhou operu s prakticky čistě mužským obsazením, kde významným prvkem je homosexuální motivace hlavních postav. Před třemi roky jsem měl pocit, že vlastní orientace režiséra příběh posouvá do roviny, která mi není příjemná, ale v případě Billy Budda mi připadá, že je to spíš přednost. Je to možná tím, že byť jde o příběh tragický, je tam i pozitivní poloha prezentovaná kapitánem Vernem a cit, resp. nevinnost, které tvoří jakýsi kontrapunkt k drsnému prostředí válečné lodě.


Režisér příběh zarámoval nemocničním lůžkem starého vzpomínajícího kapitána, který se i po létech přesvědčí, že všechno je v pořádku. A padoušství zbrojmistra dokresluje akrobatická skupina.
Hlavní roli Billy Budda ztvárnil Američan Christopher Bolduc, izraelský basbarytonista Gidon Saks zpíval zbrojmistra Claggarta a tenorista Štefan Margita představoval Kapitána Vere. 

O výtvarnou složku se postaral tvůrčí tým ve složení scénografky Lucie Škandíková, autor kostýmů Marek Cpin a choreograf Radim Vizváry, jehož hlavním trumfem byla akrobatická skupina Losers Cirque Company.

Mladý Bolduc exteriérem i projevem téměř dokonale splňoval požadavky na svou postavu, ve které debutoval. Gidon Saks má naopak Zbrojmistra zažitého, momentálně ho zpívá v Berlíně a Moskvě a pro mne byl díky dramatickému pojetí nejlepším interpretem. Ovšem padouši jsou vděčné role. Margita tvrdí, že role kapitána ho již léta lákala a podal ji pěvecky na vysoké úrovni, i když poněkud snové režijní pojetí zvýrazněné pohádkovým kostýmem nemusí každého oslovit, mne tedy ne. A pokud jde o onu akrobatickou skupinu, nemám pocit, že by nějak zvlášť posílila mé vnímání hudby a zpěvu, ale na druhé straně ani příliš nerušila. Scéna byla maximálně minimální a neřekl bych, že to vadilo.

Volba britského dirigenta Christophera Warda byla bezpochyby šťastná. Tvrdí o sobě, že Brittenova hudba je mu velmi blízká a z nastudování je to zřejmé. Britten byl vynikající skladatel, místy stálo za to soustředit se jen na hru orchestru, a ta žena, kterou cituji na začátku, měla naprostou pravdu.

Je škoda, že Britten se na  českých operních scénách hraje zřídka. Gloriana v režii Jiřího Heřmana byla před 6 lety stejným osvěžením repertoáru Národního divadla.

Národní divadlo Praha
scéna Národního divadla
18. ledna 2018

Benjamin Britten: Billy Budd

Hudební nastudování: Christopher Ward
Režie: Daniel Špinar
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Karel Šimek
Sbormistr: Adolf Melichar
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
členové Kühnova dětského sboru
Sbormistr: Jiří Chvála
Spoluúčinkuje Losers Cirque Company

Billy Budd – Christopher Bolduc
Kapitán Vere – Štefan Margita
John Claggart – Gidon Saks
Redburn / První důstojník – Jiří Brückler
Flint – Adrian Clarke
Ratcliffe / Druhý důstojník – Pavel Švingr
Rudovous – Václav Sibera
Donald – Daniel Klánský
Dansker – Roman Astakhov
Nováček – Jan Petryka
Nováčkův přítel – Luboš Skala
Piskloun – Václav Cikánek
Loďmistr – Stefan Astakhov
Arthur Jones / Stěžňová hlídka – Michal Bragagnolo

pátek 9. března 2018

Prezident - promarněná příležitost

Skutečnou bídu zemi nepřináší běžný život, ale války. 70 let bez války je v Evropě spojeno s životní jistotou a obyčejný člověk, který není nijak zvlášť chytrý, vzdělaný, informovaný nebo zkušený a žije tak říkajíc ze dne na den, před sebou po čase přestane vidět perspektivu, která tady byla před 25-30 lety, ztrácí motivaci a přestává věřit politickým stranám. A ty ho opravdu nemají čím přitáhnout. Jedni nabízí drobné sociální výhody, druzí mluví o nějaké demokracii. Žádné velké téma, které by změnilo všední den.

To je pravá chvíle pro mocichtivé populisty. Ti začnou napřed intenzivně šířit nejistotu a nespokojenost tvrzením, že lidé jsou jako jednotlivci systematicky okrádáni korupcí a jako součásti národa jim hrozí vnější nebezpečí v podobě válek, laviny nekompatibilních migrantů a nepřátelské nadvlády NATO a EU. A hned nabízí ochranu před těmito riziky, přichází s nezodpovědnými sliby, stačí, když jim dáte moc.

Nejdál to ovšem dotáhl jejich vzor Putin, který ony války rovnou vyvolává.

Vítězné tažení těchto prodavačů deště dosáhlo prozatímního vrcholu volebním vítězstvím Babišova týmu a fanklubu ANO v říjnu a dovršeno bylo volebním vítězstvím "prezidenta" Zemana a jeho kohorty v lednu.

Od říjnových voleb do dneška se stalo mnoho věcí, které pro někoho mohou představovat přímo další revoluci, zatím zdánlivě sametovou. Prezident však dal Babišovi prakticky neomezený prostor k vykonávání vlády nad zemí bez ohledu na parlament, kde jeho 1. vláda nezískala důvěru a musela podat demisi. Proto se tam spojil s beznadějnými komunisty a Okamurovým nevraživým spolkem SPD a vytvořil tak hlasovací koalici, která zvolila Okamuru místopředsedou parlamentu a putinofila Ondráčka předsedou komise GIBS. Sám čistí prostřednictvím svých ministrů úřady od nepohodlných lidí. Jakoukoli snahu opozice o debatu v parlamentu o těchto otázkách pomocí hlasovací mašinerie blokuje. Až mohutné demonstrace v pondělí 5. března ho donutily odstranit z čela komise GIBS Ondráčka, ale touhle lapálií se nenechal odradit. Naopak, v parlamentu opozici "potrestal" zablokováním diskuse o personálních změnách prováděných vládou, a kategoricky prohlásil, že je všestranně nevinen, soudy nesoudy. A také, že je doživotním ministerským předsedou.

Po 35minutovém projevu toho měl prezident plné zuby
Zatímním vrcholem těchto pochybných exhibicí byla inaugurace prezidenta České republiky. Při ní tento nejvyšší státní úředník skládá v přítomnosti několika set oficiálních osob slib na ústavu republiky a ještě před rautem pronese slavnostní státnickou řeč. Dle ohlasů soudě měl tento akt, kterým byl Miloš Zeman uveden do úřadu již podruhé a naposledy, dva zásadní nedostatky. Tím prvním byl fakt, že zapomněl nebo "zapomněl" přísahat na ústavu, tím druhým, že k zástupcům lidu a vysokým státním úředníkům promluvil stejně jako k hloučku svých polosenilních uctívačů kdesi na návsi ("Vaše moudrost je nad naše chápání," říkala před časem jedna z nich.) Poučoval, vychloubal se, napadal, urážel. Pokora, o které nedávno mluvil, v tom nebyla ani náhodou a prokázal, že jeho myšlenkový potenciál upadá, jestliže při pro něj tak významné příležitosti, o kterou velice usiloval, nedokáže pronést řeč, v níž by občanům předestřel státnickou vizi a dokázal, že je jejich důvěry hoden. Okolo 10 přítomných v čele s bývalou předsedkyní parlamentu Miroslavou Němcovou a třemi bývalými ministry v průběhu projevu sál opustilo a dali tak najevo svůj nesouhlas s jeho obsahem.

Klausovi se během projevu netvářili nadšeně, někdo říká, že místa na nichž seděli,
nebyla dost čestná; v každém případě se Klausův institut proti projevu ostře vymezil.
Ještě než byl odvezen na raut, poklonil se prezident ve Svatováclavské kapli ostatkům tohoto přemyslovského knížete, jemuž jinak nemůže přijít na jméno a označuje ho za kolaboranta, a absolvoval se svou ženou a dcerou krátký náboženský obřad hodný monarchy.

V kapli se prezident necítil nejlépe, ale Otčenáš odříkal.
Položení rudé růže k ostatkům knížete Václava však svěřil dceři.
Mít tak možnost nahlédnout do mozků těch, kteří během řeči neodešli a na Hradě zůstali. Kolik z nich se dme pýchou? Nebo se styděli už tam, či si to užijí až doma? A co pocit ponížení, že se nechali zneužít k asistování při takové prasárně na historickém místě země? Třeba takový Hamáček, který před časem hrdě přihlížel odhalování Havlovy busty ve Washingtonu, je na sebe pořád hrdý? Jsou to prznitelé národa v duchu spřátelených komunistů a obávám se, že může být hůř.

Ovšem všeho do času. Podívejme se na Slovensko.

Tohle říkal Miloš Zeman 8. března 2018 ve Vladislavském sále Pražského hradu:
Moje milá ženo Ivanko, moje milá dcero Kačenko, vážený pane prezidenta Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážení členové zákonodárného sboru, excelence, dámy a pánové. Předstupuji před vás podruhé s inauguračním projevem.

A považuji za správné, abych v první části svého dnešního vystoupení se pokusil zhodnotit, co se v uplynulých pěti letech podařilo, ale také co se nepodařilo. A teprve poté ve druhé části bych vás rád seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce v dalším pětiletí.

Role prezidenta je dvojí. Chce-li mít prezident poměrně klidný život, stačí mu, aby plnil některé ústavní povinnosti, například jmenoval soudce Ústavního soudu, nebo jmenoval členy bankovní rady a podobně. V první části svého funkčního období jsem takto jmenoval předsedu Ústavního soudu a doplnil Ústavní soud na 15 osob. V druhé části jsem jmenoval guvernéra České národní banky a doplnil bankovní radu na sedm osob, ale i když formálních povinností tohoto typu jsou desítky, zastávám názor, že prezident by si měl zvolit ještě další téma, které by ho provázelo celou dobu výkonu jeho funkce.

Takovým tématem, v mém případě, bylo setkávání se s občany. A jsem rád a mohu za to poděkovat občanům, že účast na našich setkáních byla hojná a že naše diskuse byla velmi, velmi zajímavá.

Ano, 28. října každého roku vyznamenám mezi 30 až 40 výrazných osobností ať už z vědy, umění, sportu, podnikání, veteránů druhé světové války nebo např. zahraničních osobností, z nichž bych rád připomenul alespoň jednu: Güntera Verheugena, protože tento člověk se výrazně zasloužil o vstup České republiky do Evropské unie. Zatímco v případě Ústavního soudu i bankovní rady nebyly zásadní námitky vůči odborné erudici členů těchto institucí, v případě vyznamenaných se takové námitky objevily, ale to už je český folklor a kritiky jsou většinou ti, kdo by žádné vyznamenání sami nedostali, protože by pro ně nebyl žádný důvod.

Nicméně, co je to 30 nebo 40 lidí ročně, když v České republice žije množství lidí, kteří si zaslouží obdobné vyznamenání rovněž. A právě proto jsem byl velmi rád, že celých pět let jsem mohl navštěvovat kraje České republiky a s těmito lidmi se setkávat. Vážím si těch hejtmanů, kteří vyhlásili soutěž o osobnost kraje v nejrůznějších oblastech lidského života a lidské činnosti a rád jsem se s těmito osobnostmi setkával. 

Stejně tak, jako jsem se setkával s podnikateli nebo s představiteli příspěvkových a dalších organizací na krajské úrovni, s krajskými a komunálními zastupiteli a samozřejmě především s občany. Když jsem se připravoval na své dnešní vystoupení, prošel jsem si měsíční programy za posledních pět let a s překvapením jsem zjistil, že jsem absolvoval více než čtyři tisíce setkání. A tak je to dobře, protože prezidentský úřad je místem setkávání se. Prezident by neměl být uzavřen za hradbami Pražského hradu nebo za zdmi lánského zámku. A v těchto setkáváních jsem se mnohé naučil, a protože nejsem mlčící sfinga, také jsem něco sám říkal.

Snažil jsem se poznatky, které jsem získal, přenést mj. na vládní úroveň, protože jak dobře víte, podle ústavy má prezident právo povolávat si členy vlády a konzultovat s nimi jejich činnost. A protože ve většině případů jsem měl s členy vlády korektní až přátelské vztahy, jsem rád, že tato setkání byla oboustranně užitečná. Samozřejmě, že vedle těchto jednorázových konzultací jsme pravidelně v Lánech s mým expertním týmem realizovali setkání s ministry, které se týkalo dlouhodobé koncepce jejich práce. Nu a dalším takovým tématem byla ekonomická diplomacie. Možná, že řeknete, že je to činnost šedivá a nudná a snad i z hlediska publicistiky budete mít pravdu. Ale jsem rád, že na mých cestách do zahraničí mě celkem doprovázelo 18 podnikatelských misí, kterých se zúčastnilo více než 700 podnikatelů. Tyto cesty mají samozřejmě velký význam zejména tam, kde partnerská strana má tzv. prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí. Nu a v tomto úsilí chci nyní pokračovat. Protože bez kontaktu s občany, chcete-li dolních deset milionů, není prezident plnohodnotný. A prezident, který se považuje za součást jakési vyvolené elity, je jenom ornamentem na státní budově a ničím víc.

Vedle pozitivních věcí, které jsem ve své prezidentské funkci zažil a za které děkuji, byly i problémy a nebylo by poctivé se o nich nezmínit. Před pěti lety jsem upozornil na tři takové problémy. Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Dovolte mi krátkou terminologickou vsuvku. Občas se setkáváme s terminologií fašismus a fašistický, rád bych připomněl, že fašismus je specificky italský fenomén, který se lišil od německého nacismu např. tím, že nebyl vyhraněně antisemitský. Čímž ho vůbec neomlouvám, ale víte proč se u nás v minulosti téměř nepoužíval termín nacismus? Protože když si tento termín dešifrujete, tak je to nacionální socialismus, a protože minulý režim měl jako erbovní slovo, slovo socialismus, bylo obtížně přijatelné, aby se vedle tohoto erbovního slova vyskytovalo i slovo nacionální socialismus. Myslím si, že prezident by neměl příliš zasahovat do politické struktury, neměl by známkovat politické strany, protože nejsou strany první a druhé kategorie, stejně tak jako nejsou jejich voliči první a druhé kategorie, ale zde jsem učinil jednu výjimku a jsem povinen ji zdůvodnit. Tímto zdůvodněním je skutečnost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti aktivně spolupracovala s Kotlebovou neonacistickou stranou na Slovensku, tzn. stranou, která výslovně schvalovala vyvraždění 60 milionů slovenských občanů a která schvalovala i vyslání rychlé divize na východní frontu nebo potlačení slovenského národního povstání. 

Kdo podporuje neonacisty, je sám neonacista a Němci mají docela hezké přísloví: spolu chyceni, spolu pověšeni. V každém případě platí, že s touto jedinou výjimkou jsem neznámkoval naši politickou strukturu, i když mohu vyjádřit radost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti nezískala žádný mandát jak v krajských, tak v parlamentních volbách.

Druhým problémem, na který jsem před pěti lety upozorňoval, byl problém ekonomické kriminality. Jsem velice rád, že mezitím došlo k určitému pokroku a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoliv však vymizel. Podpořil jsem v Poslanecké sněmovně zákon o prokázání původu příjmu a majetku. Pouze lituji, že není aplikován ve větším rozsahu. Podpořil jsem i další kroky proti daňovým podvodům, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb, ale bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala. Chci upozornit, že se nejedná pouze o dnes před soudem stojící kauzu podivné privatizace OKD, ale že se jedná o daleko rozměrnější akci, protože podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno 100 miliard korun. Mimochodem akcie OKD uvedené na burzu měly nominální hodnotu 400 korun a na konci klesly na hodnotu 20 haléřů za akcii. Jak velký to podnikatelský úspěch, že? Ale na druhé straně ještě těsně před krachem podniku, který zaměstnává 10.000 osob, Zdeněk Bakala inkasoval posledních 16 miliard korun na dividendách a přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty. Dokud tento problém nebude vyřešen, pak nemůžeme tvrdit, že v České republice velká ekonomická kriminalita je minulostí a že Viktor Kožený skrývající se na Bahamách, nemá svého velkého nástupce právě v osobě Zdeňka Bakaly. Když jsem se ptal jak ministra spravedlnosti, tak před časem i nejvyššího státního zástupce, zda v této věci proběhne nějaké vyšetřování, padni komu padni, setkal jsem se s velmi rozpačitou odezvou. Mrzí mě to a budu na to upozorňovat i nadále.

Přecházím ke třetí a poslední části hodnocení minulosti, a to je pokus manipulovat českou veřejností. A svým způsobem mohu velmi snadno navázat na předchozí téma. Protože noviny, jako je Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt nebo server Aktuálně.cz, jsou ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A tyto noviny nás každodenně poučují o tom, jak se máme chovat. Podle mého názoru novinář, který bere peníze získané tímto způsobem, by neměl mít naši úctu a neměli bychom ho brát vážně. Samozřejmě, že kritika, která se týká mediální sféry, se nedá redukovat pouze na Bakalovo mediální impérium. A není to ani kritika pouze papírových médií, je to například i kritika veřejnoprávní České televize. Rád bych vám připomněl nedávnou studii Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která uvádí, že zpravodajství naší veřejnoprávní, vyvážené, objektivní České televize, bylo v minulosti výrazně ovlivněno její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP 09. Budu předpokládat, že vzhledem k nedávným volebním výsledkům této strany, se Česká televize napříště stane poněkud vyváženější. Nu a snažme se tedy, abychom dokázali rozlišit novináře, kteří hledají pravdu, od novinářů, kteří hledají senzace. A domnívám se, že patří úcta těm prvním a neúcta těm druhým. Rád bych uvedl, alespoň dva naprosto konkrétní příklady. Nejde o to, že občas slyším od skupin lidí, kteří zastávají svůj názor, že ti, kdo jejich názor nezastávají, jsou lůza. V tom případě si vždy připomínám Bedřicha Smetanu a jeho operu Braniboři v Čechách, kde je krásná věta: My nejsme lůza, my jsme lid. Ale myslím si, že mohu demonstrovat i dvěma dalšími konkrétními příklady, proč různé nátlakové skupiny považuji za nehodné úcty nikoli kvůli jejich názorům, ale kvůli tomu, že jsou zapouzdřeny ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskusi. Tak tedy prvním takovým příkladem je výrok jednoho komentátora, který rozdělil českou populaci na občany a obyvatele. Občané jsou ti, kdo mají správné názory a uvědoměle hlasují. 

Obyvatelé jsou ti ostatní. Nu a jako druhý příklad bych rád uvedl jednoho dalšího komentátora, který už po skončení prezidentské volby vyjádřil naději, že v nejbližších pěti letech zemře půl milionu mých stoupenců a že díky tomu bude voličská mapa za pět let poněkud jiná. Nu mně už to může být jedno, ale obludnost tohoto výroku je podle mého mínění dostatečným argumentem, proč nemám rád některé novináře a ostatně oni nemají rádi mě, takže je to vzájemně naprosto vyrovnané. Tolik pokud jde o hodnocení minulosti.

A nyní budoucnosti: Dámy a pánové, hodlám samozřejmě pokračovat v tom, co jsem dělal v minulosti, protože to pokládám za užitečné. Nicméně, rád bych to doplnil dalším tématem, kterým jsem se částečně už v minulosti zabýval. A tímto tématem je občanská angažovanost nebo chcete-li jinak aktivní občanství. Nemám tím rozhodně na mysli občanské aktivisty, kteří si někdy léčí svůj komplex méněcennosti tímto způsobem. Mám tím na mysli participaci občanů našeho státu na věcech veřejných. Vidím zde tři základní dimenze. Dimenzi ekonomickou, sociální a politickou. Pokud jde o ekonomickou dimenzi, možná, že víte, že jsem vždy obdivoval Tomáše a Jana Baťovi a jejich přístup k zaměstnancům. Oni jim mimochodem neříkali zaměstnanci, ale spolupracovníci. A Baťa zaváděl osobní účty, na které připisoval zaměstnancům podíl na zisku, ale pozor, také podíl na ztrátě, bylo-li to nutné. Něco jako je dnešní profit sharing. Samozřejmě, že jsou možné jiné varianty. Mluvil jsem kdysi o americké metodě ESOP - Employee Stock Ownership Plan, mluvil jsem o německém zákonu Mitbestimmungsgesetz, který umožňuje participaci zaměstnancům, a chci věřit, že naše odbory se v budoucnosti této tematice budou věnovat více než dosud. Bylo by samozřejmě výhodné, aby to byla tematika, která by byla prospěšná pro obě strany. Zvýšení podílu na zisku by mělo být doprovázeno přinášením nových inovací, zvyšováním produktivity práce a přidané hodnoty. Nicméně onen baťovský model, ať už v jakékoliv formě, by podle mého názoru měl v naší ekonomice mít silnější místo než má dosud.

Pokud jde o sociální dimenzi, myslím si, že tady bych připomenul svoje mládí. Když jsem byl mlád, byl americkým prezidentem John Kennedy a jeden z jeho počinů byly tzv. mírové sbory. Američané je většinou posílali do rozvojových zemí a já se domnívám, že mírové sbory bychom potřebovali i na našem vlastním území, aby podaly pomocnou ruku zejména v těch regionech, které to více než jiné potřebují. A byl jsem rád, když jsem byl informován, že už se připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých, zdůrazňuji některých neziskových organizací.

Nu a konečně třetí a poslední dimenze je dimenze politická. O ní již mluvím velice dlouho. Myslím si, že je poněkud bizarní, jestliže politici se vlichocují občanům, když se ucházejí ve volbách o jejich přízeň a pokud tuto přízeň dostanou, tak na občany zapomenou. A přitom jsou-li občané dostatečně kompetentní, aby rozhodli, kdo má vyhrát volby, proč by neměli být dostatečně kompetentní i k tomu, aby rozhodovali o dalších otázkách. Existuje několik témat v této souvislosti a já doufám, že během mého mandátu se podaří prosadit aspoň jedno a sice přímou volbu starostů hejtmanů a samozřejmě i primátorů. Mimochodem existuje několik variant přímé volby a já jsem vždy doporučoval variantu, která bude respektovat dvojí úctu. Úctu k vítězi voleb, jako k politické straně nebo hnutí a úctu k osobnosti uvnitř tohoto hnutí nebo strany. To první je vyjádřeno volebními výsledky, to druhé je vyjádřeno preferenčními hlasy. Jinými slovy hejtmanem, primátorem nebo starostou se podle mého návrhu stává ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnějšího kandidujícího subjektu. Tím odpadá často uváděný argument, podle něhož takový starosta by byl pouze solitér, který by byl ve válce se svým zastupitelstvem. Byl jsem vystaven kritice, že preferuji švýcarský model referend se zdůvodněním, že nejsme Švýcarsko. A já bych to obrátil, chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla. A myslím si, že ve Sněmovně už leží dlouhou dobu návrh zákona o referendu, který jsem rovněž podpořil a je mi líto, že se tento návrh zákona neprojednává. Jsem si vědom toho, že se asi bohužel nepodaří prosadit myšlenku tzv. panašování, tzn. toho, aby si občané sami mohli sestavit kandidátku z nabídky kandidujících subjektů, tak jak je tomu v komunálních volbách. Podle mého názoru, hlavní příčinou tohoto odmítání je strach. Strach některých politiků a politických stran z toho, že by tento model, pokud nemají na kandidátkách dostatek výrazných osobností, je přivedl k neúspěchu. Zatímco takto musíte volit stranu nebo hnutí jako celek a nemůžete kombinovat jednotlivé kandidátky. Nu a poslední věc, kterou bych rád podrobil diskusi, je povinná volební účast. Připomínám, že u nás byla za Masarykovy první republiky, připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii, že to není nic nového a nic originálního. Ale opět platí onen strach a chceme-li, aby tady bylo skutečně aktivní občanství, pak i povinná volební účast je jeho součástí.

Dámy a pánové, myslím, že jsem vás už dostatečně unavil, a proto mně dovolte, abych vám zcela na závěr, vlastně asi jako třetí ilustraci české žurnalistiky uvedl server ihlas.cz, který nedávno vypsal anketu, kdy umřu. Bylo tam jenom několik set diskutujících a většina z nich se shodla na roku 2020. Chtěl bych vám proto sdělit, že jsem se rozhodl žít minimálně do devadesáti let a pokud mě sem, do Vladislavského sálu pozvete, bude mi potěšením se nejméně třikrát zúčastnit inaugurací svých nástupců. Děkuji vám za vaši pozornost.

středa 7. března 2018

55 let jedné Bohémy

Do letošního programu přímých přenosů z Metropolitní opery v New Yorku byla již potřetí zařazena Bohéma. V roce 2008 zpívali hlavní role Ramón Vargas a Angela Gheorghiu, zatímco o šest let později Kristīne Opolais, Vittorio Grigolo a Susanna Phillips. V letošním roce pak Sonya Yoncheva, Susanna Phillips a Michael Fabiano. Co je však pozoruhodné je skutečnost, že ve všech případech se jednalo o stejnou inscenaci italského režiséra Franco Zeffirelli.

Dnes 95letý Zeffirelli režíroval Bohému již v roce 1963 v milánské La Scale a tatáž inscenace měla ve stejném roce premiéru i ve Vídeňské státní opeře.

plakát premiéry v La Scala 31. ledna 1963
Po téměř 20 letech ho, jak sám tvrdí, zlákaly technické možnosti Metropolitní opery a v roce 1981 se uskutečnila další premiéra v New Yorku.

Teresa Stratas (dnes 79 let) a Jose Carreras (71) jako Mimi a Rodolfo v roce 1981
Je zajímavé, že tehdejší hudební ředitel James Levine, který operu také nastudoval, reagoval na výhrady k nákladnosti inscenace konstatováním, že: "Všechny náklady budou amortizovány, protože Franco nám dal produkci, která může být na repertoáru do nekonečna." Zda do nekonečna nevím, ale fakt je, že všechny tři z největších operních domů mají původní inscenaci stále na programu, celkový počet jejich představení přesáhl tisícovku a milánská incenace s Herbertem Karajanem byla v roce 1965 základem filmu a před 4 roky měla premiéru Zeffirellim bezpochyby inspirovaná filmová Bohéma s Annou Netrebko a Rolando Villazonem.

Pokud jde o přenášené představení, pak naprosté absolutorium dostává Sonya Yoncheva, která Mimi v MET poprvé zpívala na podzim 2014, když Netrebko odmítla zpívat Manon Lescaut v Mnichově a MET uvolnila ze smlouvy Opolais, aby Mnichovské opeře pomohla, čímž jí ovšem chyběla Mimi. A protože Yoncheva byla krátce po porodu a neměla v plánu žádná představení, obrátila se MET na ní a ona vyhověla. Úspěch u obecenstva a vděk vedení divadla byl obrovský a generální ředitel Gelb tehdy prohlásil, že z ní udělá novou Callasovou. Faktem je, že po třech letech zpívá v této sezóně hned ve třech prestižních představeních.

Sonya Yoncheva a Michael Fabiano (2018)
Druhou hvězdou večera byla Susanna Philips. Nejen proto, že skvěle zpívala a hrála, ale také pro to, co bylo skryto kostýmem. Před 2 týdny totiž uváděla "v civilu" předcházející přenos a těm, kdo ho viděli, bylo jasné, že kostým skrývá vysoký stupeň těhotenství.

Susanna Philips jako Musetta (2018)
To, že tyto dvě zpěvačky byly hvězdami večera jistě uvítal i Placido Domingo, protože obě zvítězily v jeho soutěži Operalia. Philips v roce 2005, Yoncheva o 5 let později.

Teprve za nimi lze jmenovat představitele Rudolfa, který je bezpochyby výborný tenorista, ale u mne vyvolává rozporuplný dojem, jako kdyby do svého hereckého a pěveckého projevu občas nedával všechno.

Jsem zvědav, kdy a s kým se tato inscenace objeví v přenosech počtvrté.


Metropolitan Opera House

LA BOHÈME 
Puccini-Illica/Giacosa
14. prosince 1981
premiéra

Mimì....................Teresa Stratas
Rodolfo.................José Carreras
Musetta.................Renata Scotto
Marcello................Richard Stilwell
Schaunard...............Allan Monk
Colline.................James Morris
Benoit..................Italo Tajo
Alcindoro...............Italo Tajo
Parpignol...............Dale Caldwell
Seržant................Glenn Bater
Důstojník.................James Brewer

Dirigent...............James Levine

Režie................Franco Zeffirelli
Scéna............Franco Zeffirelli
Kostýmy........Peter J. Hall
Světla.......Gil Wechsler

24. února 2018
494. představení

Mimì....................Sonya Yoncheva
Rodolfo.................Michael Fabiano
Musetta.................Susanna Phillips
Marcello................Lucas Meachem
Schaunard...............Alexey Lavrov
Colline.................Matthew Rose
Benoit..................Paul Plishka
Alcindoro...............Paul Plishka
Parpignol...............Gregory Warren
Seržant................Jason Hendrix
Důstojník.................Joseph Turi 

Dirigent...............Marco Armiliato

Režie..............Franco Zeffirelli
Scéna............Franco Zeffirelli
Kostýmy........Peter J. Hall
Světla.......Gil Wechsler
Režie přenosu.............Matthew Diamond

úterý 6. března 2018

Čtyři opery a nepovedená Figarova svatba

Podařilo se, že během posledních týdnů jsem viděl dvě premiéry v Národním divadle a dva přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Jejich pojetí bylo diametrálně odlišné.

Pucciniho veristická tragédie Tosca v newyorské Metropolitní opeře měla naopak režii tradiční a výpravu superrealistickou, podobně jako historická Zeffirelliho inscenace Bohémy z roku 1981. Naopak Brittenův Billy Bud v Národním divadle je moderní opera režisérem důsledně minimalisticky pojatá.

O těchto třech představeních snad jindy, protože tady chci popsat své dojmy z premiéry Mozartovy klasicistní komedie Figarova svatba ve Stavovském divadle, která se pohybovala někde uprostřed toho, co bylo řečeno shora a používala relativně realistickou scénu s různými symboly.

Figarova svatba patří do top 10 populárních oper a i na Národním divadle je inscenována poměrně pravidelně. Vezmeme-li v úvahu i Prozatimní divadlo, pak je tato inscenace dvacátápátá za 140 let. Shodou okolností však právě předcházející nastudování režiséra Josefa Průdka bylo nejúspěšnější, protože se na programu udrželo celých 15 let a dosáhlo téměř 300 provedení.

Pro zkušenou, ale stále ještě mladou režisérku Magdalénu Švecovou byla tato inscenace po desetileté odmlce na první scéně jistě velkou výzvou. Kromě brněnských studentských projektů nastudovala pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni Donizettiho Dona Pasquala (2005), zmíněnou Mozartovu Figarovu svatbu (2007) a Jakobína (2010). Jako asistentka režie spolupracovala mj. na inscenaci Pucciniho Bohémy ve Státní opeře Praha a v roce 2008 režírovala v pražském Národním divadle Prodanou nevěstu. A v rámci Festivalu Smetanova Litomyšl byla v letech 2012 a 2013 uvedena její inscenace barokní opery H. Purcella The Fairy Queen a předloni tam nastudovala balet J.-P. Rameaua Pygmalion. Takže opravdu žádný začátečník.

Zřejmě po zkušenosti z plzeňské inscenace, kde se děj odehrával v uzavřené místnosti, což nebylo vždy příjato s jásotem, tentokrát je příběh situován do vzdušné, secesi připomínající klece, kde v malé drátěné klícce je "skryta" i Zuzanka. Kdo scénu nezná, sotva pochopí, že vtip je v tom, že nemá být vidět. Po minulých námitkách jsou i kostýmy hraběnky a komorné tak zřetelně odlišné, že to je zřejmé i z 2. galerie. Poněkud nezvykle působila postava Cherubína, kterého hraje a zpívá za normálních okolností žena, což je zdrojem žertovných situací, tady občas hrál chlapec a zpěvačka jen zpívala, což spíš mátlo, než že by to byla přidaná hodnota. Pantomimická scéna před oponou při výměně kulis měla být zřejmě legrace.

Pokud jde o zpěv, jako obvykle byl u některých zpěváků (Figaro) začátek váhavý, ale směrem ke konci představení byli čím dál lepší. Mému vkusu nejvíce odpovídaly představitelky obou hlavních  ženských roli a Sulženkův Bartolo. A pak, a to hlavně, nezničitelná Mozartova muzika.


Celkově inscenace ani zdaleka nedosahuje úrovně těch tří shora zmíněných představení, přestože celkové pojetí by mohlo dávat naději na opak.

Národní divadlo se do nedávna pyšnilo velkým souborem Mozartových oper, které se hrají v historické budově Stavovského divadla. Dnes kromě této nové Figarovy svatby je to Don Giovanni, nepřesvědčivá operní prvotina dvojice SKUTR z roku 2012 a Kouzelná flétna z roku 2015, která mne také nenadchla. Příjemná inscenace Únosu ze serailu (2011) se v této sezóně nehraje. Když přičteme Rossiniho Popelku (2016) odehrávající se na smetišti a Donizettiho Poprask v opeře situovaný do tělocvičny, není to žádná velká sláva. Vypadá to, že veliký sbor operních ředitelů v ND nemá v tomto oboru příliš šťastnou ruku.

Národní divadlo Praha
na scéně Stavovského divadla
3. února 2018

Wolfgang Amadeus Mozart
Figarova svatba
2. premiéra

Hudební nastudování: Enrico Dovico
Režie: Magdalena Švecová
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Přemysl Janda
Choreografie: Olga Kyndlová
Pohybová spolupráce: Tomsa Legierski
Dramaturgie: Beno Blachut
Sbormistr: Martin Buchta

Dirigent - Enrico Dovico
Figaro - František Zahradníček
Hrabě Almaviva - Roman Janál
Hraběnka Almaviva - Alžběta Poláčková
Zuzana - Yukiko Kinjo
Cherubín - Kateřina Jalovcová
Marcellina -  Jana Horáková Levicová
Bartolo - Jiří Sulženko
Basilio - Ondřej Koplík
Curzio - Václav Lemberk
Antonio - Ladislav Mlejnek
Barbarina - Eva Kývalová

Sbor a Orchestr Národního divadla


pondělí 5. března 2018

Dva mistři z Francie

Ve středu 28. února se konal v pražském Rudolfinu koncert České filharmonie, kde jako sólista vystoupil francouzský violoncellista Gautier Capucon a dirigentem byl Sergej Byčkov, oba Pařížané. Shodou okolností to byl v aktuální sezóně už čtvrtý koncert tohoto dirigenta, který jsem navštívil. O tom prvním, s klavíristkou Yuja Wang, jsem psal v prosinci minulého roku. Byl naprosto mimořádný. A těsně před Vánoci následoval druhý pražský koncert s Českou filharmonií.

Ale ještě předtím jsem si zajel do Vídně na Byčkovův koncert s Vídeňskými filharmoniky, což bylo jakési superpreludium k těm pražským. A preludium to bylo pozoruhodné. Spolu s Gautierem Capuconem hráli 11. listopadu Šostakovičův violoncellový koncert a po přestávce Straussovu Alpskou symfonii. Bylo to skvělé, i když obojí jsem slyšel ne snad provedením, ale pojetím možná o trochu bližší mému vkusu. Ale ta atmosféra a individuální výkony byly úžasné a výbuch nadšení publika mimořádný.

Takhle se děkovali Byčkov v Musikvereinu
A teď tedy ve stejném obsazení, jen Česká filharmonie místo Vídeňských filharmoniků. Takhle Byčkov prezentoval svůj vztah k oběma skladatelům:


První skladba - violoncellový koncert, tentokrát Dvořákův. A stejný pocit jako u Šostakoviče. Vynikající hra, nádherně znějící nástroj, ale něco mi tam chybělo. Ty úžasné melodie v pojetí charakteristickém pomalejšími tempy mi zní nezvykle. Ovšem pasáž, kdy hrají sólově housle s violoncellem byla geniální.

Takhle se děkovali Byčkov s Capuconem v Rudolfinu
A potom Čajkovský. Jakoby nastoupil úplně jiný orchestr. Podle mne jeden z nejlepších výkonů České filharmonie, jaký jsem kdy slyšel. Bezpochyby výsledek intenzivního zkoušení, které přineslo naprosto suverénní hru jak sekcí, tak i jednotlivých nástrojů. Vlastně to, co jsem obdivoval na živých vystoupeních Berlínských a Vídeňských filharmoniků a možná ještě něco navíc. Jestli mi něco chybělo, tak snad jakési sklenutí, ale možná to ni nejde. Chtěl bych je slyšet, až si ještě skladba "sedne".

Jaký bude program České filharmonie v příští sezóně ještě není venku. V každém případě však je znám program newyorské Carnegie Hall a tam hraje orchestr s Byčkovem v sobotu 27. října jeden dvořákovský večer s violoncellovým koncertem (Alisa Weilerstein, jejíž pojetí je mi bližší než Capuconovo) a 7. symfonií a ve druhém Mahlerovu 2. symfonii s Christiane Karg, Elisabeth Kulman a Pražským filharmonickým sborem. Doufám, že ji uslyšíme i v Praze, protože bude bezpochyby stejně precizně nastudovaná jako Čajkovský, se stejným osobním akcentem. U Čajkovského ruským, u Mahlera německo-česko-židovským. Minulý měsíc dirigoval tuto skladbu v Londýně s London Symphony Orchestra a zněla takto:


Česká filharmonie získala v Byčkovovi kongeniálního dirigenta a šéfa, který ji potáhne na mezinárodní scéně do nečekaných výšin. Stačí podívat se do dirigentova kalendáře, do jaké společnosti se s ním orchestr dostává: Vídeňská státní opera, Chicago Symphony Orchestra,  LA Philharmonic Orchestra, NY Philharmonic Orchestra, SF Symphony Orchestra, Což je to nejlepší naplnění Bělohlávkova odkazu.