Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 30. srpna 2017

Francie 2017 den 9. Festivaly na Rhoně

LUBERON

Tak jsme se podle plánu vymotali z Aix-en-Provence a po silnici, jejíž předchůdkyni vybudovali Římané a říkali jí Via Julia Augusta, jsme pokračovali na západ. Nicméně navigace dala pokyn "Sjeďte!" a my jsme uhnuli k severu, protože naším cílem nebylo Arles, kam ona Via donesla Césara z Říma za 7 dní, nýbrž nejzápadnější provensálský departement Vaucluse, v něm města Orange a Avignon a ještě předtím Luberon. To je vápencové pohoří rozkládající se na ploše srovnatelné s Krkonoši, jen je v té nejvyšší části o 1/3 nižší.

Lacoste
Café de France
zahrádka hospody Café France
Úzká silnička do kopce nás přivedla do malého a sluncem rozpáleného městečka Lacoste, kde v zatáčce pod hradem je malebná zahrádka náležející k vinárně, kavárně, baru, prostě hospodě s neotřelým názvem Café de France. Jestli vám jméno obce něco připomíná, je to správně. 95letý Pierre Cardin, který vlastní hrad o pár desítek metrů výše, tam totiž vymýšlí elegantní francouzskou módu s krokodýlem. A název obce dal této módní značce jméno. Ovšem taková pohoda tam nebyla vždycky. V komnatách hradu před skoro 250 lety traumatizoval paní a dívky z širokého okolí světoznámý markýz de Sade svými chlípnými kousky a sepisoval tam svá filosoficko-pornografická díla. A ještě o dalších +200 let dříve bylo Lacoste jednou ze 22 luberonských obcí, které byly rozhodnutím parlamentu v Aix-en-Provence spáleny a 3000 obyvatel zavražděno, ženy znásilněny, zdatní muži odvedeni na galeje. Jejich vina spočívala v tom, že nebyli římuvěrní katolíci.

a výhled z ní s Bonnieux v pozadí
Dneska je tam ovšem klid a mír, rakety s jadernými hlavicemi, které tam někde čekaly v silech, už jsou dávno zlikvidovány a protestantští Angličané si tam tak mohou hromadně užívat přírody. I na zahrádce Café de France byli a evidentně ne poprvé, přesto jejich výbava nepostrádala mapy, navigace a dalekohledy. Ze zahrádky je přes údolí krásný výhled na obec Bonnieux, jednu z dalších, které patří k luberonskému "zlatému trojúhelníku." Kolem vinice, levandulová pole, třešňové sady a vzduch tetelící se v letním žáru. Léto budiž pochváleno, řekl by bezpochyby Fráňa Šrámek. A také klimatizace.

i levandulové políčko jsme našli

ORANGE

A potom jsme vyjeli na "sluneční dálnici" A7 směrem na Orange. Leč ještě než jsme tam dorazili, uhnuli jsme k západu mezi vinice, projeli kolem Châteauneuf-du-Pape s jeho vyhlášeným červeným vínem, po Roquemaureském mostě přes Rhônu vstoupili do regionu Languedoc-Roussillon,


a v městečku Saint-Laurent-des-Arbres se v penzionku uprostřed vinic dávajících pověstné rosé svalili do bazénu.


Kdybychom jeli ještě něco kilometrů, viděli bychom skvost římského stavitelství Pont de Gard, 50 m vysoký třípatrový akvadukt, součást systému přivádějícího před 2000 lety do města Nimes vodu ze zdrojů vzdálených 50 km. Wow!!! Ale nejeli.


Leč jde o Orange. To je třicetitisícové město v povodí Rhôny, ne však přímo na ní, a podobně jako u Aix se tam střetli Římané s Teutony. Výsledek bitvy byl ostudně tragický, neboť Římané v ní roku 105 př. n.l. ztratili 100 000!! mužů. Ale dějiny nezastavíš, takže v roce 35 př. n.l. tam římští veteráni založili město, z něhož dnešku zbyly vítězný oblouk a především divadlo.

A kvůli onomu divadlu jsme tam jeli.

antické divadlo v Orange, v této mohutné stavbě se nachází jeviště
Festivalová tradice v Orange sahá až do 60. let 19. století. I když je počet festivalových produkcí omezený, při 7000 míst v hledišti je celkový počet diváků srovnatelný třeba s Pražským jarem.

Letos to bylo celkem 8 večerů včetně recitálu Bryna Terfela, dvou provedení Verdiho Aidy se Sondrou Radvanovsky, Anitou Rachvelishvili a Marcelem Alvarezem v hlavních rolích a konečně Verdiho Rigolettem. 
Nadine Sierra a Leo Nucci při zkoušce Rigoletta v Orange
Vše ostatní je vidět a slyšet v záznamu:


Giuseppe Verdi: Rigoletto 
(8. a 11. července 2017)

Režie: Charles Roubaud
Dirigent: Mikko Franck

Rigoletto - Leo Nucci
Gilda - Nadine Sierra
Maddalena - Marie-Ange Todorovitch
Sparafucile - Stefan Kocán
Giovanna - Cornelia Oncioiu
Il Duca di Mantova - Celso Albelo
Il Conte Monterone - Wojtek Smilek
Il Conte di Ceprano - Jean-Marie Delpas
La Contessa di Ceprano - Amélie Robins
Marullo - Igor Gnidii
Borsa - Christophe Berry
Il Paggio della Duchessa - Violette Polchi

Tato představení nejsou určena operním fajnšmekrům, kteří se těší na rafinované režijní finty a dokáží je patřičně ocenit, ale obrovskému auditoriu. A k tomu, aby tito diváci pocítili mrazení z krásy, je třeba, aby zpěváci byli schopni onu krásu přesvědčivě (spolu)vytvořit. A v Orange to jde zvláště proto, že představení jsou jen dvě a lze tak angažovat skutečnou extratřídu, protože takový zpěvák se sotva uváže na celé léto. V Rigolettovi to byli Nadine Sierra (28) a Leo Nucci (75), jejichž výkon byl strhující. Jí kromě vynikajícího zpívání (které jí vyneslo i nejprestižnější americké ocenění Tucker Award 2017) pomáhá i parádní exteriér, on je zase legenda výkonem i věkem srovnatelná s Placido Domingem. Navíc má toto antické divadlo skvělou akustiku. Takže málokoho vzrušilo, že foukal vítr a obloha byla zakryta černými mračny, a když Nadine Sierra odzpívala Gildu, oranžský amfiteátr bouřil. 

oranžskými ulicemi proudily po půlnoci davy jak o pouti
Když tenhle úžasný zážitek skončil, bylo třeba se vrátit do reality letní noci a najít auto. Ale do tohoto města se 30 000 obyvatel vtrhlo v podvečer 7000 lidí v autech, která parkovala, kde se dalo i nedalo, a hledání takového auta v cizím městě a ještě k tomu v noci není bez rizik. A tak nabitá sobota 8. července skončila v neděli 02:00. 


AVIGNON

Nicméně proto, že i nedělní program byl napjatý, nebyl čas na žádné dlouhé vyspávání a nezbývalo než svižně vstát, osprchovat se, sbalit, v rychlosti pozřít půlsnídani a vzhůru do Avignonu. Nebylo ani 10 hodin a byli jsme vyvrženi z auta do nedělního, ale rušného rána u nádraží. Od této chvíle až do otevření dveří v Praze nezbývá, než si užívat veřejnou dopravu všeho druhu. Takže uložit kufry do úschovny, vytisknout jízdenky - koupit je můžete na internetu kdykoli a kdekoli na světě, čím později, tím víc to stojí, ale vytisknout jen na francouzském nádraží v automatech s pokyny ve francouzštině -, potom přejít ulici, projít hradbami a jste v historické části města.

za zády nádraží, vpředu hradby a historická část města
I když tady byl říční přístav mnohem dřív, vše podstatné je spojeno s příchodem Římanů v 1. a 2. století př. n.l. Co následovalo je plusminus stejné jako v ostatních provensálských městech.

Sur le Pont d'Avignon
On y danse, On y danse
Sur le Pont d'Avignon
On y danse tous en rond

Kdo by neznal tuhle písničku o Avignonském mostě z 15. století. Mnozí také vědí, že město bylo ve 14. století sídlem papežů, kteří si ho v roce 1348 rovnou celé koupili, a jejich hrad a opevnění města šíří jeho věhlas dodnes. Byl mezi nimi i Klement VI. (rodným jménem Pierre de Rosieres), který byl učitelem a přítelem českého krále a římského císaře Karla IV., jemuž se to bezpochyby náramně hodilo. Je zde dokonce pohřben i český kazatel Jan Milíč z Kroměříže, který se před papežským dvorem vyviňoval z nařčení z kacířství tak dlouho, až zemřel.

Dnes má Avignon přes 90 tisíc obyvatel, je sídlem departementu Vaucluse a univerzity založené roku 1303, tedy o pár let dřív než se město stalo sídlem papežů. Staré město je obehnáno hradbami, které vymezují na levém břehu řeky Rhony kruhovou výseč o poloměru cca 1 km, v jejímž středu stojí na skalnatém ostrohu nad vodou papežský palác, katedrála a zahrady s vyhlídkou na řeku a do kraje za ní.

Avignon je také sídlem festivalu, tentokrát divadelního. Jako první kulturní přehlídka po válce, která jih postihla přece jen méně než sever země, proběhl v roce 1946 filmový festival v Cannes a v roce 1947 zorganizoval herec a rozporuplný režisér Jean Vilar "Une Semaine d'Art dramatique en Avignon" (Týden dramatického umění v Avignonu), ze kterého se v následujícím roce stal současný festival a Vilar byl jmenován jeho ředitelem. Na nádvoří papežského paláce se v jeho režii hrál mimo jiné Shakespearův Richard II a především Le Cid Pierra Corneille, kde se v roce 1951 jako herci sešli Gerard Philippe, Jean Vilar a Philippe Noiret. Festival žije dodnes a žije jím i Avignon.


Letos zahajoval avignonský festival ve čtvrtek 6. července a tak se v neděli stala hlavní třída města Rue de la Republique jednou velkou prezentační scénou divadelních souborů.  S křikem, hudbou a humorem, výstředně oblečení a pestře pomalovaní lákali herci diváky na svá představení. A všechny volné plochy byly polepeny plakáty, a když už byly plochy vyčerpány, byly upoutávky připevněny třeba k provazům napjatým od sloupu k sloupu.


A všude spousty lidí ve sváteční prázdninové náladě, restaurace na Place d´Horloge plné, před papežským palácem hrají dva muzikanti známé melodie a vedle zasněných dívek i řádových sester středního věku se najdou i tací, kteří si s nimi (dívkami) zatancují.



V obrovském papežském paláci je muzeum, v biskupském paláci na tomtéž náměstí je galerie s obrazy Sandra Botticelli, Ghirlandaia, Carpaccia, abych jmenoval jen ty nejznámější. Z nemilosrdného času jsme však místo muzeí vymámili jen dvě posezení v kavárně.

papežský palác
V srpnu můžete vidět na nádvoří paláce světelné divadlo:


avignonská katedrála Notre-Dame se zlatou sochou panny Marie na vrcholu;
záběr ze zahrad, vzadu vykukuje palác
mistr malíř je trvalou ozdobou papežských zahrad
jakož i tyhle kachny loudící u kavárny
A když projdete zahradou, tak hluboko pod vámi teče Rhona a za ní na pravém břehu je onen Languedoc-Roussillon, kde se nic pořádného neurodí. To vám vysvětlí každý pořádný avignonský levobřežák, jehož krev okysličuje heslo městského znaku "Unguibus et rostro", česky něco jako "zuby nehty" nebo "lví silou vzletem sokolím".

a je tam také avignonský most... no dobrá, ale jsou zajímavější
A jdeme zpátky stejným pohodovým bulvárem, ve stínu je 33° C, cestou zahraje další potulný muzikant a zatančí rozjásaná "Manon do nepohody"

ještě jeden šiřitel pouliční kultury 
ona opravdu tančila
v irském pubu si můžete dát pintu stout Guinness, italské espresso doppio nebo dvojku domácího rosé


a když přijde váš čas, shuttlevlak vás z hlavního nádraží za pár minut hodí na nádraží rychlodráhy TGV a sbohem Provence. Těch 9 dní uteklo jako voda, před námi Paříž.

vlak TGV Marseille - Paříž přijíždí na nádraží TGV v Avignonu,
vpravo nádražní hala



pondělí 28. srpna 2017

Francie 2017 den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni

Za celou tuhle provensálskou anabázi vlastně může Aix-en-Provence. Před nějakými pěti lety mne zaujal flashmob tamějšího festivalu, o rok později jsem se Aix prointernetoval do stádia přátelství, alespoň z mé strany, a vloni obdivoval nevšední inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte. Být v Provence a nezajet tam, bych tudíž považoval za podlou zradu.

A tak jsme po týdnu v departementu Var vyrazili na západ, k čemuž už 36 let slouží dálnice A8, mnohem lépe však zní La Provençale, která spojuje Azurové pobřeží s Aix-en-Provence a přináší tam každoročně statisíce nejen elit, nýbrž i jelit z národů různých. Pár kilometrů za sjezdem 33 - Pouriérres se nepozorovaně octnete v departementu Bouches-du-Rhône. Vpravo vás provází 18 km dlouhý masiv vápencového pohoří Sainte - Victoire, který proslavil Paul Cezanne, a po slabé půlhodině parkujete v podzemní garáži na Place Forum des Cardeurs. To náměstí je trochu divné a aby nebylo, když je to vlastně jizva po zbourání staré židovské zástavby v 60. letech. Byla jistě stará a nezdravá, ale jizva je jizva. Nicméně jste v srdci Aix-en-Provence a dáváte mu dvě hodiny na to, aby si vás všimlo.

18 km dlouhý a  až 1000 m vysoký vápencový masiv Sainte-Victoire se táhne
od východu k západu a někde vlevo je skryto Aix-en-Provence
 
Sainte-Victoire proslavil téměř 90 obrazy
Paul Cézanne (1839-1906); tento je z roku 1887 

1. Hlavní město dobrého krále René 

Aix-en-Provence je bývalé hlavní město Provence, má 150 000 obyvatel, což je skoro jako Plzeň, a zajímavou historii. Založil ho římský vojevůdce a konsul Caius Sextius Calvinius poté, co roku 123 př. n.l. obsadil keltsko-ligurské opidum ležící několik kilometrů severně od dnešního města. Bylo to první římské město v Provence. 

takhle si založení Aix představoval malíř v roce 1900;
muž v sukýnce a martenskách je Sextius
Římská moc se později rozšiřovala, do toho od 3. století přišlo křesťanství, koncem 5. století naopak Římská říše pozice vyklidila, přišly germánské kmeny ze severu a Arabové a piráti z moře, o 300 let později Karel Veliký vybudoval franckou říší, bil arabské bezvěrce na jihu, germánské na severu a Avary na východě, nechal se korunovat císařem říše římské a když se tato začala vlastní velikostí drolit, ustavilo se koncem 9. století nezávislé království Provence. V 15. století byl vládcem "dobrý král René", spíše umělec než vůdce, a po jeho smrti se stala Provence částí francouzského království. Hlavním městem Provence bylo Aix až do revoluce koncem 18. století, kdy skončil i provensálský parlament zřízený králem v roce 1501. Dnes je Aix sídlem podprefektury.

Ale dost historie, zbytek si řekneme cestou. Takže z onoho Náměstí mykačů (proč zrovna mykačů se mi nepodařilo zjistit, možná to souvisí s tím, že ve středověku odtud vyváželi do Anglie deky) se vyjde na Cours Sextius, což je jedna z okružních tříd, které obklopují historickou část města na místech, kde stávaly hradby. Třídy jsou lemovány platanovými alejemi a nejslavnější z nich je Cours Mirabeau, jakési o 1/3 menší a 200 let starší Václavské náměstí, nad nímž koruny stromů vytváří zelenou klenbu. Na jihu se tyto třídy sbíhají do náměstí mírně připomínajícího pařížskou Etoile s tím rozdílem, že tam není vítězný oblouk, ale veliká fontána. Cours Sextius tam však neústí, vede severojižně a na horním konci jsou lázně. Ty tam zřídil zmíněný velitel 3. římské armády a prokonsul v roce 122 před Kristem, protože v místě vyvěrají horké léčivé prameny. A když už tam Sextius byl, tak založil i vojenský tábor Aquae Sextiae (nebo spíš naopak), díky čemuž se město stalo ochranou nedalekého přístavu, dnes Marseille, před keltsko-ligurskými útočníky.

Co se pramenů týče, je jich v Aix mnoho a město tudíž nepotřebovalo vzniknout na břehu řeky, pročež ho hradby okroužily kolem dokola. A také je v něm spousta kašen a fontán. Zmíněné lázně-zakladatelky Thermes Sextius fungují dodnes, jen místo vojenského tábora vedle nich stojí luxusní hotel Aquabella, restaurace Orangerie a venkovní bazén, který je před zvídavými zraky kolemjdoucích chráněn zbytky městských hradeb včetně strážní věže. A přes ulici je mnohem skromnější pohřební ústav Sextius, jenž však k podniku, který masážemi léčí stres, nespavost, celulitidu, bolesti zad i hlavy, nejspíš nepatří.

Aquae Sextiae po 2139 letech
Cílem však není ani jedno z toho, nýbrž ateliér Paula Cézanna, který si malíř postavil na počátku minulého století, když po smrti matky prodal na naléhání sester rodinnou usedlost Jas de Bouffan na jihu města, kde dosud žil a pracoval. Usadil se pak v bytě nedaleko radnice a u cesty v lukách nad městem, na pozemku nějakých 15 minut chůze vzdáleném, si nechal postavit ateliér. Dnes je to celkem rušná Avenue Paul Cézanne, kterou nahoru jezdí autobus, a město končí o 2 km výše. Cézanne si sice ateliér užíval necelých 5 let (pak zemřel) a to co je v něm k vidění ho asi nepamatuje, ale přesto je to místo, alespoň pro mne, daleko nejautentičtější ze všech, která v Aix a okolí s malířem souvisí. Připadá mi, že když člověk takovéto místo pozná, dostávají obrazy, které malíř vytvořil, jakýsi třetí nebo kolikátý rozměr. Dům i dvorek před ním jsou plné lidí s neevropsky šikmýma očima, kteří dychtivě nasávají jejich atmosféru. Četní návštěvníci města s evropsky rovnýma očima naopak nasávají rosé na Cours Mirabeau.



a před 111 lety by vás tam takhle vítal Cézanne osobně
 
v přilehlé boudě probíhají výstavy, momentálně
aixského malíře Josepha Milona (1868-1947)
O pár set metrů výš je ještě plošina, z níž nejen Cézanne maloval Saint-Victoire, ale tam už jsme dojít nestačili, natož pak ke zbytkům onoho opida, které jsou ještě o něco dál.

Proto dosti Cézanna, čas utíká a musíme zpátky. Cestou míjíme studentské koleje, pošťáka na tříkolce, šermířské centrum, luxusní útulek pro přestárlé a movité občany zvaný Pasteur, obří parkoviště, hasičárnu, až přicházíme k Mausoleu Josepha Seca. To je jakýsi falešný hrob, který v roce 1792 nechal postavit místní truhlář a obchodník se dřevem, což mu asi slušně vynášelo, protože o 2 roky později po něm zůstalo vedle památníku ještě 17 domů. To mausoleum má trochu zmatenou dobovou symboliku. Na vrcholu je, ale na fotografii není vidět, řecká bohyně Themis držící váhy jako symbol práva a spravedlnosti, pod ní profil Ludvíka XVI. tou dobou však již sedícího v revolučním vězení, ještě níže Mojžíš s desaterem a úplně dole po stranách postavy ztělesňující Afriku jako symbol otroctví a Evropu jako symbol svobody. Podstatné je, že mravní normy skryté v desateru přikázání božích jsou tak nízko. Což zřejmě bylo nezbytné proto, aby socialismus usídlivší se o 125 let později v Rusku a jím o 30 let později implantovaný značné části Evropy v duchu rovnosti sebral těm movitějším všechno a posléze zplodil heslo "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu".

další sochy jsou na zahrádce za zdí
A na druhé straně ulice stála řada policejních mikrobusů jako symbol dneška.


Tam jsme dorazili zpátky k historické části města a po překonání bulváru Aristida Brianda vpluli do jejích uliček. Překonání neříkám náhodně, neb bulvár nebyl ani tak široký jako spíš plný zmatených řidičů. A teď pamětihodnost současná. Le Gaulois sice znamená Gal, ale v souvislosti s trafikou se nemohou nevybavit Gauloises, černé a silné modré goloásky, cigaretový symbol Francie, po kterých postpubertální světáky mého mládí stíhal záchvat dusivého kašle. Ovšem všechno jednu skončí a tyhle vlastenecké cigarety budou od příštího roku vyráběny výhradně v Polsku.


Vpravo od trafiky je vmezeřena kavárenská zahrádka, z jejíž druhé strany se tyčí katedrála Saint Sauveur (neboli svatého Spasitele). 


Aix je od počátku VI. století sídlem arcibiskupa a ve stejné době byla vybudována křtící kaple, jejíž sloupy jsou však římské. Tmavý otvor uprostřed podlahy (ano, za tím pánem, co se dloube v nose) je křtitelnice, která byla napájena teplým pramenem a křtilo se příjemným ponořením. 


Ve 12. století byly vybudovány nádherné ambity. 


Těch zajímavostí je tam samozřejmě víc, ale dobrého pomálu. Dnes kostel slouží nejen náboženským obřadům, ale je i místem koncertů v rámci hudebních festivalů.

Přímo proti chrámu je Institut d'Études Politiques neboli Sciences Po Aix, jedna z 10 prestižních francouzských vysokých škol.

 

Ty bariéry, bezpečnostní kontrola a stany Radio Tele Luxembourg jsou tam proto, že v Aix právě probíhal 17. ekonomický mítink, kde 4000 účastníků hledalo nové cesty k prosperitě. Což je podnik, který stojí za to chránit onou policií v plné polní. Lidé před vstupem jsou zčásti zvědavci, zčásti účastníci čekající na kontrolu.
A jen pár kroků odtud je Arcibiskupský palác, který je však v tuto chvílí především sídlem festivalu. Théâtre de l'Archevéché, tedy arcibiskupské divadlo pro 1300 diváků je vestavěno do nádvoří podobně jako na zámku v Litomyšli. Ale o festivalu později.


Živou ulicí Rue Gaston de Saporta, kterou se valí zástup turistů, ženy s nákupem, matky s kočárky i distributor náboženských textů v tóze, přijdete k věži.


Je to zvonice a když projdete její bránou, octnete se na radničním náměstí v samotném středu staré části města. Mramorová deska na stěně průchodu informuje, že 21. srpna 1944 osvobodila město 3. americká pěší divize spolu s francouzskými hrdiny. Šest dní po vylodění na Azurovém pobřeží. Proč trvalo 60 let, než si toho radní všimli, ví jen pan starosta. Možná to chtěli zatlouct před Venuší, která je vždy v létě pozoruje z orloje na věži. A tady je ten shora zmíněný flashmob:


Vedle Mozartovy hudby je na něm všechno: zvonice, radnice, kašna, kavárna. A tady jsou obrázky z července 2017:
radnice, zvonice i římský sloup uprostřed kašny se zabalenou hlavicí;
šetřílkové tady pořídí svazek levandule za 2 €
a nakonec živý muzikant na rohu náměstí
Tím jsme vyčerpali čas vymezený pro Aix, ale přes jeho krátkost se podařilo zhlédnout to, co jsem chtěl vidět především. Jestli bude nějaké příště, zkusím ještě najít tabulku oznamující, že zde strávil pár měsíců Bohuslav Martinů, a navštívit z dálky viditelný objekt nadace Vasarely, optartového guru přišedšího z Budapešti. A vypít předražené rosé na Cours Mirabeau. Mimochodem tento v mládí výstředník a později francouzský politik (1749-1791), poslanec za Aix-en-Provence a předseda Národního shromáždění byl po smrti obviněn ze zrady revoluce, což nebránilo aixským v tom, aby po něm tuto třídu nazvali. Kdo ví, jestli i toto nepřispělo k pozdějšímu poklesu významu města.

Ale protože můj zájem o Aix je úzce spojen s hudebním festivalem, jedeme dál.


2. Festival international d’art lyrique d’Aix-en-Provence


Hudební, ale především operní festival v Aix čeká v příštím roce již 70. ročník a vypracoval se mezi světovou festivalovou špičku, což mu přineslo v roce 2014 prestižní Opera Award pro nejlepší hudební festival vůbec. Od počátku je orientován mozartovsky, takže v prvním roce se hrála opera Cosi fan tutte a definitivní průlom přinesl Don Giovanni v roce 1949. Vloni byla na programu mimo jiné premiéra další inscenace Cosi fan tutte a letos Dona Giovanniho.

I když nebylo v mých silách vecpat do cestovního programu návštěvu tohoto představení v Arcibiskupském divadle, organizátoři velkoryse nabídli záznam celého přestavení na internetu. Jak dlouho bude k dispozici ovšem není jasné. Je to dynamická inscenace, která znovu dokazuje, že je jedno v jakém módu je opera nastudována, protože podstatné je jen to, jestli dobře nebo špatně, jestli vás vtáhne a vám nebudou vadit ani kapky deště (v červenci je ovšem krajně nepravděpodobný), ani ne úplně pohodlná sedadla či noční vánek, neboť se začíná ve 21:30. A tady i při minimální scénické výbavě to dopadlo skvěle. Režisér vytvořil v Aix již před 6 lety inscenaci Traviaty, která nese podobné prvky jako ta dnešní: minimální scéna s oponami, civilní oblečení zpěváků na počátku a na konci jakoby včleňující divadlo do současného života, i ty nápisy na pozadí. Centrální myšlenkou je svoboda, "È aperto a tutti quanti, viva la libertà!" Až na to, že LIBERTA napsané na pozadí má místo T kříž. A druhou rovinou inscenace je perfektní pohyb zpěváků. Což umožnilo vynikající obsazení všech rolí mladšími zpěváky doslova z celého světa (8 postav, 7 zemí). Seniorem tam byl 38letý Pavol Breslik, mezi ženami 36letá Isabel Leonard, představitel Il Commendatore David Leigh byl dokonce nejmladší a je frekventantem Lindenmannova programu v MET. To vše dodalo představení přesvědčivost a těžko lze proto někoho vyzdvihnout, snad představitele Dona Giovanniho a Zerlinu, kteří působili nejangažovaněji. Pokud vás opera neodpuzuje, podívejte se, stojí to za to. Navíc to nestojí nic.



DON GIOVANNI
Wolfgang Amadeus Mozart (1756 - 1791)

Nová inscenace festivalu v koprodukci s operami v Nancy, Lucemburku a Bologni, kde bude uvedena v letošním, resp. příštím roce. Zpíváno v italštině s francouzskými titulky.

Dirigent: Jérémie Rhorer (44)
        Spoluzakladatel a dirigent orchestru Le Cercle de L'Harmonie, vloni debutovali na BBC Proms,         v dubnu příštího roku bude dirigovat v Praze Českou filharmonii
Režie: Jean-François Sivadier
        Francouzský činoherní a operní režisér (54), v Aix režíroval v roce 2011 Traviatu a tato
        inscenace se dosud hraje ve Vídeňské státní opeře.
Scéna: Alexandre de Dardel
Kostýmy: Virginie Gervaise 
Světla: Philippe Berthomé
Choreografie: Johanne Saunier

Don Giovanni - Philippe Sly 
Leporello - Nahuel di Pierro 
Donna Anna - Eleonora Buratto 
Don Ottavio - Pavol Breslik 
Donna Elvira - Isabel Leonard 
Zerlina - Julie Fuchs 
Masetto - Krzysztof Baczyk 
Il Commendatore - David Leigh
Sbor - English Voices
Sbormistr - Tim Brown
Orchestra Le Cercle de l'Harmonie

----------------------------

Na programu letošního festivalu ovšem bylo celkem šest oper. Byly to Bizetova Carmen v novém nastudování Dmitrije Černjakova se Stephanie d´Oustrac a Michaelem Fabiano v hlavních rolích,
Stravinského Život prostopášníkův, raně barokní Erismena Francesca Cavalli (koprodukce s Luxembourghem), Pinocchio Philippa Boesmanse (1936) a posléze koncertní provedení Evžena Oněgina v podání Velkého divadla Moskva.

Což ovšem zdaleka není vše, protože v rámci festivalu se dávají koncerty nejrůznějších žánrů, balet, mistrovské kursy, jeho součástí je i Akademie nabízející jakýsi postgraduál pro mladé muzikanty. A tahle orientace na mladé interprety a reciproce na mladé publikum ve městě, jehož univerzita má 30 000 posluchačů, dává nejen festivalu, ale celé oblasti neopakovatelnou atmosféru. Takže jestli mne svou komplexností zaujal litomyšlský festival v Česku, aixský pro mne představuje něco podobného v rozměru evropském.

A to už nemluvím o tom, že letos proběhl v Aix již šestý ročník velikonočního hudebního festivalu s excelentním programem včetně Jakuba Hrůši a Hany Blažíkové. Počítám, že až mi v některém z příštích životů zbyde volných pár tisíc euro, určitě se tam vypravím znovu a pořádně si to užiji.

pátek 25. srpna 2017

Hudební střípky srpen 2017

Dirigent Jakub Hrůša poskytl před svým vystoupením na BBC Proms interview Luboši Stehlíkovi, které zveřejnil časopis Harmonie. Dirigent znovu předvedl, že je dnes klíčovou osobností české hudební scény. A kromě daru muzikálního má i dar myšlenky a slova. Kdybych měl hledat podobnou osobnost mezi ženami, byla by to asi Magdalena Kožená původem také z Brna, světová mezzosopranistka zpívající v jedné sezóně Händelovy barokní árie, španělské flamenco, Berliozovu Marguerite, francouzské lidové písně či Cole Portera, neúnavná propagátorka české hudby, matka tří dětí s nimiž mluví česky ač žijí v Berlíně a otec je Angličan a obhájkyně unikátního systému českých ZUŠ.

Magdalena Kožená, Ondřej Havelka a Melody Makers
----------------------------

Poté co Collegium 1704 předvedlo v květnu a  červnu fantastickou Radokovu inscenaci po Bratislavě také v Luxembourgu, Lille, Caen a Versailles a Václav Luks dirigoval v Salcburku mozartovský koncert orchestru domácího Mozartea, v tomto týdnu dával soubor 3 koncerty ve Varšavě. Mozartovu symfonii Jupiter (ta byla na programu i v Salcburku), další den k ní přidali Duškův koncert pro 2 klavíry a v pondělí v kostele sv. Kříže Zelenku a Bacha, kde zpíval. m.j. Jan Martiník. 


Jan Martiník, Václav Luks a hobojistka Katharina Andres při zkoušce
v kostele sv. Kříže je uloženo srdce Fryderyka Chopina
Včera pak hráli Zelenkovo Requiem v opatském kostele sv. Roberta v La Chaise-Dieu, což je malé místo asi 100 km JZ od Lyonu, kde probíhá již 51. ročník hudebního festivalu. Jako sólisté tam vystoupili m.j. Kateřina Kněžíková, Aneta Petrasová a Václav Čížek.


----------------------------

Sir Simon Rattle zahajuje dnes, to je 25. srpna 2017 svou šestnáctou a poslední sezónu s Berlínskými filharmoniky v pozici jejich uměleckého ředitele. Koncert, jehož hlavní skladbou bude Haydnovo Stvoření, začíná v 19 hodin a dále vystoupí Elsa Dreisig (soprán), Mark Padmore (tenor), Florian Boesch (baryton) a Rundfunkchor Berlin.


Sezónu pak Rattle zakončí 20. června Mahlerovou 6. symfonií, jíž se v roce 1987 představil s Berlínskými filharmoniky poprvé. (Slyšel jsem je živě vloni a byl to zážitek zcela mimořádný.) A třešničkou na dortu bude koncert v berlínské Waldbühne, kde vystoupí také dirigentova manželka Magdalena Kožená.

A takhle to všechno skončí:


----------------------------

Poslední sezónu v pozici uměleckého ředitele Bavorské státní opery zahájí také Kirill Petrenko, Rattleův nástupce v Berlíně. Osobně v ní nastuduje v ní Pucciniho Trittico a Wagnerova Parsifala. Pokračovat budou přímé IT přenosy, z nichž jsou v tuto chvíli známy první dva:

Mozart: Le nozze di Figaro
sobota 8. října 2017, 18.00
Hudební nastudování: Constantinos Carydis
Režie: Christof Loy
Zpěváci: Christian Gerhaher, Federica Lobardi, Alex Esposito, Annett Fritsch, Anne Sofie von Otter, Olga Kulchynska

Puccini: Il trittico
sobota 23. prosince 2017, 19.00
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Lotte de Beer
Zpěváci: Wolfgang Koch, Eva-Maria Westbroek, Yonghoon Lee, Pavol Breslik, Ermonela Jaho, Michaela Schuster, Ambrogio Maestri, Rosa Feola

V dubnu pak Petrenko diriguje Berlínské filharmoniky a na programu bude mimo jiné Prokofjevův 3. klavírní koncert s Yujou Wang.

----------------------------

Česká sopranistka Hana Blažíková (36 let) bezpochyby prožívá rok snů. Od dubna do konce října jezdí s  English Baroque Soloists po Evropě a pod taktovkou Johna Eliota Gardinera zpívá spolu s dalšími zpěváky hlavní role ve třech Monteverdiho operách (L’Orfeo, Il ritorno d’Ulisse in patria, L’incoronazione di Poppea). A nejsou to štace ledajaké. Mimo jiné festivaly v Aix-en-Provence, Salzburku, Lucernu a Edinburghu, Berlínská filharmonie, Pařížská filharmonie, v říjnu Chicago a New York. A koncem prosince v amsterodamském Concertgebouw a s jeho orchestrem Bachova mše h moll. Nějak se mi nevybavuje, že - kromě Magdaleny Kožené a možná trochu Simony Šaturové - by dnes byla jiná česká zpěvačka úspěšnější.

červen - L´Orfeo v La Fenice
(https://youtu.be/toXIBTGZUfU)
červenec - Salzburg
----------------------------

Americká sopranistka Nadine Sierra (29 let) po dvou mimořádně úspěšných a náročných sezónách zrušila 25. srpna svou účast v nové inscenaci Pucciniho Bohémy, jejíž premiéra se v Royal Opera House koná 11. září. Jako důvod uvádí, že po těžkých alergiích, které ji postihly v minulých měsících v Paříži, má podrážděné hlasivky a rekonvalescence vyžaduje hlasový klid. V Paříži zpívala v květnu/červnu 9x Gildu (v posledních dvou plánovaných představeních ji nahradila Lisette Oropesa) a v rámci slavnostního koncertu 14. července, poté vystoupila ještě v Hannoveru jako Gilda a naposledy 8. srpna v Haydnově Stvoření v rámci Ravinia Festivalu v Highland Park nedaleko Chicaga. Z jejího programu vypadla také listopadová Manon v San Franciscu a v tuto chvíli její program začíná až 10. prosince galakoncertem v Carnegie Hall, kde převezme Richard Tucker Award za rok 2017.

Nadine Sierra jako Lucie z Lammermooru (La Fenice, duben 2017)
----------------------------

Petr Nekoranec, který nastupuje do druhého roku  Lindemann Young Artist Development Program, si v této sezóně zazpívá menší role na scéně MET, a to v operě Cendrillon Julese Masenetta a Wagnerově Parsifalovi