Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. srpna 2017

Francie 2017, den 1. Provence

FRANCIE 2017


Den 1. Provence

Jsou místa, která jsem jaksi přijal za svá, přičemž jsem současně vzal na vědomí, že je nestihnu poznat osobně. Mnohá z nich se mi přesto v posledních 10 letech podařilo navštívit a letos k nim přibyla francouzská Provence. Na seznam se dostala z mnoha důvodů. Jednak ji opakovaně, ještě jako gymnazistka, navštívila má matka a já pořád vidím ty fotografie, jednak jsem jako dychtivý čtenář četl o politické smetánce na Azurovém pobřeží v  Lanny Buddovi, mnohasvazkové kronice světa první poloviny 20. století od Uptona Sinclaira. A potom je tato oblast spojena se jmény mnoha malířů jako Cézanne, Matisse, Picasso, Chagall, kteří se na pobřeží i ve vnitrozemí usídlili. A na začátku 2. světové války tudy prchaly do Ameriky mnohé ohrožené osobnosti včetně Bohuslava Martinů a po ní se tam natáčela řada populárních filmů, namátkou Veselé Velikonoce či serie o policajtovi ze Saint-Tropéz. A samozřejmě, kdo by neviděl obrázky celebrit na červeném koberci filmového festivalu v Cannes.
JP Belmondo a Sophie Marceau - Veselé velikonoce (1984) v Nice
červený koberec v Cannes o 20 let později
po 25 filmech, dvou svatbách a dvou dětech
A tak vyzbrojen těmito chatrnými informacemi nasedám 1. července v 6 ráno v Praze do taxíku směr Ruzyně, kde jakási nedůvěřivá frontová koordinátorka pochybovala o mé schopnosti se zaregistrovat po IT, jako obvykle vyčnívali Rusové, a neobvykle i lidi s psíkem, a pak 90 minut letu zakončených parádní otočkou nad mořem a v 9:30 přistání na třetím nejfrekventovanějším letišti Francie v Nice.


Letadlo pojíždějící k příletové hale míjí jako na čestné přehlídce flotilu velkých i menších soukromých letadel. Neklamný důkaz a připomenutí toho, že tohle není místo pro úplnou chudinu.

Něco víc o Provence
Pro jednoduchost ji ztotožněme s jednou z 18 francouzských správních oblastí - Provence-Alpes-Côte d'Azur. Ta zahrnuje departementy Var, Bouches-du-Rhône, Alpes-de-Haute-Provence, Alpes-Maritimes a Vaucluse. Největším městem je Marseille. Po řecké kolonizaci sem přišli Keltové a od 2. století před Kristem ji na zhruba 700 let ovládli Římané jako svou první zaalpskou provincii. Odtud i název Provence. Později, až do závěru 15. století zde vládla provensálská hrabata, jejichž sídlem bylo Aix-en-Provence. 




Část pobřeží sahající od italských hranic až někam k Toulone se nazývá Cote d´Azur tedy Azurové pobřeží nebo francouzská riviéra.

Côte d'Azur 
Teď ještě převzít auto, na což jen u Europecar čeká dlouhá fronta zájemců obsluhovaná 10 úředníky, a může se vyrazit směr Cannes. Z dálnice toho obvykle moc vidět není, s vyjímkou těch rakouských, a na parkovišti Laubeuf zbývá posledních pár volných míst za přátelských 10 €/3 hod.. V první prázdninovou sobotu se do města valila auta, pláže se pomalu plnily a filmový festival připomínala jen stěna nad autobusovým nádražím a lepé filmové hvězdy nahradila Jean Moreau přes celou radnici  a na promenádě anorektické udržovatelky věčného mládí a la madame Macron. A před radnicí skupina Japonců obhlížela dva bonbónky sladké Francie.




Přístav byl plný až kam oko dohlédne jachet spíš větších než menších a pod promenádou na městské pláži se slunilo a obědvalo.




A pak cesta dál po pravé cotedazurské silnici kopírující pobřeží, kde tím jediným správným autem je velký kabriolet a každý kilometr otevírá jiný pohled na moře, ostrovy, kopce nad silnicí, vily a tisíce zaparkovaných aut... Z departementu Alpes-Maritime do departementu Var, dál do Saint-Raphael, Frejus a pak na sever do Le Muy a Haute Var, což je vzdušnou čarou nějakých 25 km od moře.


Tato oblast je na úpatí hor, končí tam vinice a terén se začíná o stovky metrů zvedat. Zhruba 5 km nad Fayence je ve výšce přes 800 m n.m. vojenská základna a největší střelnice v západní části Evropy. A ještě dál, nějakých 15 km severně, jsou hory a mezi nimi lyžařské středisko ve výši okolo 1500 m n.m.  Zůstaňme však na úpatí, kde dole se ještě pěstuje vinná réva a olivy a silnice klikatící se po strmých úbočích spojuje 4 rázovité obce - Callas, Bargemon, Seillans a Fayence. Tyhle zavěšené vesnice, francouzsky villages perchés, byly budovány ve středověku kvůli ochraně před nájezdníky a v každé z nich proto najdeme saracénskou věž, neboť Saracéni, což je souhrnný název pro Turky a Araby, respektive muslimy, byli ze všech nejnebezpečnější.

Callas

Z vinorodé roviny vystoupá silnice do svahu s náměstíčkem, na kterém je hotýlek, trafika, pekařství a malá samoobsluha plus nezbytná kašna a nad tím o jednu zatáčku výš "Alej veteránů z bojů v severní Africe" s památníkem dětem Callasu padlým ve všech možných válkách až po Indočínu, na což shora dohlíží kamenný kostel, kde se mše koná v neděli v 9:40.



náměstíčko v Callasu
kostel Notre-Dame-de-l'Assomption
Bargemon

Z Callas se po náročné silnici s velkoryse nechráněnými krajnicemi a občasnými značkami upozorňujícími, že vozovka není rovná, dostanete do dalšího městečka - Bargemonu - visícího na svahu.



Place Philippe Chauvier je náměstíčko, kterému se nevyhnete ať jedete kamkoli, a přestože je jako dlaň, najdete na něm mnohasetletý kruhový objezd kolem kašny, ústí dalších dvou ulic chodníček mezi nimiž je vyplněn stolky kavárničky a pizzerie a naproti nim pod dvěma platany dvě restaurace a za nimi zvonici, jíž náměstíčko končí a ulice zahýbá prudce dolů kolem kostela.

V něm prodávaly skautky to co upekly a nikdo kupce z chrámu nevyháněl. Naopak, Ježíš jim zezadu žehnal. Neodradila je proto ani skutečnost, že v roce 1642 se při mši zřítila zvonice a zabila 5 dětských sboristů.

farní kostel Saint Ettiene (Štěpán)
 

Seillans

Vyhlášená michelinská restaurace na náměstí se jmenuje La gloire de mon père a ten název mi stále něco připomínal. No ano, Marcel Pagnol, kniha a film, česky Tatínkova sláva, to je ten název. Laskavá a trochu sentimentální autobiografická fikce, dokonalé prázdninové čtení.


restaurace La gloire de mon pere zní přece jen vznešeněji než Tatínkova sláva
po stehýnkách z českých žab se jen zaprášilo
A na stejném náměstí je i turistická informační kancelář, což je obvyklé, méně obvyklé však je, že v ní jsou vystaveny obrazy jednoho z vyhlášených průkopníků surrealismu Maxe Ernsta (1891-1976).

Ale v obci je ještě jeden půvabný hotýlek, který se jmenuje Hôtel des deux rocks.


Od radnice k němu můžete projít Saracénskou bránou (ale nemusíte, vedle ní je široká ulice)

seillanská radnice, saracénská brána je o 100 m dál
a v restauraci na náměstíčku před ním vám vychladí víno rovnou v kašně.


Obrazy zmíněného Maxe Ernsta se do obecního muzea nedostaly náhodou. Jejich autor se zde v roce 1964 i se svou americkou ženou na 12 let, která mu zbývala, usídlil. V domě, který si tam pořídil a žil v něm, natočil v roce 1973 kratičký dokument:


Vdova později darovala městu asi 40 cm vysokou sošku nazvanou Genius Bastilly, která byla nainstalována na asi 3 m vysoký sloupek umístěný uprostřed malého půlkruhového bastionu vedle parkoviště u Promenády Maxe Ernsta. Řekl bych, že při jejím tvoření projevil sochař dostatek dadaisticko-surrealistického humoru, který radní doplnili tím, že onu plošinku nazvali Place de la Republique, jež samozřejmě na žádné mapě nenajdete. Ale dar to byl štědrý, v roce 2005 byl jiný odlitek vydražen za skoro 300 000 $.

Fayence

Poslední ze zavěšených vesnic je Fayence. A také největších, s více než 5000 obyvatel je to skoro městečko. Přes provensálské pláně je z něj vidět až na masiv Esterel zvedající se nad pobřežím mezi Cannes a Saint-Raphaël. Jeho součástí je přírodní rezervace Forêt domaniale de l'Estérel neboli "národní les", což je jeden ze 27 francouzských lesů, podle zvláštního zákona historicky vlastněných a spravovaných státem.


na obzoru Národní les Esterel
Při návštěvě jsme měli štěstí. Právě se totiž konal La fete du paine neboli Svátek chleba. Ten se v celé Francii slaví ve 2. pol. května, ale zde od roku 1900 každé dva roky o prvním červencovém víkendu. Organizuje ho Společnost přátel Mitan (místní název), která se před časem zasadila o rekonstrukci pekařské pece nalezené v tamní kapli. Centrem slavnosti jsou náměstí sv. Jana Křtitele před stejnojmenným kostelem a náměstí Republiky před radnicí a tam všude jsou stánky s kde čím a hraje tam muzika a je tam výstava starých aut a ještě starších kočárů. Ale hlavně Společnost provozuje modní salon, kde členové vždy ve středu odpoledne šijí a navrhují krásně barevné kroje, do kterých se pak v onu první červencovou neděli obléknou. Zatím jich vyrobili 250, takže Fayence je jich plná.



vlevo figurína, vpravo majitelka
  



A na ulicích se hrálo a zpívalo.



Nálada v obci byla slavnostní a úsměvná, hospody plné a vyjedené. Asi takhle nějak by mohla vypadat občanská společnost, která pak nedovolí různým Le Penům urvat moc. 

A ještě se možná sluší říct, že ve Fayence je největší letiště pro kluzáky v Evropě. Prý. Největší střelnice, největší letiště, Národní les... Film La Guerre des boutons neboli Knoflíková válka, kde kluci soutěžili, kdo výš dočůrá, byl také francouzský.

Poslední dvě obce - Seillans a Fayence - jsou součástí Pays de Fayence, sdružení obcí, které vzniklo v 60. letech v souvislosti s elektrifikací oblasti. A na území této země fayenské se nachází Lac de Saint-Cassien, přehradní jezero na řece Biançon. To kvůli němu se zřejmě obce sdružily. Je na něm zábavný aquapark s dobře vymyšleným systémem. Každý, kdo si zaplatí, dostane vestu. Kdo ji nemá, toho provozovatelé vyženou. Zato na břehu je mizerné parkování a složit tělo lze jen na prašný terén s trochou uschlé trávy. Ale je to zadarmo.


Tak a to je o této části Provence, resp. departementu Var a jeho východní části arrondissementu Draguignan vše. Až na víno a Saint-Tropéz, ale to zas jindy.




Francie 2017, den 4. Provence a víno

FRANCIE 2017


Den 4. Provence a víno

Když projíždíte Provence, máte pocit, že tenhle kraj a víno jedno jsou. U moře i v kopcích Haute Var, v údolí Rhony i nedaleko italské hranice, všude vás vítá réva. Ale abychom mohli říct něco víc o svých dojmech, nezbývá, než se seznámit s fakty.

FAKTA O VÍNĚ, HLAVNĚ Z PROVENCE

Takže vinnou révu sem přivezli ne "už staří Římané", ale dokonce Řekové z východního Středomoří, kteří se na pobřeží dnešní Provence objevili v 6. století před Kristem a založili přístav a obchodní centrum Massalia, což není nic jiného než dnešní Marseille, druhé největší město Francie.

A také "už tihle staří Řekové" pronikali na sever podle Rhony a kromě jiného zboží obchodovali i vínem. Po nich přišli Římané, kteří sice pěstování vína "v zájmu spotřebitelů" zprvu zakázali, ale později opět povolili a přinesli své zkušenosti a zvyky. Pak nastala jakási doba temna, až nakonec křesťanští mnichové začali pěstovat a vyrábět víno jednak pro svou rituální i lidskou potřebu, ale i k naplnění klášterních kas, což vyvrcholilo ve 14. století, kdy se v Avignonu usadil papežský dvůr. Francie se pak během staletí stala největším světovým producentem tohoto prvního biotechnologického nápoje a podle toho, komu v tom kterém roce víc přeje příroda, se v prvenství střídá s Itálií. Ale díky tomu, že Francie se více než 50 litry na osobu a rok jasně vede v domácí spotřebě, Itálie je největším světovým exportérem právě před ní.

Provence, i když to tady začalo, však není klíčovou produkční oblastí Francie. Rozkládá se sice na území širokém 250 km od Rhony k hranici s Itálií, resp. 150 km od Alp po Cote d´Azur, ale s 27 000 ha vinic a necelými 1,5 miliony hl vína vyrobí méně než 3 % francouzských vín. Přesto patří mezi významné vinařské oblasti, neboť velká většina vína je rosé, jehož podíl na celofrancouzské produkci je 35 %. V posledních deseti letech navíc významně vzrostl francouzský export právě tohoto vína, když začalo být používáno jako aperitiv.


Rosé, tedy růžové víno se vyrábí převážně z moštu získaného po několikahodinové maceraci lisováním z rozdrcených červených hroznů. Jeho barva může mít řadu odstínů od Vin gris, což není šedé, ale velmi světle rosé, až po Pelure d'oignon (cibulová šlupka), které je lehce oranžové. V zásadě je zakázáno vytvářet rosé mícháním bílého a červeného vína, s výjimkou oblasti Champagne. Růžové víno je zřejmě historicky nejstarší a je určeno k rychlé spotřebě, k archivaci je nevhodné. 


Ovšem porovnáme-li to s Českem, potom to na 11 500 ha vyrábí ročně okolo 0,5 mil. hl, převážně na jihu Moravy. což je 100 x méně než celá Francie, pro níž je víno druhých největším exportním artiklem po letadlech a před kosmetikou.



V Provence je povoleno pěstování 36 odrůd, přičemž z bílých hroznů převažují Rolle (aka Vermentino), Ugni Blanc (aka Trebbiano) a Bourboulenc, z červených pak Grenache Noir, Syrah a Mourvedre. Skalnaté hory, na západě vápencové, na východě žulové, mistral, málo vláhy, horké dny a chladné noci, a slunce 2700 - 3000 hodin ročně (1400 je minimum pro pěstování vinné révy), to vše přispívá ke kvalitě vína. Tu ovlivňují i rozmarýn, jalovec, tymián a další rostliny souhrnně nazývané “Garrigue” (na vápenci nebo hlíně) či ‘Maquis” (na břidlicích).

Vinařská Provence představuje 9 hlavních regionů, resp. AOC (Appellation de’Origin Contrôlée).

 Co je AOC? V zásadě je to specifická oblast pro pěstování vinné révy, která je definována mnoha faktory, které určují její jedinečný charakter - jako například typ půdy, klima a geografie. Být v AOC má také svá pravidla. Vinař je omezen jak co do odrůdy révy, kterou může pěstovat, tak v množství hroznů, které může sklidit. Vína musí obsahovat určitý podíl konkrétních odrůd s regulovaným množstvím alkoholu a zbytkového cukru. Musí být dodržen i přesný způsob značení. Tento systém se zrodil ve 30. letech 20. století a nahražuje ochrannou známku, která je u tak dlouho existujících produktů nepoužitelná.

Největší z oněch AOC oblastí je Côtes de Provence a vyrobí se v ní 75 % provensálského vína (téměř 90 % rosé). Ovšem při její rozlehlosti jsou v jejích jednotlivých částech velké rozdíly v klimatu, nadmořské výšce, typu půdy a množství srážek, takže sklizeň může trvat až 2 měsíce a v oblasti jsou 4 subregiony, jejichž názvy mohou být uvedeny na vignetě: Sainte-Victoire, La Londe, Fréjus a Pierrefeu.

NEJDE JEN O VÍNO

Francie má řadu půvabů, pro mnohé je však tím hlavním nejspíš právě víno. Přinejmenším mnohé z té části lidstva, která alkohol nepovažuje za zhoubu. Když však člověk vidí tu hromadu práce a to obrovské zaujetí, které je třeba věnovat... Jen v Provence je zhruba 600 vinařství  (90 % soukromých, zbytek družstevní) a v takovém v Bordeaux jsou jich tisíce.

Jakmile se takhle ponoříte do vinařských reálií, uvědomujete si stále silněji, že zdaleka nejde jen o ekonomickou činnost. A protože na každém rohu vám nabízí ochutnání jejich produktů, neodřeknete, třeba to umožní proniknout do tajemství, jež se ve vinařství skrývá.

Například místo, kde jsme v Callas bydleli bývalo vinařství, kdysi. Dnešní majitelé jsou významní dánští novináři Lise Westphal Emborg a Rasmus Emborg, kteří nemovitost s ohromným vkusem a respektem k místní kultuře před 3 lety rekonstruovali. O dům se starají dva Angličané na penzi a vinná réva se na přilehlém pozemku pěstuje dál, i když majitelé to sotva dělají.


 A pak jsme navštívili dvě vinařství  nedaleko Draguignonu.


Vinařství Chateau de Rasque, Taradeau


V roce 1983 sem přišli manželé Gérard a Monique Biancone. On stavař, ona dcera z vinařské rodiny z největší francouzské vinařské oblasti Bordeaux. Přišli se čtyřmi dětmi, páté se už narodilo zde, a na kamenité planině začali zakládat nové vinice. Dnes je spravuje jejich dcera Sophie Courtois-Biancone. Sklizeň ze 100 ha (Château Rasque 30 ha, Le Clos Jasmin 12 ha starých vinic a l’Hermitage de Saint-Pons Figanières 31 ha) dává ročně 500 000 lahví, z toho 50 % rosé, 30 % červeného a 20 % bílého, vše v Appellation Côtes de Provence. A k tomu ještě nabízí 4 stylové hostinské pokoje.



Domaines Ott
Mladý zemědělský inženýr z Alsaska Marcel Ott projel koncem 19. století Francii a oslovila ho Provence, kde začal v roce 1896 kultivovat vinice zničené révokazem a v roce 1912 zahájil produkci na Chateau de Selle, ve 30. letech uvedl na trh růžové víno “Cœur de Grain” ve známých amforovitých lahvích. Během let Ottové připojili dvě další lokality a od roku 2004 jsou spojeni s významnou vinařskou skupinou Louis Roederer, přičemž řediteli Domaines Ott jsou bratranci Jean-François a Christian Ott ze 4. generace provensálských Ottů. V současné době jsou součástí Domaines Ott tyto lokality:

CHÂTEAU DE SELLE (Appellation: Côtes de Provence)
64 ha vinic a zámek, který byl v 18. století sídlem hraběte z Provence a jako první akvizice se stal centrem podniku. Letos v červnu byla otevřena zcela unikátní nová budova s vinařským provozem, sklady a návštěvnickým centrem postavená podle projektu ve Švédsku narozeného, v USA vystudovaného a v Paříži žijícího architekta Carl Fredrik Svenstedta. Je postavena z kamene a svým charakterem má korespondovat s nedalekým cisterciáckým klášterem Thoronet ze 12. století. Projekt byl odměněn prestižní Cenou amerických architektů.

 bratranci Jean-François a Christian Ott jsou pravnuky zakladatele firmy
CLOS MIREILLE (Appellation: Côtes de Provence)
Rodina získala v roce 1935 majetek s domem postaveným benediktiny v 18. století a obklopeným palmami. Dnes jsou vinice na 46 z celkové rozlohy 170 ha. Majetek je situován na pobřeží Středozemního moře nedaleho města Hyéres.

CHÂTEAU ROMASSAN (Appellation: Bandol)
Château Romassan získala rodina Ott v roce 1956 a trvalo 30 let než byl plně rekultivován. Dnes je celých 60 ha pozemků věnováno produkci hroznů.



Mirabeau en Provence
Vinařská firma Mirabeau sídlí v Cotignacu, asi 30 km západně od Draguignonu. Manželé Stephen a Jeany Cronk sem přišli i se 3 malými dětmi z Londýna. Stephen měl za sebou práci v londýnské dovozní společnosti, později i vlastní, kterou ve 30 letech opustil a přes 10 let byl manažerem v telekomunikační firmě. Od roku 2009, kdy prodal londýnský dům a odešel do Provence, vybudoval vinařský podnik s týmem spolupracovníků, vlastními značkami vína oceněného prestižními cenami a odbytovou sítí umožňující prodej do 50 zemí.


Chateau Miraval

Víno ovšem přitahuje i celebrity, takže například Chateau Miraval, který leží asi 50 km západně od Dravignonu koupili v roce 2014 Bred Pitt a Angelina Jolie. Rosé pod stejnou značkou, tedy Chateau Miraval se dostalo na 84. pozici na Top 100 jako první a jediné rosé. Než sem přišli, víno se prodávalo pod značkou Pink Floyd, protože část alba The Wall se natáčela právě tam, neboť jeden z předchůdců současných majitelů tam vybudoval i velké nahrávací studio.

A TEĎ BY SE SLUŠELO ŘÍCT...

Jak úžasné je to které víno, jakou má veselou barvu, jak je jiskrné, má květinovou vůni a ovocnou chuť, je jemně kyselé a navozuje sympatický dojem. Což ovšem neřeknu, protože to nepoznám, nebo nemám potřebu poznávat. Ale ono to vše má ještě jiný rozměr, podle mne důležitější než alkoholově sensorický.

MÍSTO TOHO ŘEKNU NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO...

Pět náhodných příkladů, každý jiný, ale jedno mají společné. Zemědělského inženýra z Německa, stavaře z Bordeaux, manažera z Londýna, novináře z Kodaně a herecký pár z Ameriky tahle krajina oslovila a přišli sem, aniž by smazali tradice vytvářené po generace. Oni se stali součástí tohoto kusu země, což spolu nese osobnostní zakotvení vycházející z krajiny, půdy a rodiny na půdě usazené. A toto vše lidi spojuje poutem daleko pevnějším než je láska k vínu.

A tak když tohle všechno si dám dohromady, tak zjišťuji, že ona vinařská alchymie není jen doménou Francie nebo Provence. Takže už se ani nedivím, že třeba z pražské Troje se znovu stává vinorodá krajina. Je tam obnovená vinice sv. Kláry, rekultivovaná vinice Salabka a letos se ve vinici změnila i zarostlá stráň Černého vrchu za Trojským mostem. Ostatně tu vinici tam založil už císař Karel IV.


A když na to přijde, tak trochu Provence najdete i v Krkonoších.


Škoda, že už mi nechutná, ale koštovat bych možná mohl.




Francie 2017, den 6. Saint-Tropez

FRANCIE 2017


Den 6. Saint-Tropez

Saint Tropéz. Městečko na Azurovém pobřeží s necelými 6000 obyvatel, co v létě nabobtná prý až 100 000 návštěvníky za jediný den. Podle legendy vděčí za jméno zázračně zachráněnému římskému bojovníkovi/úředníkovi, který se zvrhl v křesťana a císař Nero poslal jeho bezhlavé tělo loďkou z Pisy po proudu Arna spolu s kohoutem a psem, kteří ho měli sežrat. Ti však zklamali, 300km plavbu po moři hladověli, až dopluli k dnešnímu hřbitovu. A protože se onen křesťanský mučedník, později svatý, jmenoval Torpéz, městečku se dnes říká Saint-Tropéz.  Ani zvířátka nepřišla zkrátka, na počest kohouta nese nedaleká vesnice název Cogolin a pes dal jméno městečku Grimaud.

O mnoho set let později tady vystřelil režisér Roger Vadim na hvězdnou dráhu svou ženu, 22letou herečku Brigitte Bardot, která se díky filmu "A bůh stvořil ženu" stala na 20 let celoplanetárním sexsymbolem.


Ovšem o celoplanetární slávu Saint Tropez se zasloužil až o pár let později Louis de Funés. Ten hrál ve filmu Četník ze Saint-Tropéz z roku 1964 malého vzteklého strážmistra místní policie Ludovica Cruchota a během následujících 18 let ještě v dalších 5 dílech líčících dobrodružství tohoto iniciativního trouby.


V domě na náměsti Blanqui, kde fiktivní strážnice stála, je dnes policejní muzeum a zanedlouho se proti němu objeví i socha Brigitte Bardot. Nebude to však 82letá ochránkyně zatoulaných a odložených zvířat, ale nahá kráska v mušli, která jako kdyby z oka vypadla Afrodité.


Ale nejen herci a filmaři zanechali v Saint-Tropez svou stopu. V roce 1904 zde například strávil jistou dobu Henri Matisse u Paula Signaca, který zde měl dům a kotviště plavidla, se kterým obrážel pobřeží Evropy.

Do městečka se lze dostat buď silnicemi lemujícími pobřeží nebo z vnitrozemí. V tom druhém případě možná dobrodružnější nátury pohrdnou novou silnicí D25 a jedou po silničkách kopírujících strmá úbočí masivu Maures zvedajícího se nad pobřežím. Jsou úzké, často bez krajnic a svodidel, s varováním, že vozovka je zvlněné. Zvláště veselé je setkání s nákladním autem nebo autobusem.

Protože Saint Tropez je původním povoláním přístav, je tam i dnes spousta lodí, jejichž domovské přístavy jsou převážně na Maltě a v Gibraltaru. Ty nejluxusnější kotví ve Starém přístavu v samotném srdci města a nejlépe se na ně dívá z Café de Paris.

jachty ve Starém přístavu Saint-Tropez 
admirál hrabě Pierre André de Suffren de Saint Tropez je také přehlíží
Hned vedle na přístav dohlíží socha admirála hraběte Pierra André de Suffren de Saint Tropez. Ač mnohokrát slavně zvítězil ve službách francouzského krále, zemřel v 59 letech potupně na následky dny. Jiné prameny tvrdí, že to nebyla dna, ale chlapštější souboj, což ovšem nic nemění na faktu, že zemřel.

Z náměstí můžete projít přes rybí trh nebo spíš tržík ke květinovému tržíku



a po 500 m vystoupat k citadele nebo volně bloudit úzkými romantickými uličkami


a pak se vrátit dolů na náměstí Place des Lices se šesti řadami platanů, kde nejspíš narazíte na hráče koulené neboli pétanque, což jsou smrtelně vážně pojímané "kuličky" pro dospělé, ve kterých se koulí i mistrovství Francie. Pokud si chcete zakoulet i vy, petanqový vercajk koupíte ve stánku na okraji náměstí.


Také můžete zaskočit do restaurace, mně osobně se líbí třeba Auberge des Maures, kde na všech stěnách visí obrázky levandulových polí.


A nebo můžete městské ulice opustit a odebrat se na nějakou pláž ve městě či jeho okolí, což je při 38 st. C sebezáchovná nutnost. Ta která je nejznámější, se nachází jižně od Saint-Tropez, jmenuje se Pampelonne a patří k městečko Ramatuelle. Zátoka Pampelonne představuje 4 kilometry písku a desítky restaurací s propachtovaným úsekem pláže. Boulevard Patch vás přivede k parkovišti za milosrdnou cenu necelých 5 euro. Tím spíš ovšem musíte dát pozor, kudy na pláž vstoupíte, zvlášť pokud nejste připraveni zaplatit za propůjčení lehátka se slunečník euro 25.


A což teprv, když vás přepadne hlad...


Pláž má ovšem i svou národněosvobozeneckou historii, neboť byla jedním z míst, kde se v srpnu 1944 vylodili spojenci a vytvořili tak ve Francii "druhou frontu". Naštěstí tady nejsou žádná betonová monstra zbylá z mobilních přístavů, která byla z piety ponechána třeba v normandském Arromanches. Je ovšem fakt, že Němci to zde vzdali už po pár dnech. Pláž je sice také obklopena, ale desítkami jachet zakotvených v uctivé vzdálenosti od břehu. Jejich posádky sem vyrážejí z přístavů za koupáním nebo třeba jen na oběd a na břeh je dopravuje taxičlun, který má vyhrazený přístupový koridor mezi těmi pro brouzdaly a plavce.


Na pláži se pohybují nejrůznější postavy od vyžilých starců po svěží krásky, které se nemají za co stydět a také to vyzývavě dokazují.


A také neodbytný plážový prodavač tretek nebo snad dokonce šperků, jehož míra sebeúcty musí limitovat k nule a kůže připomínat hrocha. A nad tohle všechno pouští dýdžej v restauraci něco jako extraterestriální muziku a nad hlavou má zavěšen nápis, který celý tenhle svět charakterizuje.


Nemyslete na zítřek, nechte tady všechny prachy, bereme i hodinky. Tak nějak je ten nápis myšlen.  (Ach, ten proradný kapitálizmus. Nemyslete, od toho jsme tady my, radí sociálizmus. Až se naplní mé noční halucinace, bude líp, slibuje bureš.) Něco na tom je, v tom horku se lze jen ponořit do moře a na nic nemyslet.

Jenomže všechno jednou končí, tady tím, že slunce zapadne za vrcholy masivu Maures, jachty se vrátí do přístavů a vy také musíte domů. Pokud to máte přes kopce do vnitrozemí, nenechte se zmást navigací. Po D559 a D25 je to i přes zácpy rychlejší než po starožitných horských silničkách z hloubi minulého století.