Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. srpna 2017

Francie 2017 den 14. Francie semper viva?

FRANCIE 2017



Den 14. Francie semper viva?

Je čtvrtek odpoledne. Všechno je do vyčerpání prohlédnuto, slečně, která se pokoušela vstát s batohem větším než ona pomoženo, děvčatům v recepci zamáváno a hotel opuštěn. Metrem jsme dorazili na Gare du Nord a tam se usadili vlastně ustáli v nacpaném RER B směr CDG, což znamená letiště Charles de Gaulle, takže stačí přečkat ještě 2 hodiny a budeme sedět v letadle do Prahy. Vlastně už není důvod k dříve řečenému něco dodávat a psát. (Snad jen to, že k letišti vás dovezou nejen příměstské vlaky integrované i do městské podzemní sítě, ale dokonce i expresy TGV.)

Avšak omyl. Chraplavý hlas důvěrně od dětství známý z českých nádraží oznamuje něco o 1 hodině a 45 minutách a přesunu na jakýsi zapomenutý gate na nejvzdálenějším konci letiště, kde se vás poutač snaží přesvědčit, že "Přes Prahu do celého světa". I když CDG mezi evropskými letišti vede v počtu zpoždění, vypadá to, že tentokrát za nic nemůže, letadlo z Prahy prostě nepřiletělo.

Docela vhodný čas se zamyslet nad Francií a také Českem.

Za ty dva týdny cestování po Francii jsme se v různých souvislostech dotýkali historie země v průběhu více než 2000 let. Od Féničanů a pirátů k Římanům a Galům, přes konzolidaci státu, křížové výpravy, papežské schizma, stoletou válku s Anglií, kruté pronásledování protestantských hugenotů, vrcholný barokní stát, revoluce 18. a 19. století, ve 20. století dvě války, okupaci a kolaboraci, poválečné vzedmutí v polovině 20. století až po současnost. Velký národ s velkou historií může uhnout do slepé uličky, ale vždycky se v něm najde síla, která ho z ní vytáhne. Ve 20. století jí byli bezpochyby generál de Gaulle, Robert Schuman a Jean Monnet, kteří zažili hrůzy dvou světových válek a před téměř 70 lety položili základy evropské integrace, jejímž primárním cílem bylo zabránit řešení sporů mezi Francií a Německem cestou ničivých válek.

Co se dělo od 50. let si tak trochu pamatuji. Všudypřítomná studená válka, tlak USA a Ruska na dekolonizaci, silní komunisté, válka ve Vietnamu, válka v Alžíru a související teror doma, pátá republika, bouře mládeže vedené zatvrzelými levičáky, ztráta pozic komunistů po ruské invazi do Československa, rozsáhlé stávky, svérázné zahraničněpolitické postoje doprovázené poklesem politické váhy země. Nicméně dnes, kdy do evropské integrace byla vtažena většina kontinentu a existují desítky více méně bezvýznamných politických údržbářů na významných postech, z nichž mnozí vyrostli na krajně levicových idejích, to vypadá, že je tady jediný, kdo má dostatek energie ke změnám - je to Emmanuel Macron.

Den Bastily 2017

Nakonec letadlo přiletělo, po dalším dlouhém čekání v uzavřeném autobusu jsme se nalodili a odstartovali směr Praha. Posádka zřejmě dostala pokyn, aby zpoždění za každou cenu minimalizovala, a tak cesta trvala čistého času jen 66 minut. Přesto jsme přistáli až poté, co se čas naší cesty neplánovaně překlopil do 14. dne. A tak nebude od věci zahrnout do ní i dojem z oslavy 14. července, Dne Bastily, jejíž pád se v Paříži odehrál před 228 roky. Je to stále živý symbol a moc se nemluví o tom, že revoluce se zvrhla v krvavá jatka nejprve doma a pak na evropských bojištích a z vlády lidu se stalo císařství. Jen toto datum a konec dvou světových válek jsou francouzské státní svátky týkající se státu jako takového. A neoslavují se žádní národní mučedníci. Zato my v Česku máme mučedníky hned dva a pak ještě dva chlápky ze Soluně, co nás přišli poučovat. Jak s touhle zátěží sebelítosti a zdůrazňování potřeby pomoci z východu budovat stát a motivovat občany mi není úplně jasné.

Ta francouzská oslava však začala již v noci a tak jsme byli nad územím Francie doprovázeni čestnou stráží ohňostrojů, které vybuchovaly ve ztemnělé krajině za okénkem letadla. Ráno už jsme pak oslavu viděli na monitoru počítače a byla to sláva mimořádná, protože první nově zvoleného prezidenta Francie a navíc za účasti prezidenta Spojených států, který ve své funkci poprvé navštívil Francii.


Je symbolické, že se takováto sláva, byť pro našince místy trochu komická, koná jako protipól moskevských válečnických parád, že zní slova jako "Liberté, égalité, fraternité" a ne "poběda", a že se jí účastní prezident USA v době, kdy se spousta lidí vzrušuje perverzní nadějí na to, že západ se rozpadá a demokracie je mrtvá. Politika je také o symbolech. A ta přehlídka na Place de la Concorde jím byla.

A jen o 2 dny později se konalo jiné setkání, které si dovolím k dojmům z Francie přiřadit.

Jizva na francouzské humanitě

Moc, jak známo, je něco jako silné afrodiziakum. A jsou lidé posedlí mocenskou pýchou, kteří jsou kvůli jejímu získání a udržení schopni čehokoli. Vyvolání strachu na jedné straně a naděje na záchranu jsou k tomu od nepaměti vhodným prostředkem. A čeho se lidi bojí víc než neznáma a tajemna? I když násilí a pogromy na těch, kdo se liší, se vlečou jak červená nit historií lidstva, až 20. století díky technickému pokroku nabídlo zcela nové možnosti. Pro jednu stranu byli nepřítelem lidu majetní spoluobčané, pro druhou židé. V obou případech bylo výsledkem vražedné násilí, které se nakonec dotýkalo daleko většího počtu lidí než představovaly ony dvě "cílové skupiny". A navíc jsou jejich důsledky dlouhodobé a přenáší se i na další generace.

Také v historii válečné Francie, která byla obsazena nacisty, je nejedna rána, a nedávno uplynulo 75 let od té, která se zaceluje jen hodně pomalu a pořád do ní události šťourají.

Je to deportace na Zimní velodrom nedaleko Eifellovy věže na levém břehu Seiny v Paříži (Rafle du Vélodrome d'Hiver neboli Razie Zimního velodromu), která proběhla ve dnech 16.–17. července 1942 v Paříži. Bylo to nejrozsáhlejší hromadné zatýkání židovského obyvatelstva ve Francii během 2. světové války. Za dva dny bylo zatčeno 13 152 osoby z Paříže a jejích předměstí, které byly nejprve shromážděny na Zimním velodromu, odkud byly dále deportovány do vyhlazovacích táborů. Na zátahu se podílelo 9 000 pařížských policistů a četníků. Ze zadržených se po válce vrátilo 25 dospělých a několik dětí.


Nejvyšší představitelé Francie se léta vyhýbali otevřenému vyjádření k této tragedii. Doposud to byl pouze Jacques Chirac, který v roce 1995 prohlásil, že Francouzi, francouzský stát pomáhali při tomto pošetilém zločinu okupanta, což mělo za následek neschopnost udržet hodnoty národa a nenapravitelný zločin. Před 5 lety mluvil prezident Francois Holland o "zločinu spáchaném ve Francii a Francouzi."


K letošnímu 75. výročí této děsivé události byla uspořádána vzpomínková slavnost u pomníku židovským obětem instalovaného nedaleko místa, kde velodrom stál. Promluvili na ní francouzský prezident Emmanuel Macron a izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu, kterého pozvala Federace francouzských židovských obcí.

Benjamin Netanjahu vyzýval k boji s rakovinou militantního islámu a proti nenávisti, která sice začíná u židů, ale nikdy jimi nekončí.

Macron konstatoval, že Francie organizovala zatýkání. Neúčastnil se ho ani jeden Němec. A tak Francie v téměř každém ohledu organizovala smrt těchto obětí. A pojmenoval konkrétní viníky. Navíc mluvil i o tom, že po válce se nepodařilo zbavit se úředníků a politiků vichistického režimu. takže se země nedokázala účinně vyrovnat s otázkou kolaborace a Vichy označil za monstrum, které se zrodilo z ničeho a v nic se rozplynulo. A to je špatné, protože hrdost nelze založit na lži. Připuštění viny otevírá cestu nápravě chyb a neoslabí francouzský národ, jak tvrdí politici Národní fronty. "My budeme pokračovat v našem boji proti terorismu a nejhorším formám fanatismu,” řekl a dodal: “Takže ano, nikdy nekapitulujeme před projevy nenávisti; nikdy se nevzdáme antisionismu, protože to je jen nová forma antisemitismu.”

Tato událost jen ukazuje, jak těžké je vyrovnat se s minulostí. Takhle dlouho pálí neléčené rány. A brání dokonce diagnostice a léčbě ran nových.

Takže co Francie dnes?

Francie je bezpochyby i přes všechen ústup ze slávy jedním z významných článků architektury světové politiky. Ale především evropské. Je jedním ze dvou motorů evropské integrace a její současný prezident přichází s významnými projekty její změny. A ty jsou, zvláště v souvislosti s brexitem, naprosto nezbytné. Nelze se zabetonovat v pozicích, které přinesly v minulosti úspěch. Protože na měnící se okolnosti musí být každý organismus, který chce přežít, schopen reagovat změnou svého chování. A je pozitivní, že podněty ke změnám zní nejhlasitěji právě z Francie.

A kultura?

Mohlo by se zdát, že Francie ustoupila z pozice kadlubu, kde se slévá světová kultura, kterým byla někdy na přelomu 19. a 20. století a v určitých oblastech až do 60. let století dvacátého.

Ale Francie je bezpochyby stále tou kulturní velmocí díky bohatství, které nashromáždila v minulých i v minulém století a přidává k tomu pozoruhodné objekty progresivní architektury. Philharmonie de Paris, Cité de la mode et du Design, La Cinémathèque française, Ministère de la Culture et de la Communication, Fondation Louis Vuitton, Fondation Cartier pour l’art contemporain, Islamic Art Wing Louvre, Institut du monde arabe, Halle Pajol, EMI Music France Headquarters jsou příklady. Není to vždy můj šálek čaje, ale je to lepší než když se díky rozmarům nekvalifikovaných politiků stavba neuskuteční.


A co my?

Takže když to shrnu, Francie je velká země a veliký národ. Hodnoty, které dlouhodobě vytváří, nemizí podle politických nálad. A jestliže takováto země cítí potřebu se integrovat do větších celků, bylo by víc než absurdní, kdyby země mnohem menší hledala z takového uskupení cestu ven. Ostatně i Francie jeden takový úkrok před léty udělala, když se stáhla z velení vojenské složky NATO. Po 46 letech řekl francouzský prezident Sarkozy: "Sbližování s NATO je v zájmu Francie i celé Evropy a jenom potvrdí naši národní nezávislost… Osamocený národ beztak nedisponuje žádným vlivem," a Francie se do NATO vrátila.

Ale my už nejsme ve Francii nýbrž v Česku a je čas skončit. A protože možné je všechno, bude nejlepší se tam vrátit co nejdříve.



Žádné komentáře:

Okomentovat