Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 28. září 2017

Francie 2017 den 10. Paříž

Provence skončila v neděli na nástupišti TGV v Avignonu, odkud se vlak v 15:10 vydal na cestu dlouhou 800 km. Vlak byl plný, kdo by neměl lístek, musel by stát a možná proto jízdenky nikdo nekontroloval. Stříbrný šíp se pak skoro bezhlučně a bez zastávky řítil překvapivě zvlněnou francouzskou krajinou, za oknem se míhala stáda bílých krav na stráních, lesy a pole, jen tunely tlačily na ušní bubínky. Potom se země zklidnila do roviny a 2 hodiny a 40 minut po zavření dveří v Avignonu, přesně podle jízdního řádu, začala na Gare de Lyon Paříž.

Je to hromada let, co jsem tady byl poprvé. Dříve město slávy, dnes trochu rozpaků. Za těch skoro 50 let, která uplynula od mé první návštěvy, se hodně změnilo. Tenkrát končila éra generála de Gaulla, země měla za sebou vlnu teroru a otřásaly jí levičácké studentské bouře. Latinská čtvrť byla obklopena velkými černými hranatými policejními auty.

Dnes se už v autobusech spojujících letiště s městem nekouří, ostatně i nad žitánkami a goloázkami se smráká, v metru nejsou vagony I. a II. třídy a neviděl jsem ani pověstné metaře, co proháněli odpadky potůčky vody do kanálů, ani osamělého clocharda na výfuku metra. Už dávno zmizela stará tržnice neboli břicho Paříže a na jejím místě lehce již chátrající Pompidou Centre, z nádraží d´Orsay se stalo slavné muzeum, policie má místo černých hranatých antonů bílé mikrobusy a pařížské ženy jakoby ztratil svůj glanc. I když je možné, že ty jsou někde na dovolené a městem se pohybují turistky z cizích zemí bez šarmu.

Náš čas byl limitovaný (a jinak nelze) a naším cílem bylo především divadlo a muzea/výstavy a k jen tak pokoukání jsme proto přistoupili výběrově - co jsme ještě neviděli a co chceme vidět ještě jednou. Takže netřeba se bát, žádný průvodce ve stylu "vlevo Tatry, vpravo Roháče" to nebude.


KOPEC MONTMARTRE

Ten patří k té kategorii ještě jednou. Dá se tam vyjet Montmartrobusem, lanovkou nebo taxíkem, ale k tomu správnému pocitu je nejlepší vyšlápnout 222 schodů od stanice metra Anvers. Cestou potkáte třeba dámskou melanž po 1 € nebo a ve stejném stylu crêpes jako ohřátý polotovar v lepším případě bez chuti. Krásný příklad odvrácené tváře civilizace, ve které bohatou se stává i lůza z paneláků. Když jste však ochoten si připlatit, přes ulici dostanete pravou francouzskou pochoutku včetně onoho rituálního smažení.

pokud jste na tom opravdu blbě, módní doplňky vlevo jsou po 0,10 €.
Pařížanku se šarmem tady ovšem nehledejte.
Kopec, i když nejvyšší místo ve městě, je vysoký jen 130 m, ale má skvělou historii. Mimo jiné zde byl ve 3. století popraven první francouzský biskup Diviš, který pak vstal a s hlavou po paží odešel za město, kde dnes stojí kostel Saint-Denis s jeho hrobem. Nahoře na montmartrském vrcholu stojí známá katedrála Sacré-Cœur viditelná z celého města včetně okna hotelového pokoje. Ta byla postavena k uctění obětí francouzsko-pruské války a odčinění zločinů Pařížské komuny (=proletářské revoluce nadšeně uvítané Marxem) a vysvěcena až po 1. světové válce, tedy před necelými 100 lety.

takhle vyčnívá Sacré-Coeur nad střechami Paříže
 
a takhle vypadá Sacré-Coeur zdola
Většině návštěvníků stačí dokumentární selfíčko, někdo k sobě přifotí mušketýra s vlajkou francouzské republiky nebo svatou ženu celou v bílém. Zdá se mi však, že s úbytkem klasických foťáků poptávka po podobných důkazech autentičnosti obrázků klesá. Alespoň v Paříži.

a takhle vypadá Paříž shora
A když si to od Sacré-Coeur namíříte k východu, narazíte po 100 metrech na zajímavější i když menší kostel Saint-Pierre de Montmartre, který byl vysvěcen už v roce 1147, tedy o téměř 8 století dříve.




Je v něm hrobka Adély Savojské, činorodé francouzské královny a zakladatelky kláštera 14 let před vysvěcením kostela a také obraz Snímání z kříže připisovaný španělskému malíři Josému de Riberovi. Sloupy v lodi pocházejí z antického chrámu boha Marta. Dva stojí v chóru a dva po stranách varhan. Rovněž pět korintských hlavic sloupů pochází ještě z kostela z merovejského období.

A od vchodu do kostela už vidíte na hlavní atrakci kopce, Place de Tertre. Celosvětově známé náměstíčko velké tak 35 x 45 metrů je plné hospůdek a malířských řemeslníků, kteří vás bleskově vymalují, vystřihnou profil z papíru nebo vám prodají obrázek na památku.


Když jdete dál, klesáte po Rue Norvin a pokud vás nenaláká vnadná informátorka k prohlédnutí nefalšovaného Picassova ateliéru nebo domu Dalí, pokračujete Rue Lepic kolem Moulin de la Galette, jehož majitele pruští vojáci v roce 1871 zabili a tělo přibili k lopatkám mlýna, a domu, kde pro změnu bydlel Vincent van Gogh i se svým bratrem Theem. Vincent si však na rozdíl od mlynáře ublížil sám a navíc v Provence.


ta bílá tabulka mezi oknem a dveřmi tvrdí, že Vincent a Theo tam bydleli v letech 1886-8 
Mimochodem, ta ulice nese jméno Napoleonova generála, který povzbuzoval své vojáky v boji slovy: "Hlavu vzhůru, pánové, to nejsou hovna, ale kulky!" Mám mít radost, že ten hotýlek, kde jsem spal před skoro 50 lety tam stále slouží? Ale prodejna ryb naproti je v rekonstrukci a harmonikář s metařem asi mají volno. A tamhle jsem tenkrát koupil lahev vína, před 20 lety si dal už jen dvojku a letos nic. Málo času, čím dál tím méně. A jen o pár kroků dál je Place Blanche, které protíná Boulevard de Clichy se slavným kabaretem Moulin Rouge.


Představení v 19, 21 a 23 hodin, to první s večeří. Když chcete být VIP, přijde vás to na 420 €. Noční představení pro chudinu a bez večeře, ale s lahví šampaňského pro 2 osoby, jen 77. Henri de Toulouse-Lautrec a jeho nestyda Goulue ani Edith Piaf či Frank Sinatra už sem však nechodí, ale francouzský kankán přežil i iphony a bezpochyby ho nezničí ani umělá inteligence.

A odtud dál na východ je bulvár nejživější, zvláště pak v noci. Pro nemajetné je tu muzeum erotiky, kdo je na tom lépe, může navštívit erotický kabaret a touhou zmítaní se zde mohou krátkodobě seznámit i důvěrně. Ti dávno i ti zrovna vybouření si pak mohou dát 2 deci a presso a oduševněle sledovat noční cvrkot z kavárny na chodníku.

tahle secesní cedule na Place Blanche navržená architektem Hectorem Guimardem
dokazuje, že k Moulin Rouge jezdilo metro už v roce 1902. Do dneška
jich přežilo 58, jedna to dotáhla až do Musea moderního umění v New Yorku


PHILHARMONIE

V roce 1860 byla k Paříži připojena vesnice Villette, jíž procházel až do středu města plavební kanál, který na začátku století zásoboval pitnou vodou městské kašny, a v letech 1859-1867 kolem něj byla z rozhodnutí Napoleona III. v rámci velkolepé přestavby metropole vybudována rozsáhlá městská jatka.

jatka ve Villette roku 1867
Ta po necelých 100 letech dosloužila, v roce 1974 začala postupná demolice budov a o 2 roky později stát vyhlásil soutěž na obnovení La Villette. Trvalo to dlouho a soutěžilo se několikrát, soutěže na definitivní realizaci se zúčastnilo 805 architektonických skupin z 41 zemí, zadání zakazovalo vytvoření náměstí, lesa nebo sídliště a v roce 1983 bylo rozhodnuto. Zvítězil francouzský architekt švýcarského původu Bernard Tschumi a vznikl 55hektarový park, kde vpravo od kanálu je Cité des sciences et de l'industrie (Muzeum vědy a techniky) a na levém břehu Cité de la musique (Muzeum hudby). A to nás zajímá.

Metro číslo 5 vás doveze do stanice "Porte de Pantin" a z podzemí vyjdete rovnou u panelu s plánkem Parc de la Villette. A když se rozhlédnete, tak vlevo vidíte budovu pařížské konzervatoře, což je vysoká škola poskytující 1300 posluchačů vzdělání na úrovních bakalář-magistr-Ph.D. Byla založena roku 1794, do nových prostor se třemi menšími koncertními sály se přesunula roku 1990.

Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris
neboli Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Uprostřed volné plochy stojí veliká kašna zvaná Nubijských lvů, která před 200 lety zásobovala pitnou vodou oblast kolem dnešního Náměstí republiky a po vybudování jatek byla přesunuta sem, aby místo lidí napájela dobytek.

Lví kašna
A za ní vykukuje největší objekt, který zůstal z původních jatek zachován. Kdysi volská hala o půdorysu 250 x 85 metrů, kde se dvakrát týdně prodával hovězí dobytek, byla přeměněna v objekt sloužící k víceúčelovému šíření kultury. Po stranách bývaly menší haly určené ovcím a druhá telatům a prasatům, které kulturu nepřežily.

Velká hala 
kdysi dobytčí burza, dnes divadlo
Tak jako je vlevo konzervatoř, vpravo vyrostl objekt Cité de la Musique (Město hudby), který byl uveden do provozu roku 1995. V něm jsou umístěny amfiteátr pro 250 návštěvníků, sál pro až 1600 návštěvníků, muzeum hudebních nástrojů, knihovna, kavárna, studovny atd. 


Cité de la Musique
Tím ovšem skončila éra Mitterandových velkých projektů a na pokračování bylo třeba si počkat až do konce éry jeho nástupce. Ten měl druhou koncertní budovu mezi volebními lákadly, ale soutěž o projekt byla uzavřena v dubnu 2007, měsíc před skončením jeho mandátu, a vyhrál v ní slavný architekt Jean Nouvel. Ten mimo jiné projektoval také Zlatý Anděl, administrativní komplex vybudovaný v Praze 5 v letech 1994 až 2000. Problémy s Philharmonie tím neskončily, její stavba trvala dvojnásobek plánovaného času a náklady převýšily plánované nejméně o 120 %. Objektivně je třeba říct, že zásadním problémem se ukázala být spodní voda. Kdo by to řekl, vedle kanálu. A když se v lednu 2015 slavnostně otevíralo, architekt Nouvel se nedostavil neb byl dotčen tím, že stavebnící si dělali, co chtěli.

Philharmonie zepředu
a zezadu - obojí jako stealth vesmírné těleso
Když se to tak uváží, město Paříž na bývalých jatkách vybudovalo jakousi malou paralelu Lincolnovo newyorského centra, což by se asi Pařížanům říkat nemělo, jakýpak Lincoln, tohle zařídil jejich prezident Francois Mitterand. Ať je to jak chce, Ústřední jatka královského města Prahy byla postavena v roce 1885, sloužila 98 let a dodnes jsou v původních objektech trhovci, 2 supermarkety, Mountfield, Alza, bordel a divadlo RockOpera. O novém koncertním sále pro Prahu se stále jen medituje. Pořád jsme 20 let za Paříží?

A vyrazíte-li směrem východním a překročíte Boulevard périphérique, 35 km dlouhou okružní dálnici, která vede kolem parku, jsou za ním vzájemně prorostlá města veliká několik desítek tisíc obyvatel jako Pantin, Bobigny, Romainville a také Le Pré-Saint-Gervais, v němž je další pomník zmíněného prezidenta - Bibliothèque François Mitterrand. Dá se říct, že tento francouzský socialistický prezident byl plodný nejen biologicky, kde byl spoluautorem 3 potomků manželských a dalších dvou zplozených milenkami. Žena mu však zůstala věrná.

monumentální Bibliothèque François-Mitterrand (srovnej blob)

PALAIS ROYAL

Ale vraťme se do srdce Paříže. Když u nás zuřily důsledky bitvy na Bílé Hoře, stal se francouzským prvním ministrem čerstvý kardinál Richelieu (1585-1642), známý to nepřítel Dumasových čtyř mušketýrů, který se rozhodl, že své postavení stvrdí přiměřeným sídle. Vyjdete-li z Louvru na Caroussel a dáte se doprava, po pár desítkách metrů se před vámi otevře náměstí, na jehož druhé straně stojí dříve Kardinálský, dnes Královský palác neboli Palais Royal, který byl dostavěn roku 1639. Královský proto, že po kardinálově smrti přešel do rukou královské rodiny, dnes je však majetkem státu.


V původním pravém křídle bylo mimo jiné i divadlo, kde hrál své kusy Moliére a po jeho smrti tam Lully dával opery. Když však divadlo dvakrát vyhořelo, vzniklo zcela nové, kde dnes působí Comédie Francaise a opera se přesunula jinam. Z divadla jsou na fotografii vidět tři okna a sloupy úplně vlevo.

a tady je zbytek Comédie Francaise
Kolem divadla lze projít do rozsáhlých palácových zahrad. Ty dnes obklopují obytné domy a vnitřní arkády skrývají luxusní obchody, koncem 18. století to bylo jakési městské obchodně společenské centrum, skýtající i zábavu značně pokleslou.

Tak jako se Francois Mitterand podepsal svými projekty v Parc de la Villette, zanechal stopu i v Palais Royal. Dal impuls k instalaci Van Burenových sloupů na čestném dvoře, které mají symbolizovat propojení minulosti, současnosti a budoucnosti tím, že jsou ukotveny v podzemí a dosahují různé výšky. Jsou zhotoveny z bílého a černého mramoru, je jich 260 a dodnes jsou předmětem sporů mimo jiné proto, že projekt vyžaduje nákladnou údržbu.

Van Burenovy sloupy
V navazujícím prostoru, který je oddělen kolonádou, je umístěn druhý artefakt ze stejné doby, a to Pol Burovy fontány. Jsou dvě a lesklé nerezové koule se měly účinkem proudící vody otáčet. Ale neotáčejí se. Zrovna když jsem tam byl, tak se na jedné fontáně usadila jakási lepá děva, kterou přítel fotografoval coby umělecký objekt. Hlídač, který to po chvíli postřehl, je vyhnal oba.

Pol Burovy fontány
Vlastní zahrada je protkána stinnými alejemi, květinovými záhony a uprostřed je kruhové jezírko se zelenou vodou a další fontánou. Na lavičkách kolem odpočívají, svačí, čtou, poslouchají a klimbají ženy vesměs mladé, o kterých by se dalo říct, že mají francouzský šarm. Tedy některé. Jsou tam též matky s malými dětmi, ale za dobu, co jsem je pozoroval, se žádné nezačalo topit.


A stín v alejích využívají mladí i starší vlastenci, kteří koulí petanque.


Palác však slouží i vznešeným cílům, neboť v něm sídlí Ústavní rada a Státní rada a také ministerstvo kultury.



PERE-LACHAISE

A jako třešničku na dortu jsem si chtěl nadělit slavný hřbitov s mnoha hroby slavných osob, jakož i Zeď komunardů v něm, kde byli zastřeleni poslední povstalci Pařížské komuny, kteří se na hřbitově opevnili a 4 dny vzdorovali vládním vojákům. Ovšem příroda se mi postavila do cesty, neboť po pár minutách, v nichž jsem stačil zachytit dvě krásné sochy z těch více než 1000, které z hřbitova tvoří největší galerii pod širým nebem, spustil liják a bylo po slavných osobách, sochách i zdi. Takže až příště, stejně mi chybí i montparnaský hřbitov.


Remina Maggiori (+1985)
Sculptor: Marcello Tommasi
Tak to jsou ta místa, kam jsem se šel podívat jen tak, jen na ně. I když jsem toho viděl spoustu i na ulicích, byly to spíš drobnosti dokreslující atmosféru města. V každém případě se každým nahlédnutím otevírá vždy nová komnata a nezbývá než se vrátit i po jedenácté.


Francie 2017, den 1. Provence
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-1-provence.html

Francie 2017, den 4. Provence a víno
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-4-provence-vino.html

Francie 2017, den 6. Saint-Tropez
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-6-saint-tropez.html

Francie 2017 den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-4-provence-vino.html

Francie 2017 den 9. Festivaly na Rhoně
https://www.mbglosy.com/2017/08/francie-2017-den-9-festivaly-na-rhone.html

Francie 2017 den 10. Paříž
https://www.mbglosy.com/2017/09/francie-2017-den-10-pariz.html

Francie 2017 den 11. Opera Garnier
https://www.mbglosy.com/2017/07/francie-2017-den-11-opera-garnier.html

Francie 2017 den 11. Musee d´Orsay a Orangerie
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-11-musee-dorsay.html

Francie 2017 den 12. Král muzeí - Louvre
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-12-kral-muzei-louvre.html

Francie 2017 den 13. Rodin jako živý
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-13-rodin-jako-zivy.html

Francie 2017 den 14. Francie semper viva?
https://www.mbglosy.com/2017/10/francie-2017-den-14-francie-semper-viva.html

Žádné komentáře:

Okomentovat