Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 1. března 2020

Agrippina

"MOC JE VÍC NEŽ PRÁVO"

Tato slova vložil Vincenzo Grimani. kardinál, libretista, vicekrál neapolský a divadelním podnikatel vlastnící benátské divadlo Teatro San Giovanni Grisostomo, dnes známé jako Teatro Malibran, v jedné osobě do úst císařovny a mrchy Agrippiny ve stejnojmenné opeře Georga Friedricha Händela z roku 1709.

Své bohaté zkušenosti padesátníka ve službách Habsburků použil v nadčasovém příběhu, který se v intencích dobového vkusu odehrával  za vlády císaře Claudia v Římě na počátku 1. století n.l. Nadčasové téma římských mocenských her, sexuálních intrik i kultu osobnosti odráželo současně atmosféru v Benátkách kardinálovy doby a v nezměněné intenzitě však rezonuje s dnešními dny.

Příběh je síť plynule se měnících intrik posouvajích děj, jejichž motorem je Agrippina, mocichtivá manželka císařova a matka dospívajícího Nerona. Intriky se nakonec rozplynou v selanku rodinné lásky a věrnosti s jen trochou postranních úšklebků.

zlaté schody k trůnu
Agrippina je Händelovou pátou operou, kterou napsal po předcházejících úspěších oratorních skladeb v Římě, a byla napsána ještě v italském jazyce. Premiéru měla v roce 1709 a autor jí uchvátil benátské publikum. poté se vrátil do Německa a zanedlouho do Anglie, kde zahájil svou kariéru skladatele oper a provozovatele divadla. Ačkoliv Händelovi bylo v době skládání teprve 24 let, svůj rukopis už měl zcela vybroušený. Kardinál-libretista si naopak úspěchu příliš neužil, zemřel za necelý rok po premiéře.

císař Claudius relaxuje
Skotský režisér David McVicar má s Agrippinou bohaté zkušenosti, jeho první inscenace měla premiéru v roce 2020 v Bruselu a její koncepce je základem nastudování newyorského. Některé scény byly změněny, například "sváděcí" scéna mezi Claudiem a Poppeou, kde kvůli meetoo je aktivní žena zatímco muž je k smíchu. Jiné jsou aktuální jako bezdomovci, kteří tlačí nákupní vozíky, televizní reportéři, živá barová scéna nebo rozzuřený Nero, konzumující kvanta kokainu. A pro amerického diváka je jistě srozumitelný i politický kontext zlatého schodiště k trůnu nebo císaře hrajícího golf. Ostatně byl to generální ředitel divadla Peter Gelb, kdo prohlásil, že: "Měl bych říci, že jsme vděčni Bílému domu za to, že "Agrippina" je vnímána bezprostředněji." nebo "Líbí se nám představa, že impeachment je součástí propagace naší nové produkce." Celkově jde o chytrou černou komedii, kterou, ne každý však toto pojetí musí akceptovat.

matka Agrippina a syn Nerone
Ovšem podstatná je přece jen muzika. Händelovu barvitou hudbu, jejímž jádrem jsou v duchu tzv. opera seria spíše árie než ansámbly, nastudoval a diriguje Angličan Harry Bicket, vyhlášený odborník na barokní hudbu. Ten také v barové scéně hraje na jevišti na cembalo. Při představení mne více než kde jinde ovládal pocit, že do Metropolitní se zpěváci nechodí učit jak zpívat, tam přichází na vrcholu svého umění. Ať je to stálice Metropolitní Joyce DiDonato (51), po pětileté pauze se navracející Kate Lindsey (39) nebo debutující Brenda Rae (35), shodou okolností všechny Američanky. V hlavní roli se představila mezzosopranistka Joyce DiDonato, která má rozsáhlé zkušenosti s händelovským repertoárem – za sebou má řadu vystoupení i nahrávek, Agrippinu ztvárnila například v loňské inscenaci Královské opery v Londýně. Rovněž mužské postavy byly obsazeny skvěle a to nejen s ohledem na zpěv, ale i komické herectví, které šlo až k hraně karikatury, pro někoho možná i za ni. Nejpřesvědčivější byla postava Nerona, kterého ovšem hrála a zpívala dokonalá Kate Lindsey Nejlepší dojem z mužských mužů na mne udělal bas Metthew Rose.

Joyce DiDonato jako Agrippina
arie “Pensieri, voi mi tormentate”, 2. jednání

Brenda Rae jako Poppea, 1. jednání

Kate Lindsey jako Nerone
Árie “Come nube che fugge dal vento,” 3. jednání



Metropolitní opera New York
29. března 2020
přímý přenos

Georg Friedrich Händel
Agrippina
libreto:  Vincenzo Grimani.

dirigent: Harry Bicket
režie: Sir David McVicar
scéna a kostýmy: John Macfarlane
světelný design: Paule Constable
choreografie: Andrew George

Osoby a obsazení:
Poppea – Brenda Rae
Agrippina – Joyce DiDonato
Nero – Kate Lindsey
Ottone – Iestyn Davies
Pallante – Duncan Rock
Claudio – Matthew Rose


sobota 29. února 2020

Beethovenské štace

V letošním roce má hudební svět možnost slavit 250. výročí narození jednoho z největších skladatelů vůbec, a to Ludwiga van Beethovena. Řekl jsem si, že když už pořád něco píši, stálo by za to sepsat si pro sebe jakousi studii o tomto mimořádném člověku, ale jde to pomaleji, než jsem doufal. A tak alespoň něco málo o 12 místech, která jsou s Beethovenem spojena, aby mi při plánování letošních cest neunikla. 

1 Bonn
2 Praha
3 Heiligenstadt
4 Theater an der Wien
5 Mölker Bastei
6 Palais Lobkowitz
7 Hradec nad Moravicí
8 Austrian Academy of Sciences
9 Baden
10 Mödling
11 Helenental
12 Wasserhof

1 Bonn

Město ležící na řece Rýn, kde to všechno začalo. Ludwig van Beethoven se zde narodil v prosinci 1770 otci Johannu van Beethoven a matce Marii Magdaléně Keverich v zadním traktu domu na dnešní Bonngasse. Pokřtěn byl 17. prosince. Otec byl zpěvákem u dvora kurfiřta knížete Maxmiliana Fridricha a v hlavní části domu žil další dvorní muzikant Johann Peter Salomon. Po čtyřech letech se rodina odstěhovala a později se tam vrátila. Dnes je v domě Beethovenovo muzeum, které bylo v loňském roce rekonstruováno a rozšířeno.


2 Praha

I když většinu svého dospělého života strávil Beethoven ve Vídni, pracovní závazky ho občas přivedly i jinam. V Praze pobýval v roce 1796 a ubytován byl v Lázeňské ulici číslo 11 na Malé Straně v hostinci U zlatého jednorožce, dnes Palác Beethoven. Iniciátorem cesty byl zřejmě kníže Karel Lichnovský, stejně jako o 7 let dříve podobné cesty Mozartovy.

palác Beethoven
autorem pamětní desky je Otakar Španiel 
 Bratrovi Johannovi Beethoven z Prahy píše, že se má dobře, jeho umění mu přináší přátele a uznání i peníze a zůstane několik týdnů. Během pobytu složil nejen několik komorních skladeb (mimo jiné koncertní arii Ah! perfido a několik skladeb pro mandolinu) dedikovaných osmnáctileté hraběnce Josephine de Clary, člence jednoho z předních šlechtických rodů nejen v Praze, ale celé habsburské říši. Při té příležitosti také navštívil známého pražského houslaře Edlingera, který sídlil v nedaleké Nerudově ulici v domě U tří housliček.


Do Prahy se Beethoven vrátil v roce 1798 na premiéru svého 1. klavírního koncertu, kde sám hrál klavírní part. A potřetí tudy cestoval v červenci 1812 do lázní Teplice, kde se setkal nejen se spisovatelem a básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe.

3 Heiligenstadt

Poprvé Beethoven přijel do Vídně v roce 1787, aby se setkal s Mozartem. Ale vzhledem k onemocnění matky se musel urychleně vrátit. O šest let později přijel znovu a většinu života strávil ve městě a jeho okolí. Jedním z těchto míst je Heiligenstadt, dnes součást Vídně, kam lze dojet metrem. Poprvé zde pobýval v roce 1802, aby léčil svou nastupující hluchotu.

Beethovenovo heiligenstadtské muzeum, Probusgasse 6
Muzeum v Probusgasse je od roku 2017 největší beethovenovskou expozicí ve Vídni.

V roce 1802 zde vznikla 2. symfonie, premiérovaná v Theater an der Wien  Zde také ve stejném roce napsal ve stavu hluboké deprese Závěť, která však byla nalezena až po jeho smrti.

kopie závěti je vystavena v muzeu
Badatelé se nemohou shodnout na tom, zda skladatel pobýval v místě muzea nebo o kus dále, v hostinci a dnešním vinařství na Pfarrplatz 2. Pravda však je, že v hostinci bydlel krátce v roce 1817.


4 Theater an der Wien / Divadlo na Vídeňce

Beethoven ovšem ve Vídni žil na možná až 60 adresách. V roce 1802 ho ředitel nedávno vybudovaného divadla Na Vídeňce Emanuel Schikaneder ubytoval v bytové části objektu, snad proto, aby měl kontrolu nad prací na opeře Leonora a dalších skladbách.  Byl to týž Schikaneder, který napsal libreto pro Mozartovu operu Kouzelná flétna. 8. května 1803 zde měla premiéru 2. symfonie, 3, klavírní koncert a oratorium Kristus na Olivetské hoře. O dva roky později zde měla 7. dubna veřejnou premiéru symfonie č. 3 Eroica a 20. listopadu opera Leonora, proti vůli skladatelově přejmenovaná na Fidelio. A nakonec v roce 1808 zde poprvé zazněly 5. a 6. symfonie a fantazie pro klavír.

boční pohled na Theater an der Wien na počátku 19. století
Divadlo je dodnes v provozu, budova s bytem však již nestojí.

5 Mölker Bastei

Další Beethovenův kdysi byt, dnes muzeum lze najít nedaleko bývalé Skotské brány, dnes stejnojmenné stanice metra, a proti vídeňské univerzitě. Je ve čtvrtém patře nájemního domu postaveného koncem 18. století na zrušeném bastionu městského opevnění (proto adresa Mölker Bastei 8) a z oken je krásný výhled na střechy Vídně a Wienerwaldu.

Ve 4. patře je Beethovenův byt s expozicí.
A pozor, bez výtahu!!!
Beethoven zde žil v letech 1804-1808 a 1810-1814 a těšil se přízni majitele domu Johanna Baptisty Freiherr von Pasqualati. Během této doby zde vznikly 5., 7. a 8. symfonie a také byla dokončena opera Leonora/Fidelio. V muzeu, které je v bytě umístěno, je řada exponátů spojených s Beethovenem, včetně piana, u kterého skládal 5. symfonii.


6 Lobkovický palác ve Vídni

V době svého republikánského nadšení připsal Beethoven 3. symfonii Eroica Napoleonu Bonaparte. Když ten se nechal prohlásit císařem, Bonapart zmizel a skladatel symfonii připsal, možná za 400 dukátů, knížeti Lobkovicovi s právem na výlučné provozování po dobu šesti měsíců. Ve Vídni poprvé zazněla v prosinci 1804 právě v tomto sále (Ale vůbec poprvé v srpnu 1804 na lobkovickém zámku Jezeří v severních Čechách, poté na dalším lobkovickém zámku v Roudnici a teprve pak ve Vídni). Protože však šlo o soukromé akce, za den skutečné premiéry se počítá 7. duben 1805, kdy byla poprvé hrána pro veřejnost - viz Theater an der Wien.


Slovo "eroica" se však objevilo až v roce 1806, kdy symfonie vyšla tiskem. Název zněl "Sinfonia eroica composta per festeggiare il sovveniere di un grand uomo", v překladu „Hrdinská symfonie zkomponovaná na počest velkého člověka“. Odtud se vžil název Eroica a dále sál Eroica. A cestou z centra do Heiligenstadtu můžete na Döblinger Hauptstrasse narazit na Eroica House, kde Beethoven trávil léto 1803 a pracoval ne Eroice.

Eroica Saal

7 Hradec nad Moravicí

Jedním z hlavních Beethovenových mecenášů po definitivním přesídlení do Vídně byl kníže Karel Lichnovský. Beethoven v jeho vídeňském domě několik let bydlel a navíc dlouhodobě pobíral apanáž. Rodině patřil rovněž zámek v Hradci nad Moravicí nedaleko slezské Opavy, kam byl Beethoven v roce 1806 pozván.

zámek v Hradci nad Moravicí
"Beethovenův" pokoj
busta v zámeckém parku
 Pobýval tam od července a někdy v říjnu se vrátil domů. Došlo k tomu po roztržce s pánem domu, který pozval francouzské důstojníky, kterých byl kraj plný, snad v naději, že tím zabrání rabování na svém panství. Při té příležitosti požádal skladatele o to, aby zahrál Appassionatu, a protože ten odmítl, došlo k potyčce, po které Beethoven v noci a za deště odešel. Tím přišel o přítele a mecenáše, který ho 13 let podporoval. Zůstaly mu jen nástroje, které kníže zakoupil pro chlapecký kvartet.

Podruhé přijel Beethoven do Hradce pravděpodobně 24. září 1811, aby se účastnil premiéry své Mše C dur dne 28. září v Opavě. Na zámku se zdržel pouze 5 dnů a odejel do Vídně, aby se zúčastnil oslav svého žáka arcivévody Rudolfa. Podstatné však je, že kníže onen starý konflikt odsunul a byl ochoten Beethovena znovu podporovat. Což pomohlo jen zčásti, neboť za 3 roky zemřel. 

8 Rakouská akademie věd

Historická budova Rakouská akademie věd se nachází nedaleko Stephansplatz v budově postavené v letech 1753-1755 pro potřeby vídeňské univerzity, která v této oblasti působila od středověku. Uvnitř této instituce lze najít další důležité beethovenovské místo. Koncertní sál, který v jeho době náležel k nejprestižnějším vídeňským scénám, byl 8. prosince 1813 svědkem premiéry 7. symfonie a skladby Wellingtonovo vítězství oslavující úspěchy spojenců v boji s Napoleonovou armádou. Koncert byl součástí charity ve prospěch vojáků zraněných v říjnové bitvě u Hanau.

slavnostní sál Rakouské akademie věd

9 Baden

Nijak zvlášť pevné Beethovenovo zdraví přivádělo skladatele do různých lázní. Vedle zmíněného Heiligenstadtu nebo lázní v západních Čechách to byl především Baden, který leží asi 30 km jihozápadně od Vídně. V letech 1807-1825 tam strávil mnoho prázdninových měsíců a dodnes zůstala zachována řada domů, kde tehdy žil. Jedním z nejznámějších je dům Rathausgasse 10, kde pracoval na 9. symfonii a kde je dnes malé muzeum. 

Beethovenhaus Baden

10 Mödling

Modling leží pár kilometrů jižně od Vídně, ale je dnes okresním městem s asi 20 000 obyvatel a Beethoven v něm bydlel v letních měsících 1818 a 1819 ("Hafnerhaus") jakož i 1920 ("Christhof"). V té době pracoval na skladbách Missa Solemnis, 9. symfonie, klavírní sonáta č. 29 a Diabelliho variace. V roce 1819 údajně složil 11 tzv. Mödlingských tanců pro šraml, který hrál v hostinci U dvou havranů, kam docházel. Do Hafnerhaus jsou dnes turisté lákáni na pamětní pokoje.

Hafnerhaus Modling

11 Helenental

Seznam Beethovenských poutních míst zakončíme něčím méně radostným. Jak lze očekávat u romanticky orientovaného skladatele, jenž do „pastorální“ symfonie přenesl své city k přírodě, Beethoven měl rád procházky po venkovských oblastech v okolí Vídeň. Jedním z těchto míst bylo Helenentalské údolí poblíž Baden, kde „Beethovenova cesta“ připomíná jeho dobu. Ostatně podobná cesta je i v Heiligenstadtu.


Nesmrtelný mistr tónů pobýval v letech 1826 a 1826
často u této skály
Bohužel tato oblast byla údajně také místem, kde se Beethovenův 20letý synovec Karl pokusil v červenci roku 1826 o demonstrativní sebevraždu. Přestože měl dvě pistole, jednou minul a střela z druhé ho pouze zranila. Nicméně dosáhl svého a zoufalý strýc - poručník souhlasil s tím, aby tento neschopný střelec opustil studia a stal se vojákem.

Helenental s troskami hradu Rauhenstein ve 20. letech 19. století
To romantické místo je snad prokleté. O pár kilometrů dál a 63 roků později zastřelil v Mayerlingu ženatý korunní princ Rudolf svou mladičkou a již těhotnou milenku a posléze i sebe (Říká jedna z verzí tragédie císařské rodiny)


12 Zámek Wasserhof

Schloss Wasserhof v Gneixendorfu leží asi 80 km východně od Vídně a v roce 1819 ho koupil Beethovenův nejmladší bratr Johann.

Wasserhof koupil v roce 2007 vídeňský architekt  Ernst Linsberger
a v letech 2011-2015 ho rozsáhle restauroval.
Ten přišel za Ludwigem do Vídně v roce 1895 a působil zde jako lékárenský asistent do roku 1808, kdy si pořídil vlastní lékárnu v Linci. Snad za finanční podpory od Ludwiga. I když badatelé hledají signály jejich vzájemné nevraživosti, zdá se, že skutečnost nebyla tak dramatická. Bratři byli v kontaktu i přesto, že se Ludwig snažil zabránit Johannovu "nerovnému" sňatku, ten mu pomáhal v problémech se synovcem Karlem. Když po zmíněném pokusu o sebevraždu dal Ludwig souhlas s tím, aby se Karl přihlásil do armády, byli oba od konce září do počátku prosince hosty na Wasserhofu (za 4 zlaté/den). Akorát není vědcům úplně jasné, zda přímo na zámku nebo v přilehlém domě č. 19. Jeho majitelé to však neřeší a zřídili si Beethovenovo muzeum. Ludwig, zde dokončil kvartet op. 135 a upravoval kvartet op. 130.

pamětní deska na zámecké zdi
Karl poté narukoval jako kadet k pěšímu pluku v Jihlavě, zatímco Ludwig se vrátil do Vídně a Wasserhof tak byla jeho poslední štace. Zemřel 26. března 1827.






středa 19. února 2020

Kate 40

Existuje asi tak deset světově známých mezzosopránistek, mezi které patří například Američanky Joyce DiDonato a Isabel Leonard, Lotyška Elina Garanča či Italka Cecilia Bartoli. Podle mne k nim náleží i další Američanka Kate Lindsay.


Ta se narodila v roce 1980 v Richmondu, Virginia. Otec byl presbyteriánský duchovní a rodina jednak neměla příliš zbytečných peněz, jednak nijak zvlášť neholdovala muzice, i když Kate zpívala v místním sboru. A přitahoval ji spíš sport a to až tak, že trénovala a hrála v místním fotbalovém oddíle vedle svého staršího bratra. Naštěstí měla zájem i o hudbu a tou se zabývala víc, když utrpěla sportovní zranění ve 13 a znovu v 15 letech a nedostatek pohybu ji přiblížil k hudbě. V těch patnácti ji spolužačka přivedla ke své učitelce hudby a ta ji začala učit zpívat, i když zpočátku bylo Kate trochu trapné, že na hodiny chodí upocená a páchnoucí z tréninku. Nakonec hudbu zvítězila a Kate ji s vyznamenáním vystudovala na místní Indiana University. V roce 2001 také strávila podzimní semestr studiem ve Vídni, zprostředkovaným IES Abroad, plným jménem The Institute for the International Education of Students. S Vídní spojená vzpomínka na ohromující vlnu rakouské solidarity po teroristických útocích 11. září je u ní dodnes velice silná.

S titulem bakalář hudby z Indiana University byla v roce 2004 přijata do Lindemann Young Artist Development Program v rámci Metropolitní opery, kde strávila tři roky. Během prvních dvou let studia ,,, zpívala malé role v Massenetově Manon, ve Verdiho Don Carlo a v Kouzelné flétně.

V posledním roce studia, tedy 2007, zpívá v Metropolitní opeře role Cherubína ve Figarově svatbě a Stéphana v Roméo et Juliette.

Kate Lindsay a Anna Harthenos - Figarova svatba, MET 2007
Zajímavé je, že v Romeovi a Julii alternovala v malé roli s velkou árií Stephana s téměř stejně starou Isabel Leonard, která dnes patří mezi nejzářivější hvězdy newyorského divadla. A v témže roce rovněž posbírala několik významných ocenění a grantů.

V roce 2008 vystupuje poprvé v Evropě a to jako Cherubín v Opera de Lille

V roce 2009 zpívá v Metropolitní kuchtíka v Rusalce, menší role ve Zlatu Rýna a Soumraku bohů a v Hoffmannových povídkách Můzu a Niclausse. V Santa Fe Opera pak Zerlinu v Don Giovanni.

Kate Lindsey (Můza) a Joseph Calleja (Hoffmann)
Následující rok 2010 zpívá opět v Santa Fé a poprvé také v Seattle Opera (Daron Hagen: Amelia, světová premiéra). V Německu debutuje v Bavorské státní opeře Cherubínem ve Figarově svatbě

V roce 2011 zpívala v Metropolitní opeře Můzu a Niclausse ve Straussově Hoffmanových povídkách a v pařížském Théatre des Champs Elysées Idamanta (Mozart: Idomeneo) a v srpnu se vdala a odstěhovala se do Seatllu. Manžela optika nedotčeného operou potkala kdesi při běháni krajinou. Hned v září se pak vrací do Lille zpívat Cherubína. Na podzim ještě v Metropolitní zpívá v  Hänsel und Gretel a na západním pobřeží Rosinu (Lazebník sevillský) v Seattlu a Zerlinu (Don Giovanni) v Los Angeles.

V londýnské Royal Opera House debutovala v roce  2012 jako Zerlina a zdá se, že se jí to stalo osudným. Hned v následujícím roce 2013 se do Londýna stěhuje, později se vdává za britského filmaře Olly Lamberta.

Během roku 2012 zpívá též Annia v La clemenza di Tito v Metropolitní opeře a tamtéž Siebela ve Faustovi.

V roce 2013 sice zpívala v rodném městě s Richmondskými symfoniky v koncertu „Večer s Kate Lindsey,“ především však poprvé vystoupila jako Angelina v La Cenerentola a to v Los Angeles Opera a jako Skladatel ve Straussově Ariadně na Naxu na operním festivalu v Glyndebourne.

Rok 2014 se vyznačuje plnou orientací na evropské scény. V Bavorské státní opeře zpívá Niclausse, Rosinu a Cherubina, ve Vídeňské státní opeře Skladatele a Sexta (La Clemenza di Tito) v Théâtre des Champs Elysées. Na skok se vrací do Seattlu k Niclaussovi.

Do Metropolitní opery se vrací ještě v roce 2015, kde tvoří jako Zerlina pár s Masettou debutujícího Adama Plachetky a zpívá tam opět v Hoffmannových povídkách. V srpnu následuje Dido v koncertním provedení Purcellovy opery Dido and Aeneas v rámci Salzburger Festspiele, dále Cherubín v Royal Opera House, Hänsel v Hänsel und Gretel (Dutch National Opera). Ve Spojených státech vystupuje již počtvrté a naposled v Seattlu, tentokrát jako Skladatel v Ariadně na Naxu. Dvakrát zde byla vyhlášena umělcem roku.

Můza, Seattle 2015
2016: Nicklauss/The Muse a Lazuli (Emmanuel Chabrier: L'étoile) v Royal Opera House, Sextus v La clemenza di Tito na scéně Théâtre des Champs-Élysées a především poprvé Festival v Aix-en-Provence. Role Dorabelly ve svérázné inscenaci Mozartovy opery Cosi van tutte, odehrávající se v sídle posádky italských vojáků v Mussolinim okupované Eritrei koncem 30. let minulého století, znamenala veliký úspěch nejen pro nadstandardně erotické ladění inscenace.


Rok 2017 byl zvláště plodný. V několika evropských městech včetně Prahy zpívala výběr z písní Chants d'Auvergne Josepha Cantelouba. V Praze byla již podruhé, ale publikum bylo zřejmě naladěno na něco efektnějšího.

V květnu vyšlo  CD s písněmi Bertolda Brechta a několika dalších emigrantů (Zemlinsky, Alma Mahler, Korngold) nazvané Thousand Miles, kde na klavír hrál francouzský jazzový pianista Baptiste Trotignan.


V září hrála a zpívala v pařížské Opera Comique Mirandu (podle Williama Shakespeara a Henri Purcella) a uprostřed intenzivní práce se jí v listopadu narodil syn.

Po několikaměsíční pauze zpívá v březnu 2018 koncertně provedeného Händelova Ariodanta spolu s  Les Arts Florissants a pod taktovkou Williama Christie. Pokračuje v květnu v Glyndebourne Octaviánem (Růžový kavalír) a v letním Salcburku se vrací do samotných počátků opery Neronem v Claudio Monteverdi: L’incoronazione di Poppea, kde Poppeu zpívala Sonya Yoncheva a dirigoval William Christie.


Na podzim přijela i s ani ne ročním synem do Spojených států, kde v říjnu a listopadu absolvovala menší turné s Thousand Miles a na závěr zpívá ve Washington Concert Opera zpívá Sapho Charlese Gounoda.

V roce 2019 zpívá v koncertním provedení některých rolí jako Berliozova Faustova prokletí v Paříži a Ariadny na Naxu v Clevelandu.

V březnu 2019 Ariadne Auf Naxos jako skladatel v kompletním provedení v Théâtre Des Champs-Elysées, Paris a v dubnu Mirandu v Caen a Bordeaux. V létě 2019 v Glyndebourne v Massenetově Cendrillon jako Princ vedle Danielle de Niese jako Angeliny. A takhle to viděla kamera jejího manžela.

V říjnu 2019 zpívala ve Vídeňské státní opeře Skladatele v Ariadně na Naxu a v prosinci tamtéž hlavní roli ve světové premiéře opery Orlando Olgy Neuwirth podle románu Virginie Woolfové z roku 1928.

Koncem ledna 2020 přichází do prodeje album Arianna. Jsou to tři tváře zklamané lásky v hudbě skladatelů 18. století. Ve spolupráci s Jonathanem Cohenem a jeho vynikajícím souborem Arcangelo natočila tři kantáty o Ariadně, opuštěné na ostrově Naxos poté, co pomohla Theseovi zabít Mínotaura tím, že mu dala vlákno, pomocí kterého našel cestu labyrintem. Ebra d'amor fuggia (1707) Alessandra Scarlattiho pojednává o Ariadnině „láskou opilém“ letu vedle Thesea a svou něhu vyjadřuje v árii „Pur ti stringo“. Ve stejném roce složil mladý Händel svou kantátu Ah crudel, nel pianto mio, tentokrát s anonymním opuštěným milencem. Konečně v roce 1789 se k Ariadně obrátil kantátou Arianna a Naxos také Joseph Haydn.


A konečně 17. února se po pěti letech vrací do Metropolitní opery jako Neron v Händelově Agrippině po boku Joyce DiDonato a Brendy Rae.

A to jsem představil jen možná neúplný výčet operních inscenací, ve kterých Kate Lindsay za 14 let své kariéry zpívala. Následovat by mohly koncerty, recitály, mše, kantáty atd. Na Lindsey je vidět soustředěné úsilí a neokázalost, rysy jakoby příznačné pro člověka vyrůstajícího v protestantském prostředí. Prostý smrtelník si sotva dovede představit na jedné straně míru talentu takových lidí a na druhé straně množství práce a pravděpodobně i odříkání, které musí k onomu talentu připojit, aby dosáhli takového spektakulárního výsledku. Ale k tomu se samozřejmě mohou propracovat i lidé, kteří nejsou zcela stejného zrna. Právě při porovnání zmíněné Isabel Leonard a Kate Lindsay jsou vidět rozdílné podmínky, ze kterých vyšly i cesty, kterými se ubíraly a přesto obě dospěly ve svém oboru na vrchol. Je to obdivuhodné a radostné stejně jako jejich zpěv.







úterý 18. února 2020

Zní to jako sen

Narazil jsem na poznámku ze 17. listopadu 2002, tedy z doby, kdy prezidentem byl Václav Havel a předsedou ODS Václav Klaus:

V Praze dnes slavnostně zasedala sněmovna, kde promlouvali prezident a předsedové partají, včetně komunisty Grebeníčka. Nad jeho zvrácenostmi se pozastavili pouze Havel a ODS, kteří sál opustili, když spustil. Aspoň, že mu ostatní netleskali. A zatímco předseda ten svůj jed balil do kulatých vět, mladá krev bez skrupulí povykovala z balkonu pražské bolševické rezidence: "Kapitalismus - bída a hnus." Nakonec si navlékli na hlavu masky a pod ochranou demokratické policie odtáhli.


No a ten deviant vykládal, že po roce 1989 se nejen propadá ekonomika země, ale naše tradičně mírumilovná země se dala na militaristickou dráhu v NATO. Ovšem je to právě ta jeho partaj, která řve jak protržená a volá po demokracii, když se "ubližuje" zločincům a la Miloševič, Saddám, Kim či Lukašenko. A která miluje Castra. A tyhle všechny nechává klidnými 60 mrtvol zohavených Saddámovými následovníky nebo rozčtvrcená Evropanka, ale kvůli jednomu zastřelenému - údajně civilistovi - podávají žalobu do rukou Kofi Annana osobně. Fuj.

A dnes, 18. února 2020 měl jiný předseda této partaje z titulu funkce místopředsedy sněmovny předávat panu Křečkovi pověření k výkonu funkce ombudsmana. Když mu v tom zabránil jeho vlastní organismus, přešel tento akt na další exotický exemplář Okamuru.

Zní to jako sen, kam se od té doby vypracovali přesto, že ve volbách 2002 získali 18,5 % hlasů, zatímco po 15 letech v roce 2017 pouhých 7,8 % hlasů.

Čas spravedlivě prchá

Toto je dnes


a toto bylo před 14 lety na chalupě