Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 11. ledna 2020

Prosincová hudební nadílka

Loňský prosinec byl co do hudebních produkcí dosti úrodný.

Začalo to 10. prosince v Rudolfinu Händelovým oratoriem Mesiáš v provedení Collegia 1704. Úvod je nejlépe ponechat dirigentovi a znalci barokní literatury Václavovi Luksovi:


Jedním z vrcholů oratoria a obvyklým přídavkem koncertu je Hallelujah:


Obsazení sólových partů bylo až na soprán stejné jako při nahrávce: Johanna Winkel - soprán, Benno Schachtner - alt, Krystian Adam - tenor, Krešimir Stražanac - bas a k provedení v podstatě není co dodat, orchestr, sbor i dirigent jsou zárukou kvality. O tom svědčí i to, že po Rudolfinu následovalo turné po západní Evropě.


Hned následující večer - 11. prosince byl v rámci abonentní řady na programu koncert České filharmonie věnovaný převážně současné hudbě, jmenovitě Miroslava Srnky a Petera Eötvöse, který byl také dirigentem celého koncertu. Jsem schopen tuto hudbu v omezeném rozsahu  vyslechnout, ale co je moc je příliš a tak jsem o přestávce odešel. Škoda Stravinského na závěr. Chápu, že pro dirigenta je podobná hudba velikou výzvou. I pro autora, pokud obdrží dotaci. Nicméně abych si zvykl na její "estetiku," - věřím, že to je možné, - musel bych věnovat značnou část svého času jejímu poslechu ne-li studiu, k čemuž mne nic nemotivuje. Jsem na to příliš stár a čas radši věnuji něčemu, co vyvolává v mé duši radost. Tvůrcům a provozovatelům této hudby, kteří tvoří nezřídka pomocí počítačových programů v laboratoři nepřeji nic zlého, ale jsem přesvědčen, že nemalá část posluchačů, kteří hlasitě tleskají, tak činí jaksi ze zvyku a protože to je in. Stejně jako oslavují standing ovation výkony často sotva průměrné. Ludwig Wittgenstein, matematik, filosof a hudební znalec tvrdil, že hudba pro něj končí tuším Haydnem. Ovšem nic neplatí absolutně, takže třeba hudba paní Kaiji Saariaho v opeře L´amour de loin (Láska na dálku) byla naprosto skvělá.


V sobotu 14. prosince večer dával v Rudolfinu recitál Lukáš Vondráček a ten byl dalším pohlazením. Schumann, Smetana, Ravel a Schubert. Obdivuhodné Smetanovy České tance podal brilantně a závěr autorem poněkud nevyvážené Schubertovy sonáty byl bouřlivý. Ale z každé skladby neomylně dýchla doba, ve které žil. 


Bouřlivé ovšem bylo i to, co následovalo, resp. co napsala Dita Hradecká pro portál operaplus.cz:
 - nebylo jasné, co chce říci a jakou – jestli vůbec jakou – emoci chce vzbudit.
- dlouhý zápas umělce s partiturou... ale bez většího emocionálního dopadu na posluchače, bez toho,    aby bylo jasné, kam směřuje a jaké chce skladbě vtisknout kontury.
- tentokrát zůstal Lukáš Vondráček krůček přede dveřmi, za nimiž je ono Umění s velkým U.
- čeká jej dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti.

Bolestí řady českých kritiků je malost. A dožadovat se toho, aby klavírista sdělil, co chtěl svým hraním říct, jen odhaluje, že kritik byl v ten večer opravdu z formy. I v tomto případě se zdá, že to co napsal, vypovídá víc o něm než o klavíristovi. (Navíc neúspěšný klavírista by měl být jako kritik zvláště opatrný. To není zcela korektní konstatování, ale ne horší než ona kritika.) Vondráček se ovšem s těmito hloupými tvrzeními nedokázal vyrovnat, na hrubý pytel použil hrubou záplatu a prohlásil, že nadále nehodlá v Česku hrát. Naštěstí to za 3 týdny a v novém roce odvolal.

Týž den večer jsem pak ještě stihl madridský záznam Händelova Tamerlána z roku 2006 s Placido Domingem. Byl neoddiskutovatelná kvalita, zato letos se ho v MET i LA Opera surově zbavili kvůli nějakým desetiletí vzdáleným "MeToo" prohřeškům. Údajným. Evropa v čele s La Scalou ho naopak uvítala s otevřenou náručí. James Levine, kterého takhle likvidovali v MET předloni, z toho možná vyrazil 5 mil. $, ale už si nezadiriguje.

Nedělní Chorea Bohemica 15. prosince v divadle ABC měla sice vánoční atmosféru a zvláště choreograficky některé zajímavé momenty, ale před 40, 30 i 15 roky mi jejich předchůdci připadali daleko autentičtější a spontánnější. Prostě do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Navíc zvláště Vánoce s Choreou jsou hodně o emocích a osobním prožitku, takže dnešní nadšení novicové budou za 40 let citit možná to samé co já dnes.



A ve čtvrtek 19. prosince večer vystoupila v Rudolfinu houslová superstar Leonidas Kavakos s Českou filharmonií. kteří provedli Beethovenův houslový koncert a jeho Eroiku. Super. Kavakose znám z jeho minulého pražského vystoupení i ze záznamů jako absolutního houslistu a majitele kamenné tváře bez emocí, ale tentokrát to byl zcela jiný Kavakos. Nejen že byl jako hráč i dirigent zcela suverénní, ale jeho hudba i celá přítomnost byly radostné, což se odráželo také ve hře a tvářích orchestru, koncertním mistrem počínaje.

Kavakos, housle a Beethoven
koncertní mistr 1. houslí

Hudební prosinec a rok jsem uzavřel na Silvestra opět s Collegiem 1704 a Václavem Luksem v Rudolfinu. Zatímco v půl osmé večer už měla většina občanů nastartováno k silvestrovské jízdě, ne tak Collegium 1704 a tisícovka jeho příznivců. Muzikanti hráli jako vždy pod panem Luksem srdcem a jejich hudba byla skvělým novoročním a dodatečně i vánočním darem. Sotva si dovedu představit, že by si k tomu z recese střihli ještě Srnku.

Je málo co dodat k tomu, co před kamerou vyprávěl Václav Luks o hudbě a skladatelích


Ovšem návštěvník stejně vnímá především hudbu jako takovou a to, jak působí na samotné hráče, jejichž nálada se na něj přenáší. A tady byla tradičně skvělá. 

Když koncert za potlesku na odchodnou definitivně skončil, zbývalo do půlnoci pouhé 2,5 hodiny, takže to byla definitivně poslední produkce roku 2019, tudíž se sluší říct něco na rozloučenou s ním.

Co se hudby týče, byl to výživný rok. Další takový začíná za 13,5 hodiny ve vídeňském Musikvereinu, kde hodinu před polednem vrátí Vídeňští filharmonici na dvě hodiny atmosféru fin de siecle a současně přiblíží o slepičí krok jaro. A tady je malý předkrm, jeden z vrcholů minulých ročníků - 33 let starý záznam Hlasů jara Johanna Strausse mladšího s Kathleen Battle, která vyloudila šťastný úsměv i na tváři osmdesátiletého invalidního tvrďase Herberta von Karajan.


čtvrtek 9. ledna 2020

Blbost jako přednost?

Včera jsem narazil na jakéhosi opraváře, který mi připadal jako kmenový volič současného mocenského tandemu B&Z. Menší sporý chlápek středního věku, který to dotáhl na seřizovače klik a pantů oken a dveří, byl se vším okamžitě hotov, všemu rozuměl a všichni pro něj byli blbci. Dokáži si představit, jak se po pár pivech stává ve svých očích králem hospody. Čím to, že osoba se schopnostmi sotva průměrnými věří, že vše má jednoduché řešení, které zná a rozumí mu i on?

Zkusme se obrátit k  psychologii, což je disciplína s obrovským potenciálem, protože se může týkat kohokoliv z 8 miliard jedinců druhu homo sapiens. A psychologové David Dunning z Cornell University a Justin Kruger z University of Illinois v roce 1999 doložili princip [1], který je sice nasnadě, ale oni ho ověřili experimentálně.

Inspirací pro jejich výzkum se stal případ z roku 1995, kdy bankovní lupič McArthur Wheeler neozbrojen a bez masky vyloupil dvě pittsburské banky. Když ho dopadla policie, Wheeler byl v šoku, neboť, jak tvrdil, „se přeci polil šťávou".Wheeler totiž trpěl utkvělou představou, že když se pomaže citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným. Ostatně, svůj názor nezměnil ani tehdy, když viděl záznamy z přepadení, které označil za podvrh. [2]

Dunning-Krugerův efekt 

O co tedy jde? Lidé mají tendenci hodnotit příliš příznivě své schopnosti v řadě sociálních a intelektuálních oblastí. Autoři dokládají, že k tomuto nadhodnocování dochází částečně proto, že jedinci, kteří nejsou v těchto oblastech dostatečně kompetentní, trpí dvojím břemenem: nejenže činí chybné závěry, což vede k nesprávným rozhodnutím, ale jejich nekompetentnost je zbavuje schopnosti si svůj hendikep uvědomit. Experiment proběhl tak, že ve čtyřech studiích autoři zjistili, že účastníci, jejichž odpovědi při testech humoru, gramatiky a logiky se nacházely ve spodním kvartilu [3], hrubě přeceňovali svůj výkon a schopnosti. Přestože je jejich výsledky zařadily do 12. percentilu [4], byli přesvědčeni, že jsou mírně nad průměrem. Několik analýz spojilo tuto nesprávnou kalibraci s nedostatkem schopnosti si svou neschopnost uvědomit, resp. rozlišit přesnost od chyby. S rostoucí kompetencí účastníků se zvyšovala i jejich schopnost rozpoznat vlastní omezení.

Platí to i pro politiku

Iana Ansona, asistenta katedry politických věd University of Maryland zaujaly diskuze na sociálních sítích před americkými prezidentskými volbami v roce 2016. K provedení výzkumu si vybral 2 606 dospělých Američanů, kteří vyplňovali dva on-line průzkumy. Hodnotil pak faktické znalosti účastníků – ptal se například na to, jak dlouho slouží senátor, kdo je ministr energetiky, nebo která strana je konzervativnější v oblasti zdravotní péče, či která strana ovládá Sněmovnu reprezentantů. Většina z nich neměla v politickém kvízu příliš dobré výsledky - a ti, kteří měli horší výsledky pak s větší pravděpodobností nadhodnocovali svůj výkon. [5]

Někteří jedinci začali po amerických prezidentských volbách 2016 spojovat Trumpovo působení na postu prezidenta s Dunning-Kruger efektem, protože Trump  působí dojmem neuvěřitelné sebejistoty tam, kde o problému mnoho neví. Podobné asociace občas vyvolává i počínání českých ústavních činitelů.

Tak svět odplácí

Doložení D-K efektu přineslo autorům v roce 2000 Ig Nobelovu cenu, což je americké ocenění parodizující skutečnou Nobelovu cenu. Ta je každoročně udělována časopisem Annals of Improbable za neobvyklé nebo triviální výsledky vědeckého výzkumu a má poněkud ironizující charakter. V našem případě to jistou logiku má, neboť odpovídající zkušenost s hlupáky je známa již od starověku, nikdo ji však za použití statistických metod experimentálně neověřil.

Stejnou cenu získala o rok dříve skupina českých vědců, kteří dokázali, že psi zaujímají při močení polohu sever-jih.

----------------------------
.
[1] Unskilled and unaware of it: How difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. By Kruger, Justin,Dunning, David; Journal of Personality and Social Psychology, Vol 77(6), Dec 1999, 1121-1134

[2] The Anosognosic’s Dilemma: Something’s Wrong but You’ll Never Know What It Is (Part 1)
BY ERROL MORRIS JUNE 20, 2010 9:00 PM

[3] kvartil - Tři kvartily rozdělují statistický soubor na čtvrtiny. 25 % prvků má hodnoty menší než dolní kvartil  a 75 % prvků hodnoty menší než horní kvartil

[4] percentil - relativní umístění vzhledem k ostatním posuzovaným na stupnici do hodnoty 100, přičemž 100 je nejvyšší umístění

[5] http://www.iananson.com/wp-content/uploads/2019/01/2018-dunning-kruger.pdf

sobota 4. ledna 2020

Kubišta a Filla v Plzni

Psal jsem už o jihočeské Putimi. Jiným místem, ke kterému patřím, je Plzeň v Čechách západních. Tam se sice nikdo z mých předků nenarodil, mne to minulo o dva roky, ale vyrůstali tam mí rodiče a žili tam také prarodiče, strýcové, tety a jejich potomci. Byl jsem tam mnohokrát, poprvé nedlouho po válce a nejspíš velký dojem na mě udělala cedule vedle silnice u Rokycan, myslím, že byla žlutá, která oznamovala, že tam 7. května 1945 dorazila americká armáda. Dodnes si na ni živě vzpomínám, i když dalších 40 jsem ji hledal marně. Od roku 1999 tam však stojí památník demarkační linie.


Také jsme jako kluci sbírali v řece prázdné „americké“ patrony, koupali se v Senečáku, chodili v bílých punčocháčích do Lochotínského parku. A cítím zvláštní pach zámečnické dílny, také levanduli z peřin, vůni řízků, která se spolu s nedělní hudbou linula z jakéhosi okna v přízemí, a slyším houkání nočních vlaků, které určitě jely někam daleko. A byl jsem tam i na maturitním plese a oslavě promoce, což už je krutě dávno. Ale byly také krušné chvíle, třeba když jednomu strýci sebrali jeho „továrnu“, ve skutečnosti větší zámečnickou dílnu, a v roce 1953 ho bleskové vyhnali z města. A druhý strýc, kterému o velikonocích 1950 nasadili v šatně Sokola pouta, byl oceněn patnácti lety za vlastizradu. Počátkem 90. let jsem tam jezdil s otcem vyřizovat restituční nároky, ale teď už všechny osobní nitky zmizely a já tam již řadu roků jezdím buď na pohřby nebo do divadla a i to první končí, takže zbývá opera.

Ale stejně sleduji, co je tam nového, třeba právě v divadle, a mám tam několik věcí, které bych měl vidět, například interiéry navržené klasikem evropské moderní architektury Adolfem Loosem (1870-1933), který se do Plzně přiženil. Jeho asi nejznámější projekt stojí na vídeňském Michaelerplatz přímo proti Hofburgu.

Moje poslední návštěva však patřila výtvarnému umění. A protože jsem měl pár hodin čas,  loudal jsem se městem a známá místa probouzela v paměti zasuté vzpomínky jako: tamhle měla babička obchod, a tady vyrůstal táta a za rohem měl druhý děda kancelář. Tady se brali mí rodiče a začínal tam kněz a inženýr ekonomie, který později a jinde oddával mne… a tak dále. A abych nezapomněl, sem na náměstí, proti veřejným záchodkům, které tu stojí odjakživa, jsem si umístil vinárnu Jitřenka, kam učitel Lomcovák zavedl na školním výletě své žáky a v roce 1836 prý starosta nechal před radnicí vylít 36 sudů piva, které se nedalo pít, a z této výzvy se zrodil Prazdroj.

A také jsem objevoval místa, která jsem možná znal, ale takhle nevnímal. Třeba ten krásně upravený prostor bývalého parkánu pod náměstím s vodárenskou věží, ve které se narodil profesor Josef Škoda, jehož peníze posloužily synovci Emilovi k založení Škodovky. A dole je gotický Pražský most a romantický zbytek mlýnské strouhy a o kus dál za magistrálou stojí dnes poněkud zastrčená sokolovna s pamětní deskou:


Kdysi tam děda organizoval sokolské zábavy a půllitrem piva vítal americké Sokoly, kteří v roce 1932 přijeli cvičit na všesokolský slet.

Ale řeč má být o umění. To se musíme vrátit zpět na parkán, kde proti oné vodárenské věži stojí gotická budova masných krámů z roku 1392, která již téměř 50 let slouží jako výstavní prostor Západočeské galerie v Plzni.

 

A v ní letos od června do září probíhala doslova fantasticky fundovaná výstava nazvaná „KUBIŠTA - FILLA. Plzeňská disputace.“ Autorem projektu byla docentka Marie Rakušanová z Ústavu pro dějiny umění FF UK. Ta však nevypráví jen o těchto dvou malířích, ale mapuje vývoj českého kubismu, jehož byli oba průkopníky.


Jen pro oživení paměti: kubismus byl výtvarný směr, jehož princip velmi zjednodušeně řečeno spočíval v prostorovém pojetí díla, kdy předmět se zobrazuje z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary, jež pak byly pomocí fantazie skládány do obrazu. Jeho protagonisté v době před 1. světovou válkou – Georgues Braque a Pablo Picasso – navázali především na Paula Cézanna a v pozdějších letech dramaticky ovlivnili vývoj nejen malířství.

V Praze lze za vůdčí osobnosti mladé umělecké scény okolo roku 1910 považovat Bohumila Kubištu (1884-1918) a Emila Fillu (1882-1953). Oba pocházeli z Moravy, ale každý z jiného sociálního a ekonomického prostředí. Z počátku je mnohé spojovalo, především to, že oba opustili Akademii výtvarných umění, byť oba z poněkud odlišných pohnutek. V letech 1907 a 1908 se s podobně radikálně smýšlejícími mladými umělci spojili ke dvěma výstavám a protože jich bylo osm, jsou označováni jako Osma. Později ovšem vstoupili do spolku Mánes. Kubišta, který po pražské Akademii studoval také ve Florencii a v Paříži, byl Osmou a také Mánesem v roce 1910 vyslán právě do Paříže, aby sjednal výstavu francouzských malířů v Praze. Setkal se tam mimo jiné s Picassem a stal se přívržencem kubismu. Později na základě Kubištových doporučení navštívil Paříž také Emil Filla. Ten v roce 1911 stál u zrodu Skupiny výtvarných umělců SVU – umělecké sdružení, které za tři roky své existence zorganizovalo šest výstav včetně těch „francouzských.“ SVÚ představovala širokou základnu moderní tvorby, protože se v ní setkali nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. K bývalým členům Osmy E. Filly, A. Procházky a V. Beneše se objevili O. Gutfreund, P. Janák, J. Gočár, J. Chochol, V. Hofman, V. Špála, bratři Čapkové, F. Langer, V. Kramář, V. V. Štech a další. Filla a jeho okruh v ní prosazovali věrnost Picassově kubismu, lidé jako Karel Čapek byli nakloněni méně ortodoxnímu sledování tohoto směru. Kubišta na samém začátku rovněž vstoupil do SVU, ale rychle se vrátil do Mánesu.

Kubišta se navíc již někdy kolem roku 1909 sblížil s okultistickou skupinou Sursus (mimo jiné malíři Konůpek a Váchal) a jeho obrazy začaly dostávat až surrealistický nádech. V roce 1913 však strýc, který Kubištu podporoval, vyčerpal své zdroje a malíři nezbylo než vstoupit do c.k. armády a jako námořní důstojník se přesunout do chorvatského přístavu Pula. Prostor pro malování tam byl omezený a v roce 1918 Kubišta zemřel na španělskou chřipku.

Filla, jenž se v roce 1912 oženil s dcerou profesora filosofie Františka Krejčího, krátce před 1. světovou válkou odejel do Paříže a po jejím vypuknutí do Holandska. Tam se stal spojkou pro odbojovou organizaci Maffie, na jejíž činnosti v Praze se podílel jeho tchán. Po válce Filla krátce působil v diplomatických službách, poté se věren kubismu věnoval malování. S tchánem, který se stal poslancem, si také pořídili reprezentativní dvojvilu na právě budované Ořechovce. Po nástupu Hitlera k moci se jeho tvorba stala politicky angažovanou, což mu vyneslo koncentrák od roku 1939 až do konce války. Ten s podlomeným zdravím po sérii infarktů přežil, hned po osvobození byl jmenován profesorem Akademie a s radostí vstoupil do KSČ. Dostal také do užívání polovinu zámku v Peruci nedaleko Loun. Zemřel v roce 1953, rok po sedmdesátinách, které oslavil dvěma soubornými výstavami. Výstava plánovaná v roce 1951 se však neuskutečnila, protože jeho obrazy neodpovídaly jedině správnému socialistickému realismu a byly tak „ohavné“.

Tím jsem sice ve zkratce popsal životní rámec obou aktérů, ale neobjasnil to, co bylo hlavním tématem výstavy, totiž vývoj jejich vztahů na pozadí jejich tvorby nebo naopak tvorby na pozadí oněch vztahů. Projekt výstavy vycházel z vědecké studie a autorka jako vědecká pracovnice zvolila pro svou práci s archivními materiály metodu mapování těchto vztahů v rovinách uměleckých, společenských i ekonomických podle francouzského sociologa Pierra Bourdieu (1930-2002). V souladu s tím, jak se v čase vyvíjely, rozdělila výstavu do pěti částí, nazvaných: Habitus, dispozice, pozice - Součinnost společenství – Vzdalování – Rozchod – Epilog.

Ovšem vyprávět výstavu, to je stejné, jako převyprávět muziku. Proto sem přidávám jen pár obrázků z počátku druhé dekády 19. století, kdy se oba malíři seznámili s kubismem u pramene:

Kubišta: Paridův soud (1911)

Kubišta: Vzkříšení Lazara (1911-12)

Kubišta: Zátiší s vázami (1913)


Filla: Myslitel (1911)


Filla: Česáči ovoce (1911)

Filla: Zátiší (1913)
Těch exponátů je samozřejmě na výstavě mnohonásobně víc, ale těch několik v podstatě vystihuje rozdíl mezi oběma malíři. Stačí se jen dívat, jak přistupují k podobným tématům. Pokud by chtěl někdo vědět víc, najde to v knize o stejném názvu jako výstava, která vyšla v letošním roce. (Marie Rakušanová: Kubišta – Filla: Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce, Books & Pipes Publishing 2019)

Po tom jednom dni v Plzni mi sotva někdo dokáže vyvrátit, že stojí za to ji občas navštívit. Třeba v květnu 2020, kdy budou slavit 75. výročí příchodu 16th Armored Division US Army do města.