Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 16. září 2019

Mlýny zase melou pomalu

V tom morálním a informačním chaosu okolo Hnízda mi náhodně přišla do rukou kniha Mlýny od Michala Vaněčka, drsná kronika života jedné jihočeské rodiny ve 20. století. Šikana, kriminály, násilí, to všechno doplněno o dobové dokumenty v ní vystupuje velice plasticky po celou etapu budování socialismu. Každý, kdo v té době žil a nebyl součástí "dělnické třídy," se s tím v té či oné podobě setkal a nejen v 50. letech. A fakt, že míra násilí v 80. letech byla menší než v letech padesátých rozhodně nebyl důsledkem vnitřní obrody vládnoucí partaje.

A všechny ty sviňárny a zvůle režimu jedné strany, předstírající, že to dělá pro lidi, se kterými se bratři Hadrbolcovi setkali, se mi prolnuly s metodami AB, obklopeného tvrdým estébáckým jádrem.  A to nejen v době, kdy stál mimo politiku, ale i po roce 2012, kdy založil ANO 2011. Počínaje třeba prohlasováním toho, že na ministry české vlády se nevztahuje lustrační zákon. Tehdy i dnes byli schopni všeho, i když metody se liší. Proč by tedy najednou nemohli ovlivnit stanovisko státního zastupitelství ke kauze pyšného resortu u Olbramovic? Nebo tam snad nebyl účel, konkrétní kroky, složité zastírací manévry, nebyla tam hora lží? A rozhodnutí státního zástupce se opírá o ten nejformálnější a podle mne pochybný výklad práva, který zcela ignoruje morálku. Nelze se do nekonečna vymlouvat na to, že právo a spravedlnost nejsou totéž.

Váhaví politici opět klamou sami sebe, když nechtějí výrok zpochybňovat, aby nepoškodili pohled na justici, a zaklínají se demokracií a právním státem. Nakonec třeba řeknou, že klidně půjdou s AB do vlády, protože už není trestně stíhaný. A proti nim stojí lidé ochotní znásilnit cokoli, nejvyšším zákonem - ústavou počínaje, a jsou zcela v pohodě. To je pokrytecké přizdisráčství nejhrubšího zrna, které se této zemi už nejednou vymstilo. Nebo snad nebyly ve 30. letech zakazovány hry V&W jen proto, že Říši se to nelíbilo, což skončilo Mnichovem 1938 a okupací 1939? Nesklonili se v roce 1947 demokraté před Stalinovým tlakem a nevzdali se Marshallova plánu, aby v následujícím roce přenechali "všechnu moc lidu"? Nesliboval Dubček v roce 1968 věrnost socialismu tak dlouho, až do země vtrhlo půl milionu okupantů, a on v Moskvě s pláčem souhlasil, aby o rok později podepsal pendrekový zákon?

Sotva si lze představit, jak by to dnes v české kotlině vypadalo, kdybychom nebyli součástí EU. Kdy chod státu by organizoval mafián ekonomický a jeho vztahy se zahraničím mafián politický.

neděle 8. září 2019

Drážďanští Hugenoti

Inscenovat historická dramata dotýkající se minulosti té které země přináší režisérům nemalé potíže. Na jedné straně musí brát ohled na konzervativní vlastenecké publikum, na druhé musí jít s dobou a vnášet do představení inovativní prvky, které jsou dobou vyžadovány. Musí proto balancovat na hraně mezi věrností předloze a "aktualizací" děje i místa a doby. V Česku se s podobným problémem setkal třeba Jiří Nekvasil při inscenaci Smetanových Braniborů v Čechách v Ostravě a nedávno Dalibora v Praze, ještě hůř dopadl Jan Burian s loňskou jubilejní Libuší v pražském Národním.

Letos v červnu měla v Drážďanech premiéru Meyerbeerova opera Hugenoti z roku 1838, která se stala jistým pravzorem podobných kusů a v 19. století patřila mezi nejoblíbenější opery vůbec.


O přípravě inscenace jsou k dispozici čtyři krátké dokumenty: 1 - režisér Peter Konwitschny, 2 - divadelní malířka Romy Krüger3 - dirigent Stefan Soltész, 4 - zpěvačky Jennifer Rowley a Venera Gimadieva).

V noci na svátek Bartoloměje roku 1572 francouzští katolíci zavraždili tisíce svých spoluobčanů, Hugenotů, přívrženců nové protestantské víry. V "Les Huguenots" Giacomo Meyerbeer používá všechny prostředky velké opery, aby ukázal, jak náboženský konflikt může vést k masakru. V této klíčové práci v historii opery, která v posledních letech získala popularitu, rozvíjí Meyerbeerova hudba hypnotickou sílu, které nelze uniknout.

Inscenace byla očekávána s jistým napětím, protože předcházející působení režiséra v Semperoper roku 1999 skončilo skandálem a soudem, když ředitel divadla rozhodl, že dvě kontraverzní scény musí být vypuštěny. Leč tentokrát byla inscenace vcelku v normě. Poněkud neobvyklé byly snad tři scény: Zaprvé hned v prvním jednání se setkání katolické šlechty v dobových sametových kostýmech zvrhne v pitku, při níž se ctihodní mužové válejí ožralí po zemi.

shromáždění katolíků
Druhá pak je scéna, kde Markéta z Valois má oznámit Raoulovi de Nangis, že je třeba, aby se v zájmu smíru mezi katolíky a hugenoty oženil s katoličkou Valentinou. Na tom není nic tak zvláštního kromě toho, že Markéta se koupe a Raoul se zavázanýma očima je přistrčen k ní do vany.

Markéta z Valois ve vaně
A třetí je závěrečná scéna očisty společnosti od zrádců víry pravé, kde pro urychlení akce a zdůraznění nadčasovosti problému jsou hugenoti bez ohledu na věk a pohlaví zlikvidováni rychlopalnými zbraněmi a kostýmy jsou současné.

povraždění hugenoti
Jakýmsi leitmotivem inscenace je Leonardův obraz Večeře páně, který se promítá na oponu a s postupujícím dějem je menší a menší, jakoby víra ustupovala do pozadí. Vcelku je inscenace zajímavě vymyšlená a srozumitelně provedená.

Meyerbeerova hudba je působivá, s nádhernými áriemi a sbory a obsazení rolí bylo perfektní (viz níže), čemuž odpovídal i ohlas publika.

Však se také zpěváci hluboce klaněli.
Pro českého diváka je zajímavé, že postavu pážete zpívala Štěpánka Pučálková, která v sezóně 2017/18 premiérovala v Národním divadle Praha Charlotte z Massenetova Werthera a od uplynulé sezóny je v drážďanském angažmá.


Saská státní opera Drážďany
Středa 10. července 2019

Les Huguenots
Giacomo Meyerbeer

Autoři libreta Eugène Scribe a Émile Deschamps

Dirigent: Stefan Soltész
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Design Johannes Leiacker
Světla: Design Fabio Antoci
Sbor: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Bettina Bartz, Kai Weßler

Markéta z Valois, nevěsta krále Jindřicha IV.: Venera Gimadieva
Hrabě de Saint-Bris, katolický šlechtic: Tilmann Rönnebeck
Valentina, jeho dcera: Jenifer Rowley
Raoul de Nangris, protestantský šlechtic: Mert Süngü
Marcel, starý protestantský voják, jeho sluha: Lawson Anderson
Hrabě de Nevers: Christoph Pohl
Bois-Rosé, protestantský vojín: Jürgen Müller
Urbain, Markétin panoš: Stepanka Pucalkova
Cossé: Simeon Esper
Tavannes: Aaron Pegram
De Retz: Chao Deng
Méru: Magnus Piontek
Maurevert: Mateusz Hoedt
Neversův sluha: Gerald Hupach
První dvorní dáma: Michal Doron
Kateřina Medicejská: Sabine Brohm
Druhá dvorní dáma: Grace Durham

Sbor Saské státní opery Dresden
Dětský sbor Semperoper Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden





Nepodléhejme panice

Nepodléhejme panice. Tisíce let lidé pracují na svém zničení. Minimálně od dob Kristových, ale spíš od nepaměti existují učení, která na strachu z konce budují své akční programy a moc. Já jsem šťastný a lehounce se stydím, že jsem přežil vědecká hlásání Římského klubu. V kombinaci s nezdarem inž. Zemana při předvídání počtu olympijských medailí to ve mně budí jistou nedůvěru ve futurologii včetně předvídání toho, co se stane za 50 let, když teplota stoupne ne o 1,5° C, ale o celé dva. Tím nechci říct, že lidé by si měli počínat jak divocí vepři nebo scelovači lánů. Prasáren všedního dne se děje nezdravě moc.

Daleko větší škody než prostřednictvím svého okolí však na sobě lidé páchají přímo za pomoci kamenů, kyjů, kuší, kalašnikovů, nožů, nášlapných min, raket, letadel a bomb poháněných nenávistnými ideologiemi ve službách moci.

Nicméně investice do alternativních zdrojů či nejrůznějších ekologických projektů jsou skvělý způsob, jak roztáčet kola ekonomiky, případně vyrazit ze státu peníze. Dramaticky víc aut, počítačů, ledniček, fuseklí či paracetamolu v rozvinutých zemích v zásadě netřeba, takže co s penězi? Mimochodem, vybavuje se mi varování učitele marxismu-leninismu v 50. letech před tím, co by se stalo, kdyby každý Číňan chtěl jíst maso. Pokud vím, nestalo se nic a to je dnes Číňanů mnohem víc než před 60 lety, Indů jakbysmet.