Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 26. října 2015

Collegium 1704 nově?

Nově ano, ale ne jako restart, spíš spuštění motoru druhého stupně.

Hudební společenství Collegium 1704 zakončilo loňskou sezónu Bachovou mší h moll v salzburském Kollegienkirche. Byla to přiměřená oslava 10 let působení orchestru, souboru a dirigenta Václava Lukse, ale vlastně jen nakročení k velkému závěru sezóny příští přímo v salcburském dómu, kde v jejich podání zazní monumentální mše vrcholného baroka Missa Salisburgensis od ralského rodáka Heinricha Bibera, prvního houslisty zámecké kapely v Kroměříži než odešel do Salzburgu, kde se stal později kapelníkem.

Collegium 1704 v Kollegienkirche Salzburg, červenec 2015
 Pro letošní sezónu, kterou vstupuje do druhé dekády své existence, přišlo Collegium 1704 se zásadní inovací. Za prvé místo dvou řad koncertů zůstává jen jedna, za druhé místo kostela sv. Šimona a Judy plus břevnovského kláštera budou koncerty probíhat v kostele sv. Anny - Pražské křižovatce, přičemž zůstává Rudolfinum a drážďanský Annenkirche a za třetí jako spolupracující instituce přistupuje ke Collegiu 1704 vedle České filharmonie i Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.

Letošní program se skládá z celkem 8 koncertů, z nichž 5 bude vždy dva dny po sobě provedeno v kostele sv, Anny a vánoční, silvestrovský a velikonoční koncert proběhnou v Rudolfinu. Kromě vánočního budou koncerty provedeny i v drážďanském Annenkirche. Tento týden se konal první koncert v prostorách kostela sv. Anny. Je to pozoruhodné prostředí v objektu, kdysi poněkud tajemném, kolem kterého jsem od mládí chodil Liliovou ulicí a díval se na romantický domeček přilepený ze strany Zlaté uličky k presbytáři. Interiér kostela, kdysi změněného na pětipatrový činžák, byl citlivě rekonstruován podle projektu Evy Jiřičné a jsou tak vidět stopy architektury i nástěnných maleb, které vršila staletí, a zvláště při měkkém teplém osvětlení jeviště při koncertu a svících zavěšených podél stěn od stropu je mimořádně působivý.

interiér kostela sv. Anny
Ještě před koncertem proběhla další novinka, beseda s Václavem Luksem, nazvaná Ouvertura
"Mystérium Monteverdi", ve které dirigent jednoduchými slovy skrývajícími neobyčejně rozsáhlé znalosti a elegantní češtinou promluvil o Monteverdim, jeho době a hudbě a zodpověděl řadu většinou kvalifikovaných dotazů z publika.

Luxovo nezaměnitelné gesto
Samotný koncert byl dokonalou ukázkou hudby z doby, kdy klasická renesanční polyfonie přecházela v barokní experimenty. Mariánské nešpory (Vespro della Beata Vergine da concerto, composta sopra canti fermi, česky Koncertantní nešpory blahoslavené Panny, komponované na cantus firmus), jež bývají považovány za největší Monteverdiho dílo vůbec, byly vydány v červenci 1610 a po jejich provedení v Benátkách o 3 roky později byl skladatel jmenován kapelníkem tamějšího Dómu sv. Marka. Tato kompozice, jejíž určení není známo, ví se jen, že byla věnována papeži Pavlu V., je srovnatelná s díly jako Händelův Mesiáš nebo Bachovy Matoušovy pašije.

Nešpory jsou složitá skladba s vysokými nároky na sbor, který doprovází celkem 7 sólistů, místy pokrývá až deset vokálních hlasů, případně se rozdělí na sbory dva. Skladba se vyznačuje individualizovaným přístupem ke každé z jejích částí. Vedle monumentálních zvukových ploch se objevují intimní modlitby a hudba až sekulární. Jednoty je dosaženo tím, že jednotlivé věty jsou stavěny na melodiích gregoriánského chorálu. Internacionální ansámbl 16 zpěváků a 15 hudebníků vedený jako vždy nadšenými gesty dirigenta podal skvělý výkon, při kterém se vybavuje titul italského slavisty Angelo Maria Ripelliniho Magická Praha. A echo, které umožnil vestavěný balkon, přivolávalo vzpomínku na benátský dóm.

Řekl bych, že kostel sv. Anny umožnil vytvořit atmosféru, která uspokojí jak návštěvníky koncertů u Šimona a Judy resp. v břevnovském klášteře, tak i světštěji orientované milovníků staré hudby z Rudolfina. A spolu s novými návštěvníky z okruhu VIZE 97 tak ona symbióza skvěle naplní heslo Pražské křižovatky ve smyslu prostou, času i vnímání světa.

pátek 23. října 2015

Jak jdou Putinovi počty?

Jak to v Rusku dělají s rozpočtem? Takhle vypadá návrh pro rok 2016, který projednala vláda.


Pohled to není příliš radostný, ale kupodivu nelze tvrdit, že za vše mohou sankce a pokles ceny nafty. Pokles tempa růstu byl zřetelný už v roce 2012 a je důsledkem toho, že jeho zdroje z prvního desetiletí se vyčerpaly. Růst začal v samém závěru 90. let díky drastickým reformám, které proběhly na jeho počátku, ale i pragmatickým krokům z prvních let Putinova vládnutí na straně jedné a na druhé straně zásadnímu růstu cen energetických surovin, se kterými dnes stojí a padá perspektiva Ruska.

VSTÁVÁNÍ Z KOLEN

Oslněn tímto úspěchem, rozhodl se prezident a kdysi kádrový důstojník KGB, resp. šéf  nástupnické FSB Putin, vrátit Rusku ve světové politice pozici, kterou kdysi zaujímal SSSR. To samozřejmě předpokládalo nejen agresivní zahraniční politiku, ale i posilování vojenské moci. Prvním zřetelným krokem tímto směrem byl Putinův šokující projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2007, kde si nárokoval právo rozhodovat o osudu okolních zemí. V té době už však byly středoevropské i pobaltské země členy EU i NATO, takže se jednalo především o zařízení protiraketové obrany USA v Česku a Polsku a námluvy Gruzie a Ukrajiny s NATO a EU. Rusko spustilo jednak rozsáhlou kampaň proti PRO, v Česku i za pomoci komunistů, sociálních demokratů a různých ad hoc proruských spolků, a v srpnu 2008 vpadlo do Gruzie. Pak však přišla v Rusku finanční krize, pokles tvorby HDP v roce 2009 o téměř 8 %, ale současně rozhodnutí o dramatickém růstu ruských výdajů na zbrojení. V roce 2010 se sice stal ukrajinským prezidentem ruský favorit Janukovyč, ale krize spojená s podpisem smlouvy EU-Ukrajina, který v říjnu 2013 na nátlak Ruska zrušil, vedla k pádu proruského prezidenta i vlády. Následovalo obsazení Krymu ruskými zvláštními jednotkami, jeho následnému připojení k RF a zahájení války na východě Ukrajiny inspirované Ruskem, vedené a zásobované Rusy, a když bylo zle, tak i za účasti ruských jednotek.

Výsledkem byly sankce ze strany Spojených států a EU, které spolu s poklesem cen nafty na méně než polovinu v průběhu 2. pololetí 2014 znamenaly dramatické snížení tvorby zdrojů pro ruský státní rozpočet. Od roku 2011, kdy se po krizi 2009 obnovil růst, však je pozorovatelný jeho pokles až k nule v loňském roce a očekávané hodnotě okolo -4,5 % za rok letošní. Současně spadl téměř na polovinu kurz rublu vůči dolaru a  při inflaci 15 % zřetelně klesla reálná mzda o 10 %. Pokles tvorby HDP se obráží i ve výdajích státního rozpočtu, kde však absolutní prioritou zůstávají výdaje na armádu, které trvale stoupají a v roce 2017 mají překročit 20 % rozpočtu federace. Je ovšem pravda, že díky Kudrinově uvážlivé politice má Rusko rezervy, které mu umožnily překonat krizi v letech 2008-2009 a pomohou zalepit i 15% deficit rozpočtu v příštím roce s tím, že možná ještě trochu zbyde. Kudrin také v roce 2011 opustil místo ministra financí, protože nesouhlasil s růstem zbrojních výdajů. Vyčerpání rezerv může přinést značné problémy, protože hlavní ratingové agentury Standard and Poor´s, Moody´s a Fitch konstatovaly, že ruský vývoj je neudržitelný, což znamená, že případná půjčka by byla velmi drahá, pokud by se ji vůbec podařilo sjednat.

Hlavními hráči o funkčnost celého systému jsou dnes Centrální banka jako realizátor monetární politiky a Ministerstvo financí jako tvůrce státního rozpočtu, kteří však mohou provádět pouze operativní změny. Restriktivní politika jim ovšem nepřináší příliš lásky těch, kdo potřebují půjčky, neboť úroky jsou neúnosně vysoké, což pochopitelně přispívá ke stagnaci.  Je ovšem evidentní, že i kdyby stoupla cena ropy a příjmy státního rozpočtu se zvedly, nemůže to vyřešit systémové problémy ruské ekonomiky, jejichž kořeny jsou mnohem hlubší.

CO DÁL

Ovšem Rusko není v názoru na to jak postupovat dál zdaleka bez vnitřních sporů. Vláda jako celek navrhuje změnu systému řízení spočívající v tom, že se sníží počet ministerstev, ta se spojí s agenturami zodpovědnými za realizaci ministerských programů, a kontrola jejich činnosti bude odebrána ministerstvům a podřízena úřadu vlády, resp. jejímu předsedovi, což by logicky posílilo jeho pozici. Ani to ovšem není systémové řešení, protože by teoreticky mohlo zvýšit účinnost investic, ale sotva by znamenalo jejich nárůst a zvýšení technologické úrovně ekonomiky. Navíc je nepravděpodobné, že Kreml by nárůst pravomocí předsedy vlády akceptoval.

Veřejně je často slyšet výrazné liberální ekonomy jako jsou třeba German Gref, ministr ekonomického rozvoje 2000-2007 a dnes prezident Sberbank, nebo Alexej Kudrin, v letech 2000 až 2011 ministr financí, přívrženci monetární politiky a návratu ke spolupráci se západem. Ta jediná může přinést investice a moderní technologie nezbytné pro rekonstrukci ruské ekonomiky.

Na druhé straně je zde tzv. Stolypinský klub, a Putin se považuje za následovníka tohoto reformátorského ruského předsedy vlády z počátku minulého století, který byl v roce 1911 zavražděn. Nejvýraznějším představitelem této skupiny ekonomů je poradce a pomocník prezidenta Sergej Glazjev, kdysi zástupce a nástupce Jegora Gajdara, politický turista a nacionalista, též kandidát na prezidenta, který navrhuje zcela opačné řešení. Dodat impulz k restartu ekonomiky zvýšením objemu oběživa tak, že se po dobu 5 let vrhne do oběhu 1,5 trilionu rublů ročně na cílové programy, současně reformovat daňový systém a ještě více uzavřít Rusko než je tomu dnes, především regulací devizové politiky. Souhrn těchto opatření by měl podle navrhovatelů vést k růstu HDP až o 10 % ročně. Ti by byli podřízeni přímo prezidentovi a vše by kontrolovali.

Stojí tedy Rusko evidentně před zásadním rozhodnutím jak dál. Státní propagandistickou mašinerií ovlivněná masa voličů vnímá prezidentovy válečné výboje pozitivně a jakékoli reformy by bezpochyby podpořilo. V případě změn navrhovaných liberálními ekonomy by muselo nutně dojít k reformám politickým a uvolnění centralizované moci, a sotva si lze představit, že by s tím Putin a jeho okolí souhlasili. Cesta navrhovaná Stolypinským klubem je však jednak nesystémová, představuje obrovská rizika, jednak ponechává iniciativu a úplnou kontrolu centru. Dlouhodobé zkušenosti však ukazují, že tento postup je neefektivní, posiluje korupční prostředí a nemotivuje masu voličů. S ohledem na dosavadní vývoj je přesto pravděpodobné, že budoucí vývoj se bude ubírat spíše tímto směrem.

PRAŠIT JAKO PRVNÍ?

Otázkou současně je, zda a jak tomuto prioritnímu cíli vnitřní ruské politiky pomůže ruská politika zahraniční, především vojenské výboje. Hrubý domácí produkt Ruska v přepočtu na paritu kupní síly je řádově nižší než souhrn USA a EU, v nominální hodnotě je rozdíl ještě zřetelnější. Výkonnost ruské ekonomiky je srovnatelná s Itálií. Takže si ani zdaleka nemůže dovolit investovat do zbrojení částky srovnatelné se Spojenými státy a Čínou.

V posledních dnech Putin přesto definoval svou filosofii následovně: "Leningradská ulice mě naučila, že jestli se rvačce nedá vyhnout, musíš praštit jako první." Zbývá určit, kdo nebo co rozhoduje o nevyhnutelnosti. "Státy", které v jejím důsledku vznikly z odtržených oblastí Gruzie, nebyly uznány vládou žádné relevantní země a ukrajinský experiment narazil dokonce na tvrdý odpor. Dosavadním výsledkem výbojů jsou 3 ruské vojenské základny - v Jižní Osetii, Abcházii a na Krymu, V tuto chvíli Rusko buduje základnu v Sýrii a angažuje se ve vojenské akci na podporu syrského prezidenta Asáda, který je ve světě vnímán jako nemilosrdný diktátor s přezdívkou "řezník". Ovšem samotný teritoriální zisk v současné době rozhodně neznamená ekonomický přínos, spíš naopak. A Rusko je navíc významné především díky surovinovému bohatství Sibiře a vlastnictví velkého arsenálu jaderných zbraní.

Ruský lid je v tuto chvíli spokojený, rating prezidenta se blíží 90 %, ale těžko říct, jako dlouho budou stačit "malé vítězné války" k podpoře státu, jehož ekonomika strádá. A jakou další válku po Sýrii otevřou. Stojí tedy před ruským státem řešení zásadních otázek a jejich odkládání pomocí válečných akcí mu v tom může sotva pomoct. Malost ruských vůdců je alarmující.







úterý 20. října 2015

Svět podle ruského generála

Generálmajor Alexandr Ivanovič Vladimirov (nar. 1945), "dědičný" důstojník, kandidát politických věd a prezident kolegia vojenských expertů Ruska, který sloužil na Dálném Východě, v Německu i ve Vietnamu poskytl poučné interview novináři ruského serveru Gazeta kultura. Z jeho odpovědí vyjímám:


Američané nám budou škodit vždy, jak jen to bude možné. My máme zájem o konstruktivní spolupráci s jejich armádou a rozvědkou, ale tam existuje již od vietnamské války praxe řídit útoky z washingtonských kanceláří, kde o všem rozhoduje prospěch "obyčejných amerických multimiliardářů." Dnes tam není s kým mluvit.


Jací fašisté? To jsou přece ruští vlastenci!
My neválčíme s žádnou odnoží islámu, ale bojujeme za spravedlnost a mír v této oblasti (pozn.: řeč je o Sýrii), za lid. Prohlášení Putina o velikosti islámu je zcela na místě. Je v souladu s postojem Ruska jako křesťanské civilizace, která není proti islámu, ale proti těm, kdo mu brání v rozvoji. To je proti následkům liberální fašizace arabského etnika a islámské civilizace. Sýrie je skutečný spojenec a důležité geopolitické aktivum Ruska. Zůstaneme-li v oblasti nadlouho, potom ne Katar a USA budou kontrolovat Středozemní moře, ale Rusko a Sýrie. Včetně plynovodů do Evropy.

Musíme zničit protisyrský potenciál právě teď: do poloviny listopadu musíme "močít v sortíre" každého, kdo nevyhlásí svou neutralitu nebo věrnost Asádovi... Všechno se rozhodne najaře.

Křídlatými raketami "Kalibr" z oblasti Kaspického moře jsme prakticky ukončili debatu o protiraketové obraně USA v Evropě... Vezměte radius 2000 km od Kaspiku - tam spadá vše. A co bude dělat Polsko s objekty PRO USA na svém území? Kam teď umístit "nové americké jaderné bomby" v Německu? A Dálný Východ? K čemu jsou Japonsku americké IGESy? (pozn.: námořní protiraketový systém)

Při přestavbě arabského světa získá Rusko postavení důvěryhodného strategického spojence pro každého a může organizovat libovolnou bariéru proti jakýmkoli teroristům. A celý ten binec kolem nafty na Blízkém Východě může skončit, jestliže bude ozbrojenou cestou vyřešena otázka monarchických režimů Kataru a Saudské Arabie. Všichni už jich mají plné zuby - sedí na naftě, jsou zdrojem wahhábismu a terorismu... Se Saudskou Arábií a Katarem bude stejně třeba bojovat... a lepší doba než teď se nenajde. Úkol je reálné řešit v příštích dvou letech.  

Obávám se, že chemické zbraně budou použity k zastavení přísunu uprchlíků z Afriky do Evropy. Jinou cestou je zastavit nelze. Migrace lidí, to je hlavní zbraň hybridních válek. Stírá hranice, smetá vlády. Organizací takové migrace muslimů do Evropy se zabývají USA, aby navždy pohřbily možnost Starého světa s nimi soupeřit.

Na Ukrajině nebojujeme. Tam jen bráníme Spojeným státům a Západu vůbec, který se snaží vytvořit sanitární kordón od Baltiku po Černé moře oddělující Rusko od Západní Evropy, a nedáme si vnutit válku.

Až se začnou dělit oblasti zodpovědnosti (pozn.: sféry vlivu), rozhodneme spolu s Američany, kdo bude bombardovat teroristy v Iráku. Své slovo řekne i Irán. Dnes se znovu přetváří architektura světa (s naší účastí) a začíná to z Blízkého Východu. 

Je třeba pochopit, že Rusko vstoupilo do války a my musíme přejít k mobilizačnímu chování státu. Podle možností musí být z výkonné moci v Rusku odstraněni liberálně smýšlející lidé. Protože pokud válčíš, ale přitom se hlásíš k ideologii nepřítele, určitě budeš poražen. A na to nemáme právo.

Tato stanoviska jsou odrazem světonázoru militantní nacionalistické části nejen vojenských kruhů Ruska. Bezpochyby nejsou v této formě součástí oficiální doktriny Ruské federace, na druhou stranu však  nejsou v rozporu s počínáním jejího prezidenta a vlády, dokonce jim dodávají jistou logiku a je užitečné je znát.

pondělí 19. října 2015

Lhotákova městská krajina

Jestliže jsem nedávno navštívil výstavu Má vlast - pocta české krajinomalbě, potom výstava Kamil Lhoták - Sic Itur Ad Astra (Takto se létá ke hvězdám), která do 28. října probíhá v Museu Kampa, je jakýmsi jejím neplánovaným rozšířením. Nebo pohledem lupou na jeden z jejích okruhů zájmu.

Kamil Lhoták (1912-1990) byl jedním z těch mladých tvůrců, kteří dospívali ve 30. letech, pro něž byl univerzální surrealismus Devětsilu v jistém smyslu minulostí, a které realita přivedla k pohledu na svět a vlastní tvorbu, jenž v jakýsi manifest sepsal Jindřich Chalupecký ve stati "Svět, v němž žijeme." Z mnoha charakteristik skupiny je pro absolventa filosofické fakulty a malíře-samouka Lhotáka typický civilismus, vztah k městské krajině a technice. To vše je vidět v jeho obrazech ukazujících balony, vzducholodě, letadla, auta, bicykly a krajiny městské periferie. Ostatně název výstavy je odvozen od stejnojmenného uznání Balonklubu Praha, které Lhotákovi předal jeho tehdejší předseda a také výtvarník a básník Ivo Vodseďálek roku 1989.


Lhotákovo rozsáhlé malířské a ilustrační dílo bylo představeno na mnoha výstavách doma i v zahraničí. Aktuální výstava vznikla ve snaze seznámit návštěvníky se z větší části neznámými obrazy, a je jich víc než 60, které byly často Lhotákovým darem jeho blízkým přátelům, především z okruhu skupiny.  Na výstavě je představen i jeden jeho původní text, devět rukopisných stran lehce morbidní pohádky Kouzelník a hostinský, kterou napsal ve čtyřicátých letech.

Vystavené obrazy jsou doprovázeny velkoformátovými fotografiemi a texty, které mu věnovali jeho přátelé jako Jiří Kolář, Adolf Branald, František Hrubín, Josef Hiršal, Kamil Bednář, Ivo Vodseďálek, Ivan Blatný nebo Václav Chochola. Je to nostalgická vzpomínka přinášející výpověď o přátelství těchto lidí i motivech, které Kamil Lhoták maloval. Tady za všechny jeden z nich:

František Hrubín - Modrá
Tvá modrá nebi závidí
ale je také modrá vzduchem
a přece přešla bez lidí
přes plátna, aby v koutku suchém

po dlouhé pouti spočinul
dobrodruh, který oceánem -
daleko od nás - s námi plul
v zem, kde už nikdy nepřistanem.

V zem dětství kde se na hřídel
prvního stroje navíjely
tvé cesty, ještě bez křídel
a kde se dálce dálkou čelí.

Kde muži s čistým čelem šli
a samotu svou nabírali
jak hloubku moří do nušlí
a do tvých snů je vylévali.

A její ustavičný šum
jak po skle po tvém bdění stéká,
a ze snů, jež se zdají snům,
přes modrou voláš na člověka.



K výstavě byl vydán 100stránkový katalog, v němž jsou k nalezení reprodukce vystavených děl včetně kalendária a doplňujících textů. Umělecká díla doprovází záběry ze Lhotákova života od významného fotografa Václava Chocholy a to vše lze pořídít za pouhých 400 Kč.





Česká krajina aneb má vlast

Nedávno jsem navštívil v jízdárně pražského Hradu výstavu české krajinomalby, což je monumentální přehlídka asi 600 obrazů a kreseb nejrůznějších krajin namalovaných českými malíři v průběhu 19. a 20. století. Tak rozsáhlou výstavu jsem snad ani neviděl, nicméně jsem se tam dostal náhodou. Šel jsem totiž na výstavu o Alici Masarykové v Hradní obrazárně, ale když jsem zjistil, že to jsou všeho všudy 4 obrazy, šel jsem do jízdárny, ač původně mě sám její název odrazoval.

"Má vlast - pocta české krajinomalbě" pokrývá tvorbu malířů počínaje klasicistními a raně romantickými, která je soustředěna do sekce 1: "Krajina jako ideál: Od klasicistních vedut k romantickým scenériím". Jsou tu Karel Postl, první profesor krajinomalby a grafické veduty na Akademii v Praze (1806),  jeho předchůdce F.X. Procházka, Piepenhagenové a Postlovi žáci z rodin Mánesů, z nichž Antonín  vedl školu po jeho smrti. Pokračují sekce romantických krajin cizích i českých, realismus spojený s barbizonskou školu, Mařákova škola koncem 19. století, impresionismus, Antonín Slavíček (ten je zastoupen 25 obrazy), malíři kolem SVU Mánes, škola Otakara Nejedlého, městská krajina a skupina 42, až po současnost, charakteristickou ani ne tak školu, jako spíš individuálním přístupem. Celá výstava je takto rozdělena do 12 chronologicky řazených okruhů vybavených informacemi o charakteru té které skupiny a souvisejícími literárními výpověďmi. A k tomu je v 1. patře chodba plná kreseb a balkon, kde jsou konfrontovány obrazy z různých období zpracovávající stejné nebo podobné téma. To vše lze během jedné návštěvy sotva vstřebat, ale za 400 Kč si lze pořídit pěkný katalog a v něm číst dle libosti. Je to obrovská paleta jmen a pohledů na svět, které vyvolávají otázky. Mne přitom napadla dvě hlavní a spousta dalších témat k přemýšlení.

Julius Mařák (1832 - 1899) - Říp
To první téma je jakési zastřešující a týká se toho, k jaké kultuře patříme, o čemž dnes mohou díky počínání různých vrcholových politiků - prezidentem počínaje - vznikat jisté pochybnosti. Samozřejmě jsme součástí křesťanského civilizačního okruhu a to západního. Proto jezdili malíři studovat do Vídně a Mnichova, proto obdivovali Paříž, proto malovali alpská jezera. A nejezdili studovat do Peterburgu a nemalovali spící pasáčky a burlaky na Volze.

Antonín Slavíček (1870 - 1910) - Partie z Kraskova
A to druhé téma je vlastně také obecnější: o vztahu autorů výstav k tématu. Ti se nezřídka snaží dát expozici jakousi jednotící ideu, jako kdyby nešlo o obrazy samé, ale o myšlenku, kterou oni "odhalí", a na kterou obrazy navlékají jako korálky. Přestanou sloužit umění, protože chtějí, aby ono sloužilo jim. Trochu to připomíná současnou operní režii, kde se inscenátoři pokouší vtisknout dílu svou představu, někdy i proti jeho duchu. Pravda, u obrazů je to složitější. Ale jeden takový příklad už jsem nedávno zmínil - "Umělci a proroci", výstava přenesená z Frankfurtu do Národní galerie, což někteří odborníci vydávají za český krok tím pravým směrem. Je třeba ocenit, že  Má vlast tímto směrem nešla.

Otakar Nejedlý (1883 - 1957) - Letní krajina
A další téma - výstavu jsem navštívil ve všední den odpoledne a až na hodné vnučky nebo mladé až mladistvé přítelkyně starších pánů tam převažovali návštěvníci v důchodovém věku. Možná že to souvisí s tím sice výstižným, ale marketingově ne zcela šťastným názvem. Vždyť co si může mladý člověk představit pod pojmem má vlast? Podle mne skoro nic, co by pro něj mělo nějakou výraznou hodnotu. Tou vlastí se kus země, i když jste se tam narodili, stává postupně. Vlastními zážitky, vnímáním zážitků lidí, ke kterým jsme nějak citově vázáni. Jsou to místa, se kterými jsou spojeny jistoty, v nichž zakotvilo jejich dětství a které formují jejich osobnost. A každý tak má svou vlast jinou a dohromady je to vlast všech, kdo tady žijí. A je možná žádoucí, aby byla co nejpestřejší, protože jinak může být jako zemědělská monokultura. Přijde změna a ona se hroutí. Ale nakonec co, staříci jsou také lidé, tak ať si to užijí.

Václav Špála (1885 - 1946) - Skály u tunelu
Pořadatelem výstavy Má vlast jsou Spolek výtvarných umělců Mánes a Správa Pražského Hradu . SVU Mánes vznikl v roce 1887 a sehrál významnou roli v českém kulturním životě. Byl rozpuštěn z moci úřední v 50. letech minulého století a nahrazen Českým fondem výtvarných umění. Po roce 1989 byla činnost Mánesu obnovena, ale jeho majetek, především spolkový objekt s galerií na Masarykově nábřeží v Praze, připadl Nadaci českého výtvarného umění, následnické organizaci ČFVU. Soudní spor trvá dodnes.

Jan Zrzavý (1890 - 1977) - Lipnice
A tohle jsou jména malířů spojených s SVU Mánes:
 Mikoláš Aleš – první starosta spolku, Bauch, Benda, Beneš, Braunerová, Blažíček, Boettinger, Bílek, Cimbura, Čapek, Dvořák, Eliáš st., Engelmüller, Filla, Fragner, Gočár, Gutfreund, Grus, Havelka, Hejna, Hoffbauer, Adolf Hoffmeister, Holan, Holub, Holý, Honsa, Hudeček, Hubáček, Chochol, Istler, Janák, Janeček, Jíra, Jiránek, Jurkovič, Justitz, Jiroudek, Kafka, Kaloč, Kalvoda, Kaván, Klimeš, Kodet, Koníček, Kotěra, Kremlička, Kuča, Kuba, Kubín, Kubišta,Kupka, Kysela, Lada, Liesler, Lauda, Lolek, Makovský, Masaryk, Mařatka, Muzika, Nechleba, Nejedlý, Novotný, Nowak, Paderlík, Panuška, Piskač, Plečnik, Preissig, Preisler, Procházka, Prucha, Rabas, Rada, Radimský, Ronovský, Schwaiger, Sklenář, A.Slavíček, J.Slavíček, Stefan, Stretti, Sucharda, Svoboda, Svolinský, Sychra, Šaloun, Šíma, Šimoun, Špála,Špillar, Štursa, Tittelbach, Štyrský, Švabinský, Toyen, Trampota, Trnka, Ullman, Uprka, Wachsman, Zábranský, Zrzavý, Žufan a mnozí další.

Otello - Yoncheva neváhá

V pondělí 21. září měla newyorská Metropolitní opera slavnostní den, ostatně jako každé čtvrté záříjové pondělí. Po rudém koberci přicházely celebrity jako Bette Midler nebo Helen Mirren a domácí divy Anna Netrebko či Renée Fleming, aby byly viděny na zahajovací premiéře sezóny 2015 - 2016. Letos to byl Verdiho Otello z dílny režiséra Bartlett Shera. A na Times Square čekalo na další diváky téměř 2000 sedadel a spousta obrazovek, na které bylo představení přenášeno.

Jen na jihovýchodní straně Times Square byly obrazovky tři.
Sluší se říct, že operu napsal 73letý Verdi v roce 1886 po dlouhém odmlčení a pod vlivem libretisty Arrigo Boita se svou prokomponovaností výrazně liší od jeho dosavadní tvorby a blíží se Wagnerovu pojetí opery. Ještě zřetelněji je tato změna vidět u poslední Verdiho opery Falstaff z roku 1893.

Bartlett Sher je univerzální a zkušený režisér. Je držitelem Tony Award 2009 za muzikál a v Metropolitní je Otello již jeho šestá produkce (Lazebník sevillský 2006, Hoffmannovy povídky 2009, Le Comte Ory 2011, Elixír lásky 2012, Two Boys 2013). Tato nová inscenace Otella nahradila 21 let starou Elijaha Moshinského, při jejíž premiéře zpíval Otella Placido Domingo a dirigoval v MET debutující Valery Gergiev. Tuto produkci byla možné vidět v rámci přenosů Live in HD před 3 lety s Renée Fleming jako Desdemonou, Otellem Johana Botha a dirigentem Sergejem Bychkovem.

21 let je dlouhá doba a režijní přístup k opeře se především v Evropě, ale i v mnohem konzervativnější Americe během ní dramaticky změnil. Klasická, téměř realistická scéna z roku 1994 byla v provedení scénografky Es Devlin nahražena pohyblivými průhlednými stěnami se schodišti uvnitř, efekty byly nahraženy projekcí. Je to bezpochyby praktické řešení, ale snad až příliš neosobní, studené jako ledové paláce, zvláště tam, kde na jinak prázdném velikém jevišti je jen pár lidí. Samozřejmě nevadí v masových scénách prvního a třetího jednání, ani ve 4. jednání, kdy scéna přinášející vraždu a sebevraždu je "zlidštěna" několika kusy nábytku.


V režisérově koncepci je Otello hysterický žárlivec, Jago chladnokrevný ctižádostivý ďábel a Desdemona sice není jen pasivní barvotisková oběť těchto dvou šílenců, snaží se vzdorovat, ale osudu uniknout nedokáže. Pomoci by mohli jedině pánové z benátské delegace, ti však jen udiveně zírají, jak zhrzený Otello smýká Desdemonou v prachu nábřeží. To ovšem není výtka režii, ba ani Shakespearovi, neboť v tom případě by se žádné drama nekonalo. Z představitelů hlavních postav byl nejpřesvědčivější Lučičův Jago, který přesně zapadl do role. Antonenkův Otello byl lehce toporný, zatímco Desdemona byla pěvecky i celkovým pojetím téměř dokonalá. I když u Antonenka lze vytknout tremolo a u Yonchevy občas poněkud ostré tóny, jejich pěvecký projev byl samozřejmě na mimořádně vysoké úrovni. Yonchevu, pro kterou je Desdemona čtvrtou velikou rolí v MET za dva roky (Rigoletto, Bohéma, Traviata), definitivně posouvá mezi absolutní špičky tohoto divadla, odkud se zřejmě stáhla Marina Poplavskaya i stárnoucí Renée Fleming. Má k tomu ideální věk i další marketingové předpoklady, a především podporu ředitele Gelba.


Stejně tak je třeba ocenit i Nézet-Séguinovo dramatické vedení orchestru.

Giuseppe Verdi: Otello
Live: Met in HD 17. 10. 2015

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Es Devlin
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Donald Holder
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
Premiéra 21. září 2015 Metropolitan Opera House New York

Otello – Aleksandrs Antonenko
Desdemona – Sonya Yoncheva
Iago – Željko Lučić
Emilia – Jennifer Johnson Cano
Cassio – Dimitri Pittas
Lodovico – Günther Groissböck
Montŕno – Jeff Mattsey
Roderigo – Chad Shelton
Herald – Tyler Duncan

sobota 17. října 2015

Hudební drby - říjen 2015

V neděli 18. října začíná 3. kolo - Grand Finale 17. ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Frederika Chopina. Během tří večerů v něm předvede své umění celkem 10 hudebníků a po vyhlášení výsledků proběhne 21. října koncert vítězů. Od 1. ročníku v roce 1927 bylo vyhlášeno  celkem 15 vítězů, mimo jiné Lev Oborin, Bella Davidovich, Adam Harasiewicz,  Maurizio Pollini, Martha Argerich, Garrick Ohlsson, Krystian Zimerman, Li Yundi, Rafał Blechacz, Juliana Avdejeva. Druhým resp., třetím místem byli oceněni také Mitsuko Uchida, Vladimir Ashkenazy nebo Daniil Trifonov. Šest dosavadních vítězů pak zasedá v letošní porotě.

Dva zpívající cvalíci - kozácká dcerka z kubáňského Krasnodaru 44letá Anna Jurjevna Netrebko a o 6 let mladší Ázerbajdžánec z Baku Yusif Eyvazov oznámili, že 29. prosince se ve vídeňském paláci Belvedere odehraje jejich svatba, kterou s nimi oslaví 250 hostů. Ženich již dříve sdělil mediím, že zavrhli variantu St. Peterburg (kam by řada hostů sotva jela), protože jejich domovem je Vídeň. Také se přiznal, že Annina potomka, jehož otcem je Erwin Schrott, považuje za svého a že chtějí (chce?) mít další potomky. Prospěch je zřejmě obapolný, ženich zřejmě nenamítá vypadat jako klaun a píše na twitteru o lásce (Thanks to my fortunate fate for giving me YOU! Day by day I love you more and more.) a tak si už společně s ní zazpíval v La Scale a ještě před svatbou vstoupí i na jeviště Metropolitní opery. Láska za všechny prachy.

Úctyhodný projekt začala realizovat Berlínská filharmonie s dirigentem Simonem Rattlem. Od pondělí 12. října do pátku 16. října představila v Berlíně všech 9 symfonií Ludwiga van Beethovena. Poslední, tedy pátý koncert v řadě byla na programu 9. symfonie se sólisty Annette Dasch, Eva Vogel, Christian Elsner a Dimitry Ivashchenko. Stejný program budou opakovat ve dnech 3. - 7. listopadu v Paříži, 10. - 14. listopadu ve Vídni a 17. - 21. listopadu v newyorské Carnegie Hall.

V Curychu měla 10. října premiéru "salcburská" Norma s Cecilií Bartoli v hlavní roli inscenace, jejíž děj byl přenesen do Francie za 2. světové války, se odehraje 18. října, všechna v cenové kategorii "gala". Sarah Batschelet v bachtrack.com píše toto: Bartoli stála sama v nemizícím kouři po celou první část děkovačky a s vlasy splývajícími dolů byla jak převtělení Jany z Arku. Dlouho hleděla přímo před sebe, ještě plně ponořená do role. Až po 2-3 minutách děkovala ostatním zpěvákům a spolu s nimi orchestru i publiku. Nepřekvapilo, že Curych to vzal - bylo to skutečně její představení a divadlo v tom nejlepším slova smyslu.

První houslista České filharmonie Josef Špaček absolvoval stresující bitvu s celnicí v uralském Jekatěrinburgu, čtvrtém největším městě Ruska s 1,5 milionem obyvatel, kde m.j. sídlí řada zastupitelských úřadů jiných zemí. Svou kafkovskou anabází s houslemi, na které hrál v rámci festivalu Eurasia, popisuje na stránkách "The Violin Channel." Je půvabné, že organizátoři festivalu říkají, že má sloužit dialogu mezi kulturami a civilizacemi. Ještě lepší v této souvislosti ovšem bylo heslo minulého ročníku: "Světlo přichází z východu." Špaček přesto říká, že se tam rád vrátí. Těžko říct, zda to myslí vážně, nebo chce jen udělat radost Valery Gergievovi, s nímž má v lednu koncert v Rudolfinu, mládí bývá pošetilé.

Renée Fleming (nar. 1959) bude zpívat roli Hanny v 7 představeních Veselé vdovy v Lyric Opera Chicago v listopadu/prosinci 2015. Jako Danilo jí bude partnerem Thomas Hampson. V příští sezóně bude zpívat v Metropolitní opeře Maršálku v Růžovém kavalírovi, ale v plánu má zpívat především řadu recitálů. I když další opera v jejím kalendáři není, neříká, že končí. Její aktivity jsou však mnohem širší - je kreativním poradcem Lyric Opera, v minulém roce zpívala i na Super Bowl a letos zjara hrála v broadwayské komedii Living on Love. Na důchod to rozhodně nevypadá.

V srpnu zemřel v Berlíně režisér Nikolaus Lehnhoff (nar. 1939), který mimo řady jiných oper inscenoval v Glyndebourne Janáčkovy opery Káťa Kabanova (1988), Jenůfa (1989), Věc Macropoulos (1995) a Smetanovu Prodanou nevěstu (1999). Co kdyby mu dal český prezident metál?




pátek 16. října 2015

Cena míru nebo cena za mír?

Poslední události ukazují, jak nesmyslná je snaha o domluvu s Ruskem a jakýmkoli jiným darebáckým státem po dobrém, tedy jinak než z pozice síly. Obamova totální světonázorová pomatenost porodila zahraničně politickou idiocii a všichni ti, se kterými se snažil "udobřit", počínaje ruskou perezagruzkou, přes smluvně "ochočený" Írán až po přátelsky obejmutý castroland se teď proti němu spojili. Navíc nezodpovědným vyklizením Iráku způsobil katastrofu, zrazený Izrael vhání do náručí Moskvy, a svého posledního mírařského trumfu - stažení z Afghánistánu, se nakonec musel vzdát. A celý Nobelův výbor, který Obamovi udělil bianco cenu míru za to, že kázal stejné bludy, jakým věří oni sami, si teď může nasadit šaškovskou čepici a dojít do Moskvy pro Putinovu medaili.

Sebezáchovný instinkt vyvolá u člověka stresovou reakci v případě, že cítí ohrožení. Zdá se však, že je poměrně snadné ukolébat lidi a přesvědčit je, že nebezpečí nehrozí. Stalo se to v Anglii a Francii v roce 1938, stalo se to v 90. letech po rozpadu SSSR a svět je rozdělen i dnes, kdy Rusko, hrdě se hlásící ke slavné sovětské minulosti a občanům nalévající do hlavy směs pocitu ohrožení a nenávisti k nepříteli, se stalo znovu hrozbou, která zatím válčila hybridně, a teď i standardně, tedy zatím letecky. Chybí už jen plnohodnotný vpád do další země, k němuž ovšem včera vyzval své spojence Putin v souvislosti s Afghánistánem. A přes opakované popírání možnosti vstupu jiných vojenských složek než letectva do války v Sýrii ze strany ruského prezidenta a jeho mluvčího, oznámil nyní zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády, že v Sýrii slíbili vybudovat velkou vojenskou základnu společnou pro letecké, námořní a pozemní síly. Nemají doma dost místa?

Naivní levičáci zamořují pacifismem Evropu stejně jako při KGB organizovaných akcích "mírového hnutí" v 70. a 80. letech minulého století. Snaží se přesvědčit sami sebe o tom, že svůj blahobyt, demokratický systém vlády a svá lidská práva Evropa nemusí bránit, a že Američané jsou nám na obtíž. Ovšem nebýt Spojených států, nikdy jsme se nevymanili z ruského "osvobození", během kterého se naše země propadla nejen hospodářsky, ale i morálně. A nebudou-li dál garantem míru, což se Obamova zahraniční politika pokoušela zpochybnit, stane se Evropa bezbrannou kořistí Ruska.

Na naše vítězství připíjí zprava Tsipras a Zeman, prapor drží Zjuganov, předseda ruských komunistů
Kam to vedlo poté, co SSSR získal v roce 1948 nad Československem kontrolu, je známé. S námi srovnatelné Rakousko, které bylo po válce zdecimované a do roku 1955 okupované spojenci, z toho východní část včetně Vídně Sovětským svazem, nás pak za necelých 35 let dramaticky předehnalo ve všech ohledech. Politicky, hospodářsky, lidskoprávně. Existuje spousta důvodů se domnívat, že jakákoli repríza kontroly Česka Ruskem by vedla k novému úpadku, protože to nám nemá co nabídnout ani politicky, ani hospodářsky a technologicky, ani lidskoprávně. Leda tak Alexandrovce, estrádně-propagační údernou rotu armády Ruské federace a další várku Syřanů prchajících před novou vlnou násilím v zemi.

A Nobelova cena míru? Ta nemá pro mír cenu ani zlámané grešle.

čtvrtek 15. října 2015

Jablůčkova Jenůfa z Brno

50 let od otevření Janáčkova divadla a o trochu málo víc než 100 let od první premiéry přineslo nové vedení Národního divadla v Brně svou verzi Janáčkovy opery Její pastorkyňa. A vytvořil jí tým, který přivedl od loňska ředitel divadla a současně režisér představení Martin Glaser: jeho dvorní českobudějovický dramaturg Olga Šubrtová, od podzimu šéfdirigent divadla Marko Ivanovič, brněnský scénograf Pavel Borák atd. prostě všechno lidé kolem čtyřicítky, dostatečně zkušení a přitom schopni inovativního pohledu na hudební a dramatický materiál s nímž pracují. Výsledek byl vynikající, i když pro někoho možná překvapivě.

1. jednání
První jednání bylo situováno do sadu posetého spoustou jablek, jemuž na pozadí vévodí veliká jabloň - strom poznání. A na scéně se pohybují hned 3 těhotné Jenůfy, které podávají jablko prchajícím Števům a pak 3 Lacové, před kterými couvají Jenůfy a nakonec 3 Kostelničky. Ten prvotní hřích je stále s lidmi. Jablka, která asociují "jablůčkovy líce", se sbírají do košů, krájí, lisují.  Pak už je všechno podle libreta, jen scéna s návratem rekrůtů je jaksi decentní. Druhé jednání postrádalo z počátku dramatičnost, jeviště bylo rozděleno do čtyř identických světniček, v nichž se pohybovaly postavy a každý byl se svou bolestí sám. To bylo působivé zvlášť když se objevil Števa a pak Laco, i v samotném závěru jednání. Ne každý to ovšem uznal. Když se ani ve 2. jednání neobjevily kroje, opustila divadlo skupinka Janáčkových obdivovatelek, věkem blízkých jeho vrstevnicím.

2. jednání
Každé jednání bylo zřetelně výtvarně charakterizováno scénou, děj byl naprosto čitelný a vše gradovalo v úchvatně vystavěném třetím jednání, kde se objevily sytě barevné stylizované kroje. A když všichni odešli, tedy sjeli do propadla, a na scéně zůstali jen Laco a Jenůfa, která mu říká "Včil k tobě mne dovedla láska, ta větší co Pánbůh s ní spokojen!" a shora na ně začalo pršet (asi štěstí), tak jiné starší dámy vedle mne s rukama nataženýma už dychtivě čekaly až spadne opona, aby mohly začít nadšeně tleskat.


3. jednání
Zajímavé je, že hudba byla jaksi upozaděna a sloužila příběhu a zpěvákům/hercům. V některých místech byl výsledek až opojně krásný, jinde jako kdyby bylo hudby málo. Pokud se zpěváků týče, nevnímal jsem žádnou výraznou slabinu. Jistě by se dalo mluvit o tom, kde bych přidal či ubral, ale to je tak subjektivní, že při takhle komplexně pojaté inscenaci i zbytečné.

A tak jediné úsměvné minus byl jakýsi manželský pár, který když našel permanentky, které někomu vypadly, prozkoumal je, nenápadně se rozhlédl a strčil hluboko do kapsy. Vzpomněl jsem si na Srpnovou neděli a chilské pero.


ND Brno, Janáčkovo divadlo
13.10.2015 17.00

Leoš Janáček:  Její pastorkyňa
hudební nastudování: Marko Ivanović
dirigent: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr
režie: Martin Glaser
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková
světelný design: Martin Špetlík
choreografie: Mário Radačovský
dramaturgie: Olga Šubrtová
sbormistr: Josef Pančík
asistent dirigenta: Nikol Kraft
asistent režie: Silvie Adamová

Stařenka Buryjovka    Jitka Zerhauová
Laca Klemeň Jaroslav Březina j. h.
Števa Buryja Tomáš Juhás j. h.
Kostelnička Szilvia Rálik j. h.
Jenůfa Maida Hundeling j. h.
Stárek     Ivan Kusnjer j. h.
Rychtář     Ladislav Mlejnek
Rychtářka     Jana Hrochová
Karolka     Eva Štěrbová j. h.
Pastuchyňa Jitka Klečanská
Barena Lenka Čermáková j. h.
Jana Martina Králíková
Tetka     Ivona Špičková

ČF podruhé - Luganskij, Špaček zpola

Byl to zvláštní pocit. Ruský klavírista, ruský repertoár koncertu a koncertní mistr nemohl hrát, protože díky obstrukcím (a těžko se věří, že náhodným) celnice v Jekatěrinburgu, kde Josef Špaček hrál na festivalu Eurasia věnovaném evropsko - azijské vzájemnosti s orchestrem RIA Torino Respighiho skladbu Concerto gregoriano per violino e orchestra, musel houslista čekat 3 dny na vydání zabavených houslí a nestihl tak zkoušky s klavírem. Je těžké souhlasit s tím, že my nemáme spojovat umění s politikou.

Nikolaj Luganskij při zkoušce (s Markétou Vokáčovou za zády)
Ale zpátky ke koncertu. Nikolaj Luganskij (43 let) je špičkový ruský klavírista, profesor moskevské konzervatoře, držitel 2. ceny z Čajkovského soutěže, národní umělec Ruska vloni vyznamenaný státní cenou za kulturu. V Rudolfinu hrál již v rámci festivalu Dvořákova Praha 2011 a také v roce 2008. A Rachmaninovův 3. klavírní koncert je jednou z nejnáročnějších klavírních skladeb vůbec. Sergej Rachmaninov (1873-1943), který byl nejen skladatelem, nýbrž i vyhlášeným klavíristou, koncert napsal v roce 1909 v Rusku, ale premiéru měl v tomtéž roce v New Yorku a jeho druhé provedení nastudoval a dirigoval Gustav Mahler, který tam v té době působil. Rachmaninov z Ruska za dramatických okolností emigroval v roce 1917 a aniž by se tam vrátil, zemřel o 26 let později v USA. Skladba je ovšem romantická a ruská. Luganskij o ní řekl: "Číslo 3 je hodně výsostné dílo - ta inspirace a melodická a harmonická krása. Je to taková postupně kulminující extáze a podle mého názoru dodnes jedna z nejkrásnějších skladeb pro klavír vůbec." Včerejší provedení bylo vynikající, zánovní Steinway to přežil snad bez úhony a potlesk byl zasloužený.

Výběr druhé skladby večera ovlivnilo azijské turné osmi koncertů České filharmonie, na které první český orchestr odletí v posledním říjnovém týdnu. Čajkovského Pátou symfonii si japonští partneři vybrali vedle Smetanovy Mé vlasti, Dvořákovy Novosvětské, Beethovenovy Páté symfonie, Mendelssohnova Houslového koncertu a Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu s ještě zářivější ruskou hvězdou - Daniilem Trifonovem. Přestože včerejší provedení - po přestávce už u pultu koncertního mistra seděl Josef Špaček, - bylo stejně jako před týdnem v případě Osudové ve stínu předchozí skladby, rozdíl však nebyl tak výrazný, možná díky šikovnější dramaturgii. Potlesk, z části i vstoje, byl dokonce větší než v případě klavírního koncertu. V každém případě se večer povedl a další budou následovat až po návratu orchestru, to je koncem listopadu.

Rudolfinum, Dvořákova síň
14. října 2015
Česká filharmonie
Nikolaj LUGANSKIJ – klavír
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

Program
Sergej RACHMANINOV: Klavírní koncert č. 3 d moll op. 30
Petr Iljič ČAJKOVSKIJ: Symfonie č. 5 e moll op. 64

pondělí 12. října 2015

Lazebník pro všední dne

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732-1799) byl muž mnoha tváří i zaměstnání - hodinář, hudebník, královský sekretář, vedoucí lovčí, spekulant souzený pro zpronevěru a podvod, pomlouvač zbavený občanských práv, tajný agent francouzského krále, na jehož přání dodával zbraně americké revoluci. Vydal 70svazkové sebrané spisy filosofa a spisovatele Voltaira, zásoboval Paříž pitnou vodou a proti králi spolupracoval s francouzskou revolucí. První dvě z jeho 3 manželek onemocněly tyfem, zemřely, on dědil, a říkalo se, že to nemohla být náhoda. A také psal divadelní hry, z nichž ty nejlepší byly hrány i v pařížském divadle Comédie-Française. Ve třech z nich, jejichž náměty získal za pobytu ve Španělsku, kde pomáhal sestře opuštěné nápadníkem a skončil ve vězení, byli hlavními postavami Figaro a hrabě Almaviva. Ovšem sám Beaumarchaisův příběh, to jsou příhody ne na jeden, ale hned několik životů a ukazuje také na to, že nejen 21. století je plné zvratů, což nejspíš platilo vždy.

Náměty Beaumarchaisových her byly natolik aktuální a díky tomu populární, že byly mnohokrát dále zpracovávány. Tak vznikla v roce 1786 opera Figarova svatba, kterou napsal Wolfgang Amadeus Mozart, když jiný tvůrce pozoruhodného osobního příběhu - Lorenzo da Ponte - přetavil hru v libreto. Ono to bylo nejen vtipné, ale navíc i společensky citlivé téma, kde sluha soupeří se nevěrným šlechticem o srdce dívky a vyhraje. Asi jako kdyby dneska někdo napsal podobnou hru o Babišovi nebo v Rusku o Putinovi.

O 30 let později, v roce 1816, napsal mladík Gioacchino Rossini buffo operu podle jiného Beaumarchaisova námětu - Lazebník sevillský. Ta v sobě měla  méně společenské kritiky, holič Figaro pomáhá hraběti Almavivovi proti hloupému doktorovi, ale o to víc je v ní prostoru pro komiku.

Není náhodou, že obě tyto zpěvohry jsou nejpopulárnější opery buffa, hned po srdceryvných tragédiích pozoruhodných žen jako Traviata, Carmen, Bohéma nebo Tosca.

A tak není divu, že při 103. představení inscenace, jejíž premiéra se odehrála před 10 lety, byla pražská Státní opera vyprodaná. A naplněná publikem velmi různorodým, s překvapivým podílem mladých lidí, často turistů. Ale byl tam také starý muž v červené kostkované košili, žlutých manšestrákách na širokých šlích a s batohem na zádech, stará paní v nabíraných růžových plesových šatech a s velikou holí či džentlmeni ve smokingu.

Scéna na točně představující makrokosmos (což ovšem nelze vidět z parteru) má tvar vejce a obojímu lze připsat řadu významů. Ostatně lépe je podívat se na fotografii,


Do vejce je z druhé strany vestavěn interiér domu


Mluvit 10 let od premiéry o jednotlivých zpěvácích a intelektuální rafinovanosti režijního záměru je zbytečné. Stačí říct, že to představení, které jsem viděl, nepřineslo žádné ohromující pěvecké výkony ani šokující režisérské konstrukce. Přineslo "jen" dobrými zpěváky podanou parádní zábavu a nádhernou muziku, stejně jako ji před 100 lety přinášely i kočovné společnosti a před skoro 200 lety římská premiéra. Byla to opera pro všední den před plným divadlem se spoustou mladých lidí, kteří jako obvykle vyjadřovali svou radost zvláště z druhého balkonu. Co víc si může divadlo přát.

Národní divadlo na scéně Státní opery
sobota 10. října 2015
Gioacchino Rossini: Il barbiero di Siviglia (Lazebník sevillský)

Autor libreta: Cesare Sterbini
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Bettine Kirste
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Figaro: Jiří Brückler   
Hrabě Almaviva: Jaroslav Březina 
Bartolo: Jiří Sulženko
Rosina: Jana Horáková Levicová   
Basilio: Peter Mikuláš 
Fiorillo: Martin Matoušek
Důstojník: Ondřej Socha
Ambrogio: Miroslav Svoboda

pátek 9. října 2015

Prokofjev a Weilerstein se rýmuje

První z abonentních koncertů České filharmonie v sezóně 2015-2016 měl zajímavou dramaturgii. Začal úplnou novinkou, patnáctiminutovou kompozicí Jana Ryanta Dřízala nazvanou Kuře melancholik, která vloni v listopadu zvítězila ve skladatelské soutěži České filharmonie s limitem 15 minut a 35 let.

Autor se v této souvislosti vyjadřuje k současné hudbě následovně: "...existuje svobodná tvorba sama pro sebe, je motivovaná pocitem vnitřní nutnosti, nikoliv finanční potřebou. Aby druhá z variant přinesla své plody, je zapotřebí nezištné podpory a kvalitních podmínek. Záleží ovšem na každém skladateli, jak se rozhodne, kam až je ochoten zajít v kompromisu, nakolik bude konformní, a nakolik ustoupí ze svých uměleckých předsevzetí, má-li nějaká. To je etika skladby – umění. A budoucnost skladby jako oboru? O tu bych se nebál, neboť dokud tu budou kreativní lidé toužící po poznání, obdivující mistrovská díla minulosti, lidé, které neuspokojí pouze komerční balast v médiích, dotud tu bude i skladba jakožto nezastupitelný společenský fenomén." Já osobně si nejsem jist tím, že hudba tohoto stylu dává mnoho prostoru k oslovení posluchačů a nenechal bych se mýlit mírou potlesku. Obecenstvo bývá často shovívavé nebo snobské.

Jako druhá zazněla v podání 33leté Američanky Alisy Weilerstein Prokofjevova koncertantní symfonie, která se těžce rodila po skladatelově absurdním návratu do Ruska v roce 1938 a do současné podoby byla dotvořena v roce 1952 především díky legendárnímu violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi. Alisa Weilersteinová, s níž Česká filharmonie nedávno nahrála Dvořákův koncert na CD, o skladbě řekla toto: Je, myslím, škoda, že není známější - měla by být. Prokofjev je klasikem hudby 20. století a tahle skladba není tak slavná a nehraje se tak často snad proto, že ten cellový part je mimořádně virtuózní. Navíc je to také symfonie pro orchestr, doslova symfonie - koncert. Mně se, když si vzpomenu na tuhle skladbu, vybavují v paměti dvě takové polohy: nejprve ty nesmírně démonické, ďábelské odstíny a pak hudba tak krásná, až z ní člověku puká srdce. A je úžasné, že jedna skladba obsahuje obě dvě tyhle naprosto rozdílné emoce a představy. Takže je to jak pro cellistu, tak pro orchestr fantastický materiál, do kterého se můžou ponořit. 

Alisa Weilerstein v Rudolfinu
Na youtube je k dispozici záznam koncertu v Moskvě roku 2009, kde hraje Alisa Weilerstein s Orchestre de Paris a dirigentem Paavo Järvi. Její podání je skutečně mistrné a živě s Českou filharmonií byl ten pocit samozřejmě mnohem intenzivnější. Energické a sebevědomé i v porovnání s provedením dalších mistrů violoncella jako Rostropovič, který se vedle ní najednou zdá až příliš koncentrovaný na krásu zvuku, nebo Mischa Maisky. Muzikálnost má Alisa zřejmě v krvi, protože oba její rodiče i bratr jsou aktivní a známí hudebníci a hudební pedagogové, kteří spolu často hrají i komorně v různých rodinných sestavách. A její manžel je venezuelský dirigent Rafael Payare, který bude za měsíc dirigovat v Rudolfinu Českou filharmonii.

Prokofjevova skladba byla zjevně vrcholem koncertu a symfonie č. 5 „Osudová“ Ludwiga van Beethovena z roku 1808 nebyla, zvláště její první věta, podána tak, aby tento dojem překonala. I když Allegro představuje samo o sobě takový nápor krásné hudby, radosti a optimismu, že to snad žádnému z muzikantů takového orchestru jakým je Česká filharmonie nedá, aby ze sebe nevydal maximum. Je to jasně vidět i na tvářích mnohých z nich.

Mimochodem, v říjnu a listopadu provedou Berlínští filharmonici se Simonem Rattlem 4x kompletní sestavu Beethovenových symfoníí - vždy v pěti po sobě jdoucích dnech je uslyší Berlín, Paříž, Vídeň a New York.

Jednu výtku ke koncertu však přesto mám. Nešlo sice o zahajovací koncert sezóny, ale "jen" o první abonentní koncert a u svých pultů neseděli ani jeden z koncertních mistrů houslí a violoncella. A nikde v programu či na webových stránkách ani zmínka o tom, kdo hrál, ev. proč. Je snad to, komu šéfdirigent líbá po koncertu ruku, soukromou záležitost orchestru, do které abonentům nic není?

07.10.2015 - 09.10.2015, 19.30
Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň
Česká filharmonie 
Alisa WEILERSTEINOVÁ – violoncello
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent


Program:

Jan Ryant DŘÍZAL: Kuře melancholik (světová premiéra)
Sergej PROKOFJEV: Sinfonia concertante op. 125
              I. Andante
             II. Allegro giusto
            III. Andante con molto - Alegretto - Allegro marcato
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009 – Sarabanda
                               ---- přestávka ----
Ludwig van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“



čtvrtek 8. října 2015

Trubadůr z MET a Chvorostovský

Jestliže jsem v pátek viděl živou premiéru opery, která se poprvé představila divákům v Miláně roku 1831, pak sobota 3. října nás přesunula o 22 let dál, kdy se 19. ledna 1853 konala v Římě premiéra jedné z vrcholných Verdiho oper, tragédie Trubadůr. Touto operou byla ketos zahájena 10. sezóna přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery.

Premiéra aktuální newyorské inscenace Trubadůra se odehrála 16. února 2009 a v hlavních rolích zpívali Marcelo Alvarez a Sondra Radvanovsky. Letos to byli Anna Netrebko a Yonghoon Lee, kteří v rolích Leonory a Manrica v MET debutovali, ale mají za sebou řadu odzpívaných představení v jiných produkcí (Netrebko - Berlín a Salcburk, Lee - Mnichov, Chicago, Vídeň). I když režisér přenesl děj do počátku 19. století, celkové pojetí bylo realistické. Pokud jde o výkony  zpěváků, sotva na nich lze najít nějaké slabiny. Netrebko jako obvykle zářila, jistým překvapením byl 42letý Korejec Yonghoon Lee v roli Manrica, ale to jen proto, že v Česku není moc znám. Také Štefan Kocán jako Ferrando byl vynikající a pro českého diváka je zajímavé, že ještě letos bude znovu zpívat Mefistofela ve Státní opeře. Mimochodem kritické hlasy po lednové premiéře této Boitovy opery byly absurdní a hloupé, což není v českém kritickém brouzdališti nic mimořádného. Jistou raritou večera v MET byla Dolora Zajick, která tam zpívá roli Azuceny již 27 let a stále skvěle. Na závěr jsem si nechal představitele hraběte Luny Dmitry Hvorostovského. Živě jsem tohoto skvělého ruského zpěváka, který již téměř 20 let žije v Londýně, zažil dvakrát a dojem byl negativní. Poprvé při recitálu v Rudolfinu v roce 2010, podruhé letos při představení Traviaty ve Vídeňské státní opeře. Problém nebyl ve zpěvu, ale v tom, že v Praze se projevoval chladně až nepřátelsky, ve Vídni naopak hrál a zpíval "na sebe" a podivné bylo i jeho chování při odchodu z divadla. Proto jsem byl příjemně překvapen jeho zcela mimořádným výkonem v roli hraběte Luny, ale i jeho chováním po představení, už mimo roli. Jestli toto "vystřízlivění" nějak souvisí s kritickým onemocněním, které absolvoval, nechci řešit, ale s jistou opatrností ho dnes vidím v mnohem lepším světle. Navíc se projevila obrovská solidarita amerického publika, které zpěváka přivítalo ovacemi, což je v této napjaté době, kdy z opačné strany zní značně nepřátelské hlasy vůči Spojeným státům, trochu nezvyklé.

A ještě k tomu, čím jsem začal. V tom pátečním pražském představení rozhodně nezpívaly hvězdy jako v New Yorku o den později. Jenomže život v kamenném divadle zřejmě tepe jinak než na plátně a tak zážitek z něj je možná silnější o herecké fluidum a citové silokřivky napjaté mezi divákem a zpěvákem, které už se do signálu přenášejícího obraz a zvuk nevejdou.

Dmitry Hvorostovsky a bílé růže z orchestřiště

IL TROVATORE
Giuseppe Verdi--Salvatore Cammarano

Manrico, trubadúr (tenor).................Yonghoon Lee
Leonora (soprán)..............................Anna Netrebko
Hrabě Luna (baryton)......................Dmitri Hvorostovsky
Azucena, cikánka (alt)......................Dolora Zajick
Ferrando, kapitán hradní stráže (bas)................Stefan Kocán
Inez, Leonořina družka (soprán).......Maria Zifchak
Ruiz, Manricův přítel (tenor).............Raúl Melo
Posel (tenor)......................................David Lowe 
Starý cikán (bas)...............................Edward Albert

Conductor...............Marco Armiliato

Production..............David McVicar 
Set Designer............Charles Edwards 
Costume Designer........Brigitte Reiffenstuel 
Lighting Designer.......Jennifer Tipton 
Choreographer...........Leah Hausman 

středa 7. října 2015

PKF nově

V neděli 4. října 2015 zahájila PKF - Prague Philharmony svou 21. sezónu s novým hudebním ředitelem a šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, vzdělaným padesátiletým světoběžníkem, který získal věhlas především jako operní dirigent v těch neslavnějších operních domech. Já osobně jsem ho zaznamenal před 8 lety jako dirigenta pařížského koncertu Anny Netrebko a Rolando Villazona a podobně zřejmě došlo i k jeho kontaktu s PKF, kterou dirigoval o rok později při natáčení alba Anny Netrebko v Praze. Villaume je však i organizačně zdatný a neomezuje se výhradně na operu, přičemž vedle jednotlivých koncertů s řadou nepřehlédnutelných orchestrů na různých kontinentech byl i šéfem Slovinské filharmonie a dosud stojí v čele filharmonie slovenské, s níž před 2 lety vystoupil na Pražském jaru. Takže v neděli orchestr nedirigoval poprvé, ale poprvé ho vedl jako šéfdirigent. To, že nešlo o běžný hudební podnik, naznačuje i přítomnost České televize a rozhlasu.

V první části večera hrála PKF Ravelovu orchestrální suitu, kterou jsem vnímal jen napůl, systematicky rušen kamerou zlomyslné TV. Po ní přišel krásný Mendelssohnův houslový koncert a Augustin Dumay, což je zkušený houslista a dirigent mezinárodní úrovně a také pedagog, ho zahrál jistě a bez romantických klišé, s nádhernými kadencemi. Jako houslista se setkal s Villaumem již při onom koncertu Pražského jara v roce 2013. A jako dirigent úzce spolupracoval m.j. se skvělou klavíristkou Maria-João Pires, která pro změnu hrála na Pražském jaru 2015.

Augustin Dumay, Emmanuel Villaume, PKF a Mendelssohn
Po přestávce zaznělo nejprve Webernových pět kusů pro orchestr, zajímavá skladbička z roku 1913 netrvající ani 5 minut, která ač atonální, abstraktní a maximálně zestručněná byla rozhodně zajímavá a poslouchatelná. V každém případě víc než mnoho jiných hudebních kompozic podobného žánru. Webern byl věrným žákem a příznivcem Arnolda Schönberga v druhé vídeňské škole i Spolku pro soukromé provozování hudby, počet jeho opusů je však poměrně skromný a rodinu živil jako dirigent. V mladších letech m.j. i v českých Teplicích a v Praze.

Závěrečnou skladbou pak byla sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena, nádherně vitální, energická, zpěvná až opojná, podle Wagnera apoteóza tance a pro mne z Beethovenových symfonií nejkrásnější. Dopsána byla v roce 1812 a premiéru měla 8. prosince 1813 při charitativním koncertu ve prospěch obětí bitvy u Hanau, poslední v níž Napoleon zvítězil, když táhl schlíplý od Lipska vstříc prvnímu vyhnanství.

Orchestr hrál jinak než ho mám naposlouchaný, jeho hra byla odlehčená až průzračná a dirigentův styl byl sice energický, ne však až barokně patetický a na krásno orientovaný, jak jsem zvyklý od pánů Bělohlávka a Hrůši. Jako kdyby to souviselo s fyzickými dispozicemi, kde oba uvedení pánové jsou elegánové středního vzrůstu s krásnou kšticí, zatímco Villaume holohlavý dlouhán. Netvrdím, že takto je to lepší, ale je to změna a řekl bych, že přišla ve správnou dobu. Některým z posledních koncertů s Jakubem Hrůšou, přes proklamovanou vzájemnou náklonnost orchestru a dirigenta (a proč ne), a pečlivé nastudování, jako kdyby chyběla jiskra. Uvidíme, co bude dál, jestli to nové bude stačit.

Zahajovací koncert sezony
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Emmanuel Villaume
Augustin Dumay (housle)
4. října 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův (orchestrální suita)
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Anton Webern: Pět kusů pro orchestr, op. 10
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 a dur, op. 92

pondělí 5. října 2015

Norma Fajtová a jedna poznámka

Narodil se na Sicilii, studoval konzervatoř v Neapoli a kousek od ní je náměstí s jeho sochou. Správně, Vincenzo Bellini (1801-1836), jedna z hvězd italského belcantového trojhvězdí. První operu napsal ještě na konzervatoři, druhá - Bianca e Gernando - se v roce 1825 hrála v neapolském divadle San Carlo, třetí o rok později v milánské La Scale a ve třiceti měla tamtéž premiéru jeho největší opera Norma. V té době už Rossini s psaním oper skončil a Bellini soutěžil s Donizettim, který o rok dřív napsal Annu Bolenu a rok po premiéře Normy zase Elixír lásky. Měli i společného libretistu Felice Romani a jejich premiéry zpívala stejná zpěvačka Giuditta Pasta. Byl by div, kdyby se měli navzájem moc v lásce. Ostatně láska těm pánům pomohla do hrobu, neboť pro všechny 3 platilo to, co se říkalo o Rossinim: Trpěl řadou chorob, včetně pohlavních.

Norma je mnohovrstevná tragedie římského prokonsula Polliona a galské kněžky Normy naplněná vášnivou láskou a nenávistí, nemanželskými potomky, zradou, nevěrou, obětí a pomstou. A také je to opera s jedním z nejtěžších sopránových partů vůbec. První interpretka v Metropolitní opeře Lilli Lehmann prý tvrdila, že zpívala tři Brunhildy, ale Norma je těžší. Marie Fajtová dokonce tvrdí, že je těžší než tři Traviaty. Proto také je to role pro zralé dramatické soprány případně mezzosoprány, jakým disponovala na př. Maria Callas, která ovšem Normu zpívala již ve 25 letech, a jejíž interpretace v 50. letech minulého století vrátila Normu do divadel a znamenala revival belcanta. Vedle ní byly vynikajícími představitelkami Normy také Joan Sutherland, Beverly Sills a v současnosti Edita Gruberová, Mariella Devia (obě roli nastudovaly kolem šedesátky), Cecilia Bartoli či Sondra Radvanovsky. Obliba Normy měřená počtem nových inscenací je srovnatelná s Dvořákovou Rusalkou, často je však prováděna pouze koncertně. Vloni měla premiéru na př, v San Franciscu (Norma - Sondra Radvanovsky), nově nastudována bude příští rok v English National Opera (Marjorie Owens) a neapolském divadle San Carlo (Mariella Devia).

V pražském ND byla tato opera za posledních 80 let nastudována pouze jednou, a těch pět představení v listopadu 2007, včetně derniéry v prosinci, zpívala Normu ruská zpěvačka Olga Makarina. Není však pravda, že se nehrála ani předtím, do roku 1935 byly v Národním divadle 4 premiéry. Naopak v Německém divadle, dnes Státní opeře, se naposledy hrála v roce 1905.

Před 11 lety nastudovala Normu také opera v Opavě a hlavní roli tehdy zpívala Katarína Jorda Kramolišová. Inscenace byla oceněna v rámci pražského festivalu Opera a Kramolišová dostala za Normu cenu Thálie. Divadlo s Normou absolvovalo turné po Španělsku a sklízelo úspěch i v Polsku.

Nová inscenace v Praze má v pozadí také externí zpěvačku a to ne ledajakou. Velká sopránová hvězda Edita Gruberová bude zpívat ve 4 představeních roli Normy při zájezdu Státní opery příští podzim v Japonsku, čímž zřejmě oslaví své sedmdesátiny. Marie Fajtová pak přidá další dvě. Není asi pravděpodobné, že by si Státní opera Gruberovou objednala, spíš bude pravdou to, že byla objednána Státní opera, což je ovšem vcelku lhostejné a v každém případě je to dobrá vizitka. S tím nejspíš souvisí i volba japonského režiséra a věhlasného scénografa Borise Kudličky, kteří děj opery přenesli do jakéhosi bezčasí. Hlavními prvky výpravy jsou betonově šedé bloky, které se podle potřeby zasouvají a vyjíždí z obou stran bočního jeviště (Kudlička si nedávno stěžoval na nedostatek prostoru za jevištěm). Na ně se případně promítá třeba les. Toto minimalistické prostředí nejen, že nevnášelo do návštěvníkovy mysli zmatek pochybností, o co vlastně jde, ale dalo naopak plně vyniknout výkonům zpěváků. V takovém případě ovšem inscenace o to víc stojí a padá s výkonem Normy. Proto je dobře, že role byla nabídnuta Marii Fajtové a ona měla odvahu ji přijmout, neboť jak hlasem, tak i zkušenostmi vyhovuje ze souboru Národního divadla jejím požadavkům možná nejlépe. Její výkon byl pozoruhodný, a i když jsem občas zaslechl zvuk, který se mi nelíbil, řekl bych, že se zařadila mezi velké zpěvačky. Měl jsem také pocit, že dlouhá přestávka, vyplněná možná i společenskými ceremoniemi, poněkud oslabila v první části druhého jednání soustředění zpěvačky. I výkon ostatních zpěváků byl výborný a dvojzpěvy Normy a Adalgisy tak zněly ukázkově, takže lze představení považovat za velký úspěch divadla i zpěváků. Jen dvě věci mne zarazily. Zaprvé to, že hned v předehře, když měl orchestr hrát "italskou" muziku, znělo to stejně autenticky, jako Dvořákovy zpěvné melodie v podání béčkové kapely z Německa, a zadruhé to, jak si Pollione fotografoval "rodinku", což silně připomínalo nepříliš povedený sitkom. To však nic nemění na skutečnosti, že jde o výbornou vizitku Státní opery. Ale asi by to chtělo navštívit některou z repríz, kde by se jisté napětí a rušivé vlivy spojené s premiérou neměly objevovat. Ty ovšem budou pouze čtyři a pátá v červnu v Litomyšli.

nevěrník Pollione a Adalgisa v 1. jednání
přistižený znesvětitel chrámu Pollione a Norma ve 2. jednání
finále, ve kterém Norma jako oběť a prozřevší Pollione kráčí na hranici
Poznámka:
1. Když jsem si pročítal kritiky představení, zarazilo mne, jak lidé, kteří si jejich psaním vylepšují živobytí, nezřídka nedbají na faktografii a spokojí se s povrchními konstatováními toho, co si mnohdy ne dost pozorně přečtou v programu. A zvláštní soustrast bych chtěl vyjádřit paní Drápelové, která pravidelně navštěvuje koncerty a divadelní představení, aby si z nich odnesla otřesné zážitky, o něž se pak dělí se čtenáři svých kritik. Tak nějak si představuji intelektuální masochismus.

2. Jak jsem řekl, tak jsem učinil a 3. ledna 2016 navštívil 6. představení. Nic neměním, jen výkon Marie Fajtové mi připadal ještě zralejší než při premiéře. A ty ženské duety... radost poslouchat i koukat.


Vincenzo Bellini:
Norma

Dirigent: Enrico Dovico
Režie: Tomo Sugao
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Adolf Melichar
Světelný design: Wolfgang Goebbel
Video: Stanislaw Zaleski
Pohybová spolupráce: Petr Jirsa
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
Premiéry 2. a 4. října 2015 Státní opera Praha

Norma – Marie Fajtová
Adalgisa – Jana Horáková Levicová
Pollione – Aleš Briscein
Oroveso – Jiří Sulženko
Clotilde – Sylva Čmugrová
Flavio – Václav Cikánek
Kněžka – Gabriela Pešinová / Eliška Sedláková