PKF nově

V neděli 4. října 2015 zahájila PKF - Prague Philharmony svou 21. sezónu s novým hudebním ředitelem a šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, vzdělaným padesátiletým světoběžníkem, který získal věhlas především jako operní dirigent v těch neslavnějších operních domech. Já osobně jsem ho zaznamenal před 8 lety jako dirigenta pařížského koncertu Anny Netrebko a Rolando Villazona a podobně zřejmě došlo i k jeho kontaktu s PKF, kterou dirigoval o rok později při natáčení alba Anny Netrebko v Praze. Villaume je však i organizačně zdatný a neomezuje se výhradně na operu, přičemž vedle jednotlivých koncertů s řadou nepřehlédnutelných orchestrů na různých kontinentech byl i šéfem Slovinské filharmonie a dosud stojí v čele filharmonie slovenské, s níž před 2 lety vystoupil na Pražském jaru. Takže v neděli orchestr nedirigoval poprvé, ale poprvé ho vedl jako šéfdirigent. To, že nešlo o běžný hudební podnik, naznačuje i přítomnost České televize a rozhlasu.

V první části večera hrála PKF Ravelovu orchestrální suitu, kterou jsem vnímal jen napůl, systematicky rušen kamerou zlomyslné TV. Po ní přišel krásný Mendelssohnův houslový koncert a Augustin Dumay, což je zkušený houslista a dirigent mezinárodní úrovně a také pedagog, ho zahrál jistě a bez romantických klišé, s nádhernými kadencemi. Jako houslista se setkal s Villaumem již při onom koncertu Pražského jara v roce 2013. A jako dirigent úzce spolupracoval m.j. se skvělou klavíristkou Maria-João Pires, která pro změnu hrála na Pražském jaru 2015.

Augustin Dumay, Emmanuel Villaume, PKF a Mendelssohn

Po přestávce zaznělo nejprve Webernových pět kusů pro orchestr, zajímavá skladbička z roku 1913 netrvající ani 5 minut, která ač atonální, abstraktní a maximálně zestručněná byla rozhodně zajímavá a poslouchatelná. V každém případě víc než mnoho jiných hudebních kompozic podobného žánru. Webern byl věrným žákem a příznivcem Arnolda Schönberga v druhé vídeňské škole i Spolku pro soukromé provozování hudby, počet jeho opusů je však poměrně skromný a rodinu živil jako dirigent. V mladších letech m.j. i v českých Teplicích a v Praze.

Závěrečnou skladbou pak byla sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena, nádherně vitální, energická, zpěvná až opojná, podle Wagnera apoteóza tance a pro mne z Beethovenových symfonií nejkrásnější. Dopsána byla v roce 1812 a premiéru měla 8. prosince 1813 při charitativním koncertu ve prospěch obětí bitvy u Hanau, poslední v níž Napoleon zvítězil, když táhl schlíplý od Lipska vstříc prvnímu vyhnanství.

Orchestr hrál jinak než ho mám naposlouchaný, jeho hra byla odlehčená až průzračná a dirigentův styl byl sice energický, ne však až barokně patetický a na krásno orientovaný, jak jsem zvyklý od pánů Bělohlávka a Hrůši. Jako kdyby to souviselo s fyzickými dispozicemi, kde oba uvedení pánové jsou elegánové středního vzrůstu s krásnou kšticí, zatímco Villaume holohlavý dlouhán. Netvrdím, že takto je to lepší, ale je to změna a řekl bych, že přišla ve správnou dobu. Některým z posledních koncertů s Jakubem Hrůšou, přes proklamovanou vzájemnou náklonnost orchestru a dirigenta (a proč ne), a pečlivé nastudování, jako kdyby chyběla jiskra. Uvidíme, co bude dál, jestli to nové bude stačit.

Zahajovací koncert sezony
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Emmanuel Villaume
Augustin Dumay (housle)
4. října 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův (orchestrální suita)
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Anton Webern: Pět kusů pro orchestr, op. 10
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 a dur, op. 92