Narodil se na Sicilii, studoval konzervatoř v Neapoli a kousek od ní je náměstí s jeho sochou. Správně, Vincenzo Bellini (1801-1836), jedna z hvězd italského belcantového trojhvězdí. První operu napsal ještě na konzervatoři, druhá - Bianca e Gernando - se v roce 1825 hrála v neapolském divadle San Carlo, třetí o rok později v milánské La Scale a ve třiceti měla tamtéž premiéru jeho největší opera Norma. V té době už Rossini s psaním oper skončil a Bellini soutěžil s Donizettim, který o rok dřív napsal Annu Bolenu a rok po premiéře Normy zase Elixír lásky. Měli i společného libretistu Felice Romani a jejich premiéry zpívala stejná zpěvačka Giuditta Pasta. Byl by div, kdyby se měli navzájem moc v lásce. Ostatně láska těm pánům pomohla do hrobu, neboť pro všechny 3 platilo to, co se říkalo o Rossinim: Trpěl řadou chorob, včetně pohlavních.
Norma je mnohovrstevná tragedie římského prokonsula Polliona a galské kněžky Normy naplněná vášnivou láskou a nenávistí, nemanželskými potomky, zradou, nevěrou, obětí a pomstou. A také je to opera s jedním z nejtěžších sopránových partů vůbec. První interpretka v Metropolitní opeře Lilli Lehmann prý tvrdila, že zpívala tři Brunhildy, ale Norma je těžší. Marie Fajtová dokonce tvrdí, že je těžší než tři Traviaty. Proto také je to role pro zralé dramatické soprány případně mezzosoprány, jakým disponovala na př. Maria Callas, která ovšem Normu zpívala již ve 25 letech, a jejíž interpretace v 50. letech minulého století vrátila Normu do divadel a znamenala revival belcanta. Vedle ní byly vynikajícími představitelkami Normy také Joan Sutherland, Beverly Sills a v současnosti Edita Gruberová, Mariella Devia (obě roli nastudovaly kolem šedesátky), Cecilia Bartoli či Sondra Radvanovsky. Obliba Normy měřená počtem nových inscenací je srovnatelná s Dvořákovou Rusalkou, často je však prováděna pouze koncertně. Vloni měla premiéru na př, v San Franciscu (Norma - Sondra Radvanovsky), nově nastudována bude příští rok v English National Opera (Marjorie Owens) a neapolském divadle San Carlo (Mariella Devia).
V pražském ND byla tato opera za posledních 80 let nastudována pouze jednou, a těch pět představení v listopadu 2007, včetně derniéry v prosinci, zpívala Normu ruská zpěvačka Olga Makarina. Není však pravda, že se nehrála ani předtím, do roku 1935 byly v Národním divadle 4 premiéry. Naopak v Německém divadle, dnes Státní opeře, se naposledy hrála v roce 1905.
Před 11 lety nastudovala Normu také opera v Opavě a hlavní roli tehdy zpívala Katarína Jorda Kramolišová. Inscenace byla oceněna v rámci pražského festivalu Opera a Kramolišová dostala za Normu cenu Thálie. Divadlo s Normou absolvovalo turné po Španělsku a sklízelo úspěch i v Polsku.
Nová inscenace v Praze má v pozadí také externí zpěvačku a to ne ledajakou. Velká sopránová hvězda Edita Gruberová bude zpívat ve 4 představeních roli Normy při zájezdu Státní opery příští podzim v Japonsku, čímž zřejmě oslaví své sedmdesátiny. Marie Fajtová pak přidá další dvě. Není asi pravděpodobné, že by si Státní opera Gruberovou objednala, spíš bude pravdou to, že byla objednána Státní opera, což je ovšem vcelku lhostejné a v každém případě je to dobrá vizitka. S tím nejspíš souvisí i volba japonského režiséra a věhlasného scénografa Borise Kudličky, kteří děj opery přenesli do jakéhosi bezčasí. Hlavními prvky výpravy jsou betonově šedé bloky, které se podle potřeby zasouvají a vyjíždí z obou stran bočního jeviště (Kudlička si nedávno stěžoval na nedostatek prostoru za jevištěm). Na ně se případně promítá třeba les. Toto minimalistické prostředí nejen, že nevnášelo do návštěvníkovy mysli zmatek pochybností, o co vlastně jde, ale dalo naopak plně vyniknout výkonům zpěváků. V takovém případě ovšem inscenace o to víc stojí a padá s výkonem Normy. Proto je dobře, že role byla nabídnuta Marii Fajtové a ona měla odvahu ji přijmout, neboť jak hlasem, tak i zkušenostmi vyhovuje ze souboru Národního divadla jejím požadavkům možná nejlépe. Její výkon byl pozoruhodný, a i když jsem občas zaslechl zvuk, který se mi nelíbil, řekl bych, že se zařadila mezi velké zpěvačky. Měl jsem také pocit, že dlouhá přestávka, vyplněná možná i společenskými ceremoniemi, poněkud oslabila v první části druhého jednání soustředění zpěvačky. I výkon ostatních zpěváků byl výborný a dvojzpěvy Normy a Adalgisy tak zněly ukázkově, takže lze představení považovat za velký úspěch divadla i zpěváků. Jen dvě věci mne zarazily. Zaprvé to, že hned v předehře, když měl orchestr hrát "italskou" muziku, znělo to stejně autenticky, jako Dvořákovy zpěvné melodie v podání béčkové kapely z Německa, a zadruhé to, jak si Pollione fotografoval "rodinku", což silně připomínalo nepříliš povedený sitkom. To však nic nemění na skutečnosti, že jde o výbornou vizitku Státní opery. Ale asi by to chtělo navštívit některou z repríz, kde by se jisté napětí a rušivé vlivy spojené s premiérou neměly objevovat. Ty ovšem budou pouze čtyři a pátá v červnu v Litomyšli.
 |
| nevěrník Pollione a Adalgisa v 1. jednání |
 |
| přistižený znesvětitel chrámu Pollione a Norma ve 2. jednání |
 |
| finále, ve kterém Norma jako oběť a prozřevší Pollione kráčí na hranici |
Poznámka:
1. Když jsem si pročítal kritiky představení, zarazilo mne, jak lidé, kteří si jejich psaním vylepšují živobytí, nezřídka nedbají na faktografii a spokojí se s povrchními konstatováními toho, co si mnohdy ne dost pozorně přečtou v programu. A zvláštní soustrast bych chtěl vyjádřit paní Drápelové, která pravidelně navštěvuje koncerty a divadelní představení, aby si z nich odnesla otřesné zážitky, o něž se pak v rámci psychoterapie musí dělit se čtenáři svých kritik. Tak nějak si představuji intelektuální masochismus.
2. Jak jsem řekl, tak jsem učinil a 3. ledna 2016 navštívil 6. představení. Nic neměním, jen výkon Marie Fajtové mi připadal ještě zralejší než při premiéře. A ty ženské duety... radost poslouchat i koukat.
Státní opera Praha
2. října 2015
Vincenzo Bellini
Norma
Dirigent: Enrico Dovico
Režie: Tomo Sugao
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Adolf Melichar
Světelný design: Wolfgang Goebbel
Video: Stanislaw Zaleski
Pohybová spolupráce: Petr Jirsa
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
Premiéry 2. a 4. října 2015 Státní opera Praha
Norma – Marie Fajtová
Adalgisa – Jana Horáková Levicová
Pollione – Aleš Briscein
Oroveso – Jiří Sulženko
Clotilde – Sylva Čmugrová
Flavio – Václav Cikánek
Kněžka – Gabriela Pešinová / Eliška Sedláková
Žádné komentáře:
Okomentovat