Lazebník pro všední dne

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732-1799) byl muž mnoha tváří i zaměstnání - hodinář, hudebník, královský sekretář, vedoucí lovčí, spekulant souzený pro zpronevěru a podvod, pomlouvač zbavený občanských práv, tajný agent francouzského krále, na jehož přání dodával zbraně americké revoluci. Vydal 70svazkové sebrané spisy filosofa a spisovatele Voltaira, zásoboval Paříž pitnou vodou a proti králi spolupracoval s francouzskou revolucí. První dvě z jeho 3 manželek onemocněly tyfem, zemřely, on dědil, a říkalo se, že to nemohla být náhoda. A také psal divadelní hry, z nichž ty nejlepší byly hrány i v pařížském divadle Comédie-Française. Ve třech z nich, jejichž náměty získal za pobytu ve Španělsku, kde pomáhal sestře opuštěné nápadníkem a skončil ve vězení, byli hlavními postavami Figaro a hrabě Almaviva. Ovšem sám Beaumarchaisův příběh, to jsou příhody ne na jeden, ale hned několik životů a ukazuje také na to, že nejen 21. století je plné zvratů, což nejspíš platilo vždy.

Náměty Beaumarchaisových her byly natolik aktuální a díky tomu populární, že byly mnohokrát dále zpracovávány. Tak vznikla v roce 1786 opera Figarova svatba, kterou napsal Wolfgang Amadeus Mozart, když jiný tvůrce pozoruhodného osobního příběhu - Lorenzo da Ponte - přetavil hru v libreto. Ono to bylo nejen vtipné, ale navíc i společensky citlivé téma, kde sluha soupeří se nevěrným šlechticem o srdce dívky a vyhraje. Asi jako kdyby dneska někdo napsal podobnou hru o Babišovi nebo v Rusku o Putinovi.

O 30 let později, v roce 1816, napsal mladík Gioacchino Rossini buffo operu podle jiného Beaumarchaisova námětu - Lazebník sevillský. Ta v sobě měla  méně společenské kritiky, holič Figaro pomáhá hraběti Almavivovi proti hloupému doktorovi, ale o to víc je v ní prostoru pro komiku.

Není náhodou, že obě tyto zpěvohry jsou nejpopulárnější opery buffa, hned po srdceryvných tragédiích pozoruhodných žen jako Traviata, Carmen, Bohéma nebo Tosca.

A tak není divu, že při 103. představení inscenace, jejíž premiéra se odehrála před 10 lety, byla pražská Státní opera vyprodaná. A naplněná publikem velmi různorodým, s překvapivým podílem mladých lidí, často turistů. Ale byl tam také starý muž v červené kostkované košili, žlutých manšestrákách na širokých šlích a s batohem na zádech, stará paní v nabíraných růžových plesových šatech a s velikou holí či džentlmeni ve smokingu.

Scéna na točně představující makrokosmos (což ovšem nelze vidět z parteru) má tvar vejce a obojímu lze připsat řadu významů. Ostatně lépe je podívat se na fotografii,

Do vejce je z druhé strany vestavěn interiér domu

Mluvit 10 let od premiéry o jednotlivých zpěvácích a intelektuální rafinovanosti režijního záměru je zbytečné. Stačí říct, že to představení, které jsem viděl, nepřineslo žádné ohromující pěvecké výkony ani šokující režisérské konstrukce. Přineslo "jen" dobrými zpěváky podanou parádní zábavu a nádhernou muziku, stejně jako ji před 100 lety přinášely i kočovné společnosti a před skoro 200 lety římská premiéra. Byla to opera pro všední den před plným divadlem se spoustou mladých lidí, kteří jako obvykle vyjadřovali svou radost zvláště z druhého balkonu. Co víc si může divadlo přát.

Národní divadlo na scéně Státní opery

sobota 10. října 2015

Gioacchino Rossini: Il barbiero di Siviglia (Lazebník sevillský)

Autor libreta: Cesare Sterbini
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Bettine Kirste
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Figaro: Jiří Brückler   
Hrabě Almaviva: Jaroslav Březina 
Bartolo: Jiří Sulženko
Rosina: Jana Horáková Levicová   
Basilio: Peter Mikuláš 
Fiorillo: Martin Matoušek
Důstojník: Ondřej Socha
Ambrogio: Miroslav Svoboda