Autor se v této souvislosti vyjadřuje k současné hudbě následovně: "...existuje svobodná tvorba sama pro sebe, je motivovaná pocitem vnitřní nutnosti, nikoliv finanční potřebou. Aby druhá z variant přinesla své plody, je zapotřebí nezištné podpory a kvalitních podmínek. Záleží ovšem na každém skladateli, jak se rozhodne, kam až je ochoten zajít v kompromisu, nakolik bude konformní, a nakolik ustoupí ze svých uměleckých předsevzetí, má-li nějaká. To je etika skladby – umění. A budoucnost skladby jako oboru? O tu bych se nebál, neboť dokud tu budou kreativní lidé toužící po poznání, obdivující mistrovská díla minulosti, lidé, které neuspokojí pouze komerční balast v médiích, dotud tu bude i skladba jakožto nezastupitelný společenský fenomén." Já osobně si nejsem jist tím, že hudba tohoto stylu dává mnoho prostoru k oslovení posluchačů a nenechal bych se mýlit mírou potlesku. Obecenstvo bývá často shovívavé nebo snobské.
Jako druhá zazněla v podání 33leté Američanky Alisy Weilerstein Prokofjevova koncertantní symfonie, která se těžce rodila po skladatelově absurdním návratu do Ruska v roce 1938 a do současné podoby byla dotvořena v roce 1952 především díky legendárnímu violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi. Alisa Weilersteinová, s níž Česká filharmonie nedávno nahrála Dvořákův koncert na CD, o skladbě řekla toto: Je, myslím, škoda, že není známější - měla by být. Prokofjev je klasikem hudby 20. století a tahle skladba není tak slavná a nehraje se tak často snad proto, že ten cellový part je mimořádně virtuózní. Navíc je to také symfonie pro orchestr, doslova symfonie - koncert. Mně se, když si vzpomenu na tuhle skladbu, vybavují v paměti dvě takové polohy: nejprve ty nesmírně démonické, ďábelské odstíny a pak hudba tak krásná, až z ní člověku puká srdce. A je úžasné, že jedna skladba obsahuje obě dvě tyhle naprosto rozdílné emoce a představy. Takže je to jak pro cellistu, tak pro orchestr fantastický materiál, do kterého se můžou ponořit.
 |
| Alisa Weilerstein v Rudolfinu |
Prokofjevova skladba byla zjevně vrcholem koncertu a symfonie č. 5 „Osudová“ Ludwiga van Beethovena z roku 1808 nebyla, zvláště její první věta, podána tak, aby tento dojem překonala. I když Allegro představuje samo o sobě takový nápor krásné hudby, radosti a optimismu, že to snad žádnému z muzikantů takového orchestru jakým je Česká filharmonie nedá, aby ze sebe nevydal maximum. Je to jasně vidět i na tvářích mnohých z nich.
Mimochodem, v říjnu a listopadu provedou Berlínští filharmonici se Simonem Rattlem 4x kompletní sestavu Beethovenových symfoníí - vždy v pěti po sobě jdoucích dnech je uslyší Berlín, Paříž, Vídeň a New York.
Jednu výtku ke koncertu však přesto mám. Nešlo sice o zahajovací koncert sezóny, ale "jen" o první abonentní koncert a u svých pultů neseděli ani jeden z koncertních mistrů houslí a violoncella. A nikde v programu či na webových stránkách ani zmínka o tom, kdo hrál, ev. proč. Je snad to, komu šéfdirigent líbá po koncertu ruku, soukromou záležitost orchestru, do které abonentům nic není?
07.10.2015 - 09.10.2015, 19.30
Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň
Česká filharmonie
Alisa WEILERSTEINOVÁ – violoncello
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent
Program:
Jan Ryant DŘÍZAL: Kuře melancholik (světová premiéra)
Sergej PROKOFJEV: Sinfonia concertante op. 125
I. Andante
II. Allegro giusto
III. Andante con molto - Alegretto - Allegro marcato
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009 – Sarabanda
---- přestávka ----
Ludwig van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“
Žádné komentáře:
Okomentovat