Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 26. února 2015

Jsou lidé jen velké myši?

Před skoro polovinou století prováděl jistý John B. Calhoun (1917-1995) v americkém  National Institute of Mental Health poměrně známý experiment, ve kterém zkoumal osud myší populace, která se rozmnožuje v podmínkách, které ji nijak neomezují. Výsledkem bylo, že po určitém počtu generací, resp. po určité době začala rychlost reprodukce klesat, mizely standardní sociální funkce v populaci, až po 600 dnech se myši přestaly rozmnožovat úplně a vymíraly, až zbylo jen pár asexuálních narcisistních samců. Vývoj událostí údajně nebyl tak dramatický, pokud byly myši nuceny mezi sebou spolupracovat, na př. pomáhat si při zpřístupnění tekutin.

Autor byl přesvědčen, že:
1) jde o sociální jev.
2) je možné ho aplikovat i na lidskou populaci.
3) Člověk se může tomuto osudu ubránit.

Tím v podstatě vyvrcholilo jeho celoživotní vědecké snažení, které snad nejlépe charakterizuje článek "Hustota populace a sociální patologie" ve Scientific American 1962, 206 (2): 139–148.

Je celkem přirozenou a velmi lákavou snahou badatelů v jakékoli oblasti vědy maximálně zobecnit závěry svých experimentů. Calhoun sám, a v posledním roce i několik blogových nadšenců snáší "důkazy" o platnosti bodu 2, tedy přenositelnosti výsledků z myší na člověka. Jako klasický případ se uvádí na př. zdecimování obyvatel malého Velikonočního ostrova (cca 170 km2). Tam kvůli dopravě rituálních soch z dolů na místa jejich instalace a následujícímu vztyčení byly zcela vytěženy a zničeny lesní porosty, což vedlo k erozi půdy a následně nedostatku potravy a počet obyvatel dramaticky klesl.

Někteří z autorů z toho vyvozují poměrně dalekosáhlé závěry, kde se snaží výsledky zmíněného experimentu využít jako důkaz svých sociálních až politických hypotéz, ba přímo teorií. Slovenská autorka Natalia Blahová* napsala článek "Myší raj a úpadok spoločnosti", ve kterém se dokonce odvolává na jakousi úvahu z dokumentárního filmu, že lidstvo dospěje v relativně krátké době ke kritickému počtů 9 mld. jedinců, a je třeba s tím něco dělat, jinak viz myši. Hned po ní se objevilo několik dalších autorů v češtině a slovenštině, kteří toto téma pitvali. Podle Karla Poppera však výsledek experimentu nikdy nemůže znamenat verifikaci nějaké teorie. Je možná pouze její falzifikace. Experiment je příležitost ke kritickému ověření teorie a případně jejímu nahrazení teorií jinou spíše než k jejímu potvrzení.

Navíc proti vývodům JB Calhouna stojí na př. výklad, že degenerace myšího společenství je spíš důsledkem nahromadění genetických mutací, proti kterým myš jako živočich s krátkou dobou života není dostatečně chráněna.

V každém případě násilné roubování katastrofických teorií na různé události ve světě je životem vždy znovu vyvráceno. Byly to na př. závěry Římského klubu v 70. letech, podle kterých by lidstvo měl už nyní stihnout osud myší v důsledku vyčerpání základních surovin, podobně nedoložené jsou globální klimatické změny, resp. jejich antropogenní původ a hlavně katastrofální důsledky pro lidstvo. Ostatně znásilněná věda nebo pavěda byly základem dvou smrtících politických hnutí 20. století, která dodnes nejsou vykořeněna.

Neznám lék na neduhy nebo zdánlivé neduhy lidské společnosti. Ale jsem naprosto přesvědčen, že to není žádné sociální inženýrství, které by změnilo lidskou podstatu, ať už se někomu zdá být sebeškodlivější. Možná by pomohlo, kdyby hlasatelé spásy davů začali u sebe. Třeba obroditelé toho jediného pravého islámu. A zatím poslední kremelské úvahy o záchraně křesťanství a západního světa vůbec na příklad vedly jen k tisícům mrtvých, a to se pořád ještě zachraňuje na půdě pravoslavné. A zrovna jsem náhodou otevřel stránku informující o příčinách havarie letadla francouzské firmy Total 21. října 2014 na letišti Vnukovo v Moskvě. Čerstvý závěr zní, že nešlo o žádný myší efekt, jen ožralá posádka uklízecího vozu ztratila orientaci, šéf směny byl také nalitý a stážující letová dispečerka byla sice střízlivá, ale nic z toho nemohla postřehnout, za což bude po zásluze potrestána.

* Natália Blahová je jinak sympatická slovenská politička, učitelka a sociální badatelka/pracovnice, ale tady zřejmě sáhla příliš vysoko a odpoutala se od země.

neděle 22. února 2015

Poděkování a lásku vám?

Když jsem byl hodně malý, šatnářce v kině Evropa se narodil syn Sáša. Prý si jen sedla na klín oficírovi osvoboditeli z Rudé armády, když hlídala kabáty. Hráli 5 Sullivanů a Sáša byl dementní. A povídalo se, že osvoboditelé říkají: "Davaj časy!". No dobře, babička mi zase vyprávěla o krásné ruské paní baronce Nečajevové, se kterou se přátelila, a mámu navštěvoval starý pan doktor Schmidt, jehož německý otec býval správcem carských vodovodů v Sevastopolu. Tihle všichni uprchli před bolševiky. Doktor o rudoarmějcích nemluvil, ale dvořil se pomocí receptů na boršč a pelmeně. A do toho S.K. Neumann napsal "Vám poděkování a lásku vám...", o Vánocích jsme nesměli s pěveckým kroužkem zpívat koledy, zato další rok jsme vítali dědu Mráze, a sám velký Vítězslav Nezval napsal: "...volám vás, lidé, k boji za mír, v němž ční jak nebetyčný Pamir Sovětský svaz."

Jenomže pak se Jan Masaryk vrátil z Moskvy a prohlásil: "Odjel jsem jako svobodný občan a vrátil se jako Stalinův pacholek." Po čase vypadl z okna. A potom kdekdo z příbuzných přišel o majetek, jednoho strejdu zavřeli, druhého vystěhovali, a když jsem se měl ve škole začít učit ruský jazyk, bolela mne pravidelně hlava tak, že jsem strávil řadu podzimních dnů u lékařů, aby zjistili, co mne trápí. Nenašli nic, byla to jen ta ruština. Roky šly dál, a nějak mi otrnulo. A v kinu Čásek bylo možné se za korunu nekonečně dlouho dívat na film a bílém zlatu Kazachstánu.

A pak najednou v listopadu 1956 rozstříleli osvoboditelé Budapešt. A v srpnu 1968 začaly v noci hučet motory nad Prahou a ráno stály u mostu desítky tanků s Rusy a dopoledne zaujali Rusové na Staroměstském náměstí kolem Husova pomníku s nápisem „Milujte se, pravdy každému přejte“ kruhovou obranu s děly namířenými na věž i všechny domy kolem a měsíce jsem pak chodil do práce kolem domečku s ruskou hlídkou. Dívat se na ně jsem nedokázal, ale jen to vědomí, že tam jsou, vyvolalo bezmocný vztek, nenávist a pocit, jako kdyby mne někdo cpal do zužujícího se trychtýře.

Po řadě let jsem pár Rusů poznal osobně. Profesora, který studoval po válce v Anglii, dalšího, který studoval v Americe a byl to špičkový odborník, třetího profesora, také školeného v USA, který měl za hlavou cedulku "Wanted Dead or Alive... " a také starého pána, který měl ohromnou radost, že vidí Čecha, protože po válce tady pátral po uranu a při té příležitosti nás osvobodil. Jeho syn byl přitom trochu nejistý. A také jsem viděl ruské důstojníky, kteří u nás s gazíky jezdili lesem až k rybníku a tam houfně lovili ryby, jako kdyby to všechno bylo jejich. A moskevské restaurace, kde v době téměř prohibice tekly vodka, koňak a šampaňské proudem. A mladou inženýrku, která nás měla doprovodit do divadla, a protože cítila potřebu nám dát dárek, přinesla sklenici vlastnoručně vyrobené marmelády. A ladem ležící pláně západního Ruska a obdělanou Ukrajinu s americkými vlajkami ve výkladní skříni obchodního domu v Kyjevě. Živé kostely tamtéž a mrtvé v Rusku.

A pak střih, odtáhli od nás, z Maďarska, Polska a v roce 1994 i z Německa. Celkem 550 000 vojáků a 8500 tanků se vrátilo do Ruska. Zůstaly po nich v porovnání se zbytkem Evropy zanedbané země s demoralizovaným obyvatelstvem. A zase jsem poznal pár Rusů. Plukovníka raketových vojsk, který jezdil jako taxikář, a vyprávěl, že v Afghánistánu bylo nejdůležitější mít u sebe pořád pistoli, aby se mohl zastřelit, kdyby ho chytili. Starou nemocnou paní, která si přikládala transdermální náplast s nitroglycerinem přes svetr. Jiného afghánského plukovníka, co se mě snažil za každou cenu podvést a obrat o peníze. Třicetiletého podnikatele, dříve výsadkáře a komsomolského funkcionáře, který si za 2 roky pořídil obrovský dům u jezera s honitbou. Opilého starce v leže močícího na schodech metra. Také uťápnutého polovičního Rusa, který se narodil v Praze otci, jenž jako strojník bělogvardějské ponorky unikl roku 1920 ze Sevastopolu a dostal se do Prahy. Po válce Rusové odvlékli otce i syna zpátky. A potkal jsem policajty, co za 10 $ prodali služební pendrek s donáškou až do hotelového pokoje. A zaměstnance státního podniku, co koupili basu vodky a v pracovní době vyrazili služebním autem ji vypít na mohylu vzdálenou 200 km, aby oslavili vítězství nad fašisty. Milice jim za flašku a benzin dělala doprovod. A mladou ženu, která v lehkém župánku a s lahví vodky v ruce zazvonila u dveří a nabízela cokoli výměnou za 50$ příspěvek na školku pro dítě. A viděl jsem fabriky v neuvěřitelně zbědovaném stavu a jejich bezcharakterní ředitele.

A další střih, o 5 let později rozstříleli Rusové vlastní Groznyj. Za dalších 8 let vtrhli do sousední Gruzie, rozstříleli Cchinvali, a z částí země učinili své kolonie. A uplynulo ještě 6 let, anektovali sousední Krym a z Donbasu jsou trosky. Od té doby se na východě Ukrajiny válčí. Rusové tvrdí, že tam nedodávají zbraně ani vojáky, ale ten východ sousedí jen s nimi, a s těmi, s nimiž bojuje. A také hlásají, že Ukrajinci jsou fašisté. Před 90 lety zakládali houfně výbory proti fašismu v Evropě, kde tehdy žádní fašisté nebyli. Včera v Moskvě volali: Ne fašismu! Ne majdanu! A dneska se vraždilo na oslavě Majdanu v Charkově. V Kyjevě nesli transparenty Ukrajina je Evropa.

A tak když se dívám těch 70 let zpátky, říkám si: "Jaké poděkování a lásku vám? Bylo to vůbec osvobození, nebyl to jen velký Stalinův fór? Vždyť oni dobyli půlku Evropy a vytvořili z ní svou kolonii, čímž si částečně splnili starý bolševický sen. A protože ten kapitál prošustrovali a sen se rozplynul, snaží se ho teď vrátit, jen pod jiným praporem."

Má vůbec někdo, a zvláště evropský politik, právo jim věřit, i kdyby chtěl? Není zločin tvrdit, že Ukrajině se má pomáhat, ale jen slovem?

pátek 20. února 2015

Willi, vynálezce fašismu

Existují 2 slogany, které jsou již mnoho desetiletí populární u levicových intelektuálů. Je to "antifašismus" a "boj za mír". Jim vdechl kdysi dávno život rudý propagandista Willy Münzenberg a tak vlastně všechno, co je označováno jako goebbelsovské lži, by měly být lži münzenbergovské. Nevěříte?

LENINŮV MUŽ V NĚMECKU
Žila byla ve Švýcarsku jedna príma parta kolem Uljanova-Lenina, která před bezmála 100 lety dostala od Němců vagon a peníze na cestu do Ruska. Jen kamarád Willy tam musel zůstat, protože byl Němec, vyhýbal se vojenské službě a Němci by ho tudíž zavřeli. Bylo mu 28 let, byl původně dělník, jeho otec byl nemanželským synem pruského junkera a jeho rané básně byly věnovány konfliktu revolučního výrostka s autoritárním rodičem. V okamžiku, kdy se setkal s Leninem, se už dávno změnil v revolučního byrokrata - profesionála a stál v čele mládežnické internacionály. Hned po říjnovém převratu v Rusku se pokusil o něco podobného ve Švýcarsku, za což ho sebrali. Švýcarské úřady ho pak chtěly deportovat do Německa, kde by ho však okamžitě zavřeli, což plni ohledů nechtěly připustit, a žádná jiná země nebyla ochotna ho přijmout. A tak byl Münzenberg, cizinec, který usiloval o státní převrat, držen v přívětivé vazbě. V kanceláři velitele věznice se stýkal s manželkou i milenkou, a zemi mluvil jako o reakční bestii, která pro nic za nic drží ve vězení nešťastnou oběť. Do Německa ho poslali až když tam začala revoluce a nebezpečí uvěznění pominulo. Münzenberg tak opouštěl Švýcarsko jako velmi známý politický agitátor, který strávil rok mezi ruskou a německou revolucí v komfortním vězení a za nepřetržitých stížností na krvavý režim. A to pro něj byla první lekce praktické agitace a propagandy: není důležité, co se s vámi skutečně děje, pro potřeby propagandy jste vždy nevinná oběť a vaši nepřátelé jsou krvaví mučitelé.

Ten rok ve vězení však nebyl zbytečný i jinak. Protože kvůli němu se dostal do Moskvy až v červnu 1920, kdy se objevil na 2. kongresu Kominterny. V té době už však byly vedoucí pozice obsazeny, a to přímo jeho blízkými přáteli: Karlem Radekem a Grigorijem Zinovjevem. A tak se Münzenberg vrací z kongresu na Západ bez funkce, zato s podrobnými Leninovými instrukcemi co dělat s "užitečnými idioty" a hromádkou briliantů zašitých do rukávu. A Lenin mu prostě řekl: Chci, abys ty miliony utratil.

HAD HOOVER KRMÍ POVOLŽÍ
A hned příští rok k tomu Münzberg dostává příležitost. Jeho první propagandistický úkol přišel v létě 1921, kdy Rusko překvapil totální hlad poté, co první vláda dělníků a rolníků na světě sebrala rolníkům všechno obilí, včetně osiva. Pokud objevila skryté zásoby, zastřelila je. Rolníci se začali bouřit, rudé komisaře bili a současně přestali sít. A tehdy komunistická vláda vyhlásila NEP a souhlasila také s pomocí od American Relief Administration, která pod vedením Herberta Hoovera rozdělovala potraviny v poválečné Evropě. Takže budoucí americký prezident pomáhal i hladovějícímu Povolží, kde na jaře 1922 každý den nakrmil okolo 11 mil. lidí. Je pochopitelné, že pomoc od prokletých imperialistů nebyla ideologicky příjemná, když mladá sovětská moc současně tvrdila, že je imperialisté chtějí zardousit. Navíc zmije Hoover nechtěl pomáhat penězi, ale rovnou lidi krmil. Jenže sovětská moc potřebovala mnohem víc peníze, takže před Münzenbergem vyvstal naprosto jedinečný úkol. Zorganizoval v Berlíně alternativní organizaci Internationale Arbeiter-Hilfe a bylo by divné, kdyby jí šlo o skončení s hladem, když ho sami bolševici způsobili. Münzenbergovy úkoly byly jiné:
     1. Vybírat pod záminkou hladu peníze od komunistů a "užitečných idiotů."
     2. Vysvětlovat hlad jako důsledek spiknutí světové buržoazie proti zemi sovětů.
Publikoval tak články vysvětlující, že hlad v Povolží je součástí příprav na francouzsko-polský vpád do Ruska a Hoovera vykresloval v karikaturách jako někoho, kdo se snaží z pomoci získat výhodu pro kapitalismus. A nejpřekvapivější bylo, že v onom roce 1922 začal Münzenberg dělat přesně to, z čeho propagandisté obviňovali Hoovera.

Totiž budovat na základě Internationale Arbeiter-Hilfe obrovské imperium. Komunisté do ní měli předávat konfiskované podniky a měli na oplátku dostávat techniku dováženou Münzenbergovou organizací. Teoreticky měla tuto techniku nakupovat za vlastní peníze v zahraničí, ale protože Münzenberg tolik peněz nevybral, dávali je tam nakonec sami komunisté. Takže sovětská moc nakupovala své vlastní podniky za své vlastní peníze. Byl to korupční podnik nevídaného rozsahu.

Za takových podmínek by se schopný člověk stal snadno milionářem, ale Münzenberg jako správný agitátor a propagantista neuměl peníze vydělávat, dokázal je jenom někde sebrat a rozházet. A tak se v roce 1923 moskevský štáb organizace nebývale rozrostl, měl kanceláře, auta, prezentoval se v restauracích a utrácel obrovské peníze. A přestože s humanitární pomocí hladovějícím dokonce čile kšeftovala, vytvářela nemalé dluhy, takže ji nakonec stát musel vykoupit. V Berlíně však měl jednu kancelář na sovětském velvyslanectví, jejíž provoz zajišťovali bezplatně dobrovolníci. A to všechno se nazývalo "kolektivní pomocí světového proletariátu zemi, kde zvítězil socialismus." Takže další princip úspěšně propagandy zní: Všechny své zločiny připisuj svým nepřátelům.

ZROZENÍ FAŠISMU
Ovšem 18. května 1923 byl pověřen novým úkolem. Stal se předsedou "Protiválečného antifašistického výboru". Současně vznikla také společnost "Ruce pryč od sovětského Ruska". Skutečnost byla taková, že Rudá armáda stála na polských hranicích, komunistická strana Německa urychleně vytvářela útočné oddíly, hlavní komunistický deník "Rote Fahne" otiskl Stalinův dopis o blížící se německé revoluci a v hladovějícím Petrohradu bylo připraveno obilí pro revoluční Německo. Nakonec se nic nepovedlo, ale boj za mír byl vypuštěn.

A fašismus? Ten v té době neexistoval. Zato Münzenberg kladl rovnítko mezi buržoazní demokracii a fašismus, protože buržoa, aby se ubránil před komunismem, se mění ve fašistu. A levý establishment dodnes vyráží proti svým protivníkům s fašismem vždy, když nemá žádné argumenty. Proto před 7 lety Rusko bojovalo s gruzínským fašismem, dnes bojuje s fašismem ukrajinským.

A dál? V roce 1927 vzdává Stalin sen o rozšíření Sovětského svazu cestou národních revolucí a země se mění ve zbrojní fabriku s cílem dobýt celý svět. Münzenberg opět nastupuje na scénu a svolává do Bruselu "Celosvětovou protikolonialistickou konferenci", na které nejrůznější lidé jako Nehrů nebo Čankajšek poslouchají řeči o hrůzách kolonialismu. A konference probíhá pod heslem "Proti válce! Za SSSR!" Přestože celý podnik financuje Moskva, Münzberger tvrdí, že to on do konference vkládá své peníze, které mu vydělá mediální imperium. Ve skutečnosti Moskva financuje i to.

VÝBORY UŽITEČNÝCH IDIOTŮ
Takže Münzenberg jednak pere moskevské peníze a současně jimi podporuje levé intelektuály - od Henri Barbusse až po Alberta Einsteina, který podepsal prakticky všechny rezoluce "užitečných idiotů" Münzenbergem organizované. A Münzenberg tak odhalil ještě jeden důležitý princip, že když se něco prezentuje jako zpráva organizace, výboru, bez ohledu na obsah je to bráno jako kolektivní dílo a má to větší váhu. Názor člověka, byť se jmenuje Einstein, to je jen názor jednoho člověka. Ale vytvoříte-li výbor z několika desítek "užitečných idiotů", z nichž alespoň jeden má jméno, z rezoluce, kterou jménem výboru napíšete, se stává názor pokrokové veřejnosti. A napíšete-li jménem výboru zprávu, nikdo ji nečte, ale novináři se odvolávají na její závěry.

A tohle všechno začalo tehdy, protože umění psát absolutně angažované texty, které nikdo nečte,  a tvrzením, že jde o zprávy jim dodávat zdání objektivnosti, to učinil módním právě Willi Münzenberg. A tak v roce 1927 začal organizovat desítky výborů proti válce a fašismu. Bylo to gigantické imperium, skládající se z desítek "prázdných" firem, přes které ovšem tekly naprosto reálné peníze. Ve skutečnosti tyto výbory tvořila hrstka jedněch a týchž lidí. Byly to falešné autority, užiteční idioti a nakonec i bezvýznamní pracovníci, kteří v Moskvě razítkovali rezoluce.

Toto neuvěřitelné bohatství výborů sloužilo nejen simulaci horečné aktivity a jednomyslného odsouzení imperialismu, kolonialismu a fašismu společenským míněním, ale navíc míchalo karty auditorům, protože nebylo možné v tom udělat pořádek a odpovědnost. Dokonce ani hlavní sovětští pokladníci nevěděli, kolik peněz utrácel. Jeho ochránci jako Zinověv žili v přesvědčení, že jeho mediální imperium vytváří skutečně velké toky peněz. Ve skutečnosti Münzenberg, stejně jako současní tvůrci veřejného mínění, peníze nevydělával, jen utrácel.

JEDNOTNÁ FRONTA S HITLEREM PROTI SOCIÁLFAŠISTŮM
Takže v roce 1927 Münzenberg definitivně formuluje  systém světonázoru, kterého se od té doby drží každý levicový intelektuál. Je to antikolonialismus, pacifismus, antifašismus. Je přitom jasné, že v roce 1927, tím spíše 1923, žádné nebezpečí od Hitlera nehrozilo. Takže kdo jsou ti fašisté?   Buržoazie a socialističtí zrádci. Jen připomínám, že v roce 1928 drželi moc ve Výmarské republice socialisté Hermanna Mullera, takže on byl hlavní sociálfašista. A od toho roku jsou sociálfašisté hlavním objektem boje, který Münzenberg podle pokynů z Moskvy vede. Vystupuje proti nim v jednotné frontě s Hitlerem, což v podstatě přivedlo Hitlera k moci. Proto také, když se Hitler v roce 1931 snaží uskutečnit plebiscit vyjadřující nedůvěru vládě, jeho hlavním spojencem je bojovník proti fašismu Münzenberg.

A tento boj s fašismem a boj za mír, které se od té doby vedou už mnoho desítek let, je jedna charakteristická zvláštnost. Z jedné strany je celá ideologie postavena na odhalení kapitalistické agrese proti SSSR, ale na straně druhé se Münzenberg netají tím, že se blíží válka. Je to třídní válka za zničení buržoazie na celém světě, přičemž bude-li rudá Moskva dostatečně silná, Rudá armáda přijde na západ.

Trik spočívá v tom, být na jednu stranu krajně agresivní, a současně  se tvářit dotčeně,  pokud ti vytýkají agresivitu, byť jen tím, že tě citují. Agresor, který se cítí být obětí.  To je ideální paranoidní schema, které je charakteristické pro všechny masové ideologie 20. století, a masově ho na západě rozšířil právě Willi Münzenberg.

DOSTAL I HITLEROVY KOMPLICE
Jen připomenu, jak se dál vyvíjí společenství proti sociálfašismu.  To končí tím, že k moci přichází skuteční fašisté a 27. února 1933 dojde k požáru Říšského sněmu. Mladý holandský komunista Marinus van der Lubbe znal Münzenbergovská proroctví o brzkém příchodu komunistické revoluce  rozbil okno a vlezl do budovy sněmovny vybaven zápalkami a nějakými hadry (když zápalky kupoval, žádal ty s rudým znakem komunistů) a založil na 25 místech oheň. Použil i vlastní kabát a košili, přestože venku bylo 30 stupňů mrazu. Prostě to byl klasický levicový cvok. Původně chtěl přeplout La Manche, ale když slyšel, že v Německu přišel k moci Hitler, odjel do Berlína, aby se učastnil komunistického povstání proti němu. A když se žádné nekonalo, rozhodl se ho zahájit podpálením Reichstagu.

A Hitler, Goebbels a Goering automaticky došli k závěru, že šlo o celosvětové komunistické spiknutí, což se hodilo jako záminka pro likvidaci komunistické strany Německa. Takže Hitler vyhlašuje mimořádný stav a Münzenberg utíká z Německa do Francie.

Ve Francii přichází jeho hvězdný čas, protože vedle toho, že jeho antifašistické výbory  začínají boj proti Hitlerovi, on začíná pracovat na "Hnědé knize fašismu", která má dokázat, že Reichstag podpálil sám Hitler. Metoda byla jednoduchá - všechno si vymyslel. Třeba to, že holandský komunista a blázen Lubbe byl milencem Ernsta Roehma, nebo svědectví o tom že Goering a Goebbels podpálili Raistag, přičemž údajný svědek Ernst Oberhofen byl mrtvý. Navíc Münzenberg zorganizoval v Londýně (sám však do Británie nebyl vpuštěn) proces, na kterém se sešli "užiteční idioti" ze 6 zemí: Francie, Dánska, Holandska, Belgie, Švédska a USA. A ti došli k závěru, že Reichstag zapálil Hitler. To byla jakási exportní varianta trockisticko-bucharinských procesů. Důkazy byly zhruba takového charakteru, že před soudce předstoupil muž se zakrytou tváří, který řekl, že Reichstag podpálil nacistický poslanec za Slezsko Heines. Tímto svědkem byl vydavatel "Rote Fahne" Albert Norden, přičemž Heines měl nevyvratitelné alibi: v době požáru probíhalo ve Slezsku jeho setkání s voliči. Jiný svědek v masce řekl, že viděl seznam 30 milenců Ernsta Roehma, mezi nimiž bylo jméno Marinus van der Lubbe. Je pozoruhodné, že z pohledu většiny dobromyslných idiotů dodnes platí, že požár založili fašisté.

Podívejme se na tu prostou taktiku, kterou dodnes používají všechny komise na světě, protože v době masmedií nikdo nečte, co je napsáno v textu. Nikdo nečte, co je napsáno v "Hnědé knize o požáru Reichstagu a o nacistickém teroru", nikdo nečte zápisy ze zasedání soudu. Není důležité, co je tam napsáno, důležité je, který závěr ocituje tisk. A ten řekl: "Londýnský soud dokázal, že Reichstag zapálili fašisté." Že šlo o naprosto klaunský proces, že si to vymysleli stejně jako družicové snímky sestřeleného Boeingu, které ukazuje ruská televize, to naprosto nikoho nezajímalo. A protože londýnský "soud" trval jen týden a skončil dříve než německý, museli Goebbels a Goering nakonec dokazovat, že nejsou velbloudi.

Proč to všechno říkám? Chvástavý Goebbels se stavěl jako mistr propagandy, ale v procesu Požár Říšského sněmu byl loutkou, která tancovala, jak Münzenberg pískal. Takže Münzenberg a ne jeho neúspěšný napodobitel Goebbels je tvůrcem geobbelsovské propagandy. A především Willy Münzenberg vymyslel a mistrovsky využil postupy, které dosud ve své propagandě používají všechny nátlakové skupiny, leví intelektuálové, diktátoři všech barev a teroristé. Ty postupy jsou velmi jednoduché. Vždy obviňuj druhé z vlastních zločinů. Vždy připisuj svým protivníkům to, co děláš ty sám. Čím méně je lež pravděpodobná, tím ochotněji jí masy uvěří. A vždy ze sebe dělej oběť, zvlášť, když chystáš agresi.

Takže je jasné, že všechny hlavní metody současné masové propagandy
 • vydávání zločince za obět
 • připisování všech svých zločinů nepřátelům
 • totální ignorování fakt
to vše, co dnes používají darebácké státy a islámističtí teroristé, bylo vytvořeno ve 20. letech Willy Münzenbergem, stejně jako praxe vytváření nekonečných komisí a výborů pro přidání statusu společenského názoru otevřeným lžím.

POSLOUŽIL A BYL ZLIKVIDOVÁN
Po londýnském procesu ještě Münzenberg organizoval agitační cestu pražského rodáka E.E. Kische do Austrálie, sám odejel agitovat a sbírat peníze do USA a později tam ještě vyrazila jeho pravá ruka Otto Katz, rodák z Čech, aby zorganizoval "Hollywood Anti-Nazi League", komunistickou buňku v Hollywoodu. Po roce 1936 se však Willy Münzenberg, který žil ve Francii, dostával do stále větších rozporů se Stalinem a v létě 1940 ho zavraždili stalinští agenti v lesíku u Grenoblu. Otto Katz byl odsouzen ve "Slánského" procesu a popraven o 12 let později v Praze. E.E. Kisch stačil umřít v Praze přirozenou smrtí v roce 1948. Ale ochránci lidských práv dodnes bojují s izraelským fašismem; putinští propagandisté s fašismem ukrajinským. A ruská televize dosud ukazuje důkazy toho, že malajzijský Boeing setřelili "ukrajinští fašisté", které byly spleteny podle stejného metru jako londýnský proces v roce 1933. Willy Münzenberg je mrtev, ale Reichstag hoří dodnes.

čtvrtek 19. února 2015

10. sezóna in high definition

Právě jsem dostal e-mail s informací o programu 10. sezóny přímých přenosů operních představení z Metropolitní opery v New Yorku do tisíců sálů v téměř 70 zemích světa. Je to zcela bezpochyby obrovská zásluha generálního ředitele Metropolitní, který tento projekt spustil 30. prosince 2006, pár měsíců po svém příchodu do divadla. Metropolitní opera se dnes potýká s návštěvností a z toho vyplývajícími finančními problémy, ale to co udělala je neocenitelný a s ničím nesrovnatelný krok, kterým měsíc co měsíc přináší nějakým dobře 200 000 diváků ty nejkrásnější opery s nejlepším obsazením, jaké si lze vůbec představit. K dnešnímu dni to bylo rovných 90 představení a do konce 10. sezóny jich bude více než 100. Občas jsem četl přitroublé hlasy, že tohle není žádná opera, že hlasy jsou zkreslené, blablabla.... Jenže jména jako Damrau, DiDonato, Netrebko, Florez, Kaufmann, Beczala, Levine, Luisi, Armiliato nebo Nézet-Séguine a spousta dalších jsou garancí toho, že ten večer do vás zůstane ještě dlouho obtisknutý a na čas vyváží znechucení z proradnosti politiků nebo hlouposti souseda a dokonce ve vás na krátko vzbudí ztřeštěnou myšlenku, jestli i vy byste neměl být o něco lepší? Toi toi toi!

Podrobný program sezony 2015/16
Sobota, 3. října 2015, 18:45
Giuseppe Verdi: Il Trovatore (Trubadúr)
Armiliato / McVicar / Netrebko, Zajick, Yonghoon, Hvorostovsky, Kocán

Sobota, 17. října 2015, 18:45
Giuseppe Verdi: Otello – nová inscenace
Nézet-Séguin / Sher / Antonenko, Jončeva, Pittas, Lučić, Gröissbock

Sobota, 31. října 2015, 16:45
Richard Wagner: Tannhäuser
Levine / Schenk / Botha, Westbroek, DeYoung, Mattei, Groissböck

Sobota, 21. listopadu 2015, 18:15
Alban Berg: Lulu – nová inscenace
Levine / de Wit / Petersen, Graham, Brenna, Groves, Reuter, Grundheber

Sobota, 12. prosince 2015, čas bude potvrzen později
Wolfgang Amadeus Mozart: The Magic Flute (Kouzelná flétna)
Bonusová opera k 10. výročí existence projektu. Záznam je z roku 2006.
Levine / Taymor / Ying Huang, Polenzani, Miklósa, Robinson, Gunn

Sobota, 16. ledna 2016, 18:45
Georges Bizet: Les Pêcheurs de Perles (Lovci perel) – nová inscenace
Noseda / Wollcock / Damrau, Polenzani, Kwiecień, Testé

Sobota, 30. ledna 2016, 18:45
Giacomo Puccini: Turandot
Carignani / Zeffirelli / Stemme, Hartig, Berti, Tsymbaljuk

Sobota, 5. března 2016, 18:45
Giacomo Puccini: Manon Lescaut – nová inscenace
Luisi / Eyre / Opolais, Kaufmann, Cavalletti, Sherratt

Sobota, 2. dubna 2016, 18:45
Giacomo Puccini: Madama Butterfly (Madame Butterfly)
Chichon / Minghella / Opolais, Zifchak, Alagna, Croft

Sobota, 16. dubna 2016, 18:45
Gaetano Donizetti: Roberto Devereux – Met premiéra
Benini / McVicar / Radvanovsky, Garanča, Polenzani, Kwiecień

Sobota, 30. dubna 2016, 18:45
Richard Strauss: Elektra – nová inscenace
Salonen / Chéreau / Stemme, Pieczonka, Meier, Ulrich, Owens

středa 18. února 2015

Traviata - 142. představení

Když vidíte Traviatu ze Salzburku s Netrebko a Villazonem, tu umírající pod mostem z Bruselu, salzburskou v provedení MET, budování socialismu pamatující v Budapešti, bojovnou v TadW a teď nevím, na kterou jsem zapomněl, potom když jdete na další, říkáte si jen: je úplně jedno, co se tam bude dít, všechno už jsem viděl, hlavně aby jim to zpívalo. S tímto kredem jsem šel včera do Národního divadla.

Kus který hráli měl premiéru 21. února 1998 a tvůrci inscenace byli
Choreografie : Jaroslava Leufenová
Kostýmy : Jan Růžička
Hudební nastudování : Bohumil Kulínský
Režie : Jana Kališová
Sbormistr : Pavel Vaněk
Scéna : Miloň Kališ
Během oněch 17 let od premiéry se na inscenaci vystřídalo 13 dirigentů, stejný počet 13 Violett a 12 Alfrédů.

Představení 17. února 2015 bylo 142. a jeho dirigentem byl Jaroslav Kyzlink.  A výsledek?

Dělo se ledacos, třeba Alfréd, ač byl v 1. jednání u Violetty prvně v životě, tam hned zapomněl sako, možná byl ze Šaturové, se kterou to zpíval poprvé, nervózní. Ale po začátku, který byl trochu váhavý, jakoby až moc na jistotu zpívaný, jim to šlo skvěle. Simoně Šaturové jako Violettě, které navíc kostýmy sedly tak, jako by v nich chodila i doma, Alešovi Brisceinoví jako Alfredovi, který mi připadá, že i po poměrně slušné řádce let zpívání dokáže být stále lepší, a Romanovi Janálovi jako jeho otci, který je jistota. Dokonce bych řekl, že sotva se dá v Česku a v tuto chvíli dát dohromady reprezentativnější sestava. Však také byla na pokladně cedule VYPRODÁNO.

Aleš Briscein a Simona Houda-Šaturová ve městě
Titíž na venkově
Jediné, co mi ne zcela vyhovovalo, byly jakési mrtvé chvíle, kdy se děj jakoby zastavil, a nic moc se nedělo. Marně jsem přemýšlel, zda to byla zásluha zpěváků, že Starý Germont si třeba říká: "tohle že je můj syn?", nebo jestli dirigent nezapomněl jak dál, případně zda vlastně není vše v pořádku, protože tak to má být. I potlesk byl dostatečný, po jednotlivých ariích, jednáních i na konci, byl dlouhý, ale ne úplně nadšený. Upřímně řečeno, možná že by neškodilo, kdyby tahle světová operní jednička dostala v Národním divadle nový kabát. Dokonce mne napadla osoba režiséra z těch mladých "progresivních", totiž Linda Keprtová. Ta ovšem dělala Traviatu před 16 měsíci v Plzni, a navíc má ND ještě jednu Traviatu z roku 2006 v repertoáru Státní opery, která je méně popisná, ovšem v roce 2012 bylo oznámeno, že končí, neboť dvě inscenace na jedno divadlo jsou moc. Leč dodnes se hraje a patří k nejnavštěvovanějším představením SO. Ale za rok začne rekonstrukce, a kdo ví, jak to bude dál. Přesto typuji, že na novou inscenaci ještě nedozrál čas.

Uznání ovšem patří Národnímu za něco, co by mělo být vlastně zcela samozřejmé, ale není. Že totiž dokázalo v předstihu domluvit se Simonou Šaturovou a dalšími zpěváky termíny představení s dostatečným předstihem, v případě Šaturové to bylo dokonce 11 vystoupení ve 3 různých operách od prosince 2014 do letošního června.

A když už je řeč o Traviatě, tak pár informací nikdy neuškodí. Především tato postava skutečně existovala, ba co víc, nebyla to žádná chudinka, ale inteligentní a relativně vzdělaná profesionální milenka m.j. Alexandra Dumase jr., Ference Liszta a dalších asi 100 pánů (ano, sto), vlastním jménem Alphonsine Plessis. A opravdu zemřela na tuberkulózu ve věku 23 let o karnevalu 1847, zanechavši za sebou pěknou hromádku dluhů. Ale vydělává dodnes. A ono vlastně to řemeslo nebylo ani v polovině 19. století nějak zvlášť zavrhováno. Ta společnost, ve které se Alphonsine i Violetta pohybovaly, nebyla žádná spodina a ta první se nakonec vdala za jakéhosi šlechtice. Kdo umí, umí.

neděle 15. února 2015

Neapol 3 - okolí

Okolí Neapole, to je především Neapolský záliv s Vesuvem chrlícím čas od času lávu a Pompejemi na úpatí jeho odvrácené strany. Ale než se k tomu dostanu, ještě něco o Neapoli. Tak především hotel. Jak jsem říkal na začátku, byl takový starosvětský. S onou mladou dámou se v recepci střídal tichý muž středních let s výrazem i vzhledem zneuznaného intelektuála. To ovšem jen do jednoho pozdního večera, kdy za ním přišel přítel a řešili fotbalové utkání místního superklubu SSC Napoli. Hlasy se začaly proplétat, řeč se zrychlovala a byla stále hlasitější, až se změnila v řev. Když jsem otevřel dveře a zařval "Quiet, please", dotčeně se na mne podívali, ale ztichli. Bohužel jen na chvíli. Poučení? Když jde v Itálii o fotbal, všechno musí stranou. Možná i revoluce.

A potom je tady doprava. O taxících jsem již mluvil, ale co se aut týče, tak všechna mají nějaký šrám z bitvy řidičů se sebou samými, s autem i jinými auty. Skoro jsem nakloněn věřit tomu, že pravé italské auto musí mít tu a tam šrám jako standardní výbavu od výrobce. Boj řidič - řidič jsem ale neviděl. A podobně se vlastně chovají i chodci, kteří se odvážně vrhají mezi auta ve chvíli, kdy se vyděšený Středoevropan krčí u chodníku. Je s podivem, že počet obyvatel neklesá, nebo si nás úředníci vychovali tak, že trpně snášíme jejich každoroční strašení, že nejpřirozenější smrt číhá na vozovce a návazně přílepek zákona, který má chránit životy dalších chodců a řidičů, ale ve skutečnosti chrání jen jejich ministerské židle a poslancům dává povznášející pocit, že konečně schvalují něco, čemu rozumí, takže diskutují jako o život.

Neapolské zátiší nedaleko archeologického muzea
Veřejná hromadná doprava v Neapoli je především značně chaotická, vyznačuje se velkolepými projekty, které se nedaří naplnit a jsou proto nahraženy projekty ještě velkorysejšími. Historicky nejstarší jsou příměstské vlakové spoje, z nichž jeden, tzv. linka metro 2, je veden vlastním tunelem severně od středu města. Podél pobřeží a od nádraží k severu, tedy v rovinatém terénu, vedou 3 linky tramvaje (1, 2 a 4), celkem asi 12 km kolejí. V kopcovité severozápadní části města jsou naopak v provozu 4 pozemní lanovky s celkem 16 zastávkami. Poměrně rozsáhlá je síť autobusů a konečně jsou zde 2 linky skutečné podzemní dráhy - metra. Linka 6 vede od východu podle pobřeží, před několika lety byla vybudována konečná a 3 stanice směrem k centru, zbytek se staví. Klíčovou linkou je metro 1, které se motá severně od centra a pak ho objede po západním a jižním obvodu a dojede k nádraží. Za 5 let prý budou vybudovány další 4 stanice až k letišti. Cílem je, aby minimálně 70 % Neapolitánců mělo k zastávce méně než 500 m. Ale co s těmi 30 %? Současně se investují obrovské peníze do umělecké výzdoby nových stanic v rámci projektu "100 stanic umění", takže stanice Toledo vyzdobená slavným Williamem Kentridgem byla několikrát vyhlášena nejkrásnější v Evropě. A pak že nejsou peníze.
Neapol - mozaika Williama Kentridge ve stanici metra Toledo
Jedním z pravidelně opakovaných cílů při formulování nových, ještě lepších projektů, je zvýšit efektivnost výběru vstupného. Kdy zvyšování začalo nevím. Ale dnes to vypadá takhle: koupíte jízdenku, přijdete k turniketu, jízdenku vsunete do otvoru, ona na druhém konci vyjede a turniket se otevře. Vedle je ovšem vchod bez turniketu, nic nikam nestrkáte, nikdo nic nehlídá. Asi po páté jízdě jsem pochopil, že ta vstupenka se má označit datem ve strojku umístěném na zdi před turnikety. Koho by to napadlo, když to nikdo nedělal. Několik mladíků v uniformách dopravního podniku mělo evidentně úplně jiné starosti než obtěžovat cestující, revizory jsem neviděl. Lidský faktor si nerozumí s velkými cíli.

Neapolský záliv - úplně nahoře uprostřed je Caserta a zcela dole ostrov Capri
Neapolský záliv má tvar U a je široký i hluboký asi 25 km. V levém rohu je Neapol, uprostřed Vesuv, vpravo Pompeje, pak otočka o 90° do prava, skoro na konci je Sorrento a z něj se po 15 km jízdy dostanete lodí na ostrov Capri. kde prý byly ony krásné Sirény, jež se svým zpěvem snažily vehnat do záhuby Odysea. Dopravu do těchto míst z Neapole obstarává železniční systém Circumvesuviana, který má asi 5 variant tras, ta hlavní je linka podle pobřeží Napoli – Pompei Scavi – Sorrento. V podzemí nablýskaného neapolského nádraží má své vlastní pokladny a nástupiště, jízdenku vám zkontroluje zřízenec a ve špičkách vlak vyráží každou půlhodinu.

Vesuv tyčící se nad pompejskými vykopávkami
Dominantou celého kraje je dodnes živá je sopka Vesuv vysoká 1280 m. Ten utvářel po tisíciletí celé široké okolí a sama Neapol stojí na vysoké vrstvě tufu vzniklého z materiálu vyvrženého Vesuvem. Římané v něm dokonce vykopali rozsáhlý systém podzemních akvaduktů a studní. Ovšem nejznámější je erupce k níž došlo 24. srpna roku 79. Ta byla tak silná, že pohřbila pod vrstvou popela a lávy celá města a zahubila tisíce lidí.



Událost je známa jednak díky tomu, že římští současníci ji podrobně popsali, jednak proto, že významné části pohřbených sídel znovu spatřily světlo světa. Začal s tím zřejmě francouzský vévoda d´Elboeuf, který se znelíbil králi Ludvíku XIV., a žil v Neapoli. Roku 1711 si nechal postavit vilu v nedalekém Portici, kterou vyzdobil mramorovými památkami staletí pohřbenými pod zemí. A když to viděl roku 1738 tehdy 22letý král Neapole a Sicilie (a později král španělský) Karel III., který v Portici stavěl královský palác, bylo rozhodnuto. Odkrývání se stalo státním zájmem, i když zpočátku šlo jen o vykopávání jednotlivostí. Postupem času bylo odkryto divadlo a bazilika a fresky s portrétem Hercula, odtud název Herculaneum. Místo je sice vzdálené necelý 1 km od paláce v Portici, je poměrně malé, ovšem památky jsou skryty pod vrstvou ztvrdlé lávy, což činí jejich odkrývání pracnějším, ale na druhé straně jsou budovy v relativně dobrém stavu. Teprve o 10 let později byly zahájeny vykopávky na vzdálenějším místě, které bylo později identifikováno jako Pompeje. Ty byly kdysi rozloženy na ploše 66 ha, a dodnes bylo odkryto jen asi 40 % z nich. Ovšem sotva bude víc, protože ten zbytek je soukromý majetek. Vykopávky se brzo staly světovou senzací a římské stavby, které tam byly odhaleny, ovlivnily i architektonický neoklasicismus. Později byly objeveny zajímavé stavby i na jiných místech, včetně vily císaře Nerona v Oplontis.

Vykopávky Pompeje - divadlo
Dnes jsou tato místa přístupná, vlak Circumvesuviana má zastávku jak v Herculaneu, kam z Neapole dojede za 20 minut, tak i v Pompejích, kam vás za 3,20 € doveze za necelých 40 minut. Je ovšem třeba mít na paměti, že prohlídka jenom Pompejí, pokud chce návštěvník vidět a prohlédnout si vše, je prakticky celodenní záležitost. Audioprůvodce má nahrány informace o více než 60 stavách a uvádí dobu prohlídky 6 hodin. Vstupné je 11 €.

Král Karel III. ukládal vykopané artefakty v paláci v Portici, dnes tento objekt slouží univerzitě a exponáty jsou přeneseny do Národního archeologického muzea přímo v Neapoli. Díky tomu jsou mnohem snáze dostupné a muzeum je otevřeno do 19:30 hodin (kromě úterý).

A je ještě jedno místo spojené s králem Karlem III., kam jsem se bohužel nedostal. Je to palác v Casertě, inspirovaný francouzskými Versailles, kde na zastavěné ploše 247 × 184 m je 1,200 místností včetně 24 státních apartmá, velká knihovna a divadlo napodobující neapolské San Carlo.

O důvod víc, proč se do Neapole vrátit.

Neapol 2 - královská



Piazza del Plebiscito je veliké náměstí, kde se skutečně konal v roce 1863 plebiscit, který rozhodl o připojení Neapole k italskému království. Na jeho východní straně stojí královský palác a proti němu na druhé straně náměstí kostel San Francesco di Paola inspirovaný římským Pantheonem. A mezi nimi jsou ještě jezdecké sochy bourbonských králů 18. století Karla III. a jeho syna Ferdinanda IV. A v průčelí paláce je osm výklenků, ve kterých jsou umístěny sochy neapolských vladařů. Jinak je náměstí, jež je o polovinu větší než Staroměstské v Praze, prázdné a pokud tam neprobíhá nějaká veliká sláva nebo koncert (třeba Eltona Johna), prohánějí se po něm děti, některé i na skůtrech.

San Francesco di Paola
Královský palác je rozlehlý, ale celkem nudný komplex budov a nádvoří, který byl postaven v prvních letech 17. století. Jeho dnešní podoba je však výsledkem různých oprav a přestaveb, jsou v něm místní úřady a také muzeum a Národní knihovna.

Královský palác
Mnohem zajímavější je budova divadla San Carlo, které bylo postaveno roku 1737 a stalo se na několik desetiletí jedním z center určujících vývoj evropské opery. Velké úspěchy tam slavil český skladatel Josef Mysliveček, jehož 9 oper tam mělo v letech 1767-1779 premiéru. Byl dokonce kamarád s Mozartem, leč jen do té doby, než se ukázalo, že mu nedokáže zajistit od divadla zakázku. Ale i později si divadlo udržovalo vysokou úroveň, když se jeho hudebním ředitelem v roce 1815 stal Gioachino Rossini. A poté, co Neapol opustil i s ředitelovou milenkou zpěvačkou Isabelle Colbran, nastoupil na jeho místo na celých 16 let další velikán belcanta Gaetano Donizetti. Ze slavných oper zde měly světovou premiéru na př. Rossiniho Alžběta, královna anglická, Donizettiho Lucia di Lammermoor či Verdiho Luisa Miller. V Neapoli se také roku 1873 narodil Enrico Caruso a o 48 let později i zemřel. Přesto tam od roku 1901 nezpíval, zasažen tím, že ho část publika vypískala. Dnes však toto nádherné divadlo pro 3200 diváků hraje jen sporadicky, pár měsíců v roce, a to přesto, že město má přes 3 miliony obyvatel. Za divadlem je královská zahrada, na níž zrovna probíhal výcvik místních skautíků, a je tam nainstalována i velká moderní plastika "Hora soli" místního rodáka Mimmo Paladino.

Královské divadlo San Carlo
Proti vchodu do divadla se otevírá mohutná Galleria Umberto I., což jsou 4 vysoké pasáže s proskleným zastřešením a vysokou prosklenou kopulí uprostřed. Je možné, že po jejím vybudování koncem 19. století byla rušným obchodním centrem, dnes však působí poněkud opuštěným dojmem.

Galleria Umberto I,
Nedaleko od divadla a královského paláce stojí další vladařské sídlo - Castel Nuovo vybudované koncem 13. století, avšak opakovaně přestavěný. Hrad chránil vodní příkop a jeho nejpopulárnějšími částmi jsou renesanční vstupní brána a veliká Hala baronů, kde dnes zasedá městská rada.

Castel Nuovo
Na sever od Piazza del Plebiscito se táhne elegantní Via Toledo a vlevo od ní na svahu pod dalším hradem Castel Sant´Elmo se rozkládá pitoreskní Španělská čtvrť, vybudovaná v 16. století pro ubytování španělských vojáků. Přes její úzké uličky jsou opravdu natažené šňůry s prádlem, z ulice se vchází přímo do kuchyně přízemních bytů a na každém druhém rohu je malý oltáříček s panenkou Marií. Pro turistu půvabné, ale žít tam určitě není velká radost.

Španělská čtvrť
V těsné blízkosti Piazza del Plebiscito jsou ještě 2 pozoruhodné gastronomické podniky. Ten první je slavná kavárna Gambrinus na náměstí Piazza Trieste e Trento se secesním interiérem a atmosférou "fin de siècle", kterou navštěvují jak běžní občané a turisté, tak i slavní intelektuálové, prezidenti a papežové.

Gran Caffé Gambrinus
Tou druhou je Pizzeria Brandi, která se pyšní tím, že v roce 1889 zde upekli první pizzu margherita na počest návštěvy královny Markéty Savojské, manželky Umberta I. Pizza s červenými rajčaty, bílou mozzarellou a zelenou bazalkou má barvy italské vlajky a je snad nejznámějším druhem této pravé italské fastfoodové krmě. Neapolská pizza je vůbec pojem a její výrobci sdružení v Associazione Vera Pizza Napoletana se zavazují používat pouze tradiční suroviny, především neapolskou mozzarellu vyrobenou z mléka bůvolů polodivoce žijících v oblasti Neapole. Z českých pizzerii se touto kvalitou může pochlubit pouze pražská Ambiente.

Pamětní deska na stěně pizzerie Brandi připomíná 100. narozeniny pizzy margherita
.

Bude pokračováno



sobota 14. února 2015

Neapol 1 - Centro Storico

Jih Itálie nemá dobrou pověst. Jednomu mému známému prý chtěli neapolští zloději projíždějící kolem něj na motorce ukrást fotoaparát, a když se nedal, aspoň ho chvíli vláčeli po ulici. Mému skoro slepému profesorovi prý zase z auta ukradli brýle. Proč bez nich bloudil ulicemi, mi není jasné. A jak bez nich dojel do Prahy, to už vůbec nechápu. A když už jsme u výčtu těch neapolských zel, tak slavný skladatel Josef Mysliveček z Prahy tady někdy v polovině 18. století zcela jistě přišel k syfilis. Nemaje s sebou velký fotoaparát ani auto, a neuměje skládat, byl jsem celkem klidný.

A když ne autem, pak jedině letadlem. Přistání trochu připomíná Athény, letadlo se srovná pěkně podle pobřeží, pod sebou vidíte město a moře, ale neletíte přes kopec, jen se řítíte dolů mezi domy, vpravo se míhají skleněné mrakodrapy  a pak  najednou sedíte na letišti. Není nějak zvlášť veliké, takové domácí, ale jezdí odtud autobus s první zastávkou Neapol nádraží, kde je za nějakých 20 minut a pak se vláčí přes celé město na konečnou. Takže radši k nádraží, před ním je obrovský hrozen líně se posouvajících taxíků, uvnitř jednoho každého z nich povinně tabulka s názvy hlavních destinací s cenami, ale stejně vás dokáží natáhnout za kde co - otevření zavazadlového prostoru, druhý kufr... taxikář všude bratra má. Veliké náměstí před nádražím s lesknoucím se metrem v podzemí je ve výstavbě, a na jeho konci ten mumraj z výšky přehlíží celkem klidný Garibaldi.

Taxi čekající u nádraží na zákazníky
Ovšem jak dál? Jezdit kilometr taxíkem nebo metrem je nesmysl, stačí trocha orientačního talentu a 20 minut loudavé chůze kolem kostela. Ale co když talent selže, co pak? Navíc ne nadarmo se o Neapoli říkalo „la città dalle 500 cupole“. Kam se hrabe stověžatá Praha. Pak se motáte úzkými uličkami, jdete skoro hodinu, je vám horko, ale teď už to přece nevzdáte a nepojedete taxíkem, když jste skoro tam. Nakonec dorazíte po Via Duomo kolem Dómu do hotelu se slibným názvem Hotel des Artistes. Ale není to žádný útulný domeček pro umělce, nýbrž pořádný palác s několika schodišti a nádvořími, kde hotel zabírá jen polovinu 2 patra, zatímco celé první patro je škola pro managery, čti účetní. Hrkavý výtah vás vyplivne u starosvětské recepce za jejímž pultíkem je mladá dáma. Pokoj je jak z italského filmu - s historickým nábytkem, těžkými závěsy, postelí na podestě, drobnými, zato četnými technickými nedostatky, a za okenní draperíí na vás tupě zírá zeď starého kostela (zase kostel!) a na ní, těsně pod střechou, jak vlaštovčí hnízdo přilepený balkón plný zeleně a holubů. Takže se umyjete a hurá do města.

Historické jádro města - Centro Storico



Mezi Via Duomo, na kterou vyjdete, a srdcem starého města je pár nádherných uliček. Ta hlavní, Via dei Tribunali, končí po necelém 1 km nedaleko od Piazza del Gesú s bazilikou di Santa Chiara neboli svaté Kláry a přilehlým klášterem klarisek. Je to ulice prastará, bývala hlavní třídou římského tábora, který, jak se na vojáky sluší, byl rovnoběžný a pravoúhlý, a když se dáte opačným směrem, tak na jejím druhém konci narazíte na Castel Capuano, kdysi opravdu hrad, do nedávná pak městský soud. Odtud i jméno ulice - Tribunali. Přes den jsou to uličky celkem tiché a žijí poklidně, čas se tam posouvá ospale vpřed, a upoutá vás hlavně počet kostelů, na které narážíte na každém kroku. Avšak k večeru uličky ožívají a nějakých 5-6 hodiny připomínají včelí úl.

Těstoviny všech barev, tvarů a chutí
 Světla, hudba, křik a zpěv, vůně z pecí v pizzeriích, proudy a hrozny lidí, jako kdyby se sem stáhlo celé mladé město, cukrárny, prodejny spaghetti, spaghettini, bucatini, maccheroni, linguine, fettuccine, tagliatelle, pappardelle, penne, rigatoni, lasagne, farfalle, fusilli, gnocchi a bůh ví, jak se všechny ty těstoviny všech barev a tvarů jmenují, také vetešnictví, sázkové kanceláře s muži doufajícími v zázrak, květinářství, z papírové krabice vyrobené krámky neodbytných barevných obchodníků nabízejících tretky všeho druhu, hulákající stará alkoholička pod sochou neapolského Kašpárka Pulcinelly, mezi to troubící a blikající auta a motocykly, jak je možné, že to všichni přežijí? Hustota života by šla krájet.

Než dojdete ke svaté Kláře, narazíte na konzervatoř. Kolem se ve dne pohybují adepti koncertních mistrů, jsou tam knihkupectví s hudebninami, za rohem i s hudebními nástroji, no a kde jinde lze očekávat na zdi plakát "Putin je OK" než tam, kde se shromažďují snílci, kteří touží po lepším světě než je ten, ve kterém žijí, a o němž nic neví. Krátkou a úzkou uličkou přímo proti vchodu do konzervatoře se projde na náměstí se sochou skladatele Vincenza Belliniho, Sicilana, který zde kolem roku 1820 studoval a zažil první úspěchy jako operní skladatel. O kousek výš je i umělecká akademie.

Vincenzo Bellini (1801-1835)
Naopak o blok níže je další taková ulička, Via Benedetto Croce, která končí na náměstí San Domenico Maggiore se stejnojmenným gotickým kostelem, velikým morovým sloupem se sv. Dominikem na vrcholu a hned za ním pokračuje náměstíčkem boha Nilo, který celý z mramoru a stár přes 2000 let tam bezbranně polehává na soklu, takže mu před časem dokonce ukradli hlavu.

bůh Nilo
A za náměstíčkem se ulička přejmenuje na Via San Biagio Dei Librai a ta vás kolem dalších paláců a kostelů vyvede zpátky na Via Duomu, což je sice hlavní třída protínající historickou část města od severu k jihu, ale ne zas tak široká, aby tam mohla jezdit auta oběma směry. A prodávají se tam svatební róby pro dámy a elegantní boty pro pány, ale jsou tam i malé obchůdky s kde čím, bistra, kde mladý majitel, který se praštil do nohy, polehává na pohovce a jeho manželka obsluhuje hosty i jeho (dosti rozšířený neapolský princip), a také Universitá l´Orientale s chomáčem skůtrů kolem, ale především Duomo.
Orientální univerzita
Duomo je gotická katedrála sahající svými kořeny až do 13. století, zasvěcená San Gennaro neboli svatému Januariovi, umučenému roku 305. Což není žádný řadový svatý, ale biskup a ochránce Neapole, jehož zaschlá krev v ampulce patří mezi základní relikvie chrámu. Několikrát do roka tato krev zkapalní a začne vířit, jako by byla právě prolita. Januarius odpočívá v románské kryptě, bohaté dary v podobě desítek stříbrných soch jsou v barokní kapli. A od Dómu je každoročně vypravováno největší neapolské procesí ke svaté Kláře.

Krypta kostela sv. Januaria
Svatá Klára byla ve 13. století parťačkou sv. Františka a založila ženský řád klarisek. Mimochodem, její následovnicí v Čechách byla moudrá a vzdělaná dcera Přemysla Otakara I. Anežka poté, co ztratila trpělivost s mužskými pokusy ji co nejtaktičtěji provdat. Ale kostel sv. Kláry v Neapoli, neboli Santa Chiara založil roku 1310 král Robert I. zvaný Moudrý a byl vybudován ve strohém provensálském gotickém slohu. V 18. století byl módně zbarokizován, avšak poté, co byl těžce poškozen nálety koncem 2. světové války, byl obnoven v původním gotickém slohu. Přestože kostel je bezpochyby významný, hlavní atrakcí klášterního komplexu je zahrada s nádhernými majolikovými sloupy, lavicemi a zídkami. V jednom rohu dokonce řádové sestry pěstují bylinky pro ochucení života.

Klášter sv. Kláry
Bude pokračováno.

pátek 13. února 2015

Hudební drby 2 - únor 2015


  • Od 27. února do 29. března probíhá Hong Kong Arts Festival. Vystoupí na něm m.j. moskevský Bolšoj teatr s operou Rimského-Korsakova Carská nevěsta, přičemž cena vstupenek se pohybuje mezi  380 a 1180 $. Na produkce Zhejiang Xiaobaihua Yue Opera Troupe ceny poněkud příznivější: 200 až 560 $. Vystoupí však také Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemanem a Brucknerovou 9. symfonií nebo Los Angeles Philharmonic s Gustavo Dudamelem a Dvořákovou Novosvětskou. Dále Holandský národní balet s Prokofjevovo Popelkou, londýnský Gate Theater s dramatizací románu Pýcha a předsudek Jane Austenové, Bobby McFerrin, Joyce DiDonato s pořadem Drama Queens a spousta dalších. Vypadá to, že Pražské jaro není pupek světa.
  • Mezi 10. březnem a 20. dubnem probíhá London Handel Festival 2015, založený v roce 1958 a orientovaný na skladatelova méně známá díla a barokní hudbu všeobecně. Každoročně je součástí festivalu představení jedné z Handelových oper, letos to bude Semele v Southbank Centre (Queen Elizabeth Hall), a Handelova pěvecká soutěž.
  • 22. a 23. března dává Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem 2 koncerty ve vídeňském Musikvereinu. Na programu je Památník Lidicím a Symfonie č. 6 Bohuslava Martinů a Janáčkova Glagolská mše. Zpívají Hibla Gerzmava, Veronika Hajnová, Brandon Jovanovich a Jan Martiník spolu se sborem Musikvereinu.
  • Od 10. do 26. dubna se koná 15. jarní budapeštský festival. Účinkující: Denis Matsujev, Leo Nucci, Budapest Philharmonic Orchestra, dirigent Karel Mark Chichon, zpěv Elīna Garanča; Bavarian State Orchestra, dirigent Kirill Petrenko, zpěv Christian Gerhaher; Philharmonia Orchestra, dirigent Vladimir Ashkenazy, housle Julian Rachlin; San Carlo Theatre...
  • Souběžně s Pražským jarem probíhá od 13. května do 6. června Dresdner Musikfestspiele. Na programu jsou jména a soubory: Švédský rozhlasový symfonický orchestr s dirigentem Danielem Hardingem a houslistou Nikolajem Znajderem; Dresden Festival Orchestra, dirigent Ivor Bolton, houslistka Isabelle Faust; Helene Grimaud; The Philadelphia Orchestra, dirigent Yannick Nézet-Séguin, Jan Lisiecki - klavír; Lisa Batiashvili - housle; Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia, dirigent Sir Antonio Pappano; Olga Peretyatko; Dvořákovo trio (Fišer, Kahánek, Jamník); Kent Nagano; Venice Baroque Orchestra; Bamberg Symphony a Christoph Eschenbach; Dresdner Kreuzchor a Handel Festival Orchestra Halle...
  • V Handelově rodišti Halle se jako každoročně koná od 30. května do 14. června hudební festival "Handel Festspiele Halle." Zahrnuje více než 50 koncertů a představení, včetně vědecké konference.
  • A ve dnech 12. až 21. června se v nedalekém Lipsku, městě kde se proslavil (nebo které proslavil) Johan Sebastian Bach koná další a ještě rozsáhlejši hudební festival Bachfest Leipzig 2015. Rezidenčním souborem tentokrát bude pražské Collegium 1704 a Collegium Vocale s dirigentem Václavem Luxem, kteří budou dávat 3 koncerty.
  • Mezi 10 nejčastěji hranými skladbami v roce 2014 jsou 3 symfonie Ludwiga van Beethovena (7., 3. a 5.) a jeho klavírní koncerty no. 5 a 3. Vůbec nejčastěji prováděnou skladbou je Handelův Mesiáš, Dvořáková Novosvětská je na 6. místě.
  • V roce 2016 přebírá polská Wroclaw od české Plzně štafetový kolík Evropského města kultury. V jeho rámci m.j. zazní v katedrále sv. Jana Křtitele Verdiho Requiem, kde mezi sólisty bude i Jan Martiník, a na místním stadionu vystoupí polská hvězda Kurzak a její pěvecký a životní partner Roberto Alagna spolu s obrovským spojeným sborem.

čtvrtek 12. února 2015

Opera 2015 - International Awards

The Opera Awards Foundation vyhlásí dne 26. dubna v londýnském hotelu Savoy již potřetí vítěze 19 kategorií prestižní International Opera Awards za rok 2015. V současné době jsou zveřejněni finalisté,  V kategorii Reader´s Award jsou nominování zpěváci: Piotr Beczała, Ferruccio Furlanetto, Susan Graham, Jonas Kaufmann, Aleksandra Kurzak, Mariusz Kwiecien, Karita Mattila a Nina Stemme. Je pozoruhodné, že mezi těmito osmi zpěváky jsou 3 z Polska. Svůj hlas ve prospěch některého z nich lze dát i prostřednictvím internetu:


Přestože poprvé byly ceny uděleny v roce 2013, celý projekt založený britským podnikatelem Harry Hymanem a šéfredaktorem britského měsíčníku Opera Johnem Allisonem, okamžitě získal pevné místo v operním světě.

V kategorii znovuobjevená díla lze mezi nominovanými najít i operu "What Men Live By" českého skladatele Bohuslava Martinů z roku 1952, kterou zmiňuji i jinde. Jedná se o koncertní provedení České filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v prosinci 2014 v Rudolfinu spolu s hlavními sólisty Ivanem Kusnjerm, Janem Martiníkem, Lucií Silkenovou a Ester Pavlů a Pražským filharmonickým sborem. V březnovém čísle časopisu Opera o tomto díle i provedení podrobně referuje osobně John Allison, který koncert zjevně navštívil. Zmiňuje vynikající komorní sbor, dobrou volbu Ivana Kusnjera do role ševce Martina Avdějiče, velký znělý bas Jana Martiníka, soprán Lucie Silkenové, který se nese slovansky zářivě a se strhující silou, vřelý mezzosoprán Ester Pavlů a zvonivou sílu tenoru Jaroslava Březiny jako vypravěče, který navíc vládl nejlepší angličtinou. Zdá se, že Jiřího Bělohlávka spojují s panem Allisonem dobré vztahy, už v prvním ročníku byla nominována jeho nahrávka Prodané nevěsty s BBC Symphony Orchestra a českými zpěváky, m.j. Danou Burešovou. V kategorii znovuobjevených děl byla již loni ve finálním výběru opera Josefa Myslivečka "l’Olimpiade" v podání Collegia 1704.

úterý 10. února 2015

Opera 2015 okem laika

Po dvou letech se v Praze, převážně na scénách Národního divadla koná přehlídka vybraných operních představení premiérovaných v předcházejícím roce na všech 10 operních scénách České republiky a několika scénách experimentálních. K nim se poprvé přidaly i 3 slovenské operní scény Štátná opera Bánská Bystrica, Štátné divadlo Košice a SND Bratislava. Neviděl jsem všech 17 představení, ale i těch 6, která jsem stihl, představovalo skvělý zážitek. Tady píši stručně o pěti, další představení, které festival 22. ledna ve Státní zahájilo, premiéra Boitova Mefistofela, a také Fibichův Pád Arkunu, stojí za to pojednak samostatně.

Voják a tanečnice - inscenace divadla JK Tyla v Plzni

29. ledna 2015, Národní divadlo Praha


Nejde ani tak o první operu Bohuslava Martinů jako spíš o kabaret se spoustou hudebních čísel nejrůznějšího charakteru, která odpovídají pozoruhodné době - 2. polovina 20. let 20. století - a místu, kde Martinů již 3 roky žil a vstřebával jeho hudební impulzy - Paříži. Režisér Tomáš Pilař to vše zabalil do jakéhosi dětského snu oživlých hraček, proč ne, i když já bych radši viděl nějakou "syrovou" verzi, která by dokumentovala nejen dobovou hudbu, ale ukázala i inscenační praxi té doby. Hudba byla podána naprosto autenticky a jen dokládá šíři skladatelova talentu a kvalitu interpretů, v první řadě orchestru a dirigenta. Pro toho, kdo se zajímá o Bohuslava Martinů, je zhlédnutí této jeho jevištní prvotiny bezpochyby zajímavé.

Hudební nastudování Petr Kofroň, dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, scéna Aleš Valášek, kostýmy Ivana Miklošková, světelný design Daniel Tesař, choreografie Richard Ševčík, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturgie Zbyněk Brabec

Šimon, občan athénský Pavel Horáček
Paní Malina, jeho choť Jana Foff Tetourová
Kalidorus, jejich syn Tomáš Kořínek
Pseudolus, jejich sluha Jiří Brückler
Bambula, městský radní a majitel tančírny Pavel Klečka
Fenicie, tanečnice Radka Sehnoutková
Aloisie, milenka Pseudolova Michaela Kapustová
Černoška Dasha
Harpax, vojenský sluha ze Sparty Jan Ondráček
Kuchař / Měsíc Jan Adamec
Domovnice Iveta Koppová Žižlavská
Socha Michael Kubečka
Cato Vladimír Müller
Molière, Kritik Jaroslav Someš
Režisér Antonín Kaška
Nápověda na jevišti Jakub Hliněnský
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň

V této souvislosti, i když to do tématu nepatří, stojí za to zmínit pozdní (1952) jednoaktovou operu Martinů, kterou v koncertním provedení předvedla v předvánočním týdnu Česká filharmonie s hlavními zpěváky Ivanem Kusnjerem, Janem Martiníkem, Lucií Silkenovou a Ester Pavlů a Josefem Špačkem jako vypravěčem. Anglický scénář What Men Live By napsal sám Martinů podle povídky LN Tolstého Pohádka o ševci a do češtiny se překládá jako Čím lidé žijí. Laskavý pastorální příběh o čekání na Krista a dobru, které je v každém člověku, propojený s půvabnou muzikou, byl podán s citem a profesionální dokonalostí a přesně zapadl do předvánoční atmosféry.


Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy - ND moravskoslezské Ostrava

1. února 2015, Národní divadlo Praha


Stejně jako Voják a tanečnice je inscenace až přesycena akcemi, měnícími se scénami, pestrými kostýmy. A stejně tak je hlavní složkou úžasná hudba a zpěv, i když si lze představit optimálnější volbu představitelů hlavních rolí. Ovšem příběh sám, v němž jsou i ozvěny skutečností aktuálních ve 2. polovině 19. století, by bez újmy snesl zkrácení o 15 min. v každé části.

Dirigent Robert Jindra, režie SKUTR
scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger

Matěj Brouček Jorge Garza
Mazal, malíř / Blankytný / Petřík Jérôme Billy
Sakristán u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu František Zahradníček
Málinka, jeho dcera Jana Sibera
Würfl, hostinský na Vikárce / Čaroskvoucí / Konšel  Alexandr Beň
Číšníček / Zázračné dítě / Žák Martina Šnytová
Hospodyně pana Broučka / Kedruta Yvona Škvárová
Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník Martin Šrejma
Básník, Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý Aleš Jenis
Malíř, Hlas profesorův / Duhoslav / Vojta od Pávů Josef Moravec
I. Táborita Michal Onufer
II. Táborita Petr Němec
Svatopluk Čech Ivan Kusnjer
Pegas Jindřich Panský

Dále účinkuje orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 16. října 2014 v Divadle Antonína Dvořáka
Nastudování v českém originále s anglickými titulky.

Giacomo Puccini: Tosca - Severočeské divadlo Ústí n.L.

6. února 2015, Stavovské divadlo Praha

Notoricky oblíbenou operu s tragickým koncem režijně připravil Tomáš Pilař. Jednoduchá scéna, kde režisér kompenzuje omezenost prostoru zajímavou prací se světly a dalšími vizuálními prvky (mlha), byla nejefektnější ve 2. jednání a dobře ladila s elegantními a bohatými kostýmy. Ze zpěváků působil nejlépe Richard Haan, v jehož podání se stal Scarpia téměř hlavní postavou a zcela rovnocenným partnerem hlavních hrdinů - milenců. Není to obvyklé, nevím, jestli to byl režijní záměr, ale myslím, že to tak má být. Výborná byla i Lucia Albrechtová jak zpěvem, tak i emotivním hereckým projevem a zjevem, i když její artikulace možná nebyla vždy nejlepší.


Snad jen orchestr mohl ubrat na dynamice, což ovšem v prostoru s nevyzkoušenou akustikou nemusí být až tak jednoduché odhadnout. Uvážíme-li, za jak obtížných finančních podmínek divadlo pracuje, lze říci pouze: klobouk dolů. Jen na doplnění: Režisér představení Tomáš Pilař (nar. 1988) je od loňského roku šéfem plzeňské opery (viz Voják a tanečnice) a zdá se, že Richard Haan a Luisa Albrechtová budou mít příležitost s ním i nadále spolupracovat. Ovšem nebude to mít lehké, některé starší dámy, které nechodí na opery pro radost, ale aby realizátorům ukázaly, kdo tady rozumí divadlu, ho nejspíš nemají zcela v lásce.  Myslím, že stojí za to do Plzně občas zajet, což ostatně platilo i dřív.

Dirigent Miloš Formáček, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Josef Jelínek

Floria Tosca Luisa Albrecht
Mario Cavaradossi Richard Haan
Baron Scarpia Nikolaj Někrasov
Cesare Angelotti Pavel Švingr
Spoletta Tomáš Christian Brázda
Kostelník Serguei Nikitine
Sciarrone Radek Krejčí
Pasáček Anna Klamo
Žalářník Andrey Styrkul

Sbor a orchestr opery Severočeského divadla.

Premiéra 16. května 2014 v Severočeském divadle
Uvedeno v italském originále s českými titulky

Josef Bohuslav Foerster: EVA - Divadlo F.X. Šaldy Liberec

8. února 2015, Národní divadlo

JB Foerster napsal v roce 1897 uznávané dílo na námět sociálně laděného citového dramatu Gabriely Preissové "Gazdina roba", jehož inscenace tak, jak ji vymyslela Linda Keprtová, je určitě pozoruhodná a působivá. Navíc všichni 3 protagonisté - Lívia Obručník Vénosová, Josef Moravec a Svatopluk Sem zpívali skvěle, i když nejvíce mne zaujala prvně jmenovaná sopranistka nejen nádherným vyrovnaným zpěvem, ale i celkovým dramatickým hereckým projevem. A orchestr řídil Martin Doubravský citlivě, tak aby umožnil vyniknout zpěvákům. Přesto mi připadalo, že množství slov libreta a veršování není v souladu s dramatickou stavbou, nebo možná že je hudba příliš lyrická, v každém případě hudební a herecká složka dominovaly. Nebo to zkusím říct jinak: jsou opery, kde ani průměrný výkon orchestru a zpěváků či režie nemohou setřít pocit mimořádnosti díla. V případě Evy se obávám, že by se opera mohla proměnit v nudně se odvíjející melodrama. Národní divadlo shodou okolností v rámci festivalu uvedlo i Fibichovu operu pád Arkuna ze stejné doby, která na mne působila lépe.


Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, sbormistr Tvrtko Karlovič

Eva Lívia Obručník Vénosová
Mánek Josef Moravec
Mešjanovka Jitka Zerhauová
Samko Svatopluk Sem
Zuzka Blanka Černá
Rubač Pavel Vančura / Josef Škarka
.
Sbor a orchestr opery Divadla F. X. Šaldy Liberec
Premiéra 26. září 2014 v Divadle F. X. Šaldy Liberec

Giacomo Puccini: Bohéma - Slovenské Národné divadlo Bratislava

9. února 2015, 19.00, Státní opera

V jakémsi českém komentáři jsem četl posměšnou poznámku, že v Bratislavě dělá Konwitschny vousatou inscenaci Bohémy, když oprášil svou práci z roku 1991. Jenomže pokud je to jedna z nejlepších Bohém, které jsem viděl, je to snad hřích? Ostatně na Konwitschneho se lze dívat různě, jeho režie jsou možná překvapivé, ale vždy smysluplné a dívatelné. Což třeba o hvězdami nabité salzburské inscenaci Damiano Michielettiho před 3 roky říct nemohu. V té bratislavské ústřední dvojici představují Eva Hornyáková a Kyungho Kim. Představitel Rodolfa absolvoval akademii berlínské státní opery, divadlo však potom po krátké době opustil, nejspíš proto, že byl obsazován do malých rolí. Zde však předvedl excelentní výkon, jímž zastínil i svou partnerku, které má sice nádherně znělé a barevné výšky, ale o prsním rejstříku to říci nelze. Výborná naopak byla Andrea Vizvári jako Musetta, a jak zjišťuji, totéž jsem konstatoval již po listopadovém Donu Giovannim v Bratislavě. Dirigent se přesně shodl na odromantizované nepřesladkobolněné interpretaci, ostatně ty úžasné Pucciniho arie to zjevně ani nepotřebují.

Mimi - Eva Hornyaková a Musetta - Andrea Vizvári
Dirigent Friedrich Haider, režie Peter Konwitschny, režijní nastudování Verena Graubner, scéna a kostýmy Johannes Leiacker, sbormistři Pavol Procházka, Magdaléna Rovňáková, Jana Rychlá

Rodolfo Kyungho Kim
Marcello Pavol Remenár
Schaunard Daniel Čapkovič
Colline Jozef Benci
Mimi Eva Hornyáková
Musetta Andrea Vizvári
Benoit Juraj Peter
Alcindor František Ďuriač
Parpignol Igor Pasek
Seržant Daniel Hlásny
Celník Martin Smolnický
Prodavač Jiří Zouhar
Akrobatka Dorota Letenajová
Horolezec Milan Jamrich

Bratislavský chlapčenský zbor, Pressburg Singers
Premiéra 31. ledna. 2014 v Sále opery a baletu, nová budova SND v Bratislavě
Nastudováno v italském originále se slovenskými titulky

--------------------------------

Bohémou skončilo 13 představení festivalu na scénách Národního divadla, zbývají ještě 3 představení brněnských souborů a jednoho olomouckého na menších scénách. Jsem zvědav na hodnocení porot, já z těch 7, která jsem viděl (o inscenacích pražských píši/napíši jindy), bych typoval mezi 3 nejlepší Pád Arkuna SO Praha, libereckou Evu a bratislavskou Bohému, režii Lindy Keprtové a hudební nastudování a provedení bratislavského šéfa Friedricha Haidera.

Je ještě jedna zkušenost, kterou si člověk při takto koncentrované konfrontaci nejen jednotlivých provedení, ale i různých oper uvědomí. Že totiž nenávratně pryč je doba národního obrození, kdy platilo ono z dnešního pohledu poněkud prostoduché: Co je české, to je hezké. České opery nejsou špatné, ale hrají se málo, protože nabídka je tak velká, že v ní většinou neobstojí. Ne každý je ochoten dívat se na příběh Šárky, když může vidět Annu Bolenu. To neznamená, že by je měl člověk zavrhnout, ale zvlášť kulturträgeři a kritici by před tím rozhodně neměli pokrytecky zavírat oči. Ostatně to není jen otázka divadla, ale i, a možná ještě víc, dramaturgie hudebních festivalů. Rozhodně mi připadá lepší konfrontovat třeba několik odlišných provedení téhož díla (Její pastorkyňa, Příběhy lišky Bystroušky - festival Janáček Brno) než stavět proti sobě mladistvé nebo nezralé opusy slavného krajana s vrcholy světové hudební tvorby (Dvořákova Praha).

Což je ovšem svým způsobem druhořadé, protože to všechno, co bylo k vidění, je jen zlomek obrovské práce spousty lidí, za mnohdy až nedůstojných finančních podmínek. Je v tom veliký podíl mnohasetleté hudebně-reprodukční a pedagogické středoevropské tradice a ohromné nadšení lidí, kteří představení realizují a bez nějakého extra patosu je to jedna z tváří evropské civilizace. Když člověk vezme v úvahu sólisty, tak jejich školení je až na výjimky nákladné a snad nejdelší ze všech odborných příprav vůbec, přičemž výsledek není ani zdaleka zaručen, vrcholný výkon většina z nich nepodává víc než 20 let a také mohou skončit mnohem dříve. Takže to řemeslo, při kterém jde jistě i o prestiž, profesionální dokonalost a peníze, není především možné dělat bez velkého zaujetí, přičemž hlavní odměnou je potlesk diváků. A proto také patří k těm nejúžasnějším chvílím oněch strašně vzácných pár minut společně projevené radosti po skončení představení.

Ať žije Festival 2017.

PS: Editě Gruberové po jejím gala koncertu ke 45.výročí spolupráce s Vídeňskou státní operou prý minulý týden tleskalo celé divadlo 45 minut!!!!









neděle 8. února 2015

Hudební drby - únor 2015

  • Adam Plachetka odejel k 10 představením v New Yorku s manželkou a méně než roční dcerou. Vypadá to na skoro dvouměsíční pobyt. Zpívá Masettu vedle Zerliny v podání Kate Lindsey a první reakce v NYT ocenila jeho hlas jako "husky-voiced".
Kate Lindsey (Zerlina) a Adam Plachetka jako Masetta
  • "...hudba má moc, kterou ve výjimečných konstelacích projeví s takovou intenzitou, že nám bere dech. Znovu jsem ten pocit zažil na koncertu České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem a Jean-Yvesem Thibaudetem 16. listopadu minulého roku v Carnegie Hall." To říká ředitel České filharmonie David Mareček.
Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie ve Washingtonu
  • Když jsem viděl, jak se Davidovi Radokovi ve Státní opeře při premiéře Mefistofela kde kdo uctivě klaněl, uvědomil jsem si, jaká je škoda, že Věc Makropulos, kterou inscenoval v Brně, měla 21. listopadu premiéru a 20. prosince derniéru. Snad ji někdy pustí Česká televize, která operu nahrávala.
  • Edita Gruberová dávala v sobotu 7. února večer galakoncert při příležitosti 45. výročí své spolupráce s Vídeňskou státní operou. Arie z oper Lucia di Lammermoor, I puritani, Anna Bolena, Roberto Devereux byly vysílány v přímém internetovém přenosu na staatsoperlive.com, kde je možné je za 14 € zhlédnout do 10. února.
  • Vedle hlavních hvězd Dona Giovanni Mattei a Pisaroni jsou v současné době v Metropolitní opeře k vidění a slyšení též Elina Garanča a Jonas Kaufmann, resp. Roberto Alagna a Anna Netrebko, Piotr Beczala. Ta poslední nahradí dnes 8. února Garanču v koncertu orchestru Metropolitní s Jamesem Levinem.
  • Státní opera Mnichov,  8. února 2015, 18.00 hod
          přímý IT přenos - https://www.staatsoper.de/tv.html
           Gaetano Donizetti
           Lucia di Lammermoor
           Nastudoval: Kirill Petrenko
           Režie: Barbara Wysocka
           Zpívají:  Diana Damrau, Pavol Breslik a další
  • Mladá jihoafrická zpěvačka Pretty Yende (nar. 1985), vítězka Operalie 2011 a bomba MET v lednu 2013, která dávala před rokem koncert také v Praze, prohlásila, že má do roku 2020 plný kalendář takže nepřipadá v úvahu, že by se stala matkou. A protože je každý měsíc v jiném městě a není stavěná na krátkodobá dobrodružství, nehledá ani partnera. Ví, že až přijde čas, přijde i partner.

pátek 6. února 2015

Jan Werich? Věk nerozhoduje.

Bylo by mu 110 let. To je tak dávno, že na první pohled se to člověka jakoby netýká. Jenže přece jen, protože zkušenost s ním je téměř osobní. Nejsem sice tak starý, abych viděl jeho představení ve 30. letech, to spíš mí rodiče, kteří v té době v Praze studovali, byli jím a Voskovcem zasaženi. Ale jako dost malý kluk jsem viděl znovu oživeného Caesara a později i Těžkou Barboru a Baladu z hadrů v Divadle ABC, kde mu byl koncem 60. let partnerem Miroslav Horníček. Lístky tenkrát sehnala paní doktorová Blažková, brutální blondýna, která bývala pokladní v Osvobozeném divadle, a tam se seznámila s drobným plešatým ctitelem umění, doktorem vší mediciny Jindrou Blažkem, s nímž se rodiče přátelili. Zážitek z představení, to byla neuvěřitelná směsice pocitů. Jednak to, že už jsem velkej, když mě vzali s sebou. A také to, že oni se naopak vrátili do svého mládí. A že se tam říkaly, zvláště ve forbínách neboli předscénách věci, které říkat veřejně se považovalo i nějakých 10 let po únorovém puči stále za nebezpečné. A přitom ještě to bylo zakamuflované do jinotajů a celé to navíc byla velká sranda, ale krásně a elegantně chytrá. A my v publiku jsme byli spiklenci. A také se tam pod taktovkou Karla Vlacha hrálo a zpívalo, a ty písničky jsem znal mnohem dřív a měl jsem doma noty a hrál jsem si je na piáno. Měly krásnou Ježkovu muziku, skoro jazz a chytré texty.

Miroslav Horníček a Jan Werich - Balada z hadrů
 A vlastně ještě předtím vycházelo v Literárních novinách na pokračování Werichovo povídání o cestě do Itálie v létě 1958. Mohl tam jet, protože mu tam zůstaly nějaké peníze za účast na festivalu v Benátkách, kam byl přihlášen film "Císařův pekař a pekařův císař" z roku 1952, kde hrál císaře i pekaře. Jel autem jen s dcerou, protože pustit celou rodinu, to se tenkrát nedělalo, mohli by tam zůstat a ohrozit socialismus v Čechách. No, a ten příběh z poslední stránky Literárek, to bylo něco jako zjevení. Bylo to jako otevřené okna do světa s velmi osobním svědectvím o tom, že tam jsou krásná místa a pozoruhodní lidé, nejen imperialistické zrůdy. A když to člověk četl, měl pocit, jako kdyby tam byl osobně. Když jsem po letech jel také autem do Florencie, bylo mi, jako bych přijížděl do místa důvěrně známého:

"Toskánsko pomalu navazovala na úrodnou Emilii. Nekonečnými serpentinami jsme se vypracovali nad zelená údolí blízko k vrcholkům Etruských And .... Za každou zatáčkou bylo něco co stálo za pohled .... Vystoupili jsme. Když jsem se vynadíval na hory, které se propadaly do náhlých údolí, kde se zelenaly cypřiše a rděly střechy usedlostí, vrátili jsme se .... vjíždíme do Toskánska, domova Michelangela, Leonarda da Vinci, Danta, Boccacia, Petrarky.... "

"Slunce už svítilo šikmo, když jsme sjížděli prudkým svahem do Florencie. Ležela pod námi zarámována do kopců, které byly stříbrné olivovými háji a zelené zahradami kolem samot a vesniček, ke kterým vedou klikaté cesty mezi zdmi vyrudlými do pastelových barev."

"Neptal jsem se kudy mám jít, věděl jsem, že najdu cestu k Davidovi, který na mne čeká před Palazzo Vecchio. .... Stál jsem u jeho nohou a díval se skoro kolmo po jeho postavě k nebi plnému hvězd. .... Vidím před sebou klidnou, rozvážnou nebojácnost, pocit, který hledám a málokdy nalézám, pocit, který se tak těžko odívá do slov. A je tu přede mnou a bude tu, až nebudu. Kámen. Kus mramorové skály o mnoha tunách hovořící o věcech křehčích skleněného vlasu. To dokázal udělat člověk svýma rukama a svou duší. .... Já nerozumím sochám. Mám Davida rád, připomíná mi něco, co sám těžko chápu. Mám z něho radost. Nebo, jak bych to řek, mám pocit, že on ví, co bych také rád věděl; nebo že to skoro vím, když se na něj dívám."

A určitě jsem nebyl jediný, kdo to takhle cítil, protože útlá, ani ne stostránková knížka, která z toho vznikla, se dočkala jen během prvních 5 let čtyř vydání, a to poslední mělo náklad 55 000 kusů. A v roce 1963 to povídání Werich s dcerou četli v rozhlase a dodnes se vydává jak knížka, tak i nahrávka.

Mám ji v příruční knihovničce, takovém balíčku první pomoci, spolu s drobnostmi  jiných klasiků jako je Vančurovo Rozmarné léto nebo Steinbeckovy Toulky s Charliem, protože na to, aby stíny ustoupily, mlhy se zvedly a chmůry se staly snesitelnými, stačí je kdekoli otevřít a přečíst pár řádek. Žádné panáky ani antidepresiva nejsou potřeba.

A pak je tady Fimfárum, kde Lakomá Barka schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, a když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, A Uspořená libra, kterou potřeboval na panáka, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti.... A také Falstaffovo babí léto, které si upravil podle Shakespeara a nikdy nehrál, a kde Werich / Falstaff mimo jiné říká:

Princ: Stejně jsi bohu dlužen smrt.
Falstaff: Jenže není ještě splatná! Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mě neupomíná. To je ostatně vedlejší - čest mě žene vpřed! Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je čest? Slovo; co je v tom slově čest? Co je to ta čest? Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. Cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoliv mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.



Tenhle podivuhodný člověk jistě nebyl jen usměvavý a laskavý starý pán. Bezpochyby byl i nepříjemný, možná panovačný, citově ne zcela stálý, ale to je jako když potkáte známou, která už není ani mladá, ani krásná, ale vy v ní pořád vidíte tu dvacetiletou krasavici, kvůli které pánové zakopávali o chodník a rozbíjeli si hlavu o kandelábr. Byl to člověk, který pomáhal formovat vědomí spousty lidí v téhle zemi a je jen škoda, že takových jako on nebylo, není a asi nikdy nebude dost.