Když jsem byl hodně malý, šatnářce v kině Evropa se narodil syn Sáša. Prý si jen sedla na klín oficírovi osvoboditeli z Rudé armády, když hlídala kabáty. Hráli 5 Sullivanů a Sáša byl dementní. A povídalo se, že osvoboditelé říkají: "Davaj časy!". No dobře, babička mi zase vyprávěla o krásné ruské paní baronce Nečajevové, se kterou se přátelila, a mámu navštěvoval starý pan doktor Schmidt, jehož německý otec býval správcem carských vodovodů v Sevastopolu. Tihle všichni uprchli před bolševiky. Doktor o rudoarmějcích nemluvil, ale dvořil se pomocí receptů na boršč a pelmeně. A do toho S.K. Neumann napsal "Vám poděkování a lásku vám...", o Vánocích jsme nesměli s pěveckým kroužkem zpívat koledy, zato další rok jsme vítali dědu Mráze, a sám velký Vítězslav Nezval napsal: "...volám vás, lidé, k boji za mír, v němž ční jak nebetyčný Pamir Sovětský svaz."
Jenomže pak se Jan Masaryk vrátil z Moskvy a prohlásil: "Odjel jsem jako svobodný občan a vrátil se jako Stalinův pacholek." Po čase vypadl z okna. A potom kdekdo z příbuzných přišel o majetek, jednoho strejdu zavřeli, druhého vystěhovali, a když jsem se měl ve škole začít učit ruský jazyk, bolela mne pravidelně hlava tak, že jsem strávil řadu podzimních dnů u lékařů, aby zjistili, co mne trápí. Nenašli nic, byla to jen ta ruština. Roky šly dál, a nějak mi otrnulo. A v kinu Čásek bylo možné se za korunu nekonečně dlouho dívat na film a bílém zlatu Kazachstánu.
A pak najednou v listopadu 1956 rozstříleli osvoboditelé Budapešt. A v srpnu 1968 začaly v noci hučet motory nad Prahou a ráno stály u mostu desítky tanků s Rusy a dopoledne zaujali Rusové na Staroměstském náměstí kolem Husova pomníku s nápisem „Milujte se, pravdy každému přejte“ kruhovou obranu s děly namířenými na věž i všechny domy kolem a měsíce jsem pak chodil do práce kolem domečku s ruskou hlídkou. Dívat se na ně jsem nedokázal, ale jen to vědomí, že tam jsou, vyvolalo bezmocný vztek, nenávist a pocit, jako kdyby mne někdo cpal do zužujícího se trychtýře.
Po řadě let jsem pár Rusů poznal osobně. Profesora, který studoval po válce v Anglii, dalšího, který studoval v Americe a byl to špičkový odborník, třetího profesora, také školeného v USA, který měl za hlavou cedulku "Wanted Dead or Alive... " a také starého pána, který měl ohromnou radost, že vidí Čecha, protože po válce tady pátral po uranu a při té příležitosti nás osvobodil. Jeho syn byl přitom trochu nejistý. A také jsem viděl ruské důstojníky, kteří u nás s gazíky jezdili lesem až k rybníku a tam houfně lovili ryby, jako kdyby to všechno bylo jejich. A moskevské restaurace, kde v době téměř prohibice tekly vodka, koňak a šampaňské proudem. A mladou inženýrku, která nás měla doprovodit do divadla, a protože cítila potřebu nám dát dárek, přinesla sklenici vlastnoručně vyrobené marmelády. A ladem ležící pláně západního Ruska a obdělanou Ukrajinu s americkými vlajkami ve výkladní skříni obchodního domu v Kyjevě. Živé kostely tamtéž a mrtvé v Rusku.
A pak střih, odtáhli od nás, z Maďarska, Polska a v roce 1994 i z Německa. Celkem 550 000 vojáků a 8500 tanků se vrátilo do Ruska. Zůstaly po nich v porovnání se zbytkem Evropy zanedbané země s demoralizovaným obyvatelstvem. A zase jsem poznal pár Rusů. Plukovníka raketových vojsk, který jezdil jako taxikář, a vyprávěl, že v Afghánistánu bylo nejdůležitější mít u sebe pořád pistoli, aby se mohl zastřelit, kdyby ho chytili. Starou nemocnou paní, která si přikládala transdermální náplast s nitroglycerinem přes svetr. Jiného afghánského plukovníka, co se mě snažil za každou cenu podvést a obrat o peníze. Třicetiletého podnikatele, dříve výsadkáře a komsomolského funkcionáře, který si za 2 roky pořídil obrovský dům u jezera s honitbou. Opilého starce v leže močícího na schodech metra. Také uťápnutého polovičního Rusa, který se narodil v Praze otci, jenž jako strojník bělogvardějské ponorky unikl roku 1920 ze Sevastopolu a dostal se do Prahy. Po válce Rusové odvlékli otce i syna zpátky. A potkal jsem policajty, co za 10 $ prodali služební pendrek s donáškou až do hotelového pokoje. A zaměstnance státního podniku, co koupili basu vodky a v pracovní době vyrazili služebním autem ji vypít na mohylu vzdálenou 200 km, aby oslavili vítězství nad fašisty. Milice jim za flašku a benzin dělala doprovod. A mladou ženu, která v lehkém župánku a s lahví vodky v ruce zazvonila u dveří a nabízela cokoli výměnou za 50$ příspěvek na školku pro dítě. A viděl jsem fabriky v neuvěřitelně zbědovaném stavu a jejich bezcharakterní ředitele.
A další střih, o 5 let později rozstříleli Rusové vlastní Groznyj. Za dalších 8 let vtrhli do sousední Gruzie, rozstříleli Cchinvali, a z částí země učinili své kolonie. A uplynulo ještě 6 let, anektovali sousední Krym a z Donbasu jsou trosky. Od té doby se na východě Ukrajiny válčí. Rusové tvrdí, že tam nedodávají zbraně ani vojáky, ale ten východ sousedí jen s nimi, a s těmi, s nimiž bojuje. A také hlásají, že Ukrajinci jsou fašisté. Před 90 lety zakládali houfně výbory proti fašismu v Evropě, kde tehdy žádní fašisté nebyli. Včera v Moskvě volali: Ne fašismu! Ne majdanu! A dneska se vraždilo na oslavě Majdanu v Charkově. V Kyjevě nesli transparenty Ukrajina je Evropa.
A tak když se dívám těch 70 let zpátky, říkám si: "Jaké poděkování a lásku vám? Bylo to vůbec osvobození, nebyl to jen velký Stalinův fór? Vždyť oni dobyli půlku Evropy a vytvořili z ní svou kolonii, čímž si částečně splnili starý bolševický sen. A protože ten kapitál prošustrovali a sen se rozplynul, snaží se ho teď vrátit, jen pod jiným praporem."
Má vůbec někdo, a zvláště evropský politik, právo jim věřit, i kdyby chtěl? Není zločin tvrdit, že Ukrajině se má pomáhat, ale jen slovem?
Žádné komentáře:
Okomentovat