Jih Itálie nemá dobrou pověst. Jednomu mému známému prý chtěli neapolští zloději projíždějící kolem něj na motorce ukrást fotoaparát, a když se nedal, aspoň ho chvíli vláčeli po ulici. Mému skoro slepému profesorovi prý zase z auta ukradli brýle. Proč bez nich bloudil ulicemi, mi není jasné. A jak bez nich dojel do Prahy, to už vůbec nechápu. A když už jsme u výčtu těch neapolských zel, tak slavný skladatel Josef Mysliveček z Prahy tady někdy v polovině 18. století zcela jistě přišel k syfilis. Nemaje s sebou velký fotoaparát ani auto, a neuměje skládat, byl jsem celkem klidný.
A když ne autem, pak jedině letadlem. Přistání trochu připomíná Athény, letadlo se srovná pěkně podle pobřeží, pod sebou vidíte město a moře, ale neletíte přes kopec, jen se řítíte dolů mezi domy, vpravo se míhají skleněné mrakodrapy a pak najednou sedíte na letišti. Není nějak zvlášť veliké, takové domácí, ale jezdí odtud autobus s první zastávkou Neapol nádraží, kde je za nějakých 20 minut a pak se vláčí přes celé město na konečnou. Takže radši k nádraží, před ním je obrovský hrozen líně se posouvajících taxíků, uvnitř jednoho každého z nich povinně tabulka s názvy hlavních destinací s cenami, ale stejně vás dokáží natáhnout za kde co - otevření zavazadlového prostoru, druhý kufr... taxikář všude bratra má. Veliké náměstí před nádražím s lesknoucím se metrem v podzemí je ve výstavbě, a na jeho konci ten mumraj z výšky přehlíží celkem klidný Garibaldi.
 |
| Taxi čekající u nádraží na zákazníky |
Ovšem jak dál? Jezdit kilometr taxíkem nebo metrem je nesmysl, stačí trocha orientačního talentu a 20 minut loudavé chůze kolem kostela. Ale co když talent selže, co pak? Navíc ne nadarmo se o Neapoli říkalo „la città dalle 500 cupole“. Kam se hrabe stověžatá Praha. Pak se motáte úzkými uličkami, jdete skoro hodinu, je vám horko, ale teď už to přece nevzdáte a nepojedete taxíkem, když jste skoro tam. Nakonec dorazíte po Via Duomo kolem Dómu do hotelu se slibným názvem Hotel des Artistes. Ale není to žádný útulný domeček pro umělce, nýbrž pořádný palác s několika schodišti a nádvořími, kde hotel zabírá jen polovinu 2 patra, zatímco celé první patro je škola pro managery, čti účetní. Hrkavý výtah vás vyplivne u starosvětské recepce za jejímž pultíkem je mladá dáma. Pokoj je jak z italského filmu - s historickým nábytkem, těžkými závěsy, postelí na podestě, drobnými, zato četnými technickými nedostatky, a za okenní draperíí na vás tupě zírá zeď starého kostela (zase kostel!) a na ní, těsně pod střechou, jak vlaštovčí hnízdo přilepený balkón plný zeleně a holubů. Takže se umyjete a hurá do města.
Historické jádro města - Centro Storico
Mezi Via Duomo, na kterou vyjdete, a srdcem starého města je pár nádherných uliček. Ta hlavní, Via dei Tribunali, končí po necelém 1 km nedaleko od Piazza del Gesú s bazilikou di Santa Chiara neboli svaté Kláry a přilehlým klášterem klarisek. Je to ulice prastará, bývala hlavní třídou římského tábora, který, jak se na vojáky sluší, byl rovnoběžný a pravoúhlý, a když se dáte opačným směrem, tak na jejím druhém konci narazíte na Castel Capuano, kdysi opravdu hrad, do nedávná pak městský soud. Odtud i jméno ulice - Tribunali. Přes den jsou to uličky celkem tiché a žijí poklidně, čas se tam posouvá ospale vpřed, a upoutá vás hlavně počet kostelů, na které narážíte na každém kroku. Avšak k večeru uličky ožívají a nějakých 5-6 hodiny připomínají včelí úl.
 |
| Těstoviny všech barev, tvarů a chutí |
Světla, hudba, křik a zpěv, vůně z pecí v pizzeriích, proudy a hrozny lidí, jako kdyby se sem stáhlo celé mladé město, cukrárny, prodejny spaghetti, spaghettini, bucatini, maccheroni, linguine, fettuccine, tagliatelle, pappardelle, penne, rigatoni, lasagne, farfalle, fusilli, gnocchi a bůh ví, jak se všechny ty těstoviny všech barev a tvarů jmenují, také vetešnictví, sázkové kanceláře s muži doufajícími v zázrak, květinářství, z papírové krabice vyrobené krámky neodbytných barevných obchodníků nabízejících tretky všeho druhu, hulákající stará alkoholička pod sochou neapolského Kašpárka Pulcinelly, mezi to troubící a blikající auta a motocykly, jak je možné, že to všichni přežijí? Hustota života by šla krájet.
Než dojdete ke svaté Kláře, narazíte na konzervatoř. Kolem se ve dne pohybují adepti koncertních mistrů, jsou tam knihkupectví s hudebninami, za rohem i s hudebními nástroji, no a kde jinde lze očekávat na zdi plakát "Putin je OK" než tam, kde se shromažďují snílci, kteří touží po lepším světě než je ten, ve kterém žijí, a o němž nic neví. Krátkou a úzkou uličkou přímo proti vchodu do konzervatoře se projde na náměstí se sochou skladatele Vincenza Belliniho, Sicilana, který zde kolem roku 1820 studoval a zažil první úspěchy jako operní skladatel. O kousek výš je i umělecká akademie.
 |
| Vincenzo Bellini (1801-1835) |
Naopak o blok níže je další taková ulička, Via Benedetto Croce, která končí na náměstí San Domenico Maggiore se stejnojmenným gotickým kostelem, velikým morovým sloupem se sv. Dominikem na vrcholu a hned za ním pokračuje náměstíčkem boha Nilo, který celý z mramoru a stár přes 2000 let tam bezbranně polehává na soklu, takže mu před časem dokonce ukradli hlavu.
 |
| bůh Nilo |
A za náměstíčkem se ulička přejmenuje na Via San Biagio Dei Librai a ta vás kolem dalších paláců a kostelů vyvede zpátky na Via Duomu, což je sice hlavní třída protínající historickou část města od severu k jihu, ale ne zas tak široká, aby tam mohla jezdit auta oběma směry. A prodávají se tam svatební róby pro dámy a elegantní boty pro pány, ale jsou tam i malé obchůdky s kde čím, bistra, kde mladý majitel, který se praštil do nohy, polehává na pohovce a jeho manželka obsluhuje hosty i jeho (dosti rozšířený neapolský princip), a také Universitá l´Orientale s chomáčem skůtrů kolem, ale především Duomo.
 |
| Orientální univerzita |
Duomo je gotická katedrála sahající svými kořeny až do 13. století, zasvěcená San Gennaro neboli svatému Januariovi, umučenému roku 305. Což není žádný řadový svatý, ale biskup a ochránce Neapole, jehož zaschlá krev v ampulce patří mezi základní relikvie chrámu. Několikrát do roka tato krev zkapalní a začne vířit, jako by byla právě prolita. Januarius odpočívá v románské kryptě, bohaté dary v podobě desítek stříbrných soch jsou v barokní kapli. A od Dómu je každoročně vypravováno největší neapolské procesí ke svaté Kláře.
 |
| Krypta kostela sv. Januaria |
Svatá Klára byla ve 13. století parťačkou sv. Františka a založila ženský řád klarisek. Mimochodem, její následovnicí v Čechách byla moudrá a vzdělaná dcera Přemysla Otakara I. Anežka poté, co ztratila trpělivost s mužskými pokusy ji co nejtaktičtěji provdat. Ale kostel sv. Kláry v Neapoli, neboli Santa Chiara založil roku 1310 král Robert I. zvaný Moudrý a byl vybudován ve strohém provensálském gotickém slohu. V 18. století byl módně zbarokizován, avšak poté, co byl těžce poškozen nálety koncem 2. světové války, byl obnoven v původním gotickém slohu. Přestože kostel je bezpochyby významný, hlavní atrakcí klášterního komplexu je zahrada s nádhernými majolikovými sloupy, lavicemi a zídkami. V jednom rohu dokonce řádové sestry pěstují bylinky pro ochucení života.
 |
| Klášter sv. Kláry |
Žádné komentáře:
Okomentovat