Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 15. prosince 2011

Vyznání víry

Je pár věcí, které zamrzly v rybníku "rozepsaný", tohle je jedna z nich: Zajímavou dramaturgii měl koncert FOK ve středu 7. prosince 2011, který se výjimečně konal v Rudolfinu. (A nebyl jsem sám, koho do Obecního domu nepustili :-).
Šestihlasá fuga (resp. ricercata) je částí cyklu J.S. Bacha Hudební obětina v jehož 13 částech skladatel rozvedl téma, které mu dal hudbymilovný pruský panovník Bedřich Veliký. V roce 1935 ji rafinovaně instrumentoval Schonbergův žák a obdivovatel a příslušník 2. Vídeňské školy Anton Webern. Někomu se to může líbit, Bach je z toho trochu cítit, ale když zvítězí forma nad obsahem, nemůže to dopadnout dobře. Mimochodem je absurditou života, že člověk, jehož skladby byly nacisty označovány jako "kulturní bolševismus" a "degenerované umění", nakonec zemřel kulkou ze zbraně amerického okupačního vojáka v září 1945, když porušil zákaz vycházení a šel si zahulit ven, aby neobtěžoval vnučku. Ten nešťastný voják se za pár let upil k smrti.

Druhá skladba pro violoncello a klavír nazvaná Schelomo, Židovská rapsodie z roku 1916, patří ke zralým dílům Ernesta Blocha (1880-1959) vycházejícím z židovské liturgické a lidové hudby. Původně zamýšlený lidský hlas nahradilo violoncello. Škoda, že se moc nehraje, je to působivé a poslouchatelné dílko. A Jiří Bárta s violoncellem odvedl dobrou práci.

Po přestávce došlo na 5. symfonii Felixe Mendelssohna (1809-1847), zvanou Reformační. Mendelssohn, narozený do ortodoxní židovské rodiny, ale sám nadšený protestant, napsal tuto symfonii ve 20 letech k 300. výročí Augsburského vyznání, což byl souhrn učení evangelíků, předložený 25. července 1530 císaři Karlu V. na říšském sněmu v Augsburgu. Na berlínských oslavách však nakonec hrána nebyla, a bylo provedena až o 2 roky později, a to naposled ve skladatelově životě. Sám ji považoval za nepříliš kvalitní dílo svého mládí. To, že nese označení pátá, neznamená, že ve 20 letech měl za sebou už 4. Číslování odpovídá spíš pořadí jejich publikace.

Myšlenkově zvláště silná je 4. věta, která vychází z duchovní písně "Ein feste Burg ist unser Gott" (Hrad přepevný je Pán Bůh náš). Zkomponoval ji Martin Luther v roce 1529 a je jakousi hymnou reformace, jež inspirovala i řadu dalších skladatelů.

Orchestr pod taktovkou zkušeného Tomáše Netopila hrál spolehlivě, a na konci bylo vidět, že uznání publika hráčům působí radost.

Mendelssohn, symfonie č. 5 "Reformační", 4. věta, Andante
Berlínští filharmonici, Herbert von Karajan (cca 1971)

středa 7. prosince 2011

Handel, koně a kastráti

V sobotu 3. prosince se uskutečnil další přímý přenos z MET do stovek sálů po celém světě. Německý hudební velikán přišel z Hannoveru do Londýna, kde roku 1725 v rozkvětu tvůrčích sil napsal m.j. operu Rodelinda, jejíž příběh se odehrává v Itálii 7. století.

Děj opery je sice poněkud naivní, ale to je u oper celkem běžné a není to to nejdůležitější. Podstatné je, že nabízí možnost k předvedení špičkových výkonů zpěváků, orchestru i dirigenta. A takto nabízenou možnost inscenace z roku 2004 využila. Nemá smysl rozebírat výkony jednotlivých zpěváků, všechny byly špičkové. Reneé Fleming nesplnila tajná přání některých posuzovatelů toužících po ohromujících novostech, a byla opět skvělá, zvláště ve 3. jednání.


Zpěv kontratenorů zní v reálné scéně poněkud nezvykle, ale "dobré" mužské postavy Bertarida a Unulfa tak Handel napsal. V závěru napravený uzurpátor moci Grimoaldo je naopak tenor a odporný zrádce Garibaldo bas. Škoda, že kastráti už nezpívají, bylo by zajímavé tyto hlasy porovnat. Stejně, jako posluchače zarazí, když začnou zpívat, je překvapivé i to, že v mluveném projevu jsou to normální chlapíci s mužným barytonem. Pokud bych však měl mít výtku, potom k exteriéru Stephanie Blythe, jejíž těžká nadváha v detailních záběrech milostných výlevů působí v lepším případě komicky, v horším odpudivě. Deborah Voigt, která představením provázela, měla před 7 lety z týchž důvodů konflikt s ROH, který jí zrušil angažmá, když se nevešla do kostýmu. Problém dokázala vyřešit, a před časem dokonce přiznala, že jí poprvé někdo řekl, že je krásná. (Dneska to však vypadá, že si opět dopřává trošku víc.) Zkouší vedení MET, co divák unese?

Pokud jde o samotnou inscenaci, nezdá se mi, že přenesení děje o více než 1000 let kupředu opeře nějak prospělo. Realistická scéna s dětským koníkem i živým koněm rozhodně funkční není, a v tomto ohledu mi nedávná pražská inscenace Handelova Rinalda připadá daleko přiměřenější. Je ovšem otázka, zda to, co je dobré na scéně Stavovského divadla, by unesla i velká scéna MET. V každém případě však v porovnání s aplaudujícím publikem v New Yorku byl úspěch u návštěvíků smíchovského Cinestar skromnější. Na začátku sotva z poloviny obsazený sál zel po 4 hodinách takřka prázdnotou.

Na DVD jsou k dispozici vynikající inscenace z Glyndebourne (1998) s Annou Caterine Antonacci a z Mnichova (2004) s Dorotheou Roschmann. Jak režijním pojetím, tak i projevem hlavní představitelky je mi bližší ta první.

Anna Caterina Antonacci - Mio caro bene (Rodelinda), Glyndebourne 1998

Georg Friedrich Händel: Rodelinda
Dirigent: Harry Bicket
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Thomas Lynch
Kostýmy: Martin Pakledinaz
Světla: Peter Kaczorowski
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 12.2.2004 The Metropolitan Opera New York
Live in HD 3.12.2011

Rodelinda, královna Langobardů - Renée Fleming
Bertarido, král Langobardů a manžel Rodelindy - Andreas Scholl
Grimoaldo, vévoda benevetský a uzurpátor Bertaridova trůnu - Joseph Kaiser
Garibaldo, vévoda turinský - Shenyang
Eduige, Bertaridova sestra zasnoubená s Grimoaldem - Stephanie Blythe
Unulfo, Bertaridův důvěrník - Iestyn Davies
Flavio, Rodelindin syn - Moritz Linn

Continuo:
Harpsichord recitative: Harry Bicket, Harpsichord ripieno: Bradley Brookshire, Cello: David Heiss, Baroque Guitar and Theorbo: Daniel Swenberg.

pondělí 5. prosince 2011

Něžná nadsmyslovost v Albertině


Belgičan René Francois Ghislain Magritta (1898-1967) dělal ledacos, hlavně v reklamě, a maloval různými styly, kromě toho, že byl celoživotním malířem - surrealistou.



Objasňovatelé umění tvrdí, že na něm zanechala hlubokou stopu smrt matky, které spáchala sebevraždu utopením a on byl ve 13 letech přítomen jejímu nalezení. Ve 20. letech se stýkal v Paříži s André Brettonem, který vydal manifest surrealismu, a jeho přáteli. Surrealismus ho však neuživil a proto se vrátil zpátky do Belgie. Po 2. světové válce cítil potřebu spolupracovat s komunisty, ale nějak to nevyšlo, a tak na ně zanevřel.

Jeho surrealistická sláva začala v roce 1926 ztraceným žokejem, avšak plného uznání se mu dostalo až v 60. letech.

Ztracený jezdec (1926)

Jeho náměty se často opakovaly, pochlubil se, že namaloval 1000 obrazů, ale měl jen 100 nápadů. V 50. letech se začal objevovat na řadě výstav a snad nejdůležitější byla retrospektivní výstava v Museum of Modern Art v New Yorku v roce 1965. Moc si to však neužil, o 2 roky později zemřel.

Polibek (1951)

Toto není dýmka (opakující se téma)

Magrittovy obrazy mají neagresivní a poetický humor, který v divákovi vyvolává pocit srozumitelnosti, jež je pravděpodobně základem jeho obliby.

V roce 2009 bylo v Bruselu otevřeno muzeum R. Magritta, s cca 200 exponáty. Druhé muzeum v jeho bruselském domě bylo o pár měsíců později elegantně a za bílého dne vykradeno. Magrittovy obrazy jsou dobrým obchodním artiklem, v nedávné aukci se jich prodalo za 1,3 mil. USD.

Magrittovo muzeum v Bruselu

Současná výstava ve vídeňské Albertině nabízí návštěvníkovi na 150 děl z řady světových galeríí a potrvá od 9. listopadu 2011 do 26. února 2012.

Mojca živě


V sobotu 26. listopadu se v Rudolfinu uskutečnil před časem avizovaný koncert Mojcy Erdmann. Ověnčena úspěchy z Metropolitní, předvedla krásný hlas s dokonalou technikou. Program se jmenoval ""Mostly Mozart", a tak to také bylo. Pro velký úspěch zařadila 3 přídavky, z nichž ten třetí byl reprizou předposlední arie (J.Ch. Bach). Také předvedla vysokou, štíhlou a dobře stavěnou postavu a róby, které jí díky odvaze tvůrců, bránily se hlouběji uklonit. Upřímně řečeno však zpívat ve 35 letech Zerlinu je trochu málo, konkurence v tomhle věku se vrhá do mnohem náročnějších úkolů, takže konstatování, že je stále ještě na začátku mezinárodní kariéry je poněkud dvojznačné.

Skvěle se předvedl doprovázející Venice Baroque Orchestra, který dirigoval Andrea Marcon.

Mně však připadal spontánně muzikantštější nedělní komorní koncert smyčcového kvarteta Norbert v Sukově síni Rudolfina, složeného z hráčů České filharmonie. Zvlášť když se k nim přidal koncertní mistr Josef Špaček, tentokrát s violou, a s chutí zahráli krásný Dvořákův smyčcový kvintet č. 3 Es dur op. 97. Violoncellový part hrál jeho otec.