Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 28. října 2011

A ještě jednou Jakobín

Tentokrát živě, v úterý 25. října, kdy proběhlo 5. představení Heřmanovy inscenace. Pokud jde o vizuální dojem, potom scéna je na české poměry, řekl bych čistá, účelná a na můj vkus tak akorát. Jeviště bylo školními škamnami funkčně protaženo i do 1. řady parteru. I když některé vtípky mohou působit poněkud samoúčelně, není tam nic, co by trčelo nebo uráželo. Ze zpěváků se mi zdál nejlepší Aleš Briscein jako Jiří a po něm Terinka Jany Kačírkové, ačkoli jejímu projevu by možná slušelo trochu více dynamické plasticity. V každém případě však dokázala, že není chybou režiséra (zpěvačka je moc vzadu) ani dirigenta (orchestr nehraje dost potichu), že některé její kolegyně není slyšet. Celkem dobře zazpívaný Bohuš Romana Janála byl svým osudem snad až příliš zkroušen a Julie Marie Kobielské by mohla být poněkud víc velkou dámou. Jejich bloudění cizinou však znělo krásně. Rozhodně nezklamal František Zahradníček, i když do přirozeně falstaffovského vzezření, oceňovaného na Luďkovi Vele, mu pěkných pár kilo chybí. Zas mu to ale líp zpívá. Na druhém konci pro mne zůstává hrabě Ondreje Mráze a o něco lepší Benda Vladimíra Doležala. Člověk je holt zhýčkaný těmi hlasy z Metropolitní. Zahrál si i pan dirigent, který byv volán panem učitelem jako žák Tomáš, ten od Netopilů, vstoupí ze zákulisí na scénu, aby se nakonec z hlediště přehoupl do orchestřiště. Drobné sportovní výkony však podávali i zpěváci. V celém představení se zřetelně uplatnili nadšení zpěváčci z Kuhnova dětského sboru, a zvláště serenáda vyzněla skvěle. Určitě nejen díky Dvořákovu geniu.

Představení je svižné a radostné, jen ve 3. jednání jaksi "ztěžkne" a lehce ztratí tempo, a samotný závěr je trošičku zmatečný. To jsou však jen drobné a možná příliš subjektivní šmouhy, protože se jedná o jednu z nejlepších inscenací Národního divadla posledních let. Potlesk byl dostatečně mohutný a dlouhý, standing ovation však předvedly pouze 2 mladičké dámy přede mnou, oblečené do roztomile ztřeštěných módních kreací. Účinkující však byli zjevně spokojeni a potěšeni. V této podobě by podle mne Jakobín mohl oslovit i zahraniční operní domy, protože muzika je to úžasná. Ostatně v publiku bylo ne-Čechů docela hodně.


čtvrtek 27. října 2011

Fatální renesanční krásky v Berlíně

Zbytky Berlínské zdi jsou už jen atrakcí, ale stejně je ten rozdíl vidět. Alexander Platz přes veškerou snahu není Kurfurstendamm a Fasanenstrasse. Na západě Berlína však zase nemají třídy a aleje Karla Marxe nebo Rosy Luxemburgové.

Ovšem na bývalém východě je Muzejní ostrov a na něm m.j. Bodeho muzeum, které ve spolupráci s newyorským Metropolitním muzeem uspořádalo po dlouhých přípravách zcela mimořádnou výstavu raného renesančního portrétu, v rámci které se podařilo shromáždit z desítek různých světových galerií přes 150 obrazů, kreseb, plastik, mincí.

Bode-Museum (původně Kaiser Friedrich-Museum) na konci Museum Insel

Zájem je obrovský a není vůbec jednoduché se na výstavu, která potrvá od 25. srpna do 20. listopadu, dostat. V prostorách výstavy, které čítají 9 místností v 1. patře budovy, se nesmí pohybovat víc než 300 návštěvníků. Počet vstupenek je tudíž omezený, a ty, které bylo možné koupit přes internet - VIP po 30 euro - byly vyprodány dávno před zahájením výstavy. Většinovému zájemci tak nezbývá, než si přivstat a zařadit se do několikasetmetrové fronty na běžné vstupenky za 14 euro.

fronta na vstupenky

Kdo přijde včas, má šanci získat jednu ze 1400, které se vyprodají asi tak za 2 hodiny. Ostatní si mohou někam zajít na oběd a zkusit štěstí zítra.

Kdo neuspěl, má postaráno i o jinou zábavu, zvláště o víkendech, kdy okolí muzea přípomíná bleší trh. Nábřeží Sprévy je lemováno desítkami stánků s použitým i novým zbožím. Staré gramofonové desky, knihy, vývěsní cedule, mlýnek na kávu, čepice...


A k tomu hraje Ruska na harmoniku tklivé melodie nebo nahnědlý Dán zpívá a hraje rokenrol na kytaru.


Ten, kdo uspěl, a třímá v ruce vstupenku, však ještě nemá zcela vyhráno. Na vstupu je kód každé vstupenky sejmut a rovněž tak i na výstupu z výstavních prostor. Sofistikovaný SW tak může určit, kolik lidí smí v následujících 10 min. vstoupit, a jestli jste to už vy, se pozná porovnáním čísel na monitoru s kódem na vaší vstupence.

vstupní hala Bode-Museum
A teď jste konečně uvnitř. Výstava představuje rané renesanční portréty, řekněme do konce 15. století, takže je možné vidět vývoj od prostého profilu na nestrukturovaném pozadí po 3/4profily zakomponované do architektury a s typickou krajinou v pozadí. Vlastnictví portrétů bylo symbolem postavení a moci, sloužily však i praktičtějším účelům, neboť umožňovaly aspoň zprostředkovaně zahlédnout životního partnera v době, kdy manželství se sjednávala na dálku.

Umělecké artefakty jsou členěny do 3 okruhů. Ten první představuje díla z Florencie, z nichž část je věnována členům rodu Medici. Druhá část jsou obrazy z Benátek, kam tento obor pronikl později, zato velmi vehementně, a třetí pak dvorskému portrétu z jiných oblastí Itálie.

Snad největším lákadlem, přímo symbolem výstavy je dílo Leonarda da Vinci z roku 1489/90 označované jako Dáma s hranostajem.


Je to portrét 16leté Cecilie Gallerani (1473-1536), milenky milánského vévody Ludovica Sforzo, zvaného Moro (1452-1508). O rok později porodila vévodovi nemanželského potomka, aby byla o další rok později provdána za jakéhosi hraběte. Obraz je majetkem nadace knížat Czartoryskich a je umístěn v Národním muzeu v Krakově. Je to nejcennější obraz nacházející se v Polsku. V Bodeho muzeu však nevydrží do konce, neboť po 31. říjnu se stěhuje na výstavu Leonarda da Vinci v Londýně. Poslední 3 dny proto bude výstava otevřena do půlnoci.


Ale jak tady v Berlíně, tak i v Londýně bude chybět vůbec nejslavnější portrét a to nejen Leonardův. Je to portrét tajemné Mony Lisy, namalovaný ve Florencii roku 1505 a pečlivě střežený v pařížském Louvru.

A když už jsme u osobních příběhů, zastavme se u ještě jedné mladé dámy - Simonetty Vespucci (1453-76). Ta přišla v 15 letech do Florencie jako manželka Marca Vespucci. Ten byl příbuzným slavného cestovatele Ameriga Vespucci, ale hlavně měla jeho rodina dobré vztahy s vládnoucími Medicejskými, což jistě potěšilo jejího otce. Simonetta byla uznávanou kráskou a malíř Sandro Botticelli maloval nejen její portréty,


ale posmrtně mu posloužila i jako model pro slavný obraz Zrození Venuše. Také on ji údajně miloval, po její smrti již nenamaloval žádnou jinou ženu a nechal se pohřbít vedle jejího hrobu. V roce 1475 se florentský spoluvládce Giuliano Medici (1453-1478) zúčastnil rytířského turnaje pod vlajkou namalovanou Botticellim. Na ní byl obraz Simonetty a nápis Nedostižná, z čehož někteří soudí, že byli milenci. Je ovšem fakt, že ona zemřela v příštím roce na tuberkulózu a Giuliano zahynul o 2 roky později při velikonočním atentátu v katedrále. Do té doby stačil zplodit ještě nemanželského syna s jinou ženou, který se stal za čas papežem.

Giuliano Medici (Botticelli, 1478)

Kdo odolá a nepojede mrznout do fronty v Berlíně s nejistým výsledkem, může si část exponátů prohlédnout i zde. Katalog moc nepomůže, je to vlastně zbytečně tlustá kniha o renesančním portrétu v němčině, doprovázená tu a tam obrázky. Z Berlína se však výstava přesune na 3 měsíce do New Yorku, a tam bude katalog zcela určitě v angličtině, i když obsahově se nejspíš lišit nebude. Člověk holt nemůže mít všechno.

Pražská sezóna se rozjela naplno, představila se i PKF

Zatímco velké pražské orchestry otevřely sezónu již v první polovině září, Pražská komorní filharmonie zahájila prvním abonentním koncertem 12. října. Podobně jako FOK zahrála 3 odlišné skladby (Česká filharmonie a rozhlasový orchestr upřednostnili velká díla vokálně instrumentální) a dramaturgie to byla dosti odvážná. Rozhodně ne v Gounodově malé symfonii pro dechový nonet, ani v Schubertově symfonii, ale v premiérované skladbě pro harfu Jany Bouškové a orchestr nazvané Praharphona od celkem sympatického chlapíka Jakuba Mařatky. Je to jistě otázka preferencí posluchače a důvodů, proč chodí na koncerty a tleská, ale skladba, která vyvolává dojem hluků vydávaných jedoucí noční tramvají, kde ušlechtilé nástroje jsou využívány k rytmickému mlácení do nich, orchestr synchronizovaně dupe na podlahu a perkusista o sebe tříská šutry, může sotva nadchnout ty, kteří přicházejí za krásou hudby. Znásilnit estetiku utvářející se tisíciletí mi připadá stejně absurdní, jako poroučet větru dešti nebo budovat socialismus. Hudba může být protiváhou, korektivem lidských stresů z fantaskního světa HW+SW, ale nemůže s ním soutěžit v oboru scifi. Nebo ano, ale pak by se tomu nemělo říkat hudba, ale třeba hluky, aby se posluchač necítil podveden.

Nicméně po přestávce zahraná Schubertova 8. symfonie C dur dala tomu předcházejícímu zážitku plně zapomenout. Skladbu Schubert napsal ve zhruba 30 letech, aby krátce nato zemřel (1828). A Robert Schumann, který ji 10 let poté v archivu Gesellschaft der Musikfreunde objevil a přiměl Mendelssohna, aby ji v Lipsku zahrál, ve svém Neue Zeitschrift für Musik tvrdil, že je to nejlepší věc, která byla napsána po Beethovenovi. (Ovšem desetimiliony poslechů jako rovněž Schubertova Ave Maria na Youtube nemá.) Orchestr ji hrál s chutí a radostí, k čemuž zpěvná skladba bezpochyby vybízí, a (šéf)dirigent Jakub Hrůša ukázal, že roste a zraje velkým tempem. Jeho projev se přitom zklidnil, gesta jsou méně expresivní, ale pevná a zřetelná, a vyzařuje z něj koncentrace a sebejistota. Ono také po všech těch úspěších za poslední 2 roky není divu.

Satelitní hudební hostiny

Je úžasné, jak technika satelitních přenosů dokáže za pár stovek přenést diváka tisíce kilometrů daleko, posadit ho do jevišť největších divadel na světě, obklopit ho obrazem a zvukem a učinit ho tak účastníkem skvělých muzikantských kreací. A všechno šlape, pokud ovšem na trase nezasáhnou hromy a blesky.


Začal s tím před 5 lety nový šéf newyorské Metropolitní opery Gelb, který ve snaze získat nové diváky spustil akci MET in HD. Ta dnes objímá celý svět, i v Česku jsou to desítky sálů, kde je možno přímé přenosy vidět. Samozřejmě se tato myšlenka ujala v různých podobách i jinde. Z Royal Opera House jsou živě přenášena představení do stovek sálů, z Velkého divadla v Moskvě jsou přenášena živě baletní představení. Rovněž z Paříže.

Maria Alexandrova v civilu
Letošní sezónu přímých přenosů zahájil v neděli 9. října právě posledně jmenovaný projekt baletem Esmeralda. Moskevské Velké divadlo již 6. rok prochází rozsáhlou rekonstrukcí, při níž m.j. bude emblém se srpem a kladivem nahražen carskou orlicí, což jistě není to hlavní, a po několikaletých odkladech, finančních skandálech a rezignacích bude provoz zahájen koncem tohoto měsíce. Představení Esmeraldy tak bylo přenášeno z Nové scény, otevřené v roce 2002. Baletní soubor Velkého divadla patří již třetí století k absolutní světové špičce, ostatně vedle francouzské baletní školy je i ruská považována za zakladatelskou.

Esmeralda, jejíž děj je inspirován Hugovým Chrámem matky Boží v Paříži, byla poprvé provedena v Londýně v roce 1844. Hudbu složil baletní specialista Cesare Pugni a autorem choreografie byl Jules Perrot. Autorem dnes používané choreografie je Marius Petipa (1899), avšak častěji bývá inscenován pouze výtah. Což není až tak velký problém, protože z hlediska děje jsou významné 1. a 3. jednání, zatímco druhé je z větší části baletní matiné zasazené v rámci plesu. Je obtížné srovnávat toto představení s čímkoli, co je možné živě shlédnout doma. Už proto, že baletní soubor představuje na 200 umělců řazených do kategorií (v angličtině): artists - soloists (24) - first soloists (16) - leading soloists (9) - principals (19). Většina z nich projde školením ve škole Velkého divadla.


Hlavní roli Esmeraldy tančila Maria Alexandrova (33), které dnes patří k největším hvězdám divadla. Skvělé však byly i mladší Yekaterina Krysanova jako Fleur de Lys a Anastasia Stashkevich (Diana). Z mužských postav pak Denis Savin (chudý básník Pierre Gringoire), Ruslan Skvortsov jako kapitán Phoebus de Chateaupers a Vyacheslav Lopatin jako Acteon. Představení bylo oslnivé, jen "optimalizovaný" zvuk asi nebyl příliš věrný, což je však charakteristické pro všechny tyto přenosy a jinak to asi nejde.

Pro milovníky baletu nabízí projekt v této sezóně ještě 5 představení (jen prosincový Louskáček bude ze záznamu) a přenášeno bude i slavnostní matiné v rámci znovuotevření divadla. Bude možné i srovnání, protože 15. prosince poběží přenos Spící krasavice z Londýna (z Moskvy v listopadu). A ještě tento měsíc, sice ze záznamu, ale zato ve 3D provedení bude promítán balet Giselle z Mariinského divadla.

A pro ty nejnedočkavější návštevníky špičkových přenosů se již tuto sobotu otevírá možnost viděl z MET Donizettiho lyrickou tragedii Anna Bolena, což není nikdo jiný než nešťastná žena údajně prostopášného Jindřicha VIII. a matka matky alžbětinské renesance. V hlavní roli hvězda nejzářivější, i když trošku při těle, Anna Netrebko. Permanentní hostina je tedy opravdu opulentní, i když někomu může připomínat zamraženou krmi. Pravda ovšem je, že většinou je mnohem kvalitnější než domácí strava, byť čerstvá.

Jakobín na jednom divadle i v několika rozhlasech

Je zvláštní, že ač je Antonín Dvořák uznáván jako přední světový skladatel, z jeho operní tvorby je známa prakticky jen Rusalka, jejíž arii musí mít v repertoáru každá pořádná sopranistka. A přitom šéfdirigent ND tvrdí, že jeho srdci je bližší Jakobín.



V sobotu 8. října 2011 se v Národním divadle konala první premiéra nové sezóny a bylo to 13. inscenace Dvořákova Jakobína od prvního uvedení v roce 1889. Režie se ujal šéf opery Jiří Heřman a hudebního nastudování šéfdirigent Tomáš Netopil, který premiéru i dirigoval. Víc k rozhlasovému přenosu není třeba říkat, i když z fotodokumentace je zřejmé, že scéna Pavla Svobody je pojata s humorným nadhledem nelpícím na historizujícím detailu a na druhé straně nesahá k intelektuálně složitým abstraktním symbolům, a kostýmy vycházející z lidových krojů je vcelku vkusně doplňují.

K nastudování byla použita druhá verze, kterou Národní divadlo uvedlo v roce 1897. Ještě před premiérou došlo ke konfliktům, když nebyla obsazena Eva Urbanová do role Julie, o kterou evidentně stála, za což nejspíš na oplátku odmítla roli Alžběty I. v Brittenové opeře Gloriana, kterou Jiří Heřman připravuje, a bude uvedena už po jeho odchodu z funkce šéfa opery. Obsazeni jsou naopak dva zpěváci, kteří jdou v ND strmě nahoru: Svatopluk Sem a Jana Kačírková.

V první premiéře však ani jeden z nich nezpíval, i když Svatopluk Sem v roli Bohuše byl nahražen Romanem Janálem na poslední chvíli, údajně pro zdravotní indispozici. Což však provedení nijak neuškodilo, Janál byl jedním z nejlepších. Podobně skvělá byla i Julie, kterou zpívala Maria Kobielska. Na druhý konec bych zařadil výkon Miloslava Podskalského v roli hraběte Viléma, jehož tremolo bylo místy až příliš slyšet a trochu i sympatické Kateřiny Kněžíkové jako Terinky, kterou naopak místy slyšet nebylo. Je ovšem možné, že herecká složka projevu, kterou z rozhlasového přenosu posoudit nelze, by mohla celkový dojem korigovat. Tady jsem zvláště zvědavý na letošního šedesátníka Luďka Vele, který jinak tu i onde usilovně lká nad nevytížeností svého talentu.

Úspěch se zdál být veliký, což je po nepochopitelných 11 letech absence Jakobína na scéně ND skutečnost radostná, a pokud bych já mohl soudit, bude tato skvělá inscenace nádherné opery jedním z hitů divadla. Je jen škoda, že oba hlavní realizátoři zřejmě u ND skončí. Jiří Heřman zůstává šéfem opery do konce roku, a Tomášovi Netopilovi, který je dnes ve 36 letech uznávanou dirigentskou osobností minimálně v evropském měřítku (mezi jeho trofeje patří mj. pařížská opera a berlínští filharmonici), končí smlouva v příštím roce, a je otázka, zda bude za nejasné situace v ND ochoten pokračovat.

Zajímavý byl i samotný přenos, který běžel paralelně na ČR Vltava a ČR D dur. Ten první byl přímo přenášen dalšími 6 rozhlasovými stanicemi (m.j. holandský a španělský rozhlas), a ten druhý byl doplněn přímými vstupy ze zákulisí v průběhu představení, což trochu připomínalo MET inHD přenosy z Metropolitní opery.

pondělí 24. října 2011

Fatální renesanční krásky v Berlíně

Zbytky Berlínské zdi jsou už jen atrakcí, ale stejně je ten rozdíl vidět. Alexander Platz přes veškerou snahu není Kurfurstendamm a Fasanenstrasse. Na západě Berlína však zase nemají třídy a aleje Karla Marxe nebo Rosy Luxemburgové.

Ovšem na bývalém východě je Muzejní ostrov a na něm m.j. Bodeho muzeum, které ve spolupráci s newyorským Metropolitním muzeem uspořádalo po dlouhých přípravách zcela mimořádnou výstavu raného renesančního portrétu, v rámci které se podařilo shromáždit z desítek různých světových galerií přes 150 obrazů, kreseb, plastik, mincí.


Bode-Museum (původně Kaiser Friedrich-Museum) na konci Museum Insel
Zájem je obrovský a není vůbec jednoduché se na výstavu, která potrvá od 25. srpna do 20. listopadu, dostat. V prostorách výstavy, které čítají 9 místností v 1. patře budovy, se nesmí pohybovat víc než 300 návštěvníků. Počet vstupenek je tudíž omezený, a ty, které bylo možné koupit přes internet - VIP po 30 euro - byly vyprodány dávno před zahájením výstavy. Většinovému zájemci tak nezbývá, než si přivstat a zařadit se do několikasetmetrové fronty na běžné vstupenky za 14 euro.

fronta na vstupenky

Kdo přijde včas, má šanci získat jednu ze 1400, které se vyprodají asi tak za 2 hodiny. Ostatní si mohou někam zajít na oběd a zkusit štěstí zítra.

Kdo neuspěl, má postaráno i o jinou zábavu, zvláště o víkendech, kdy okolí muzea přípomíná bleší trh. Nábřeží Sprévy je lemováno desítkami stánků s použitým i novým zbožím. Staré gramofonové desky, knihy, vývěsní cedule, mlýnek na kávu, čepice...


A k tomu hraje Ruska na harmoniku tklivé melodie nebo na hnědý Dán zpívá a hraje rokenrol na kytaru.


Ten, kdo uspěl, a třímá v ruce vstupenku, však ještě nemá zcela vyhráno. Na vstupu je kód každé vstupenky sejmut a rovněž tak i na výstupu z výstavních prostor. Sofistikovaný SW tak může určit, kolik lidí smí v následujících 10 min. vstoupit, a jestli jste to už vy, se pozná porovnáním čísel na monitoru s kódem na vaší vstupence.

vstupní hala Bode-Museum

A teď jste konečně uvnitř. Výstava představuje rané renesanční portréty, řekněme do konce 15. století, takže je možné vidět vývoj od prostého profilu na nestrukturovaném pozadí po 3/4profily zakomponované do architektury a s typickou krajinou v pozadí. Vlastnictví portrétů bylo symbolem postavení a moci, sloužily však i praktičtějším účelům, neboť umožňovaly aspoň zprostředkovaně zahlédnout životního partnera v době, kdy manželství se sjednávala na dálku.

Umělecké artefakty jsou členěny do 3 okruhů. Ten první představuje díla z Florencie, z nichž část je věnována členům rodu Medici. Druhá část jsou obrazy z Benátek, kam tento obor pronikl později, zato velmi vehementně, a třetí pak dvorskému portrétu z jiných oblastí Itálie.

Snad největším lákadlem, přímo symbolem výstavy je dílo Leonarda da Vinci z roku 1489/90 označované jako Dáma s hranostajem.


Je to portrét 16leté Cecilie Gallerani (1473-1536), milenky milánského vévody Ludovica Sforzo, zvaného Moro (1452-1508). O rok později porodila vévodovi nemanželského potomka, aby byla o další rok později provdána za jakéhosi hraběte. Obraz je majetkem nadace knížat Czartoryskich a je umístěn v Národním muzeu v Krakově. Je to nejcennější obraz nacházející se v Polsku. V Bodeho muzeu však nevydrží do konce, neboť po 31. říjnu se stěhuje na výstavu Leonarda da Vinci v Londýně. Poslední 3 dny proto bude výstava otevřena do půlnoci.


Ale jak tady v Berlíně, tak i v Londýně bude chybět vůbec nejslavnější portrét a to nejen Leonardův. Je to portrét tajemné Mony Lisy, namalovaný ve Florencii roku 1505 a pečlivě střežený v pařížském Louvru.

A když už jsme u osobních příběhů, zastavme se u ještě jedné mladé dámy - Simonetty Vespucci (1453-76). Ta přišla v 15 letech do Florencie jako manželka Marca Vespucci. Ten byl příbuzným slavného cestovatele Ameriga Vespucci, ale hlavně měla jeho rodina dobré vztahy s vládnoucími Medicejskými, což jistě potěšilo jejího otce. Simonetta byla uznávanou kráskou a malíř Sandro Botticelli maloval nejen její portréty,


ale posmrtně mu posloužila i jako model pro slavný obraz Zrození Venuše. Také on ji údajně miloval, po její smrti již nenamaloval žádnou jinou ženu a nechal se pohřbít vedle jejího hrobu. V roce 1475 se florentský spoluvládce Giuliano Medici (1453-1478) zúčastnil rytířského turnaje pod vlajkou namalovanou Botticellim. Na ní byl obraz Simonetty a nápis Nedostižná, z čehož někteří soudí, že byli milenci. Je ovšem fakt, že ona zemřela v příštím roce na tuberkulózu a Giuliano zahynul o 2 roky později při velikonočním atentátu v katedrále. Do té doby stačil zplodit ještě nemanželského syna s jinou ženou, který se stal za čas papežem.

Giuliano Medici (Botticelli, 1478)

Kdo odolá a nepojede mrznout do fronty v Berlíně s nejistým výsledkem, může si část exponátů prohlédnout i zde. Katalog moc nepomůže, je to vlastně zbytečně tlustá kniha o renesančním portrétu v němčině, doprovázená tu a tam obrázky. Z Berlína se však výstava přesune na 3 měsíce do New Yorku, a tam bude katalog zcela určitě v angličtině, i když obsahově se nejspíš lišit nebude. Člověk holt nemůže mít všechno.

čtvrtek 20. října 2011

Mahler až vůl na střeše

Po chodbách Obecního domu se ve středu 19. října pohyboval jistý sveřepý národovec s podporou Hradu, těkala stárnoucí opuštěná herečka, co má štěstí, že obrazovka je k ní milosrdná, vedle mne mladší muž celý v černém, s černým copem a černým batohem celý večer dirigoval, a přede mnou se odehrávalo lesbické mikrodrama vášně staré kozlice a ostychu nejisté dívenky. Docela správný rámec pro Mahlerovu symfonii. Byla šestá a FOK dirigoval 75letý Zdeněk Mácal. Společně předvedli spolehlivý výkon, Mahler jak má být.

Ještě před přestávkou zazněl dobře poslouchatelný melodický Koncert pro varhany, smyčcový orchestr a tympány g moll Francise Poulenca (1899-1963). U varhan seděla mezinárodně školená a uváděná 34letá Kateřina Chroboková, k jejímuž úspěchu možná přispělo i to, že je pohledná blondýna.

Kateřina Chroboková

Minimálně u pana dirigenta, který, jak nedávno přiznal, se i v 75 cítí mladý a běhá do schodů. Což neznamená, že hrála špatně, naopak. Autor, patřící k Pařížské šestce, byl vnukem zakladatele velké francouzské farmaceutické společnosti Rhône-Poulenc (dnes fůzemi zmizelé), což mu jistě dávalo solidní existenční jistotu. Školení ve skladbě získal ve 20. letech u Charlese Koechlina, jehož jméno mi připomnělo léto, neboť vedle jeho domu a v ulici po něm pojmenované v normandském Villers-sur-Mer jsem letos strávil pár dní. Což, přiznávám, je od Obecního domu dost daleko. Takže o Koechlinovi jindy. A o Villers též.

Koechlin Chalet ve Villiers-sur-Mer

Ale ještě k té Pařížské šestce. Oni se scházeli v hospodě nesoucí název Le Boeuf sur le Toit, česky Vůl na střeše, tedy stejný, jako balet jednoho z nich - Daria Milhauda. Ona hospoda se ve 20. letech stala místem setkávání umělecké avantgardy a dnes, po řadě stěhování, se nachází jako módní restaurace nedaleko Champs-Élysées, vyhlášené bohatou nabídkou plodů moře. Hezký doklad platnosti bonmotu "Mladí revolucionáři, staří hofráti", nebo jak to říkal Goethe.

      Plastika v restauraci Boeuf sur le Toi
obsahuje vše - vola, Milhauda i hudbu

úterý 18. října 2011

Ohlédnutí za hudební sezónou 2010-2011

Zdaleka ne každý kulturní zážitek zanechá trvalý dojem, na který si člověk dokáže i po létech vzpomenout. Není to ani oněch pověstných 20%, spíš jeden z deseti. Když se ohlédnu zpátky za sezónou 2010-2011, vidím jich, řazeno chronologicky, asi 5.
  • Gejzír muziky při přenosu opery Don Pasquale z Metropolitní opery.
  • Vřelý kontakt, který s diváky v Rudolfinu, navázala z těžké indispozice se zotavující Simona Houda-Šaturová
  • My Fair Lady (v češtině) v sále české školy ve Vídni a v podání Vídeňské omladiny, kde se nadšení účinkujících amatérů přeneslo do jeviště a vůbec nevadilo, že občas trochu šišlali a jejich zpěv měl k dokonalosti daleko.
  • Mahlerova symfonie tisíců v pražské O2 aréně, kde úžasná muzika hudebního mága jakoby narážela na nebesa, a konečně
  • Cecilia Bartoli, vulkán neuvěřitelně dokonalého zpěvu a radosti z hudby.
  • A potom občasná vystoupení Adama Plachetky ve Stavovském divadle, jehož výkony po přechodu do Vídeňské státní opery rostly přímo před očima.
Vlastně docela pěkná nadílka. Kdyby jich bylo tolik každý, rok, jéje.

neděle 9. října 2011

Jakobín na jednom divadle i v několika rozhlasech

Je zvláštní, že ač je Antonín Dvořák uznáván jako přední světový skladatel, z jeho operní tvorby je známa prakticky jen Rusalka, jejíž arii musí mít v repertoáru každá pořádná sopranistka. A přitom šéfdirigent ND tvrdí, že jeho srdci je bližší Jakobín.

V sobotu 8. října 2011 se v Národním divadle konala první premiéra nové sezóny, a to 13. nastudování Dvořákova Jakobína od prvního uvedení v roce 1889. Režie se ujal šéf opery Jiří Heřman a hudebního nastudování šéfdirigent Tomáš Netopil, který premiéru i dirigoval. Víc k rozhlasovému přenosu není třeba říkat, i když z fotodokumentace je zřejmé, že scéna Pavla Svobody je pojata s humorným nadhledem nelpícím na historizujícím detailu a na druhé straně nesahá k intelektuálně složitým abstraktním symbolům, a kostýmy vycházející z lidových krojů je vcelku vkusně doplňují.

K nastudování byla použita druhá verze, kterou Národní divadlo uvedlo v roce 1897. Ještě před premiérou došlo ke konfliktům, když nebyla obsazena Eva Urbanová do role Julie, o kterou evidentně stála, za což nejspíš na oplátku odmítla roli Alžběty I. v Brittenové opeře Gloriana, kterou Jiří Heřman připravuje, a bude uvedena už po jeho odchodu z funkce šéfa opery. Obsazeni jsou naopak 2 zpěváci, kteří jdou v ND strmě nahoru: Svatopluk Sem a Jana Kačírková.

V první premiéře však ani jeden z nich nezpíval, i když Svatopluk Sem v roli Bohuše byl nahražen Romanem Janálem na poslední chvíli, údajně pro zdravotní indispozici. Což však provedení nijak neuškodilo, Janál byl jedním z nejlepších. Podobně skvělá byla i Julie, kterou zpívala Maria Kobielska. Na druhý konec bych zařadil výkon Miloslava Podskalského v roli hraběte Viléma, jehož tremolo bylo místy až příliš slyšet a trochu i sympatické Kateřiny Kněžíkové jako Terinky, kterou naopak místy slyšet nebylo. Je ovšem možné, že herecká složka projevu, kterou z rozhlasového přenosu posoudit nelze, by mohla celkový dojem korigovat. Tady jsem zvláště zvědavý na letošního šedesátníka Luďka Vele, který jinak tu i onde usilovně lká nad nevytížeností svého talentu.

Úspěch se zdál být veliký, což je po nepochopitelných 11 letech absence Jakobína na scéně ND skutečnost radostná, a pokud bych já mohl soudit, bude tato skvělá inscenace nádherné opery jedním z hitů divadla. Je jen škoda, že oba hlavní realizátoři zřejmě u ND skončí. Jiří Heřman zůstává šéfem opery do konce roku, a Tomášovi Netopilovi, který je dnes ve 36 letech uznávanou dirigentskou osobností mimálně v evropském měřítku (mezi jeho trofeje patří mj. pařížská opera a berlínští filharmonici), končí smlouva v příštím roce, a je otázka, zda bude za nejasné situace v ND ochoten pokračovat.

Zajímavý byl i samotný přenos, který běžel paralelně na ČR Vltava a ČR D dur. Ten první byl přímo přenášen dalšími 6 rozhlasovými stanicemi (m.j. holandský a španělský rozhlas), a ten druhý byl doplněn přímými vstupy ze zákulisí v průběhu představení, což trochu připomínalo MET inHD přenosy z Metropolitní opery.

úterý 4. října 2011

Znovu talenty

Podle zpráv z Královského divadla v Kodani a operaplus.cz se dirigent Jakub Hrůša stane na dobu 3 let od 1. srpna 2013 novým hudebním ředitelem opery Královského divadla v Kodani (Det Kongelige Teater). Z titulu této funkce bude zodpovídat za všechny hudební složky divadla včetně orchestru, který vystupuje i samostatně v řadě symfonických koncertů. V prvním roce má nastudovat Verdiho Otella a Dvořákovu Rusalku. Avšak již od této sezóny bude v divadle působit jako konzultant a umělecký poradce.

Nová budova kodaňské opery (2005) - dar loďařská dynastie Maersk
V oznámení divadla se mimo jiné píše: "Already hugely beloved and admired by our orchestra, chorus and soloists, following his wonderful leadership of Boris Godounov last season, I personally feel that we are hugely fortunate to share the next years with this important young talent as he moves across the threshold of international stardom - the Royal Danish Opera and Orchestra will now join him on that journey. Much excitement ahead." Keith Warner

Britský gramophone.co.uk při této příležitosti konstatoval, že jako hudební ředitel Glyndebourne on Tour dosáhl zřetelného úspěchu. U hudebníků je pak oblíben pro kombinaci pevné interpretační myšlenky při práci se zvukem a zdvořilého, přátelského jednání.

Mimochodem, poslední koncert stávající sezóny diriguje Jiří Kout a na programu je Brucknerova 9. symfonie a jeho Te Deum.

pondělí 3. října 2011

Tyrolsko 1

Karel Havlíček to zas až tak špatný neměl, ale...

Když Karla Havlíčka vytáhli 13. prosince 1851 ve 3 ráno z postele, trvala cesta do Brixenu 6 dní. My jsme vyrazili v 6 a do Stubaital to trvalo 5 hodin. Tenkrát to byla cesta bez hranic, po I. světové tam byly hranice dvoje nebo troje a dneska se řítíte po dálnici a jedinou překážkou je výběr poplatku za vstup do údolí. Cestou toho ani moc nevidíte, na blízkost měst upozorní jen houstnoucí provoz.

Až v Rakousku to všechno dostává nějak lidštější dimenze, silnice utíká plochým a nepříliš širokým údolím vedle a proti proudu řeky Inn, která se pak v Pasově spojí s menším, ale delším Dunajem, a je dokonce vidět i města a městečka pod strmými svahy alpského masivu. Vpravo je to vápencový Karwendel, vlevo geologicky pestřejší Kitzbuhlské a Tuxerské Alpy. Dvě místa stojí za zmínku. První je Kundl, druhé Wattens a obě mají, i když dost okrajově, něco společného s Českou republikou.



Do Wattens, nějakých 20 km východně od Innsbrucku přišel počátkem 90. let 19. století ze severočeského Jiřetína pod Bukovou mladý sklář Daniel Swarovski (Svárovský). Měl za sebou praxi u svého otce a v rukou vynález na broušení skla. Spolu se švagrem Franzem Weisem založili ve Wattens v roce 1895 výrobu, jejíž výhodou byl dostatek vody na pohon a chlazení a menší konkurence než v severních Čechách. Když tento pán v roce 1956 zemřel, bylo mu 94 let a prosperující firmu řídila už 3. generace. Během let zavedli vlastní technologii výroby skla, brousí, vyrábí brusné kotouče, jako první na světě začali vyrábět reflexní značky a založili dokonce Tyrolean Airlines, spojujíci Innsbruck s Vídní a Zurichem. Firmu s asi 20000 zaměstnanců dnes řídí 5. generace Swarovských, její akcie vlastní okolo 70 členů rostoucí rodiny a její obrat po celém světě se blíží ke 2,5 mld. €.


A Kundl? Za 2. světové války byla vyvinuta technologie výroby penicilinu. V prvních poválečných letech pak byli za pomoci OSN v USA, Kanadě a Británii vyškoleni evropští odborníci a v několika zemích zahájena vlastní výroba tohoto antibiotika. V Československu to bylo v Roztokách, v Rakousku v Kundlu. Na obou místech byla později zvládnuta i technologie zpracování penicilinu a na přelomu 80. a 90. let koupila Biochemie dokonce český patent. Tehdy již byla součástí koncernu Sandoz.

To však nebyla jediná pojítka mezi Čechami a Tyrolskem. Dne 6. srpna roku 1884 skončil ve vodách řeky Aache v městečku Oetz asi 50 km západně od Innsbrucku život 52letého profesora dějin umění na Karlově univerzitě a zakladatele Sokola dr. Miroslava Tyrše. Každoročně o svatodušních svátcích (květen/červen) se zde setkávají Sokolové z celého světa, sportují a zpívají českou hymnu u pamětního kamene s deskou v češtině, kterou v 60. letech 20. století umístila Americká obec sokolská na můstku přes řeku, asi hodinu cesty od Oetz. Později sem svou desku umístila i Česká obec sokolská.



Kousek cesty od Oetz, ve vesnici Sautens, se přesně o 200 let dříve stala radostnější událost. Narodil se zde Matyáš Bernard Braun, který později proslul jako sochař českého baroka. Na jeho přesídlení do Čech měl jistě zásluhu hrabě Špork, který 20letého mladíka potkal v Bolzanu, když vezl do tamějšího kláštera svou dceru. První zakázku v Čechách, o 5 let později, však dostal od opata cysterciáckého kláštera v Plasích Tittla, a to na sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě. V Čechách pak zůstává, jeho dílo je rozsáhlé a stává se majitelem největší ze 24 pražských sochařských dílen a také 3 pražských domů.

O více než 350 let zpátky se udála ještě jedna událost, spojující Tyrolsko a Čechy. V roce 1327 poslal Jan Lucemburský svého 5letého syna Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., k Jindřichovi Korutanskému na hrad Tyrol nedaleko Merana, jako budoucího manžela jeho dcery a dědičky Markéty. V úvahu připadala i slabomyslná Adléta, ale nakonec dostala přednost tato Markéta, nesoucí přídomek Pyskatá. Sňatek se uskutečnil v září 1330 avšak v roce 1341 Markéta svého o 4 roky mladšího manžela vyhnala, údajně pro impotenci. Jan Jindřich se tak po 14 letech v Tyrolsku vrátil s ostudou do Čech. Politické souvislosti jsou však nasnadě. Císař rychle sňatek zrušil a Markéta se vzápětí vdala, a za koho jiného, než jeho syna. Ovšem i Jan se oženil a zplodil 6 dětí manželských a nejméně jednoho levobočka. Zdá se, že obvinění z impotence nebylo zcela oprávněné. Svatba s druhou ženou se však pro jistotu konala až poté, co sňatek s Markétou zrušil v roce 1349 i papež. A protože v té době manželky umíraly poměrně často, byl Jan ženat celkem 5x. Pikantní je, že jeho čtvrtou ženou byla ovdovělá snacha Markéty Pyskaté.