Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 20. října 2011

Mahler až vůl na střeše

Po chodbách Obecního domu se ve středu 19. října 2011 pohyboval jistý sveřepý národovec s podporou Hradu, těkala stárnoucí opuštěná herečka, co má štěstí, že obrazovka je k ní milosrdná, vedle mne mladší muž celý v černém, s černým copem a černým batohem celý večer dirigoval, a přede mnou se odehrávalo lesbické mikrodrama vášně staré kozlice a ostychu nejisté dívenky. Docela správný rámec pro Mahlerovu symfonii. Byla šestá a FOK dirigoval 75letý Zdeněk Mácal. Společně předvedli spolehlivý výkon, Mahler jak má být.

Ještě před přestávkou zazněl dobře poslouchatelný melodický Koncert pro varhany, smyčcový orchestr a tympány g moll Francise Poulenca (1899-1963). U varhan seděla mezinárodně školená a uváděná 34letá Kateřina Chroboková, k jejímuž úspěchu možná přispělo i to, že je pohledná blondýna.

Kateřina Chroboková

Minimálně u pana dirigenta, který, jak nedávno přiznal, se i v 75 cítí mladý a běhá do schodů. Což neznamená, že hrála špatně, naopak. Autor, patřící k Pařížské šestce, byl vnukem zakladatele velké francouzské farmaceutické společnosti Rhône-Poulenc (dnes fůzemi zmizelé), což mu jistě dávalo solidní existenční jistotu. Školení ve skladbě získal ve 20. letech u Charlese Koechlina, jehož jméno mi připomnělo léto, neboť vedle jeho domu a v ulici po něm pojmenované v normandském Villers-sur-Mer jsem letos strávil pár dní. Což, přiznávám, je od Obecního domu dost daleko. Takže o Koechlinovi jindy. A o Villers též.

Koechlin Chalet ve Villiers-sur-Mer

Ale ještě k té Pařížské šestce. Oni se scházeli v hospodě nesoucí název Le Boeuf sur le Toit, česky Vůl na střeše, tedy stejný, jako balet jednoho z nich - Daria Milhauda. Ona hospoda se ve 20. letech stala místem setkávání umělecké avantgardy a dnes, po řadě stěhování, se nachází jako módní restaurace nedaleko Champs-Élysées, vyhlášené bohatou nabídkou plodů moře. Hezký doklad platnosti bonmotu "Mladí revolucionáři, staří hofráti", nebo jak to říkal Goethe.

      Plastika v restauraci Boeuf sur le Toi
obsahuje vše - vola, Milhauda i hudbu

Žádné komentáře:

Okomentovat