Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 30. listopadu 2014

Podzimní Vídeň - Toulouse-Lautrec


Postupujeme-li vídeňskými galeriemi dále v čase, pak v prostorách Bank Austria Kunstfforum probíhá od října do závěru ledna výstava nazvaná The Path to Modernism, která je věnována francouzského malíře Henri de Toulouse-Lautreca (1864-1901)  při příležitosti 150. výročí jeho narození.

Henri Toulouse-Lautrec

sobota 29. listopadu 2014

Podzimní Vídeň - Velasquez

Vždycky když přijedu do Vídně, vystoupí na chvíli z podvědomí pocit nespravedlnosti a její spojené nádoby štěstí. Ale rychle to převrství vědomí, že naříkat nad minulostí je hloupé. Vždyť přece musím mít štěstí, když sem mohu přijet tak snadno, že snadnější to ani být nemůže. Co by měli říkat ti z Lugansku. Nebo Pchjongjangu. A navíc když jsem tady, mohu si dopřát do sytosti nebo do úmoru toho, co toto město nabízí především. Což je obrovský kulturní potenciál. A letošní podzim přinesl v tomto smyslu nadílku skutečně bohatou.

Pokud zvolíme chronologické řazení výstav, potom první je velká expozice španělského malíře Diego Rodrígueze de Silva y Velásquez (1599 - 1660) rodáka z bohaté Sevilly. Žil v době, kdy už sice skončil "Zlatý věk", který Španělsko zažilo díky bohatství zámořských kolonií, ale konec slávy španělských Habsburků se teprve blížil. Jak je vidět z životopisných dat, výstava nesouvisí s žádným malířovým výročím, ale je přesto významná svým rozsahem a tím, že je to vůbec první souborná výstava Velásquezových obrazů v německy mluvících zemích. A pro českého občana tím spíš, neboť v českých sbírkách existuje pouze jeden jeho obraz, a to infantka Markéta v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.

Diego Velásquez, autoportrét (1640)
Museo de Bellas Artes de Valencia


středa 26. listopadu 2014

Jenůfa z Grazu

Leoš Janáček napsal svou třetí, ale první velkou operu Její pastorkyně na vlastní libreto podle divadelní hry Gabriely Preissové v roce 1903, kdy mu bylo 49 let, a požádal o provedení pražské Národní divadlo. Šéf opery Karel Kovařovic, stejně jako ředitel Schmoranz, však nastudování odmítl a ani její zhlédnutí v Brně, kde měla premiéru v lednu 1904, ho nepřesvědčilo, spíše naopak. Ostatně sám Janáček k brněnskému provedení poznamenal: "Tak strhanou vlastní práci slyšet nechci."

Jenůfa Graz, závěrečná scéna - Aleš Briscein (Laco) a Gal James (Jenůfa)
O několik let později ho seznámil ředitel lázní Luhačovice dr. Veselý s mladou zpěvačkou Marii Calmou, Kovařovicovou žačkou a svou budoucí manželkou. Tito dva Janáčkovi obdivovatelé pak Kovařovice i ředitele ND Schmoranze přesvědčili, aby se divadlo k Pastorkyni vrátilo, a Janáček v listopadu 1915 znovu poslal upravenou partituru Kovařovicovi a o Vánocích se s ním i sešel. Kovařovic poté začal operu intenzivně zkoušet a v květnu 1916 proběhla velmi úspěšná premiéra. Ani nebylo třeba použít Veselého finanční záruky pro případ, že by opera propadla. Marie Calma však nakonec nezpívala a role Kostelničky byla svěřena Gabriele Horváthové, kterou Janáček obdivoval natolik, že ho Kovařovic musel požádat, aby ocenil i ostatní. Úspěch měl ohlas i mimo Prahu. K Pastorkyni se vrátilo Brno, Max Brod o ní informoval Vídeň, s jeho pomocí tam byla vydána partitura a poté, co pražské představení navštívil v březnu kapelník Dvorní opery Hugo Reichenberger, bylo rozhodnuto o její inscenaci ve Vídni. Premiéra se konala 16. února 1918 a otevřela Janáčkově nejhranější opeře cestu do světa. I když takový fofr to zase nebyl, další premiéra proběhla v Berlíně v roce 1924.

Letos 29. března měla premiéru inscenace Petera Konwitschného ve Štýrském Hradci, po rakousku Grazu. Tamější opera patří mezi nejlepší rakouské operní domy a pro ztvárnění role Laca pozvali špičkového českého a dnes i evropského tenoristu Aleše Brisceina.


Opera měla dobrý ohlas, i když byla provedena pouze 4x a další reprízy, alespoň v této sezóně, plánovány nejsou. A protože v Brně se koná každé dva roky hudební festival Janáček Brno a v letošním jaksi úředním Roce české hudby, kdy uplynulo také 160 let od skladatelova narození, byla součástí festivalu hned několik produkcí Janáčkových oper: Věc Makropulos (inscenace ND Brno), Příhody lišky Bystroušky (Komorní opera HF JAMU), Její pastorkyňa (Opera Graz), Výlety páně Broučkovy (ND Moravskoslezské Ostrava) a Její pastorkyňa (Chorvatské ND v Záhřebu).

Její pastorkyňa v režii Petera Konwitschneho byla očekávána s jistým napětím, protože Peter Konwitschny patří ke slavným režisérům z brechtovské líhně, kteří dokáží kus roztrhat na kousky a sestavit po svém, zatímco v Brně, kde Janáček strávil většinu života je nezanedbatelná část publika tradicionalistická a na hyzdění svého Janáčka citlivá. I když přání diváků ke 160. narozeninám na panelu ve foyer divadla až tak konzervativní nejsou:




Ale k inscenaci. Tradiční rozhodně nebyla. Zatímco při pražské premiéře roku 1916 vypadala scéna takhle:


scéna Konwitschného, resp. jeho dvorního scénografa Johanese Leiackera se naopak skládala z točny pokryté kobercem, jehož barva charakterizovala roční období, na jejíž jedné straně byly stůl a židle, zatímco na opačné postel s peřinami.

3. jednání - jaro
Což podle mne nejen nerušilo, ale naopak otevíralo prostor pro větší zdůraznění herecké akce. Zpěváci v hlavních rolích (Kostelnička, Laco a Jenůfa) byli skvělí, i podle ohlasu diváků však vynikl Briscein jako Laco, který kromě hlasových a hereckých dispozic má s rolí dosti bohaté zkušenosti a navíc jako Čech má výhodu v češtině, neboť v ní byla opera nastudována. Také Iris Vermillion byla díky svému expresivnímu herectví velmi přesvědčivá.

2. jednání - Kostelnička
Jistým zklamáním byl naopak malý a tlustý "krasavec" Števa, který navíc nebyl pěvecky zcela v pohodě, až je s podivem, na co tu Jenůfu vlastně uhnal.

2. jednání - Števa a Kostelnička
V inscenaci bylo pár scén, které citlivé duše nemusely bez následků strávit. Třeba hned v 1. jednání banda mládeže, která přitáhne se Števou od odvodu, předvádí dost naturalistické opilecko-erotické scény. To ovšem není podstatné, protože režisér s libretem zacházel citlivě a hlavní důraz zjevně kladl na přesnou hereckou práci zpěváků. O tom svědčí i scéna, o níž kdesi mluvil Aleš Briscein. Nedlouho před premiérou prý práskl režisér do pultu a zakřičel: "Ruším produkci, odcházím, protože nejmenovaná sopranistka není schopna moji představu o roli pochopit, natož ji ztvárnit." Nakonec zřejmě nechápavá sopranistka představu ztvárnila. V každém případě bylo díky tomu jak 2. jednání, a zvláště třetí, jemuž dominuje ostrý řez mezi svatební uvolněností a hrůzou, kterou vyvolá nález mrtvého dítěte, nabito emocemi, a to je to pravé divadlo. A na konci se Laco s Jenůfou obracejí úzkým průchodem v téměř zatažené oponě k nejasné sice, leč společné budoucnosti. Této inscenaci rozhodně patří spíš uznání než pohoršení. V ohlasech jsem sice v jednou lokálním brněnském mediu našel velmi rozhořčené odsouzení, ale na druhou stranu vedle mne seděl velmi distingovaný a hodně starý muž, který byl představením tak nadšen, že se snažil ho při děkovačce navždy zachytit alespoň v podobě digitálních obrázků. A protože 2 muži před ním mu v tom povstáním bránili, vyzýval je čím dál hlasitěji a v řadě jazyků k tomu, aby si sedli, až nakonec zařval: "Idioti!" a oni opravdu usedli. Tak až takové emoce dokázala Jenůfa z Grazu v tom šlechetném člověku vyvolat.

A nebylo by spravedlivé nezmínit se o orchestru vedeném Dirkem Kaftanem. Zněl jasně a ostře, čímž přesně odpovídal tomu, jak režisér prezentoval příběh.

Ohlas publika byl velmi příznivý, dlouhé minuty potlesku prokládaného voláním bravo zcela zastínily pár zabučení. Myslím, že to byla ukázka toho, jak inscenovat operu, aniž by režisér ve snaze pojmout dílo moderně vybudoval na prázdném jevišti zcela nový a obtížně srozumitelný absurdní příběh, byť s použitím původního libreta a hudby. Škoda, že Peter Konwitschny, opakovaně jmenovaný odborným německým časopis Opernwelt režisérem roku, doposud nepracoval v Čechách. A zase tak moc času není, protože příští rok mu bude 70 let a jeho kalendář je naplněn nejen režijní prací, ale i výukou mladých adeptů režie ve Vídni, v Berlíně, Hamburku a Tokiu. Ale Evropa je malá, takže v létě dávalo Theater an der Wien jeho pozoruhodnou Traviatu a za Bohémou, kterou inscenoval počátkem tohoto roku v Bratislavě, stačí zajet v únoru do Prahy na festival Opera 2015. Šťastnou cestu.

Leoš Janáček
Její pastorkyňa
23. listopadu 2014, Janáčkova opera Brno

Inscenace: Opera Graz
Dirigent: Dirk Kaftan
Režie: Peter Konwitschny
Výprava: Johannes Leiacker
Světla: Manfred Voss
Dramaturgie: Bettina Bartz, Bernd Kristin

Stařenka Buryja: Dunja Vejzović
Laca: Ales Briscein
Števa: Taylan Reinhard
Kostelnička: Iris Vermillion
Jenůfa: Gal James
Stárek: David McShane
Rychtář: Konstantin Sfiris
Rychtářka: Stefanie Hierlmeier
Karolka: Tatjana Miyus
Pastuchyňa: Fran Lubahn
Barena: Xiaoyi Xu
Jano: Nazanin Ezazi
Tetka: Hana Batinic
1. hlas: Hana Batinic
2. hlas: István Szecsi
Viola:  Fuyu Iwaki

neděle 23. listopadu 2014

Lazebník bez chemie

Aneb o úloze osobnosti v opeře a také o tom, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Lazebník sevillský je Rossiniho majstrštyk, který napsal ve 24 letech v roce 1816, a rozhodně patří mezi deset nejhranějších oper vůbec. Inscenace Bartletta Shera měla v Metropolitní opeře premiéru v listopadu 2006. A v březnu následujícího roku byla přenášena v rámci MET in HD do mnoha kin, když v hlavních rolích hráli a zpívali Joyce DiDonato, Peter Mattei, JD Florez a John Del Carlo. Pro mne je to jedna z malé skupinky absolutních představení, která jsem viděl. A protože Isabel Leonard patří do podobné skupinky zpěváků, neváhal jsem zhlédnout v sobotu 22. listopadu přenos představení znovu. Obsazení ovšem bylo zcela nové. Vedle Rosiny Isabel Leonard zpívali Christopher Maltman Figara a Lawrence Brownlee hraběte Almavivu. Všichni individuálně skvělí, záběry ze zkoušek (viz níže) na to ukazovaly také, ale představení se podle mne nezdařilo. Přitom nešlo ani v jednom případě o nepovedené osobní výkony hlavních protagonistů, naopak, každý z nich byl skvělý. Všichni tři mají své role zažité, Leonard a Brownlee zpívali několikrát právě v této inscenaci, ale dohromady to nepasovalo.






Často se mluví o "chemii" ve vztahu dvou zpěváků a řekl bych, že to je přesně to, co mi tentokrát chybělo. Navíc to, co se ztratí na jevišti, se neskryje před kamerou. Malá postava Almavivy působila v podstatě rušivě a není to otázka barvy pleti. Třeba v Popelce mi to nevadilo. A mezi Figarem a Rossinou to také nejiskřilo.

Vlastně ani nevím, proč to píši. Nejspíš abych si to nemusel ukládat do paměti. A pokud si budu chtít udělat radost, zaplatím si vstup do archivu MET a pustím si záznam onoho skoro 8 let starého přenosu. Což doporučuji i případnému čtenáři, za 5 $ si HD video můžete pouštět celý měsíc.

Teď mne napadá, že je to možná i o škodlivosti paměti a potřebě zapomínání.

sobota 22. listopadu 2014

Podzimní Vídeň - Figaro a Plachetka

Vídeň je mimo jiné a možná především město hudby a kdysi Dvorní, dnes Státní opera z roku 1869 patří mezi nejuznávanější operní domy na světě a v její cestě je nezanedbatelná česká stopa, a to od samého začátku. Neboť stavbu na místě uvolněném zbouráním městských hradeb prováděla stavební firma Josefa Hlávky, uznávaného odborníka, držitele nesčetného množství rakouských ocenění, řádů a titulů, později i významného českého politika a mecenáše, který byl dokonce i doma oceněn čestným občanstvím Prahy. Rok před smrtí. Nejvýznamnějším šéfem této opery byl bezpochyby Gustav Mahler, německy mluvící žid z Čech. Letos zde hudebně nastudoval a dirigoval Dvořákovu Rusalku Jiří Bělohlávek a taktovku od něj převzal Tomáš Netopil, který tento měsíc diriguje i Janáčkovu Lišku Bystroušku. A když jsme u výčtu Čechů, tak hvězdou divadla je dnes 29letý zpěvák Adam Plachetka z Prahy, který zrovna v neděli 16. listopadu zpíval Figara v Mozartově Figarově svatbě, která je také trochu česká a Mozart je pro tento operní dům skladatelem číslo 1. Takže nenavštívit představení by bylo něco jako vlastizrada a masochistické trýznění současně.

A tento projev vlastenectví se vyplatil, stálo to za to. Přestože zpívalo více skvělých zpěváků, ohlas publika na Plachetku byl jasně největší, což by šlo snadno i změřit. Asi je pravda to, že se stal oblíbencem vídeňského publika poté, co vyvolal šok tím, jak na podzim 2011 vystřihl ve 4 představeních Dona Giovanniho místo Ildebranda Arcangeĺa. A jako Figaro se tam představil o pár měsíců později. A v další sezóně znovu, vloni následovala dlouhá šňůra představení v Glyndebourne a příští léto oslaví třicítku v Salzburg vedle Čechošvýcarky Martiny Jankové v roli Zuzany. Docela impozantní bilance. Na dalších místech mého žebříčku nedělního představení pak byli Anita Hartig jako Zuzana a Luca Pisaroni jako hrabě. Ten jediný zbyl z premiérové sestavy, tenkrát však zpíval Figara. Ani ti další nebyli špatní. A režie přesně odpovídala mému vnímání tohoto kusu. Lehce nad věcí, s jemně ironickým pozdvižením obočí. A tomu odpovídala i scénografie.

Sólisté ve zkušebně


Inscenace ovšem není nová, premiéra se konala 16. února 2011 a hudební nastudování vedl šéf opery Franz Welser-Möst, který letos v září na tuto funkci rezignoval. Takže dirigoval Sascha Goetzel, Vídeňan s rozsáhlými zkušenostmi, avšak debutant ve Státní opeře. A protože jsem měl to štěstí, že jsem z proscéniové lóže měl celý orchestr jako na dlani, byl zcela neobvyklý zážitek ho sledovat při práci. Z dirigenta přímo sálala radost s jakou si představení užíval, což se samozřejmě přenášelo i na orchestr. A na obrázku je vidět, že dokázal navázat kontakt i se zpěváky, kteří mu právě poblahopřáli k jeho 44. narozeninám. Na twitteru tvrdí, že to byly jeho nejkrásnější.


A protože 25. listopadu v 18:30 si lze na http://www.staatsoperlive.com/ lze pustit přímý přenos posledního představení této serie, stačí zaplatit 14 € a Figarova svatba je vaše.

A ještě drobná poznámka. Dost mne potěšilo, že pan Plachetka včera zrušil v červnu vyhlášené "embargo" Národního divadla v Praze a ve 3 představeních bude v prosinci a lednu zpívat Dulcamara v Elixíru lásky. Aspoň že tak, zvenku to vypadalo, že mu sláva zatemnila mozek.


Vídeňská státní opera
16. listopadu 2014

Wolfgang Amadeus Mozart
Le nozze di Figaro

Sascha Goetzel | Dirigent
Jean-Louis Martinoty | Režie
Hans Schavernoch | Scéna
Sylvie de Segonzac | Kostýmy
Fabrice Kebour | Světlo
Martin Schebesta | Sbormistr

Luca Pisaroni | Conte Almaviva
Olga Bezsmertna | Contessa Almaviva
Anita Hartig | Susanna
Adam Plachetka | Figaro
Rachel Frenkel | Cherubino
Donna Ellen | Marcellina
Pavel Kolgatin | Don Basilio
Benedikt Kobel | Don Curzio
Jongmin Park | Don Bartolo
Mihail Dogotari | Antonio
Daniela Fally | Barbarina

pátek 21. listopadu 2014

Viktor Fajnberg - Za naši i vaši svobodu

Hlas z minulosti
K výročí Sametové revoluce


Když moje žena Françoise před pár dny ťukala do klávesnice při hledání novinek na internetu, uslyšel jsem najednou až bolestně známý hlas. Hlas z minulosti, který přesto zněl daleko palčivěji než cokoliv, co jsem kdy četl, viděl či slyšel v současných médiích.
Z obrazovky malého počítače se na mě díval Václav Havel. Promlouval k účastníkům konference, které se nemohl osobně zúčastnit. Téma konference bylo: Ukrajina v Evropě a ve světě. Byl to proslov člověka, ve kterém se neuvěřitelně pojila odvaha revolucionáře, prozíravost státního činitele a bystrost umělce. „V současné době“, řekl prezident České republiky, „je svět rozdělený na velká regionální společenství. Úkolem Evropy, její mravní povinností, je zabezpečit Ukrajině svobodnou volbu, k jakému ze společenství chce náležet. Z geopolitického úhlu pohledu je poloha této překrásné země s její tragickou a pestrou historií taková, že od jejího osudu se v mnoha ohledech odvíjí osud ,světového uspořádání‘.“ Tedy blízká budoucnost lidstva.
Tato slova velkého syna českého národa dnes znějí aktuálněji než před deseti lety, kdy byla pronesena, tedy 4. února 2004.
Pamatuji si první setkání s Václavem Havlem v Praze. Začátkem roku 1990 Alexandr Dubček, který byl tehdy předsedou Federálního shromáždění, pozval do Prahy nás, účastníky demonstrace z 25. srpna 1968 na Rudém náměstí. Pozvaná byla i Ljusja Bonner (Jelena Bonnerová), neohrožená obhájkyně lidských práv, vdova po A. D. Sacharovovi. Praha ještě kypěla svátečním entuziazmem úspěšné revoluce. Jakoby národ byl hrdý na to, že se mu podařilo zachránit, pronést přes celou svou nelehkou historii ty hodnoty, na kterých závisí jeho samotná existence. Prezidenta vítali všude nadšenými ovacemi. Měl jsem to štěstí být svědkem toho, jak je slovní spojení „duše národa“ vnímáno ne jako poetická metafora nebo metafyzická definice, ale jako hmatatelná skutečnost.
Mladá demokracie se právě pokoušela stavět na nohy. Prosili jsme prezidenta, aby vystoupil na obranu Litvy, kde stále lid utlačovaly tanky.
Václav Havel váhal: „Gorbačov mi zavře plyn a lidé v nemocnicích budou umírat zimou“. „Nezavře“, řekla přesvědčivě Ljusja, která právě přijela z Moskvy. Poradila prezidentovi, aby udržoval přímé styky s vedením Sovětských republik. Díky tomu, že byla ve středu událostí, už cítila, že zchátralé Velké impérium prožívá své poslední dni.
Uběhlo bezmála čtvrt století a mnohé se změnilo.
Sovětští vojáci, tehdy úspěšně postrkovaní Michalem Kocábem, se ubozí a plní obav vraceli domů ze střední Evropy.
Dnes se chystají k frontálnímu útoku z jimi už zabraného Krymu a východní Ukrajiny.
Tehdy stála neozbrojená skupina hrdinných Moskvanů jako živý štít před Bílým domem a čekali krvavý útok ze strany armády a
KGB.
Dnes 85% obyvatel Ruska schvaluje Putinovu agresi, která přivedla zemi na práh třetí světové války. Jejich motivace je samozřejmě různá.
Jedni jsou hnáni strachem, druhé postihla slepá horečka po obnově Impéria, další jsou ze zvyku pod vlivem stáda.
V každém případě se totalitní režim vrací „ke svým kruhům“, současně se více či méně přibližuje, bez překážek, k hranicím rozpačité, váhající Evropy.
Tehdy začali propouštět politické vězně.
Dnes se jimi opět plní vězení a lágry.
Tehdy byly legalizovány organizace hájící lidská práva.
Dnes hrozí zavření Memoriálu, který chrání paměť národa a je nejvlivnějším obráncem lidských práv v Rusku. Putinští historici, „filozofové“ a publicisté vkládají do pečlivě vymývaných mozků národa jimi preparovanou „pamět“, kterou by jim mohl závidět Goebbels i jeho stalinští kolegové. Ukazuje se, že celá historie Ruska sestává z nekonečné hrdinné obrany před chamtivým, agresivním Západem.
Právě tím Rusko obhajuje zisk nových území, neúměrně se rozšiřujících díky obranným válkám.
A dnes obnovené Rusko spolu s jeho bájnou svobodou medií , „diktaturou zákona“ a solidní „vládnoucí demokracií“ stojí tváří v tvář hnijícímu, zkorumpovanému Západu. Cizí země Rusko nepotřebuje. Ctí mezinárodní právo a požaduje pouze „to své“. A k tomu jen osvobození „podrobených“ národů. Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří už jsou osvobozeny.
Za nimi následoval Krym. Šíří se osvobození Novoruska (národ a stát počaté v rekordním čase v líhni FSB a GRU (Hlavní zpráva rozvědky), nacházející se na území Donbasu).
Kam dále se požene ruská trojka, opěvovaná nesmrtelným Gogolem?
V popředí zůstává Ukrajina, za ní jsou bratrské slovanské národy, které už byly dříve podrobeny osvobození.
Kdo si dovolí tuto čítankovou Trojku zastavit? Určitě ne láskou hýřící Obama, který si beznadějně plete přátele s nepřáteli a naopak!
Během tohoto památného výročí Sametové revoluce se chci obrátit k národům České a Slovenské republiky s bratrskou láskou a s přáním vítězství.
Jménem svých přátel z Rudého náměstí, jejichž názory znám. Jménem těch, kteří odešli. I jménem těch, kdo jsou s námi na této Zemi.
Prokázali jste nám čest za to, že jsme si dobře vybrali čas a místo k pozvednutí vaší vlajky a našeho hesla před tvář agresora.
Chtěl bych, abyste vystoupili na Fóru Evropské Unie, na Fóru Evropy se svými vlajkami a naším společným heslem.
Aby se Evropa probudila ze svého letargického spánku. Dokud není pozdě.

ZA VAŠI A NAŠI SVOBODU!

Viktor Fajnberg, v Paříži 16. 11. 2014.

Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/viktor-fajnberg.php?itemid=24126

Svatý Martin přijel na flašce

Podzim má pár pozoruhodných dat a jedním z nich je svátek svatého Martina připadající na jedenáctý den měsíce listopadu. Svatý Martin se narodil roku 317 v dnešním Maďarsku, dlouho žil v Itálii, z vojáka se stal mnichem a odešel do galského města Tours (dnešní Francie) a jako v pořadí druhý biskup tam šířil mezi Kelty křesťanství, které se právě stalo oficiálním náboženstvím Říše římské. Jeho snažení bylo odměněno tím, že se stal světcem, aniž by byl umučen.

11. listopad ale také znamená, že přichází zima. Ostatně kdo neslyšel úsloví, že "svatý Martin přijíždí na bílém koni." A pak také, že končí podzim. Skončila sklizeň i podzimní setí skončilo, a uzrálo mladé víno a husy jsou vykrmeny. A navíc po sv. Martinu začínal advent, původně šestitýdenní. Takže 10., resp. 11. listopad jsou určené k bujarým oslavám před střídmými dny naplněnými rozjímáním. Pečou se svatomartinské husy, otevírá se mladé svatomartinské víno, děti chodí v průvodech s lampiony. A protože sv. Martina akceptují všechny odnože křesťanství, jsou tyto obyčeje udržovány napříč Evropou, i když v různých místních obměnách. A to je tradice pořádně dlouhá, v podstatě předkřesťanská. A zdaleka ne jen česká. Takhle třeba zvěčnil oslavy vína sv. Martina kdesi na holandském venkově Pieter Breugel před 450 lety :


Obraz Víno dne sv. Martina je největší obraz Pietera Breugela st. (1525-1569)
Je velký 2,7 x 1,5 m, plný opilých venkovanů a visí v madridském Pradu
Takže svatý Martin spojuje Evropu. Ochraňuje také děti, chudé, abstinující alkoholiky a je svátkem vinařů, koní, husí.

Pokud jde o Českou republiku, tak na sv. Martina se otevírají tzv. mladá vína, jimž se také říká svatomartinská. Jsou to první vína z podzimního sběru, na trh bývají uvedena již několik týdnů po sklizni a jsou určena k rychlému spotřebování. Později ztrácí na svěžesti. Oslavy spojené s otevíráním mladých vín pocházejí z dob císaře Josefa II., kdy se na sv. Martina mohlo začít nalévat nové víno z podzimní sklizně.

Ochranná značka „svatomartinské“ však byla zaregistrována až v roce 1995 a od roku 2005 je jejím vlastníkem Vinařský fond České republiky. Ten stanovil, že víno má být vyrobeno z odrůd Müller Thurgau a Veltlínské červené rané pro bílá vína, resp. Modrý Portugal a Svatovavřinecké pro vína růžová a červená. A současně určil, jaký má mít charakter. Značku „svatomartinské“ mohou využít všichni vinaři registrovaní v České republice, kteří tato náročná kritéria splní. Mladé víno je suché, lehké, svěží, s obsahem alkoholu kolem 12 % a má výrazný ovocný charakter.


V listopadu jsou však ještě další významné dny spojené s oslavami sklizně.

Ve Spojených státech je to Den díkuvzdání vždy ve 4. listopadový čtvrtek, který je federálním svátkem a jehož symbolem je nadívaný krocan.


Ve Francii je každoročně ve 3. listopadový čtvrtek den uvolnění Beaujolais Nouveau. které  pochází z vinařské oblasti Beaujolais severně od města Lyon a vyrábí se z odrůdy Gamay. Je to speciálně vyrobené červené víno a od poloviny 20. století má svá přesná pravidla. Každý rok se ho distribuuje do celého světa nějakých 85 mil. lahví.


No a nakonec jsou tady rakouské Heuriger, zvláštní typy hospod, které nepotřebují licenci, ale smí se tam prodávat jen mladé víno z vlastní produkce majitele. Když se za pár týdnů vypije, výčep se zavře, Počátek má tato tradice také v době Josefa II. a dnes je upravena zákonem. Snad nejznámějším místem, kde je lze heurigen najít, je vídeňský Grinzing.



A pak, že listopad je nejprotivnější měsíc v roce. Člověk jen nesmí být líný a musí stále objevovat. A to už vůbec nemluvím o tom, že někdy je v listopadu pěkně veselo i bez vína.






čtvrtek 20. listopadu 2014

Vídeň - 3rd level radosti

Když přijíždíte do cizího města, díváte se především po monumentálních památkách. Bude-li to Vídeň, pak jistě neminete bez povšimnutí Hofburg, katedrálu sv. Štěpána, radnici, parlament nebo zámek Schönbrunn. Příště se možná podíváte do velkých kulturních institucí jakými jsou Státní opera a prohlédnete si obrazy ve skvělých galeriích Uměleckohistorického muzea, Albertiny nebo Leopoldova muzea či MUMOKu v MuseumsQuartier. No a když přijíždíte častěji, začnete postupně objevovat lahůdky v podobě stop lidí a událostí dávno minulých, které se jako zázrakem ve velkoměstě zachovaly. Jsou to třeba dům v Domgasse pár kroků od Stephansplatz, ve kterém žil Mozart a dnes je tam pozoruhodné muzeum Mozarthaus, nebo Beethoven Pasqualatihaus na Mölker Bastei, bývalé to součásti vídeňského opevnění, kde se nahoře ve 4. patře nachází byt, ve kterém žil a zíral do zeleně a hradbami Beethoven, či Papagenotor, kdysi hlavní vchod do Divadla na Vídeňce v Millöckergasse. A také to, co kdysi bylo za branami, jako kostelíky v Margareten, dvory domů na Mariahilferstrasse, kdysi venkovský Haydnův dům v nedaleké Haydngasse, 17. čtvrť Döbling s vinicemi, heurigen a Beethovenovými letními byty na úpatí Wienerwaldu a konečně také Spittelberg.

Spittelberg je dnes pár uliček nad MuseumsQuartier, zaujímajících nějakých 200 x 200 m těsně vedle rušného městského centra, kam když člověk přijde, připadá si jako v jiném světě. Jak název naznačuje, toto území patřilo k nemocnici. Byly tam pastviny a nemocnice je koupila počátkem 16. století. O 150 let později už tam stály domy, ale ty byly srovnány se zemí při obléhání Vídně Turky v roce 1683. Po jejich porážce začaly ulice znovu vyrůstat a od 18. století to bylo místo plné neřestí všeho druhu. V zájmu civilizace tam c.k. majestát dokonce přemístil jakýsi úřad, výsledek však byl spíš opačný, než v který doufal. Prostě jak říkala zkušená císařovna Marie Terezie: "Kdo chce odstranit prostituci, musí zrušit muže". Ale pozvedlo prý to místní ekonomiku. Později se oblast ubránila asanaci a dnes je to místo, jehož uličky dýchají nepochopitelným klidem pár desítek nebo set metrů od nejživějších městských ulic. A každoročně tam pořádají vánoční trhy, kde jako by se čas zastavil, a které mají laskavou atmosféru vzpomínky dávno zasuté, viz třeba zde:


I když zrovna tahle vzpomínka je poměrně živá.

A prodává se tam punč, čepice, punč, pečené kaštany, punč, vánoční ozdoby, punč, klobásy, punč a tak pořád dokola. Lépe je to vidět na videu:


Jak jste si jistě všimli, má to daleko do monumentálního trhu před rozzářenou vídeňskou radnicí, hemžení na náměstí Marie Terezie nebo uhlazeného trhu na Michaelsplatz. Takže pokud nemáte co dělat, rychle tam jeďte. A pokud snad nějakou práci máte, odložte ji a jeďte též. Určitě budete obdarováni, i kdybyste už pak pod stromečkem nic nenašli.

čtvrtek 13. listopadu 2014

No nazdar, pane Petránku

Jana Petránka (83) jsem léta vnímal jako perfektně informovaného, moudrého a laskavého pozorovatele a glosátora dění ve světě. Sice mi tam občas zazněl nějaký lehce falešný tón, ale to jsem spíš přikládal za vinu sobě. Jenomže včera jsem si pustil v autě radio (12.11.2014, 8:30, ČRo Dvojka) a slyším podivné věci a hlas připomínající pana Petránka. Bohužel, byl to on a jeho názory jsou tyto:
  • Cílená střelba do lidí na Majdanu byla práce ultrapravičáků a Evropa se neozvala.
  • Občanská válka na Ukrajině skutečně existuje
  • Vzdorování východní Ukrajiny Kyjevu bylo vyprovokováno jazykovým problémem. Kdyby Kyjev zatvrzele netrval na stanovisku, že nedovolí ruštinu, všechno by bylo jinak.
  • Sankce jsou pokračováním války jinými prostředky.
  • Západ musi uznávat pozice Ruska na určité věci.
  • Chyba byla, že když EU viděla, že Rusko není ve věci Ukrajiny ochotno ustoupit, že nešla na dohodu, protože Ukrajinu neufinancuje.
  • Někdo cenzuruje zprávy novorus.info, ale Rusové to být nemůžou, protože to není jejich zájem (ověřeno, není to pravda)
  • Odvolává se na Kissingera jako jedinou autoritu (Putin nepřipomíná Stalina ale silného cara, který chce dobře vládnout), případně jiné politiky, jejichž stanoviska nahrávají Putinovi.
  • Putin touží po tom, aby bylo Rusko uznáváno jako mezinárodní partner.
  • Evropa by měla vzít v úvahu, že zájmy USA jsou jiné a nechávají řešení na ní.
  • Vidí Rusko zcela opačně než Dobrovský.
  • Když si Osetini po 15 letech uhájili svou nezávislost a Tbilisi je chtělo dostat na kolena, byla to ochrana stalinských poměrů na Kavkaze, a Západ to podporoval.
  • Politika Kremlu je vůči bývalým zemím SSSR rozpačitá, ale má to strašně těžké.
  • Sestřelení malajsijského letadla - údajně existují 2 družicové snímky, na jednom je prý letadlo typu SU, které střílí z kulometu, a není jasné, který je pravý. Ale celá věc v každém případě slouží pravicovým silám na Ukrajině.
  • Ve Finsku je jen několik politiků, kteří by se chtěli přiklonit k západu.
  • Otázku na Putinovo vystoupení na Valdajském sympoziu v Soči zamluvil.
  • Jde o geopolitický boj zájmů. Kdyby se Ukrajina dostala do NATO, Rusko ho vnímá jako svého protivníka.
  • Obsazení Krymu je hájení ruských zájmů. Moskva už od ledna věděla (ruská rozvědka svou práci umí asi nejlíp v postsovětském prostoru), že ukrajinské stavební firmy začínají na Krymu opravovat a modernizovat objekty na velmi speciální objednávku. Tam chtěly mít sídlo útvary speciálních amerických služeb. Těžko bylo neusoudit, že po změně moci v Kyjevě může být v plánech NATO (třeba až po roce 2017) přimět Moskvu k vyklizení ruské námořní základny v Sevastopolu.
V celém vystoupení pan Petránek nepřipustil, že chyba by mohla být jinde než na EU a USA. Že tady existuje ještě něco jiného než geopolitické zájmy Ruska, a ty že jsou mimo jakoukoli pochybnost oprávněné. Jako kdyby neexistovaly zájmy bývalých satelitů SSSR, které mají obavy vyplývající z glorifikace Stalina a slavné minulosti země sovětů, ze zadupávání výhonků ruské demokracie, z využívání medií ne k informování, ale propagandě a manipulaci s lidmi, nebo intenzivní špionážní aktivity ruské tajné služby v těchto zemích, což je realita dnešního Ruska.

Jak je možné, že to co se děje v Rusku a kolem Ruska ho neuráží a neponižuje? Je snad toho názoru, že šéfredaktor Echa Moskvy Aleksej Venediktov, kolem kterého se právě teď stahuje smyčka, je nepřítel Ruska? Je možné, že tyto názory celá léta skrýval, nebo byl někým donucen ke změně stanoviska? Proč vlastně si nechal v Moskvě vyrazit 2 zuby (jinde říká čtyři), proč byl 18 let v kotelně a proč jeho synové nemohli studovat? Smutné. Znám jednoho člověka, jehož názory jsou podobné, ale to byl zdatný spolupracovník StB.

pondělí 10. listopadu 2014

Oslnivý Don Giovanni v Bratislavě

Slovenské národní divadlo v Bratislavě bezpochyby skvěle uctilo památku vloni zesnulého režiséra Jozefa Bednárika, když se mu podařilo získat ke čtyřem představením jeho 13 let staré inscenace Mozartovy opery Don Giovanni české a slovenské interprety, jejichž světová úroveň je mimo diskusi. Jsou to Adam Plachetka jako Don Giovanni, Jana Kurucová jako Dona Elvira a Štefan Kocán jako Leporello.

zleva: dirigent Friedrich Haider, Jana Kurucová a Adam Plachetka
Bednárik vybudoval svého nemilosrdného dobyvatele ženských srdcí jako oběť jeho vášní, kterého ráno po divoké noci přitáhnou vysíleného a opilého a celý závěr opery je jak fantasmagorický sen, ze kterého se ničema probere ve svěrací kazajce vlastní prázdnoty. Ale i "podvedené" ženy dostávají co proto. Dona Anna, která se nemohla nabažit Giovanniho lásky pak vypráví Donu Ottaviovi, jak se ubránila a k ničemu nedošlo, žádá ho, aby ji pomstil, pak že bude jeho, a když Giovanni zmizí, sdělí mu, že musí ještě počkat, co by tomu řekli lidé. Dona Elvira je sice milující až do konce, ale když si užije s Leporellem, chce si udržet alespoň jeho. A Zerlina je praktická holka, která nemá moc zábran, ale chce si být jistá, že z toho bude mít prospěch. A když zjistí, že ne, udělá kravál. A pánové? Vzteklý trouba Masetto, opatrný ňouma Don Ottavio a mazaný Leporello. Takže komedie s tragickým začátkem a koncem, který zlo víceméně potrestá, ale dobro odmění jen částečně. Představení je úžasně živé, rozpohybované a je na něm vidět Bednárikova zkušenost z režie muzikálů. To všechno na vášnivě a krvavě rudé scéně historické budovy divadla.

zleva: Leporello, Masetto, Don Ottavio, Zerlina, Komtur, Dona Anna, dirigent, Dona Elvira a Don Giovanni
Všichni tři protagonisté byli podle očekávání vynikající. Adam Plachetka má roli Dona Giovanniho zažitou nejen ze Stavovského divadla, ale i z Vídně, stejně tak jako Jana Kurucová roli Dony Elvíry z Berlína. Jen nejzkušenější z hvězdné trojice, 42letý Štefan Kocán, zpíval v této opeře kde co, ale Leporella poprvé, což ovšem u zpěváka jeho kvalit není žádný handicap. Sotva se jim tak dá něco vytknout, a to, co já bych vnímal jako možná ne optimální (místy by se mi ještě více líbili Don Giovanni méně herecky důstojný, Dona Elvíra méně pěvecky dravá a Leporello trochu zpěvnější) je opravdu hodně subjektivní, a jsou to malé rozdíly velkých čísel. Ostatní zpěváci byli se zřetelným odstupem dobří, snad nejvíce z nich vynikla pěvecky i herecky Andrea Vizvári v roli Zerliny, naopak Martin Gyimesi jako Don Ottavio občas působil dojmem, že role je na horní hranici jeho možností. To ale říkám spíš pro úplnost, protože celé představení bylo skvělé, stejně jako atmosféra v hledišti.

A výborný byl i orchestr vedený šéfem opery Friedrichem Haiderem, který v letošním roce inscenaci nově hudebně nastudoval. Nemohu srovnávat, ale prý je to obrovský rozdíl. Haider je zdá se pro SND terno. Řadu let, minimálně od zprovoznění nové budovy se dvěma scénami (činohra a opera+balet) v roce 2007, která se mimochodem stavěla 2 desetiletí plus 1 rok, se opera potýkala s obrovskými potížemi personálními i finančními, a zdá se, že tento zkušený a mezinárodně uznávaný dirigent přinesl divadlu stabilitu, s níž přichází i kvalita. Ostatně je to vidět i na tomto představení a jeho obsazení, nebo na vystoupení Pavola Breslika a skoro vystoupení Diany Damrau. Ale i to se cení. A také je to vidět na tom, že Adam Plachetka, který v červnu prohlásil pražské ND za neperspektivní a ukončil s ním spolupráci, se náhle objevil právě v Bratislavě. (Což ostatně považuji za podlost, neb léta tvrdil, že Stavovské divadlo je jeho domov, kam se bude vždy rád vracet, a natěšené uvaděčky hlásily, že dnes to bude krásné, protože bude zpívat "náš" pan Plachetka).

Opera se díky tomu zotavuje i co se návštěvnosti týče, a stejně jako v Praze spoléhá na zahraniční, jmenovitě rakouské publikum. I na tomto představení bylo zastoupeno významně, jen nechápu, proč bylo tolik volných míst, když představení bylo dávno vyprodáno. Je možné, že by to bylo špatně nastaveným režimem rezervací?

Nakonec ještě obrázky budov Slovenského národního divadla.

Historická budova Slovenského národního divadla byla podle projektu vídeňských architektů
Fellnera a Helmera vybudována jako městské divadlo za 25 měsíců (1884-1886)
Historická budova večer po představení
Historická budova večer po představení
Náměstí M.R. Štefánika (na sloupu je stín jeho sochy),
v pozadí nové SND, po stranách obchodní centrum Eurovea a za zády Dunaj
Nové Slovenské národní divadlo stavěné 21 let od dubna 1986 do dubna 2007;
činohra vlevo má 635 sedadel, studio uprostřed 192 a opera + balet vpravo 901.
-------------------

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Dramma giocoso o dvou jednáních v italském jazyce
sobota 8. listopadu 2014 - 19:00, historická budova
Premiéra: 25. a 26. května 2001 v historické budově SND

Nové hudební nastudování (2014) a dirigent: Friedrich Haider
Režie: Jozef Bednárik
Scéna: Vladimír Čáp
Kostýmy: Ľudmila Várossová
Choreografie: Jaroslav Moravčík
Sbormistr: Ladislav Kaprinay

Don Giovanni:  Adam Plachetka
Donna Anna: Adriana Kohútková
Don Ottavio: Martin Gyimesi
Komtúr: Ján Galla
Donna Elvira: Jana Kurucová
Leporello: Štefan Kocán
Masetto: Martin Mikuš
Zerlina: Andrea Vizvári
Majordomus: Miloslav Krajčík



neděle 2. listopadu 2014

Příděl hudby - Praha, září 2014

Dvořákova Praha

1. Komorní koncert v rámci festivalu Dvořákova Praha 2014 nebyl v sobotu 13. září navštíven nijak mimořádně. Balkon byl zcela prázdný. Zazněly 3 skladby v podání 3 kvartet a vrcholem večera byly Janáčkův kvartet č. 2 z roku 1928 Listy důvěrné v podání Haasova kvarteta. Jestliže se v programu píše, že patří k vrcholným dílům komorní literatury, potom tento koncert to jen potvrdil. Místy to nejsou tóny vydávané 4 nástroji, ale tsunami úžasných zvuků valících se na posluchače a pak přecházejících do chvějícího se pianissima. Je škoda, že Dvořákova Serenáda pro 6 smyčců následovala až po tomto vrcholu. Proti tomu byla jen něco jako milé domácí muzicírování.

Haasovo kvarteto
2. V pondělí 15. září se před vrátnicí Rudolfina mladá drobná blondýnka v černých podkasaných šatech s krajkovým topem dohadovala se starší ženou, jak má zavěšen mít zlatý řetízek na krku. Říkal jsem si: hm, na obracečku not je moc vystrojená. Když se pak otevřely dveře do sálu, trochu jsem se divil, protože ta "obracečka" vyšla jako první. Vzápětí se ukázalo, že je to mladá klavíristka Terezie Fialová. Za ní napochodoval violoncellista Jiří Bárta, hlava komorní části festivalu.

První část koncertu byla věnována Dvořákovi. Jako první zazněla krátká skladba "Klid". Klavíristka působila poněkud nejistě, když s ní Bárta před začátkem nenavázal oční kontakt a věnoval se svému nástroji. Ale možná je to moje fikce, ti dva spolu rozhodně nehráli poprvé. A prakticky neudělali předěl mezi oběma skladbami, takže obecenstvo ani nezatleskalo. Druhý byl koncert A dur pro violoncello s doprovodem klavíru. V každém případě pro příště vím, kdo je ta mladá žena, která má energie na rozdávání, a nejspíš si najdu, kdy bude hrát příště.

Jiří Bárta a Terezie Fialová
Po přestávce nastoupila silná sestava Vadim Repin, Jiří Bárta a Konstantin Lifschitz. V porovnání s Dvořákem byla Klavírní trio Petra Iljiče Čajkovského mnohem dynamičtější, zvláště ve 2. větě, která  představuje 12 variací na základní téma. Velký prostor zde má klavír, kde odevzdal Lifschitz skvělou práci, ale dobří byli i zbývající 2 hráči. Přesto výkon trpěl jistým chladem, vycházejícím z jakoby neviditelné konfrontace mezi hráči na smyčce. Nicméně po vyslechnutí těchto dvou komorních koncertů mám dojem, že Dvořákovi tento systém škodí. Konfrontovány jsou špičkové skladby jiných skladatelů (Janáček, Čajkovskij) s průměrnými díly Dvořáka, která jsou sice melodicky nesmírně bohatá, ale postrádají dramatičnost a stavbu konkurenčních skladeb.

Vadim Repin, Jiří Bárta a Konstantin Lifschitz
A když jsem vycházel ven, slyším opravdu dudy? Ano, zřejmě ten dudák ve skotském kroji předčasně oslavoval "svobodu", protože referendum nedalo mocichtivým politikům souhlas k odtržení od Velké Británie.

3. V pátek hrál v Rudolfinu Jan Lisiecki. Recitál trval hodinu, všechno Chopin. Hrál technicky skvěle, bylo to průzračné, ale poté, co jsem slyšel v tomtéž sále jak hraje Chopina Daniel Barenboim, mám nastavenou laťku na projev příliš vysoko. Možná také vidím pořád ty kecky, ve kterých hrál vloni ve Verbier, a jeho výkon nebyl takový, aby z nich v mé hlavě vyskočil.

A konečně v pondělí 22. září přišel závěr a vrchol festivalu, Izraelský symfonický orchestr s dirigentem Zubinem Mehtou. Ještě před koncertem se chumel lidí před vchodem z nábřeží dožadoval autogramu na prorostlé zářivé blondýně. Kdysi dávno to bývala krásná štíhlá americká herečka, dnes však "jen" dirigentova manželka. Na programu byla Beethovenova předehra k tragédii Johanna Wolfganga Goetha Egmont, jedna z posledních symfonií W.A. Mozarta, číslo 40 g moll, a to nejlepší nakonec - symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův. Stává se, že i průměrný orchestr dokáže překonat sám sebe pod mimořádnou dirigentskou osobností. A když je navíc i ten orchestr skvělý, výsledek představuje vrchol a určitě nejen měsíce září.


----------

Tony Bennett je legenda, a kdyby nenazpíval nic jiného, tak jeho I left my heart in San Francisco mu zaručuje swingové nebe. Než jsem se rozhodl mezi dát či nedát 4000 Kč za jeho vystoupení v Praze, pustil jsem si jeho londýnský koncert k 85. narozeninám a bylo rozhodnuto. Ne. Bylo to dojemné, někdy lehounce trapné, Leona Lewis nevypadala, že by byla nějak zvlášť odvázaná z toho, že s ním zpívá, a hlavně toho měl po 3/4 hodiny viditelně plné zuby. A to bylo před 3 roky. Tak proč si kazit obraz o něm, když je tolik skvělých nahrávek. Prý ale zazpíval 24 písní a byl skvělý. Takže jsem možná prohloupil, ale stejně je mi protivné jít na koncert lkát nad ztraceným mládím.

----------

FOK slaví letos 80 let a zdá se, že si dal opravdu záležet. Sezónu zahájil 17. září, kdy spolu s Pražským filharmonickým sborem a sólistry Lucií Silken a Yvonne Naef nabídl pod taktovkou Jack van Steena monumentální 2. symfonií Gustava Mahlera. Výsledek byl skvělý a potvrzuje skladatelovo slova, že "symfonie je jako tvoření světa všemi dostupnými technickými prostředky",
"Na křídlech jež se k boji vzepnou se vznesu z prachu".

Pokud jste tam nebyli, zkuste na youtube Bernsteina s LSO v roce 1974 nebo Dudamela s Orchestrem Simona Bolivara v rámci PROMS 2011.

A když jsem se vracel, slyšel jsem kus rozhovoru sopránistky Evy Urbanové a režiséra Roberta Jindry (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3206690). Překvapivě vtipný a navíc vysvětlil, proč jí to vloni nezpívalo.

A pak se ve 04:29:09 nenápadně připlížil podzim.




Plzeň - Nové a staré nejen divadlo

Srpen skončil chladnými a deštivými dny a pak se přehoupl do září, které přineslo nádherné dny babího léta a také začátek kulturní sezóny.

Hned na začátku září otevřelo své brány Nové divadlo v Plzni a předvedlo nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty, které 2. září v přímém přenosu vysílala i Česká televize. Inscenace to je poněkud netradiční, ale neuráží vkus. Což nesdílí všichni, některé recenzenty to rozlítilo, zvláště pak některé detaily, jako když Kecal přijede na motocyklu a Mařenka si Jeníka namlouvá svačinou v kastrůlku.

Jeník - Aleš Briscein, kastrůlek, Mařenka - Ivana Veberová
Ale to by potom musela urážet většina oper. A možná i život. Hudebně se přitom nedá představení v zásadě nic vytknout. Přesto však na něm upoutalo především to nové divadlo. Bylo postaveno 112 let po "starém" novorenesančním, které zahájilo rovněž Smetanou, ale slavnostní Libuší. A v době, kdy vláda s odvoláním na krizi šetří, a divadlo není zrovna prioritou, je to úspěch zcela mimořádný. Pozoruhodné je i to, že pro divadlo se našlo místo v centru města - pár minut chůze od náměstí i starého divadla. Jeho štěstím je, že nákupní centrum přes ulici bylo již postaveno. Přes jinou ulici pak stojí slavný plzeňský sál Peklo.


Divadlo podle projektu vypracovaného architektonickou a projekční kanceláří Helika, na základě původního návrhu portugalské architektonické kanceláře Contemporânea Lda, postavila za 2 roky a 818 mil. Kč společnost Hochtief CZ. Samotné divadlo (vpravo) má sál pro necelých 500 diváků, který nahradí dosavadní Komorní divadlo, a studio pro cca 150 diváků. Vlevo je správní budova včetně šaten.

Stojí snad za to připomenout, že staré divadlo v roce 1902 postavili podle projektu Antonína Balšánka (též Most Legií a Obecní dům v Praze). Časopis Zlatá Praha k tomu tehdy podotkl: "...obecní správa se svým neúnavným starostou v čele starala se o blaho svých občanů. Ona postavila n o v é  m ě s t s k é  d i v a d l o jehož cenou poctěný projekt vypracoval architekt A. Balšánek z Prahy a jehož stavbu provedl plzeňský stavitel p. Němec. Umělecká výzdoba budovy té pochází od malíře Mandla a sochařů Amorta, od něhož v dnešním čísle “Zlaté Prahy” přinášíme dekorační medaillony, Hergesella, Suchardy a j. Oponu maloval Aug. Němejc. Zařízení nábytkové dodal Navrátil z Karlína. V těchto dnech bude tato nová monumentální budova plzeňská odevzdána svému účelu a tím bohdá nastane českému dramatickému umění v Plzni nová éra, která také jistě nezůstane bez účinku na všeobecný rozmach českého divadelnictví." Ono dnes "staré" divadlo má své výhody v tom, že stojí na prestižním místě na konci Smetanových sadů a se sochou J.K. Tyla za zády. A je také větší. Je zajímavé, jaká ohromná změna nastala především v atmosféře české společnosti, která tehdy, v době Rakouska-Uherska, byla zřetelně vlastenecká, a bylo sotva představitelné, že projekt by byl dílem portugalských architektů a stavbu by prováděla nadnárodní společnost. Ostatně architekt Balšánek navázal na práci na plzeňském divadla stavbou pražského Obecního domu, vrcholné ryze české stavby počátku 20. století.







sobota 1. listopadu 2014

Diktátor? Sakra nebezpečné řemeslo

Být diktátorem má bezpochyby světlé stránky. Třeba v severní Koreji si místní "inteligentní vůdce" mohl nedávno dovolit popravu 50 svých "odpůrců", některých dokonce za takové zločiny, jako je sledování jihokorejských TV seriálů..

Ale život je vrtkavý a nezřídka se stává, že to nakonec dopadne docela naopak. Třeba v Evropě za posledních 70 let to postihlo hned čtyři.

Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)   1878-1953
Od roku 1922 do roku 1953 vládl Svazu sovětských socialistických republik, který byl následníkem Ruského imperia, Komunistické straně Sovětského svazu a Kominterně, která měla rozšířit komunistickou vládu nad celým světem. Po dohodě s Hitlerem napadli společně Polsko, což vedlo ke 2. světové válce, avšak o necelé 2 roky později napadlo Německo i SSSR. Státy bojující s Německem vytvořily koalici a Rusko se tak stalo spojencem Anglie, USA a Francie. Po jejich vítězství Rusko politicky ovládlo země střední a východní Evropy, včetně východní části Německa. Pravděpodobně 1. března 1953 byl Stalin stižen rozsáhlou mozkovou mrtvicí, avšak vyděšený personál se bál vstoupit do jeho pokojů a později přivolaný ministr vnitra Lavrentij Berija zabránil poskytnutí lékařské pomoci, protože se sám obával o svůj život. Podle některých spolupracovníků se chlubil: „Já jsem ho oddělal…“ Stalin zemřel 5. března 1953. Berija se stejně nezachránil a byl svými konkurenty v boji o následnictví popraven 23. prosince.


Díky milovanému Stalinovi za šťastné dětství
... a poražená Stalinova socha v Budapešti 1956
Benito Mussolini 1883-1945
U moci byl od roku 1922 až do roku 1945. Původně socialista byl zakladatelem fašistické strany a posléze vytvořil pakt s nacistickým Německem a italské jednotky bojovaly pod německým velením ve 2. světové válce. Koncem května 1945 byl chycen při útěku z Itálie v převleku za německého důstojníka partyzánskými jednotkami a posléze popraven i se svou mladou milenkou. Mrtvá těla byla dopravena do Milána a tam 29. dubna pověšena za nohy hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na Piazzale Loreto.

Pyšný Duce milovaný lidem
... a visící na milánském náměstí
Adolf Hitler 1889 - 1945
Vůdce německé říše, jejíž ideový základ poskytla NSDAP neboli Národně socialistická německá dělnická strana vládl ze všech diktátorů nejkratší dobu, pouze v letech 1933 až 1945. Vojensky obsadil většinu Evropy, část po dohodě se Stalinem, ale 2. světovou válku nakonec prohrál a otrávil sebe i svou manželku v krytu uprostřed obklíčeného Berlína 30. května 1945.

Hitler milovaný národem
... a Hitlerova mrtvola
Nicolae Ceausescu 1918-1989
Generální tajemník Komunistické strany Rumunska a "Doživotní prezident" Rumunska. V prosinci 1989 byl zadržen na útěku z Bukurešti. 25. prosince byl v krátkém procesu odsouzen vojenským tribunálem k trestu smrti za genocidu a sabotáž rumunské ekonomiky. Vzápětí byl i se svou ženou popraven střelami popravčí čety.

Vůdce národa Ceaucescu
... a jeho neslavný konec
A jak dopadli jejich následovníci mimo Evropu?

Muammar Kaddáfí 1942-2011
V roce 1969 se podílel na vojenském převratu a jako "Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje" se stal neomezeným vládcem Libye. Libyjské tajné služby se podílely na teroristických aktech v Evropě, včetně atentátů na 2 civilní dopravní letadla se 440 obětí. V únoru 2011 vypukla v Libyi občanská válka. Kaddáfí byl dopaden povstalci 20. října 2011, když se skrýval v odpadové rouře. Poté byl lynčován davem, a zemřel na střelná poranění hlavy a hrudi.

Kaddáfí a jeho harém/ochranka
Kaddáfího konec
Saddám Husajn 1938-2003
Jako funkcionář irácké Arabské strany socialistické obrody (Baas) se stal v roce 1979 iráckým prezidentem. Vedl válku s Íránem, použil bojové chemické látky tam i proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a v roce 1990 napadl Kuvajt. Mezinárodní vojenské síly invazi zlikvidovaly a OSN uvrhla na zemi sankce, které Husajn obcházel. Po vykázání kontrolorů plnění těchto sankcí došlo v roce 2003 k obsazení země koaličními vojsky pod vedením USA. Husajn byl sesazen a skrýval se. Později byl nalezen jeho podzemní úkryt a bývalý diktátor byl v roce 2006 odsouzen k trestu smrti a 30. prosince 2006 oběšen.

Saddam vůdce lidu
Saddám vytažený ze skrýše
Všichni tito lidé byli tak či onak navázáni na socialistické ideje.

Existují však 2 příklady diktátorů, kteří se dostali k moci cestou občanské války, resp. vojenského převratu, kde proti nim stála socialisticko-komunistická vláda. Byli to generálové Francisco Franco, který se stal vládcem Španělska v roce 1938 a Augusto Pinochet, který vládl v Chile v letech 1976-1990. V obou případech však nakonec došlo k nenásilnému přechodu k demokracii a generálové zemřeli přirozenou smrtí.

A kdo bude další?
V.V. Putin navštívil 9. května 2014 ukrajinský Krym,
který v březnu připojil k Ruské federaci