Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 28. července 2013

Cesta od zlatovlásky k senilnímu debilovi

Koncem června jsem šel do školy vyzvednout vnukovo vysvědčení. Bylo to radostné. Nejen vysvědčení, ale především malé slečny a mladí pánové s kytkami, vyšňořené maminky, tatínci s kamerami, slavnostně oblečené a téměř krásné paní učitelky, čerstvě vyholený pan ředitel a ulice plná aut.

A pak jsem zajel do tržnice pro chleba. Proboha, těch vyhaslých pohledů, tupých tváří, zloby. Kde se to v těch lidech bere. Kde došlo k té změně? Kde se ta naděje zvrhla v prázdnou beznaděj?

Pokud pomineme genetické dispozice, určitě to začíná už ve školních letech. Vnímal jsem kdysi, jak se krásné nadané holčičky čím dál tím víc podobaly svým lemplovským rodičům. A naopak, jak od přírody ňoumové a buchty vystaveni tlaku a příkladu rodiny se změnili v aktivní, pozitivní lidi.

Fakt je, že sociální setrvačnost je mocným faktorem. Ale to je mechanismus přenosu postojů, který nevysvětluje, kde se berou.

Všichni potřebujeme nějaké zakotvení, nějakou primární víru, ale je jasné, že činný, podnikavý člověk takhle skončí výjimečně. Ten se přece musí starat, aby byl, a ne jen čekat, co mu spadne.

Avšak člověk podřízený, pasivní, závislý na šéfech čeká na "spasitele", který si vyšlápne na druhé, vezme jim jejich "neoprávněné zisky". Je tak snadnou obětí vládců a mesiášů všeho druhu, odborů a obecně levice. A ti všichni využívají dezinformací, mýtů a iluzí, a ideologicky motivovaných lží, jež dosáhly vrcholu v Marxově pavědě o třídním boji a dělnické třídě, a slouží k uchopení masy právě takových jedinců.

Díváme-li se na problém geograficky, potom v Evropě kdysi civilizační úroveň klesala od jihu na sever. Avšak již mnoho staletí je ten směr opačný. A směr od západu k východu je setrvalý, přičemž české země jsou kdesi uprostřed těchto pomyslných proudů vystaveny silnému působení západních i východních vlivů.

Myslím si, že jedním z kořenů českých postojů je vedle onoho plebejství i nastavení národního obrození na rukopisech, jakoby nalezených koncem 20. let 19. století. Tyto slovanské mýty se pak staly falešným základem povědomí českého národa o sobě samém. Otázka ovšem je, zda bylo k dispozici něco jiného, protože měl-li národ přežít, nějakou jednotící ideologii potřeboval.

A druhým faktorem spojeným s národní ideologií byl výrazný aspekt sociální. Vždyť mluvíme-li o Masarykovi jako o demokratovi, nelze nevidět, že jeho předvolební projevy v roce 1907 byly neseny duchem socialistickým. Socialistické partaje v nově vzniklé republice byly mimořádně silné a po 2. světové válce bylo 40 let vtloukáno do hlav národa, že ten, kdo má majetek, je lump, živnostník a možná i kapitalista.

A tato nedůvěra až nenávist k cizákům a lidem majetným je současně bídou mnohdy hrdě na odiv dávaného českého plebejství. To umožnilo vytvořit silnou levici a spolu s falešným panslavismem vedlo k Únoru 1948. A rok 1968 jen posílil iluzi, že socialismus je ta správná cesta, jen stačí, aby měl "lidskou tvář". A máme-li být upřímní, klíčovou roli v roce 1989 sehrály odbory natěšené myšlenkou podnikových rad a jiných forem "spoluúčasti pracujících na řízení", jejichž zdrojem byl m.j. Prognostický ústav.

Takže se nedivme chaosu, kterého jsme dnes v mnoha ohledech svědky. Bude trvat ještě dlouho, a to ještě musíme mít štěstí a nespadnout zpátky do vlivu obskurní byzantské říše východních Slovanů.

"Existuje mnoho dobrých lidí, kteří páchají špatné věci, mon ami." Říká monsieur Poirot.


sobota 27. července 2013

Burani

Před pár lety jsem pátral po svých předcích a díky internetu a digitalizaci archivů jsem se v některých případech dostal až do 17. století. Zjistil jsem, že v řadě linií to byli aktivní, nezávislí lidé. Mlynáři, řezníci, hospodští, mydláři, zedníci, zahradníci, ševci, obchodníci. Prostě lidé, kteří se museli starat, aby byli, konzervativní hospodáři, kteří nespoléhali ani na pána, ani na stát. Teprve tehdy mi došlo, že to, co říkala moje babička, totiž "dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí", "kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem" a "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá", nebyly náhodné výkřiky, ale konzervativní filosofie těchto lidí.

Včera večer jsem tankoval u jedné z nejlacinějších benzinek v okolí Prahy. Z pěti řad jsem vybral tu, kde u aut nikdo nestál, v domnění, že řidiči již naplnili nádrže a šli zaplatit. Pár minut stojím, a pak udiveně zírám, jak se pomalu otevírají dveře auta přede mnou, z nich se souká řidič s mobilem u ucha a za stálého telefonování se loudá ke stojanu. Auta v ostatních pruzích odjíždí, já stále čekám. Co to může být za člověka, říkám si? Má velké bílé SUV, tankuje u nejlacinější pumpy a chová se jako bezohledný pitomec pohrdající ostatními řidiči.

Ano, je to nejspíš důsledek přetržení řetězu oněch shora popisovaných konzervativních hodnot. Tenhle pitomec se sice dostal k penězům na auto, ale ctí jenom tu "dobrou hospodyňku". "Jak se do lesa volá" mu nic neříká, a nejspíš se domluví jen česky a ještě k tomu špatně. Buran s kapitalistickým pozlátkem, ale socialismem zažraným hluboko pod kůži.

středa 24. července 2013

Sázka na Plachetku

Festival v Glyndebourne je uznávaný operní podnik, ostatně sir George Christie, který stál v jeho čele přes 40 let, obdržel letos v dubnu Opera Award především za úspěchy, kterých tam dosáhl.

V loňském roce přinesl festival nové nastudování Mozartovy Figarovy svatby, která je pro Glyndebourne zvláště významná, protože zahajovala první ročník festivalu v roce 1934, otevírala nové divadlo o 60 let později, a celkem byla na programu téměř 500x.

Režisér Michael Grandage zasadil děj na přelom 60. a 70. let minulého století se všemi atributy této doby - Austin Healy, hippies, mrkváče, květované košile a obrovské límce, což je na jedné straně efektní, na straně druhé však chybí ono sociální napětí typické pro Beaumarchaisovu předlohu a Da Ponteho libreto. Vlastně téma sociální revoluce je nahraženo revolucí sexuální. Představení bylo nastudováno v koprodukci s Metropolitní operou New York a Houston Grand Opera, záznam byl k dispozici na internetu a byl promítán v řadě kin, a po skončení sezóny měli diváci možnost vidět inscenaci v řadě anglických měst díky projektu Glyndebourne on Tour.

Letošní rok přinesl revival, který mne zaujal hned z několika důvodů. Jednak je to opera tak trochu "naše", díky ohlasu, který mělo její uvedení ve Stavovském divadle krátce po vídeňské premiéře roku 1786. Dále nejvýraznější mladá česká dirigentská osobnost Jakub Hrůša je hudebním ředitelem "putovní větve" festivalu (a operu nastudoval jeho předchůdce Robin Ticciati, který nastupuje jako hudební ředitel festivalu), kde vloni dirigoval Rusalku, navíc v loňském roce zpívala Cherubína vynikající americká mezzosopranistka Isabel Leonard, příjemce Tucker Award 2013, a letošní Zuzanu zpívá Laura Tatulescu, která nedávno vystoupila v Praze (leč bez většího ohlasu). Ale především proto, že roli Figara zpívá a hraje Adam Plachetka. I když poslední, sedmnácté představení bude až 2. srpna, již dnes je jasné, že 28letý Adam opět uspěl. Podobně, jako když přede 2 lety vyrazil publiku dech, když zpíval místo Bo Skovhuse Dona Giovanniho ve Vídeňské státní opeře.

Adam Plachetka a Laura Tatulescu
Peter Redd v Classical Source píše, že Plachetka má nádherný baryton, ale byl až příliš krásný a dobrý a nejlepší byl ve 4. jednání, měl by však být drsnější.

A Margarida Mota-Bull v Seen and Heard International: (v angličtině to zní lépe) Plachetka was in fine voice. His tone is powerful and sonorous; his Figaro is charismatic, endearing but at times, also a little threatening. His rendition of the cavatina Se vuol ballare, signor contino, leaves no room for doubt that he will deal with the Count’s less than honourable intentions in whatever way he, Figaro, may deem necessary to preserve his own honour and that of his future wife.

Škoda že sázkové kanceláře nepřijímají sázky na kariéru zpěváků, protože to, co jsem tušil před 6-7 roky, se splnilo - Adam Plachetka se definitivně zařadil mezi pěveckou extratřídu. V říjnu bude zpívat Masseta v Berlíně pod Barenboimem, v lednu Dona Giovanniho ve Vídni (s Villazonem jako donem Ottavio) a v březnu v Berlíně, v červnu Guglielmo v La Scala (Barenboim, Villazon) a podle jeho agentury Askonas Holt ho v dohledné době čeká i newyorská Metropolitní opera. A mezi tím ještě několik představení Dona Giovanniho a Cosi fan tutte v pražském Stavovském divadle - možná poslední příležitosti, jak ho vidět a slyšet za pár stovek.