Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 24. července 2013

Sázka na Plachetku

Festival v Glyndebourne je uznávaný operní podnik, ostatně sir George Christie, který stál v jeho čele přes 40 let, obdržel letos v dubnu Opera Award především za úspěchy, kterých tam dosáhl.

V loňském roce přinesl festival nové nastudování Mozartovy Figarovy svatby, která je pro Glyndebourne zvláště významná, protože zahajovala první ročník festivalu v roce 1934, otevírala nové divadlo o 60 let později, a celkem byla na programu téměř 500x.

Režisér Michael Grandage zasadil děj na přelom 60. a 70. let minulého století se všemi atributy této doby - Austin Healy, hippies, mrkváče, květované košile a obrovské límce, což je na jedné straně efektní, na straně druhé však chybí ono sociální napětí typické pro Beaumarchaisovu předlohu a Da Ponteho libreto. Vlastně téma sociální revoluce je nahraženo revolucí sexuální. Představení bylo nastudováno v koprodukci s Metropolitní operou New York a Houston Grand Opera, záznam byl k dispozici na internetu a byl promítán v řadě kin, a po skončení sezóny měli diváci možnost vidět inscenaci v řadě anglických měst díky projektu Glyndebourne on Tour.

Letošní rok přinesl revival, který mne zaujal hned z několika důvodů. Jednak je to opera tak trochu "naše", díky ohlasu, který mělo její uvedení ve Stavovském divadle krátce po vídeňské premiéře roku 1786. Dále nejvýraznější mladá česká dirigentská osobnost Jakub Hrůša je hudebním ředitelem "putovní větve" festivalu (a operu nastudoval jeho předchůdce Robin Ticciati, který nastupuje jako hudební ředitel festivalu), kde vloni dirigoval Rusalku, navíc v loňském roce zpívala Cherubína vynikající americká mezzosopranistka Isabel Leonard, příjemce Tucker Award 2013, a letošní Zuzanu zpívá Laura Tatulescu, která nedávno vystoupila v Praze (leč bez většího ohlasu). Ale především proto, že roli Figara zpívá a hraje Adam Plachetka. I když poslední, sedmnácté představení bude až 2. srpna, již dnes je jasné, že 28letý Adam opět uspěl. Podobně, jako když přede 2 lety vyrazil publiku dech, když zpíval místo Bo Skovhuse Dona Giovanniho ve Vídeňské státní opeře.

Adam Plachetka a Laura Tatulescu
Peter Redd v Classical Source píše, že Plachetka má nádherný baryton, ale byl až příliš krásný a dobrý a nejlepší byl ve 4. jednání, měl by však být drsnější.

A Margarida Mota-Bull v Seen and Heard International: (v angličtině to zní lépe) Plachetka was in fine voice. His tone is powerful and sonorous; his Figaro is charismatic, endearing but at times, also a little threatening. His rendition of the cavatina Se vuol ballare, signor contino, leaves no room for doubt that he will deal with the Count’s less than honourable intentions in whatever way he, Figaro, may deem necessary to preserve his own honour and that of his future wife.

Škoda že sázkové kanceláře nepřijímají sázky na kariéru zpěváků, protože to, co jsem tušil před 6-7 roky, se splnilo - Adam Plachetka se definitivně zařadil mezi pěveckou extratřídu. V říjnu bude zpívat Masseta v Berlíně pod Barenboimem, v lednu Dona Giovanniho ve Vídni (s Villazonem jako donem Ottavio) a v březnu v Berlíně, v červnu Guglielmo v La Scala (Barenboim, Villazon) a podle jeho agentury Askonas Holt ho v dohledné době čeká i newyorská Metropolitní opera. A mezi tím ještě několik představení Dona Giovanniho a Cosi fan tutte v pražském Stavovském divadle - možná poslední příležitosti, jak ho vidět a slyšet za pár stovek.

Žádné komentáře:

Okomentovat