Cesta od zlatovlásky k senilnímu debilovi

Koncem června jsem šel do školy vyzvednout vnukovo vysvědčení. Bylo to radostné. Nejen vysvědčení, ale především malé slečny a mladí pánové s kytkami, vyšňořené maminky, tatínci s kamerami, slavnostně oblečené a téměř krásné paní učitelky, čerstvě vyholený pan ředitel a ulice plná aut.

A pak jsem zajel do tržnice pro chleba. Proboha, těch vyhaslých pohledů, tupých tváří, zloby. Kde se to v těch lidech bere. Kde došlo k té změně? Kde se ta naděje zvrhla v prázdnou beznaděj?

Pokud pomineme genetické dispozice, určitě to začíná už ve školních letech. Vnímal jsem kdysi, jak se krásné nadané holčičky čím dál tím víc podobaly svým lemplovským rodičům. A naopak, jak od přírody ňoumové a buchty vystaveni tlaku a příkladu rodiny se změnili v aktivní, pozitivní lidi.

Fakt je, že sociální setrvačnost je mocným faktorem. Ale to je mechanismus přenosu postojů, který nevysvětluje, kde se berou.

Všichni potřebujeme nějaké zakotvení, nějakou primární víru, ale je jasné, že činný, podnikavý člověk takhle skončí výjimečně. Ten se přece musí starat, aby byl, a ne jen čekat, co mu spadne.

Avšak člověk podřízený, pasivní, závislý na šéfech čeká na "spasitele", který si vyšlápne na druhé, vezme jim jejich "neoprávněné zisky". Je tak snadnou obětí vládců a mesiášů všeho druhu, odborů a obecně levice. A ti všichni využívají dezinformací, mýtů a iluzí, a ideologicky motivovaných lží, jež dosáhly vrcholu v Marxově pavědě o třídním boji a dělnické třídě, a slouží k uchopení masy právě takových jedinců.

Díváme-li se na problém geograficky, potom v Evropě kdysi civilizační úroveň klesala od jihu na sever. Avšak již mnoho staletí je ten směr opačný. A směr od západu k východu je setrvalý, přičemž české země jsou kdesi uprostřed těchto pomyslných proudů vystaveny silnému působení západních i východních vlivů.

Myslím si, že jedním z kořenů českých postojů je vedle onoho plebejství i nastavení národního obrození na rukopisech, jakoby nalezených koncem 20. let 19. století. Tyto slovanské mýty se pak staly falešným základem povědomí českého národa o sobě samém. Otázka ovšem je, zda bylo k dispozici něco jiného, protože měl-li národ přežít, nějakou jednotící ideologii potřeboval.

A druhým faktorem spojeným s národní ideologií byl výrazný aspekt sociální. Vždyť mluvíme-li o Masarykovi jako o demokratovi, nelze nevidět, že jeho předvolební projevy v roce 1907 byly neseny duchem socialistickým. Socialistické partaje v nově vzniklé republice byly mimořádně silné a po 2. světové válce bylo 40 let vtloukáno do hlav národa, že ten, kdo má majetek, je lump, živnostník a možná i kapitalista.

A tato nedůvěra až nenávist k cizákům a lidem majetným je současně bídou mnohdy hrdě na odiv dávaného českého plebejství. To umožnilo vytvořit silnou levici a spolu s falešným panslavismem vedlo k Únoru 1948. A rok 1968 jen posílil iluzi, že socialismus je ta správná cesta, jen stačí, aby měl "lidskou tvář". A máme-li být upřímní, klíčovou roli v roce 1989 sehrály odbory natěšené myšlenkou podnikových rad a jiných forem "spoluúčasti pracujících na řízení", jejichž zdrojem byl m.j. Prognostický ústav.

Takže se nedivme chaosu, kterého jsme dnes v mnoha ohledech svědky. Bude trvat ještě dlouho, a to ještě musíme mít štěstí a nespadnout zpátky do vlivu obskurní byzantské říše východních Slovanů.

"Existuje mnoho dobrých lidí, kteří páchají špatné věci, mon ami." Říká monsieur Poirot.