Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 30. listopadu 2017

Malující milionář Rubens

Vídeňský výstavní podzim 2018 se ponořil pěkně hluboko do minulosti. Nejmladším mistrem byl Rubens, jehož velká výstava nazvaná Power of Transformation, česky Síla proměny, probíhá v Uměleckohistorickém muzeu od 17. října 2017 do ledna 2018.


Ta výstava navazuje na Bruegelovu v Albertině především ve smyslu historickém. Bruegel zemřel v roce 1569, Rubens se narodil o osm let později. Oba žili významnou část života v Antverpách a právě v 60. a 70. letech 16. století se v Habsburském Nizozemí děly politicky převratné události, když se na pozadí ekonomických konfliktů střetaly dvě varianty křesťanství. Rubensův otec byl právník a kalvinista, který se uchýlil do Kolína, kde jeho klientelu představovala nizozemská emigrace, a také zastupoval mladou manželku vůdce protestantské strany Viléma Oranžského v majetkových sporech po rozpadu jejich manželství, což mu posléze vyneslo obvinění z cizoložství (které nelze vyloučit) a nucený pobyt v Siegenu na majetku Oranžských, kde se v roce 1577 narodil syn Peter Paul. Později rodina odešla do Kolína a když otec Rubens zemřel do Antverp, kde činorodá matka podporována svou rodinou konvertovala ke katolictví. V tomto duchu byl také syn vychován, dostalo se mu renesančního humanistického vzdělání se znalostí latiny a antické literatury a také důkladného školení malířského. A navíc společenských kontaktů ve vyšších kruzích.

Peter Paul Rubens: Autoportrét, 1638

ITÁLIE
Ve 21 letech vstoupil jako nezávislý mistr do malířského cechu sv. Lukáše a v roce 1600 odešel do Itálie, kde strávil 8 let a důkladně se seznámil jednak s antickým uměním (plastika Laocoon, Belvederské torzo), ale zvláště s benátskými barokními mistry, stejně jako v Římě s díly mistrů vrcholné renesance Leonarda, Michelangela a Raffaela a pracoval pro mantovského vévodu.


V roce 1603 byl vévodou vyslán s diplomatickým posláním na španělský dvůr, později pracoval v Římě, maloval portréty i oltářní obrazy a v roce 1608, když těžce onemocněla jeho matka, odejel a do Itálie se už nikdy nevrátil.

ANTVERPY
V Antverpách se rychle stal dominantní uměleckou postavou španělského Nizozemí. V roce 1609 bylo uzavřeno příměří mezi habsburskými vládci a Republikou spojených nizozemských provincií dohodou, která se týkala především obchodu se španělskými koloniemi, a do země se vrátila prosperita. Rubens se téhož roku oženil a byl jmenován dvorním malířem. V centru města vybudoval luxusní vilu s velikým ateliérem a shromáždil kolem sebe velkou skupinu pomocníků a žáků. Spolupracoval také s jinými malíři a jedním z nich byl například Jan Brueghel starší, specialista na malování květin.

Proměnou, která je v názvu výstavy, je míněn způsob, jakým Rubens využívá podněty a modely převzaté od antických plastik, respektive Michelangela, nebo jiných malířů, jmenovitě Tiziana a Caravaggia. Jedním z příkladů je obraz Čtyři řeky ráje, kde záda muže v popředí odkazují na antickou plastiku Belvedérské torzo, zatímco ženské postavy naznačují studium Michelangela.

Peter Paul Ruben: Čtyři řeky ráje, 1615
Podobně Ecce Homo (viz nahoře) se váže ke stejnojmennému obrazu Tizianovu.

Uměleckohistorické muzeum má ve své sbírce 40 Rubensových maleb. Spolu se zápůjčkami, mimo jiné z petrohradské Ermitáže, madridského Prada či National Gallery ve Washingtonu, je na výstavě ukázáno téměř 120 artefaktů, především obrazů nebo kopií plastik, které dokládají jeho hledání. 

Vedle impozantních pláten tlumočících biblická témata, jsou zde však prezentovány i jiné žánry, jako například portréty, krajiny či poloakt Rubensovy druhé ženy Hélène Fourment.

Rubens: Stormy Landscape with Philemon and Baucis, 1620
Peter Paul Rubens: Helena Fourment, 1636/38
(Ve 44 letech si ji vzal jako 16letou za ženu a za 10 roků zplodili 5 dětí)

DIPLOMACIE
Rubens byl téměř od dětství zvyklý pohybovat se ve vyšší společnosti. Ať už jako páže po návratu do Antverp z Kolína, později pak na dvoře vévody mantovského. Počátkem 20. let 17. století dostal velikou zakázku od Marie Medicejské, francouzské královny matky, a při pobytu v Paříži tam prováděl diplomatickou "špionáž." Koncem téhož desetiletí strávil řadu měsíců v Madridu a Londýně jednáními o míru mezi Anglií a Španělskem a také mezi španělským Nizozemím a Spojenými provinciemi, stejně jako cestováním po těchto dvou částech země. Tato činnost mu vynesla rytířský titul jak od španělského, tak i anglického krále, a čestný doktorát z Cambridge. Doplňoval ji malbou portrétů a historických alegorií.

Díky svým malířským schopnostem (seznam jeho prací obsahuje přes 1400 položek), ale i diplomatickým dovednostem byl Peter Paul Rubens (1577-1640) již za svého života zářící hvězdou. A také jedním z nejbohatších lidí v zemi. Dodnes je považován za nejdůležitějšího vlámského barokního malíře.

Můj hudební listopad

Urban Dictionary tvrdí, že "My November" znamená "A time in your life in which you loved soo much you wish you could go back and re-live it." Tak takhle veliké to nebylo, ale pár hudebních produkcí z oblasti klasické hudby jsem navštívil a neměl čas se jimi zabývat podrobněji. Takže alespoň sedm postřehů:

9. listopadu Národní divadlo
Giuseppe Verdi: Maškarní ples
Páté představení bývá považováno za nejlepší, ještě je motivace a odstranitelné nedostatky už byly napraveny. Podle mne tam však zůstaly ty nenapravitelné, které ovšem někdo může považovat za přednosti. Je to především rozpor mezi tím co vidím a slovy, která slyším. Možná je to taková postmoderní manýra, podle níž pravda neexistuje a tudíž je ducha nedůstojné, aby tam ten soulad byl. Na divákovi nezáleží, kvůli němu se to nedělá.

Ze zpěváků byl jako obvykle nejlepší Svatopluk Sem, skvělí byli i Marie Fajtová a Jiří Brückler. Ostatní se snažili. Škoda, že orchestr hrál tak, že občas nebylo jasné, kdo napsal noty. Prostě není každý den svátek a tak jsem to o přestávce vzdal.

Giuseppe Verdi: Maškarní ples

Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Dominik Beneš
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Sbormistr: Pavel Vaněk
Pohybová spolupráce: Béla Kéri Nagy
Dramaturgie: Beno Blachut

Gustav III. - Michal Lehotský
Renato Anckarström - Svatopluk Sem
Amélie - Anda-Louise Bogza
Oscar - Marie Fajtová
Ulrica Arvidson - Eliška Weissová
Christian - Jiří Brückler
Hrabě Horn - Roman Vocel
Hrabě Ribbing - Pavel Švingr
Soudce - Jan Markvart

Sbor ND
Balet Opery ND. symfonie   
Orchestr ND


16. listopadu, Smetanova síň, Obecní dům
FOK - Gustav Mahler: 9. symfonie
Jac van Steen je sázka na jistotu, stejně jako Gustav Mahler. Možná že to nebylo po všech stránkách dokonalé, ale byl to uvěřitelný Mahler. Prostě tenhle dirigent je chlap, který to má v hlavě srovnané a Mahler v jeho pojetí vyvolává lehkou nostalgii, ale krásnou. Závidím těm hudebním znalcům až vědcům, co si dokáží tu muziku simultánně překládat do slov. Jen si říkám, zda o něco nepřichází. A proč třeba skladatel, když si napíše na okraj partitury "Na shledanou, loutno moje," se musí ausgerechnet loučit se životem? To by snad řekl "sbohem," ne?

GUSTAV MAHLER Symfonie č. 9
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Jac van STEEN | dirigent


18. listopadu, přímý přenos z Metropolitní opery
Thomas Adés: Anděl zkázy
Zaujala mne Adésova první opera Powder her Face inscenovaná vloni ND Brno. Jasný příběh, skvělá muzika. Tohle však ne. Bunuelův surrealistický film, vyvolávající na počátku 60. let senzaci, je dnes poněkud vyčpělý a napsat na stejné libreto po více než 50 letech operu mi připadá jako mlácení prázdné slámy. A to bez ohledu na skutečnost, že byla objednána Salcburskými slavnostmi, kde byla také vloni premiérována a letos zjara byla na programu londýnské ROH a kritici se vesměs rozplývali. Netvrdím, že režie byla špatná, naopak, i 14 sólistů podávalo převážně skvělý výkon. Ale dějový i hudební chaos je vhodný jen pro silné nátury nebo jednotlivce otupělé. Obávám se, že mezi ně nepatřím.

Thomas Adès: Anděl zkázy
Dirigent Thomas Adès, režie Tom Cairns, scéna a kostýmy Hildegard Bechtler, světelný design Jon Clar, režie přenosu Gary Halvorson. Audrey Luna (Leticia Maynar), Amanda Echalaz (Lucia de Nobile), Sally Matthews (Silvia de Ávila), Sophie Bevan (Beatriz), Alice Coote (Leonora Palma), Christine Rice (Blanca Delgado), Iestyn Davies (Francisco de Ávila), Joseph Kaiser (Edmundo de Nobile), Frédéric Antoun (Raúl Yebenes), David Portillo (Eduardo), David Adam Moore (Col. Álvaro Gómez), Rod Gilfry (Alberto Roc), Kevin Burdette (Señor Russell), Christian Van Horn (Julio), John Tomlinson (Dr. Carlos Conde).


20. listopadu, Rudolfinum
SOČR - S Ódou na radost
Samozřejmě že se nedala očekávat úroveň Vídeňských filharmoniků, ale orchestr hrál solidně a čtveřice sólistů a především Vasilkův sbor byli špičkoví. To je skladba, která nabíjí a proto ji nikdy neodmítnu.

Ludwig van Beethoven: Leonora č. 3, předehra
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125 

Ondrej Lenárd – dirigent
Pražský filharmonický sbor
Simona Šaturová – soprán
Jana Sýkorová – alt
Jaroslav Březina – tenor 
Peter Mikuláš – bas 


22. listopadu, Rudolfinum
Česká filharmonie, Tetzlaff, Jurovski - Brahms, Zemlinsky
Smůla. A to přesto, že Tetzlaff hrál skvěle a rozhodně byl přesvědčivější než třeba Gluzman na začátku měsíce. A Vladimir Jurowski je výrazná osobnost, která diriguje rozmáchlým, ale pevným gestem, které se neztrácí v detailech. Jenomže s Brahmsovým koncertem jsem si už dávno nějak nepadl do oka, i když nepopírám, že hudba je to skvělá. A se Zemlinskym je to podobné. Někde běží dopředu, takže tak slyším filmovou muziku 30. let, jinak je však romantický o pořádný kus za Mahlerem, přestože skladba je z roku 1905. Jsem ale rád, že jsem "vílu" slyšel.

Program
Johannes Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77
Alexander Zemlinsky: Malá mořská víla, fantazie pro orchestr

Interpreti
Christian Tetzlaff - housle
Vladimir Jurowski - dirigent
Česká filharmonie


26. listopadu, Rudolfinum
Collegium 1704, Luks - Telemann, Händel, Bach
Od koncertů Luksova ansámblu se vždy očekává hudba skladatelsky i interpretačně té nejvyšší kvality, provedená navíc s ohromnou emocionální přesvědčivostí. Z tohoto hlediska působily skladby Telemannovy a Händelovy jako jen vynikajícím způsobem profesionálně prezentované. V druhé polovině večera už byla slyšet jen hudba Johanna Sebastiana Bacha, která gradovala až do oslnivého závěrečného moteta pro dva sbory. Je třeba doufat, že přes rostoucí popularitu souboru i dirigenta se nerozptýlí náboj, který je nositelem výjimečnosti. Za poslední měsíc absolvovali 9 vystoupení v Hamburku, Montrealu, Drážďanech a v Praze. V říjnu navíc v Bratislavě posbírali plnou náruč divadelních ocenění za inscenaci Vivaldiho Arsildy, která tam měla v březnu premiéru.

Zpívejte Hospodinu
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
26. listopadu 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Georg Philipp Telemann: Grand motet „Deus judicium tuum” TWV 7:7
Georg Friedrich Händel: Anthem „As pants the hart” HWV 251e
=přestávka=
Johann Sebastian Bach: moteto „Jesu, meine Freude” BWV 227
Johann Sebastian Bach: Sinfonie z kantáty “Am Abend aber desselbigen Sabbats” BWV 42
Johann Sebastian Bach: moteto „Singet dem Herrn ein neues Lied” BWV 225


29. listopadu, Rudolfinum
Česká filharmonie, Isabelle Faust
Tentokrát vypadl plánovaný dirigent Robin Ticciati a místo něj orchestr vedl v Amsterodamu žijící Rus Vasilij Sinajskij, který před několika lety odstoupil z pozice hudebního ředitele Velkého divadla v Moskvě kvůli velkému binci, který tam panoval. První část večera přeskočím, Berg není můj šálek čaje, ani ve formě spojení dodekafonie s tonalitou, předehra ke Korzárovi je jen rozcvička. Ovšem čtyři částí symfonické básně Psyché a především svita z Ravelova baletu, to je balzám na nenaplněné duše. Celkem skvělé, včetně sboru a laskavého dirigenta.

Program
Hector Berlioz: Korzár, předehra k opeře
Alban Berg: Koncert pro housle
César Franck: Čtyři fragmenty z „Psyché" pro orchestr a ženský sbor
Maurice Ravel: Dafnis a Chloé, svita z baletu č. 2

Interpreti
Isabelle Faust - housle
Pražský filharmonický sbor
Vasilij Sinajskij - dirigent
Česká filharmonie










úterý 28. listopadu 2017

Tanec kolem baletu?

Ve Velkém divadle v Moskvě se 9. prosince odehraje světová premiéra baletu Nurejev na téma života slavného ruského tanečníka a homosexuála, k němuž libreto napsal a režisérem je Kirill Serebrennikov a autorem hudby je Ilja Demuckij. Po generální zkoušce počátkem července byla premiéra plánovaná na 11. července vedením divadla zrušena s odůvodněním, že balet je příliš náročný a tanečníci nejsou dostatečně připraveni. Mnozí se však domnívají, že hlavním důvodem zřejmě byl osobní zásah ministra kultury Medinského, který balet obvinil z propagace homosexuality, což je v Rusku trestný čin (ve vztahu k mládeži).

jedna z verzí scénografie baletu Nurejev
Druhým kontroverzním momentem je sám Serebrennikov, jehož pozice byla tehdy nejistá, neboť v květnu u něj doma policie provedla domovní prohlídku a octl se v postavení svědka při vyšetřování údajných nesrovnalostí ve financování jakéhosi divadelního projektu. Oficiální verze sice tvrdí, že zrušení premiéry nemá žádné politické souvislosti, což je ovšem nepravděpodobné až nesmyslné, zvláště vezme-li se v úvahu fakt, že první se ozvala pravoslavná církev, která je ministrovou oporou v boji o houpající se křeslo m.j. kvůli obvinění z opsání dizertační práce a jiných trapností.

srpen 2017 - Serebrennikov přiváděn v poutech k moskevskému soudu
po devítihodinovém transportu ze St. Peterburgu.
Serebrennikov byl v srpnu zadržen přímo "na place" při natáčení nového filmu v St. Peterburgu a odvezen k moskevskému soudu, kde byl obviněn z "podvodů zvláště velkého rozsahu" a bylo na něj uvaleno domácí vězení. Škoda, kterou měl státu způsobit, je větší než 1 milion dolarů. Při zatím posledním stání v říjnu t.r. mu byl obstaven majetek a domácí vězení bylo prodlouženo do ledna.

Serebrennikov má ovšem u držitelů moci vroubek spočívající v tom, že je relativně nezávislý, jeho režijní počiny jsou oceňovány doma i na západě a ne dost skrývá své výhrady vůči režimu. Klepnout takového člověka přes prsty a natáhnout na skřipec může být dobrý vzkaz mocných těm, kterým nevoní držet hubu a krok.

Takže současný stav je následující: ministr sedí v křesle, režisér doma, jeho byt, peníze a auto jsou zabaveny soudem a premiéra zřejmě bude v prosinci, ač v létě vedení divadla prohlásilo, že se na něj může dostat řada až někdy v sezóně 2018/19. Z čehož vyplývá, že už nejde o balet - "podívejte se, jak jsme liberální," ale o Serebrennikova.

Podobné kauzy nejsou v Rusku neobvyklé, stačí vzpomenout na zadržení a vyšetřování Michaila Chodorkovského v roce 2003 a jeho dvoufázové odsouzení na 14 let nebo právě probíhající proces s bývalým ministrem hospodářství Uljukajevem, kterého generální ředitel Rosneftu a Putinova pravá ruka Sečin obvinil z vymáhání úplatku. Sečin se přitom čtyřikrát nedostavil jako svědek k soudu, kde měl zopakovat, jak předal obviněnému úplatek. A dnes se navíc ukázalo, že aktovka s úplatkem ve výši 2 mil. dolarů v hotovosti, o které mělo jít, by musela vážit jako 20 lahví vína nebo pytel cementu.

Ovšem toto jsou detaily. Podstatné je to, k čemu všemu lze použít soud v zemi, kde moc je centralizována. Ostatně i v Česku se teď ozývají hlasy, že předpokládaný předseda vlády nemůže být vydán soudnímu stíhání, protože... je to designovaný ministerský předseda. Tahle logika nemá chybu.

pondělí 27. listopadu 2017

Bruegel zvaný selský

Nedávno jsem psal o výstavě obrazů a kreseb Raffaela Santi ve vídeňské Albertině. Paralelně, přesněji od 8. září do 3. prosince 2017, však v této galerii probíhá i výstava grafiky jiného renesančního malíře, tentokrát však ne z Itálie, ale Vlámska, a to Pietera Bruegela staršího (cca 1525/30 - 1569).

Bruegel se narodil pravděpodobně v Brabantsku, avšak neznámo přesně kde, kdy a komu. Někteří badatelé soudí, že byl z vesnice, neboť mu byla tematicky blízká, jiní, že z města, neboť byl vzdělaný. Ovšem až tak, aby mluvil latinsky, ne. Prvním bezesporným záchytným bodem životopisců je rok 1551, kdy byl v Antverpách prokazatelně přijat jako svobodný mistr do malířského cechu svatého Lukáše a odtud se soudí, že se narodil někdy mezi roky 1925 a 1930. Do Antverp přišel již dříve, možná již v roce 1545 a pracoval v dílně malíře Pietera Coecke, který však v roce 1550 zemřel, Bruegel pak pravděpodobně spolupracoval také s malířem, rytcem a vydavatelem Hieronymem Cockem a nějaké kšefty mu dohodila i vdova po jeho bývalém mistrovi. Nedlouho poté, co byl přijat do cechu, vydal se spolu s kartografem Abrahamem Orteliem do Itálie. Tou prošel do Neapole a možná až na Sicílii, pobyl v Římě a v roce 1555 se vrátil do Antverp. Cestou musel překonat Alpy, které na něj zjevně udělaly veliký dojem, zatímco ani antické, ani renesanční památky ho příliš neoslovily, alespoň na jeho kresbách se s nimi nesetkáme.

V Antverpách začal systematičtěji spolupracovat s Hieronymem Cockem, nejvýznamnějším severoevropským vydavatelem tisků, pro kterého připravoval kresby s obrazy hornatých krajin, podle kterých byly vyhotoveny mědirytiny a z nich tisky. Tak byla vydána jejich serie Dvanáct velkých krajin. Takové grafické listy, stále ještě poměrně nová záležitost, neboť Gutenbergův lis a rytectví se v Antverpách objevily až koncem 15. století, byly už však velmi populární a díky dostupnosti i pro středně majetné vrstvy představovaly spolu s tištěnými texty něco jako dnešní masmedia. Jednou z Bruegelových velkých krajin, které byla vystaveny v Albertině, jsou Odpočívající vojáci:

Pieter Bruegel st.: Odpočívající vojáci (ze serie 12 velkých krajin), 1555/56
Z cesty po Itálii si jistě přivezl i motivy velikých lodí a moře, ostatně Antverpy samy jsou veliký přístav. Téma to bylo i díky relativně nedávnému objevení Ameriky a dalším průkopnickým plavbám
velmi aktuální. To se také objevilo třeba v následující rytině:

Pieter Bruegle st.: Námořní bitva v Messinské úžině, 1561
Po několika letech, kdy produkoval převážně kresby krajin, se toto téma nejspíš marketingově vyčerpalo a Bruegel se náhlé obrátil k tématice života na venkově a vztahům mezi lidmi.

Pieter Bruegel st.: Slavnost v Hobokenu, 1559
Ovšem nezůstal jen u těchto laskavých obrazů života, ale pokračoval satiricko-moralistickými kresbami alegorií, směšných scén či didaktických obrazů. Tady se přiblížil světu slavného vlámského malíře Hieronyma Bosche (1450-1516), který tvořil v rané nizozemské renesanci a většina jeho prací znázorňuje hříchy a morální úpadek lidstva. Jeho vliv zasahoval až do 17. století (někdo dokonce tvrdí, že jeho obrazy inspirovaly i surrealisty o čtyři století později), obrazy však byly plné zla a trestů, zatímco Bruegelovy byly přece jen lidštější a často i komické. Lidštější ovšem i v tom, že zlo nepředstavovaly síly pekelné, ale často i lidé.

Pieter Bruegel st.: Velké ryby požírají malé, kresba, 1556
Do této kategorie spadá i soubor označený jako Sedm smrtelných hříchů nebo zločinů, mezi něž patří například Chlípnost či hněv:

Chlípnost 
Hněv, zlost
Proti tomu stojí Sedm ctností (1959-60) jako třeba:

Laskavost
Střídmost
 V roce 1563 se Bruegel oženil s Mayken Coecke, osmnáctiletou dcerou svého bývalého mistra a současně se stěhuje do Bruselu. Důvody pro stěhování jsou uváděny různé, od poněkud komického, že to zorganizovala tchyně, která mu chtěla znemožnit styk s bývalou hospodyní a milenkou, až po ten, že chtěl být blízko nejvyšší a hlavně zámožné společnosti. Jmenovitě kardinálovi Granvelle, který ve španělské vládě spravoval nizozemské záležitosti. Fakt je, že v 60. letech se malíř věnoval podstatně víc než dříve malbě a takové obrazy se rozhodně nedostaly do rukou nemajetných a díky obsahu ani do kostelů. Maloval hlavně žánrové obrazy ze selského života zasazené do svébytně ztvárněných krajin a aby důvěrně poznal a vstřebal toto prostředí, navštěvoval údajně hojně a nepoznán venkovské hospody a tancovačky. Poptávka po těchto obrazech zřejmě byla, když například významný bankéř Nicolaes Jonghelinck z Antverp (1517-1570) měl ve své sbírce nejméně 16 Bruegelových obrazů včetně Stavby babylonské věže a Měsíců.

Jan Wierix: Portrét Petra Bruegela, 1571
Albertina vlastní kompletní tištěné dílo Bruegelovo a k tomu šest jeho kreseb ze zhruba šedesáti, které se zachovaly. Na výstavě spíše komorněji laděné je asi 80 exponátů, z toho část je dílem jeho současníků a další významných předchůdců - Hieronyma Bosche (1450-1516) a Albrechta Dürera (1471-1528).

Pokud jde o výstavu v Albertině, tak tady bychom mohli skončit. Ovšem když už jsme ve Vídni, byla by to škoda. Protože Bruegelovy obrazy, jimiž se především proslavil, nejsou v Albertině, ale nedaleké Uměleckohistorickém muzeu, jež jich má ve sbírce dvanáct. A protože celkem prý se jich zachovalo asi 43, je to největší sbírka jeho obrazů na světě. Pár jich je v albu:


Pokud chcete další, můžete si koupit Kalendář 2018 a komu je i to málo, uvidí je v internetovém archivu nebo přímo v muzeu. Budete-li však trpěliví, tak za necelý rok, přesně 8. září 2018 bude v KHM zahájena veliká tříměsíční výstava obrazů Pietera Bruegela, kde kromě exponátů z vlastní sbírky budou i zápůjčky, což je díky tomu, že obrazy jsou malovány na křehkých dřevěných deskách poněkud riskantní a velice řídké. Rozhodně to bude dosud největší Bruegelova výstava, která je spojena i s 450. výročím malířova úmrtí.

A k němu došlo 9. září 1569. Když malíř zemřel, zůstala mladá vdova s malými dětmi, ale do výchovy jejích synů se vložila malířská babička Mayken, takže i z nich se stali malíři. Pieter "Pekelný" Brueghel (1564-1636) kopíroval styl svého otce, Jan "Sametový" Brueghel (1568-1625) se specializoval na obrazy květin. Jeho syn Jan Brueghel mladší (1601-1678) maloval krajiny a umělci byli i jeho synové. Pozorný čtenář si jistě povšiml, že rodové jméno se zde vyskytuje ve dvou podobách: Bruegel a Brueghel. Obojí je správně, ale říká se, že verzi bez "h" začal používat zakladatel rodu v roce 1559 zřejmě proto, aby zdůraznil svou příslušnost k osvíceným kruhům. V každém případě to byla pěkná rodinka.

A že i tato rodinná tradice se cení, dokazuje např. výstava Brueghel: 150 Years of an Artistic Dynasty, která se bude konat počátkem roku 2018 v Tokyo Metropolitan Art Museum

 


úterý 21. listopadu 2017

Kam vlastně patří Česko?

Když jedu od Brna na Vídeň, mám už pár let podezření, že hranice někam mizí. Ostatně když se parcelovalo dědictví po císaři pánu, tak se hraniční čára malovala třeba podle toho, kudy vedly koleje, historie sem, historie tam. Lichtenštejnové měli pro jistotu zámek jak v rakouských Valticích, tak moravské Lednici, vinice jsou na obou stranách této hranice a i ty domky se začínají podobat. Nové i ty sešlé a sklípky jakbysmet.

Tady je Rakousko, vzadu Mikulov a hranice?
A také to bude tím, že přes ty hranice nejedete za účelem emigrace jako před 50 lety,  ani jako nuzák, který před 25 lety přespal ve Znojmě a pak bral útokem krámky s laciným šmejdem kolem Prateru, ale třeba jako návštěvník Albertiny, Musikvereinu nebo Opery, vlastně jakýsi vzdálený příbuzný, i když většinou ne zvlášť bohatý. Kdysi takový vandr patřil ke vzdělání a protože se chodilo pěšky, byly na trase do Vídně dokonce c.k. občerstvovny a nocležny.

Ani já jsem nejel v polovině listopadu 2017 do Vídně za tretkami a na abonentním koncertě Vídeňských filharmoniků jsem se proto neoctl náhodou a s vytřeštěnýma očima, ale proto, že dirigoval Semjon Byčkov, což je mimořádná osobnost ve Vídni vážená, jinak by nestál před filharmoniky, a oblíbená, takže dirigoval i na letošním plese v opeře. A především je to designovaný šéfdirigent České filharmonie. Takže jsem koupil na internetu lístek[1] a šel jsem. Na programu byly Šostakovičův violoncellový koncert s Gautierem Capuconem a Straussova Alpská symfonie. Obecenstvo pokašlávalo stejně jako v Praze, a na konci nechtělo pustit dirigenta domů, takže se vrátil i poté, co orchestr již zmizel v zákulisí. Poděkoval, políbil klarinetistku, která neodešla a také tleskala, houslistu vedle ní poplácel po zádech a pak teprve odešel. A v lednu bude Byčkov i s Capuconem dirigovat v Rudolfinu Českou filharmonii.

Sergej Bychkov se děkuje v Musikvereinu
Potom jsem zašel do divadelního muzea v Lobkovickém paláci, kde po 1. světové válce sídlilo československé velvyslanectví a vloni tam byla výstava k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Dnes je v týchž prostorách výstava při příležitosti 50 let působení Placida Dominga, hvězdného zpěváka, dirigenta, organizátora a absolutní celebrity světového formátu[2] ve Vídeňské státní opeře a v Theater an der Wien. Fotografie, spousta fotografií, kostýmy, divadelní rekvizity, kulisy. A dobře hodinový film představující jednotlivé inscenace, ve kterých Domingo ve Vídni působil. Včetně jízdy historickou tramvají na premiéru Komediantů, dirigování Aidy v roce 1995 a také fotbalu ne na scéně, ale na trávníku, který hrál docela obstojně. Ve Vídni zpíval ve 38 inscenacích počínaje Verdiho Donem Carlosem v roce 1967 a  Macbethem v Theater an der Wien před rokem, příští bude za rok Traviata. A 12 inscenací, celkem 48 představení počínaje Netopýrem v roce 1978 dirigoval, zatím poslední v roce 2013 a v lednu přidá ples v opeře.



Tentýž Placido Domingo dirigoval koncem října v Praze Mozartova Dona Giovanniho. Je to bezpochyby událost povyšující Prahu mezi významná kulturní místa i pro ty, kdo si to nechtěli připustit. Což pochopitelně něco stojí. Jen nemocí oslabený mozek to může urážet, ale stává se. Třeba dvěma slovutným kritičkám z Babišova mediálního impéria a nejen jim.

Tohle všechno je jen malá ukázka toho, že kulturně máme k Vídni podstatně blíž než třeba k Polsku a dalším zemím na východ a možná i na západ od nás. Vlastně jsou Rakušané takoví naši bratranci, kteří měli to štěstí, že se jejich země zmocnila uzurpátorská a prolhaná ruská tetička jen na 10 let, zatímco nás, kteří jsme patřili mezi evropské premianty, vychovávala v láskyplném incestním sevření víc než 40 a když umřela, byli jsme zanedbaní na duchu i na těle a spousta těch nejschopnějších zmizela v zahraničí. Teď, po dalších 28 letech, jsme se trochu otřepali, ti kdo vidí jen ledničku a značku svého auta možná míň a vzdychají po té tetce, protože někdo jim namluvil, že všechno je špatně a bude líp. Ale snad to těm zvrhlým našeptávačům nevyjde.

A s těmi bratranci to vůbec nepřeháním. Já sám jsem nějaké objevil dokonce v Klagenfurtu, kam kdysi dávno odešel jakýsi prastrýc z Tábora.

----------------------------------------------

[1] Konkurovat mu může snad jen Daniel Barenboim.
[2] Což není vůbec snadné, protože do prodeje se dostane pouze pár abonenty vrácených lístků a to ráno 3 dny před koncertem.

neděle 19. listopadu 2017

Miláček Raffael

Jsou dva velcí malíři, které jsem na cestách po různých galeriích registroval, ale nějak zvlášť nevyhledával. Rafael a Rubens. Důvod pro to nemám, snad mi ti dva připadali příliš dokonalí. Což neplatí absolutně a dnes už vůbec ne, protože v podzimní Vídni 2017 se mi jich dostalo měrou vrchovatou. Když říkám "neplatí absolutně", mám na mysli dva Raffaelovy obrazy. Mnohokrát viděnou Madonu sixtinskou z drážďanského Zwingeru a maličkou Madonu s dítětem, před kterou jsem kdysi stál v petrohradské Ermitáži jako před zjevením [1].

Madona sixtinská, 1512/13, 256x196 cm
(Marie je údajně Margherita Luti, pekařova dcera a Raffaelova milenka.)
Madona a dítě (Madona Connestabile), cca 1504
18x18 cm
Ovšem jak to píši, uvědomuji si, že to ani zdaleka není všechno. Ještě jeho vatikánské nástěnné malby a skica Athénské školy v milánské Ambrosianě, Zasnoubení Panny Marie v milánské Pinacoteca di Brera a kdybych sáhl hloub do paměti, bylo by jich asi o dost víc. Třeba Madonna Goldfinch a Leo X. z Uffizi a... dost, jde o Albertinu.

Ta letos nabídla přímo raffaelovskou hostinu. Ve spolupráci s oxfordským Ashmolean Museum, které letos v létě vystavilo 120 Raffaelových kreseb, a s řadou zápůjček obrazů připravila velikou výstavu doplněnou bohatými textovými informacemi.


Rafael Santi patřil k nejsilnější malířské trojce, která kdy tvořila na jednom místě. Ta se kolem roku 1504 sešla ve Florencii, tehdy světovém centru renesance, a byli to: Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a Raffael Santi (1483-1520). Zrovna v tomto týdnu byl v New Yorku vydražen obraz prvního z nich za astronomických 450 mil. dolarů. Víc za obraz nikdy nikdo nezaplatil.


Raffael Santi pocházel z Urbina, nacházejícího se asi 200 km východně od Florencie, a jeho mimořádný talent se projevil už v dětství. Jako dvacetiletý pak obdržel zakázku od vévody urbinského na obraz sv. Jiří pro anglického krále.


V roce 1504 přišel s doporučujícím dopisem od dcery urbinského vévody do Florencie. Jeho příjemcem nebyl nikdo jiný než vládnoucí gonfalonier Soderini. V tomto roce dokončil Michelangelo sochu Davida a společně s Leonardem da Vinci začali pracovat na obrovských freskách (každý na své) objednaných městem pro Palác signorie. Raffael sice žádnou zakázku od města nedostal, měl však jiné klienty, a především se učil z děl obou starších florentských mistrů.

Z Florencie si také odskočil poté, co dostal zakázku na obraz Ukládání do hrobu od Atalanty Baglioni, jejíž syn Grifonetto, vládce Perugie, byl zavražděn. Obraz je zajímavý mimo jiné tím, jak se malíř inspiroval Michelangelovou Pietou[2] .

Michelangelo: Pieta (1498)
Raffael: Ukládání do hrobu (1507), kresba
Rafael: Ukládání do hrobu (1507)
Na výstavě je ovšem pouze prostřední z ukázek - kresba.

MADONY
Ve stejném období, ale i po celý zbytek života, namaloval Raffael řadu madon. Na výstavě je k vidění osm z nich spolu s přípravnými kresbami, z nichž některé vynikají kombinací tmavých čar a jejich bílého zdůraznění a jsou spíše samostatným uměleckým dílem. A jako takové jsou i ceněny. Nejobdivovanějším výtvorem tohoto typu je pravděpodobně oltářní obraz z kostela S. Sisto v Piacenze, dnes v drážďanské galerii Zwinger, považovaný za jeden z vrcholů renesance.



VATIKÁNSKÉ FRESKY
Ve druhé polovině roku 1508 byl pětadvacetiletý malíř povolán papežem Juliem II. do Říma, který pomalu začal přebírat místo Florencie jako hlavního města renesance. K pozvání mu bezpochyby pomohl Donato Bramante, urbinský rodák a hlavní architekt chrámu sv. Petra, jehož základní kámen byl položen roku 1506. Raffael byl pověřen vytvořením fresky v jedné ze síní papežova vatikánského sídla. Ten byl výsledkem tak ohromen, že zrušil u dalších malířů zakázky na výzdobu nejen zbytku stěn v tomto sále, ale i dalších tří a Raffael měl o práci postaráno do konce života a jeho dílna  pokračovala podle mistrových nákresů i po jeho smrti. Ta první práce byla Athénská škola v sále Stanza della Signatura, papežově soukromé knihovně. Ukázka je z další fresky v sále:

Disputace o Svátosti oltářní - levá část, přípravná kresba
Disputace o Svátosti oltářní - fotografie fresky
TAPISERIE PRO SIXTINSKOU KAPLI
I když fresky byly hlavním Raffaelovým projektem, okruh jeho působení v Římě se postupně rozšiřoval. V roce 1513 byl zvolen papežem Giovanni de Medici a jako Leo X. objednal u Raffaela návrhy 10 gobelinů pro Sixtinskou kapli, jejíž strop dokončil o rok dříve Michelangelo. Prvních sedm hotových tapiserií bylo v kapli vyvěšeno v roce 1519, poslední byly utkány v roce 1521.

kresby k tapiseriím 

CHRÁM SV. PETRA
V roce 1514 zemřel Raffaelův mentor Brabante a papež na jeho doporučení jmenoval 31letého malíře hlavním architektem svatopetrského chrámu.

O rok později se stal i ředitelem antických vykopávek v Římě. V té době již žil v Palazzo Caprini nedaleko Vatikánu.
Palazzo Caprini, Řím (zbořen 1848)
Ironií osudu je, že obrovské náklady spojené s touto monumentální stavbou, která měla ukázat sílu církve a Vatikánu, donutily papeže Lea X. k vyhlášení nových odpustků výměnou za příspěvek na budování chrámu sv. Petra a odtud vedla přímá cesta k 95 Lutherovým tezím v roce 1517 a následující reformaci.

Vedle papežů byl Raffaelovým klientem i jejich bankéř Agostino Chigi, jemuž půjčky Vatikánu přinášely skvělé obchody, jako třeba monopol na dodávky soli. Proto si mohl dovolit renesanční palác v Římě, jehož lodžie vyzdobil m.j. Raffael, a kaple ve dvou římských kostelích, jejich výzdobu zajišťoval opět Raffael.

OBRAZY
Výstava v Albertině ukazuje kromě madon ještě dalších asi 10 obrazů s jinými náměty:


Přestože Raffael maloval obrazy pozoruhodné krásy, za římského působení to bylo na příklad okolo 40 portrétů, světový věhlas mu přinesly především fresky a gobeliny, kterými papež vyzdobil své sídlo.

Mne osobně oslovují víc Raffaelovy kresby než obrazy. Připadá mi, že výraz není zastíněn krásnem. Ovšem monumentalita jeho vatikánských fresek je mimo jakoukoli pochybnost a dobře 300 let byl považován za největšího malíře vůbec.

Raffael: Hlavy a ruce dvou apoštolů (1520)
O malířském stylu Raffaelově se lze dočíst třeba toto: Umění má vytvářet ideální typy, jež nevznikají pouze syntézou přírodní skutečnosti, ale stojí již jako vyšší umělecká skutečnost nad přírodou. Druhou složkou nového slohu je tzv. maniera grande. Znamená monumentální tvary postav a jejich ušlechtilé, důstojné chování. Vědomí vnitřní svobody naplňuje Raffaelovy postavy vyšší lidskostí. Vše nahodilé mizí, každý tvar má vyjadřovat umělcovu svobodu a dovednost.

Rafael zemřel v dubnu 1520, pár dní po 37. narozeninách. Snad se nakazil při antických vykopávkách, jejichž byl v Římě ředitelem. Jiní však říkají, že se k smrti vyčerpal prací, další dokonce sexem. Pohřben byl v Pantheonu za účasti mohutného zástupu lidí a na jeho hrobě je nápis:

 ‚Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí.
Když zemřel, toužila zemřít s ním.‘ 
Je úžasné, jakými až nadlidskými schopnostmi jsou někteří jedinci obdařeni. Ať už je to schopnost namalovat obraz, vidět v kameni lidskou tvář, složit devátou symfonii, napsat Fausta, vymyslet teorii relativity nebo internet. Proč to nejde v politice?

-----------------------------------------

[1] Petrohradská Ermitáž se pyšní ještě jedním Raffaelovým dílem. Ruská carevna Kateřina II., ya svobodna anhaltsko-zerbstská princezna, si objednala pro Zimní palác kopie jeho vatikánských lodžií. Na náměstí ve Veroně jsem zase viděl, jak se turisté fotili s kulisami opery Aida.

[2] Vztah Raffaela a o osm let staršího Michelangela byl komplikovaný, a to především ze strany toho druhého. Při složitosti jeho povahy, kterou si přiváděl četné komplikace, to ani nepřekvapí. Je pravda, že Raffael přejímal některé podněty. A podezíravý, spořivý a svárlivý Michelangelo se s tím nedokázal vyrovnat, takže ještě desítky let po Raffaelově smrti tvrdil, že: "Všechno, co věděl o umění, měl ode mne."

středa 15. listopadu 2017

Očima Roberta Franka

Drsně nostalgický pohled na Spojené státy 2. poloviny 20. století


Vídeňská Albertina je sice sídlem monumentální sbírky grafiky a 10 let i skvělé kolekce 500 obrazů od impresionismu po současnost darovaných manželi Batlinerovými, ale v jejích depozitářích je také přes 100 000 fotografií, z nichž část lze najít v digitálním archivu. Vedle toho, co zdědila po císaři pánu a získala od dalších státních institucí, jsou zde i akvizice, jejichž autory jsou fotografové téměř nebo i doslova současní jako Henri Cartier-Bresson (1908-2004), Lisette Model (1901-1983), William Eggleston (nar. 1939), William Klein (nar. 1928), Stephen Shore (1947), Jakob Tuggener (1904-1988). 

Jedním z této skupiny je také Robert Frank, ve Švýcarsku narozený syn německého Žida bez občanství, který nedlouho po válce odešel do Ameriky, pak se vrátil do Evropy a znovu do Ameriky, kde fotil pro známé časopisy a stal se jejím občanem. A hlavně získal v roce 1955 grant Guggenheimovy nadace, díky kterému jezdil 2 roky po Americe a fotografoval nepřikrášlený život na ulici. Celkem 28 000 snímků. V roce 1958 vychází v Paříži fotokniha Les Americains, která obsahuje 83 z nich. Jsou syrové a ironické a svou novostí se staly možná nejvlivnější publikací svého druhu vůbec. O rok později vychází v New Yorku anglická verze The Americans, k níž předmluvu napsal Jack Kerouac, autor románu On the Road a psychicky nevyrovnaný beatnik. Frankovým celoživotním přítelem byl další beatnik, problémový americký básník Alan Ginsberg, v roce 1965 z Československa vyhoštěný král majálesu. Nevelká intelektuálská skupina beatniků poskytla svými spisy myšlenkový základ anarchopacifistickému proudu hippies. I dnes jsou mladí lidé ve Spojených státech nakloněni socialismu a komunismu, aniž by měli ponětí o tom, co to znamená.

Později Frank pracuje také s kamerou a natáčí dokumenty. Z těch 31 je určitě nejznámější drsný, skandální a provokativní Cocksucker Blues z cesty Rolling Stones po Americe v roce 1972. Následoval soud o duševním vlastnictví dokumentu mezi Frankem a Stones, kteří se právem báli, že bude-li uvolněn do distribuce, v Americe si už nezahrají. Verdikt zněl, že může být veřejně promítán pouze pětkrát do roka a navíc za Frankovy přítomnosti.

Robert  Frank (1988)
A pár fotografií z výstavy,  které mne nejvíc zaujaly:

Mel odpočívá po ranní službě, 1951
Montážní dílna Ford v Detroitu, 1956 (The Americans)
Yea Happy! 1956 (The Americans)
Happy Chandler byl v té době gůvernérem Kentucky
Marilyn Dead, 1962
Sick of Goodby’s, Mabou, 1978, Robert Frank
(Mabou je místo v Kanadě, kde Frank žil)
Vedle výstavy jsou v sousedním Filmovém muzeu promítány Frankovy filmy. Ovšem zájemci o Cocksucker Blues si budou muset díky shora uvedeným právním omezením počkat do ledna. Navíc přichází do filmové distribuce životopisný film "Robert Frank – Don’t Blink."

Otázka: "Kde je pravda?" však v každém případě zůstává otevřená. Protože ani tento trochu kritický a odcizený pohled nelze brát za celou realitu, i když je bezpochyby působivý.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Bernstein poprvé

25. srpna příštího roku uplyne 100 let od narození hudebního mága 20. století Leonarda Bernsteina. Nesmírný univerzální talent, nezařaditelný. Spontánní levičák. Dirigoval Českou filharmonii na Pražském jaru v roce 1946 a 1947. "Až se k vám vrátí svoboda a demokracie, přijedu okamžitě, tak brzy, jak jen to bude možné." A přijel na závěr Pražského jara v roce 1990 a pár měsíců po famózních novoročních koncertech v Berlíně dvakrát dirigoval Beethovenovu Devátou.

Abonentní koncert 1. listopadu s jeho Serenádou měl dirigovat Jiří Bělohlávek a docela symbolicky ho nakonec řídil 26letý český talent, který měl být v této sezóně Bělohlávkovým asistentem. Viděl jsem ho vloni na Pražském jaru, kde působil poněkud upjatě až nejistě. Za ten rok udělal obrovský krok dopředu. Zdálo se mi ale, že minimálně někteří z hráčů ho úplně nerespektovali. Ne snad jako dirigenta, ale čistě lidsky. Přesto orchestr zvládl.

Jiří Rožeň, ve 26 letech se snad ani nesluší říkat, že je mladičký
První skladba byla spíš na zahřátí a ve druhé zcela respektoval zkušeného sólistu, který mu dokonce při děkování napovídal, které hráče má vyzdvihnout. Na mne osobně však Vadim Gluzman, který je bezpochyby technicky vynikající houslista, působil jakoby byl lehce vyhaslý. Snadno to lze srovnat i na následujících dvou nahrávkách.


Vadim Gluzman a  Spanish Radio and Television Orchestra - Carlos Kalmar (cond.) 
Recorded live in concert on 27.4.2012 at the Teatro Monumental, Madrid.

London Symphony Orchestra, Antonio Pappano - dirigent
Janine Jansen - housle; Barbican Hall, Barbican Center, Londýn 2017

Skladba samotná má dost zvláštní charakter. Objednaná v roce 1951 Fondem Sergeje Kuševického vznikla v roce 1954 a premiéru měla v benátském divadle La Fenice s houslistou Isaakem Sternem a Izraelskou filharmonií. Skladatel napsal jakýsi "návod k použití", kde každou z pěti vět přiřadil k jedné promluvě s Platónovy knihy Symposion. To je popis odpoledního popíjení Sokrata a jeho přátel, při kterém jsou přednášeny úvahy na téma boha Erose, nezřídka nepokrytě homosexuální povahy. Nejde ovšem o žádný popis, spíš přiblížení nálad, které by měla hudba u posluchače vyvolat. Mne nejvíc zaujala poslední věta s jednoznačnými jazzovými prvky a z porovnání s jinými nahrávkami mi připadala nejlépe podaná. Tedy odmyslím-li tu, kde nepřekonatelně diriguje sám Bernstein.

Dvořákova 5. symfonie vyzněla hravě a byla to poctivá muzikantská práce. Někdy v únoru bude Rožeň dirigovat v Rudolfinu SOČR v náročném programu včetně Janáčkovy Glagolské mše, Symfonie dechových nástrojů Igora Stravinského a Kalabisova Koncertu pro cembalo a smyčcový orchestr. Bude zajímavé slyšet výsledek.

A pokud jde o Bernsteina, v lednu zazní jeho Chichesterské žalmy v podání FOK a Pražského filharmonického sboru vedle Mendelssohnovy symfonie Lobgesang. A v červnu přidá České filharmonie s Jakubem Hrůšou Symfonii č. 2 „Věk úzkosti“.

Rudolfinum — Dvořákova síň
středa 1. listopadu 2017

Program
Josef Suk: Fantastické scherzo pro velký orchestr op. 25
Leonard Bernstein: Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur op. 76 

Interpreti
Vadim Gluzman - housle
Jiří Rožeň - dirigent
Česká filharmonie

Hamlet králem

Ve 30. letech 19. století, kdy Evropu zachvátila vlna romantismu, přijela do Paříže anglická divadelní skupina a celou sezónu 1827-1828 zde hrála představení v angličtině, především Shakespearova Hamleta. Mladí muži s uměleckými ambicemi i bez nich byli uchváceni příběhem Ofélie stejně jako její představitelkou, 27letou irskou kráskou Harriet Smithson. Byli mezi nimi Eugene Delacroix, George Bizet a Alexander Dumas. Ten první namaloval obraz umírající Ofelie, Bizet se do Harriet beznadějně zamiloval, napsal Fantastickou symfonii a posléze se s ní oženil a Dumas přeložil a upravil Hamleta. Budoucímu skladateli Ambroise Thomasovi z Mét bylo sice teprve 16 let, ale v roce 1828 nastoupil na konzervatoř, takže i on byl bezpochyby součástí masového romantického blouznění. A to muselo být silné, když mladé dámy nosily oblečení i účesy a la Ofélie. Ostatně o něco později táhli Prahou mladí nadšenci (a byl mezi nimi i Smetana) kočár se skladatelem Lisztem, který napsal symfonický poem Hamlet.

Eugene Delacroix: Smrt Ofélie (1853)
Ambroise Thomas se k tématu dostal až o nějakých 30 let později a napsal operu Hamlet o pěti jednáních. Libretisté vycházeli z Dumasovy verze, která byla proti Shakespearovu originálu změněna a sami provedli další úpravy, takže opera obsahuje jak méně osob, tak i mrtvol. Ušetřena je Hamletova cizoložná matka Gertruda, Polonius, ba i sám Hamlet, který se v závěru stane dokonce králem, který má všechen ten Augiášův chlév vymést. Vlastně všechno zpackal Polonius, který králi zděšenému přízrakem svého mrtvého bratra a předchůdce na loži i na trůnu říká: "Vzpamatujte se a zažeňte obavy! Především pamatujte že i slovíčko nás může zradit." Hamlet, který ta slova slyší, dojde k závěru, že dceru spoluvraha svého otce si nemůže vzít za ženu, zapudí ji, ta utone a on probodne královského vraha Polonia.

Ne všem se to ovšem líbilo. "Nikdo jiný než barbar nebo Francouz by se neodvážil udělat z námětu jako je Hamlet takovou tristní frašku," znělo z Anglie. Faktem ovšem je, že Hamletův příběh je mnohem starší než Shakespearova hra, konečně i on s ním zacházel dosti volně, takže není důvod ke vzrušení. Podstatné je, že v porovnání s Hamletem Shakespearovým je protiváhou k páru Claudius a Gertruda mladý pár Hamleta a Ofélie, takže poslední se stává minimálně rovnocennou hlavní postavou.

Bezpochyby nejznámější inscenací operního Hamleta v posledních desetiletích je ženevská z roku 1996, kde v hlavních rolích zpívali Simon Keenlyside a Natalie Dessay. Tato inscenace byla o 7 let později přenesena do Londýna a ve stejném roce do Barcelony, přičemž záznam posledního nastudování byl vydán na DVD. A jiný zatím neexistuje, tedy kromě interního záznamu Metropolitní opery úplatně dostupného za 5 $ z  videoarchivu divadla. Před 7 lety bylo možné vidět tento revival ženevského nastudování v přímém přenosu, kde hlavní role zpívali Simon Keenlyside a místo Natalie Dessay na poslední chvíli nastoupivší Marlis Petersen. Její výkon byl přesto vynikající. V nedávné době zpívala v Lausanne Ofélii Lisette Oropesa a z mého laického pohledu je vůbec nejlepší.

Premiéra v Ostravě se konala počátkem roku 2016 a byla první inscenací opery v českých zemích po mnoha letech. V pražském Národním divadle se nehrála vůbec, v pražském německém divadle ho hrála v roce 1911 italská divadelní společnost. V roce 2002 ho uvedla Státní opera, jejíž tehdejší umělecký ředitel, dnes ředitel ostravské opery Jiří Nekvasil, ji po 14 letech znovu přivedl k realizaci.



Bylo zajímavé inscenaci vidět po té v Metropolitní a i tady platí, že stojí za to jít do kamenného divadla. Pokud jde o režijně-scénografickou koncepci, byla ta původně ženevská prostší, a nedá se říct, že na škodu věci. Pokud jde o provedení, je asi obtížné takovéto inscenace srovnávat, ale v té ostravské byla v každém případě nejlepší Jana Sibera, představitelka Ofélie, která je pěvecky výborná a herecké složka tomu odpovídala. Trochu lituji, že nezpívala Marta Reichelová, kterou jsem viděl vloni v Adésově Powder Her Face, což je sice zcela jiná muzika, ale byla skvělá. Hamlet Thomase Weinhappela dostal Thálii a expresivní herectví tomu bezpochyby odpovídalo. Nakonec i zpěv, ale dost dlouho jsem si tím nebyl jistý, zřejmě dodržel to, o čem kdesi mluvil, že se moc nerozezpívává, aby mu vydržely síly. Gertruda byla dobrá a stejně tak Martin Gurbaľ v roli Claudia. Toho ovšem impozantní zjev i skvělý hlasový fond předurčují k větším výkonům, leč jeho priority jsou nejspíš trochu jinak uspořádané. Celkově však bylo představení působivé a i proto bezpochyby bylo vyhlášeno za nejlepší inscenaci letošního ročníku divadelní přehlídky Opera 2017. Já jsem kromě Hamleta viděl jen olomoucké Řecké pašije Bohuslava Martinů a Massenetovu Thais z Liberce a všechny tři inscenace na mne udělaly stejně dobrý dojem. V každém případě je úžasné, že přes všechny nářky je česká opera na tak vysoké úrovni.


Shodou okolností se v Česku za několik měsíců chystá další premiéra Hamleta a to 20. ledna v plzeňském divadle JK Tyla. Informace o tom, jak bude vypadat a kdo bude zpívat, je však důsledně utajována, takže zbývá doufat, že to dopadne dobře.

Opera Národního divadla moravskoslezského
na scéně Stavovského divadla v Praze
4. listopadu 2017

Ambroise Thomas: Hamlet
Libreto: Michel Carré a Jules Barbier
             podle stejnojmenné divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice

Dirigent - Tomáš Brauner
Režie - Radovan Lipus
Scéna - David Bazika
Videoprojekce - Otakar Mlčoch
Kostýmy - Eva Kotková
Pohybová spolupráce - Igor Vejsada
Sbormistr - Jurij Galatenko
Dramaturgie - Eva Mikulášková
Český překlad - Marie Kala
Autor předlohy - William Shakespeare

Claudius - Martin Gurbaľ
Gertrude - Janja Vuletic
Hamlet - Thomas Weinhappel
Polonius - Roman Vlkovič
Ophélie - Jana Sibera
Laërte - Martin Šrejma
Marcellus - Václav Morys
Horatio - David Szendiuch
Přízrak - Bogdan Kurowski
První hrobník - Petr Urbánek
Druhý hrobník - Petr Němec
Baletní výstupy
Jiří Dvořák
Rodion Zelenkov
Jana Zelenková
Réka Kiss
Karl Picuira de Pimodan
Mariona Garcia Fornell