Kam vlastně patří Česko?

Když jedu od Brna na Vídeň, mám už pár let podezření, že hranice někam mizí. Ostatně když se parcelovalo dědictví po císaři pánu, tak se hraniční čára malovala třeba podle toho, kudy vedly koleje, historie sem, historie tam. Lichtenštejnové měli pro jistotu zámek jak v rakouských Valticích, tak moravské Lednici, vinice jsou na obou stranách této hranice a i ty domky se začínají podobat. Nové i ty sešlé a sklípky jakbysmet.

Tady je Rakousko, vzadu Mikulov a hranice?

A také to bude tím, že přes ty hranice nejedete za účelem emigrace jako před 50 lety,  ani jako nuzák, který před 25 lety přespal ve Znojmě a pak bral útokem krámky s laciným šmejdem kolem Prateru, ale třeba jako návštěvník Albertiny, Musikvereinu nebo Opery, vlastně jakýsi vzdálený příbuzný, i když většinou ne zvlášť bohatý. Kdysi takový vandr patřil ke vzdělání a protože se chodilo pěšky, byly na trase do Vídně dokonce c.k. občerstvovny a nocležny.

Ani já jsem nejel v polovině listopadu 2017 do Vídně za tretkami a na abonentním koncertě Vídeňských filharmoniků jsem se proto neoctl náhodou a s vytřeštěnýma očima, ale proto, že dirigoval Semjon Byčkov, což je mimořádná osobnost ve Vídni vážená, jinak by nestál před filharmoniky, a oblíbená, takže dirigoval i na letošním plese v opeře. A především je to designovaný šéfdirigent České filharmonie. Takže jsem koupil na internetu lístek[1] a šel jsem. Na programu byly Šostakovičův violoncellový koncert s Gautierem Capuconem a Straussova Alpská symfonie. Obecenstvo pokašlávalo stejně jako v Praze, a na konci nechtělo pustit dirigenta domů, takže se vrátil i poté, co orchestr již zmizel v zákulisí. Poděkoval, políbil klarinetistku, která neodešla a také tleskala, houslistu vedle ní poplácel po zádech a pak teprve odešel. A v lednu bude Byčkov i s Capuconem dirigovat v Rudolfinu Českou filharmonii.

Sergej Bychkov se děkuje v Musikvereinu

Potom jsem zašel do divadelního muzea v Lobkovickém paláci, kde po 1. světové válce sídlilo československé velvyslanectví a vloni tam byla výstava k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Dnes je v týchž prostorách výstava při příležitosti 50 let působení Placida Dominga, hvězdného zpěváka, dirigenta, organizátora a absolutní celebrity světového formátu[2] ve Vídeňské státní opeře a v Theater an der Wien. Fotografie, spousta fotografií, kostýmy, divadelní rekvizity, kulisy. A dobře hodinový film představující jednotlivé inscenace, ve kterých Domingo ve Vídni působil. Včetně jízdy historickou tramvají na premiéru Komediantů, dirigování Aidy v roce 1995 a také fotbalu ne na scéně, ale na trávníku, který hrál docela obstojně. Ve Vídni zpíval ve 38 inscenacích počínaje Verdiho Donem Carlosem v roce 1967 a  Macbethem v Theater an der Wien před rokem, příští bude za rok Traviata. A 12 inscenací, celkem 48 představení počínaje Netopýrem v roce 1978 dirigoval, zatím poslední v roce 2013 a v lednu přidá ples v opeře.

Tentýž Placido Domingo dirigoval koncem října v Praze Mozartova Dona Giovanniho. Je to bezpochyby událost povyšující Prahu mezi významná kulturní místa i pro ty, kdo si to nechtěli připustit. Což pochopitelně něco stojí. Jen nemocí oslabený mozek to může urážet, ale stává se. Třeba dvěma slovutným kritičkám z Babišova mediálního impéria a nejen jim.

Tohle všechno je jen malá ukázka toho, že kulturně máme k Vídni podstatně blíž než třeba k Polsku a dalším zemím na východ a možná i na západ od nás. Vlastně jsou Rakušané takoví naši bratranci, kteří měli to štěstí, že se jejich země zmocnila uzurpátorská a prolhaná ruská tetička jen na 10 let, zatímco nás, kteří jsme patřili mezi evropské premianty, vychovávala v láskyplném incestním sevření víc než 40 a když umřela, byli jsme zanedbaní na duchu i na těle a spousta těch nejschopnějších zmizela v zahraničí. Teď, po dalších 28 letech, jsme se trochu otřepali, ti kdo vidí jen ledničku a značku svého auta možná míň a vzdychají po té tetce, protože někdo jim namluvil, že všechno je špatně a bude líp. Ale snad to těm zvrhlým našeptávačům nevyjde.

A s těmi bratranci to vůbec nepřeháním. Já sám jsem nějaké objevil dokonce v Klagenfurtu, kam kdysi dávno odešel jakýsi prastrýc z Tábora.

----------------------------------------------

[1] Konkurovat mu může snad jen Daniel Barenboim.
[2] Což není vůbec snadné, protože do prodeje se dostane pouze pár abonenty vrácených lístků a to ráno 3 dny před koncertem.