Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 26. března 2019

Ohlédnutí za Strýčkem Váňou

Po pár letech generálně uklízím počítač a přišla mi do ruky glosa o jednom divadelním představení, kterou jsem napsal před osmi roky. Ten text, který je níže, mne přiměl k tomu, podívat se na věc blíže. A do popředí vystoupila osobnost, která ono divadlo vede a je pro něj klíčová.

Vládnoucí politici a jejich hlásné trouby vypráví svůj příběh o realitě, který mnohý občan bezděky přijímá jako oprávněné téma i kdyby základem bylo tvrzení, že svět je placatý. Jejich oponenti většinou na tuto hru přistupují a svět prezentují ve stejném duchu, pouze v inverzních barvách. Ale pak jsou tady tisíce, miliony lidí, kteří onen svět zplozený politiky ignorují a žijí svůj vlastní vesmír.

Zmíněnou osobností je Rimas Tuminas, 67letý Litevec, který je již 12 let uměleckým ředitelem Vachtangovova divadla v Moskvě, jehož některé inscenace mají skutečně mimořádnou úroveň a jež je považováno za jedno z nejlepších v Rusku. Vedle Strýčka Váňi je to např. Evžen Oněgin nebo drama Thomase Bernharda Minetti. Tuminas je ceněn a vyznamenáván doma v Litvě, v Polsku a v Rusku za Jelcina i Putina. Není to sice primárně homo politicus, což neznamená, že má konformní názory.  O některé se vloni podělil s redaktorem ruským státem neřízených novin Novaja gazeta:

Někteří lidé jsou možná z pekla. Jsou mezi námi a my to jen nevidíme! Jsou jako lidé, vypadají jako lidé, akorát jsou z pekla. Jak to řekl Shakespeare: "Peklo je prázdné! Všechno je tady!"

My si dneska hodně stěžujeme, obviňujeme moc, která se vzdálila lidem, nechápe je, neslyší, úplně se odtrhla... Je třeba slyšet toho mladého člověka, který zrovna vychodil školu, nemá peníze na to, aby někam jel, televizor je černobílý a stejně nejde, dům je třeba opravit a on vyjde v noci na verandu a slyší kdesi tisíce kilometrů daleko hluk města...

Ve všem ztrácíme vkus. A to, že nám teď zavírají Západ, se nám také nelíbí. Říkáme "zavírejte, jen zavírejte, my to přežijem." Ale ta tendence návratu k podvědomému zřeknutí se světového ducha, kultury, jednoty, ta je strašná.

Ono je možná dobře, když to, čemu se říká umění, vyrůstá z napětí mezi realitou světa politiků a vesmírem tvůrců. Čím je tohoto napětí méně, tím jsou výplody oněch odpoutaných mozků únavnější. Kdysi mi někdo věnoval knihu o díle sochaře Stepana Erzii. Ten vytvořil spoustu nádherně působivých plastik v Argentině a na stará kolena se vrátil do SSSR, ztotožnil se s jeho ideologií a umělecky se rozplynul.

Lidé jako Tuminas promítají vlastní nezávislé názory do své práce, bez které není svobodná společnost možná. Když se podaří.

A tady je ten starý blog:

Přijel Strýček Váňa - dvojí klasika


Na 19. plzeňský divadelní festival přijelo moskevské divadlo Vachtangova s veleúspěšnou inscenací Čechovovy hry z roku 2009. Ještě před tím se 12. září 2011 odehrálo představení na scéně vyprodané Státní opery Praha.


První klasika je samo divadlo. Založili ho studenti v roce 1913 a požádali tehdy 30letého herce Vachtangova, aby je vedl. Během dalších osmi let se otřásl svět. Proběhla válka, padl car, nastoupila prozatímní vláda, bolševici uchvátili pučem moc, a proběhla válka občanská. Stálou scénu v centru Moskvy na ulici Arbat divadlo získalo v roce 1921 (v postátněné vile) a tento rok je považován za oficiální rok zrodu divadla. Vachtangov za necelý rok zemřel, ale sídlo divadla je na této adrese dodnes. Od konce 30. let vedli divadlo téměř 50 let 2 Arméni. Nejprve otec a pak syn Simonovové. A dnes je uměleckým šéfem Litevec Rimas Tuminas. V uplynulé sezóně bylo nejnavštěvovanějším moskevským divadlem.


Druhá klasika je hra. Autor A.P. Čechov (1860-1904) - asi nejznámější ruský dramatik, ji napsal v roce 1896, a hrála se nejprve v provinciálních divadlech, až v roce 1899 ji Stanislavskij inscenoval v MCHT a sám hrál Astrova, Jelenu pak pozdější autorova žena Olga Knipper. Jen o málo později, v roce 1901 ji inscenoval Jaroslav Kvapil v pražském Národním divadle. Postupem času se stala součástí světového dramatického repertoáru a byla víc než 10x zfilmována.

děkovačka
Tato inscenace je však mnohem víc než jen oddeklamování textu krásnými hlasy. Je to syntetické divadlo, jakýsi fantastický realismus, kde scéna je spíš náznaková, významnou roli hraje dramatická hudba a herecká akce je koncipována jako obrazy. Herci jsou skvělí, představení je vtipné, i když sám příběh prázdných životů neveselý, a přestože trvá víc než 3 hodiny, nevtírá se nuda. Zájem byl veliký, sedělo se i v orchestřišti a divadlem zněla ruština i o přestávce. Ostatně nejdražší lístky stály asi polovinu toho, co v Moskvě, takže se to vyplatilo. Obecenstvo bylo zřejmě zčásti poučené, protože známý herec Sergej Makovecký, který hrál hlavní postavu, sklidil potlesk sotva vystrčil hlavu ze zákulisí. Pro ty, kdo hůře slyší nebo jim mluvená azbuka činí potíže, byl nad jeviště promítán český překlad.


Za 2 roky tento Strýček Váňa posbíral všechna ruská divadelní ocenění a divadlo s ním vyjíždí po Evropě i jinam. V květnu na př. hostovali v Izraeli, na podzim je čeká ještě Londýn.

Záznam představení se možná vyskytuje kdesi na internetu, kde lze nalézt i text v originále. Prohlášení Serebrjakova, že svolal obyvatele statku, aby jim sdělil, že přijede revizor, tam však nenajdete. :-)<

Mimochodem, běloruské taneční divadlo Korniag theatre, které mělo vystoupit v rámci off programu, do Plzně nedorazí. Dlouho připravované vystoupení zhatily administrativní komplikace s výjezdovými dokumenty a finanční krize v Bělorusku. Také Evropa, jen 1000 km dál na východ.

středa 20. března 2019

Prorok Strugackij

Boris Natanovič Strugackij (1933-2012) byl ruský spisovatel, který se proslavil spolu se svým o osm let starším bratrem Arkadijem řadou sci-fi románů. Takhle prorocky mluvil po přepadení Gruzie Ruskem v roce 2008:

OTÁZKA: Nenávist ke Gruzii a Gruzíncům bičuje éter i stránky tisku a to naprosto beztrestně. Stal se šovinismus státní politikou?

ODPOVĚĎ: Jinak nelze. Vždyť jsme se už vrátili na začátek 80. let. Dej bůh, aby nás to nezaneslo na konec let 30. Rusko, jak známo, má jen dva spojence: naši oddanou byrokracii a naše chrabré orgány.

OTÁZKA: Takže v ''medveděvovské oteplení'' už nedoufáte?

ODPOVĚĎ: Ne. Žádné iluze. Před námi je Velké Postátňování a Rozhodná Militarizace se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro práva a svobody. Oteplení skončilo aniž by začalo.


Keynes a Kapitál

John Maynard Keynes (1883 -1946) byl anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér Bank of England. Byl zakladatelem keynesiánství, což je do jisté míry protipól klasické a neoklasické ekonomie. Oproti těmto teoriím dospěl mj. k pozitivnějšímu názoru na státní zásahy do hospodářství. Důsledky jeho úvah vyústily v aplikace pro řešení Velké hospodářské krize z 30. let, zejména v USA a Spojeném království, jejichž úspěch je stoupenci jeho koncepce považován za důkaz překonání principů klasické ekonomie. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století. Jeho tolerance k zadlužování státu (veřejné službě lidu) našla mnohé oponenty. Marxe však nejspíš příliš nemusel.

"Moje pocity z Kapitálu jsou stejné jako moje pocity z Koránu. Chápu, že je to historicky významné dílo, a vím také, že mnoho lidí, z nichž ne všechny je nutno řadit k hlupákům, je považují za něco jako kámen mudrců, obsahující inspiraci. Když se na to dílo podívám podrobněji, tak je pro mne nepochopitelné, že to může mít takový dopad. Je nudné, zastaralé a akademické polemizování s ním mně připadá jako nevhodné pro daný účel. Jak jsem řekl, obdobné pocity ve mně vyvolává Korán. Jak mohla jedna či druhá z těchto knih kráčet a dobývat svět ohněm a mečem? To mne poráží. Snad má chápavost trpí nějakým defektem. Ať už je sociologická hodnota Kapitálu jakákoli, jsem si jist, že jeho současná hodnota je s výjimkou náhodných, nekonstruktivních a nesouvislých momentů osvícení nulová."

Ten by to dneska schytal ze všech stran. Má dost velké štěstí, že už je víc než 70 let po smrti.

Kapitolky ze života a díla Marxe Karla

Tatínek nejprve synka vyslal na studia práv do Bonnu, kde se mladý pán pral nejen s paragrafy, ale také s chlastem. Metla lidstva byla evidentně silnější, a tak udělal se zákony zkušenost z druhé strany. Byl uvězněn pro opilství. Tato zkušenost mu pomohla k vítězství v jeho prvním politickém souboji – stal se předsedou „Trevírské hospodské společnosti". Po roce radovánek toho měl pan otec dost a poslal synka na práva do Berlína v naději na zlepšení přístupu ke studiím. O naději přišel velmi záhy a navíc přišel o dost peněz. Karel Marx přebíhal mezi právy a filosofií, byl v následujících pěti letech několikrát žalován pro neplacení dluhů a pantáta si povzdechl: „Můj pan syn je s to rozházet až 700 tolarů za jediný rok, zatímco nejbohatší synkové neutratí více než 500" (společnou vlastností všech rodičů po staletí je, že svým dětem nepřejí žádnou zábavu a povyražení). Nakonec se filosofií protloukl vlastními silami, protože do školy moc nechodil a připojil se k žákům Georga Friedricha Hegela. Pan otec se toho již nedožil, protože zemřel v roce 1838. To se Karla Marxe velmi dotklo, neboť choval k otci hluboké city a nosil s sebou stále jeho podobiznu. Jaké city choval k matce je nejisté, protože jí nedorazil ani na pohřeb.

Po smrti otce velmi správně usoudil, že bude dobré dokončit studia a neriskovat další náklady. Protože univerzita v Berlíně byla poněkud upjatá a trvala na banalitách (třeba aby diplomová práce měla jisté náležitosti), rozhodl se, že není hodna jeho práce. Takže bryskně poslal svoji diplomovou práci na univerzitu v Jeně, která má copyright na reklamní slogan „doktorát snadno a rychle". Za šest týdnů bylo vše hotovo a Karel Marx se s doktorátem v kapse zařadil do pracovního procesu jako novinář.

.... Přišel sice o práci, ale současně našel manželku, Jenny, baronku z Westphalenu. Příbuzní ze strany jeho choti sice remcali, že se vdala pod úroveň, jenže to vůbec netušili, kam až bude muset paní revolucionářová klesnout.

V roce 1843 se manželé Marxovi přestěhovali do Paříže, kde začal Karel Marx redigovat politickou revue (vyšla jen v jednom čísle), flirtovat s komunismem a stýkat se s mladými nespoutanými radikály. Spolumajitel jednočíselné revue Arnold Ruge o nich napsal: „Aby osvobodili proletariát intelektuálně a fyzicky zpod břemena jeho bídy, sní tito pánové o organizaci, která by tuto bídu zobecnila a donutila také ostatní, aby přijali toto břímě."

Jedním z členů skupiny byl také Bedřich Engels, syn zámožného fabrikanta v Manchesteru. Přes den vydělával prachy, v noci četl Hegela a komunistickou literaturu, věnoval se hojně šermu, usrkávání sherry a honu na lišku. Když nehonil lišku, tak se honil za ženskými: „Kdyby nebylo na světě Francouzek, nestálo by za to žít" (sympaťák se sympatickými koníčky). Společně založili „Ligu komunistů", napsali a v roce 1848 vydali jeden z nejznámějších pamfletů v dějinách, „Komunistický manifest".

V tomto textu vyzývali proletariát, aby se zmocnil hospodářství a osvobodil se: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, jenom své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí spojte se!" A dodali také desetibodový manuál), jak postupovat při revolučním procesu.

Karel Marx se však nespokojil s proklamacemi a jeho ambicí bylo svoje učení postavit na vědeckých základech. Teď už zbývala drobnost – opřít tahle jadrná prohlášení o důkladnou a pronikavou analýzu, dodat nějaké důkazy a může se to spustit. Francie však neměla sebemenší pochopení pro vědecké aktivity na poli revolučním, takže mu neprodloužila pobyt a doma v Prusku ho navíc bez odkladu prohlásili za zrádce. Tak se odebral do Belgie, ale ta se zachovala stejně proradně jako Francie a Prusko. Zkusil to tedy v Anglii a do třetice to vyšlo.

Usadil se v Londýně v roce 1849, kde se již do konce života věnoval vědecké práci a psaní. Jak poznamenal J. A. Schumpeter: „Usadil se v Londýně nadobro, což znamenalo téměř totéž, jako řekneme-li, že se usadil v knihovně Britského muzea". Přečetl úplně všechno, co bylo o národohospodářství vydáno a trávil tam veškerý čas. Všechno totiž bylo lepší než sedět doma.

Jistý policejní špicl podal výjimečně živý obraz jeho domácnosti: „Jakmile vstoupíte do bytu Marxovy rodiny, oči se vám zamlží uhelným kouřem a tabákovým dýmem, že začnete tápat jako v jeskyni. Všechno je špinavé a plné prachu a posadit se je opravdu nebezpečným počínáním. Tu stojí židle jen o třech nohách, onde si hrají děti a připravují si jídlo na jiné židli, která je ještě celá." Pokud jde o samotného Karla Marxe: „Umýt se, upravit se či vyměnit prádlo jsou u něho jevy zřídkavé. Pohotově se opije. Často celý den spí, ale když má něco udělat, pak pracuje neúnavně dnem i nocí."

K rodinnému hospodaření přistupoval naprosto infantilně – příjmy utrácel za nákupy časopisů nebo klavírní a taneční lekce pro svoje děti. Takže místo pořádné stravy měly taneční lekce a místo pořádného bydlení klavírní lekce. Asi nikoho nepřekvapí, že se jim dobře nevedlo a během pěti let tři z nich zemřely (zápal plic, zánět průdušek, tuberkulóza). Jestliže jsou pro ekonomy charakterové vlastnosti Adama Smitha choulostivou záležitostí, tak marxisté o charakterových vlastnostech svého otce zakladatele zarytě mlčí. Těžko se jim divit.

Trvalo 17 let než nashromáždil v Britském národním muzeu dostatek materiálu a dokončil výzkum, pořídil si nemanželské dítě se služebnou (kterou jim poslala rodina von Westphalenů), napsal první verzi, zredigoval ji, zotavil se z několika nemocí a našel vydavatele. Psal se rok 1867 a „Kapitál" se vydal na oslnivou dráhu dějinami, kterými měl otočit a bezesporu se mu to povedlo. Pokoušet se hodnotit charakter Kapitálu je stejně marné úsilí jako pokusy vymýtit prostituci.

pátek 15. března 2019

Další Händel v Rudolfinu

Hned dvě Händelova oratoria v Rudolfinu během měsíce. Po Saulovi v podání Czech Baroque Ensamble to v úterý 12. března 2019 bylo oratorium Israel v Egyptě v podání Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse a se sólisty Hannah Morrison (soprán) a Helenou Hozovou (soprán), Benno Schachtnerem (alt), Krystianem Adamem (tenor), Tomášem Králem (bas) a Jaromírem Noskem (bas). Když všechno předběhnu, byl to mimořádný večer. Leč postupně.

Pozice italské opery v Londýně se v polovině 30. let 18. století z řady důvodů zhoršila a přestože skladatel se ze svého zhroucení v dubnu 1737 rychle zotavil a pro rok 1738 připravil tři nové opery, o velkém úspěchu mluvit nelze, navíc koncem roku 1737 zemřela královna. Přes neobvykle velký výtěžek benefičního koncertu se dostal do těžkých finančních potíží a hledal program pro další rok. Měl sice jednu operu, ale obrátil se hlavně ke koncertní činnosti. V září 1738 dokončil své první z velkých (ale jinak čtvrté) anglických oratorií Saul a vzápětí se pustil do práce na dalším. Během října 1738 vznikl za 27 dní Israel v Egyptě. Stejně jako v případě Saula byl autorem libreta Charles Jennens(1). O tři roky později vzniklo nejslavnější Händelovo oratorium - Mesiáš, opět s Jennensovým libretem, které tvořil stejně jako u Israele pouze výběr textu z bible, převážně Starého zákona. V případě Israele to byl Exodus a Kniha žalmů.

Oratorium dostalo postupně několik podob, ta naše je uvedena preludiem, které bylo převzato ze smuteční hudby napsané pro pohřeb královny Karolíny v prosinci 1737. První část oratoria barvitě líčí rány uvalené na Egypt a končí vlastním vyjitím Izraelitů z něj a utonutím faraonova vojska. Delší druhá část oslavuje Hospodinovu moc i skutky. Oratorium tak vyznívá jako slavnostní rozjímání o Boží slávě. Nad základem z těchto biblických textů pak Händel s uchvacující fantasií vybudoval hudební monument. S použitím hudební zvukomalby a díky sborovým scénám, často zpívaným dvěma skupinami, které jsou plné kontrastů a pěvecké virtuozity, dosahuje strhujícího hudebního výrazu. Orchestrální zvuk tvoří skupina trombonů spolu s trubkami, tympány, dřevěnými a strunnými nástroji.

Premiéra oratoria se konala v King´s Theatre proběhla 4. dubna 1739. Setkalo se s nevýrazným úspěchem a při několika dalších provedeních byla skladba různě obměňována, což pokračovalo i v následujícím století.

A pokud jde o Rudolfinum, tak tam po nepříliš povedeném orchestrálním experimentu s klasicistní a romantickou serenádou v předcházejícím abonentním večeru soubor tentokrát opět zazářil. A je to především zásluha principála Václava Lukse, protože při internacionálním charakteru těles jsou to právě dirigenti, kdo jejich hudbě dodává specifický charakter. Řekl bych, že tady se sešlo vše. Typ a délka skladby s velikou převahou sborů, volba sólistů, a samozřejmě nezkrotná hudební vášeň dirigenta s košilí standardně lezoucí z kalhot i vstřícné publikum.

Václav Luks dirigující
Těžko se hledají partie, které by zřetelně vynikaly nad ostatní, určitě však byl mimořádný duet dvou basů "The Lord is a man of war" a také závěrečné sopránové sólo Hannah Morrison, které se neslo Dvořákovou síní z balkonu. 

Vřelý ohlas u publika je při většině vystoupení Collegií normou, ta však byla tentokrát zřetelně překročena. Přesto Izrael v Egyptě patří neprávem a nejen u nás k málo hraným Händelovým oratoriím. Ovšem v konkurenci takových hudebních monumentů, jako jsou třeba Matoušovy pašije, které budou na programu za měsíc, nebo Mesiáš, jehož nahrávka se právě dostává do prodeje, je to složité.


Nicméně tentokrát uslyší návštěvníci Collegium nejen v Praze a obligátních Drážďanech hned následující večer. Poprvé představili oratorium v Budapešti již v sobotu 9. března a následovat budou 15. března Versailles a další neděli 24. března Heidelberg.



Rudolfinum, Praha, Česká republika
12. 03. 2019

Georg Friedrich Händel
Israel in Egypt HWV 54 oratorium

Hannah Morrison | soprán
Helena Hozová | soprán
Benno Schachtner | alt
Krystian Adam | tenor
Tomáš Král | bas
Jaromír Nosek | bas

Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Václav Luks -  dirigent

-------------------
(1) Charles Jennens (1700-1773) je postava hodná pozornosti nejen kvůli několika libretům a stojí za to mu věnovat samostatnou glosu. Časem.

(2) William Christie diriguje orchestr a sbor Age of Enlightenment se sólisty Zoë Brookshaw a Rowan Pierce (soprán), Christopher Lowrey (kontratenor), Jeremy Budd (tenor) a Dingle Yandell (basbaryton). Živá nahrávka Royal Albert Hall 21. srpna 2017.
https://youtu.be/fRUS-VwEJaw






úterý 12. března 2019

Sir Simon podruhé

Před dvěma týdny došlo v Rudolfinu k mimořádné události, když tam světoznámý britský hudebník sir Simon Rattle dirigoval tři koncerty. Jeho agentura Askonas Holt k tomu vydala stručnou informaci, Česká filharmonie nezveřejnila žádný rozhovor ani video, koncert však nahrávala a až vznikne digitální koncertní síň, bude do ní záznam jistě zařazen. A tak jen Český rozhlas, který koncert 1. března přenášel, uskutečnil s dirigentem rozhovor, který bylo možno slyšet o přestávce přenosu a část z něj i týž den ráno v pořadu Mozaika. Je škoda, že časem zmizí zcela, a tak se část jeho odpovědí pokusím dát spíš pro sebe "na papír."

Určitě zajímavá je hned první informace o tom, jak se dostal ke skladbě Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, která v Rudolfinu zazněla: Nestává se mi teď moc často, že bych vedl pro mě nový orchestr. To že jsem teď tady, má samozřejmě rodinné důvody. Také jsem cítil, poté, co jsem skončil své angažmá v Berlíně, jak skvělé je dirigovat ve střední Evropě. A pro mě je vztah k České filharmonii něco, co jde až hluboko do dětství. Když jsem přesvědčil rodiče, aby mi přestali kupovat komiksy a místo toho mi dávali kapesné, které bych si mohl šetřit, kupoval jsem si za to nahrávky. Být v obchodě s deskami pro mě bylo fascinující, asi jako když vezmete dítě do cukrárny. Mohl jsem si dovolit jen desky ze Supraphonu, ostatní labely pro mě byly drahé. Takže když mi bylo devět, pořídil jsem si svou úplně první nahrávku. Víte co na ní bylo? Zlatý kolovrat s Českou filharmonií a Zdeňkem Chalabalou. Nevím ani, proč jsem si ji tehdy vybral, snad pro ten nádherný modrozelený obal. Zaujaly mne také ty příběhy. Mám velkou sbírku supraphonských desek, takže důvěrně znám zvuk České filharmonie a Zlatý kolovrat jsem znal nazpaměť už v jedenácti. Ale na západě se nikde nedala sehnat partitura, to dílo se nehrálo. Většina Dvořákových skladeb byla dostupná, ale symfonické básně ne. Noty jsem získal někdy po dvacítce a od té doby jsem tyto skladby dirigoval.

A k České filharmonii: Tam jsem měl vždycky dojem specifické zvukové kvality. A teď, když jsem zde, trochu pozdě na to, že jde o jeden ze světových orchestrů, je to pro mne hodně silný zážitek. Tenhle orchestr si dobrým způsobem podržel svou tradici, říkal jsem jim to.

Spousta těles hraje Gustava Mahlera velmi krásně, ale skoro žádné nezní jako Mahler. A tady se linou přesně ty zvuky, tolik barev, které jsou schopny naplnit vaši ještě neslyšenou představu. Je to fascinující. A krom toho, samozřejmě, Mahler pocházel odtud, ať si Vídeňané říkají, co chtějí.

Tato dvě díla si nejsou tak vzdálená. Mahler sice nikdy Zlatý kolovrat nedirigoval, ale ve Vídni měl možnost ho po roce 1900 slyšet. Časově tyto skladby dělí jen 13 let. Obě jsou to pozdní díla svých autorů, Dvořák se tedy trochu už stává Janáčkem, Mahler také míří k novému jazyku, nové estetice. Není to tedy nějaký rozmar, že jsem program takto sestavil. Kdykoli provádím Píseň o zemi s Magdalenou, je to lepší a lepší. Pro mě (lehké ironické zasmání).

Česká filharmonie má zvuk, který nikde jinde nenaleznete. Orchestry mohou být jako CNN - vše podle plánu, přesně uprostřed, fantastický standard. Ale ještě existuje něco výjimečného v tvoření zvuku. Ten ale také ovlivňuje tenhle sál, úžasný, ale strašně obtížný zároveň. Zvuk filharmonie odráží tento prostor, ale také se v něm zrcadlí tradice. Pro mě je zvuk prvního houslisty jeden z divů světa, protože zní jak hedvábí. A hráči tak krásně frázují. V Písní o zemi jsou velká náročná sóla a tady jsem se za orchestrálními pulty setkal s velkými osobnostmi. Víte, my Britové místo sebevraždy vtipkujeme. A i když humor v České republice považuji za ještě černější, je to něco, co máme společného. A velmi rychle jsem rozpoznal, že tenhle orchestr má svůj humor a to bylo milé překvapení.

---------------

Tak takhle mistr nadbíhal filharmonikům. Jeden by skoro řekl, že má Byčkov štěstí, že už s přípravou nahrávání Mahlera začal, jinak by mu ho mohl sir Simon vyfouknout

--------------------------
Poznámka:
Ten první houslista byl tentokrát Jiří Vodička, který se nechal nejen slyšet, ale i vidět.





čtvrtek 7. března 2019

Saul, aneb o škodlivosti mocenské paranoie

Tříaktové oratorium G. F. Händela na libreto Charlese Jennense dějově vychází z biblických událostí tak jak je popisuje První kniha Samuelova, kapitoly 16-31. Příběh Saula, prvního krále Izraele, vykresluje přerod přátelství a obdivu zamýšleného Saulova následníka Davida v paranoidní závist a nenávist, které nakonec vedou k smrti nejen krále, ale i jeho synů. V dramatu se objevují také mytické postavy čarodějnice z Endoru a ducha proroka Samuela, kterého čarodějnice vyvolá z mrtvých. Pro Händela typická velká sborová čísla patří k tomu nejdramatičtějšímu, co Händel napsal.

Saul byl Händelovým prvním velkým oratoriem, které napsal po zdravotní krizi v roce 1738. Poprvé zazněl za přítomnosti krále v Královském divadle v Londýně 16. ledna 1739 a sklidil nevšední úspěch, takže byl uváděn i na jiných místech a v dalších sezónách a dodnes patří mezi nejhranější oratoria vůbec. Z Händelových oratorií ho překonal jediný Mesiáš, který vznikl o 3 roky později.

Vedle čistě koncertního provedení je Saul nezřídka inscenován jako opera. Pozoruhodné jevištní provedení režíroval v roce 2015 v Glyndebourne z Austrálie pocházející Barrie Kosky, excelentní tvůrce mnoha pozoruhodných inscenací a první Žid, který režíroval v Bayreuthu (Mistři pěvci norimberští, 2017)


Podobně jako je z Lohengrina znám svatební pochod, ze Saula žije nezávisle pochod smuteční. Tady třeba v království Tongo, ostrůvku v Tichém oceánu vzdáleném tisíce kilometrů od kontinentů. Což zase není až tak divné, uvědomíme-li si, že zněl i na pohřbu Winstona Churchilla či Greorge Washingtona.


A poněkud upravené oratorium v operním hávu viděli roku 2015 i návštěvníci vánočního festivalu v kapli sv. Pavla na Broadway v provedení Trinity Baroque Orchestra a sboru farního kostela Nejsvětější Trojice ve Wall Street.


Vloni bylo možné navštívit scénickou verzi v režii Klause Gutha i v Theater an der Wien.



Händelova oratoria napsaná od konce 30. let do skladatelovy smrti o 20 let později vytvořila tradici možná významnější než jeho opery. Jejich předností bylo, že témata byla většinou biblická a tedy známá širokému okruhu potenciálních posluchačů (na rozdíl od mytologických, s nimiž mohl oslovit spíše vzdělanější část publika. Současně byla psána v angličtině a rozsáhlé uplatnění sborů rovněž odpovídalo anglické tradici. Díky tomuto úspěchu sborové scény vstoupily v mnohem větším rozsahu i do operní tvorby.

Pražský koncert provedl Czech Ensemble Baroque. Zakladatel a dirigent Roman Válek, zabývající se stylovou interpretací děl starších slohových období v autentické interpretaci na dobové nástroje vede soubor už více než 20 let. Ten má tři složky: orchestr, vokální ansámbl a sólisty. Jeho široký repertoár je barokní a klasicistní a usiluje o znovuobjevení díla F. X. Richtera. Ten působil posledních 20 let svého života jako kapelník ve štrasburské katedrále a narodil se v Holešově, nedaleko sídla souboru. Na holešovském zámku také probíhají kurzy Letní školy barokní hudby organizované Czech Ensemble Baroque a soubor je rezidenčním ansámblem Hudebního festivalu Znojmo. Mimo mnohé jiné.

Oratorium Saul Roman Válek nastudoval pro scénické provedení na letním festivalu ve Znojmě v červenci 2019, koncertní provedení však mělo premiéru 16. ledna v Brně a 8. února proběhla v pražském Rudolfinu repríza. Hlavními trumfy byli Adam Plachetka a Andreas Scholl. První s Romanem Válkem a znojemským festivalem spolupracuje od roku 2005 a realizovali spolu řadu projektů, včetně CD „Händel Oratorio Arias“ (2012), tehdy ještě bez Saula. I přesto překvapilo, že tento skvělý zpěvák  spoléhal jako Saul víc na mohutnost svého hlasu a zarputilý výraz tváře než na výraz pěvecký. Naproti tomu mimořádný kontratenor Andreas Scholl dostál své pověsti a jak jeho sólo zpěv, tak i duety s Kristýnou Vylíčilovou byly ozdobou koncertu. Nezklamali však ani ostatní a za těch skoro 5 hodin to rozhodně stálo.

Andreas Scholl a Kristýna Vylíčilová

pátek 8. února 2019
Praha, Rudolfinum
Georg Friedrich Händel: Saul

OBSAZENÍ
Saul, Král Izraele, bas: Adam Plachetka
David, kontratenor: Andreas Scholl
Merab, soprán: Natalia Rubis
Michal, soprán: Kristýna Vylíčilová
Jonathan, tenor: Rupert Charlesworth
Velekněz, tenor: Tadeáš Hoza

Duch Samuelův, bas: Jiří Miroslav Procházka
Čarodějnice z Endoru, Abner, tenor: Jakub Kubín
Amalekite, tenor: Lukáš Hacek
Doeg, baryton: Martin Vacula
Soprán solo: Markéta Böhmová, Pavla Radostová
Czech Ensemble Baroque (20 zpěváků)

ORCHESTR
Czech Ensemble Baroque
Dirigent: Roman Válek

středa 6. března 2019

Tři generace Wagnerů v ND

Dva Lohengrini za 10 dní, to je slušný nářez Wagnera. Minulý týden jsem zhlédl představení v Národním divadle a v sobotu záznam ze Semperoper.

Ale ještě k Lohengrinovi samotnému. Ten příběh je směsí reality a mystiky z různých kultur. Realita je především král Jindřich Ptáčník a některé skutečnosti, což zasazuje děj do 20. let 10. století. Ten zbytek je středověký epos Parsival zahrnující i legendu o svatém Grálu a další mystiku. Světsky spravedlivou postavou je král Jindřich, který se snaží spojit svářící se brabantské strany a získat je pro boj za sjednocení říše a proti uherským agresorům.

Mimochodem, bojoval i proti Slovanům a byl to on, s kým se kníže Václav dohodl na míru bez boje, avšak za úplatu. Což nebylo neobvyklé, stejnou dohodu měl Jindřich i s Uhry, tady ale platil on. Václava to však později stálo život.

To ale v opeře není, tam se objeví "spasitel" Lohengrin, protože mu však ani milovaná žena Elsa plně nedůvěřovala, musel se vrátit k rytířům sv. Grálu a otci Parsifalovi.

S Čechami vedle Jindřicha spojuje operu i to, že v roce 1845 napsal Wagner libreto v Mariánských lázních. Jinak je ovšem opera plná nádherné hudby, jež není příliš známá díky tomu, že představení trvá zhruba 5 hodin. Svatební pochod, který zní na začátku 3. jednání, ovšem slyšel skoro každý.

Představení v Národním divadle je revivalem bayreuthské inscenace, kterou vytvořil skladatelův vnuk Wolfgang Wagner (1919-2010) v roce 1967 poté, co po smrti bratra Wielanda převzal kompletní vedení Hudebních slavností v Bayreuthu. Režie v Národním divadle se ujala současná šéfová festivalu a Wolfgangova dcera Katharine.

Po čtyřech provedeních před dvěma roky se tentokrát uskutečnila dvě, přičemž největším tahákem pravděpodobně bylo, že se podařilo zajistit do role Lohengrina Andrease Schagera, který mimo jiné zpíval tutéž postavu koncem roku ve Vídni a příští měsíc ho čekáý Siegfried v Metropolitní. Představení na mne působilo konzistentním dojmem, většina výkonů byla na úrovni, snad nejvíce právě Andreas Schager a Barbara Haveman, která zpívala Elsu místo nemocné Dagmar Burešové a rozhodně to nebyl žádný záskok. Režijní pojetí je neokázalé, pro někoho možná příliš statické. Mně to vyhovovalo.



Národní divadlo v Praze 22. února 2019
Richard Wagner:
Lohengrin

Hudební nastudování a dirigent: Constantin Trinks
Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner
Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světelný design: Marc Löhrer
Sbormistři: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní Opery

Král Heinrich – Jiří Sulženko
Lohengrin – Andreas Schager
Elsa von Brabant – Barbara Haveman
Friedrich von Telramund – Thomas Johannes Mayer
Ortruda – Eliška Weissová
Královský hlasatel – Jiří Brückler
První brabantský šlechtic – Václav Lenberk
Druhý brabantský šlechtic – Ivo Hrachovec
Třetí brabantský šlechtic – Ladislav Mlejnek
Čtvrtý brabantský šlechtic – Filip Lizner

----------------------------

Proti tomu vysílala ČT Art 2. března záznam inscenace z roku 2016, kterou nastudovala Semperoper s hvězdnými hosty Annou Netrebko v roli Elsy a Piotrem Beczalou jako Lohengrinem. Inscenace to byla samozřejmě jiná než 50 let stará Wolfganga Wagnera, při takto těsné konfrontaci mi však připadala až příliš romantická, skoro rozjuchaná. To se projevilo především u obou protagonistů, jejichž pěvecký výkon byl mimořádný, leč na můj vkus trochu moc "slovanský." Jako nejpůsobivější mi proto připadal Jindřich Ptáčník v podání Georga Zeppenfelda. V Drážďanech byla provedena čtyři představení a sotva lze očekávat revival, takže záznam, který je k dispozici i na youtube, je jedinou možností, jak se s inscenací seznámit. Pokud by ovšem někdo sehnal lístky do Bayreuthu, kde operu nově nastudoval Yuval Sharon, první Američan inscenující tam Wagnerovu operu, má však možnost vidět oba protagonisty tam. Jak drážďanská, tak i bayreuthská představení nastudoval a diriguje Christian Thielemann, hudební ředitel v Bayreuthu a šéfdirigent v Drážďanech.



                                                               
 Režie  Christine Mielitz
  Dirigent  Christian Thielemann

Heinrich der Vogler  Georg Zeppenfeld
Lohengrin  Piotr Beczala
Elsa von Brabant   Anna Netrebko
Friedrich von Telramund   Tomasz Konieczny
Ortrud   Evelyn Herlitzius
Královský hlasatel   Derek Welton







pondělí 4. března 2019

Svátek se sirem Simonem

Česká filharmonie si může připsat další velký úspěch, když se jí podařilo přilákat ke třem abonentním koncertům bývalého dlouholetého šéfa Berlínských filharmoniků sira Simona Rattlea, který patří k absolutní světové špičce. A protože je vzorný manžel, přivezl s sebou i zpěvačku Magdalenu Koženou, matku jejich tří dětí. Měl jsem to potěšení, že jsem viděl v roce 2006 a 2007 představení Julietty, resp. Faustova prokletí ve Staatsoper Berlin, která Rattle nastudoval a dirigoval a Kožená v nich zpívala hlavní roli a o to víc jsem se těšil na tento koncert.

Na programu večera byly Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat a Mahlerova vokální symfonie Píseň o zemi (Das Lied von der Erde). Zlatý kolovrat byl o to zajímavější, že vloni v říjnu ho s velkým úspěchem provedli Berlínští filharmonici při berlínském debutu Jakuba Hrůši.

Atmosféra před koncertem byla plná lehce napjatého očekávání mimořádného výkonu, které se v první části naplnilo. Bylo to plnokrevné provedení, chvílemi skoro moc, jako kdyby dirigent nemohl zapomenout na Berliner Philharmonie. Orchestr reagoval perfektně a to nebyli k dispozici první první houslista a violoncellista, kteří v uplynulých dvou týdnech museli být k dispozici svému šéfovi Byčkovovi pro nahrávání Čajkovského. Leč Česká filharmonie je dnes silný a sebevědomý tým a Jiří Vodička u prvního pultu byl také výborný. Sir Simon dirigoval zpaměti, přestože s Berlínskými hrál skladbu snad dvakrát, někdy v minulosti spíše vzdálené. Bylo to jako perfektně podané dramatické hudební vyprávění se zvraty a překvapeními bez ohledu na obsah básně. Sotva se dá toto a berlínské provedení Hrůšovo srovnávat, obě však potvrzují, že Zlatý kolovrat není žádná "béčková skladba", ale je to plnokrevný Dvořák.

Po přestávce se přidali k provedení Mahlera sopranistka Magdalena Kožená a hrdinný tenor John O'Neill. Ten není v Česku znám, ale představuje špičkového interpreta především, ne však pouze, wagnerovských hrdinů s mohutným hlasem. Musím přiznat, že jsem se zpočátku nedokázal do zpěvu vposlouchat, ovšem poslední část - Rozloučení - zpívaná Magdalenou Koženou byla z těch, které člověka obklopí a vznáší se s interpretem. Bylo to ohromující a velice silné a těch pár vteřin absolutního ticha po doznění hudby to potvrzovalo. I ovace vstoje byly jaksi samozřejmé, žádné utvrzování své vlastní důležitosti. Emoce z takového koncertu, se dokáží vrýt na dlouho do paměti.




Snad stojí za to si připomenou text čínské lyriky přebásněný v němčině Hansem Bethge (1876-1946) a do češtiny nově Vlastou Reittererovou.

Slunce se sklání za horami,
Všechna údolí naplňuje večer
svými stíny, nesoucími chlad.
Pohleď! Jako stříbrná bárka se vznáší
měsíc na modrém jezeru oblohy.
Cítím vanutí jemného větříku
za tmavými smrčinami!

Potůček zurčí libozvučně tmou.
Květiny blednou za soumraku.
Zem oddechuje klidně ze spánku,
i touhy všechny chtějí snít.
Unavení lidé se vracejí domů,
ve spánku nacházejí zapomenuté štěstí
a nové mládí se učí žít!
Ptáci již ztichli, skryti ve větvích.
Svět usíná!

Chladně to vane ve stínu mých smrků.
Stojím, a čekám na přítele;
Čekám, abych se s ním rozloučil.
Příteli, chtěl bych krásu tohoto večera
zažít tu s tebou po boku.
Kde vězíš? Dlouho mne necháváš samotného!
Procházím se se svou loutnou
po cestách, porostlých měkkou travou.
Ó kráso! Ó světe, věčným milováním, životem opilý!

Sestoupil s koně, aby si připili
na rozloučenou. Ptal se, kam že
odchází a proč to musí být.
Promluvil zastřeným hlasem: příteli můj,
štěstí tohoto světa mi nepřálo!
Kam jdu? Odcházím, putuji do hor.
Klid hledám pro své osamělé srdce.
Odcházím domů, do vlasti.
Už nikdy se nebudu toulat dálkami.
Mé srdce utichlo a čeká, až přijde jeho čas!

Všude je země milá,
rozkvétá s jarem a vždy znovu
se zazelená! Všude a věčně
modře září do dálky!
Věčně... věčně...
(Ewig... ewig...)



sobota 2. března 2019

Apokalypsa s nádechem optimismu

Valerij Solověj je profesorem historie a vedoucím katedry PR komunikace na MGIMO, což je elitní ruská vysoká škola s 8000 studentů a 900 profesory, spadající pod ministerstvo zahraničních věcí a v dobách SSSR považovaná za líheň KGB. Nedávno, 27. února 2019, odpovídal na otázky Anny Nemzer, což je pozoruhodná spisovatelka, novinářka a moderátorka TV Rain. Tady je výtah jeho odpovědí:

Pokud jde o Putinův plán, vidím to dnes jasně. Rusko se podle něj musí připravit na zhoršení mezinárodní situace, turbulence, možná dokonce válku. Ve vojenskopolitickém plánování Ruské federace je zakotveno, že hrozba války, rozsáhlého konfliktu, roste. A Ruská federace má proto vynakládat peníze na modernizaci zbraní a infrastruktury, brát je u obyvatelstva, šetřit na něm a provádět aktivní zahraniční politiku.

Pokud se jedná o jeho poslední vystoupení před poslanci, je pravda, že otázkám války se věnoval méně, ale zaprvé to byla jediná ze tří částí jeho vystoupení, ve které mluvil od srdce. Zadruhé v tomto výkladu pokračoval na setkání s redaktory hlavních medií a tam mluvil mnohem podrobněji. Z toho vyplývá, že tato otázka je strategickou osou ruské politiky. A všechno ostatní má podpořit realizaci tohoto kurzu.

Takovéto vystoupení obsahuje i povinnou část, která se pravidelně opakuje, a říká se v ní, že byznys nemá být obtěžován, není na to čas. A uvěznění Mika Calveye je zákonité, Rusko nepotřebuje americké investice a to se dává jasně najevo. K zadržení Calveye došlo na základě osobního souhlasu prezidenta RF.

Tato logika je aplikována od roku 2014. Rusko je v ní chápáno jako země, která se nachází na pokraji války. Její hrozba roste a je třeba se chovat odpovídajícím způsobem. K čemu americké investice, když v čele zhoršování vztahů jsou Spojené státy, které stojí za všemi intrikami proti Ruské federaci. A není to dílo Trumpa, ale amerického establishmentu. A k čemu jsou nám zbytečné oči a uši v Ruské federaci. Putin by samozřejmě mohl pronásledování Calveye zastavit, ale proč, když situace je v souladu s jeho světonázorem. Celá ta věc má pouze politické řešení. Stejně tak uvěznění Uljukajeva nesouviselo s úplatkem, ale mělo ukázat, co s vámi bude, když nebudete dodržovat pravidlo osobní oddanosti za situace před válkou. A v případě Calveye se ukazuje, že problém není v investicích, neboť jde o vytvoření mobilizační ekonomiky. Navíc existují státní valutové rezervy a velké peníze jsou u lidí. Představitelé moci říkají, že nejde o peníze, ale o geopolitiku a národní bezpečnost.

V hlavách lidí, kteří přijímají rozhodnutí, je všechno jasné. Digitalizace je potřebná ke snadnějšímu řízení země, protože její ovladatelnost klesá, vidí v ní všelék. A pokud jde o autonomní ruský internet, v podmínkách možné války musíme mít plně autonomní prostředí i ve smyslu programového zabezpečení a na tom se pracuje dokonce od roku 2013. Tuto myšlenku navodily protesty, protože se došlo k závěru, že když se může pomocí sociálních sítí aktivizovat opozice, může jejich prostřednictvím ovlivňovat situaci i Západ. Autonomní internet (runet) má být k dispozici v letech 2021-2022 a některé prvky budou použity už dříve, aby byly zablokovány některé sociální sítě.

Podle mého názoru se ukáže, že sociální důsledky takových kroků budou zcela opačné než to, co se plánuje. Pokud lidé ventilují svou nespokojenost v sociálních sítích, probíhá klasická sublimace. Jestliže však jsou tohoto narkotika zbaveni, vyvolá to nepřekonatelnou touhu vyjít do ulic. A pravděpodobnost takovéto situace roste. Je vyšší než před rokem a bude mnohem vyšší na podzim. Jsem celkem obeznámen s náladami mimo centrum a mohu říct, že s takovým hněvem a podrážděním jsem se nesetkal minimálně 10 let.

Jde o projev kvalitativní změny masových nálad. Ony se začaly měnit již před volbami v důsledku únavy z Putina, ale lidé mu ještě dali možnost obnovit sociální kontakt a posléze klidně odejít. První vlna podráždění však nastala, když se ve vládě objevili stejní lidé, kteří vyvolávají negativní emoce. A druhá vlna byla penzijní reforma. Lidi šíleli. Ačkoli jsem to čekal, nedocenil jsem úroveň reakce. Zřetelněji je to vidět mimo centrum a nálada lidí, jejichž naděje se nenaplnily, tam přechází od deprese k silnému podráždění.  Příští etapa bude znamenat přechod těchto nálad v nové sociální a politické důsledky. A nejedná se jen o volby, kde sílí nálady proti Jedinému Rusku. Lidé mohou vyjít do ulic, jak jsme to viděli od roku 1989 do 1991. Sliby, které jsme slyšeli, to je léčba otevřených ran náplastí. To oněm lidem pomůže maximálně neumřít hlady.

Úroveň podpory Putina se stabilně pohybuje na 30-33 %. a může se tam držet dlouho. Ti lidé spíš než že podporují Putina, tak se bojí změn. A jestli dojde k silně negativním událostem, může tato podpora rychle klesnout ke 20 %. Ale stát vytváří rezervy, aby překonal zesílení sankcí a k řešení problémů má ještě obušky generála Zolotova.

Putinův plán však toto vše sotva změní. Je to strategická linie, která je předmětem osobního i skupinového přesvědčení lidí, kteří rozhodují o ruské politice, tedy nejen Vladimira Vladimiroviče. Oni věří tomu, že tato linie přivede Rusko i je osobně k úspěchu a vůbec o tom nepochybují. Režim je jasně autoritářský. Ale protože vůdce stárne, i režim slábne a posilují jednotlivá seskupení, která jsou oporou moci. Zatím však drží opratě moci a není třeba si myslet že ho někdo řídí nebo se k tomu chystá. A důležité je, že nebudou ani žádná spiknutí, to je absolutně vyloučeno.

Obraz světa v myslích těchto lidí je globální hra, globální sázka. Rusko má podle nich unikátní naději na odvetu za pád Sovětského svazu. Tedy porazit dějiny jedním hodem kostek. To je obrovské pokušení jestliže tato část elity, které přijímá rozhodnutí, je ovládána skupinovým přesvědčením, že má v mystickonáboženském smyslu nejvyšší poslání. A ona toto poslání naplňuje.

Bohužel musím říct, že se chystáme na veliký konflikt. To je očividné. Já se ale domnívám, že nastane typická ruská situace. Bude přijato rozhodnutí, které však nebude vyplněno, protože oblíbená ruská forma odporu nejen ve 20. století, ale už za nevolnictví je, že dostanete rozkaz a... prkna nepřivezli, počasí také není to pravé a tohle a tamto. A těm lidem, kteří velmi zručně disponují prostředky určenými k vytvoření zázračných zbraní, tato atmosféra vyhovuje, protože dobře znají reálný poměr vojenských sil v současném světě. To zaprvé.

A zadruhé je tady ta písnička, která se stala známou v celém Rusku a možná i v Evropě - to je výraz atmosféry militarizace, kterou se snaží vyvolat. A společenská reakce je velmi zajímavá. Lidé to nechtějí. Zvláště je to vidět na venkově a především mezi ženami. U nich to už ani není protest, jim je z toho militarismu na zvracení. Proto žádné patriotické opojení, žádná mobilizace neprobíhá. A tak šíření této atmosféry je jednou z příčin velmi silného podráždění a obav.

Já považuji za nevyhnutelné, že dojde k druhé vlně liberalizace a demokratizace. Nehodlám mluvit o termínech, ale za našeho života k tomu dojde (pozn. je mu 58 let). Já vůbec nepochybuji o tom, že se   z nich můžeme radovat a účastnit se jich. Nebude to však podobné jako v 90. letech. Rusko už není tak naivní a plné naděje, ale je v něm mnohem víc hořké zkušenosti a zdravého rozumu, aby pokus tentokrát dopadl úspěšně.

A je také společenská poptávka po silných místních vůdcích, kteří jsou však pro Kreml absolutně nepřijatelní, protože ten je vnímá jako potenciální hrozbu. Těch, kteří byli, se zbavil. Bojí se totiž všech silných lidí, protože ti jsou nezávislí a schopni hodit rukavici.

Mocenská skupina, která naplňuje své "poslání" se bude po této trajektorii pohybovat, dokud se nesetká s nepřekonatelnými překážkami. A na ně narazí, přičemž jako obvykle hrozby přijdou z míst, kde je nikdo neočekává. Nebude to chytře vymyšlený plán CIA, ministerstva zahraničních věcí USA nebo MI6, ale budou to vnitřní problémy samotné Ruské federace. Dnes panuje názor, že situace je pod kontrolou a hlavní je zahraniční politika a budování ozbrojených sil.

Ve skutečnosti však na vojenský konflikt není nikdo připraven. Logika je taková, že pokud bude překročena jakási červená čára jako v případě Krymu, má Rusko právo reagovat a bude reagovat.

Já se však přesto dívám na budoucnost s optimismem a nepochybuji, že situace v zemi se do roku 2024 radikálně změní. Jakými cestami, to je otázka, nejspíš to bude nový typ líderství. Ale tajné služby a vojáci svou dávku důvěry vyčerpali. Lidé dnes neakceptují jediného člověka v uniformě.

Věci se dnes mají tak, že jak moc, tak i opozice nejsou připraveny a v kritickém okamžiku zaostanou za společností. Problém opozice je, že není schopna formulovat program, který je přitom ve skutečnosti zřejmý. Je možné, že na podzim už bude vyhlášen a nebude to nějaká opoziční koalice. Musí to být nová alternativa, kterou nebudou představovat lidé a jména, o kterých je slyšet v posledních 10 letech. Protože tito lidé mají určitou historii důvěryhodnosti, jež je pro velkou části společnosti nepřijatelná. Proto se musí v čele objevit noví lidé. Jakmile se taková alternativa objeví, a nejspíš to bude zastřešující opoziční koalice podle vzoru demokratického Ruska z roku 1989, které spojí levé i pravé, nacionalisty i liberály. A oni jsou už na to připraveni, protože není kam ustupovat. V opačném případě je jednoho po druhém udusí. Situace se může začít měnit velmi rychle, že ke sjednocení dojde rychlostí blesku. Protože jestli něco nevidíme, neznamená to, že někde se tajně nepracuje. Říká se tomu formální a neformální konzultace.