Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 12. března 2019

Sir Simon podruhé

Před dvěma týdny došlo v Rudolfinu k mimořádné události, když tam světoznámý britský hudebník sir Simon Rattle dirigoval tři koncerty. Jeho agentura Askonas Holt k tomu vydala stručnou informaci, Česká filharmonie nezveřejnila žádný rozhovor ani video, koncert však nahrávala a až vznikne digitální koncertní síň, bude do ní záznam jistě zařazen. A tak jen Český rozhlas, který koncert 1. března přenášel, uskutečnil s dirigentem rozhovor, který bylo možno slyšet o přestávce přenosu a část z něj i týž den ráno v pořadu Mozaika. Je škoda, že časem zmizí zcela, a tak se část jeho odpovědí pokusím dát spíš pro sebe "na papír."

Určitě zajímavá je hned první informace o tom, jak se dostal ke skladbě Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, která v Rudolfinu zazněla: Nestává se mi teď moc často, že bych vedl pro mě nový orchestr. To že jsem teď tady, má samozřejmě rodinné důvody. Také jsem cítil, poté, co jsem skončil své angažmá v Berlíně, jak skvělé je dirigovat ve střední Evropě. A pro mě je vztah k České filharmonii něco, co jde až hluboko do dětství. Když jsem přesvědčil rodiče, aby mi přestali kupovat komiksy a místo toho mi dávali kapesné, které bych si mohl šetřit, kupoval jsem si za to nahrávky. Být v obchodě s deskami pro mě bylo fascinující, asi jako když vezmete dítě do cukrárny. Mohl jsem si dovolit jen desky ze Supraphonu, ostatní labely pro mě byly drahé. Takže když mi bylo devět, pořídil jsem si svou úplně první nahrávku. Víte co na ní bylo? Zlatý kolovrat s Českou filharmonií a Zdeňkem Chalabalou. Nevím ani, proč jsem si ji tehdy vybral, snad pro ten nádherný modrozelený obal. Zaujaly mne také ty příběhy. Mám velkou sbírku supraphonských desek, takže důvěrně znám zvuk České filharmonie a Zlatý kolovrat jsem znal nazpaměť už v jedenácti. Ale na západě se nikde nedala sehnat partitura, to dílo se nehrálo. Většina Dvořákových skladeb byla dostupná, ale symfonické básně ne. Noty jsem získal někdy po dvacítce a od té doby jsem tyto skladby dirigoval.

A k České filharmonii: Tam jsem měl vždycky dojem specifické zvukové kvality. A teď, když jsem zde, trochu pozdě na to, že jde o jeden ze světových orchestrů, je to pro mne hodně silný zážitek. Tenhle orchestr si dobrým způsobem podržel svou tradici, říkal jsem jim to.

Spousta těles hraje Gustava Mahlera velmi krásně, ale skoro žádné nezní jako Mahler. A tady se linou přesně ty zvuky, tolik barev, které jsou schopny naplnit vaši ještě neslyšenou představu. Je to fascinující. A krom toho, samozřejmě, Mahler pocházel odtud, ať si Vídeňané říkají, co chtějí.

Tato dvě díla si nejsou tak vzdálená. Mahler sice nikdy Zlatý kolovrat nedirigoval, ale ve Vídni měl možnost ho po roce 1900 slyšet. Časově tyto skladby dělí jen 13 let. Obě jsou to pozdní díla svých autorů, Dvořák se tedy trochu už stává Janáčkem, Mahler také míří k novému jazyku, nové estetice. Není to tedy nějaký rozmar, že jsem program takto sestavil. Kdykoli provádím Píseň o zemi s Magdalenou, je to lepší a lepší. Pro mě (lehké ironické zasmání).

Česká filharmonie má zvuk, který nikde jinde nenaleznete. Orchestry mohou být jako CNN - vše podle plánu, přesně uprostřed, fantastický standard. Ale ještě existuje něco výjimečného v tvoření zvuku. Ten ale také ovlivňuje tenhle sál, úžasný, ale strašně obtížný zároveň. Zvuk filharmonie odráží tento prostor, ale také se v něm zrcadlí tradice. Pro mě je zvuk prvního houslisty jeden z divů světa, protože zní jak hedvábí. A hráči tak krásně frázují. V Písní o zemi jsou velká náročná sóla a tady jsem se za orchestrálními pulty setkal s velkými osobnostmi. Víte, my Britové místo sebevraždy vtipkujeme. A i když humor v České republice považuji za ještě černější, je to něco, co máme společného. A velmi rychle jsem rozpoznal, že tenhle orchestr má svůj humor a to bylo milé překvapení.

---------------

Tak takhle mistr nadbíhal filharmonikům. Jeden by skoro řekl, že má Byčkov štěstí, že už s přípravou nahrávání Mahlera začal, jinak by mu ho mohl sir Simon vyfouknout

--------------------------
Poznámka:
Ten první houslista byl tentokrát Jiří Vodička, který se nechal nejen slyšet, ale i vidět.





Žádné komentáře:

Okomentovat