Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 25. listopadu 2012

Tak já nevím, pane Bělohlávku.

Mistři muzikanti z České filharmonie se ho před 20 lety ostudně zbavili. Ověnčen taktovkou Metropolitní a Řádem Britského imperia se letos vrátil. I když na stránkách BBC Symphony Orchestra figuruje dál jako šéfdirigent, protože jeho nástupce se ujme taktovky až o příštích Proms.

Start v Praze byl mnohoslibný. První zakolísání přišlo, když na zájezd do Austrálie místo sebe poslal Jakuba Hrůšu a sdělil, že kvůli nemocem. Ale jde pochopit, že závěrečný koncert Proms si lze sotva nechat ujít. Byl opravdu radostný a velkolepý.

PROMs - Jiří Bělohlávek s Řádem Britského imperia a taktovkou
Nicola Benedetti se stradivárkami a Jiřím Bělohlávkem
Úvodní koncert sezóny České filharmonie byl dobrý, ale že by oslnil, to se dá sotva prohlásit. Pak přišla zábavná show s Markem Ebenem a orchestrem. Až tak moc veselé to zase nebylo, myšlenkově přínosné také ne, že by šlo o nějakou tradici a la Bernstein nebo Neumann se také nikdo nezmínil, takže odškrtnutá akce. Koncert 17. října byl skvělý především díky Biblickým písním v podání Jana Martiníka, který je zpíval již s Hrůšou v Austrálii. Teď přichází serie Dvořákových večerů, vždy po dvou symfoniích za večer. No proč ne, Ken-ičiro Kobajaši takhle nahrává Beethovena, a kdo jiný by měl Dvořáka nahrát než ČF, pro níž to musí být páteřní repertoár. Takže se zatím moc říct nedá. Ale ono jde stejně víc o běh na dlouhou trať a dramaturgii, než oslňující výkony. Jen mne překvapuje, že koncert 1. listopadu s Leonardem Slatkinem za dirigentským pultem oslnivý byl, a koncert Jiřího Bělohlávka s Pražskou komorní filharmonií, kterému bezprostředně předcházely 3 dvořákovské koncerty s Českou filharmonií, působil poněkud nepřipraveně.

Tak já nevím, pane Bělohlávku.

Ale jedna evidentní novinka tady je, totiž v zasedacím pořádku orchestru. Jak jsou však muzikanti stále nespokojení, tak  foukači si stěžují, že funí šmydlíkům do zad, takže nejsou slyšet a z ČF se stal smyčcový orchestr. A druhá novinka je, že po přestávce prý orchestr ladí podle komorního a na 445 Hz, zatímco před ní na 442. Těžko říct, jak moc tento rozdíl působí na posluchače, ale poznat se to dá. A obecně s vyšší frekvencí se ztrácí barva a zvuk je ostřejší, břesknější. Takže možná má ta změna ladění po přestávce zabránit usínání posluchačů.

Opravdu živá Netrebko.

Tak asi od roku 2005 má operní svět superstar - Annu Netrebko. Ne, že by předtím byla neznámá, ale Verdiho Traviata v Salzburgu ji a jejího kolegu z Mnichova Rolanda Villazona vynesla prudce vzhůru. Marketingové triky DGG z nich vytvořily hvězdný pár, který zářil do 27. června 2008, kdy Netrebko odzpívala koncert s Domingem a Villazonem v Schonbrunnu a šla se připravovat na porod. S napětím očekávaný návrat páru v lednu 2009 se nepovedl, Villazonovi odešly hlasivky přímo na scéně MET, a na řadu měsíců se odmlčel. Společně se zřejmě odmlčeli definitivně. A Netrebko zářila dál, ale vrchol byl stejně někdy v polovině desetiletí. Praze se však hvězda této velikosti úspěšně vyhýbala, i když počátkem roku 2008 natočila v Rudolfinu CD spolu s Elinou Garanča a Pražskou komorní filharmonií.

Ovšem agentura Alena Nachtigalová trpělivě sbírala skalpy jedné operní hvězdy za druhou, až nakonec v rámci projektu koncertního provedení Čajkovského Jolanty Netrebko udolala. Ta teď tvrdí, že si tento koncert na managementu vybojovala. Že by něco jako "Kdo nezpíval v Praze, není hvězda", podle vzoru "Kdo neskáče, není Čech"?

Šňůra představení je opravdu nebývalá a úctyhodná: 30.10.2012 - Lublaň, 3.11. - Stuttgart, 5.11. - Mnichov, 8.11. - Amsterdam, 11.11. - Paříž, 14.11. - Berlin, 18.11. - Frankfurt, 21.11. Norimberk, 23.11. - Praha, 27.11. - Essen, 30.11. - Vídeň. 11 představení během 1 měsíce. A ještě dvě v lednu v Barceloně. Že by kvůli Carlosovi Agelet De Saracibar Bosch, autorovi zmíněného blogu, a v "civilu" profesorovi Katalánské technické univerzity v Barceloně?

Vedle Netrebko zpívá i řada sólistů, z nichž zvláště Sergey Skorokhodov, Lucas Meachem a Vitalij Kovaljow představují světovou extratřídu.


Místo popisu pražského představení použiji zprávu z blogu anna-netrebko.blogspot.com, jehož španělský autor ví o Anně Netrebko nejspíš úplně vše. A ten píše:
Herbert (to je stálý informátor a dodavatel fotografií do blogu) navštívil představení v Praze a napsal následující poznámky: Někdy se věci povedou tak, jak se očekává. Po Norimberku jsem si myslel: Smetanova síň + pražské publikum = Nejlepší Iolanta vůbec. A vskutku to dnes večer bylo vynikající představení! Anna po něm byla velice nadšena akustikou Smetanovy síně, (což je fantastická secesní koncertní síň v Obecním domě) a říkala: "Je tak snadné tam zpívat." - To, plus publikum, které vystřelilo po posledním tónu ze sedadel, přispělo k úžasné a nezapomenutelné noci v krásném městě Praha. Před východem se nás lehce ironicky ptala, který z obleků (Jolanty) se nám líbil nejvíc... A než řekla nashledanou, zeptala se: "Kde vás zase uvidím, hoši?" - "Vídeň!" "Barcelona!" Ale bude obtížné, překonat tuto památnou noc v Praze.

Je příjemné mít možnost být u toho, protože takový zpěv působí na posluchače mnohem víc tehdy, když je slyšet naživo než při přenosech nebo ze záznamů. To pak člověk klidně zapomene na to, co dokázala za 5 let udělat z exteriéru křehké dívky, i na její výroky typu, že by mohla dělat bytového designéra (soudě podle jejího newyorského bytu - nemohla). A Netrebko? Ta jede dál a dál vyprodává sály. A protože její hlas se mění, dostává nové odstíny a posouvá se k dramatickému sopránu, dá se čekat i posun v repertoáru a téměř jistě druhý vrchol její kariéry. 

Smetana Hall, Prague 23. Nov 2012

Slovenian Philharmonic Orchestra
Slovenian Chamber Choir
Janez Podlesek, concert master
Emmanuel Villaume, conductor

Soloists
Anna Netrebko, Jolanta, blind daughter of King René
Sergey Skorokhodov, Count Vaudémont, Burgundy Knight
Lucas Meachem, Robert, Duke of Burgundy
Vitalij Kovaljow, René, Provençal king
Luka Debevec Mayer, Bertrand, manager of the manor
JunHo You, Almeric, squire of King René
Nuška Rojko, Laura, Jolantina friend
Monica Bohinec, Martha, wife of Bertrand, Jolantina nurse
Theresa Plut, Brigitte, Jolantina friend
Vassily Savenko, Ibn-Hakia, doctor



Plný pytel baroka.


Tak se mi s tím barokem nějak roztrhl pytel. Minulé pondělí jsem byl na Capelle Marianum, krásně zpívali Monteverdiho v  refektáři dominikánského kláštera (kostel sv. Jiljí), kam se ale jde z Jilské ulice, pokud se orientujete víc podle hospod, tak vchod je zrovna proti 7 andělům. Je to sálek pro cca 200 lidí, s pěknými barokními stropními a nástěnnými obrazy, domácí atmosféra byla podtržena masovým objímáním vystupujících (navzájem, ne s publikem), ovšem návštěvníci byli také sví. Dáma s výtvorem na hlavě hodným sestřenic prince Williama za mnou, rodinka se 2 podivnými obstarožními dcerami, z nichž ta s rozměry sloního mláděte mi bránila ve výhledu přede mnou, a zuřivě fotografující představení řádu v bílých hábitech vedle mne. Prostě všude je něco. Ale hlavně, že Monteverdi - i když stál u zrodu opery, zpívali jeho madrigaly - ve mně vzbuzoval pocit přítomnosti Benátek, jen si sáhnout, jestli voda je dost slaná..

No, a ve středu 7. listopadu Joyce DiDonato v Berlíně. Brilantní, vášnivá, plná energie, prostě famózní. Taková Garanča, i když exteriér má také exkluzivní a zpívá bezchybně, je proti ní studená koza. Je určitě jen pár lidí, kteří dokáží šířit nakažlivým způsobem pocit radosti z hudby na vrcholné úrovni, a ona je jedním z nich. Projekt "Drama Queens"  zahrnuje arie královen z převážně barokních oper. A protože tohle byl 3. koncert z celkem 15, které letos a příští rok plánuje, byli všichni aktéři ještě neokoralí a dá se říct, že to nemělo vůbec žádnou chybu. Kokrhel jsem v sále žádný neviděl, zuřivě fotili 2 Poláci vedle, bylo tam dost mladých lidí, ovšem mladík vedle, co měl baloňák, boty opřené o sedadlo přední řady a zuřivě četl, si v poslední chvíli všiml, že je na úplně jiném koncertě a odešel. Úspěch byl veliký, ovšem standing ovation předvedlo jen pár jedinců a troufám si tvrdit, že být to v  Praze, Rudolfinum by se třáslo v základech. K čemuž ovšem přispěl mírou nemalou i orchestr Il Complesso Barocco vedený Dmitry Sinovskym, který se Vivaldiho houslovým koncertem "pro Pisendela" protagonistce večera nebezpečně přiblížil.

Joyce DiDonato v berlínském Konzerthausu

A do třetice jsem byl o pár dní později v Rudolfinu na koncertu Adama Plachetky s Barokním orchestrem Romana Válka a sborem jeho sexy ženy Terezy, kteří zpívali a hráli Handela, ne však opery, ale oratoria. Ten Adam je český basbarytonový skvost. Když ho vloni Vídeňská státní opera nakopla do Dona Giovanniho, byli všichni paf, kde se tam někdo tak skvělý vzal. Ve 26 letech. A tenhle koncert byl jeho první projekt na CD. Zpíval výborně, i když jsou věci, kde se mi líbil ještě víc. Ovšem po arii z Rinalda v přídavku se strhla bouře, jakou jsem v tom baráku snad ještě neslyšel. Tak si jí střihnul ještě jednou. S Národním divadlem už se zřejmě rozloučil, inscenace, ve kterých zpíval, končí, ale slibuje, že tak 2x do roka se tady objeví. Jinak v příštím roce Vídeň, Chicago, Glyndebourne, berlínská Státní i Deutsche Oper...  a zítra celý svět. :-) No není to paráda?

Ale aby toho nebylo dost, tak jsem narazil na nový projekt italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli nazvaný Mission. Ona má tak neuvěřitelnou techniku zpívání, že mám někdy pocit, že nechtě vítězí forma nad obsahem. A je to možná ještě větší hvězda než DiDonato, nebo se spíš těší větší publicitě, protože v divadlech zpívá jen výběrově a její projekty jsou po všech stránkách dokonale připravené. Ten minulý představil arie psané pro kastráty a jeho součástí byla rozsáhlá publikace o nich, ale po štacích ještě předchozího jezdil i zvláštní autobus s výstavou o legendární zpěvačce Marii Malibran (1808-1836). Ten nový projekt se týká italského skladatele Agostina Steffani (1654-1728), a protože jeho činnost měla mnoho vrstev, inspirovala Bartoli známou spisovatelku k napsání detektivního románu o jeho údajné špionáži v Německu ve prospěch papeže, který je rovněž součástí projektu. Uvedení projektu v Mnichově bylo doprovázeno ohňostrojem a rautem, kde v modelu od Armaniho narážela pivo. Do Prahy s tím přijede příští rok a bude tu potřetí během 2 let.

Padouch z MET

Otello je skutečně velká opera. Je tam veliký vojevůdce, veliký padouch, též velké sbory. Mne osobně na představení přenášeném z MET naštěstí zaujala ta velká muzika, a ze zpěváků především Falk Struckmann, kterému to ovšem ulehčil už Shakespeare, když napsal tak krásně odporného padoucha. To nechápavá Desdemona, která se plete manželovi do byznysu a tím všechno zkazí, musí spoléhat na svou krásu. A je dobré, že Renee Fleming jí ve svých 53 letech stále ještě disponuje. A navíc dokáže už jako mrtvola ležet dlouhé minuty na pořádně nepohodlném schodu. Je však škoda, že její dvě nejoceňovanější arie jsou až ve 4. jednání, kde je o všem rozhodnuto, a jen se čeká, kdy už jí konečně ten nešťastník Otello uškrtí. Celkově se dá říct, že jde o příběh dokazující škodlivost mesaliancí. Ostatně premiéra této inscenace se odehrála v také už dost vzdáleném roce 1994, kdy multikulti a víra v napravení padouchů byly na vrcholu.

Kolos Othello a ještě šťastná Desdemona
Pokud jde o placené kritiky, předháněli se především v pomlouvání Johana Bothy jako Otella, kvůli jeho nadváze. Je pravda, že zrovna povznášející pohled na něj v detailu kamery není, ale na divadle se to přece jenom ztratí. Problém je v tom, že urostlých tenorů, kteří by dokázali tento obtížný part zazpívat, je jaksi nedostatek.

Legenda neodchází

Jak jinak označit člověka, který se dirigentskému pultu Metropolitní opery poprvé postavil před 41 roky, a hudebním ředitelem se stal v roce 1976. Skoro každému je jasné, že jde o James Levina (*1943). S MET se ale setkal už v 8 letech, když na jejím zájezdu do Indiany viděl Netopýra a Dona Carlo. O 2 roky později viděl ve "staré" MET Gounodova Fausta. V tomtéž roce debutoval jako klavírista, když s Cincinnati Symphony Orchestra hrál Mendelssohnův klavírní koncert. Desetiletý kluk. A ve 27 letech přišla jeho zmíněná MET premiéra - Tosca. Za další 3 roky převzal taktovku od Rafaela Kubelíka a ve 35 se stal oficiálně hudebním ředitelem. Počet představení která dirigoval je téměř neuvěřitelný - 2441. A publikum tohoto charismatického člověka doslova miluje. Stačí podívat se na youtube na některý záznam, jak ho vítá u dirigentského pultu MET. Oslav 40. výročí jeho debutu v MET se vloni v květnu zůčastnilo 620 hostů a tomu odpovídaly i výdaje 2 mil. $.

James Levine 1971

Před několika lety však tohoto úžasného muzikanta začala zrazovat kostra. Bolesti spojené se zúžením míšního kanálu vyžadující chirurgické zákroky ho dočasně vyřazovalo z práce, a nešťastný pád v létě loňského roku hrozil definitivním koncem kariéry. Jako hlavní dirigent byl povolán Fabio Luisi, Levin se však místa hudebního ředitele nevzdal. Minulý týden však přišla překvapivá zpráva. Stav Jamese Levina je takový, že může nejen pokračovat v práci hudebního ředitele, ale bude i dirigovat. Ovšem úraz nezůstal bez následků - James Levine má znehybnělé dolní končetiny a pohybuje se i dirigovat bude z křesla elektrického vozíku. Před techniky tak stojí úkol, jak ho dostat do orchestřiště. Sám Levine je ale optimista a věří, že časem bude i chodit. No, přejme mu to. A hlavně sobě.